Foto: Jiří Navrátil

www.databazeknih.cz/autori/kamil-marcel-hodacek-39493

Kamil Marcel Hodáček

básník, prozaik, editor, (příležitostný výtvarník)

Narozen v Praze (*1980)

Vydané knihy:

Havarijní stav(2012, 2.vyd. 2016)
Sekunda křiku (2013)
Tři čtvrtě na čtyřicet (2014)
Trnová koruna nejsou zuby (2015, 2.vyd. 2016)
Cxehxio (2016)
Až úzko pomyslet (2019)

Zařazen v antologii Jasná setkání / Klare Begegnungen (česko-německá a německo-česká antologie poezie, Klára Hůrková, nakl. Dauphin, 2018, prezentováno na Knižním veletrhu v Lipsku)
Některé jeho básně byly přeloženy do francouzštiny, polštiny, španělštiny, angličtiny a němčiny.
Je výrazným představitelem současné české generace autorů, jeho tvorba osciluje na hranici slash-poetry, neodekadence a surrealismu.
Žije a tvoří v Praze.

Masíruj mi malíček dásní
Dej mi krkev
na mousání
Dřív než mě znovu nakojíš
Změkči pro mě prsy
Přiložením flahřátých cárů nanelu

Všechny malé děti
Se občas poperou
Výprask na holou
je ale známkou toho
Že ti dochází síly

Věnuj se mi
Věnuj se pokousanému dítěti
Změkči pro mě prsy
Vytlač trochu mléka
Ať není dvorec tolik tvrdý
Věnuj se mi
Věnuj se pokousanému dítěti
Polož mi volnou ruku na hrudní koš

Všechny malé děti
Se občas poperou
Výprask na holou
je ale známkou toho
Že ti dochází síly

Masíruj mi malíček dásní
Dej mi krkev
na mousání
Dřív než mě znovu nakojíš
Změkči pro mě prsy
Přiložením flahřátých cárů nanelu

/KMH, podle zapsaného snu, 2023/

Zůstáváš

Chyběj mi knoflíky na košili
A vykašlal jsem se na žehlení kalhot
Bloumám městem který se mnou nekomunikuje
Strkám hlavu do podloubí a všude narážim na davy

Můj vrah bude Ježíš
Můj a všech lidí co parchantěj
Můj vrah bude Ježíš
Ztratit trpělivost je přece tak snadný

Chyběj mi knoflíky na košili
A zdravej odstup od všeho toxickýho
Co nenápadně stahuje pod hladinu
Strkám hlavu do podloubí a fetuju kyselej smrad zvratek

Můj vrah bude Ježíš
Přepíšeme spolu evangelia
Můj vrah bude Ježíš
Vezme to z gruntu a jednou provždycky

Chyběj mi knoflíky na košili
A vnitřní síla co by na poslední chvíli zvrátila osud
Odvaha mi chybí cokoliv vysvětlovat
Strkám hlavu do podloubí a hledám Kristův tajnej vzkaz

Můj vrah bude Ježíš
Přistoupí ke mně zezadu
Můj vrah bude Ježíš
Vezme to z gruntu bez gumy a lubrikantu/

KMH, 2018 - 2020, archiv/

Talk Show Na dvorečku
s Kamilem Marcelem Hodáčkem

Chlapec

Bezradný
(bezradný)
před nástrahami
světské šílenosti.

Zmatený je.

Uvnitř sebe
zauzlovaný,
s rozbitou
bezbarvou kůží
na dohled.
S nohama
vykloubenýma v kyčlích.

Zavržený.

Rozprodaný
vlastní matkou.
Vlastní matkou
odložený
v zastavárně
s doživotní
ne - možností vyplacení.

K rozežrání osudem
zanechaný.

Znásilněný.

Bolestně roztrhaný.

Neochmýřený

chlapec
co měl teprve přijít
na chuť

životu.

/KMH, Sekunda křiku, Kampe, 2013/

Pět

Když podlijí se krví oči,
to už se asi
nesoutěží,
to už nemá
žádný význam
přivolávat zpátky slzy
vyšroubované
z žárovkových objímek.

Když podlijí se krví oči,
to už se asi
Císařovna z Tarotu
vměšuje,
to už jí
ani neohromí
pravý stav lidské duše.

Jen sirnatý závan
padající oblohy
projeví zájem drásat.

Když podlijí se krví oči,
to už se ani
osudím nepohne,
ve kterém bylo dříve možno
svobodně losovat
své dobré a lepší dny,
to už svět,
zadýcháním zmučený,
rezignovaně přibrzdí.

/KMH, Tři čtvrtě na čtyřicet, Kampe, 2014/

Člověk a zvíře.
Člověk je tělo a duch. Cítí duši?
Člověk jsou šlachy, kosti a kůže.
Podoba a obraz. Gobelín cév.
Člověk je nádhera připomínající marnost
v porovnání s obrazy ušlechtilých šelem.
Člověk je lesk postavy vojevůdce.

Obnovte tvář země.
Sázejte stromy v pustých krajích.
Pečujte o listy. Stavte stohy obilí.
Na vytyčeném pozemku založte vinice.
Veškeré choroby s důvěrou sdělujte platanům.
Platanům a průtržím mračen.
Dejte život opuštěnému odpadu.
Vegetaci předejte kus vlastních emocí.
Rozmazlujte se sladkým ovocem
a nekončící dobrotou květin kolem vás.
Dbejte pečlivě na to, aby pokaždé pršelo přímo na klíčky.
Místo peřinou zahalte se kapkami studené vody.
Zachraňte žíznivou zemi,
které člověk dovolil nanejvýš mlčet.

Kromě člověka není žádný jiný Spasitel.
Člověk je mocný.
Člověk dokáže osvobodit.
Člověk dokáže zachránit.
Přesto nezachraňuje.
Až vítr přinese vzdouvající se mraky.
Až se přiřítí bouřlivé deště.
Až jehňata nebude čím uspokojit,
pak bude pozdě, začít se modlit
Hossana.

Jedenáct

Soukromě toužit po probuzení
anebo se nechat probudit
smutným statným kohoutem,
co křídla má
nadobro slepená
tříprocentním octem.
Kohoutem, co nepochopil,
stejně jako já,
jak se správně chovat ke slepicím
ve městě plném sena
a přívětivých stařen
s odřenými lokty.

Ani náznak mešit,
ne sídliště,
ne barokní vily,
natož pouštní karavany,
jen kyselé mléko
hrudkující v ústech
místo slin,
kluzká kozí vemena
nahrazující slunce.

Hluboká rokle
naplněná až přes míru
srnčími zdechlinami
a ten holobyt
s průsvitnými podlahami,
v domě,
co si nedokáže
správně vybavit
své betonové základy.

/KMH, Tři čtvrtě na čtyřicet, Kampe, 2014/

Ve snu

Jenom tak
a bez příprav.

Ocitnout se náhle

v nějakym snu
bez děje.

S tebou.

Vedle tebe.

Paralelně.

A v tobě.
Nasáklý.

Hrbatým oharkem
černé tužky na oči
psát si
na čela
vzájemně
tajné šifry.
Intimní vzkazy
které nelze sdílet
ani vysvětlit.

Kreslit kytky.

A oční linky.

Ve snu.

Bez důvodu a nutnosti
zpovídat se ostatním.

Z čistě spontánní radosti.
Z radosti ze života...bez lásky.

/KMH, Havarijní stav, Kampe, 2012/

Foto: Jiří Navrátil

Umět ovládat "miluju".
Dotýkat se po tmě tvých vlasů.
Dotýkat se vousů uprostřed brady.
Černý.
Spalující.
Hluboký
pohled do očí a ztluštělé řasy.
Vnímat nerovnosti.
Prohloubit prohnutou prohlubeň nad obočím.
Nasávat křehký vrcholek ucha.
Kondenzované kapky vlažného dechu na lalůčku.
Vzdech!
Sten!
Výkřik, co pasíruje krevnaté hrozny vína.
Výkřik!
Mít tě plnou dlaň.
Pít tě!
Vypít tě!
Široká záda se sem-tam pihou.
Široká záda.
Přistávací plocha hostící vášnivé nálety.
Nosem rozrážet půlky.
Běloskvoucí zadek.
Nosem rozrážet půlky
a
jazykem chlácholit vrásky ukrytého vchodu.
A
smím? Smím ještě?
Jak jsme na tom s časem?
Smím? Smím ještě?
A nedívá se nikdo cizí?

(2019)

Gargantuovský fanfaron
pozval svou Pýthii,
nakaženou leprou
,na rande-vouz
ke svátečnímu stolu,
by garnáta pojedla.

Hnilobný puch
jejích vaječníků v rozkladu
se linul po zesíleném
okraji ubrusu.

Už není schopna věštit.
"Táhne se za tebou odér,
podobný tomu,
jakým je bohyně Iris
cítit v ústech.
Přinesl jsem ti na kuráž
mentolový julep
a jako dárek
v igelitu přidušený
nemocný tulipán."

"Tak něžně, mateřsky
mě krmíš.
Hltavě polykám tvou
granulovanou placentu
napuštěnou meskalinem.
Toužíš po tom,
abych se proměnil
v deliranta,
který na povrchu
clavichordu
nebude schopný
rozpoznat zachovalou patinu.

"V neosvětleném rohu salonu,
statný moa
s pravidelností klove
do ztluštělého těla švába.
Vzduchem je cítit
eau de Cologne,
která mě však nezachrání
před mou parafrenií.
Dal bych si dragée
s jahodovou příchutí.
Proč před ní vypadám
jako maskarón?

Jsem nepochopený fantasta,
kterému kolem hlavy
září rozpálený nimbus
a jehož facetované oči
připomínají slídu,
rozprostřenou na slunci.
I hloupý, obtloustlý albatros
mě posměšně napodobuje.

(KMH, z archivu, 23.9. 2010)

Dotýkej se

Roky seschlé

havraní křídlo

barbarsky utržené

ještě za života

nebohého opeřence.

Zapletené ve tvých vlasech

se zbytkem lesku.

S naftovým zápachem

veškerých

promarněných šancí

a nenaplněných dnů.

S ropnou skvrnou

na peruti,

co ostrým okrajem

málem zalehá

konturu tvého

pichlavého obočí.

Dotýkej se

světelných kruhů

co mám

okolo hlavy,

použij je

jako vstup do světa,

který prozatím neznáš.

Pomůžu ti najíjt

správný směr.

Dotýkej se

čtvercaté výseče

co mi byla vyříznuta

zezadu na krku,

Najdi skrz ní návod

na všechny následující.

Nasávej

celým svým tělem

kouřovou mlhovinu,

stočenou

při mých kotnících,

jako

poslušně hlídající

pes.

V neosvětlených

chodbách

zvlhlého prostoru

co se rozprostírá

za tvýma očima,

bují

zešpičatělá skořepina

dutě

ptačí lebky.

Samovolně plesniví.

To léta na vině jsou.

Vada zraku,

díky které

přestáváš rozlišovat

základní barvy.

Netečnost,

kterou

z pohodlnosti

cíleně pěstuješ.

Kavárna Jiné kafe

Evita

Korpulentní můra
létáním pobodaná jehličím,
ti přináší zrůdný kompliment,
v jádru načichlý
odstínem indigo.

Stal se ze mně
extraordinární,
sentimentální mutant,
který hluše tluče
zkrvaveným skalpem
do xylofonu,
jen abych si zachránil
vlastní renomé.

Nezbývá ti nic jiného,
než si zvyknout.

Vezeš autobusem
svou ptačí klec,
sedíš přitom nepohodlně
na sedadle z jehličí.

S mozkem Evity Perónové
budu šukat cizí chlapy,
i přes jejich žhnoucí
a vařící diaré.

Přestal jsem býti kokonem,
dozrál jsem v ohavné,
hliníkové cosi.

(2011)

Refýž

Konvikt je plný zmatených
mladíků
se zneuctěnými otvory,
ze kterých odtéká
ve velkých,
mléčně šedých kapkách,
bolest.

Paténa,
ve které ještě včera
ležela hrst hostií,
nyní pohozena na dřevěné
podlaze,
je až po okraj naplněna
panickými zvratky,
temnotou a strachem.

Štiplavé ticho vůkol.

Regenschori,
který v deliriu
vytváří kuo-chua
na roztrhané,
hedvábné spodky
svých milenců,
stojí zmateně
na refýži.

Parbleu!

Spadla klec.

(2013)

Stáří

Nechápu tu chůvu,
která mi neustále nabízí
ze svého prsu
nakyslé, horké mléko.
Proč trpí pneumonií?

Bojím se příchodu dnů,
ve kterých mě začne navštěvovat
Virginia Woolfová vyrobená z gumy
a mé akutní průjmy začnou
znenadání hořet
safírovým plamenem.
Nic nepomáhá poéma
o mosazných troubelích.

Jdu s diadémem ve vlasech,
místo bot mám bačkory
a vrchovatě plnou pusu mléka.

Jdu si koupit novou krev
a na pouhý pourparler
s vlastním stářím.

Krmím se želatinovým betonem
v kostkách,
cpu si ho do krku prstem.

Chlopně mého srdce
vykazují rigor mortis.