Zdeněk Potužil

Lyrika prý nemá příběh. Ale, vždyť to vůbec není pravda. Ráno zapadne měsíc, vyjde slunce, rosa se třpytí na poupátkách růží, od země se zvedají zbytky mlhy, a tak vůbec, co tu budu komu vyprávět. Moje lyrika je prostá jak řemen. Skládá se z příběhů přátel, milenců, partnerů, životních druhů, eskapád, příběhů krásných i tragických, krátkých i dlouhých, srozumitelných i v mlze zastřených - 

Jirka

Bylo mu šestnáct, sedmnáct. Byl o tři rok mladší než Zdeněk. Chodili spolu na elektrotechnickou průmyslovku, a tam jejich přátelství přerostlo v lásku. Dokonce se dá říct, že i vzájemnou, přestože Zdeněk byl ten hlavní, kdo jí udával ráz. Jirka byl úplně normální kluk, který oplýval mindráky dospívání. Vadilo mu, že nosí brýle. Vadilo mu, že kouří cigarety. Vadilo mu, že neumí tancovat. Vadilo mu, že neměl ještě holku. Vadilo mu, že si myslel, že má malé přirození. Vadilo mu, že tatínka ranila mrtvice a že ženská část rodiny jen šikanovala. Ze Zdeňka se stal velký kamarád. Jen před ním se svlékl  ve sprše a nechal jej chlácholit, že to tak malé zas není. Jen před ním se svěřoval ze svých trablů a všech bolestí dospívání. Když se Zdeněk jednou vrátil z Jugoslávie, vlezl si k němu do postele a dlouho do noci si vyprávěli páté přes deváté. O Pavle, to byla Zdeňkova holka, a o Marii, ta byla Jirkova. Obě sbalili hned první den chmelové brigády, kde se z nich vlastně stali přátelé na život a na smrt. Kdykoli se po mnoha letech párkrát potkali, Jirka nikdy nezapomněl. Tys mi půjčil na první rande džíny. pak se to ale začalo motat, Zdeňkova Touha byla nepatřičná, kdykoliv Jirka šel za ním domů, čekal ho za záclonou v bytě a předpokládal bůhví co. Zdeněk se Jirkovi se všemi svými sexuálními extravagancemi svěřoval. Bylo toho moc, a bylo to nemístné. Zdeněk se za to styděl. Jirka se za to styděl. Protančili s holkama na čajích mnoho nocí. Měli platonicky různé dívky, ale domů chodili vždycky spolu. Jak to mohlo skončit? Tragicky. Zdeněk si namlouval, že si nezadá, když s každým chlapem půjde jen jednou. Ale to bylo ještě horší. Deprivace, která mu drásala duši, byla nekonečná. A tak dále, a tak dále. Jirka mu nakonec zachránil život. Zdeněk si řekl: Takhle to nejde. Musíš si najít někoho, kdo je na chlapy. Musíš, jinak to nejde, nemůžeš takhle trápit normální holátka. Jak řekl, tak se stalo. Do měsíce měl štěstí, a potkal Mirka. Zázrak, který mu změnil život. Přátelství s Jirkou se rozpadlo jak  krabička ze sirek, a zůstala jen bolestivá vzpomínka, krásná a konečná. Navěky zůstala vzpomínka na týden v Jizerských horách, které měly ještě vysoké smrky, lesní cesty, pít se dalo z každého potůčku, a Jirka mi tenkrát připadal neodolatelně krásný a čistý. 
Ty jsi v mém osudu rozhodl: Konec heteráckých lásek, konec ošklivé špíny, dveře se otvírají, kráčím tam, kde jsi vzpažil ruce, kde jis řekl mé lásce ne, kde se to událo, že jsem pochopil!!!

(Děkuji panu Milanu Hodkovi z nakladatelství Paper Jam, že mi dal svolení publikovat tento text. Ukázka je z knihy Teorie nespolehlivosti, kterou Zdeněk Potužil vydal pod pseudonymem Anonymus.)