1993

Pavel Havlíček

(SVATBY)

Ženili chlapce s ženou.

Stál s hlavou obnaženou.

Duše se potila.

A mozek věděl,do čeho se to ženou! 

(DISKOTÉKA)

Tančím!

Pot mi po prdeli stéká.

Hergot! To je ta správná diskotéka! 

(CELIBÁT)

Celibát, celíbat!

Celý život nelíbat!!! 

Vladimír Hrubý

SETKÁNÍ

Přišel ke mně jednou

chlapec s modrou růží.

Usmál se a poprosil,

abych mu dal dar.

Nevěděl jsem, co si počít,

mráz mi stáhl kůži,

v očích měl však úsměv víl.

Sedl jsem a psal.

(POŠŤÁK A KÁMEN)

Mlaďounký pošťák,

a jako znamení,

ohlíd se po mně, 

uklouzl na kamení.

A přece nebyl můj.

(VYKOLEJENÁ LÁSKA)

Cože!?

Zamilován?

V mém domě!?

A do mě!!

(UDÁLOST)

Já měl bych předeslat a říct,

že s přítelem, co se se mnou kamarádí,

máme se už celá léta rádi.

Ovšemže rádi jako kamarádi.

Ale podívejte, co se stalo.

Jdu městem, a už se vracím domů.

Můj kamarád mě čeká.

Vejdu a kouknu, slzy se mně řinou!

Můj kamarád z dětství, nejlepší kamarád,

mě čeká pod peřinou! 

Marcel Holder
TVŮJ MONOGRAM

Políbil jsem kůru kvetoucí lípy.

V koruně zašumělo listí

a voňavý květ mi padnul k nohám.

Touha obejmout strom a

cítit tlukot jeho srdce pod svými dlaněmi,

slyšet jeho hlas; mít a dávat...

Vida, jak strom podobá se chlapci.

Dívám se do tvých očí

a vidím v nich stěny pokoje

na nich obraz plný slunečnic.

Pak se podívám na rty,

růže již rozkvetla,

dovol mi přivonět.

Běžíme rozkvetlou loukou

k oltáři z květin

a tam se modlíme,

abychom běželi věčně.

Obejmi louku.

Mám teď tvou košili.

Je na ní monogram V. K.

Voní včerejší nocí

těmi hvězdami a měsícem,

sosnou a dechem,

naším objetím.

Pamatuješ na tu světlušku?

Teď mám tvou košili.

Voní včerejší nocí...

Telegrafní sloupy v dálce,

sesbírejte kalichy květů

a roztříštěné slzy

a předejte moje zoufalství.

Někomu

Marcel Holder
MODRÝ SEN

Povídal mi jeden z mužů

příběh, co kdysi vysnil si

za krutých let, kdy vzlétaly

k nebi výkřiky umučených.

Potkal prý jednou hnědé oči chlapce -

seděl okradený a zmlácený

kdesi na nádraží a v ruce držel jen

svou krev. Sadistický násilník

ho zbil a on se nebránil.

Byl vysoký a v hlavě mu zněla slova

zabarvená snad až příliš do modra -

tak daleko od světa byl,

když ho ten lump spráskal jak psa.

Nepřišel policajt ani nikdo jiný

mu nepomohl, a tak si prý vysnil

ty hnědé oči chlapce. Umíral - protože

modrá mu vrostla do duše.

A on si vysnil ty hnědé oči.

Dívaly se na něj zpovzdálí a

on k nim promluvil:

"Doufal jsem, že vás ještě spatřím..."

Rány bolely a muž umřel

s úsměvem na rtech.

Filip Gill
PO BOJI

Je po boji

a ticho léčí,

pohoda se k nám vrátila.

Tvůj úsměv mi,

miláčku, stačí,

abych z něj nabral sil,

zvednul se

a nes Tě dál.

J. V. Martová
ROZPOLTENÁ

je medzi nami

z blond pavučín nerozbitný plot.

Ako ihlicou

bodám doň očami,

aby prepustil zakrytý vchod.

Sme na dosah

a predsa tak ďaľeko.

Bezradná

myšlienkami v putách,

srdcom, čo bije zúfalo

(ale pre koho?)

pozeráš rozpoltená

na moju ruku,

čo spoza nevideteľných mreží

stále Ti núka

viac než ONA (teplé lono) - lásku

na ktorú márnosť sneží

už od leta

Zdeněk Hrazdil
PLAVOVLÁSEK

Kluk z periferie Tělo

mramorově pevné -

vylouplo se z hadrů jak z třetího

oříšku Popelčina -

s vosím pasem

co miloval Nuvás

Hebkost lící si nezadá

s hebkostí zadnice -

žlábkem mezi sevřenými půlkami

stěží protáhneš

houslovou strunu

Démon zorniček běsní

před obnaženou krásou

a neustane ani po té

co klenoty klukova těla zmizí

v ošoupaných riflích.

Erik G. G.

Kdo se tam na mě dívá?

Komu se zas nelíbím?

Kdo otráveně zívá,

až se dneska objevím?

Co mě pomoct může,

co sílu mi má dát?

Do čí vlézt mám kůže?

Jak se tam mám poskládat?

Kde se chci najít,

kam mi dovolí jít?

Duši mojí dokonalou,

nechce nikdo pochopit?

Kdo se na mě dívá?

A nechce znát mě víc?

Kdo mi rány dává,

srdce rve a nic ...

Kdo tam někde vzadu,

mačká, svírá, utiskuje?

Kdo se na mě dívá?

Kdo mě už teď nemiluje? 

EIWI

Foto: Jansi
(se svolením autora)

Stanek
JEDENÁCTÁ NOC

Už dávno nejsem hochem

který podél plotů sbíral květy růží

a ty pak dával dívkám tajně do oken

v noci jsem líbal polštáře a plakal

toužil po něčem

pak minul rok a minul den

deset tváří políbil jsem

deset hochů, dvacet očí

čert je vem

pod plakáty, pod hvězdami

na ulici jen dva, sami

hledali jsme cosi v objetí

bylo to snad prokletíbyly to snad červánky

a nový den

byly to snad růže

co dávají se do oken

deset nocí

deset rán

kdy sám

jsem odcházel

a mdlý zvuk hran

mě provázel

ze všech stran

povadlá elegance

promarněná šance

porouchaný tobogán

vzduch je pylem přesycen

zas povídám si s měsícem

a cítím prokletí

že jsem tě potkal u stanice

že ses usmál

čtyři oči, čtyři svíce

že jsem narozen

už zacinkaly misky vah

tma zaúpěla svoje "ach"

a já překročil tvůj práh

ulehl jsem na polštář

a čekal až přiblížíš svou tvář

čtyři oči, čtyři svíce

planoucí líce

rozhoupaný tobogán 

Svatava Antošová