Kamil Marcel Hodáček


básník, prozaik, editor, (příležitostný výtvarník) 

Narozen v Praze (*1980)

Vydané knihy:

"Havarijní stav" (2012, 2.vyd. 2016)
"Sekunda křiku" (2013)
"Tři čtvrtě na čtyřicet" (2014)
"Trnová koruna nejsou zuby" (2015, 2.vyd. 2016, 3.vyd. 2016)
"Cxehxio" (2016)
"Až úzko pomyslet" (2019)

Zařazen v antologiích:
"Jasná setkání / Klare Begegnungen" (česko-německá a německo-česká antologie poezie, Klára Hůrková, nakl. Dauphin, 2018, prezentováno na Knižním veletrhu v Lipsku)

Některé jeho básně byly přeloženy do francouzštiny, polštiny, španělštiny, angličtiny a němčiny.

Je výrazným představitelem současné české generace autorů (cit.)

Jeho tvorba osciluje na hranici "slash-poetry", " neodekadence" a "surrealismu"

Žije a tvoří v Praze.

Dorozumívám se s okolním světem očima. Rytmicky pohazuji rameny jakoby nic a pod jazykem zmáčeným lákem od okurek přenáším tajně hrbolec českého granátu.

Křičím!,  Křičím!,
slyším ten křik!

Tři dny a tři noci trvající výkřik a ve skutečnosti ani hlásku, ani nádech na hlásku se připravující, neslyšet. Dorozumívám se s okolním světem očima. Hmoždím se s pilováním základních chyb.

Křičím!, Křičím!,
slyším ten křik!

A přitom od samého začátku mi bylo jasné, že na práci takového druhu nejsem stavěný, že tím riskuji víc, než je zdravé.

Bojím se znamení kříže, svěcené vody a vůbec všeho, co souvisí se mší. Bojím se hlasu kohouta, prvního signálu blížícího se svítání. Při jeho zakokrhání ztrácím veškerou moc, vzdávám se dobrovolně všech doposud vybojovaných kořistí. I hlasu zvonu se bojím, při zvonění nemám daleko k mdlobám.
Jsem mouchou v horkým podnebí.
Jsem mouchou v horkým podnebí a přivoditelem soudu, jsem revolucionář proti bohu, který zůstane doživotně bez trestu.
Bojím se znamení kříže, kohoutí krve a kruhu namalovaného svěcenou křídou, uprostřed nějž postávám jako člověk, který se chce čertu postavit na odpor.

To vůbec nebylo tak, že bych si chtěl splnit tajné přání a pracovat s lidmi - pro lidi - v terénu - s permanentně hrozícím nebezpečím v zádech - v noci na nádražích. Bylo to tak, že mě osud jednotlivce zaujal víc, než jednotlivec samotný.


Křičím!, Křičím!,
slyším ty vrány!kráá, kráá...

ȑɷɮʉȸ
kráá, kráá...
ͼ͇ͫѾ҈ҖҔ
kráá, kráá...
ᴟᴔᴥ░╫
kráá, kráá...
ἽἏἁἦỠ
kráá, kráá...Slyším ty vrány všude kolem mě, aniž bych jednu jedinou viděl na vlastní oči, aniž by se jediná z nich přiblížila na dosah ruky. Poslouchám jejich nervozitu, vnímám celým tělem tu nespokojenost i nekoordinovanou systematičnost hejna, přičemž do nosu mě rytmicky udeřuje plísnivý smrad náhrobních kamenů. Sedím na židovském hřbitově a očima zalitýma slzami úporně sleduji mosazné desky, které zespoda jakoby napichují hroty kubistických hranolů hrobů.
Nemám náladu zabývat se zítřkem, nezajímá mě, co bude, ale co je. Všechno mi leze na nervy, nejvíce analýzy a osobní diáře. Žít teď a tady, žít přítomnou hodinou, to je to, co mě udržuje při vědomí, souložit bez ochrany, líbat se i přes afty rozkousané evidentně do živého masa a krvácející dásně v otoku, žít teď a tady, žít přítomnou hodinou na vlastní zodpovědnost.

Do ulic se vrací čilý ruch.
Je první školní den, pořád ještě nesnesitelné vedro, které dusí, práší a v podstatě neexistuje způsob, jak mu srozumitelně odpovídat. Malí fakani s aktovkami usurpují nástupní ostrůvky, tlačí se neomaleně do skřípějících vozů tramvají a přecpanými batohy vrážejí těhotným do břicha. Je definitivně po prázdninách a zastrčené ulice začínají znovu pociťovat ten pravý smysl existence. Nasrané učitelky s čerstvou manikúrou zadržují svůj vztek a nechuť a donekonečna, křížem krážem, od jednoho ucha ke druhému, řeší, že ve Španělsku museli exhumovat ostatky Salvadora Dalího, protože nějaká potřeštěná ženská bez kapky soudnosti se do krve hádá s tamní vládou a soudy o to, aby jí uznali jeho nemanželskou dcerou. Se silonovými drdoly vyčesanými jako na tři facky a ve viditelně prochozených botách na podpatku, ze kterých tak akorát bolí nohy, stojí na štorc, uprostřed monumentálního schodiště vedoucího do školní budovy, s rozevřenou náručí, prachsprostým úsměvem jakoby vyříznutým z igelitové folie na balení snadno rozbitných, keramických hrnků, a s hraným nadšením, přijímají prvňáčkovské pugéty karafiátů s mašlemi, které nakonec ve vázách bez vyměněné vody stejně nechají zdechnout. Je první školní den, pořád ještě nesnesitelné vedro, které dusí, práší a v podstatě neexistuje způsob, jak mu srozumitelně odpovídat.
Do ulic se vrací čilý ruch.

(Až úzko pomyslet, 2019)

...like a virus...



Umět ovládat "miluju".
Dotýkat se po tmě tvých vlasů.
Dotýkat se vousů uprostřed brady.
Černý.
Spalující.
Hluboký
pohled do očí a ztluštělé řasy.
Vnímat nerovnosti.
Prohloubit prohnutou prohlubeň nad obočím.
Nasávat křehký vrcholek ucha.
Kondenzované kapky vlažného dechu na lalůčku.
Vzdech!
Sten!
Výkřik, co pasíruje krevnaté hrozny vína.
Výkřik!
Mít tě plnou dlaň.
Pít tě!
Vypít tě!
Široká záda se sem-tam pihou.
Široká záda.
Přistávací plocha hostící vášnivé nálety.
Nosem rozrážet půlky.
Běloskvoucí zadek.
Nosem rozrážet půlky
a
jazykem chlácholit vrásky ukrytého vchodu.
A
smím? Smím ještě?
Jak jsme na tom s časem?
Smím? Smím ještě?
A nedívá se nikdo cizí?

(2019)


Gargantuovský fanfaron
pozval svou Pýthii,
nakaženou leprou
,na rande-vouz
ke svátečnímu stolu,
by garnáta pojedla.

Hnilobný puch
jejích vaječníků v rozkladu
se linul po zesíleném
okraji ubrusu.

Už není schopna věštit.
"Táhne se za tebou odér,
podobný tomu,
jakým je bohyně Iris
cítit v ústech.
Přinesl jsem ti na kuráž
mentolový julep
a jako dárek
v igelitu přidušený
nemocný tulipán."

"Tak něžně, mateřsky
mě krmíš.
Hltavě polykám tvou
granulovanou placentu
napuštěnou meskalinem.
Toužíš po tom,
abych se proměnil
v deliranta,k
terý na povrchu
clavichordu
nebude schopný
rozpoznat zachovalou patinu.


"V neosvětleném rohu salonu,
statný moa
s pravidelností klove
do ztluštělého těla švába.
Vzduchem je cítit
eau de Cologne,
která mě však nezachrání
před mou parafrenií.
Dal bych si dragée
s jahodovou příchutí.
Proč před ní vypadám
jako maskarón?


Jsem nepochopený fantasta,
kterému kolem hlavy
září rozpálený nimbus
a jehož facetované oči
připomínají slídu,
rozprostřenou na slunci.
I hloupý, obtloustlý albatros
mě posměšně napodobuje.


(KMH, z archivu, 23.9. 2010)

Ukojím svou urputnou touhu,

můj dávný sen,

zasadím ve tvé nosní dírce

kontryhel a hyacinty.

Budu pozorovat uzlení kořenů,

ten bezděčný,nutný pohyb

i tvou fyzickou proměnu.

Obrosteš za čas

melancholickými květy,

tak jako Frida Kahlo

napuštěná petrolejem

a jejich vůni budu ukládat

na změklé dno sleziny.

Jsi pro mě pravý

botanický div.

Rostlinnou texturou

rozepisující optimistické vzorce.

Jsi má soukromá, rozkvetlá louka, jsi listí překypující chlorophylem do poslední žilky.

Jseš jako barevný puget,

kterému,kdykoliv si umanu,

zpřelámu všechny stonky

jediným pohybem ruky.

Rád ti předvedu,

čeho je člověk schopen.

Ukážu ti,

kdo z koho. 

Dotýkej se


Roky seschlé

havraní křídlo

barbarsky utržené

ještě za života

nebohého opeřence.

Zapletené ve tvých vlasech

se zbytkem lesku.

S naftovým zápachem

veškerých

promarněných šancí

a nenaplněných dnů.

S ropnou skvrnou

na peruti,

co ostrým okrajem

málem zalehá

konturu tvého

pichlavého obočí.


Dotýkej se

světelných kruhů

co mám

okolo hlavy,

použij je

jako vstup do světa,

který prozatím neznáš.

Pomůžu ti najíjt

správný směr.


Dotýkej se

čtvercaté výseče

co mi byla vyříznuta

zezadu na krku,

najdi skrz ní návod

na všehcni následující.

Nasávej

celým svým tělem

kouřovou mlhovinu,

stočenou

při mých kotnících,

jako

poslušně hlídající

pes.



V neosvětlených

chodbách

zvlhlého prostoru

co se rozprostírá

za tvýma očima,

bují

zešpičatělá skořepina

dutě

ptačí lebky.

Samovolně plesniví.


To léta na vině jsou.

Vada zraku,

díky které

přestáváš rozlišovat

základní barvy.

Netečnost,

kterou

z pohodlnosti

cíleně pěstuješ.

EVITA 


Korpulentní můra
létáním pobodaná jehličím,
ti přináší zrůdný kompliment,
v jádru načichlý
odstínem indigo.


Stal se ze mně
extraordinární,
sentimentální mutant,
který hluše tluče
zkrvaveným skalpem
do xylofonu,
jen abych si zachránil
vlastní renomé.


Nezbývá ti nic jiného,
než si zvyknout.


Vezeš autobusem
svou ptačí klec,
sedíš přitom nepohodlně
na sedadle z jehličí.


S mozkem Evity Perónové
budu šukat cizí chlapy,
i přes jejich žhnoucí
a vařící diaré.


Přestal jsem býti kokonem,
dozrál jsem v ohavné,
hliníkové cosi.

(2011)

REFÝŽ 

Konvikt je plný zmatených
mladíků
se zneuctěnými otvory,
ze kterých odtéká
ve velkých,
mléčně šedých kapkách,
bolest.


Paténa,
ve které ještě včera
ležela hrst hostií,
nyní pohozena na dřevěné
podlaze,
je až po okraj naplněna
panickými zvratky,
temnotou a strachem.


Štiplavé ticho vůkol.


Regenschori,
který v deliriu
vytváří kuo-chua
na roztrhané,
hedvábné spodky
svých milenců,
stojí zmateně
na refýži.


Parbleu!


Spadla klec. 

(2013)

Kamil Marcel Hodáček, David Cajthaml, David Fojtík a Agnes Kutass


Jiný kafe - Čajový dýchánek se slečnou Lunou (2014)

STÁŘÍ 

Nechápu tu chůvu,
která mi neustále nabízí
ze svého prsu
nakyslé,horké mléko.
Proč trpí pneumonií?

Bojím se příchodu dnů,
ve kterých mě začne navštěvovat
Virginia Woolfová vyrobená z gumy
a mé akutní průjmy začnou
znenadání hořet
safírovým plamenem.
Nic nepomáhá poéma
o mosazných troubelích.

Jdu s diadémem ve vlasech,
místo bot mám bačkory
a vrchovatě plnou pusu mléka.

Jdu si koupit novou krev
a na pouhý pourparler
s vlastním stářím.

Krmím se želatinovým betonem
v kostkách,
cpu si ho do krku prstem.

Chlopně mého srdce
vykazují rigor mortis.

Z PETŘÍNA

Na mém těle
Hoří sukně střev.

Přání se suší.

Kolikrát ses udělal přes den?

Jak sešroubovat postel?

Šukat pod peřinou
Zvláštně anonymně,
Přitom polohlasně
Vyčítat družení se
Druhým sdruženým.
Zdarma protočit prase na větrníku.

Opuštěné ostrovy.

Vzhled dřeva.

Přehráváním se nic nezmění.

Petřínská rozhledna.

Slovník česko-chorvatských
Olysalých lososů.

Hrušky - Prsa - Kontryhel
To je šťáva po rukou.
Centrum veškerých asistencí
Čeká venku.
Matné vlasy nováčků.
Ministerstvo dopravy
A průměrné Teplice.

Budu si muset počkat,
Než se definitivně rozmyslím.

Poštovní schránka na kávu
Dál statečně krvácí.

román AŽ ÚZKO POMYSLET, ukázka ze 4 kapitoly /2019

Procházím si to nevelké, jenom imaginárně vykolíkované území hojně navštěvované teploušské holandy, kde se permanentně válí použité gumy, nevim proč tmavě modrý froté ponožky, vajgly obkroužené perleťovou rtěnkou, šanon, molitanová houba, vejvrtka, pudřenka a prázdné tablo od bonboniery. Běhá mi mráz po zádech. Poznávám každej půlcentimetr prošukaný země, zákoutí mimo lampu veřejnýho osvětlení, tajné úkryty ve křoví, kam nedohlédl nikdy žádnej z fízlů na obchůzce, kde mě při mrdání neznámého culíkatého baťůžkáře zezadu brala k nevydržení křeč do lejtka, kus asfaltu, popálený drn, díra v trávníku maskovaná větvemi, na jejíž dno se vyhazovala, do rozdrolení vylízaná, prázdná papírová psaníčka... v pravé poledne vypadá to místo mnohem hrůzostrašněji. Všechno tak děsivě explicitně odhalené. Tak nekompromisně servírované. Letenská pláň s veškerou tou svou kaskádovitou slaností na mě teď bezprostředně útočí. Slzy se mi hrnou do očí - to spíš ale lítostí nad sebou samým, než rozfoukaným prachem, staženým větrem z okolních cest.

Nekompromisní mlhovina (2019) / Pršíme si (2019) / Solidarita (2015) / Vzpomínky na dětství (2019)