
Ilustrace: AI
Škrtnul jsem pomyslnou sirkou a rozhořel se krásný hřejivý táboráček
Rozhovor s Mattem Keananem
Mattyho jsem si odchytil před půl rokem, kdy se na facebookové skupině Odnaproti uvedl jednou svojí povídkou. Od té doby jich napsal celou řadu (i v angličtině), pracuje na fantasy románu, který na jeho stránkách vychází na pokračování, a o svém tvůrčím hledání, psaní a zákulisí tvorby se svěřuje ve vlastním podcastu. Se svými čtenáři pravidelně komunikuje na sociálních sítích, webovkách a už ve zmíněném podcastu, protože jsou pro něj důležití. Matty svůj nejlepší autorský výraz teprve hledá, a já mu přeju, aby ho našel a hlavně aby psal dál a měl čtenáře pořád jako parťáky.
Co bylo tím prvotním impulsem, že sis sedl počítači a napsal první řádky?
To už je hodně let nazpátek… Jako kluk, co vyrostl
na fantastických příbězích, jsem vždycky toužil vyprávět nějaký svůj příběh. Ve
třinácti, když mě kamarádi přivedli na fantasy hru na hrdiny Dračí Doupě, jsem
pochopil, že tohle je ono. Že fantastické světy jsou moje doma. A tehdy jsem
napsal první řádky, ovšem rukou, do sešitu. Dokonce jsem to kamarádům na horách
přečetl, a těm se to líbilo. Pak jsem psaní ale na pár let opustil, abych si
prošel pubertou. Nepřestal jsem hrát s partou "dračák", ale nepsal jsem. Pak,
místo učení na maturitu, jsem si k tomu opět sednul, abych napsal pro
partu příběh, protože náš předchozí vypravěč už pracoval a neměl čas. Tehdy
jsem si připomněl, jak moc miluju psaní a stvořil jsem základ světa,
v němž je dnes zasazen můj první román. Ale to pořád neodpovídá na Tvou
otázku, to pořád bylo do sešitu. Ovšem tenhle můj připravený příběh, který jsme
toho léta rozehráli, jsme kvůli tragické události nedohráli. Když léto
skončilo, mně přišlo líto ten svět a příběh jen tak zahodit. Tak tehdy jsem
poprvé sedl a napsal první řádky na počítači – to bylo takové kompendium o
reáliích toho fantasy světa. Až po letech jsem se k tomu opět vrátil a
tehdy jsem začal psát LGBT literaturu. Chyběla mi autentická gay fantasy psaná
gay klukem, tak jsem na to skočil a od té doby jedu jako fretka… :)
Jako řekněme "nevypsaný" autor psaní nějak prožíváš. Jaké jsou to emoce a pocity?
Je pravda, že svůj pevný styl zatím nemám, ale možná
mě to trošku i baví. Nemůžu ale předstírat, že jsem miminko. Moje prsty už
napsaly tisíce, ba desetitisíce řádků – jen nic z toho ještě neviděl svět…
Ale k otázce: Samozřejmě, že to nějak prožívám. Obvykle se snažím si
autenticky vzpomenout na nějaký svůj pocit nebo zážitek, který pak zapracuji do
povídky nebo příběhu. Mám, abych tak řekl, hyper-výkonnou fantasii a všechno,
co píšu, vidím před sebou, jako v kině. Někdy je to jen obraz, jindy je
k tomu přidružen hlubší prožitek a občas mám i soundtrack (ten ale na
papír hodit neumím). Co se ale snažím dát zejména do povídek, jsou nějaká
pozitivita. Nějaké hezké poselství nebo pohádkově dobrý konec. Mám dojem, že
svět přestal věřit na pohádky, a přijde mi to jako veliká škoda. Tak píšu
pohádky pro svět. Náš svět. Náš teplej svět, kde pořád ještě vládne láska míň
než strach.
Náměty a tématy ses docela rozkročil. Označil bych tě jako multižánrového autora. Přesto fantasy linka převažuje. Jaké možnosti nabízí tobě?
Já jsem právě léta bředl v té fantasy (kterou miluju!), ale trošku jsem se potřeboval rozlétnout a podívat se i jinam. Povídky jsem vlastně začal psát právě proto. Abych se trošku "provětral" a zkusil si i jiné prostředky a styly. Povídky pořád považuju za takové cvičení, kde právě zkouším, co mi půjde a co ne. (Podle ohlasů to je asi porno, ale doufám, že je to spíš tím, že to lidi nejvíc táhne… :) )
Co se samotného fantasy týče, je to právě ta
pohádkovost, o které jsem se už zmínil. Svět, kde se smývají hranice možného a
nemožného. Svět, kde se spouští rovina snění do skutečného života. Ten svět,
kam chodíme, když jdeme spát. Ten svět, kde je nám všem hezky a nikdo nás tam
neohrozí. To pro mě znamená fantasy, to mi fantasy dalo, a proto se mu věnuju.
Jsi ukrytý za atraktivním pseudonymem, jaký máš k tomu důvod?
Jsem rád, že Ti přijde atraktivní! :) Ani nevíš, kolik hodin jsem strávil, než jsem našel tu správnou kombinaci, která by se líbila mně a zároveň byla aspoň trošku originální…
Tak samozřejmě, že je to bezpečné a kdyby se moje tvorba jevila jako s*ačka, neschytám rány skutečný já a můžu dál dělat, že nevím, co to ten Matt Keanan je… :) Dělám si legraci, pochopitelně.
Skutečné důvody mám hned dva. První důvod je ten, že mám práci, kde vystupuju svým skutečným jménem, a ta práce je krapet závislá na veřejné percepci. A protože naše společnost ještě nevyzrála, přišlo mi bezpečnější zatím svou gay tvorbu publikovat "anonymně".
Ten druhý a hlavní důvod je ten, že nechci vytvářet
kult osobnosti. Nechci, aby mě lidi sledovali kvůli tomu, kdo jsem, jak
vypadám, co dělám, kolik mi je a podobně. Což je v naší komunitě velice
běžné – sám to dělám. :) Ale chtěl jsem klást důraz na svou práci, na to dílo,
které produkuju, ne na to, kdo jsem já. Pokud obstojí dílo, obstojím i já.
Nechtěl jsem, aby to bylo obráceně.
Tvoje povídky ilustruje umělá inteligence, propadl jsi jejímu kouzlu, nebo je v tom nějaký jiný význam?
Tohle vlastně vzniklo úplnou náhodou. Když jsem napsal svoji první povídku, napadlo mě, že bych ji chtěl vytisknout a dát ji do svojí WC knihovničky, aby si ji mohly číst případné návštěvy (ano, to tak mám doma). No a pro tenhle účel jsem chtěl nějaký vizuální doprovod pro zaujetí. V té době se zrovna hodně mluvilo o umělé inteligenci a jak umí dělat obrázky na přání. Moc jsem tomu nevěřil, ale technologické novinky mám rád, tak jsem si řekl, že to zkusím… Ty první pokusy tedy stály za prd, ale nakonec jsem z toho vytáhl jakžtakž použitelný obrázek. Pořád jsem byl ale přesvědčený, že kdybych měl po ruce ilustrátora, bylo by to lepší. Skutečně jsem tomu propadl až u druhé povídky, kde jsem se snažil vygenerovat něco konkrétnějšího. Svalnatý Johnathan byl objekt mého zájmu a musím říct, že z toho, co mi najedou začala AI sázet, se mi udělalo i trošičku horko… :) Tehdy jsem se zamiloval – tedy ne do Johnathana, ale do něčeho, kam stačí napsat (JEN NAPSAT!), jaký chci obrázek a ono mi ho upatlá za pár minut. Stále jako neznámý a nechtěný autor jsem to takhle zopakoval u pár dalších povídek a najednou – ejhle! Lidi si mě začali všímat a zajímat se. Obrázky je přilákaly. A najednou jsem měl pro koho psát a tvořit. A to je hodně. Takže teď už jsou ty obrázky skoro moje signifikantní image.
Čtenář není pro tebe jen příjemcem tvých textů, ale máš ho za rovnocenného partnera, s nímž při psaní počítáš. Jakými prostředky se čtenáři komunikuješ a jaký vliv na tvé psaní to má?
Čtenáře jako pouhého příjemce textů snad můžou mít maximálně noviny. Podle mě každý, kdo myslí psaní vážně, musí myslet i na toho, kdo to po něm bude číst. Musí to psát tak, aby svůj pohled a svou vizi předal dál. A protože já píšu pro hodně specifickou demografickou skupinu (tedy ne, že bych chtěl, ale prostě široká veřejnost z nějakého důvodu gay povídky číst nechce), samozřejmě to zohledňuju i při psaní. Mám tu výhodu v tom, že do téhle skupiny patřím. Tudíž je velmi pravděpodobné, že moje zkušenosti budou s někým podobným rezonovat stejně, pročež z nich i vycházím.
Se svými čtenáři jsem začal komunikovat na Instagramu, ale s rostoucím počtem už pomalu nestíhám na zprávy odpovídat. Přesto se snažím opravdu s každým, kdo mi napíše, prohodit aspoň pár slov. Rád bych využil příležitosti veřejně napsat, že nehledám vztah a nezvládám si o tomhle psát, je to profil o mé tvorbě, prosím, kluci! :)
Poslední dobou se ale kromě toho moc hezky rozjíždí komunitní chat, který jsem založil pro své podpůrce na Patreonu – tam se stáhlo několik úžasných lidí, kteří se mě rozhodli podpořit i symbolicky finančně – a já jsem tam pro ně vytvořil chatovací místnost, ze které se pomalu stává hezký a přátelský prostor, kde je každý vítán, nikdo není na nikoho ošklivý a máme se tam rádi. Jsem vlastně hodně dojatý z toho, jak jsem jen škrtnul pomyslnou sirkou a rozhořel se tam krásný hřejivý táboráček, ke kterému si může kdokoli přisednout a podělit se o svoje pocity, zážitky a sny. A to se děje skoro samo, kluci jsou prostě báječní. Mám je moc rád!
Můžeš prozradit, jakým způsobem tvoříš? Co k tomu potřebuješ?
Potřebuju hlavně klid a čas. Nejsem ten typ, co si otevře notebook ve veřejné dopravě a zvládne tam napsat dvě kapitoly. Mám jakýsi (nediagnostikovaný) posun na autistickém spektru, a když je kolem mě moc vjemů, mám problém se soustředit. Abych něco vytvořil, potřebuju tedy známé nebo alespoň klidné a stabilní prostředí, odkud se můžu bezpečně vydat na výlet do své mysli a rozjet prsty po klávesnici.
Jinak tvořím docela nahodile. Některé nápady ke mně přiletí
samy, jiné musím zasadit a nechat vyrůst. Některé se proměňují a některé úplně
zavrhnu. Mám ale svůj v kůži vázaný sešit z jedné chráněné dílny, kam
si svoje nápady zapisuju, aby mi žádný neutekl. Nejméně polovina povídek je
zapsaná jako prvotní nápad právě tam.
Některé povídky píšeš v angličtině, potřebuješ pro svoje vyjádření nebo sdělení občas použít cizí jazyk?
Vlastně asi ano. Angličtina je pro mě jazyk, v němž
se cítím možná víc sám sebou než v češtině. Rozhodně ale jsou věci, které v
češtině prostě nevyzní, ačkoli po mně moji fanoušci často chtějí český překlad.
Jedna moje kamarádka (učitelka angličtiny) to se mnou diskutovala a moc ji
zajímalo, jak jsem do češtiny převedl výraz "manned me", což nemá
doslovný překlad, ale bylo by to něco jako "omužil mě", což
samozřejmě zní dost divně, takže v české verzi to pak je pouhé "zmocnil se
mě", což ale není ono a může to mít jiné konotace. To budiž jeden příklad
za všechny. Momentálně ale píšu povídku Stormy Grey a tu píšu rovnou v obou jazycích.
A už mi taky vznikají jazykové odchylky a mutace. Zkrátka, každý ten jazyk je
hezký něčím jiným... Ale mám je oba rád.
Máš nějaké spisovatelské vzory?
Samozřejmě. K fantasy mě přivedla Rowlingová, ale později jsem ji sledovat přestal. V dětství jsem dlouho hledal, co by mi sedlo, protože kvůli úspěchu Harryho Pottera se roztrhl pytel s dětskou fantasy. Nicméně díky filmu Pán prstenů jsem našel cestu k té kvalitnější literatuře. Takže jsem si přečetl Pána prstenů, asi tak ve dvanácti letech, a přišlo mi to jako nuda. Pak jsem si to asi v devatenácti přečetl v originále a pochopil jsem… Cestou jsem ale četl i jiné autory, samozřejmě.
Nicméně autoři, kteří mě asi nejvíc ovlivnili, byli kromě J. R. R. Tolkiena ještě Ch. Paolini, T. Janssonnová (a nestydím se za to!), R. E. Feist, H. Loevenbruck, a velikým dílem A. Sapkowski (přečetl jsem Zaklínače sedmkrát ještě v době, kdy to nebylo cool!). Četl jsem v originále i J. R. R. Martina a musím přiznat, že ten mě tolik neuchvátil. Ne, že by to bylo špatně napsané, ale ten styl mi nějak nesedl. A možná mi to taky dost pokazil ten seriál…
Pokud bych měl ale vybrat jednoho autora z těch
všech, byl by to Sapkowski.
Co rád čteš?
Cokoliv, co mě zaujme. Vybírám si hodně fantasy, ale nepohrdnu ani jiným žánrem. Hodně rád bych se tu tvářil jako intelektuál, ale když je poutavě napsaná detektivka, taky se do ní začtu. Obvykle ale potřebuju nějaký nádech tajemna. Mám rád jako čtenář něco nevědět a postupně to poodkrývat. Nebo úplně naopak hltám informace. Cestopisy, knihy o tom, jak se co dělá a podobně, to mám taky rád.
Kdyby ses ale zeptal, co čtu nejvíc, tak jsou
to příspěvky na sociálních sítích a zprávy v Mattyho klubíku (to je ten
náš komunitní chat).
Co tě jako čtenáře uráží?
To je dobrá otázka. Asi nic. Jako čtenář musím chápat, že mi možná něco nebude sedět nebo že mě to nebude bavit. A stejně tak mám jako čtenář právo to kdykoli odložit.
Ale pokud můžu mluvit otevřeně, dost mě uráží
ultrapravicové volební tiskoviny, to zase jo. Hlavně, když se to tiskne za moje
daně a strká se to do mojí schránky, to bych se vzteknul!
Tvoje povídky mají výraznou queer linku. Plánuješ z ní někdy vystoupit? Je to pro tebe důvěrné pole, kde se jako autor cítíš jistě a bezpečně?
Jako autor (nebo obecně tvůrce) bych chtěl být co nejvíce autentický. A autenticky nemůžu psát o něčem, do čeho nemám vhled, z čeho nemám zkušenosti, čemu nemůžu rozumět. Nechápu třeba, proč tolik holek píše MM romance. Já bych lesbické romance psát nemohl. Prostě by to nebylo autentické, a přijde mi to jako faleš. A z těch příběhů je to vždycky cítit.
V románu nicméně neřeším jen queer věci. Tam je
to mnohem komplexnější a občas celkovému příběhu musí posloužit i jiná linka.
Celý svět nemůže být složen jen z queer lidí, ale taky nemůže být složen
jen z hetero lidí. Což taky nikdy nebyl…
Těžištěm tvého psaní je povídka. Brousíš si na povídkách své spisovatelské ostruhy pro větší formát?
Já bych spíš řekl, že ty povídky jsou víc vidět. Na románu pracuju už několik let a rozhodně si za ním stojím víc než za povídkami. Jsem ale rád, že i ty se lidem líbí a že jim přinášejí radost.
Ale je to tak, jak píšeš. Povídky jsou pro mě takový
brusný papír…
Ještě se vrátím k faktu, že jsi stále začínající autor. Přesto, tušíš, kam tě Matt Keanan zavede? Jaké jsou tvoje plány?
Před rokem jsem se rozhodl svůj román začít dávat online. Trošku i proto, abych se dokopal k práci na něm. Před půlrokem jsem měl nějaké dvě stovky sledujících na Instagramu a pár povídek. Dneska mám povídky, román, Fireplace, Rychlovky, podcast a přes tisíc sledujících. Kdyby ses mě před rokem zeptal, jestli budu dělat svůj podcast, vysmál bych se ti do obličeje, a podívej se… Chci tím říct, že jsem vůbec nečekal takovou jízdu, nečekal jsem takový rozvoj, nečekal jsem, že by se našli lidi, kteří by moji práci chtěli podpořit finančně. Dneska mám skoro dvacet lidí, kteří mi měsíčně přispívají, abych mohl tvořit dál…
Kam to poroste, si netroufnu odhadovat. Musím
přiznat, že je to příjemné, ale trošičku mě to i děsí. Nejvíc mě asi děsí to,
že bych svoje čtenáře zklamal. Což bych nerad, vždyť do mě vložili důvěru
(někteří i prachy). Takže plány jsou jasné. Nepřestávat! Protože je pro koho
tvořit… Ale s velikou pokorou, protože, jak sám píšeš, jsem stále
začínající autor (a mám co dělat, aby mi nerostlo ego)!
O čem bys chtěl ještě psát? Vyhlížíš nějaké svoje "opus magnum"?
Jestli mě větry osudu někam dofouknou, to bych nechal na nich.
Jinak… Nevím, jestli bych to měl psát veřejně, protože to možná nevyjde. Ale Gariadon (můj první román) je jen prolog. Jestli se mi ale tenhle můj opus podaří rozpracovat do magni, to si teď netroufám odhadnout. Protože zatím je to spíš gluteus. Minimus… :)