Exlibris Františka Koblihy

EMILOVI O ŠTĚSTÍ TULÁKOVĚ 

Pro sebe zazpíval jsem písně prosté,
A jejich chudoba mi postačí.
Mé písně rostly, jako v koutě roste
U zbořeného plotu bodláčí.

Neplají barev exotickým jasem,
Vyrostly v parnu, v prachu, bez stínu.
Poutníka noha šlape časem,
Jak plevel ostatní, v jich houštinu.

Ponížen celým životem jsem šel,
Do štěstí druhých nahlížel jsem jen nahlížel,
Jen hořkost duše ze svých dnů vždy měla.

Tak v prázdno m v nicotu můj Osud spěl...
A přece duše i když krvácela,
V těch písních, šťastná, vyžila se celá...

Ke dni 6. května 1932                                                                        Jiří