Kamil Marcel Hodáček


básník, prozaik, editor, (příležitostný výtvarník) 

Narozen v Praze (*1980)

Vydané knihy:

"Havarijní stav" (2012, 2.vyd. 2016)
"Sekunda křiku" (2013)
"Tři čtvrtě na čtyřicet" (2014)
"Trnová koruna nejsou zuby" (2015, 2.vyd. 2016, 3.vyd. 2016)
"Cxehxio" (2016)
"Až úzko pomyslet" (2019)

Zařazen v antologiích:
"Jasná setkání / Klare Begegnungen" (česko-německá a německo-česká antologie poezie, Klára Hůrková, nakl. Dauphin, 2018, prezentováno na Knižním veletrhu v Lipsku)

Některé jeho básně byly přeloženy do francouzštiny, polštiny, španělštiny, angličtiny a němčiny.

Je výrazným představitelem současné české generace autorů (cit.)

Jeho tvorba osciluje na hranici "slash-poetry", " neodekadence" a "surrealismu"

Žije a tvoří v Praze.

Dotýkej se


Roky seschlé

havraní křídlo

barbarsky utržené

ještě za života

nebohého opeřence.

Zapletené ve tvých vlasech

se zbytkem lesku.

S naftovým zápachem

veškerých

promarněných šancí

a nenaplněných dnů.

S ropnou skvrnou

na peruti,

co ostrým okrajem

málem zalehá

konturu tvého

pichlavého obočí.


Dotýkej se

světelných kruhů

co mám

okolo hlavy,

použij je

jako vstup do světa,

který prozatím neznáš.

Pomůžu ti najíjt

správný směr.


Dotýkej se

čtvercaté výseče

co mi byla vyříznuta

zezadu na krku,

najdi skrz ní návod

na všehcni následující.

Nasávej

celým svým tělem

kouřovou mlhovinu,

stočenou

při mých kotnících,

jako

poslušně hlídající

pes.



V neosvětlených

chodbách

zvlhlého prostoru

co se rozprostírá

za tvýma očima,

bují

zešpičatělá skořepina

dutě

ptačí lebky.

Samovolně plesniví.


To léta na vině jsou.

Vada zraku,

díky které

přestáváš rozlišovat

základní barvy.

Netečnost,

kterou

z pohodlnosti

cíleně pěstuješ.

EVITA 


Korpulentní můra
létáním pobodaná jehličím,
ti přináší zrůdný kompliment,
v jádru načichlý
odstínem indigo.


Stal se ze mně
extraordinární,
sentimentální mutant,
který hluše tluče
zkrvaveným skalpem
do xylofonu,
jen abych si zachránil
vlastní renomé.


Nezbývá ti nic jiného,
než si zvyknout.


Vezeš autobusem
svou ptačí klec,
sedíš přitom nepohodlně
na sedadle z jehličí.


S mozkem Evity Perónové
budu šukat cizí chlapy,
i přes jejich žhnoucí
a vařící diaré.


Přestal jsem býti kokonem,
dozrál jsem v ohavné,
hliníkové cosi.

(2011)

REFÝŽ 

Konvikt je plný zmatených
mladíků
se zneuctěnými otvory,
ze kterých odtéká
ve velkých,
mléčně šedých kapkách,
bolest.


Paténa,
ve které ještě včera
ležela hrst hostií,
nyní pohozena na dřevěné
podlaze,
je až po okraj naplněna
panickými zvratky,
temnotou a strachem.


Štiplavé ticho vůkol.


Regenschori,
který v deliriu
vytváří kuo-chua
na roztrhané,
hedvábné spodky
svých milenců,
stojí zmateně
na refýži.


Parbleu!


Spadla klec. 

(2013)

STÁŘÍ 

Nechápu tu chůvu,
která mi neustále nabízí
ze svého prsu
nakyslé,horké mléko.
Proč trpí pneumonií?

Bojím se příchodu dnů,
ve kterých mě začne navštěvovat
Virginia Woolfová vyrobená z gumy
a mé akutní průjmy začnou
znenadání hořet
safírovým plamenem.
Nic nepomáhá poéma
o mosazných troubelích.

Jdu s diadémem ve vlasech,
místo bot mám bačkory
a vrchovatě plnou pusu mléka.

Jdu si koupit novou krev
a na pouhý pourparler
s vlastním stářím.

Krmím se želatinovým betonem
v kostkách,
cpu si ho do krku prstem.

Chlopně mého srdce
vykazují rigor mortis.

Z PETŘÍNA

Na mém těle
Hoří sukně střev.

Přání se suší.

Kolikrát ses udělal přes den?

Jak sešroubovat postel?

Šukat pod peřinou
Zvláštně anonymně,
Přitom polohlasně
Vyčítat družení se
Druhým sdruženým.
Zdarma protočit prase na větrníku.

Opuštěné ostrovy.

Vzhled dřeva.

Přehráváním se nic nezmění.

Petřínská rozhledna.

Slovník česko-chorvatských
Olysalých lososů.

Hrušky - Prsa - Kontryhel
To je šťáva po rukou.
Centrum veškerých asistencí
Čeká venku.
Matné vlasy nováčků.
Ministerstvo dopravy
A průměrné Teplice.

Budu si muset počkat,
Než se definitivně rozmyslím.

Poštovní schránka na kávu
Dál statečně krvácí.

román AŽ ÚZKO POMYSLET, ukázka ze 4 kapitoly /2019

Procházím si to nevelké, jenom imaginárně vykolíkované území hojně navštěvované teploušské holandy, kde se permanentně válí použité gumy, nevim proč tmavě modrý froté ponožky, vajgly obkroužené perleťovou rtěnkou, šanon, molitanová houba, vejvrtka, pudřenka a prázdné tablo od bonboniery. Běhá mi mráz po zádech. Poznávám každej půlcentimetr prošukaný země, zákoutí mimo lampu veřejnýho osvětlení, tajné úkryty ve křoví, kam nedohlédl nikdy žádnej z fízlů na obchůzce, kde mě při mrdání neznámého culíkatého baťůžkáře zezadu brala k nevydržení křeč do lejtka, kus asfaltu, popálený drn, díra v trávníku maskovaná větvemi, na jejíž dno se vyhazovala, do rozdrolení vylízaná, prázdná papírová psaníčka... v pravé poledne vypadá to místo mnohem hrůzostrašněji. Všechno tak děsivě explicitně odhalené. Tak nekompromisně servírované. Letenská pláň s veškerou tou svou kaskádovitou slaností na mě teď bezprostředně útočí. Slzy se mi hrnou do očí - to spíš ale lítostí nad sebou samým, než rozfoukaným prachem, staženým větrem z okolních cest.

Nekompromisní mlhovina (2019) / Pršíme si (2019) / Solidarita (2015) / Vzpomínky na dětství (2019)