Jak se ve tvém jméně ocitl Zeroton? Odkazuje k něčemu konkrétnímu z tvého života?

To je zhruba asi 15 let, co jsem měla takové řekněme vnuknutí, že celý svět, vesmír, prostě všechno je tvořeno tzv. nultou částicí. Žádné protony, neutrony, elektrony, bosony atd. Jen univerzální částice. A tuhle částici jsem pojmenovala zeroton. A protože jsem ji začala vnímat jako něco, co ke mně patří, vložila jsem si ji i do svého jména, mám doménu zeroton. net i certifikát o tom, že jedna malinká planetka ve vesmíru nese tento název.

Tvojí první básnickou sbírkou byla kniha Na délku paže. Vyšla v roce 2014. Co jsi prostřednictvím básní z této sbírky chtěla vykřičet do světa? Koho měly tyto básně nejvíce oslovit?

Na Délku paže je vlastně soubor všech mých básní, které jsem napsala řekněme od 14 let, tedy od roku 1985 až do toho roku 2014. Ve své podstatě jsem člověk poměrně introvertní, ale mívám chuť bořit zažité představy ostatních lidí o mně. Je to řekla bych taková výpověď o tom, že často si lidi škatulkujeme do zjednodušujících hranic a oni jsou mnohovrstevnatí. Ta první sbírka je v podstatě průřez mého dospívání, hledání se i určitého smutku a osamělosti.

Jak jsi přišla ke spolupráci s fotografkou Kateřinou Galuškovou, která spolu s tebou dotvořila finální podobu druhé sbírky Prometheus na dovolené, byla to náhoda, nebo dlouhodobý plán?

Katku znám od roku 2009. Byly jsme partnerky a zůstaly kamarádkami. Chtěla jsem do své druhé sbírky takové fotografie, které umí žít samy za sebe a jen nejsou doplňkem mojí sbírky. Mají svůj osobitý příběh a můžou žít svým vlastním životem. A protože Katka do té doby nikde nepublikovala svoje fotky, chtěla jsem, aby premiéra byla zrovna v mojí sbírce. A myslím, že můj záměr vyšel. Jsem s výsledkem spokojená.

Už dlouhodobě pracuješ na Akademii věd jako odborný výzkumný pracovník ve výzkumné skupině laserové chemie. Abych řekl pravdu, necítím tam ani malou šanci k tomu, nechat se inspirovat ke psaní poezie. Kde se tedy ty správně necháváš inspirovat? Jaké vjemy ve tvém životě rozhodují o tom, aby sis sedla ke psaní?

To je pravda. Moje práce je čistě systematická a bez prostoru na nějaké "duchovno". Ale to je v podstatě pořád jen ta moje polarita. Na jedné straně čistě striktní až spartánské uvažování, které mě do určité míry i uklidňuje, a na druhé straně poezie, filozofie a nesystematičnost. Upřímně: já hodně píšu, když se trápím láskou, pocity nedostatečnosti, samoty. Jsou období, kdy ale vzniká určité vakuum. Kdy mě pohltí to, co se děje kolem nás bez toho, abych cítila potřebu se k tomu vyjadřovat básnicky. To bylo pro mě období covidu a i teď období války na Ukrajině. Jsem svým způsobem pohlcená běžným žitím, že se moc často do svých vyšších sfér nemám potřebu dostávat.

Měla jsi to obrovské štěstí, že jsi se svou tvorbou vystupovala v dnes již legendárním pořadu Mirka Kováříka Zelené peří. Pověz mi, jak ses tehdy cítila? A jak vlastně tehdy celá ta spolupráce vznikla?

Poprvé jsem v pořadu Zelené peří vystupovala tuším v roce 1996. Tehdy jsem byla čerstvě vdaná, měla jsem malou dceru a najednou jsem cítila, že mi stále chybí něco, čím bych sama pro sebe byla definovaná. A protože jsem znala Mirka Kováříka z literárních pořadů, které dělal pro střední školy, v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla o jeho pořadu, napsala jsem mu. Byla jsem jím vybrána číst v rozhlase svoji tvorbu. A podruhé to byl návrat tuším v roce 2018, kdy se stejný pořad uskutečnil v Malostranské besedě. Byla to pro mě čest mít možnost se dvakrát zúčastnit tak legendárního pořadu.

Myslíš si, že je v dnešní době stále ještě obtížné veřejně se hlásit k odlišné sexuální orientaci? Je pro tebe samou náročné ve společnosti sdělit, že jsi lesba? Na kolik jsi v tomto otevřená?

Myslím, že homosexualita je stále brána jako určité stigma, které je většinovou společností jakoby "tolerováno". Můj coming-out nebyl nikterak přímočarý. V době dospívání jsem se zamilovávala do mužů i žen, ale nijak jsem to v sobě neanalyzovala. Pak jsem se vdala a žila normální život vdané ženy s dětmi. Ale ve své podstatě jsem pořád cítila, že u mužů cosi pro mě postrádám. A že to můžu nalézt u žen. Postupně tedy přicházel přerod, který ale nebyl přímočarý, protože jsem se bála, co na to řekne rodina, přátelé, děti. Ono stačí, kolik omezení skýtá ve společnosti předpokládaná role ženy nebo muže. Málokdo ji naplní a je s ní sžitý. Postupně, řekněme v průběhu deseti let, jsem natolik dospěla do stádia, kdy jsem se přestala ohlížet na to, co si kdo o mě myslí, ať už vzhledem k sexuální orientaci, vzhledem ke genderu, životní roli, očekáváním společnosti. Začala jsem být sama sebou a je mi v tom dobře. A myslím, že dnes už víceméně dokážu to, že jsem lesba, sdělit komukoliv, bez pocitu jakékoliv nepatřičnosti a studu.

Ve své básnické tvorbě používáš mnoho metafor. Kritika označuje tvou poezii za úspornou, mnohdy si vystačíš s několika málo řádky, aniž bys významně ponížila sdělení. Je složité osvojit si takový styl psaní, nebo je to v tobě naopak přirozené a odjakživa?

Je to ve mně přirozené a odjakživa. Mám ráda krátká výstižná sdělení, která někdy záměrně shodím něčím, co se nepředpokládá a neočekává. Ráda někdy šokuji, bořím předsudky, bořím automatické škatulky. Delší text by dle mého rozmělnil ten dopad sdělení. Ale automaticky se nevyhýbám ničemu. Možná časem dospěju k nějaké delší formě tvorby. Anebo taky ne. Je to cesta a já se snažím žít tady a teď a těším se, kam mě ta cesta zavede.

V lednu roku 2021 proběhl ve vršovickém klubu Patra, pod režijním vedením Františka Baďury, komponovaný pořad s názvem "Blízko a blíž". Byla to koláž tvých básnických textů. Co jsi ten večer prožívala, když jsi byla hostem v publiku a poslouchala své texty přednášet někoho jiného? Jaký to byl pro tebe rozdíl ve srovnání s autorským čtením, kde nemůžeš zodpovědnost na nikoho delegovat?

Pocit to byl upřímně hodně osobní. Já o sobě často pochybuju a ve své podstatě jsem svůj největší kritik já sama. A často jsem si říkala, vždyť to, co píšu, není nic zvláštního. Koho by to zajímalo. A je to tak osobní, že se v tom lidi nenajdou a neosloví je to. Takže jsem samozřejmě měla velkou trému a byla jsem opravdu překvapená, kolik lidí přišlo a šťastná, že jsem slyšela číst svoje básně herečky Hanku Müllerovou a Natálii Vyhlídalovou, protože vnímáš jejich osobnost, kterou do čtení dávají a jak tu báseň zpracují ony. Byla jsem za ten večer moc ráda.

Od vydání tvé poslední řadové sbírky uběhlo dlouhých šest let. Plánuješ v dohledné době nový titul? 

Plánuji, určitě. Ráda bych vydala další sbírku. Ale ještě necítím, že je celistvá a že to tak má být. Myslím, že nemá cenu si stanovovat cíle, že do roka a do dne vydám to a to... Pro mě musí nastat pocit, že teď je ten správný čas.

Co bys vzkázala lidem, kteří tápou, kteří se bojí přiznat si, že jsou zamilovaní, lidem, kteří píšou, doufají a sdílí stejnou planetu jako ty?

Ať se nebojí být sami sebou. A neohlížejí se na to, kým by měli být podle společnosti, rodiny, přátel. Že je to jen a jen jejich život, že jsou v něm sami za sebe a že to, co je nad námi, to, co nás přesahuje, nám věří. A že ať se nebojí dělat chyby. Ať se jim podaří najít svou cestu a drží se jí.

Kamil Marcel Hodáček
březen 2023