O podivných přátelstvích

Nevelký obraz homosexuality v české literatuře od konce 19. století do druhé světové války.


V české literatuře v tomto vymezeném období nezaznamenáváme příliš silnou "homosexuální stopu" a literárních děl, v nichž by byly znatelné homosexuální motivy, je velmi poskrovnu. Často jsou to jen matné náznaky a signály, nejasné jinotaje a skryté významy. Je "veřejným tajemstvím", že několik českých spisovatelů a básníků první poloviny minulého století chovalo náklonnost ke stejnému pohlaví. Méně už je ale známo, že spisovatelé, kteří nesdíleli tuto životní zkušenost, psali o homosexualitě podstatně otevřeněji (Olbracht, Majerová, Neumann) Ne každý literární vědec a teoretik připustil "jiný" výklad než ten obecně přijatelný ("ve slušné společnosti se o něčem takovém nemluví.") Například najmě katoličtí teoretici odmítali "odvážné" interpretace několika málo veršů Otokara Březiny. Ještě dnes by se jistě našel někdo, který by se sebezapřením přijímal skutečnost, že "největší český humorista" Jaroslav Hašek musel pro svou odlišnost hrát celý svůj nedlouhý život hru; jak sám pro sebe, tak pro své okolí.
Citová a sexuální odlišnost vede ještě dnes některé gaye k osamělosti, odříkavému životu a vlastní nevyrovnanosti.


Tato stručná práce se záměrně nevěnuje "české aktivistické" LGBT literatuře z třicátých let minulého století, jež se vytvářela kolem časopisu Hlas a Hlas sexuální menšiny.

Prvním, o kom se české homosexuální literární dějiny zmiňují, je básník a novinář patřící k literární skupině májovců Josef Barák (1833 - 1853). Žil a tvořil v době, kdy evropská literatura jinou lásku teprve objevovala. Za určité vodítko či interpretační klíč můžeme považovat básně Mrtvé lásce, Písně přátelské či Mrtev.
A bez přestání, nocí dnem / jsem nové bratry hledával,
a bylo mě, jak bych si sám / plačící lidi k pohřbu zval.

https://www.odnaproti.cz/a-ret-se-vyznat-stydi/

"Jsou na to mnozí svědci," končí významný prvorepublikový advokát a neohrožený zastánce homosexuální menšiny v době první republiky František Čeřovský (1881 - 1962) svůj článek v Hlasu sexuální menšiny z roku 1932, když jmenuje básníka Svatopluka Čecha (1846 - 1908). Čecha má ve svém výčtu homosexuálních osobností rovněž medik František Jelínek (1891 - 1959) ve své v české kotlině průlomové knize Homosexualita ve světle vědy (1924). Trpělivý čtenář by měl najít v Čechově rozsáhlém díle několik lyrických povídek, které se vymykají běžné a připomínané tvorbě tohoto celoživotního samotáře. Jsou o nešťastných láskách, nepovedených vztazích a ztroskotaných manželství. O této básníkově lince se zmiňuje katolický literární vědec a básník Ivan Slavík (192O - 2002) v souboru literárních postřehů Viděno jinak (1995). Dál už jeho úvahy ovšem nejdou. Mezi gaye je u Jelínka také zmiňován dramatik Emanuel Bozděch (1841 - 1889).


https://www.odnaproti.cz/emanuel-bozdech-aby-lide-uhodli-ceho-si-zadam/


Umělec slova, jak pojmenoval Julia Zeyera (1841 - 1901) přední literární vědec druhé poloviny minulého století Josef Hrabák (1912 - 1987), se nechával ve svém díle inspirovat středověkem. Motiv středověkého duchovního přátelství dvou mužů, pečetěný samotnou církví, byl významným signálem, v němž ke čtenářům promlouval homoerotický Zeyer. Na tomto půdorysu vystavěl svůj známý román O věrném přátelství Amise a Amila (1880). Je plný skrytých významů a motivů, které nutně svádějí k homoerotickému čtení. Amis a Amil si před knězem slibují věrnost a přijímají od něj každý po půlce hostie.
"... a přísahali šeptmo na tu hostii, že svazek jejich přátelství se nikdy nepřetrhne, přísahali, že život svůj a krev, a vše, co milé člověku, s radostí jeden pro druhého dá... Hleděli si s nevýslovnou radostí do očí, a ruku v ruce, jak byli vešli, opustili šerý chrám."
Mezi oběma přáteli dochází k více tělesným kontaktům, než mají se svými manželkami. Často se objímají, kráčejí spolu ruku v ruce a líbají se. Jejich přátelství je pro ně mnohem více důležité než ostatní vazby. Amil zabíjí své děti, aby jejich krví zachránil svého druha. Znovuoživení obou dětí pak potvrzuje správnost volby takového činu.
Motiv zbožštění krásného mladého muže Zeyer uplatnil také na začátku svého prvního románu Ondřej Černyšev (1876) nebo v povídce se starořeckým námětem Kdoule.
"...Adone, ty sladkosmavý, ty jasnočelý! Tak luzný jako nyní jevil jsi se mi jen tenkráte, když bílý obraz tvůj jsem našla v rumu tvého chrámu, když svatá luna matným světlem tě líbala, a dlouhé paprsky tvých milovaných očí do srdce mého vnikaly... Ó, jak duše má prahne po tobě, Adone, Adone můj!"
Julius Zeyer svoje tajemství ponechal skryté po celý život. Jeho nejbližší přítel, básník Josef Václav Sládek (1845 - 1912) , snad jen tušil. Když už se našla vzácná chvíle, ve které skromný Zeyer mluvil o sobě, podle očitého svědka, spisovatele Františka Heritese (1851 - 1929), v poslední chvíli stočil básník hovor jinam. Zdali svůj cit a touhy někdy naplnil, není známo. Jestli žil v dobrovolném celibátu, také nevíme. V již zmíněném románu O věrném přátelství Amise a Amila (1880) je okamžik, kdy zlá Thorgerda, žena Amisova, říká: "Amisi, já miluji tě, a proto chci tvoji smrt... ty lstivě vkradl jsi se do mého srdce, tys´ zlomil odpor můj, tys ´ zničil hrdou moji bytost, a proto nenávidím tě - ach, a miluji tě zároveň!" Je tohle klíč k Zeyerově duši? Nebo je to ten, kdy se poustevník a kajícník Cernunnos po spáchaném hříchu (obdivoval se pohanským rituálům) odebere do hlubokých lesů, aby tu nalezl cestu k sobě samému?
Bez masek a jinotajů se ve své tvorbě obešel básník, spisovatel a kritik Jiří Karásek ze Lvovic (1871 - 1951). Hlásil se k programu dekadence a dandysmu, kde provokovat bylo dovoleno. Homosexuální stopu, tu hlubší, tam mělčí, nalezneme u Karáska ze Lvovic téměř v každém jeho díle. Příkladně v Gotické duši (1900, přeprac. 1905 a 1921) se čtenář potká s naprosto typickým obrazem homosexuála-dekadenta. Vysoký, pobledlý, se šlechticky řezanými rysy, potulující se zšeřelou Prahou a uhranutý mladým mužem podobných vnějších i vnitřních rysů. Již u Zeyera se setkáváme s motivem náboženství jako se skrytým signálem pro vyjádření homosexuality. Tento jinotaj byl používaný ve světové literatuře poměrně často. Používal ho například známý francouzský katolický spisovatel amerického původu Julien Green (1900 - 1998), u nás v druhé polovině 20. století básník Jiří Kuběna (1936 - 2017). Takový jinotaj se zpravidla vyznačuje polohou sebevydávání a sebepodřizování.
Katolický mysticismus je příznačný rovněž pro některá pozdější díla Jiřího Karáska ze Lvovic. Po dekadentním období na přelomu století se Karásek více přiklání k náboženské mystice a inspiruje se v u nás málo rozšířené španělské exaltovanosti. Zasazuje své nové prózy a dramata do kulis rudolfínské Prahy a je ovlivněný katolickým rituálem. Jedním je i zázračné Jezulátko.
V povídce František s Jezulátkem (1922) je hrdinou malý chlapec František, který byl z dvanácti dětí a byl z nich nejslabší a nejošklivější.
"K ničemu se nehodil, všude jen překážel."
Rodičům byl na obtíž. Bloumal městem a když se někde schoval a snil o slunci, hvězdách a Panně Marii, vždy ho někdo objevil a zbil. Ať to byl vozka, pod jehož vozem se hoch schovával, nebo sakristián, jenž si myslel, že krade v kostele, nebo strážník v parku, kde se František opájel bělavými paprsky měsíce mezi větvemi stromů. Jednou našel chlapec mezi odpadky odřenou dřevěnou sošku Jezulátka a rozhodl se, že bude žebrat. Nad sešlostí hochovou a odřeností sošky se přece ustrne nejedno křesťanské srdce! František je za rok natolik obdarován almužnami, že si může dovolit pohostit na Štědrý večer mnoho jemu rovných - tuláky, žebráky... Ale ani ti mu nevěří a podezírají ho ze zatajených peněz. Přesto se mu po sedmadvacetkrát podaří nastřádat tolik peněz, aby k štědrovečerní tabuli znovu a znovu zval ty, kteří mu stejně nevěří. Františkovo veliké srdce vydrží právě jen těch sedmadvacet zim. (Neumírá jako třiatřicetiletý?) Je hluboko nešťastný, že svůj poslední Štědrý večer musí prožívat na smrtelném lůžku pod střechou temných a mlčenlivých Karmelitánů.
František je v homosexuální poetice poměrně obvyklou literární postavou opuštěného a odstrkovaného hrdiny. Taková postava má, stejně jako Karáskův František, jiné vnímání světa a jevů.
"... svět jím byl jinak chápán než všemi ostatními lidmi. Ostatní lidé viděli například zářiti slunce a těšili se, že v jeho žáru uzrají modravé hrozny... František však miloval slunce pro ně samo, jako mocnou, ryzí hvězdu..."
Jeho společenská nezakotvenost, věčné odstrkování, nekonečné bloudění, odkládání, hledání, překážení, to vše je oporou pro homosexuální intepretaci povídky. Stejně jako vzpínání rukou k nebi. Vedle náboženského symbolu jde rovněž o symbol touhy vstát ode dna, postavit se a být stejně rovný s ostatními.
"Zdvíhám ruce k tobě, Bože, miluji tebe, jako mám odpor sám k sobě. Jsem plevou, ani plevou nejsem, jsem ničím, méně než ničím... Vlaštovka je více, vylétá z hnízda a krouží vzduchem - já neumím hnízdo, a plížím se v prachu a jsem méně než červ, neboť ten hryže, a já ani toho nejsem schopen."
Na konci pak přichází k Františkovu smrtelnému lůžku Ježíš a říká mu, že teď je čas k obdarování těch, "... kdo trpí v skrytu, ti, jimž se ublížilo a kteří mlčí, kteří byli zhanobeni a nebránili se..." .
František umírá pod střechou "temných a mlčenlivých" karmelitánů. Odnáší si s sebou temné tajemství, o němž se ve slušné společnosti mlčí...
V roce 1937 vyšel Karáskovi román rovněž s postavou pobledlého, hubeného a nehezkého chlapce, který hledá celé své dětství a rané mládí sám sebe, Ztracený ráj. V něm se vzdal jakékoli dekadentní stylizace a oparu katolického mysticismu a vytvořil upřímnou zpověď, která míří ke zcela světlému a nadějeplnému závěru.

https://www.odnaproti.cz/jiri-karasek-ze-lvovic/


Rakouský lékař a psycholog Sigmund Freud (1856 - 1939) díky uvedení psychoanalýzy odtajnil pro společnost homosexualitu a zároveň ji medicinalizoval a udělal z ní psychiatrický problém. Od té doby se o homosexualitě začalo v Evropě více psát a stávala se také stále běžnějším literárním motivem. V Čechách psychoanalýze podlehl spisovatel Ivan Olbracht (1882 - 1956) . Dokladem budiž jeho román Podivné přátelství herce Jesenia (1919) jako pokus o ryze psychoanalytické literární dílo. Román se obvykle vykládá pomocí motivu zdvojení postav, v tomto případě dvou herců - staršího Jesenia a mladého Veselého.
Herec Veselý je nevázaný, rozpustilý, rozmarný, hýřivý a nespolehlivý bonviván, dandy, který si neodpírá eroticky dráždit také muže. To starší Jesenius je jeho pravým opakem, je konzervativní, uvážlivý, přemýšlivý, opatrný, ale i opravdový a vroucný, schopný trpět vlastní úděl. On je tím, kdo miluje. Miluje Kláru, protože ona miluje Veselého. Večerní rozhovory obou herců jsou často vášnivé, takový je navenek Veselý a takový je uvnitř Jesenius. Je žárlivý, když sezná, že Veselý hýří noc co noc s mladým řezníkem Pepánkem, hůře snáší i ženy v hercově společnosti. O podivném přátelství obou herců se vedou řeči: .
"Myslela jsem, že pan Jesenius nemiluje herečky, ale on nemiluje ženy vůbec..."
Veselý na ně reaguje s lehkovážností sobě vlastní.
"... ´A to jsi nevěděl? Slyším to každý den´. Jesenius se zamračil. Zlobilo ho to a mrzelo."
Zajímavá je v románu rovněž přítomnost zasvětitelské postavy morfinista Roba.
Klára ví, že Veselého k sobě nepřipoutá ani dítětem, které nosí pod srdcem. A Jesenius je jí podivným způsobem vzdálený. Veselý na začátku světové války utíká před odpovědností na frontu, kde je zabit. Dítě se narodí a proboří tak něco, co dosud stálo mezi Klárou a Jeseniem. Spolu začnou vychovávat dítě muže, jehož oba milovali.
Richard Weiner (1884 - 1937) psal už v časech, kdy otevřenější zpověď nemusela vyvolávat takový skandál, který by v době Julia Zeyera a Svatopluka Čecha zřejmě nastal. Navíc podstatně liberálnější Paříž, kde delší dobu Weiner pobýval a pracoval, mu nabízela možnosti, které mohly jeho napnutou duši uvolnit. Přesto v sobě nikdy nenašel odvahu svému nitru ulevit od tíživých myšlenek, kterým podléhal po celý svůj nedlouhý život. Jeho povídky jsou povětšinou psané ich-formou, ale ani tak na sebe jejich autor nic neprozradí.
V povídkovém souboru Škleb (1919), v povídce Hlas v telefonu touží postava nalézt vztah, s někým být, už nebýt sám, i když je to třeba i žena. V úvodní povídce Netečný divák jedna postava říká:
"Vzhledem k mému determinovanému narcisismu - je mi stejně příjemno, jsem - li předmětem náklonnosti ženy či muže."
Homosexuál je podle Weinera "chladný objekt mužských vášní" a takové postavy on řadí vedle různě postižených a z normality vytržených postav: "Vy, kejklíř života, neutrum fysické i duševní."
Vedle židovské struny nechal zaznít ve svém nerozsáhlém díle ještě jedné struně své osobnosti básník, esejista a překladatel Jiří Langer (1894 - 1943), mladší to bratr známějšího Františka. Do knihy Erotika Kabbaly (něm. 1923) vložil kapitolu Mužská láska, v níž popisuje příklady středověkých přátelsko-mileneckých párů mezi učenci a doplňuje je verši na oslavu mužské krásy.
"Koncem 15. století se metropolí kabbaly stalo město Safír. Kabalisté tam proudili z celého světa a navazovali nejintimnější přátelství."
Zajímavou je Langerova dedukce, že příčinou úpadku moderního Židovstva bylo potlačení mužské krásy.
Německý literární vědec Walter Popp (1948) řadí Franze Kafku (1883 - 1924) pro jeho opakované motivy odcizení, samoty a pocitu cizince ve vlastním městě /těle?/ mezi gaye. Na tuto skutečnost poukazuje také esejista Josef Kroutvor (1942), když se ve své studii věnuje na jednom místě používáním gest v Kafkově tvorbě. Jako příklad uvádí místo v nedokončeném románu Amerika (1927) a cituje z něj:
"Při prohledávání náprsních kapes zavadil Karel rukou o teplou, tučnou hruď Robinsonovu a uvědomil si, že se možná dopouští na svých kamarádech velkého bezpráví."
Mezi české spisovatele ve sledovaném období, kteří nežili úděl citové a sexuální jinakosti a přitom se nebáli literárně zpracovat homosexualitu patřil vedle Ivana Olbrachta také Stanislav Kostka Neumann (1875 - 1947). Jednou z důležitých postav "trampského románu" Zlatý oblak (1932) je postava homosexuála Pavla, kterého hlavní hrdina, chlapec /!/, v celé jedné kapitole obhajuje před svou méně tolerantní dívkou /!/:
"Hledá lásku a přátelství, hledá je v jedné osobě... Přírodě je to jedno, hledá-li muž v muži nebo ženě, a nám to může být také jedno... Heterosexuální nebo homosexuální, obé je z vůle přírody a nemá býti pro lidi předmětem posměchu, zlosti, pomluvy, pokryteckého rozhořčení nebo legální persekuce, pokud je soukromou radostí, která nikomu přímo neubližuje...". Možná trochu tezovité až "plakátové", ale pro srdce tehdejšího gaye určitě posilující a motivující ke šťastnějšímu životu. 

https://www.odnaproti.cz/majerova-olbracht-neumann-a-podivna-pratelstvi/

František Baďura