Poznámky k některým etapám života
Jiřího Karáska ze Lvovic
KARÁSEK SPOLUBUDUJÍCÍ
"To bylo nejkrásnější období života, to bylo kvasící a vyžívající se mládí."
(Jiří Karásek ze Lvovic: Vzpomínky)
Kritik F. X. Šalda charakterizoval období konce devatenáctého století v našich zemích jako "soumračné, vyprahlé, zoufalé." "Únava z konce století" padala hlavně na nastupující mladou generaci, která, protože nebyla dostatečně vyzbrojená a neměla mnoho možností k zásadním změnám, nemohla tehdejší politiku a narůstající sociální problémy ovlivnit. Svoji sílu však měla v umění. Mladí začínající literáti hltali cizí, hlavně evropskou, literaturu, vyhledávali inspiraci v evropském malířství, hudbě i kritice. Začali i u nás vytvářet ten neopakovatelný umělecký kvas a snažili se orientovat v smršti nových progresívních uměleckých proudů v Evropě. Životnost všeho nového a nesmírně inspirujícího dokazovali pak jednotlivé tvůrčí osobnosti ve vlastní tvorbě. Odmítli většinu toho, co dosud bylo považované za kánon v umění, i v politice. Ta podle nich nedokázala, a už ani nemohla, pružně reagovat na nové pohyby ve společnosti.
Všechen ten myšlenkový kvas vyústil v sepsání manifestu "Česká moderna" v roce 1895 a jeho následné uveřejnění v časopise Rozhledy. A protože hlavní ideou byl individualismus, "jevící se v podstatě jako jediná cesta k pravdivému poznání skutečnosti" (Jaroslav Med), došlo brzy k "rozbití" skupiny kolem zmíněného manifestu. Možná to byl také důsledek jakéhosi překotného hledání cesty k individuálnímu poznání pravdy, která se vyznačovala experimentováním s uměleckými formami a postupy. Ty se vzájemně propojovaly, prostupovaly, aby se nakonec některé z nich ostře vymezily, jako tomu bylo u symbolismu a jeho krajní formy dekadence.
Dekadence, to je "totální úpadek" a rozklad, to je odsouzení skutečnosti. Důsledný dekadent Jiří Karásek ze Lvovic byl "modelovým představitelem" (Jaroslav Med) české literární dekadence, a přesto není jeho dílo tak známé a stále čeká na objektivní zhodnocení.
KARÁSEK KRITICKÝ
"... za celou svou kritickou činnost jsem nenapsal nic, s čím bych v daném okamžiku vnitřně nesouhlasil."
(Jiří Karásek ze Lvovic: Vzpomínky)
Karásek básník přišel až po Karáskovi kritikovi. Umělecká kritika byla potřebou doby. Hýčkala se tzv. objektivní kritika, která kladla důraz na dokonalý rozbor díla. Tato nová kritika, jejímž vůdcem byl F. X. Šalda, požadovala, aby každý kritický soud byl prokázán. Tím oponovala tzv. dojmové kritice z předešlých desetiletí. Karásek stál paradoxně na pozicích staré, subjektivní kritiky. V jeho vzpomínkové knize se můžeme dočíst: "I tam, kde jsem zdánlivě pracoval metodou vědeckou, neopouštěl jsem pole kritické subjektivity... vyjadřoval jsem svůj názor, ale nevyvyšoval ho na zákon. Nevylučoval jsem možnost, že se mýlím." Velká pravda i po sta třiceti letech.
Takovým příkladem dvou přístupů v umělecké kritice jsou kupříkladu dvě studie o básnickém díle Karla Hlaváčka; jedna je z pera Karáskova, druhá z pera Šaldova. Karásek volí slova, odpovídající spíše subjektivní impresionistické kritice. Sbírka "Pozdě k ránu" ho zarazila "exotickým parfémem", kniha je "náměsíčná, hypnotizovaná", je "náladová, vystylizovaná v tlumených nuancích stříbrné šedi a mrtvých zelení. Není vlastně než variací jedné nálady." Karásek v Hlaváčkově sbírce vnímá vnitřní svět básníka, jeho "psýchu", která je "mučená extásemi". "Nitro není schopno střízlivé úvahy, rozumné spekulace, počítající logiky."
Šalda zas na básníkovy verše nahlíží jako analyzátor, dávající do spojitosti i to, co k nim nepatří. Tvrdí, že slávu "vybudovali Hlaváčkovi literární přátelé, předem Jiří Karásek, pracujíce naposledy ´pro domo´". Věta: "Co že karakterizuje velkého básníka?" napovídá povahu Šaldových analytických kritik, psaných podle jeho jakési osnovy: jazyk, koncepce, literární zázemí autora. Ne nezajímavá je v této souvislosti poznámka předního českého lingvisty Františka Trávníčka v jednom z jeho četných jazykových sloupků, psaných ve třicátých letech minulého století pro Lidové noviny. Šalda hledá "protivníkovy slabiny a vede proti nim soustředěný útok satirou, ironií, posměchem, výsměchem". Jeho jazyk je "vražednou zbraní"
Karásek doporučoval, aby se kritiky vydávaly v souborných vydáních, tím by čtenář poznal kontinuální vývoj kritika. Razil myšlenku vybojování místa pro literární směry pomocí kriticko-teoretických prací. Nezůstal jen u proklamací, ale přeměnil je v konkrétní činy. Klestil cestu nejen "svojí" dekadenci, ale také dalším novým uměleckým směrům v několika literárních časopisech, které se ve své době snažily o prosazování moderních uměleckých trendů. Později, po založení Moderní revue (1894), prosazoval na jejích stánkách cizí moderní autory a nemálo energie věnoval vyhledáváním mladých českých literárních talentů. Moderní revue se odlišovala také v tom, že se nebála kritiky ve vlastních řadách. Spolu s Arnoštem Procházkou dokázali kolikrát mezi sebou nemilosrdně nastavit zrcadlo vlastní tvorbě. Odmítal, aby kritika napadala autora; to byl bohužel jeden z těch negativních rysů, které provázely onu opojnou dobu literárního kvasu na přelomu století. Karásek to několikrát pocítil sám na vlastní kůži. Osobní útoky provázely Moderní revue od začátku její existence. Prvními útočníky byla starší generace (Sládek, Vrchlický). Ale i z řad generačních vrstevníků se dočkali v Moderní revue nevybíravých útoků. Později Karásek přiznal, že především ve svých raných kritikách podlehl sám útočnosti a radikalismu, ale nikdy nemířil jeho ostrý šíp na autora, vždy jen na jeho dílo.
KARÁSEK SVĚDČÍCÍ
"Mám jednu, nevím, zda pěknou neb šerednou vlastnost, že se příliš lehce odlučuji od osob i mně milých a zapomínám na ně."
(Jiří Karásek ze Lvovic: Vzpomínky)
Jako je Karásek ze Lvovic považovaný za "modelový příklad" české dekadence, je jeho literární druh a přítel Karel Hlaváček charakterizován jako "čistý typ básníka české dekadence." (Bohuš Balajka). Hlaváček začíná již v necelých dvaceti letech posílat svoje básnické pokusy do Moderní revue a s rozechvěním pak čeká na jejich přijetí (či odmítnutí). Po několika otištěních se více osmělí a pošle na adresu Moderní revue zamýšlenou sbírku "Sokolské sonety".
--- "Příteli!!!???"--- reagoval Arnošt Procházka na "první" Hlaváčkovu básnickou sbírku.
"Karel byl touto kritikou jediného slova tak zničen, že se odmlčel na celou řadu měsíců...", napsal Karásek po čtyřiceti letech ve svých Vzpomínkách.
Karáskovi, i přes výhrady k "Sokolským sonetům", se Hlaváčkova básnická tvorba líbila. Pociťoval k tomuto "snědému hochu, širokých ramenou, hlubokých očí a kučeravách tmavých vlasů" (Karásek) zřejmě více než jen sympatie. Zůstaly neopětované.
Hlaváček přilnul ke svému staršímu příteli čistým přátelstvím a často ho doprovázel do jeho vinohradského bytu, kde Karásek bydlel. Tam fascinovaně poslouchal Karáskovy překlady francouzských symbolistů. Čím dál tím více visel na redaktorovi Moderní revue a toužil s ním co nejvíce pobývat. Mohlo by se tak zdát, že Hlaváček byl pro svůj hluboký přátelský cit ke Karáskovi otevřený a mohl svého staršího přítele považovat za člověka, jemuž by se svěřoval. Ale podle Karáska to tak nebylo. Hlaváček byl uzavřený a tajemný. "Chtěl, aby pro veřejnost byl básník zjevný, ale aby zůstal člověk utajen." (Karásek) Nikdo z jeho přátel nevěděl, odkud pochází, kdo jsou jeho rodiče a jaké je jeho zázemí. Tajemství Hlaváčkova života porušila těsně před básníkovu smrtí až jeho sestra; vyjevila pravdu o vlhkém a temném libeňském bytě a o mladíkovi živořícím v bídě.
"...vidím siluetu Karla Hlaváčka vzdalujícího se ode mě... Měl jsem jakési tušení, že tento rozchod je rozchodem navždy. Ale nemyslel jsem, že už ho nikdy neuvidím... Čekal jsme, že se ohlédne. A tak se skutečně stalo... obrátil se... a jak sňal klobouk k poslednímu pozdravu, zahlédl jsem jeho krásné kučeravé vlasy..." (Karásek)
KARÁSEK "SEXUÁLNĚ INVERTOVANÝ"
" - Nejsi jako druzí lidé. Nebudeš nikdy šťastný. Každý ti ublíží, každý tě zraní... --Nač to myslíš, mamko. Jsem šťasten takový, jaký jsem--"
(Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj)
V době, kdy do básníkova života vstoupil Karel Hlaváček, jezdíval již tehdy známý básník a kritik jako zaměstnanec c. a k. Poštovního úřadu s vlakovou poštou do Vídně. Tam došlo k okouzlení "krásným mužem neurčitého věku..." Byl jím tak zaujat, že "...jsem bez váhání šel k němu domů, ... kde jsem nalezl v jeho knihovně nejvzácnější dekadentní literaturu... Na stole měl portrét Oscara Wildea".
Karásek byl Wildeovým dílem v několika ohledech ovlivněný. Nejen proto, že se Wilde hlásil některými svými díly k dekadenci, ale především Wildeovým chápáním smyslu umění. Umění, jež "nevyjadřuje ničeho než sebe". Ale "Karáskova stylizace Wildea je tragičtějčí a vážnější než vlastní Wildeova autostylizace. Karáskově hře chybí lehkost, poživačnost, i ironický výsměch je spíše hořkým úsměškem, doléhá do ní spíše hlad readingského žaláře" (Libuše Heczková).
Nezpochybnitelný vliv anglického estéta a dandyho na Karáskovo dílo vyvrcholil v roce Wildeova procesu (1895). Tehdy byl Wilde odsouzen "za přestupky proti mravnosti" (Bohuš Balajka) na dva roky do vězení. Většina evropských časopisů se postavila na stranu verdiktu soudu. Moderní revue byla proto jedna z mála evropských periodik, které se postavily za anglického dramatika a spisovatele. Tak v červnu roku 1895 vyšlo "senzační" číslo Moderní revue, zabývající se nejen samotným procesem, ale fenoménem homosexuality vůbec (přetištění článku O. Penizzy "Bayreuth a homosexualita" v překladu Arnošta Procházky a Karáskův článek o jeho autorovi). Něco v té době nejen u nás nevídaného.
Karásek se pak od té doby obracel k těm, "k nimž česká poezie dosud nemluvila..." (Karásek). Jak ve své básnické tvorbě (Sodoma, Sexus Necans), tak i v tvorbě prozaické (Romány tří mágů, Gotická duše). Můžeme se ptát, jak to, že i přes tyto dobře rozpoznatelné homoerotické motivy, byla Karáskova tvorba přijímána bez pohoršení také u tzv. běžně cítících čtenářů? Mladý norský literární teoretik Roar Lishaugen, který studoval v Oslu češtinu a literární vědu, vysvětluje tento fakt takto: "Dekadentní poetika vyzývala k překračování tabu a pohrdala konvenční buržoazní morálkou. Tím nabízela umělcům alibi. V rámci dekadentní poetiky se mohlo básnit například o homosexualitě a počítat s tím, že na to bude nazíráno jako na součást dekadentní stylizace. Proto mohla "sexuální většina" Karáskovy knihy číst a milovat a nezahazovat je se znechucením, ale také proto mohla literární kritika Karáska obviňovat z nepřirozenosti a ze lži. Tyto okolnosti byly onou sugescí, v níž se Karáskovi dařilo celkem dobře."
Každopádně šlo o smělé a odvážné překročení společenského tabu. To pak překročil ještě jednou, o mnoho více, když se v roce 1932 postavil do čela jediného legálního prvorepublikového periodika pro homosexuály na světě (po zaniknutí obdobného časopisu v Německu v roce 1933) "Hlas - List pro sexuální reformu". Tuto etapu "sexuálně invertovaného" člověka završil ryze poeticky v roce 1938, románem "Ztracený ráj", který Martin C. Putna označuje jako "archetypální příběh, v moderní homosexuální literatuře zvaný ´coming out´".
KARÁSEK KONVERTUJÍCÍ
"Celá cesta životem, není to většinou sen?"
(Jiří Karásek Ze Lvovic: Ztracený ráj)
Po opadnutí vlivu nových uměleckých směrů z přelomu století, které zásadně pohnuly českou kulturou a nastartovaly další směřování české literatury a umění vůbec, se začal Karásek obracet více do snovosti a fantasknosti. "V jeho poezii sílí reflexivní složka... jeho další prózy jsou naplněny bohatým dějem, plným romantických rekvizit a bizarností." (Jaroslav Med) Stává se důstojným pokračovatelem J. J. Kolára a Jakuba Arbese.
Na konci druhé dekády dvacátého století (1917) se básník ještě více přimkl ke katolicismu, nebo spíše k jeho vnějším atributům. Přispívá do katolické revue "Týn", kterou pak v roce 1920 rediguje. Byl to přechod velmi radikální, od "antiklerikální" Moderní revue do ryze katolického Týna. Nebyla to jediná Karáskova konverze; v roce 1923 rediguje "Okultní a spiritualistickou revue".
A píše dál. Třeba půvabná romaneta a "převrácené" legendy. V nich usiluje "prohlédnout každou azkezi co nepravdivou, co skrytou a popřenou erotickou touhu..." (Martin C. Putna). Ještě stačí napsat několik vzpomínkových črt, již zmíněný román Ztracený ráj a dvě básnické sbírky - "Písně tulákovy o životě a smrti" (1930) a o šestnáct let později "Poslední vinobraní" (1946).
Umírá v době, která popírá veškerou přirozenou krásu a brání vytváření krás jiných, jak se o to celý svůj život Jiří Karásek ze Lvovic snažil.
Jeho stopa je v našich literárních dějinách rozpoznatelná tu silněji, tu slaběji. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo. Některé už patří době, v níž vzniklo, ale nemálo z toho čteme i dnes. A to je dobře.
František Baďura