Radoslav Nenadál: POOTEVŘÍT OKNO DO JINÉHO SVĚTA

Tento rozhovor vyšel červnovém čísle g/l časopisu SOHO revue v roce 1991. Pro historicky třetí číslo ho připravila Hana Jirkalová 

Radoslav Nenadál na premiéře dramatizace Rakvářovy dcery v roce 2007.

Jako překladatele anglo-americké literatury vás čeští čtenáři znají už dlouho. Jako autor původní prózy jste se představil poměrně nedávno. Sbírka povídek Rakvářova dcera a jiné prózy, tedy váš literární debut, vyšla v roce 1985. Kdy jste začal psát a co vás k vlastní tvorbě přivedlo?

Začal jsem psát samozřejmě dřív, jaksi zkusmo, jenže se se mne nelinulo nic pozitivního a jasně optimistického. Narodil jsem se do špatné doby, která mě obrala o čtyřicet let, ale zase naopak obohatila o cenné poznání českého charakteru v mezních, pomezních, ale hlavně úředně vymezených situací. K rozhodnutí nedat se odradit a spát za každou cenu mě přivedlo přesvědčení, že někdo prostě musí ukázat, jací byli obyčejní lidé takzvané "velké doby". Jeden kritik mi vyčetl únikové téma, ale právě o té katastrofální snaze uniknout ze společenské svěrací kazajky jsem chtěl psát. Navíc jsem se rozhodl, že musím napsat o lidech, kteří se do takzvané oficiální literatury dosud ani nedostali. V literatuře se chtěla normalizovaná normálnost, jenže mě lákala právě ta normální nenormálnost. Vzorová normálnost pro mě byla opravdu jaksi až patologická. V psaní mě taky zdržela snaha uvádět do české literatury anglické a americké autory, a nastavovat tím takříkajíc české tvorbě zrcadlo. Zní to možná neskromně, ale nad mnohou českou  prózou jsem si řekl: tohle bych snad mohl naspat taky. . Problém byl v tom, že existovala jakási nepsaná norma, co patří a co nepatří do literatury. Netušil jsem, že do literatury nepatří dívka, která se zamilovala do německého vojáka, nebo kostelník, který si zapomněl o půlnoční zapnout komži a poklopec, nebo houslový virtuos, který se zamiloval do somráka. Lidí všude četli o sobě jako o svědcích velké epochy. Jací ale byli ti lidé skutečně? To mě přivedlo ke psaní.

Ve své  překladatelské tvorbě víceméně sledujete linii prózy reflektující komplikovaný vztah dnešního člověka k okolnímu světu. V podstatě totéž platí i o vaší vlastní práci, byť je na první pohled velmi nepodobná tomu, co překládáte. Navíc lze snadno vystopovat míru vašich sympatií či antipatií k postavám, které  jste stvořil (platí to ale i o postavách, které jste zprostředkoval svými překlady - mám na mysli např. Irvingův Svět podle Garpa). Můžete k tomu zaujmout nějaké stanovisko?

Kdysi mi jeden lektor vytkl, že se dívám na své postavy jako na hmyz napíchnutý na špendlíky. Myslím, že si nevšiml něčeho v podtextu: soucitu. Musím se přiznat, že tenhle všudypřítomný soucit, že jsem ukradl nebo spíš nasál z Janáčka, který je samý soucit. Je  mi líto Eliny, která ztratila lidský cit, Kostelničky, která spáchala zločin vysvětlitelný urputnou představou čistoty. Myslel jsem, že mi psaní a ten soucit pomohou v té těžké době zároveň jako jakási autopsychoterapie. Byl to však omyl: co jsem začal psát, cítím, že jsem na tom stále hůř a hůř a že se mě zmocňuje smutek. Uvědomil jsem si totiž nad každým osudem: to byl také tvůj život, v těchhle pastích vězíme všichni a běháme dokola jako myšky. Často, když jsem něco dokončil, jsem pocítil hlubokou depresi, třeba šlo o prózu humornou. Jedno ale musím říct: geniální Hrabal je optimista a jeho víra v perličky na dně mě uchvacuje. Jenže když je někdy v těch temných zákoutích lidské duše nevidím, s takovým jedincem soucit mít nemohu. Thackerayemu vyčítali, že je cynik. Líčil nemilosrdně pád Becky Sharpové, ale bylo mu líto, jak se zapletla do osidel společnosti. Málokdo mi věřil, že jsme měl soucit s dr. Koníčkovou, která se zoufale snaží zachytit kousíček utíkajícího mládí. Měl jsem s ní soucit už proto, že v dr. Koníčkové byl i kus mě samotného. Každý v životě děláme nějak zdůvodnitelné pošetilosti.

Vzpomínám si, že jsem byla několikrát ve Středočeském nakladatelství v době, kdy se tam připravovala k vydání vaše prvotina. Redaktorka, která ji velice prosazovala, se potýkala s jakýmsi "tajemným dusnem", které kolem vydání panovalo. Myslím ,však, že  vy sám jste musel zápolit s mnohem - řekněme - konkrétnějšími emocemi, které nutně následovaly po vydání Rakvářovy dcery, ale zejména Dušinek a dalších povídek.

Ano, bylo dusno a po vydání Rakvářovy dcery dokonce horko. Netušil jsem, co  způsobí devět nevinných povídek. Již před vydáním jsem cítil varovné signály. Slyšel jsem: "Ta kniha vyjde jen přes mou mrtvolu!" Dokonce prý i vadilo, že jsem povoláním amerikanista. Díky paní redaktorce Skálové ze Středočeského nakladatelství, která v knihu věřila, prózy vyšly. Ale pak nastal kolotoč. Dnes mohu říct, co jsem nesměl až do naší revoluce. Byl jsem projednávat záležitost vydání u tehdejšího děkana filozofické fakulty. Oznámil mi, že knihu má a že ji přečetl. Podivil jsem se, protože jsem mu ji nevěnoval a kniha byla tou dobou už rozebrána. Tajná policie totiž fakultnímu hodnostáři věnovala knihu sama. Dobří přátelé ji policii poslali a ta s ní přiklusala na fakultu, zřejmě s patřičným komentářem (pomlouvání školství, ale hlavně "divné vztahy mezi lidmi"). Pan děkan mi tehdy pomohl, protože pravil, že na knížce neshledal nic závadného. Nicméně vydání se rozrostlo na menší skandál a vedoucí katedry mi oznámil, že hodlá svolat (nejde prosím  o středověk a sv. inkvizici) celofakultní valnici studentů a učitelů, kteří se budou vyslovovat pro a proti vzhledem k mému provinění (nespecifikováno jakému). K valnici naštěstí nedošlo, díky studentům, kteří mě podpořili. Při předběžném ohledávání se zjistilo, že jsou na mé straně. Tím však vše nekončilo. Někteří lidí se mno nemluvili, někteří jen tajně, jiní ostentativně. Jedna paní docentka mě hladila za rohem chodby po hlavě, jakou knížku jsem si vymyslel, ale ruku rychle utrhla, když se zpoza rohu vynořil jiný pedagog. Sesypala se na mě řada lidí, nejvíc dam, které se viděly v typu dr. Koníčkové. Někdy se mi zdálo, že se z Rakvářovy dcery stala křížovka s tajenkou. Luštitelé zapomněli na jednu věc: že literatura se nicméně ze života musí napájet  a nemůže si vymýšlet ze vzduchu. Proto ty podobnosti. V jedné postavě mohou být skryty svým způsobem desítky předloh užitých vědomě či nevědomě. Jedné ženě, která prohlašovala, že ona je Rakvářova dcera (i když tatínek rakvář nebyl), jsem musel vzkázat, že by jí muselo být přes šedesát, což samozřejmě připustit nechtěla. I při ostatních knížkách se ozvali lidé, kteří se s některými postavami identifikovali. Vůbec jsem je většinou neznal. Tato identifikace měl ale nesmírně těšila, protože je jednou z funkcí krásné literatury. Ozvaly se i hlasy kritické, že jdu ve stopách americké literatury. Většina čtenářů však prohlašovala , že jde o literaturu ryze českou. Zjistil jsem při tom poprasku, že  negativní kritiky vlastně vzbuzují zájem čtenáře o knihu. Myslím, že to o kritice a její pověsti hodně vypovídá. Když mi bylo hodně zle - a nebylo to málokdy, protože lidí si většinou neuvědomují tu usilovnou snahu autora o hru na pravdu a vše pak jako skutečnou pravdu , dokonce jak nějakou reportáž , čtou - dodávaly mi sílu dopisy prostých čtenářů, které byly nesmírně lidsé. Musím však říct, že po Rakvářově dceři si čtenáři a částečně i kritika přece jen trochu na mé texty zvykli. Jak napsala jedna literární kritička: uvědomili si, že ji nemohou strkat do běžně dosažitelných šuplíků. 

Pokud jde o emoce, myslím, že nejnepříjemnější jsem prožíval nad některými kritikami, které mi například vytýkaly jakousi vulgárnost, rutinérství nebo sentiment. Ale všechno zlé je k něčemu dobré: například zatracující kritika v Literárních měsíčníku mi způsobila jistou popularitu.

Revue SOHO je, jak víte, určena specifickému okruhu čtenářů, jimž chce vedle kulturních a společenských informací zprostředkovávat témata donedávna buď tabuizovaná, nebo podávaná jen formou lékařsky sterilní, přestože vždy šlo a jde o  košatý lidský osud se vším všudy. S jakými pocity se díváte na uvolňování bariér v této oblasti resp. na poslání našeho časopisu?

Vždy se mi příčilo rozhodování o tom, co patří nebo nepatří do literatury, natož přímo tabuizování některých témat. V americké literatuře například již dávno všechny menšiny, nejen etnické, ale i sociální a jiné, do literatury vstoupily. U nás se po léta uměle vytvářely bariéry. Překvapilo mne, jak velký ohlas vyvolalo otevření tabuizovaného tématu homosexuality v Růžovém kavalíru. Uvědomil jsem si jedno: lékařské pojednání o tématu působí, jako by skutečně šlo o něco patologického nebo o ten hmyz nabodnutý na špendlíku. Umělecké zpracování nějakého společenského zádrhele je  nezastupitelné, protože může téma osvětlit z lidské stránky, v oněch propletencích oněch společenských tradic, zvyků i averzí. . Potěšilo mne, že mi čtenáři volali domů nebo mne zastavovali na ulici a za otevření tématu mi děkovali. V jednom případě, a z toho jsem měl opravdu velikou radost, prý  pomohla povídka vyřešit nějakému chlapci konflikt s jeho rodiči, kterým o sobě řekl, jaký je. 

Ostatně v době, kdy jsem nemohl čekat, že bych vzhledem k přísné tabuizaci s Růžovým kavalírem prorazil, jsem se pokoušel pootevřít okno do "jiného světa" prostřednictvím netabuizující americké literatury. Pozdější srdečné přijetí Růžového kavalíra mne podnítilo k napsání celé novely na obdobné téma. Její pracovní název je: My tě zazdíme, Aido!

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Narozen 30. 10. 1929 v Šumperku. Syn důstojníka Čs. armády.

Od roku 1952 pracoval na katedře neslovanských jazyků na Vysoké škole ekonomické, roku 1964 přešel na filozofickou fakultu, kde byl až do odchodu do důchodu zaměstnán na katedře anglistiky, germanistiky a nordistiky jako odborný asistent (přednášel anglickou a americkou literaturu a vedl literární semináře). V letech 1976 a 1981 - 1982 byl na dlouhodobých studijních stážích v USA (University od Columbia v New Yorku). Už od počátku padesátých let se etabloval jako překladatel, literární historik, kritik a editor. (vydává mj. Spisy W. M. Thackerayho s kritickými komentáři, studiemi, poznámkami, zatím devět svazků), je uatorem vysokoškolských učebnic (i jazykových), skript, studií a odborných časopisecky publikovaných článků.

Soustavným překladatelstvím převážně současné anglické a americké literatury (hlavně S. Lewis, J. Thurber, W. Styron, J. Irving) sleduje linii prózy reflektující komplikovaný vztah dnešního člověka k okolnímu světu.

Opožděným, překvapivě vyzrálým prozaickým debutem souborem vnitřně spjatých povídek Rakvářova dcera a jiné prózy, Nenadál navazuje na linii české prózy šedesátých let. Zobrazuje tragikomické životní osudy charakterově odlišných a psychologicky odstíněných figur a figurek, stigmatizovaných prostředím autorovi důvěrně známého Starého Města od let války až po naši současnost. Hrdiny jednotlivých příběhů, koncipovaných s bohatou imaginativností, jsou lidé naprosto nehrdinští, nijak výjimeční, a přece jedineční svými osobitými rysy, které motivují často klopotné úděly svých nositelů. Jsou to lidé osamělí, žijící ve světě svých představ, tužeb, nesplněných přání a ideálů, obtížně navazující vztah k druhým lidem, jimž by chtěli být prospěšní, jsou dojemní, až směšní ve své touze po lásce a porozumění.

Nenadálovy prózy, kde osciluje humor, satira, ironie, přerůstají ve vážná témata, jimiž spisovatel přispívá k diagnostikování společenské reality sedmdesátých a osmdesátých.

Bibliografie: Rakvářova dcera a jiné prózy (1985)

Dušinky (1989)

Přijď zpět: (anebo radši ne) (1989)

Škorpión (1990)

Sešitky chrámové pěvkyně (1991)

Tudy chodil K. (1992)

Gaudeamus (1994)

Ovčáci čtveráci (1995)

Berany, berany (1997)

Zahrada (1998)

Ó, jak jsme jiné (2001)

Hynku, Viléme, Kubelková - (2003)

Nebaví (2003)

Vzhůru ke dnu (2004)

O lidech a slepicích (2013)

Tutka (2014)