Z románu Úlet

"Holky moje zlatý, potřebuju morální podporu, bo su zralá tak na pobyt v blázinci. Mám chuť se jít zahrabat někam do houští a v klidu si tam umřít. Nebojte se, máme se všichni dobře, nikdo není nemocný, nikdo neumřel, mám zajištěny základní životní potřeby a tak podobně. Tohle se mi vážně nepíše lehce, ale zkusím to. Jen nevím, odkud začít.
Asi su poprvé doopravdy zamilovaná. Jenže do ženský. Hele, vždycky jsem myslela, že svý problémy s láskou a vztahy těžce přeháníte. Teď uznávám, že jste měly pravdu. Sypu si popel na hlavu. Tuny popela. Su to já, kdo byl celou dobu mimo.
Takže – je mi pětačtyřicet, přes dvacet let su vdaná, a teprve teď jsem se zamilovala. Chápete to? Skutečně bláznivě zamilovala. Do ženský! Do mladý holky! Do studentky! Mám chuť se smát i brečet. Rozum nevěří, nechce tomu věřit, ale pocity a emoce mě pomalu přemáhají. Puzzle do sebe zapadlo, ale dost blbě teda. Nepobírám to. Je to absolutně nepřípustné. Moje rodina něco takového nikdy nepřijme. Ani nemůže.
A vy? Co si o tom myslíte vy?
Zdarec
Mia."
Tohle jsem v noci skutečně sesmolila a odeslala? Proboha komu? Marice a Ance. Ach bože, nejspíš jsem právě odepsala dvě své kamarádky. A možná i pár dalších. Porušila jsem zásadní pravidlo: Nikdy nepiš maily po dvaadvacáté hodině, Alenčině podivuhodném čaji a několika skleničkách višňovky!
Cinkne mobil. Anka. Bojím se rozkliknout, co píše. Zírám na displej a modlím se, ať to není nic odsuzujícího. Není. Je to milé. Prý mi pořádně odepíše později a zatím posílá odkaz na rozhovor s herečkou, která svou orientaci objevila také až ve středním věku. Vida, nejsem v tom sama
Cink. E-mail. Marika.
"Tak dorostenky se ti zachtělo, ty náš zvrhlíku! Dobře ty! Ale i kdyby, to přejde. Možná to jsou jen čistě mateřské city. Děti opouští hnízdo, tak si hledáš náhradu. To je normální. Klíííd. Kup si třezalku, přihoď lexík a do čtrnácti dnů bude dobře."

Michaela si svoji prózu sama ilustrovala

Z románu Úlet

Nic než bláto. A lidi. Mnoho lidí, co unaveně čekají na autobusy, které má údajně poslat maďarská vláda. Kdy přijedou? Nikdo neví. Maďaři se odmítají bavit jinak než maďarsky. Nejsou tu toalety, není tu voda, jen jeden přeplněný chatrný provizorní přístřešek z autoplachty a počínající sychravý podzim. Nacházíme se sice v té vysněné civilizované Evropě, ale je to tu spíš jako v lotyšském vtipu.
Několik dobrovolníků z Čech, Rakouska a Německa tu v primitivních podmínkách vaří čaj a instantní polévky. Lidé na ně čekají v dlouhé frontě spíš odevzdaně než trpělivě. Předáváme materiál dvěma Češkám. Nedaleko od nás nesměle postává mladá ztrhaná žena. Náhle se jí pod bundou něco zavrtí a zavrní. Rozepne zip a na světlo se klube hlavička malinkého, sotva narozeného miminka zabaleného v šátcích. Madona s dítětem. Rodila prý před pár dny u cesty v Srbsku. Všímá si jí jeden z rakouských kluků od hrnce s čajem. Bere suchou deku a rovná ji ženě přes ramena. Pár slov do přístřešku a jako zázrakem se uvolňuje místo k sezení. Chvilenka čekání, než dobrovolníci vyčarují dětskou láhev a sušené mléko. Po pár minutách maminka fasuje vlhčené ubrousky, čisté dupačky a další suché oblečení pro sebe i to maličké. Dokonce i nosítko a balík jednorázových plenek se tu najdou. Kufr blízké dodávky se mění v přebalovací pult. Ženské pomáhají děťátko ošetřit, převléknout, nakrmit, nadšeně nad ním švitoří jak sudičky v pohádce. Maminka mezitím zmoženě usíná na zadním sedadle auta
"Neměl by je někdo vzít do nemocnice?"
"Maďaři je odmítají. Nemají pojištění. Tady Jörge jede za hodinu domů, vezme je k nám, do Rakouska. Máme vstřícnější prostředí, než nabízí východní Evropa."
Au!
Automaticky zvedám do náruče malé, asi dvouleté dítko, které přede mnou upadlo do bláta. Nepláče. Jen apaticky pomrkává kukadly, která nápadně připomínají Trnkovy Broučky. Jsou lesklé a uslzené. Doplňuje je plný nos a promodralé rtíky. Maminka tohoto mrňouska se snaží pobrat kelímky s teplým čajem pro všechny své potomky. Eleonora jí pomáhá. Žena se na nás vděčně usměje. Děti má tři. Tohle nejmenší je celé mokré a promrzlé. Hledám děvčata, kterým jsme předaly zásilku ze skladu. Přivezly jsme sem i balíky s dětským oblečením. Než mezi nimi najdou něco vhodného, schovávám malou berušku k sobě pod bundu, aby se trochu zahřála. Má tak ledové ruce i nohy. Zmocňují se mě mateřské pocity. Dívky nám přináší balík plínek, punčošky, triko, svetřík a teplou kombinézu. Starším dětem předávají alespoň dvě fleecové deky a suché, teplé, ručně pletené ponožky. Eleonora mezitím ze svého batohu vyloví velkou čokoládu a müsli tyčinky. Suché a nakrmené děti předáváme mámě. Loučíme se a přejeme jim všem hodně štěstí. Víc udělat neumíme.'
Neumíme? Vážně? "Máte nějaký konkrétní cíl?" ptá se Eleonora ženy.
Má ve Vídni manžela. Přijel by pro ni k rakouským hranicím, dál bohužel nemůže. Zatím nesmí opustit Rakousko. Hlavně už žádný další uprchlický tábor. Ona by to snad ještě zvládla, ale děti ne.
"Pojďte," bere Eleonora za ruku starší děvčátko a chlapce. Rázně s nimi zamíří k naší dodávce. "Tyhle tu nenechám. Ne v těchto podmínkách," otáčí se ke mně s omluvným výrazem v očích.

Mikropovídky na 250 slov
(každý listopadový den jedna povídka na dvě stě padesát slov)

03 Formule

"To je Zazub, teto," představuje mi šestiletý David polštář ve tvaru tyranosaura.
"Ahoj Zazube, jak se máš?"
"Dost blbě. Došly mi lentilky," odpovídá ještěr smutným hlasem a na chvilku připomíná Marvina.
"Náhodou tu jedny mám," vytahuju z kabelky modrou krabičku.
"Super," sáhne po nich malá ručka a vysype je do plastové misky. "Teď můžeš vrátit Zaokovi tu červenou, Zazube."
"Jakému Zaokovi?"
"Tohle je Velký Zaoko, teto," šeptá tajemně David a s napjatým výrazem vytáhne ze zásuvky pod postelí obrovskou oranžovou opici. "Je starý, strašlivě moudrý a umí magickou formuli." Přisune okatý plyšový ksichtík k Zazubovi a hlubokým výhružným hlasem zachraptí: "Tak co, už máš červenou lentilku? Vrať mi ji!"
"Nevrátím, červená tu vůbec není!" vyjekne překvapeně Zazub a David ke mně vyčítavě zdvihne oči: "Jsou tu jen hnědé, béžové a bílé!"
"A nestačí ti třeba béžová, Zaoko?" přistupuji na Davidovu hru.
"Vyslov magickou formuli," ozve se chraplák.
"Prosím?"
"Vidím, že ji znáš. Kdyby ne, platí oko Zaoko," strčí mi David jednou ručkou pod nos plyšáka, "a zub Zazub," přidá druhou rukou ještěra.
"Co to zase plácáš, Davídku?"
"Protože Zazub mi za každý vypadlý zub zaplatí lentilkama."
"Radši mi neříkej, čím a za co ti platí Zaoko."
"Nic platit nemusí. Umí magickou formuli. Ale odnáší mi hračky, který si večer zapomenu uklidit."
"A vrátí ti je?"
"Musím vždycky splnit úkol od mámy. A říct magickou formuli."
"Ty s tou tvou magickou formulí," cvrnknu ho jemně do nosu. Pak se obrátím k opici: "Prosím, Zaoko, vezmi si jinou lentilku nebo ještě chvíli počkej."

04 Asfalt

"Tohle nikdy neomrzí!" rozplývá se nad luxusním výhledem do podzimní krajiny Marek, na tomto místě zvaný Grizly.
Má recht. Je to nádhera. Stačí slabá půlhodinka vlakem, pár kiláků pěšky, a z husté brněnské atmosféry se rázem dostáváte do svěžích lesnatých končin.
"Hele, Asfalt!" ukazuje Grizly do údolí. "Zase zatmí."
"Kdože?"
"Náš Asfalt," otáčí se ke mně Tom,
"Ty ho neznáš?"
Jak by mohla? Vzal jsem ji sem poprvé a v hospodě se ještě nepotkali," vysvětluje Kuba, zde přezdívaný Barbucha. Snad mi to jednou vysvětlí. Cloním si rukou oči a sleduji pomalou postavičku. Vláčí obrovskou krosnu a občas podivně zavrávorá.
"Neměli bychom mu jít pomoct?"
Reakce chlapců je všeříkající: "To snad ani ne." "Se mám rád." "By ti nejspíš nepoděkoval."
"Pojď mi raději pomoct rozdělat oheň," mávne na mě Anežka. Po chvíli zašeptá: "Už není nejmladší. Táhne mu na čtyřicet, má zničený koleno a občas ztratí balanc. Sem to zvládá v pohodě. Nechce, aby mu někdo pomáhal.
Proto jezdí pozdějším vlakem..."
"...a pak se sem táhne, jako asfalt."
"Nech toho, Tome."
…
Obloha zčervená, před srubem se rozezní struny kytar, od ohniště zavoní čaj s rumem a špekáčky. Z lesa zapraskají pomalé těžké kroky. Přichází usměvavý vousáč. V ruce nese mou termosku, z kapsy vytahuje Grizlyho cigára a zapalovač: "Jsem se zastavil na odpočívadle, a co nevidím? Kohopak to je?"
Pak se obrátí na Toma, který si kousek dál staví jednoduchý přístřešek na noc: "Ukaž, pomůžu ti to pořádně upevnit."
...
Pozn.: Asfalt, řecky ἄσφαλτος (asfaltos), z řeckého ἀσφαλτίζω => upevňuji

05 Skoba

Je sobota dopoledne. Čekám ve frontě místního železářství, až se pan majitel vykecá s nějakým kutilem. Jsem téměř na řadě. Přede mnou stojí už jen jedna žena, shodou okolností moje známá...
"Co to bude, madam?" ptá se jí chlapík žoviálně.
"Potřebuji zednickou skobu, pozinkovanou, se čtyřhranným trnem, velikost sto čtyřicet centimetrů, osm kusů."
"Na co to potřebujete?" ptá se prodavač se zjevnou nedůvěrou.
"Promiňte, spěchám," zní netrpělivá odpověď: "Máte tento typ?"
"Mám a ptám se, na co ji chcete?"
"To vás nemusí zajímat," ohradí se zákaznice, "já fakt spěchám."
Muž se oběma rukama opře o pult: "Milá dámo, mě to zajímat musí. Chodí mi sem čím dál tím víc takových, jako jste vy, nakoupí hromadu zbytečných věcí a pak mi je s pláčem vrací, protože nekoupily to, co ve skutečnosti potřebovaly. Takže mi laskavě sdělte..."
"Tohle nemá smysl," otočí se "milá dáma" na podpatku, kývne na mne a je pryč.
Chlap zrudne, chvíli vytřeštěně zírá na dveře a pak se obrátí ke mně: "Co vy?"
"Dobrý den," usměju se, vytáhnu lísteček s poznámkami a naučeně spustím: "Prosila bych sadu náhradních šroubovacích bitů se šestihrannou stopkou. Hodlám je nasadit na svůj aku-šroubovák a použít ke šroubování. K tomu účelu dále potřebuji nábytkářské vruty o velikosti…"
Prodavač nehne brvou a pokládá na pult požadované položky. "Ještě něco?"
"Zednické skoby, osm kusů, pozinkované, se čtyřhranným trnem, velikost sto čtyřicet centimetrů. Pro tu paní. Nemusíte se ničeho obávat. Tuší, k čemu ty skoby slouží. Vede stavební firmu."
"Víte co?" předává mi účet.
"Co?"
"Nashle!"

08 Strana

Milé děti, ještě před pár lety jsme neměli v autě navigaci, přesto jsme dokázali procestovat kus světa. Neobešlo se to samozřejmě bez nejrůznějších úžasných dobrodružství, ale ta nakonec zažijete i s tou vaší báječnou GPSkou. Její funkci obvykle zastával spolujezdec, který sledoval trasu a snažil se pomocí sporadicky se vyskytujících ukazatelů a autoatlasu odhadnout, odkud přicházíme, kam směřujeme a kde se nejspíš právě nacházíme. Mně osobně toto poslání nedělalo až takový problém. V turistickém oddílu jsme se naučili číst v mapách, zorientovat se v krajině, určit světové strany podle slunka či lišejníku, ve škole jsme pak získali znalosti umožňující spočítat, kolik času "t" zabere cesta z bodu A do bodu B při rychlosti "v".
Co se s tak skvělým základem může pokazit?
…
"Doleva! Ne! Kua! Doprava! Ne! Moment!" Zkouším, kterou rukou píšu.
"Tak kam?"
"Doprava! Sorry, pletu si pravou a levou."
"Si děláš srandu, ne?"
"Ne. A nekoukej na mě tak, jinak su úplně normální."
"Ale takhle Vídní nikdy ve zdraví neprojedeme, miláčku."
"Projedeme. Prostě řeknu 'k tobě', když bude potřeba odbočit na tu stranu, kde sedíš ty."
"Jasně. A 'k tobě', když pojedeme na tu stranu, kde sedíš ty."
"To řeknu 'ke mně', samozřejmě."
"Dobrá, zkusme to…"
…
"Tak vidíš, dalo se to v pohodě zvládnout."
"To jo, ale…"
"Jaké ale?"
"Jak to budeme dělat v Alpách na motorce?"

14 Větší

Větší věští:
Až bude větší měsíc.
Až bude větší jas.
Až bude větší kontrast.
Až bude větší tma.
Až bude větší tlak.
Až bude větší dálka.
Až bude větší prostor.
Až bude větší úroveň.
Až bude větší byt.
Až bude větší dům.
Až bude větší strom.
Až bude větší zahrada.
Až budou větší pole.
Až bude větší úroda.
Až budou větší srážky.
Až bude větší rosný bod.
Až bude větší žízeň.
Až bude větší míra.
Až bude větší odměna.
Až budou větší zisky.
Až bude větší výkon.
Až bude větší zodpovědnost.
Až bude větší ochota.
Až bude větší vděk.
Až bude větší zásluha.
Až bude větší skupina.
Až bude větší porodnost.
Až bude větší podpora.
Až budou větší stahy.
Až budou děti větší.
Až bude větší rychlost.
Až bude větší auto.
Až bude větší pohodlí.
Až bude větší hluk.
Až budou větší kapky.
Až bude větší zima.
Až bude větší bolest.
Až bude větší úmrtnost.
Až bude větší starost.
Až bude větší soucit.
Až budou větší slzy.
Až bude větší lítost.
Až bude větší ticho.
Až bude větší strach.
Až bude větší odvaha.
Až bude větší risk.
Až budou větší koule.
Až bude větší šance.
Až bude větší výhra.
Až bude větší chuť.
Až bude větší výběr.
Až bude větší svoboda.
Až bude větší naděje.
Až budou větší kamarádi.
Až bude větší důvěra.
Až bude láska větší.
Až bude větší klid.
Až bude větší teplo.
Až bude větší štěstí.
Až bude větší radost.
Až budeš větší.
Nebo nikdy.

16 Překlad

A: "Dobrý den, Dane, potřebovali bychom promptně zajistit překlad jednoho kratšího textu, budete mít čas?"
B: "A čím se vlastně živíš?"
C: "Zdarec, kemo, budeš mít v sobotu čas?"
D: "Jak ti chutnal štrůdl, Danečku? Zapomněla jsem do něj dát rozinky."
RB: "Překládám různé věci. Co se zrovna naskytne."
RC: "Jasan, vo co go?"
RD: "Byl vynikající, babi. Díky moc."
B: "Odkud a kam?"
RA: "Dobrý den, sdělte mi, prosím, druh textu a počet stran."
C: "Potřebuju usadit překlady. Sám to nedám."
D: "No tak to jsem ráda. Já se bála, že to bez těch rozinek nebude ono. Když tak bych ti upekla druhý."
RB: "Co, odkud a kam?"
RD: "To vážně nemusíš, babi. V neděli se stavíme, jo?"
RC: "Jaký překlady?"
B: "Ty jsi teda roztomilej! Ptám se, odkud a kam ty věci překládáš. Humor, chápeš?"
D: "Takže ti nechutnal?"
A: "Jedná se o odborný text. Téma: Zdění obvodových zdí a nosných překladů. V angličtině má cca 20 normostran. Podrobnosti najdete v mailu."
'C: "Normální překlady. Nad okna a vstupní dveře. Práce na celou sobotu."
RD: "Jak jsi přišla na to, že mi nechutnal, babi? Píšu, že byl vynikající. A když to jednou napíšu, tak to tak i myslím."
RC: "Jo tak. Práce v montérkách."
RB: "Sorry, nestíhám. Mám toho moc."
D: "No tak to jsem ráda, Danečku. A v neděli přijdeš?"
C: "Přesně, kemo. Takže?"
RD: "Jasně, babi, těším se."
RC: "Ok, počítej se mnou."
B: "Tak víš co? Trhni si."
RA: "Souhlasím, pošlete mi smlouvu."

25 Okno

"A když už jsme u těch ozdobných prvků, kolegové, který je ten nejdůležitější? Bez kterého z nich si nedovedete představit existenci žádné budovy? No jasně, je to okno. Okna, kolegové, mají zásadní vliv nejen na celkový vzhled celé stavby, ale také na její praktické využití. Zásadně propojují exteriér a interiér. Můžete vytvořit náročné a promyšlené efekty z hlediska exteriéru, ale když vám pak nový majitel sdělí: milej pane, co jste mi to udělal, vždyť já sem teď nedám ani malou knihovničku a celej den musím koukat k sousedům do kurníku; je celá vaše práce slušně řečeno k prdu. Takže rozmýšlejte nejen nad estetikou, ale také nad funkčností. Ano, máte pravdu, opakuju to tu pokaždé…"
…
"Nenapadlo mě, že přednáška o oknech trvá dvě hodiny," zahájí studentka rozhovor nad kávou.
"Klidně tři nebo čtyři. Ale nebyl čas zabrousit do historie a to je vám zajímavé…"
"Dovedete si představit domy bez oken?" skáče mu dívka rychle do řeči.
"Domy bez oken? Proč?"
"Podívejte se," ukazuje v mobilu obrázky kreslené pastelkami. Jsou na nich domky, činžáky, paneláky nejrůznějších tvarů. Jedno je spojuje. Ani jeden z nich nemá okna.
"Kdo to kreslil?"
"Malé pěti až sedmileté děti. Píšu o nich diplomku. Tohle je práce chlapce z Charkova. Žil několik měsíců v krytu a na okna prý jednoduše zapomněl. Ale tady ta holčička z Izjumu je nenakreslila záměrně. Prý jsou nebezpečná a ve svém domě je mít nebude. Tohle je od dětí ze Sýrie. S nimi jsem ještě nemluvila, ale mám to dohodnuté…"

30 Rána

Jako každé ráno vystoupala Dinah na skalnatou plošinu velkou tak akorát pro jednu drobnou osůbku. Posadila se na kulatý polštářek a nohy složila do pozice lotosu. Pravou ruku položila dlaní nahoru na levou nohu a levou ruku dlaní nahoru na pravou dlaň. Palce natáhla proti sobě, aby se jen zlehka dotýkaly. Narovnala záda a přivřela oči. Na malou chvíli se zahleděla do hlubiny pod skaliskem a pak přejela zrakem dál přes moře až k temně modrému obzoru. Teď už jen vnímat vlahý vítr na tvářích, šumění vln, barevnou hru vycházejícího slunce, slanou chuť na jazyku a pronikavou vůni cypřišů. Jen vnímat. A nechat rozplynout každou myšlenku, která naruší tento bohulibý klid.
Rušivé myšlenky se derou na povrch každý den. Většinou jsou to vzpomínky. Na Shechema, který zneužil Dininu zamilovanost a zasadil jí rány, které se ani po dlouhých létech nezacelily. Na bratry, kteří ho po té zabili a byli za to potrestáni. Na nešťastné staré rodiče a na opovržení, kterého se jí dostalo, přestože byla obětí a ne strůjcem násilí. Někdy přichází představy. Co by se stalo, kdyby Shechem nespěchal a požádal ji spořádaně o ruku? Vzali by se a měli spolu děti? Dnes už mohla být babičkou, kouše se Dinah do rtu.
Raději zaměřit mysl na pokojnou přítomnost. Zlatá koule už se vyloupla nad modrou hladinu a začala mírně hřát, příboj přehlušil křik ptáků, dětí a několik ran z motoru stařičkého školního autobusu. Odněkud zavanula vůně čerstvě namleté kávy. Signál, že je čas vrátit se domů.

(2023)

Nerozumím

Tvůj hlas mě uklidňuje, ale slovům prostě nerozumím."
John Lennon

Ilustrace: Michalea Suchardová

Roku 1517 doplul španělský mořeplavec Francisco Hernández de Cordóba k břehům jednoho poloostrova. Španělsky se dotázal domorodců, jak se dané místo jmenuje a obdržel pochopitelnou odpověď:
"Uicataan." – Nerozumím.
Francisco si toto slovo pečlivě zapsal do deníku, a my tak dodnes nazýváme největší mexický poloostrov.
Abych se vyhnula podobnému nedorozumění, listuju během letu do Mexika praktickým jazykovým průvodcem španělštiny. Je to opravdu pozoruhodná kniha, reality show v papírové podobě. Hledám věty typu "Jsou krokodýli v této řece opravdu neškodní?", ale průvodce mne posílá na letiště. Stejně jako naše cesta začíná zdánlivě nevinně:
"V kolik hodin odlétá letadlo?" (¿A qué hora sale el avión?)
"Jak se dostanu do odletové haly?" (¿Por dónde se entra a la zona de embarque?)
Samé nudné fráze, jen jednou nepatrně přitvrdí:
"Máte tři kila nadváhy. Musíte si připlatit 500 pesos." (Usted tiene tres kilos de sobrepeso. Debe pagar un suplemento de quinientas pesetas.)
Celých 500 pesos za každá tři kila? Tudy na dietu! Ale ne, to se týká jen zavazadel. Otáčím na stránku "V hotelu". Od první věty je jasné, že pobyt v mexických ubytovacích zařízeních není taková selanka jako let přes Alantik.
"Hotel je plně obsazen!" (¡El hotel está completo!)
"V mém pokoji – nelze zavřít okno. – kape kohoutek. – nesvítí světlo. – je ucpané umyvadlo. – je takový hluk, že nemohu spát." (En mi habitación – no se puede cerrar bien la ventana. – el grifo gotea. – la luz no funciona. – el lavabo está atascado. – hay tando ruido que no puedo dormir.)
"Byli jsme okradeni." (Nos robaron.)
"Zavolejte policii!" (¡Llame a la policía!)
"Hoří!" (¡Fuego!)
Chybí tu vražda, napadá mne. Jak nahlásím vraždu v hotelovém pokoji? Průvodce mlčí. Takové věci se tu nedějí. Nebo se tutlají. S nadějí otáčím na stránku nazvanou První pomoc:
"Má tu někdo příruční lékárničku?" (¿Tiene alguien a mano un botiquín de primeros auxilios?)
"Počkejte raději na lékaře." (Es preferible aguardar al médico.),
usadí mne jazykový průvodce. Do ničeho se neplést, to je rozumné. Autorovi je jasné, že čtenář jeho publikace beztak nadělá víc škody, jak užitku. Raději si projděme pár praktických zdvořilostních frází:
"Musím si namazat lyže. Jaký vosk byste mi poradil?" (Tengo que fartar mis esquís. ¿Qué fart me aconseja usted?)
Touto větou v Mexiku neprorazím, zato tuhle frázi bych se měla naučit:
"Dnes je horko. Mám velkou žízeň." (Hoy hace mucho calor. Tengo mucha sed.)
A když ji ještě doplním o:
"Žiji velmi nezdravě, ale co mohu dělat?" (Llevo una vida muy poco saludable, ¿pero quépuedo hacer?),
učiním pro zdvořilostní tlachání až dost.

***

Žít na poloostrově, který se jmenuje Nerozumím, může být pro některé obyvatele frustrující. Možná právě proto se vám na Yukatánu snaží téměř každý člověk poradit a porozumět. Když to nejde ústní formou, pomohou ruce, nohy, někdy dokonce tanec. Jeden kolemjdoucí nám trpělivě vysvětluje rozdíl mezi pozdravem buenos días a buenas tardes, ať nevypadáme jako negramoti.
"Jak se řekne buenos días u vás?" ptá se obchodník v blízkém merkadu.
"Dobrý den."
"Dobyr dan," zdraví nás pak důsledně po celou dobu našeho pobytu.
"Dobyr dan," zdraví nás všichni jeho známí, protože už ví, odkud pocházíme.
A my odpovídáme po jejich – buenos días dopoledne, buenas tardes odpoledne.
Průvodce místní yukatánské cestovky nás vítá španělsky, anglicky, španglicky a snaží se nabídnout i francoužtinu, italštinu a němčinu.
"Czech?" zkoušíme to.
"What???"
"Repúblika Checa!"
"Checa? I don't know… jo moment, Checoslovaquia?"
Kolik už je to let od rozdělení Československa? Má smysl něco vysvětlovat? Asi ne. A tak odpovídáme:
"Yes!"
"Soráč, přátelé. Zůstaneme u té angličtiny, jo?"

***

S tím Československem je to ve světě vůbec zajímavé. To se jednou můj kamarád ztratil v tokijském metru cestou na českou ambasádu. Co už, stane se. Však není analfabet, má plánek, takže zjistí název stanice, kde se nachází, a v nejhorším se přeptá, že jo. Potud se jeho úvahy shodly se všemi, kdo se kdy v životě ztratili v jakémkoliv metru. Situace se však dramaticky mění ve chvíli, kdy zjistíte, že na rozdíl od vašeho úžasně propracovaného plánku připomínají místní cedule tác s rozsypaným čajem. A že uživatelé tokijské MHD neholdují nejrozšířenějšímu světovému jazyku v takové míře, jakou potřebujete ke svému znovunalezení.
Co tedy udělá nebohý ztracenec za této situace? Správně: zeptá se na policii. Špatné je, když si chlapci z tokijské policie pletou slovo Čech a šek. Nesprávně pochopí, že nějaký bláznivý Evropan chce po nich jakýsi šek. Nebo ho snad ztratil? Či mu ho někdo ukradl? Bez ohledu na úspěch českých hokejistů v Naganu o Češích nikdy neslyšeli. A co takhle o Čechoslovácích a Československu? No, to je jiná – Masaryk, Havel, Kundera, že jo?
Pak už stačí načrtnout starou dobrou mapku Československa, rozseknout ji na Česko a Slovensko, vysvětlit, do které části patřím, a získat správné telefonní číslo. Dál už je to nuda se šťastným koncem.

***

Napadá mne, že nuda se šťastným koncem je vlastně fajn. Taky se stává, že si přestávají rozumět lidé, kteří hovoří stejnou řečí, vyrůstali spolu, žili celý život jako sousedé v uklizené, ba načančané, vísce uprostřed nádherné chorvatské krajiny – krásné domy, zahrádky obehnané plůtky různých tvarů, nazdobené barevné omítky, dřevěné okenice, pergoly porostlé vínem, lavičky, stolky, nad hlavou azur, v dálce bělostně svítící skalní město, vše prostoupeno příjemnou, osvěžující vůní cypřišů a středomořských bylinek. Nikde auta nebo motorky, jen náš autobus. Naším cílem je sjezd řeky Zrmanji. To je ta řeka, kde to náš evropský "Inčučúna" natřel Oldovi Šetrnýmu, když mu před tím poskytl kánoi děravou jak ústa staré ženy.
Zvědavost nám nedá. Zastavujeme, vystupujeme a zavítáme do vesnice. Je zde neskutečné ticho a klid. Z blízka vidíme jiný obraz. Tlející lavice a převržené stoly, rozbité nádobí, zahradní nářadí, kočárek, rozházené hračky a láhve od vína, rezivějící gril, víno na pergolách přezrálé, seschlé do rozinek. Barevné omítky částečně spálené, špinavé od sazí, na některých jsou výrazné stopy po kulkách. To, co se zdálo být okenicemi, jsou jen prkny zadělané otvory po oknech. V jednom ještě zůstalo sklo rozpraskané do tvaru pavučiny. Kosti. A jinak nic. Pět let po válce.
Procházím úzkou uličkou mezi dvorky na náves. Vypadá to, jako by tu ještě v poslední chvíli zdejší sousedi přátelsky poseděli. Něco snad grilovali a pak…
"Nikdo to tu nepřepadl," odpovídá někomu průvodce, "všechno to tak nějak vyplynulo z tehdejší situace…"
"Nerozumím."
Krčí rameny. Tohle zřejmě nelze vysvětlit.
"Někomu prostě ruplo v bedně."
"Tak to muselo rupnout všem naráz." Strohá odpověď. Pravdivá? Tady to přece očividně žilo, byla tu krásná škola, hřiště, prolézačky, hospůdka. Žili tu normální lidé, jako jsme my.
Stačilo vypustit pár lží, dezinformací, šířit nenávist, uplatnit princip kolektivní viny. Taky to známe. Jen to naše generace nezažily až do těchto tragických konců.

***

Rok před tím jsme s kamarádkou bloudily na druhém konci Evropy v podobně neklidném severoirském městě Derry v předvečer svátku jedné z místních komunit. Téměř vylidněné město, projíždějící transportéry a všudypřítomné ostnaté dráty oddělující znepřátelené čtvrtě působily poněkud stísněným dojmem. Jenže my si zkrátka chtěly vyfotit ten kultovní pub Metro a byly jsme ochotné pro to udělat cokoliv. Konečně jsme ho našly. Postáváme před ním s fotoaparáty a přemýšlíme odkud a jak nejlépe fotit, abychom na snímcích měly co nejméně aut. Náhle se ze zmíněné hospody vyhrne několik typických irských chasníků. Krátce hodnotím šance na útěk, ale to už k nám přistupuje nejstatnější chlápek.
"V pohodě, děvčata, my si jen přeparkujeme, ať máte pěkné fotečky. Protože ta naše úžasná hospoda si to zaslouží."
"Taky rád fotí," vysvětluje jeho kolega.

***

A když už jsme zavítali do Irska, vzpomínám na výstup na Croagh Patrick (cca 760 m n. m.). Začíná na mořském břehu a poněkud připomíná moravskou pouť.
"Pokud se vám tam nechce, můžeme aspoň zajít do kaple svatého Patrika."
"Už žádné kláštery, kaple a kříže," hbitě zareaguje Mirek a nekompromisně vyráží vzhůru: "Jdeme."
Tlačí nás čas, za čtyři hodiny musíme být zpátky. Ale když to někteří Irové zvládnou bosí, proč bychom si s tím neporadili my v kvalitních pohorách? Pánové vybíhají lehce jako laňky a během chvilky jsou několik metrů před námi. Vydáváme se za nimi svižným krokem, ale už po hodince máme dost a s úctou koukáme po vyšňořených babkách v botkách na jehlách. Čile si pomáhají hůlkou a vesele u toho švitoří, jak se nám dnes vydařilo počasí.
"Království za vodu."
"Nesou ji kluci."
"Kde jsou?"
"Už skoro nahoře," ukazuju červenou a modrou větrovku těsně pod vrcholkem.
Jdeme dál s vyschlým hrdlem a jazykem na vestě a potichu proklínáme naše drahé polovičky. Poslední obávaná část hory se prudce zvedá, po jejím suťovém svahu se svižně pohybuje had sestavený ze zbožných Irů, Irek a několika cizinců.
"Are you Michaela?" ptá se nesměle drobná blondýnka, která sestupuje kolem nás.
"Yes, I'm."
"Mám tu pro vás dvě zásilku," dodává s typickým brněnským přízvukem a s úsměvem vytahuje známou láhev s dobrou jemně perlivou vodou.
"Jste úžasná," padá ze mě, "Díky!"
"Taky mám vyřídit, že si máte pospíšit."
Pospíšily jsme si. A stálo to za to. Hora Svatého Patrika nabízí skutečně luxusní výhledy. Nevím, jestli je krásnější moře hrající všemi odstíny modré, protkané spoustou malých zelených ostrůvků, nebo hornatá smaragdově zbarvená oblast posetá bílými stádečky ovcí na druhé straně.
"Máte štěstí, obvykle tu nic moc k vidění není. Tady totiž 364 dní v roce prší." usmívá se starší pán, který v zelených pumpkách a bílých pletených podkolenkách připomíná leprikóna. A možná je to on. Normální Ir by na nás nepromluvil česky.

(Blog Respektu 2021)

Na vozíku

Až si příště bude někdo stěžovat, že jste udělali chybu, tak mu řekněte, že je to možná dobře. Protože bez nedokonalostí a chyb bych neexistoval ani já ani vy." 
 Stephen Hawking

Ilustrace: Michaela Suchardová

Je den před dovolenou a já mám čas rozpočítaný na minuty. Šéf zdržuje ze strachu, že má absence způsobí ve firmě kalamitu. Vlak s mámou, kterou musím vyzvednout a odvézt domů, má zpoždění a navíc ji vyklopí uprostřed polí, protože hlavní nádraží je zavřené. A to jsem ještě měla zaběhnout do směnárny pro juráše. A taky, minutku před zavíračkou, dokoupit pár nezbytností. Podařilo se. Děkuji tomu nahoře za přízeň a hledám, kde zaparkovat. Na Starém Brně. Ve čtvrtek večer. Blbé místo, blbej čas, směje se ten nahoře. A tak stojím na chodníku před barákem na blikačkách rozhodnutá, že se rychle sbalíme, nanosíme vše do auta a pak teprve najdu místo k parkování. Drahá polovička se ujímá nakládání koloběžek, bez kterých je cesta do severní Itálie nemyslitelná, já hážu do tašky proviant a do sebe pár soust.
Po chvíli zvoní mobil: "Hele, je tu krásné volné místo přímo před domem. Držím ho, pojď si přeparkovat."
Nebesa se slitovala. Aby nám "krásné místo" někdo nevyfoukl, vlítnu do dřeváků a lehce jako laňka sbíhám na ulici. Zbývá pár kroků kolem auta a skočit za volant. První dřevák podjíždí, druhý v rotaci neustojí pokus o bravurní telemark a je vymalováno. Něco lupne, něco rupne, najednou ležím podél vozu, noha je podivně zkroucená, postavit se na ni nedá.
Drahá polovička přebírá kontrolu nad situací, vozidlem i mnou, pomáhá mi na zadní sedadlo a už si to frčíme na brněnskou úrazovku. Vymknutý kotník, nalomená kost v nártu, něco podezřelého s palcem. Po odborném, pečlivém a současně šetrném (děkuji, pane doktore!) ošetření, vyzvednutí berlí a ortézy se vracíme před náš dům, kde se na nás směje mnoho volných parkovacích míst. Svět na malou chvíli zrůžoví. Dvě patra v domě bez výtahu nás však okamžitě vrací do reality. Nejsem schopná vystoupat ani do mezipatra. Stěží se udržím ve stoji na jedné noze a dvou berlách. Druhá noha bolí jak… no nalejme si čistého kafe, bolí fakt jak sviňa.
"Možná bych to měla zkusit po zadku," přemítám.
"Blbost," odtuší má partnerka, jedním gestem mě usadí zpět do auta a přichází s řešením.
"Protože jsi odpoledne neponechala svou rodnou matku v polích, máme možnost azylu v místech, kde výtah je." Během chvíle vše vybaví a odváží mne na okraj Brna.
Zatímco hledá parkovací místo na přeplněném sídlišti, překonávám o berlích a jedné funkční noze dvacetimetrovou vzdálenost ke vchodu. Těžké dveře, systém "brano zavírá samo" a dvě berle se stávají nebezpečným soupeřem. Nedokážu nad ním zvítězit. Padám k zemi na tu samou nohu… Dílo jest dokonáno.
Do vlny peprných vulgarismů, které skýtá můj skromný slovník, cinkne výtah.
"Proboha, proč jsi nepočkala, než pro tebe přijedu? Chodit o berlích není jen tak, to se člověk musí učit!"
Vše, co jste potřebovali vědět, vám dokáže jednou větou sdělit vaše matka.
Tak co s načatou dovolenou? Přítelkyně neváhá a hned v pátek ráno půjčuje ruční invalidní vozík. Po té volá do původního cíle naší výpravy. Italové mají o naši návštěvu stále zájem, chápou situaci a nabízí bezbariérovou chatku. Bereme to? Po návštěvě panelové koupelny a záchodu odpovídám jednoznačně kladně.
První cesta vozíkem odhaluje nečekané překážky v údajně bezbariérových společných prostorách domu. Mírně vyvýšené prahy (cca 1-2 cm vysoké) s krátkými prudkými nájezdy malá přední kolečka nezvládají. Pokud se váš průvodce rozhodne, že na to půjde silou a zkusí se prudce rozjet, zcela jistě vás vyklopí. V lepším případě stihnete zabrzdit nohou, samozřejmě tou bolavou nohou, v horším přistanete na druhé straně prahu sami, již bez vozíku. Tuto překážku lze snadno překonat pozadu pomocí velkých kol.
Větším problémem je výjezd z hlavních dveří. Mají vyšší práh a hned proti nim číhají ve vzdálenosti 1,5 m schody. Abyste se dostali na rampu, musíte prudce zatočit do pravého úhlu. Vyšší práh vás donutí do těchto míst nacouvat. V případě, že vyjíždíte sami, nevidíte na schody, obě ruce používáte jako pohon i brzdu, brano neúprosně zavírá dveře, dveře vás tlačí ven a vy se je snažíte přidržet. Tou nohou. Tou bolavou nohou. Dveře zaklapnou, vy si oddychnete a pak s hrůzou zjistíte, že se pohybujete téměř na hraně prvního schodu.
S pomocníkem to jde znatelně lépe. Pomalu couvá, rekognoskuje terén za sebou, aby sám nespadl ze schodů, ale nevnímá, co se děje s vámi, kolik místa máte pro nohy a jak moc vás ohrožují dveře. To nevadí, protože máte volné ruce a můžete zasáhnout.
Rampa je zlatá při představě, že drncáte dolů po schodech. Ale i ta dlouhá, jen mírně nakloněná, může dát pěknou fušku. Ta naše je vytvořená z kovových roštů a poněkud podkluzuje. Při dešti po ní vozík klouže rychle dolů, ať brzdíte, jak brzdíte. Přemýšlím, jestli to zkušení vozíčkáři řeší lepším obutím, nebo už mají vychytaný správný přistávací manévr. Cesta vzhůru je náročná za jakéhokoliv počasí. Zatím bez pomoci nevyjedu. Chybí dovednost i síla v pažích.
Cestou do Itálie navštěvuji rakouské toalety pro invalidy s důvěrou v západoevropské standardy. Stejně jako u nás je projektoval někdo, kdo na vozíku moc času netrávil a nezdržoval se přemýšlením. Úzké chodbičky a ostřejší zatáčky nepůsobí zrovna vstřícně. Terminál užší než vozík vyžaduje obsluhu personálu, který není vždy po ruce. Nevhodné uspořádání sanitární techniky a nedostatek místa občas brání dostat se k umyvadlu. Učím se otáčet na místě. Někde to stačí, jinde ne. Abych si mohla umýt ruce, musím opustit kabinku, otočit se a zpět zacouvat. Prostředí přátelské k vozíčkářům si představuji poněkud jinak. Schody před venkovními dveřmi a nutnost zatočit na rampu do pravého úhlu jsou i zde častým řešením. Ale s narůstající praxí získávám zručnost a jistotu.
Italská bezbariérová chatka v kempu u městečka Grado je naopak skvělá, prostorná a bez chybičky. Oceňuji zasunovací dveře, dostatečný prostor na toaletě a především bezbariérový sprchový kout s madly a sedátkem umožňující samostatnou hygienu prováděnou důstojným způsobem zcela odlišným od omývání těla v klasické koupelně českého paneláku. Učím se svou kárku lépe ovládat, po pár dnech překonávám i kamenné cestičky a přírodní stezku vedoucí k moři, což oceňuji po návratu domů.
Tak tohle všechno se muselo stát, abych vydržela na severu Itálie čtrnáct dní sedět na zadku a ilustrovat svou knihu. O co méně se mohu pohybovat, o to více nápadů přichází. Pod rukou se mi rodí jedna kresba za druhou. Mám pocit, že se vytváří samy, skrze mne. Jako bych byla jen prostředník, který na výsledné dílo nemá žádný vliv. Je to první dovolená, na které se nemohu nikam hnout, ale neskutečně mě baví. Zraněná noha se najednou stává darem, díky kterému mám hotové ilustrace pro polovinu knihy (s druhou půlkou pak bojuju následujícího půl roku).
Po dvou týdnech se musím vrátit do práce. To znamená poprvé překonat schody. Při projektování jednopatrové budovy nikoho nenapadlo přemýšlet o výtahu. Chyba.
"Vyneseme tě i s vozíkem," dí rozšafně šéf.
Plány, jak to s chlapci provedou, mne nutí sesunout se na zem a vyplazit se po čtyřech dřív, než se stihnou rozhoupat k akci. Důstojnost stranou. A tak tu sedím na horním schodku a čekám, až mi vynesou kárku. Pro cestu dolů volím večer sjezd po zadku. Zkušenosti z dětství se hodí i po téměř půl století.
A znovu a znovu a znovu se objevují drobné terénní nerovnosti, dlažba s většími spárami, obrubníky, stupínky v řádech centimetrů u nájezdů, nedostatek místa k otáčení nebo průjezdu. Blbůstky, které z pozice chodícího jedince vůbec nezaznamenáte.
Na druhé straně se zatím vždy objeví někdo ochotný pomoci.
Stezky odvahy a dobrodružství. Tu první rampu zvládám dolů sama, nahoru s výpomocí. Chybí síla v pažích. U ostatních přemýšlím, jak velké oči má můj strach
Přátelé dlouhodobě upoutaní na vozík mi nejspíš řeknou či napíší, že spoustu překážek jsem nezvládla díky nezkušenosti, nešikovnosti, neznalosti. Budou mít pravdu. Možná napíší, že je to o kvalitě vozíku, pneumatikách a fyzičce. I v tom budou mít nejspíš pravdu. Přesto myslím, že život na vozíku je něco, co by si měl čas od času vyzkoušet každý, nejen architekt nebo projektant. Ale ani to nebude stačit. Pokud jste zdraví, není jízda na vozíku (ani chůze o berlích) velký problém. Ten nastává ve chvíli, kdy své nohy nemůžete použít tak, jak jste zvyklí, kdy vám nepomohou zajistit rovnováhu, kdy jedna z nich, ta zraněná, trčí před vámi připravena narazit do všeho, co vám stojí v cestě. A že takové cvrnknutí bolí, o tom snad nemusím nikomu vyprávět.

(Blog Respektu 2019)

"Tak co to bude, holky? Brča, jo? Žlutá nebo malinová? A miňonky? Už tu mám jen dvoje, tak se o ně nějak podělte," halasí bodrý kantýnský na komárovských kurtech.
Okupujeme lavičku pod kaštanem a čekáme na trenérku.
"To zas bude," pitvoří se Markéta, "až se přestanete toho míče bát, dámy, tak to konečně nebude pinkaná, ale normální volejbal..."
Pomalu ucucáváme limču. Od tenisových kurtů se ozývá řízný hlas pana Novotného od nás z baráku: "Křížek! Čtverec! Kruh! Čtverec! Kruh!..." Moc ho nemusím. Zdá se mi zbytečně přísný a neustále nabručený. Jeho dcera Jana hravě trefí svým tenisákem každý obrazec namalovaný na tréninkové zdi. Měl by mít radost, ale nevypadá tak a dál si jede ten svůj dril: "Kruh! Kříž..."
"Já to minule zkoušela a netrefila jsem ani jednou," prohodím s obdivem.
"Já asi dvakrát," chlubí se Petra, "ale..."
"Ale stejně to má blbý," skáče jí do řeči Zuzana, "je furt sama. Ani si nestihne pokecat..."
"Jak blbý?" přeruší nás kantýnský, "je to šikovná holka! Ta nám jednou všem ukáže. Bude z ní druhá Navrátilová, to mi věřte..."

Nestala se z ní druhá Navrátilová. Zůstala pořád Janou Novotnou. Tenistkou Janou Novotnou. Inspirovala mne nejen svou pílí, drilem a talentem. Je to také jedna z žen, která mi svým příkladem dala sílu dokopat se ke coming outu. Ale jinak jsem dodnes zůstala jen u toho pinkání (a pindání ve stínu pod stromy), nejsem zrovna míčový typ.

(březen 2023)

Ilustrace: Michaela Suchardová

1984

"Začíná Solid Gold," hlásí bráchové. Naši jsou v divadle, tak máme televizi sami pro sebe. V této situaci obvykle přepínáme "na Vídeň", na hitparádu. Rozjíždí to tam Elton John. Kluci si ze mě utahují: "Na toho by se tančilo jinak, než na Poupata, co?"
"Ani mi to nepřipomínejte," odpovídám otráveně při vzpomínce na nácvik spartakiády.
Nastupuje Tina Turner. Mohu na ní nechat oči. Což mi teda připomíná, že...
"Ludvo, půjčil bys mi pajsku?"
"Na co?"
"Kamoška prodává elpíčko Tiny Turner. Private Dancer. Za dvě kila. Něco už mám... ještě mi chybí padesátikoruna."
"Odkud ji má?"
Krčím rameny. Tohle se tu jen tak koupit nedá.
...
O pár dní později mě volá naše třídní do kabinetu. Je tam Simonin otec a tvrdí, že jsem si prý půjčila vzácnou dlouhohrající desku a odmítám ji vrátit.
"To není pravda," bráním se. "Simča mi ji prodala. Za dvě stovky."
"A máš o tom nějaký doklad?"
"Doklad? Já jí dala dvě stovky, ona mně desku..."
"To je potom tvrzení proti tvrzení. Když nemáš doklad, budeš ji muset vrátit," sděluje mi stroze učitelka.
"Ale ty dvě stovky dostanu zpět. To je moc peněz, to mi musíte vrátit!" Hledím z jednoho na druhého.
"Přece si nebudu kupovat VLASTNÍ desku!" Ohradí se chlápek.
Učitelka vzdychne: "Tak si to budeš muset vyřídit se Simčou. Už jdi!"
"Zítra tu ta deska bude!" Houkne za mnou mužský hlas.
...
"Já ti ji nahraju," uklidňuje mě brácha. "Mám tu pár volných kazet."
"Jenže já nemám kazeťák."
"Půjčíš si můj," odpovídá a odchází ke kamarádovi. Večer mi předává to úžasné elpíčko a malý úhledný balíček.
...
O pár dní později konečně a s nábožnou úctou vkládám novou kazetu značky BASF do půjčeného kazeťáku. Někde v dálce se v mlžném šumu ozývá I Might Have Been Queen. V popředí slyším výrazné hlasy staršího bratra a jeho spolužáka: "Procházkovou pozvi." "Ta je marná, vole. Ale Kratochvilce jsem říkal..."

A ty dvě stovky jsem už nikdy neviděla...

(duben 2023)

Ilustrace: Michaela Suchardová

Co bys chtěla studovat?"
"Nejraději matematiku. Člověk se nemusí nic biflovat, stačí to pochopit. To by mě bavilo."
"Jsi holka, na tohle nemáš hlavu."
"Na biflování prázdných pouček nemám hlavu. Nebaví mě to."
"Ach jo. Tak zkus něco praktického, třeba ekonomku..."
Že já tehdy neznala Katherine Johnson! Protože to byla ženská (a navíc Afroameričanka), která matematiku bez problémů vystudovala, udělala si při třech dětech doktorát, získala práci v NASA a aktivně se podílela na výpočtech a analýzách trajektorií amerických vesmírných cest, včetně cesty na Měsíc. To by bylo argumentů, proč má smysl, aby šla matiku studovat holka.
Ale nechám mluvit ji:
"V naší rodině bylo vzdělání na prvním místě."
"Všechno je fyzika a matematika."
"V matematice jsou jen dvě možnosti. Buď máš pravdu, nebo se pleteš."
"Jakmile uděláte první krok, je všechno možné."
"Všechno bylo nové, celá ta myšlenka letět do vesmíru byla nová a odvážná. Učebnice jsme neměli, tak jsme je museli napsat."
"Pokud vás baví to, co děláte, dostanete ze sebe maximum."
"Pokud chcete něco vědět, musíte se ptát. Neexistují hloupé otázky. Hloupé je se nezeptat."
"Ostatní pracovali na tom, co jim bylo řečeno. Neptali se a neudělali nic navíc. Já se ptala. Chtěla jsem vždycky vědět: 'Proč?' Zvykli si, že se ptám."
"Věřila jsem, že jsem tam, kde mám být."
"Musíte pochopit, že nejste nic víc ani méně než ostatní."
"Tušila jsem, jakou drzost a opovážlivost v sobě potřebuji mít, abych jako Afroameričanka na segregovaném jižním pracovišti sdělila svým nadřízeným, že právě moje výpočty přivedly člověka na Měsíc."
"Řekli jen: 'Pokud tvrdí, že je to správně, tak je to správně.' Protože pánové tuto práci nedělali. Dělala jsem ji já."
"Vždycky jsme pracovali jako jeden tým. Nikdy to nebylo jen o jednom člověku."
"Pokud ztratíte zvědavost, přestanete se učit." 

(červen 2023)

Ilustrace: Michaela Suchardová