Promluv
První sbírka lesbické poezie
První básně se objevovaly na stránkách LGBT+ časopisu SOHO revue již v roce 1991. Knižní sbírka vyšla péčí editorky Jindřišky Angerové o rok později v L - Klubu LAMBDA. Šlo o první veřejnou prezentaci tohoto pražského klubu, který v následujících letech (pod novým názvem Promluv) výrazně ovlivňoval lesbické hnutí v České republice. Sbírku tvořila poezie sedmi autorek ve věku od třiceti do padesáti let, "jejichž povolání jsou literatuře více méně vzdálená", jak napsala v úvodu její editorka Jindřiška Angerová. "Předkládaná sbírka chce být součástí profilující se lesbické kultury, jež byla u nás donedávna tabu. Chce upozornit na skutečné lidské hodnoty, které jsou nezávislé na sexuální orientaci, neboť všichni jsme byli stvořeni k lásce. Jak sám titul PROMLUV napovídá, kniha nemá být pouze počinem literárním, ale především výzvou těm, kteří dosud setrvávají v mlčení."
Irma
Mám tě všude
mám tě v ústech
mám tě na kůži
v záhybech úsměvu
v škrábanci po růži
poznám tě po slunci
a ve lvím pohybu
(1991)
V kavárně dávno zhasli
Růžová na rtech trochu znervóznělá
Všechno si pamatuji
Sevření stehen i cigarety
Na plátně tvého těla
jen lehce nanesená černá a červená
Na stěnách amulety
a půlnoční modlitba
snad jen k egyptskému bohu
Závrať z tvého klína
z toho co všechno mi teď patří
v této požehnané chvíli
Kéž by neskončila
(1991)
Ležím tu úplně zmatená
Pozadí rádio popelník a tma
Přemýšlím kolik mi k tobě
zbývá ještě kroků
když předzahrádka je plná růží s trny
Dotkni se krví
Pózuješ před mýma očima
v džezové noci
na Žofíně Božena Němcová
otvírá náruč a líbá nás na čela
na nábřeží cinkají tramvaj
pijeme víno
jakýsi mladík zmateně pobíhá
a snaží se ze mne dostat
kde je nejbližší telefonní automat
okrová žena se psem na vodítku
nám u vína vnucuje
svoje rozesmáté zuby
a mizí do tmy
Všechno je teď v moci
tvých samozřejmých rtů
držíš mě za ruku
a míříš k Mánesu
kde vykleštěný číšník
vysokým tónem nabízí
únavu noci a kyselé víno
Připíjíme malířce Vilalobos
její sex visí tu na zdi
a útočí na naše klíny
Dotkni se krví
Za neustále rytmizujícího deště
za neustálé pornografie stromů
džezmen sex bičuje naše příště
s příslibem klínů v pustině noci
Za neustálé přítomnosti slov
všechna má touha až příliš dole
Až slunce prořízne noc
daruji ti svou hrůzu svítání
Lasker
Možná vybuchují
modré a krvavě červánkové
pumy slov této sebechvíle
v dlaních kterými svírám
tón mladé milenky
tak strašně mladé
že loňské třesení švestek
ze stromu v zahradě novoveské
dopadlo dřív než rozdýchali
k souloži kopyta arabských koní
tak strašně mladé
že blesky v očích zády k pohlaví
šlehaly paměti osudu
zda už zrozená
či teprve roztouženě čekající
v lesbiích sopek
jedna na to už málem zhebla
nálož pod hlavou
prsty v dochvilnosti bradavek
lahve od vína na příměří slin
skoro jí to třasklo v rukou
kdyby nepoprosila anděly veřejného pořádku
aby jí křídly vyčistili boty od lásky
do které šlápla němotou
zrovna když se smrákalo k lejnu
a ona
jehlou od babiččina pletení
zkoušela zda je hudba
v svíčkách k laskání
nebo v žehličce zapomenuté pod prostěradlem
Možná vybuchují
modré a krvavě červánkové
pumy slov této sebechvíle
pod ústy žen útrpně čekajících
plod v tříslech kterými projížděly vlaky dějin
marnotratně hodujících
ta co byla před a po
tedy ona skálopevně jiná
která krvácela slovy do pohlaví země
a přitom odříkávala sedmero
ženských modliteb
bože na nebesích v hříchu nepřiznaném
jakož i Magdalena
i ta co si pálila prsty|
v hranici panenství maskulinem gest
i ta co rozbíjela šepotem
v ghettu .... amen Maria
trpělivá skála před vědomím syna
v hranici a kříži
Jenom jako pokus
vyrazit slepci dech
a zaklínat tón hudbou
Jenom jako pokus
plazit se po tenkém ledu Sahary
a vidět storuké oči úst
a propít se k žízni
v dlani plné holubích křídel
Jenom jako pokus
tahle zámlka na nezkušenou
v blikající tísni
a houpavých něžnostech
Jenom jako pokus
prostři k obědu kočičí hlavy
a v koutku zrady zahřívej mlčení
nad kahanem krvácejícího večera
se sladkým potem noci
Jenom jako pokus
je ticho
které vylézá z tlamy psa
před půlnoční souloží
Ilona Vargová
Noc
Na pláži plné zlatožlutého písku
usíná den v mrštné lastuře
a spící stín zalétá tam mezi kraby
když se opojné čajové konvice slabounce vlní v žáru písku
Tvary přesýpacích hodin praskají
tak jako za kmitu časomechanismů
jen svit měsíce vším proniká
tak jako když se chodí v tichém koberci
a za oponou padajících hvězd
milují se tiše naše těla
milování trvá celou noc
je jako jemné vlnění hada
(1981)
Naše Dáma
Tam v zámku v jedné noční komnatě
scházíme se libovolně oblečeni u svátečního stolu
za vzdáleného sóla romantické flétny
hrajeme ve tmě kulečník s fosforeskujícími koulemi
a naše Dáma zpívá temným altem
v donesených mušlích se svíjejí malí hadi
které krmíme kovově lesklými mouchami
v zahradě u šatny nám liftboy důvěrně šeptá
milostné příběhy naší Dámy
kroužící ambitem
její černé vlasy se proplétají mezi sloupky
běžíme za ní do salónku
kde nám pod rokokovým lustrem
zpívá o rotačním baletu ve hře světel
Tajemná
Na točitých schodech pod hvězdnou oblohou
sedíme tiše|
ze všech stran přicházejí ženy
a bubnují bájné melodie
Všechny sochy jsou ověnčeny i sochy zvířat
kotouče ohnivých vozů, plameny ohňostrojů
a kolesa plná pradávných příběhů
hledí nehybně vstříc noci
(1978)
Modrokůň
Modrý koník nekovaný
kopyt jarních třpytných očí
po ohýnku rozpálený
Ptám se tebe Modrokoni
je-li to sen, když se kloní
tvoje tělo rozpálené
nad mým tělem rozesněným
(1971)
Vyznání
Uprostřed luk
poslouchat zpěv potůčků
a něžně tajemný šepot květin
Tam kde stébla trav
žijí pod dotyky slunce
kde mrazivá nokturna
uplétají závoje spánku
Tam hučí stromy větru
a víno pampelišek
chutná po všech časech|
po všech časech líbezného vánku
(1979)
Borka Železná
Proměny
Někdy, když se vznášíme nad věcmi,
my bezvěrci diskutujem s anděly.
Tehdy se smíme dotýkat motýlů?
aniž by nám uletěly jejich myšlenky.
Někdy nám ptáci dovolí usednout do jejich hnízd
a tady v korunách stromů
nám hrají svůj klasický koncert,
oni, tolik smrtelní,
nám znějí lépe než Bach.
Někdy však dopadáme na zem z příliš veliké výšky
když zapomínáme,
že nám nenarostla křídla
a přecpanou tramvají
honíme zaspaný čas.
Se sklopenými hlavami
neposloucháme návod zkušených, jak žít
abychom přišli do nebe,
my, obyčejní lidé bez křídel.
(1976)
Zjišťování
Až zjistíš jednou zrána,
že Bůh neumí číst
a navíc je hluchý,
potom už za nikoho nepros.
Až zjistíš jednou zrána,
že zemřít je snazší
než umět pomoci,
potom už pro nikoho neplač.
Až zjistíš jednou zrána,
že do koše patří
to tvoje zjišťování,
potom ... nu, co potom?
Pak obrať kapsy naruby,
dej všechno, co v nich máš,
svou duši celou dej,
odvahu, která Ti ještě zbyla -
pro sebe nenech si nic,
jen velká
dutá
slova.
(1976)
Bojím se o naši lásku
Bojím se o naši lásku,
bojím se, že nikdy nebude
jako věci, na které není pořadník,
jako věci, které si nesmíme dopřávat,
i když na ně nemáme peníze,
jako vynález, co nebyl objeven,
jako jediná kniha, co nebyla nikdy čtena,
jako tvoje jméno,
které nesmím vyslovit.
Bojím se o naši lásku,
bojím se, že již neexistuje
jako dítě, které se nikdy nemělo narodit,
jako vynález, co byl již dávno objeven,
jako zakázaná kniha, která nebyla spálena
a je právě čtena,
jako tvoje jméno,
které říkám nahlas.
(1969)
Jina
Velikonoční
Kamení vpravo
i vlevo
Hnědavá zeleň
jarního mrazu
Skřivan si zpívá
jenom sám sobě
bota se těsně
vyhýbá ještěrce
Barva se ztrácí
nohy odlehčují
Tělo je kdesi
a duše bez síly
Myšlenka vetknutá v přání
Ne pátek ale neděle
Tři čtení stačí
Vše bylo zdáním...
(1980)
Došly jsem na začátek
abychom skončily
tam
kde jsme nechtěly
Došly jsme na začátek
abychom skončily
tam
kde končí konec
A stále nevíme...
(1991)
Slavnost noci
Zpěv múz v náruči noci
otvírá
komnatu bez dveří
Dech tmy nad tancem bakchantek
prostírá
trůn bez baldachýnu
Nahota noci v zářivých očích snových víl
posvěcuje stíny
Slavnost začíná
Noc
noc
noc
odkrývá krásu
zakrývá ošklivost
pod přísným dohledem tmy
Ani včera ani zítra
Dnes
Vášně se vkliňují do svého tajemna
za zvuků smyslné hudby
Duše odlétá na sovích křídlech
ve snění budoucích svitů
Čas se zastavuje
Poznám se v tobě?
Poznáš se ne mně?
Jsi má slavnost?
Jsi moc ráda?
Viď že jsi?!
EIWI
Ne
hlavu nesklonit
to jenom vlasy těžknou jak kamení
z pokory
ze zvyku
a z tíhy nevyslovení
Cudnost na kila
zarezne
zkamení
A nic se nezmění
A nic to nezmění!
Ilonce
Rodí se ráno
vyprahlá hlava
Drobné bázlivé slunce
vystřízlivělý mozek
Hladící útlýma bledýma rukama zchudlé stromy
pomalu postupně
I věž starého města
chutná daň z existence
Nádherné ráno
a z paměti
Rozřeďuje prchavé šero
hladových smyslů
Znesvěcené výkřiky ptáků
opakujících přesně a bez přestávky
Docela málo
pavoučí nitky tvého probouzení
Jen docela malinko
ochrnující ústa i myšlení
Mrazí a svírá zároveň
gejzír tvých splašených zpovědí
V lehounké závrati
beze slov
(1983)
(lze číst i jinak... ob řádek)