Karáskův Ztracený ráj podruhé v Patrech

S odstupem téměř tří roků, a znovu během léta, jsme se sešli v klubu Patra na druhém čtení lyrizované vzpomínkové prózy Jiřího Karáska ze Lvovic, jejíž vznik je datován rokem 1938. Pásmo připravil František Baďura. Tři mužské hlasy podkreslovala hudba - reprodukovaná, ale čistě znějící.

Obálka: Karel Vodák

Výsledný zážitek opět patřil mezi ty, které přikovávají k židli. Ve srovnání s rokem 2019 se po trvale hledačské vroucnosti Mirka Kováříka dostala ke slovu úctou naplněná citovost Milana Heina, ojediněle - když to part vyžadoval - říznutá razancí. Každý z nich výrazně jiný, oba výborní. Díky Jakubu Kohlovi v pravou chvíli jímavě ožily básníkovy rané verše, a Radek Fejt do celku vnesl mimo jiné prvek udržované shovívavosti, nad níž se ale vznáší otazník.
Každý z diváků si mohl najít pasáž, která jej nejvíc chytila za srdce. Například zrození básníka při nočním poslechu houslí; svědectví o tom, jak (pokud s malou obměnou použiji slova Jana Masaryka) jeden nástroj odpovídal druhému. Tak vypadají chvíle, které nelze opakovat.
Pouze s jedinou drobností v celém textu se názorově rozcházím; se zmínkou, že - vyjádřím-li myšlenku opět svými slovy - smrt smazává také rozdíl mezi tvorbou a ničením. V tomto (a jenom v tomto) bodě autorův názor poopravila už následující léta. Nejspíš si při své jemné letoře ani nechtěl připustit, čeho by lidé mohli být ve druhé třetině 20. století znovu schopni. I déšť, který nám po část představení rachotil nad hlavami a bubnoval do skleněné střechy, se ve druhé polovině uctivě odmlčel. Pánové, hluboká a vděčná poklona!