Richard Weiner

A tak jediný úplnější doklad opravdového trápení a zápasu duše máme v nevyrovnaném básnickém a prozaickém díle Richarda Weinera. Weinerovo drama bylo hluboké a drásavé, básník prožíval své vnitřní určení jako osudové prokletí, hanbu a ponížení. Jeho slabší texty jsou možná jen odrazem přání být někdo jiný; ty nejlepší jsou však až nesnesitelně palčivým výkřikem bolesti v zraněné, vášnivé duši, zřídkakdy hlasem nádherného okouzlení.

(Václav Jamek: O prašovém houfci, Torst 2001)

O sobě

Milý pane redaktore,

když tedy došlo i na mě, abych napsal "něco o sobě", podíval jsem se do Rozprav Aventina, abych viděl, jak to dělají druzí. Konstatoval jsem jednak, že téměř všechna "o sobě" sestávají ze tří částí: o sobě, o knížce, k níž se nese, o tom, co bylo a bývávalo, podruhé že se počíná obyčejně evokací Múzy: Rozpaků. – Dovolte, abych se od zvyklostí trochu uchýlil: nejsem na rozpacích, jen trochu nevolno mi je. Chtěl bych dospět k metě, kde se mi náměstka "já" vzpříčí nadobro, definitivně a za všech okolností, a vyznávám, že jsem od ní ještě daleko. Mám za to, že o krásném životě smí mluvit jen ten, komu je cvičením k potlačení touhy po pošetilé oné náměstce, myslím, že jediné "bohatými" momenty jsou ty, v nichž jste ji, recidivistku, přišlápli, i pochopíte, že nejsem valně nadšen, mám-li o sobě mluvit zrovna teď, nad touto čtvrtkou papíru, kdy se mi toho naprosto nechce, protože kol dokola je příliš neznámých. Ale "o sobě" stalo se, jak pozoruji, ritem, kterému se podrobuji tím ochotněji, že první a vlastně jedině trapnou část, totiž "o sobě" nezaštítěném ani tou křehkou zástěnou, jakou je literární fikce, mohu odbýt jedním jediným slovem a nadto vydluženým: Jsem člověkem lichým. Přejal jsem to slovo bez výhrady od Felixe Tévera, který – jsem přesvědčen – podá vám filozofický rodokmen tohoto termínu, budete-li si toho přáti. Postupem času stává se člověk lichý lichým stále víc a více – ó ano, také lichost lze stupňovat! -, věc to druhdy trapná, zvláště zde na zemi. Ale jsou kompenzace: tím, že je vám v lichosti trapno, hledáte, jak byste z trapna unikli, objevíte – jaký to objev Kolumbův! -, že příčinou lichosti není nikdo jiný, než vy sami, poznáte mimochodem, že tento roztahovačný pán – Já – tropí neplechy patrně i sudým, že to tedy celkem vzato není s vámi vlastně hůř, než s nimi, že i vám lze se osudit, tím prostě, že Já vyhladíte. Probůh, nikoliv sebevraždou, neboť jí asi přestává všechna tato lidská jsoucnost, kterou milujeme, třeba jsme jí pohrdali, a že není žádným východiskem zabíjet, co milujeme, protože je jasno, že se tím milovaného nezbudem. Řekl jsem: Osudit se, prostě tím, že Já vyhladíme. Prostě tím! Jakže tedy? Ne, pane redaktore, nepíši tu žádné příručky dokonalého štěstí, nýbrž "o sobě", a kdybych vám měl povědět, jak se lichý člověk vyhlazuje, musil bych vám dlouze vykládat o sobě, což, jak jsem řekl, nerad, zejména před tolika neznámými.
Malá kniha veršů, kterou mi vydáváte a na níž to, co jsem dosud napsal – hleděl-li byste na to jako na předmluvu -, je až přespříliš dlouhé, zvláště vezme-li se v úvahu, že sloužilo jen za přechod k druhé části "o sobě", jest, chcete-li, a vzhledem k tomu, co předchází, jakousi intimní oslavou "rovnosti" (termín zednický prosím, nikoliv demokratický): zazdálo se mi totiž letos v létě – z příčin, o nichž by opravdu bylo zbytečno se zde rozepisovat a v jakémsi velmi chladně extatickém stavu, který chutná jako popel, ale žhoucí a smíšený s alpským medem -, že jsem se dokopal zase několika dalších sáhů zahlazovací jámy, že moje lichost začíná být dělitelnou dvěma, že slunce svítí i v noci – jaká pověra myslit, že zapadá! -, že se šedivé vlasy podobají plavým, ačli je nosíme důstojně (to není sebechvála, povím vám co nevidět, co míním slovem důstojnost) atd., a že, zase o něco méně mnou, jsem o to více sebou. Dodám k tomu, že pro Vás a pro mě (nepravím pro literaturu) by vše to bylo minulo bez následků – možná zlých -, kdyby mi letos v dubnu, v Benešově u Prahy, člověk, kterého mám rád, ale jehož jsem nikterak nebyl provokoval, nebyl řekl: Ale já opravdu myslím, že jste básník. Po osmi letech dobral jsem se zase odvahy nehanbit se za svou slabost. Riskovat, ale nebrat si k srdci, jak to dopadlo. Onehdy mi kdosi řekl: Napsal-li jsem něco, nemám práva tajit se tím. To, k čemu však jistě práva nemáme, jest uhýbat se ranám pod záminkou ne snad, že to možná bolí – neboť to by omlouvalo -, nýbrž že to bez nich také jde.
Třetí oddíl: Osm let bylo zjevným mým zaměstnáním novinářství, hlavním mým zaměstnáním něco jiného. Něco, co možná chystalo tuto malou knihu – neslibuji, že jest poslední – a co – dobře poměrně – lze zhustit v tyto dvě maximy: Jednoho je třeba: důstojnosti. Vše je bydelné. – A důstojností rozumím sebevýchovu k schopnosti nereptat proti tomu, zač jsme pokládáni. Nemáme k tomu práva. Je to jediné právo, kterého nemáme, protože je to právo na nás samotné. Ani tehdy nemáme práva reptat, pokládají-li nás lidé za lepší, než jakými jsme.

Rozpravy Aventina 3, 1927 - 1928, 16. března 1928

Let vrány

Rozletěla se na svou pouť z kamenného zábradlí kostelní věže. Odtud se rozhlédla po městě a usmyslila si, že odletí. Ani nevzpomněla svých mláďat, která tu bez ní zahynou. Chtělo se jí více, než bylo v její vůli - odtud, odtud, někam, kam neviděla, ani vznesla-li se dvakrát tak vysoko, než byl kříž na věžní špici. - Ještě na chvíli, na malou chvíli, zadržela ji starost o děti. Byly malé a černé a zanevrou na ni, neboť nechápou. Tehdy zachtělo se jí vrhnouti se dolů na dlažbu a zabiti se, ne však ze zoufalství o děti, nýbrž proto, že je její vůle tak malá. Leč to byla jen chvilka. Pohleděla do slunce - a ptáci hledí v ně zmužileji než lidé - a naplněna tajemností světla, jež
vysílalo, věděla, že dovede teď i moře přeletět. Veliká radost se jí zmocnila. Všeho, co zanechávala, vzpomněla s hrdinskou tesknotou a rozpjala křídla. A povznesši se trochu, odlétla obloukem.
Let vraní je krásný. Neletí jako vlaštovka, jež se podobá střele, vymrštěné a směřující к cíli, jehož nevyvolila sama. Docela jinak letí než skřivan, jenž osvobozen od pout země vznáší se ve spirále, která se zúžuje do výše; skřivan, jenž umírá blahem, když dospěl ke své výšině. Let vrány není letem orlím, který je samým zpěvem o síle a šťastné mohoucnosti. Takový je let vrány:
Přes širošíré plošiny, ne к výši, než do velké dálky; v té nedozírné a nepochopitelné dálce tuší cíl, kde by se proměnila v divukrásného ptáka, kdyby tam dospěla - a zpívala by lépe než slavík nejdivočeji milující. Ale posud žádná vrána neuzřela toho cíle - mnohé však zahynuly za zoufalého letu, když к němu směřovaly. A proto je let vraní samou písní marného hledání. Pohybuje se v obrovských zborcených plochách. Zmítavým kolébáním je její pospěch. A dotkne-li se v zimě křídlem země posypané suchým sněhem, spráší se a je to, jako by nitro zemské v pusté zlobě zuřivě po ní plilo. Tehdy vydá zoufalý skřek a prudce, к boku nakloněna, vzlétne výše, chtíc se vzdálili od nepřátelské země. Ale je přitažena proklínající hroudou a padá níže v bezmocném komíhání, aby blízko povrchu pokračovala v marné své cestě. Nikdy nesmí do zapovězené výše, nešťastná, ale štvána, musí do nedostižitelné dálky, přes širé, smutné plochy.
Viděli jste již vránu letící přes ladnou, usměvavou krajinu? Zdali jste ji zahlédli v přeletu přes tučné pastviny s nádherným skotem? Nad vískami ukrytými v košatém stromoví? Přes veselá města a rozkošné samoty? Ale spatřili jste ji letící přes smutná rašeliniště, vzkvetlá barvami jedovatých květů. Přes chudé vesnice v kamenitých polích; viděli jste ji směřující к troskám slavných hradů. Létá nad městy ponořenými ve smutek a nad samotami v divokých, strnulých pustinách. A spočívá na kroužení kostelních věží, které jsou zdobeny symbolem poroby-křížem. A přece je krásný let vraní. Krásný hledáním předem ztraceným, velebně krásný svým cílem, jenž je zkázou, kam se řítí generace za generací ve vášnivém zaslepení. -
Dvojnásob nešťastna byla vrána, o níž vypravuji. Když byla pískletem, právě takovým, jakými jsou dnes její opuštěné děti, zlý hoch ji uchvátil a oslepil pravé oko. Když se chystal, aby probodl i levé, přiletěla její matka, vášnivě bijíc křídly. I odehnala zpustlíka. A tato jednooká vrána byla vyvolena к dlouhému putování. Jí bylo určeno, aby s překonaným, bolestnějším smutkem opustila své děti a šla svou poutí. Běda, nikdy nebude je moci vyrvali z bezcitných rukou hocha-ukrutníka. Propadnou zkáze, aniž bude moci přispěli jim. A přece musila chtíti odchodu, neboť byla to jedna z vran, kterým je vykonali beznadějnou cestu. Ne všem dostane se tohoto hořkého posvěcení. -
Vždy, když letěla, bylo jí, že způli je ponořena v noc. Nebo se jí zdálo, že letí podél černé, hrozně černé zdi, táhnoucí se pravou stranou podél její dráhy.
Svým levým okem zřela vždy jen poušť a smutek a, ne dosti zkušena, domnívala se, že útěšlivé, rajské kraje se prostírají za zdí, přes kterou neviděli. A poněvadž znala jen pohled na bídu a černou bezednou propast, veliká byla její představa veselé krásy. Zdálo se jí, že by musilo puknout blahem její srdce, kdyby ji uzřela.
"Veselá krása!" - Znala jen slovo a znala je z vypravování vlaštovek, jež někdy letěly mimo. Jen slovo znala! A přece jí nebylo prázdným a bezobsažným. Veselá krása - to bylo asi hnízdo nesmírně veliké, vyhloubené vlídně a nenáhle a cele vystlané měkkým pýřím. Někde na úbočí brčálově zeleného svahu, jenž se sklání к čisté vodě, spěchající mezi kvítím. Hnízdo docela chráněné přede všemi nepřáteli. Ale nejkrásnějším bylo, že nad ním nikdy nezapadlo slunce. Stále šikmým vrhem posílalo sem své paprsky, které je vyplňovaly třpytivým světlem a lichotivým teplem. Tak třpytné bylo to světlo, že její černě lesklé peří svítilo všemi barvami - a ona už nebyla černým ptákem, ale zázrakem učiněným z barev. - Snadno dosažitelnou byla potrava. Blízko byla voda, uhašující žízeň. A docela blízko byla veselá krása, neboť ta potom stále sídlila v jejím srdci. -
Mocnými, nadbíhavými nárazy křídel plula vrána nad bledě žlutou rovinou, kde stálo město, jež opouštěla.
Jak železem ztužena byla její křídla na počátku cesty. - Věřila ve svou sílu, která přes moře přenese. Veliká důvěra se v ní rozložila a učinila z jejího srdce tvrz, kde nedobytně usídlena byla její pýcha z toho, že se vydala na cestu. Viděla, jak po levé straně ubíhá pod ní pustá pláň, ale věřila, že pravým okem zřela by kvetoucí sady. A tu poprvé jí nebylo žel osleplého oka. Neboť ve své hymnické radosti viděla zahrady mnohem krásnější; ukazovaly cestu к želanému cíli. A ona jistě a ne netrpělivě se к němu brala. Leč, kdyby nemilosrdný hoch nebyl uloupil kdysi pískleti pravé oko, byla by nyní uzřela, že se pohybuje na okraji močálů, jež se ztrácely daleko na západě. Mrtvá a mělká jezírka to byla, se zrádnými dny, jedno podle druhého v nepřetržité řadě. Jako mrtvé oči obrovských ryb, ležících nehybně na boku, kalné a příšerné. - Kdyby je byla uzřela, byla by zoufala nad cílem své vítězné cesty.
Byla by ucítila olověnou tíži na svých perutích, tíži lámající let. Byla by zatoužila navrátiti se к opuštěným dětem, zatoužila až к panické úzkosti, к vidině, jak zlí hoši oslepují její neviňátka. A úzkost by byla zlomila její vůli a hnala ji zpět - i kdyby stanula už před vchodem к šťastnému cíli. A pak - pak by již nikdy nebyla zvedla křídel к mistrovskému letu. Ne vrána, junák tu letěl. Každým zved- nutím křídel bylo její srdce pyšnější. Sama opojena hrdinstvím svého junáckého letu, zatvrdila se к těm, kdož musili zůstali. Zapomněla, že byla jen vyvolena, a sama sebe považovala za stvořitelku svého velikého odhodlání. Proto počala zhrdati sestrami méně šťastnými a nakonec zachvěla se pyšnou vyzývavou nenávistí, nenávistí vyzývající к boji. Bylo jí žiti tak dlouho s nimi, jí, jí, která letí, podobna orlu, jehož let je samou písní o síle a šťastné mohoucnosti. Která letí, oslepená a malá, jako hrdina do beznadějného boje, která letí s odhodlaností a nadšením к vítězství, jež bude koncem. Která spěchá v omamné radosti к odpovídající smrti, tak jako milenka se vrhá v náruč ženichovu. Kam by se byla mohla odvážili, zrozena vranou mezi orly. I pohybovala se ve vzdouvavých liniích vlnovek, vzhůru a dolů, lehkomyslná. Mraky se hnaly s ní o závod a její bystrý sluch slyšel dunivý šumot jejich letu. Tu jala ji ctižádost, aby tloukla svými křídly v takt toho úprku.
Její let se stal nesmírně rychlým, už docela ne letem vraním, ale něčím, co se vymykalo řádům vzdušné říše a nedalo se zarazili. Ptáci prchali z jejího okruhu. Vzduch se zřeďoval kolem ní tak, že sotva dýchala. Ale zpívala jásavě ve svém srdci, když nemohla křičet v úprk svého letu. A když potkala hejno vran vracejících se к městu, zarazila let a rychle se vznesla třikrát tak vysoko, než byla věž, nedávné její sídlo, a dokonavši vzestup, střemhlav s roztaženými křídly vrhla se do vraního houfu. Docela nizounko nad nimi zabrzdila a širokým proudem plula dále, bezstarostně. I zazpívaly vrány: "Neblahá, znesvěcuješ svoji cestu, nezemřeš šťastna." "Nezemru vůbec, zbabělé!" zavolala, vzdalujíc se. А к vranám letícím к městu pocítila pohrdání větší než к země plazům. A v dálce uslyšela slabounký chorál, jejž zpívaly bývalé družky:
"Nešťastná, nenábožná." Její srdce se tomu zasmálo, jato ošklivostí. Ale bylo by ustrnulo, kdyby byla mohla zříti pravým okem, neboť kalužky močálu zavlnily se odporně, jako v očekávání mrtvoliny, kterou pohltí. Ale vrána neviděla, i mohla se smáti. Jednooká vrána neviděla to a mohla se smáti. Mohla se smáti, jsouc přesvědčena, že je světlo, kde ve skutečnosti byla noc, nemohla zoufali, když svým přesvědčivým vnitřním zrakem viděla kvetoucí sady tam, kde doopravdy se olověně leskla jezírka močálu.
Ucítila, že její křídla se znavila přílišným letem. Ale odvaha její se proto nezmenšila, nadšení proto nepokleslo. Rozvážlivě vyhledala opodál své dráhy holý strom a zaletěla tam к odpočinku. S dmoucí se hrudí posedla na větev. Odpočívala a zobákem rovnala své peří, větrem rozcuchané. A odpočívala jen, co bylo nezbytně třeba. Neboť žárlila, aby doletěla tak brzo, jak jen lze. Ne pro nedočkavost tomu chtěla, ale proto, aby nepuklo hrdé její srdce již teď v předtuše vítězství. Znovu se vznesla. A odpočinek nepodlomil ani nadšení, ani rozkoše, ani vůle - a také její pýchy nepodlomil, ani pohrdání.
Jak nyní letěla, znovu mocnými rozmachy, velebnými a hlasitými teď, když večer vylézal z kalných jezírek, vzpomněla znovu výstrah sester, které potkala.
Ale už se jim nesmála. Jen zvukově si je uvědomila a slyšela znovu vyčítavý chorál a myslila na jeho krásu. A řekla sobě: "Krásně zněla kletba, kterou na mne uvrhly." Zmocnila se jí lítost. Ne lítost z kletby, neboť necítila její tíže - a ani nedovedla říci, byla-li to lítost s proklínajícími.
Snad litovala těch, kdož se před ní vydaly na tuto pouť, odhodlané a hrdinské - a nedoletěly, snad proto nedoletěly, že neobrnily dosti srdce proti kletbám. Snad proto, že viděly. Nevěděla. Než vzpomněla toho, aniž pocítila únavy a skleslosti. - Co ji, osvobozenou a volnou, mohlo raniti na této cestě tak, aby se jí vzdala? Zdali ne-spěchala do dálky jako komár ke světlu, jenž ví, že v něm je jeho zhouba, ale zapomíná jí, ba sladkou ji mní, vzpomene-li, že jeho smrt nastane právě v okamžiku, kdy dojde světla?
Ó, mocný, mocný to byl let. Noc již docela zčernala, vrány ne- bylo v ní viděti, jen tlukot jejích křídel se hlučně rozléhal. Vyhledala skrýš v chudé trávě a, přimhuřujíc levé oko, usnula, zpola bdíc. A nesnila o ničem. Byla samojediná v této pustině, na cestě к zaslíbenému království. Byla jedině silnou a vzdorující zhoubě močálu.
Letěla již mnoho dní, snad uplynula léta od té chvíle, kdy opustila své děti a svoji věž. Poněvadž byla jen vranou, pohybovala se stále nad hroznými končinami. Poněvadž však byla vranou jednookou, žila stále v domnění, že letí na pokraji rozkvetlých zahrad. Po celý ten čas byla sama, nepromluvila s nikým. A také ani nebylo valně s kým, tak opuštěný byl kraj. Ani na chvíli nepochybovala, že se zdaří její pouť, ani na chvíli nezlomila se její odvaha a smělost a jistota naděje. - Odpor a pohrdání nebyly v jejím srdci. Ani lítost v něm nebyla, ani vzpomínka. Za tu dlouhou dobu se vyprázdnilo její srdce, necítilo věcí minulých, necítilo nic, co bylo mimo ni. Jen svým úkolem bylo živo, i stalo se, že srdce zmizelo. Nebylo srdce, jen pocit byl. A byl: nutnost dosažení. 1 letěla vrána nad bažinami a byla v ní nutnost dosažení. Letěla nutnost dosažení, tak tomu jest. -
Zestarala, zhubeněla. Její peří bylo nelesklé, jako pokálené, perutě roztřásněné. A levé oko, napjatě neustále pátrající, sláblo den ke dni.
O všem tom věděla, neboť cítila, jak stárne a slábne. O všem tom věděla, i o tom, že ztrácí se její zrak, a přece nezazoufala. Jen s posupnou vášní veslovala vpřed, nutně, nutně. Starostlivost, to byl tohoto ptáka, ale nikoliv strach. Pátráním krk její se prodloužil; spíše než ptáku byla podobna šipce. A den po dni, rok po roce ubíhal a nebylo konce té pouti. A den po dni, rok po roce ubíhal a nebylo konce víry. Jak za tu dobu vše promyslila! Jak vše srovnala a sobě ozřejmila! Byl jí jasný smysl její pouti, bylo jí jasno, proč právě ona, jednooká matka, musila odletět. Poznala své místo ve velké rodině vran, poznala, že bylo jiného druhu než místo všech ostatních. Jen šatem se jim podobala. Ostatně nic ji к nim nepojilo, i nemohla cítit к nim ani lítosti, ani pohrdání, ona, jež byla všechna už: nutnost dosažení. Jen sebou žila, jen svým určením, žila jen tím, že letěla vpřed, vpřed, nad zemí a nad vodami. Jen jedno nevěděla; ale nejenže nevěděla: i stín možnosti byla by odvrhla, kdyby se jí vtíral; tak nesmyslnou by se jí byla zdála myšlenka, že už dávno, dávno je ve svém cíli, že ho dostihla v ten okamžik, když se odhodlaně vznesla z kostelní věže. A přece tomu bylo tak. Neboť to byl cíl: nemožnost zoufání, nutnost dosažení. A obé jsou jedinou věcí. Proto ji nemohla zděsiti smutná tato krajina, proto ji nemohly znetrpělivět tušené zahrady po levé straně. Proto z ní opadaly kletby nevidomých sester, proto nemohla být neuspokojena, nenalézajíc cíle, jaký si představovala: veliké hnízdo, mělce a nenáhle vyhloubené na brčálově zeleném svahu. Neboť od počátku byla nemožnost zoufání a nutnost dosažení.
Leč přece jen nastal den, kdy sobě uvědomila, že cíl již dávno dosažen. Toho dne nebyla již ptákem, nýbrž netvorem byla, strašná na pohled. Peří již dávno vypelichalo. Její tělo bylo docela nahé, žluté a věčně větrem, mrazem a deštěm šleháno, hnisalo a otvíralo se. Jen křídla a ocas byly jako zázrakem zachovány. A tyto končeti-ny nahému drobnému tělu byly příšerným zakončením. A i opeřené končetiny samy o sobě byly hnusné hmyzem, jenž se tam usadil. Avšak tělo, mrtvé již zaživa, bylo děravé, prolezlé červy, s vnitřnostmi vyhřezlými, z nichž kapala žlutá, hustá tekutina, značíc stopu letu. Hlava byla jen na temeni pokryta proužkem peří, což bylo jako hřebínek a hrozně se rýsovalo. A zobák! Ne, nebylo už zobáku. Neboť svrchní čelist odpadla a jazýček byl obnažen. A nohy bez prstů. Pouhé pahýly to byly, a usedla-li, musila vyhledávat písčiny, do nichž bořila své pahýly.
Potkal-li jiný pták tohoto příšerného cestujícího, zemřel okamžitěa spadl do kalných jezírek. A toto lítostivé tělo letělo, letělo, letělo, jako hrdinský orel letělo, nevědouc, že už dávno, dávno mohlo od- počívat v želaném cíli.
Až teprv toho dne, kdy nebylo již lze, aby tyto cáry zůstaly i jen v nejmenším svazku, a - poslyšte - až té chvíle, kdy tato hnisavá hmota se rozpadla, což bylo totožné se smrtí: tedy v té poslední vteřině, kdy byla ještě jakás takáš soudržnost těla vránina, tehdy teprve si uvědomila vše. A vzápětí se zřítila trocha hnusných kusů žlutého masa a trocha peří, černého, bezlesklého, dojednoho z jezírek.
Takže ani nemohla zajásali, ač její srdce v této poslední chvíli zažilo všechnu jásavou radost života.
Řekl jsem něco o srdci, že ano? Neměla ho. Myslím aspoň, že ho neměla.
Hledalť jsem je po tři dny a nenalezl jsem. Snad byla na jeho místě nutnost dosažení. Ale té nelze spatřit!. -

Uvedení

Jenž narozen jsi vedle světelných zřídel
a od povrchu země odvracíš zrak,
v němž čte se touha i zhrdání - šetři
svých křídel!

Šetři svých křídel! Neboť někdy, jak pták
uděšen v strnulost pohledem hadím,
měl bys jich silných potřebí.
Já, smutně zkušený, dobře radím.
Vidíš-li slunce na nebi,
vidíš-li hvězdy a slyšíš-li vítr, jak řádí,
v oddaném srdci к prvkům se pohybu,
к prvkům se světla druž. Nerozplýtvej však
své mládí
v družnosti s nimi. Neb někdy za chybu,
spáchanou takovým rozpětím síly,
víš-li, čím splatíš?...

V mých těžkých a strohých slovech je bědno
dnes číst.
Je jako raněné divoké zvíře srdce mé dneska,
bez myšlenky, bez pohnutí, bez citu... Jen svist,
jen svist suchým listím slyším.
Byl pták a byl had--------

O ptačím životu se zachtělo mi psát.
Teď, když jsem otevřel
zděšením zavřené oči, tu slyším a vidím
ptačí ten život, jenž šťastných příhod byl pln.
Slyším jej zpěvem a šveholným letem jej vidím,
slyším jej v trylcích, ach, slyším jej v šumotu vln.
Kde je, kde je, kam se poděl?

Byl, zpíval, létal - není.
Od těžké práce denní
zvedni již hlavu svou.
A slyš, jak vypravuji
příhody, jež se snují
mým mládím v zradu daným,
mou myslí tesklivou.

Soucitné děti pláčí
nad smutnou smrtí ptačí.
Jim není života
krom snadných ptačích písní,
krom nadšení, jež vysní:
jim ptačí bytost lehkou zpěvánkou kolotá.

Ty však pohlédni hloubej.
Po denní práci hloubej,
proč skonal tento pták.
Ne smrt, zřím život ptačí.
A odtud bázliv stáčí
se к lidem udolaným můj zamlžený zrak.

Zřím ty, již klesli mladí.
Ty, kterým pohled hadí
zavelel stát.
Proč - tážeš se? Kdo ví tu?
Snad že v těch očích svitu
je hrůzný majestát

závisti zeměplaze,
jenž čeká v bídné snaze -
a v chvíli příhodné,
zvítěziv nad únavou
životů šťastných, dravou
svých očí skelností jim srdce probodne.

Byl, létal, zpíval - není.
Já v němém podivení
zřím jeho život teď.
Jdu poli z lesa к městu
a zdá se mi, že jest tu
ve ptačím zhynutí života přípověď.

Kdo chcete se mnou jíti?
Tam ptačí život svítí
duhových světel hrou.
Byl, létal, zpíval - není.
Pohleďme usmíření
do bran, jež se nám s tichou teď hudbou
otevrou.

Jinoch

Zřítelnice horečné a kruté,
pátrající do svítivých krajů.
Mladý hochu na pokraji lesa,
dívej se, dívej se, dívej!

Z města vyšels neznámou hnán touhou,
jako bys tu věděl o jistotě.
Nedočkavě pomrkáváš, pátráš,
horký dech letí a letí.

Vše se leskne bledě - sametově:
louky, kostelík a stádo ovcí -
zdá se ti, i šalmaj že lze slyšet
a výskavý chorovod ženců.

Na pokraji břízového lesa
hladíš mech svou hebkou dívčí dlaní,
těžké, sladké zápolení bije...
Šeptáš: Vše ve slově sloučit,

jež by tón i čas i světlo stihlo,
skrytý pořad všeho toho dění,
přísný zákon, laskavost všech náhod —
pak bych byl nad věčnost moudrý.

(Usměvavé odříkání, 1914)

Cesta

Váhavě kráčím cestou,
konečky prstů jak slepec dopředu tápám.
A přece mám v očích světla
a v prsou je vůle.

Jak školáci ve škamnách sedíte řadou,
pozorně sledujete hru, kterou počínám.
Toho všeho nedbám, neboť jsem jako nevidoucí
a oslepen skvoucími světly.

Je mně, jako bych pohladit jen svůj útulek směl,
dojdu-li tam, a po jeho stěnách jen rukou přejeti jemně.
A potom zas odejdu, aniž kdy zatoužím nazpět:
tak svaté je místo, kam kráčím.

Snad proto váhám cestou
a konečky prstů jak slepec dopředu tápám.
Neboť nechci stanouti ve světle jako vzpurný vetřelec,
nýbrž jako vděčný poutník před svojí zázračnou soškou.

(Rozcestí, 1918)

Jan Zrzavý

K jeho výstavě u Topičů 7. – 30. září

Dosud bylo málo příležitostí seznámiti se s pracemi malíře Jana Zrzavého. Ve spolkových výstavách, kam měl přístup, omezovali ho prostorem více než kteréhokoliv z proskribovaných a dvě tři práce, které mu milostivě povolili, vybírali možná dost hlavně s tím zřetelem, aby co nejlépe dosaženo toho, čeho u Zrzavého podle názoru rozhodujících činitelů jediného lze dosíci , totiž "veselého" smíchu P. T. obecenstva. Jan Zrzavý byl nucen vystavovati po drobečkách, až do výstavy "tvrdošíjných" (psal jsem zde o ní 5. dubna t.r) nebylo mu popřáno, aby ukázal větší soubor, který by poskytoval možnost dopátrati se aspoň přibližně, kým jest tento podivný umělec, kam směřuje a co chce. Náhodou však tato první větší Zrzavého kolekce, již měl jsem možnost spatřiti, nevzbudila mého souhlasu, a tak stalo se, že já, sympaticky psával o těch ukázkách jeho umění, které pořídku jsem spatřil na různých výstavách , uzavřel jsem se mu, byť i jen podmínečně, když jsem poprvé uzřel větší úsek jeho tvorby. (Že nikoli z náladovosti a že nikoliv bezdůvodně, to ukáži později.)
Povaha Zrzavého znemožňovala i onu korekturu jeho vnějšího uměleckého osudu, k jaké se utíkali jiní malíři, postižení podobně jako on. Tento tichý samotář, jemuž docela odepřen dar osobní extenze (či že ho nedbal a neužíval), nedovedl ani tolik aby volal a se vzpíral, když se mu dála křivda. Agitovati pro své umění neuměl či nechtěl ani tím způsobem, že by vedl filipiku pro svým antipodům a nevraživcům, a stali-li se kdy, že přátelé ho pozvali své sdružení, sbírajíce síly k společnému výpadu, tu on právě že tak přišel, rád k dispozici, ale trpně jaksi.
Nyní pojednou otevřel si velkou výstavu v přední pražské výstavní síni, výstavu, kterou jsem v předběžné poznámce nazval objevitelskou. A skutečně: teď, kdy lze přehlédnouti ve výběru velmi šťastném velikou práci dvanácti let, nemožno uzavříti se přesvědčení, že máme v Zrzavém umělce podivuhodného, samostatně tvůrčího, malíře, jehož vývojová line svědčí nejen o talentu veskrze samorostlém, o výtvarníkovi ovládajícím řemeslo téměř dokonale, ba virtuózně, , nýbrž, což váží více, a ještě více přislibuje, také o člověku, jenž má veliký cíl, jehož je si dobře vědom a k němuž směřuje neúnavně a sebevědomě, sám sobě jsa přísným kritikem.
Zrzavý vystavuje práce počínajíc rokem 1907, končíc 1918. Tím, že přináší i svá nejstarší díla a že je v katalogu chronologicky řadí, dociluje dvojího: především vyráží dokonale zbraň těm, kteří neúnavně si pomáhají z rozpaků, do nichž je přivoděna jejich lenost moderním uměním, povídajíce cosi, jako že "ten člověk to lépe neumí". Zrzavý ukazuje ad oculus , že nejen to umí "lépe", nýbrž že ovládá malířské métier způsobem, jehož by mu mohl záviděti nejeden z takzvaných bravurních kreslířů; podruhé ilustruje takto a doplňuje úvod, který sám do katalogu napsal a jenž ukazuje jednotlivé vývojové stanice, snaže se nakonec vytknouti konečnou metu a smysl umění Zrzavého – Řekl jsem, že výstava ilustruje psaný úvod; ale ona činí více: ona jej verifikuje, jsou takto skvělým osvědčením umělcovy nepodplatné poctivosti a čestnosti, v tom smyslu totiž, že dosvědčuje skutečnost různých vlivů a že dokládá, kterak malíř nejen ničeho mají cenu převyšující daleko cenu pouhých studijních dokumentů. – Troufám si říci, že mezi těmito kresbami jsou kusy, které jsou k veliké cti českého umění posledních let. Č. 23 (Příroda) a 28 (Příroda), zvláště však pastel Bol, Ježíš-Dítě, Psyché, Madona, nesoucí vesměs znaky zaujetí přímo mileneckého pro Leonarda – až k onomu "úsměvu" Mony Lisy a sv. Jana -, jsou přece neskonale více než pouhými duchovními kopiemi. Co na mne jest, věřím, že v nich uměleckým činem dochází výrazu jedinečná shoda dvou uměleckých základen, shoda jdoucí přes staletí, shoda, která – pro mě alespoň – vynikla ještě mocněji v období následujícím (1913), kdy "úsměv sice už mizí, ustoupiv bolestnému sevření rtů, jakémusi zlému, nedůvěřivému smutku," kdy mizí vnější faktura lionardovská vůbec ustupující vlivům kubistickým, na něž malíře upozornil Kubišta (úvod katalogu); tehdy, zdá se mi, v obrazech jako Krasavec, Spasitel, Poslední večeře aj. oživuje teprve, pod formovými schématy, se vší intenzitou zvídavý, krutý a líbezný duch, odezva duše da Vinciho. Toto období a léta následující (1914-1915) jsou dosavadním vrcholem. Zrzavý oddává se, jak praví, kubismu přesto, že nenáviděl výtvory kubistické pro jejich mechaničnost; zato mu umožnil přetvořiti formu přírodní v úplné abstrakce, ve formu, jež sama v sobě je přírodou a nadána vlastním životem. – Jestliže ještě v roce 1912 obrazy Zrzavého, první plody předchozí "lionardovské" periody, dbají reálných přírodních tvarů i tam, kde pravým zaujetím malířovým je daleký odsun od vnějška a hmoty k vnitřku a duchu (Spící hoch, Hosté Abrahámovi, Melancholie), v roce následujícím krystalizuje mu všechen tvar v strohá, hieraticky přísná schémata, v nichž symbolismus – v počátcích malířových pojímaný materialisticky – náhle zduchovňuje až v čirý emblém, až v abstraktní tvar. I pohlaví zaniká pod tímto neodolatelným nátlakem téměř fanatickým (Náměsíčník, Luna, Poslední večeře, Spasitel), i zátiší, zvykle palan hmoty, byť palan tichý a něžný, chloroticky schne v neluštitelný symbol, v podivný dvojsmysl.
Dospívá-li koncem tohoto období malíř k dílům, jež jsou už docela vlivů oproštěna a samostatná, o tom nechci rozhodovati. Jest to také vedlejší, ježto soudím, že ne teprve roku 1913, nýbrž i dříve v pracech Zrzavého i pod cizími vlivy prohlédá samostatný, silný umělecký duch, a ježto nemohu se uzavříti poznání, že i tam, kde vliv kubismu bije do očí (Náměsíčník, Luna, a zvláště, zvláště Z Hradčan), jde o kubismus, jenž je zcela resorbován individualitou Zrzavého.
Konec úvodu ke katalogu je částečně polemicky zahrocen proti různým kritikám. Projevují se tu sebevědomí i odvaha, jež radostně vítám, přestože, jak se domýšlím – a sotva naplano -, i mě pojal mezi ty, s nimiž polemizuje. Snad pro minulý můj referát. Soudím tak z poznámky, v níž odmítá kritiku, která vytkla, že mu "obsah jde nad zájem malířský". Napsal jsem tehdy: "U něho vždycky jste zabaveni… anekdotou, která se tady ovšem redukuje často jen na apartní pohyb… Ne na nich, nýbrž pro ně uveden je v pohyb všechen ten arzenál technický…" Zde budiž mi dovoleno slůvko pro domo mea. Slova tato týkala se Zrzavého kolekce, jejíž část on sám dnes desavuuje, prohlašuje tyto kresby akrobatické za pokus o vyjádření pohybu, pochybený mechanickým pojetím. – Já ovšem nesmířím se ani s tehdejšími Milenci, byť je Zrzavý řadil mezi díla, na nichž si zakládá. – Nedorozumění, jež chci rozptýlit, spočívá v tom, že není pravda, jako bych byl přívržencem duchaprázdné formy. Nezamítám ideovost obrazu, nežádám, aby obraz byl výsledkem materialistického názoru a mechanické práce a dovednosti. Právě naopak: Vždy kladu důraz na to, co nazývám "dojetím" umělcovým. A žádám pouze, aby malířství nebylo zneužíváno za oblast, jež je právě dost dobrá k tomu, aby ze svých barev, čar a světel prostředků k libovolným divagacím, kde obraz není ničím více než příležitostí, nýbrž aby "dojetí" umělcovo hledalo a našlo svou rovnomocninu v organické mluvě výtvarné. Praví-li Zrzavý, že velikým mistrům zjevovala se forma z vnitřního duchového i vnějšího obsahu jejich děl, zvu jej, aby proti tomu postavil mou větu, že "ne na nich (anekdotách), nýbrž pro ně uveden v pohyb všechen ten arzenál technický". – Snad se dohodneme o tom, že mezi oběma větami není valného rozdílu; a v uvedené mojí větě právě jest hledati klíč k minulému odsudku.

Teď, když jsem přehlédl celé dílo Zrzavého, rád odvolávám onu restrinkci, která ostatně se týkala omezeného počtu prací, jež notabene vznikly v době, kdy umělec byl sklíčen nemocí. Teď naopak dávám nepokrytý výraz svému obdivu pro umělce, jenž rokem 1909 počínajíc téměř bez poklesu příkře stoupal a který, zmýliv se roku 1918 na chvíli, ihned dovedl se vzchopiti k dílu, jako jest poslední číslo katalogu Vražda, - k dílu, jež vzbuzuje jediné přání: Shledati se s Janem Zrzavým opět co nejdříve.

Lidové noviny 17. září 1918

Na nových drahách české prózy

Arne Novák

Po obou svazcích psychologických povídek Netečný divák a Lítice, jež beze sporu náleží k nejbohatším a nejsložitějším knihám mladého pokolení v Čechách, nemůže již býti ani nejmenší pochybnost o tom, co znamená Richard Weiner, lyrik, kritik a novinář, pro naší krásnou prózu. Řídké duševědné nadání, vyzbrojené vybroušenými dary analytickými, vpadá tu, vědomo svého cíle a svých prostředků a se značnou snahou po odlišnosti, mezi skutečné i domnělé syntetiky. Zrak vycvičený soustředěným a namnoze i odborným pozorováním, zabodává se bezohledně a neúprosně do hrůz a záhad soudobé skutečnosti, chtěje sestoupiti přímo k mechanismu životního procesu, aby konečně nahlédl, že jeho postřehu a rozboru uniká a musí unikat Cosi – a právě to nejvýznamnější a nejvábivější: Tajemství, slovem. Ale přitom nikterak pouhý studený analytik vyčerpávaný zkumnou svou vášní. Richard Weiner jest člověk srdce živě účastného, jež odhaluje, na sebe bere a tím by rádo vykoupilo hoře (a nejčastěji hromadně!) i tam, kde ho průměrná citovost ještě nevidí. S těmito dary psychologa a člověka nezachovává Weinerovo výrazové umění vždy rovnováhy: jeho dějová vynalézavost není rozsáhlá; výpravný proud teče mu úzkým řečištěm; barvitého názoru se nedostává tomuto jemnému virtuózu slovesných leptů, na nichž velice sugestivně zvládnut jest spor světla se stínem: větná skladba jest namnoze barokně zkroucená, násilná, a proto bez melodie.
Soubor devíti kratších próz, který Richard Weiner vydal s názvem Škleb, potvrzuje a v ničem nemění této diagnózy Weinerova svérázu, ledaže spisovatel dovoluje důvěrnější pohled do své dílny, čímž zpravidla – netoliko v umění výtvarném – skici vynikávají nad díla prokomponovaná až k vyzrálosti. Autor sám označuje desetistránkové své práce jakožto "příběhy": kdo by však název ten bral ve vlastním a plném smyslu, byl by rozhodně uveden na scestí. Zevně, ve starém epickém významu se ve Weinerových prózách mnoho neděje, a ani v jediné z nich nevypráví se děj v následném svém rozvoji pro sebe sama, dokonce ne pak z vypravovatelské rozkoše nebo alespoň potřeby; k tomu chybí Richardovi Weinerovi všecka naivita prosté a bezprostřední duše. Událost – či lépe pouhý názvuk události, pouhý střep příběhu stává se mu podnětem dušezpytného rozboru, který se prodírá až ke kostře osudového dění, a proto nejednou místo vlastní povídky dostává se nám tu jejího lešení, místo provedené stavby pomocného deskriptivního rysu, místo obrazu působícího se smyslovou plností průpravné sítě, které úplně porozumí leda odborník. Stačí zabrati se pozorně do důmyslně vypočítané, všestranně vykombinované a při tom sugestivní prózy Prázdná židle, aby se vystihla novost a nezvyklost Weinerova postupu, který tíhne přímo k dušezpytnému traktátu strohé a přísné věcnosti, a aby zároveň pochopeno bylo jeho příbuzenství s posledními fázemi malířství, kde rovněž šeré a sivé podání potlačuje smyslový účin ve prospěch prvků rozumové abstrakce, aniž přece při tom z obrazů jest vymýcen živel našeptávající náladovost.
Jako již v knize válečných psychóz Lítice, tak i v tomto albu soumračných grimas Škleb upírá Richard Weiner zkumný a rozborný svůj pohled nejčastěji do duší vyšinutých z rovnováhy, zmučených nejistotou o sobě samých, procházejících očistcem věčného kolísání, neb peklem mravního rozvratu; nešťastníci, na něž se lavinovitě řítí děs Nepochopitelného, hrůza Zničení, příval Temnoty z příběhů Ruce, Stigma a Hlas v telefonu, zdají se býti blíženci spisovatele, který v programní Prázdné židli přímo tematicky se zabývá všemi odstíny psychologického úděsu. Ale zde nutno připojiti důležitý dodatek. Weinerovi hrdinové – vím, že se toto příliš aktivní slovo na ně pranic nehodí, ale nemám po ruce jiného – jsou v podstatě duše něžné, křehké a jemné, zrozené pro dobro a nadané svrchovanou schopností pomáhati účastným soucítěním všemu strádajícímu stvoření. Odtud jejich ohnivá a perutná touha vyváznouti z očistce, ten vysoký a stříbrný tón prahnutí po vykoupení, který z hloubek pokání proniká jakoby ke klenbě gotické zvláště v pracích Smazaný obličej, Vůz, Obnova. Richardu Weinerovi jest dáno – a v tom nelze neviděti prospěšného vlivu novofrancouzských prozaiků, chcete-li unanimistů – pochopiti a vyjádřiti propasti i výšiny duše hromadné, její růst a náhlé sebeuvědomění, její bolestné přepětí. Co ve skice Vůz pověděl o kolektivním cítění vojenské formace na pochodu, jak v závěru příběhu o Prázdné židli vypsal své zděšení z přívalu "rozpoutaných Vin páchaných po léta všemi životy proti životům všem", s jakým uměním ve smírné elegii Obnova zaklel do svých odstavců duši obytného pokoje a v Uhranutém městu duši pustě znuděného městyse, nebo kterak v hedvábné a světlé válečné epizodě Zvěst, plné důvěrného zaujetí, postihl ono nadosobní kouzlo oduševnělé mravnosti, které z rodiny vytváří podstatnou monádu – toť vesměs hodnotné zisky povídkové psychologie naší.
Hluboko na dně všech Weinerových prací, kam až po zuby vyzbrojen přístroji dušezpytnými se spouští odvážný norec, leží záhada, nepostižitelná rozumovým postupem, nezměřitelná prostředky naší psychologie. Dospěti k ní znamená mez našeho poznání, znamená však také nejslavnější dobrodružství zpytavého umělce: zůstává jeho pýchou, že tam postoupil nejpřesnější metodou, vyčerpav všech zkumných pomůcek. A tu stýká se Richard Weiner co nejtěsněji s jiným vážným a slibným představitelem české krásné prózy, s Karlem Čapkem, jak jej známe z nejzralejší posud jeho knihy Boží muka. Asi před třiceti lety určil F. X. Šalda tento typ, mluvě o Syntetismu v novém umění, na příkladě E. A. Poa slovy: "S matematickou jistotou popíše, vymezí, vyměří skutečnost, aby tím krutěji, ironičtěji, nevysvětlitelněji zjevilo se tajemné;" obzíravý kritik přál si tenkráte, aby našemu slovesnému umění dostalo se básníků tohoto typu. A dnes jsou zde. -

Venkov 14. 4. března 1919

Chudák Richard

Karel Čapek

Poprvé dostal to jméno, když se v prvním roce války vrátil z fronty, ještě nervově zhroucen děsem z toho krvavého a ohavného, co on, básník a příliš citlivý člověk, musil vidět a prožít. Tehdy to žhlo v jeho tmavých očích uštvanou bolestí a strašnou zraněností. Chudák Richard pro tohle není, říkali si tehdy jeho přátelé, stopu toho duševního otřesu jsme našli v jeho válečné knize Lítice, ale nezmizela snad nikdy.
Po převratu nám zmizel v Paříži; čítali jsme bezpočtu jeho zpráv a článků, diktovaných stejně svědomitostí novinářskou, jako básnickou láskou ke kulturnímu prostředí pařížskému; čas od času jsme dostávali do rukou jeho knížky nervózních, bolavých, vnitřně rozpolcených básní a próz. Jednou nebo dvakrát jsme se sním sešli v Paříži, v jeho pokojíku pod Montmartrem nebo v nějaké kavárničce; vždycky byl trochu podivínsky osamělý, roztržitý a těkavý. Chudák Richard tu přece jen není doma, říkali jsem si. A když si přijel oddechnou t do Čech, byl ještě těkavější a cítil se snad ještě osamělejší. Chudák Richard byl příliš dlouho pryč a citově příliš jemný, aby si až zbytečně ostře neuvědomoval ty časem povolené nitky a spoje; prostě i doma se přestal cítit doma. Byla to samota uprostřed lidí, kteří ho měli rádi a nevěděli, co činit, aby ničím neporanili jeho citlivost plachého a něžného podivína.
A nakonec se vrátil jako člověk zlomený, věděli jsme už, že je s ním zle; ale ještě horlivě pracoval, přemáhaje tělesnou bolest, ještě se naposled pokoušel zapustit se hlouběji do našeho domácího a živého prostředí, když už pomalu a neodvratně přecházel na druhý břeh. A pak už to byl bledý a stříbrovlasý stín člověka na lůžku, s velkýma, skoro nepřirozenýma očima, nesmírně trpělivý a tak laskavý, jak může být jen velký trpitel. Chudák Richard si zasloužil svou přátelskou přezdívku až do konce, aby ji vrcholem naplnil svým utrpěním a dojemnou láskou. V Richardu Weinerovi odešel muž bolesti.

Lidové noviny, 5. ledna 1937