1993

Pavel Havlíček


(SVATBY)

Ženili chlapce s ženou.

Stál s hlavou obnaženou.

Duše se potila.

A mozek věděl,do čeho se to ženou! 


(DISKOTÉKA)

Tančím!

Pot mi po prdeli stéká.

Hergot! To je ta správná diskotéka! 


(CELIBÁT)

Celibát, celíbat!

Celý život nelíbat!!! 

(POŠŤÁK A KÁMEN)


Mlaďounký pošťák,

a jako znamení,

ohlíd se po mně, 

uklouzl na kamení.

A přece nebyl můj.


(VYKOLEJENÁ LÁSKA)

Cože!?

Zamilován?

V mém domě!?

A do mě!!


(UDÁLOST)

Já měl bych předeslat a říct,

že s přítelem, co se se mnou kamarádí,

máme se už celá léta rádi.

Ovšemže rádi jako kamarádi.

Ale podívejte, co se stalo.

Jdu městem, a už se vracím domů.

Můj kamarád mě čeká.

Vejdu a kouknu, slzy se mně řinou!

Můj kamarád z dětství, nejlepší kamarád,

mě čeká pod peřinou! 


Vladimír Hrubý

SETKÁNÍ


Přišel ke mně jednou

chlapec s modrou růží.

Usmál se a poprosil,

abych mu dal dar.

Nevěděl jsem, co si  počít,

mráz mi stáhl kůži,

v očích měl však úsměv víl.

Sedl jsem a psal.

Martin Grubner

DUSNÁ NOC


Hala narvaná k prasknutí

Skanduješ

                             Začínáš chraptět

Zachytil jsem tě kolem pasu

Máš lepkavě zpocená záda

Chvěješ se horečkou

touhy

Vzrušením se ti škrobí

béžové slipy

                                  Září reflektory

EIWI

ZRCADLO JAKO LEKLÁ RYBA


Nepřišlas

      protože strach pomalu skupoval

      jednu bílou plochu po druhé

      a zvolna se mořil čpavou plísní

      svého dechu

nevím

      snad jsi dohlédla až tam

      kde si nemytá fantazie přepírala

      prádlo

      a opar

      z jejího potu

     zvolna povlékal

     zrcadlo dobré pověsti

Někteří  čtenáři obnoveného SOHO revue (několik měsíců časopis nevycházel) s tu více, tu s méně  literárním talentem psali do časopisu vlastní povídky. Texty námětově vycházely převážně z prožitků nebo tužeb a přání jejich autorů. Úroveň byla vzhledem k monotematičnosti kolísavá. NA ROZCESTÍ od Karla možná zaujme i po  letech jednoduchým stylem a čistou touhou vypovědět něco o sobě, hledajícím.

Rok 1993 byl pořád ještě rokem, kdy se psaly dopisy. V časopise SOHO revue si čtenáři  vylévali svá srdce, svěřovali se redakci se svými pocity, bolestmi a radostmi. Měli časopis a jeho redakci za někoho, komu se mohou (často anonymně svěřit). Některé dopisy pak SOHO revue otisklo. Některé z nich mají svým charakterem i něco z literatury. 

Marcel Holder

TVŮJ MONOGRAM


Políbil jsem kůru kvetoucí lípy.

V koruně zašumělo listí

a voňavý květ mi padnul k nohám.

Touha obejmout strom a

cítit tlukot jeho srdce pod svými dlaněmi,

slyšet jeho hlas; mít a dávat...

Vida, jak strom podobá se chlapci.


Dívám se do tvých očí

a vidím v nich stěny pokoje

na nich obraz plný slunečnic.

Pak se podívám na rty,

růže již rozkvetla,

dovol mi přivonět.


Běžíme rozkvetlou loukou

k oltáři z květin

a tam se modlíme,

abychom běželi věčně.

Obejmi louku.


Mám teď tvou košili.

Je na ní monogram V. K. 

Voní včerejší nocí

těmi hvězdami a měsícem,

sosnou a dechem,

naším objetím.

Pamatuješ na tu světlušku?

Teď mám tvou košili.

Voní včerejší nocí...


Telegrafní sloupy v dálce,

sesbírejte kalichy květů

a roztříštěné slzy

a předejte moje zoufalství.

Někomu

J. V. Martová

ROZPOLTENÁ


Stojíš za hranicou

je medzi nami

z blond pavučín nerozbitný plot.

Ako ihlicou

bodám doň očami,

aby prepustil zakrytý vchod.


Sme na dosah

a predsa tak ďaľeko.

Bezradná

myšlienkami v putách,

srdcom, čo bije zúfalo

(ale pre koho?)

pozeráš rozpoltená

na moju ruku,

čo spoza nevideteľných mreží

stále Ti núka

viac než ONA (teplé lono) - lásku

na ktorú márnosť sneží

už od leta



Filip Gill
PO BOJI


Je po boji

a ticho léčí,

pohoda se k nám vrátila.


Tvůj úsměv mi,

miláčku, stačí,

abych z něj nabral sil,

zvednul se


a nes Tě dál.

Erik G. G.


Kdo se tam na mě dívá?

Komu se zas nelíbím?

Kdo otráveně zívá,

až se dneska objevím?


Co mě pomoct může,

co sílu mi má dát?

Do čí vlézt mám kůže?

Jak se tam mám poskládat?

Kde se chci najít,

kam mi dovolí jít?

Duši mojí dokonalou,

nechce nikdo pochopit?


Kdo se na mě dívá?

A nechce znát mě víc?

Kdo mi rány dává,

srdce rve a nic ...
Kdo tam někde vzadu,

mačká, svírá, utiskuje?

Kdo se na mě dívá?

Kdo mě už teď nemiluje? 

Marcel Holder
MODRÝ SEN 


Povídal mi jeden z mužů

příběh, co kdysi vysnil si

za krutých let, kdy vzlétaly

k nebi výkřiky umučených.

Potkal prý jednou hnědé oči chlapce - 

seděl okradený a zmlácený

kdesi na nádraží a v ruce držel jen

svou krev. Sadistický násilník

ho zbil a on se nebránil.

Byl vysoký a v hlavě mu zněla slova

zabarvená snad až příliš do modra -

tak daleko od světa byl,

když ho ten lump spráskal jak psa.

Nepřišel policajt ani nikdo jiný

mu nepomohl, a tak si prý vysnil

ty hnědé oči chlapce. Umíral - protože

modrá mu vrostla do duše.

A on si vysnil ty hnědé oči.

Dívaly se na něj zpovzdálí a

on k nim promluvil:

"Doufal jsem, že vás ještě spatřím..."

Rány bolely a  muž umřel

s úsměvem na rtech.

Martin Žírek

JEDNO TĚLO


Konečky jeho prstů

bloudí po mém těle.

Dotýkají se spánků,nosu, rtů.

Plují po mém krku,

zkoumají zarostlou hruď.

Dostávají se i dolů,

zakrouží nad malou jamkou

a už míří k vrcholu,

který se hrdě vztyčuje nad celé tělo.

Má na to právo,

je v něm mocný proud lásky.

Zpět se vrací bludištěm

mého těla tvé rty.

Ochutnávají vše,

co prozkoumaly prsty.

A pak už splýváme,

splýváme v jednu loď

v mocné bouři našich těl.

Najednou ožívám

a vše se znova opakuje.

Jen prsty a rty jsou mé

a tělo tvé.

Ale není to jedno?

Vždyť jsme jedno tělo.

EIWI

Zdeněk Hrazdil

PLAVOVLÁSEK


Kluk z periferie Tělo

mramorově pevné -

vylouplo se z hadrů jak z třetího 

oříšku Popelčina - 

s vosím pasem

co miloval Nuvás

Hebkost lící si nezadá

s hebkostí zadnice - 

žlábkem mezi sevřenými půlkami

stěží protáhneš 

houslovou strunu

Démon zorniček běsní

před obnaženou krásou

a neustane ani po té

co klenoty klukova těla zmizí

v ošoupaných riflích.

Jona Malcerová

Ad Meer v redakci SOHO revue

AD MEER

Stanek

JEDENÁCTÁ NOC

Už dávno nejsem hochem

který podél plotů sbíral květy růží

a ty pak dával dívkám tajně do oken

v noci jsem líbal polštáře a plakal

toužil po něčem

pak minul rok a minul den

deset tváří políbil jsem

deset hochů, dvacet očí

čert je vem

pod plakáty, pod hvězdami

na ulici jen dva, sami

hledali jsme cosi v objetí

bylo to snad prokletíbyly to snad červánky

a nový den

byly to snad růže

co dávají se do oken


deset nocí

deset rán

kdy sám

jsem odcházel

a mdlý zvuk hran

mě provázel

ze všech stran

povadlá elegance

promarněná šance

porouchaný tobogán

vzduch je pylem přesycen

zas povídám si s měsícem

a cítím prokletí

že jsem tě potkal u stanice

že ses usmál

čtyři oči, čtyři svíce

že jsem narozen



už zacinkaly misky vah

tma zaúpěla svoje "ach"

a já překročil tvůj práh

ulehl jsem na polštář

a čekal až přiblížíš svou tvář

čtyři oči, čtyři svíce

planoucí líce

rozhoupaný tobogán 

Jaroslav Drslevský /  TOM (Příběh jednoho setkání)

EIWI

Ukázka z gay komiksu ROMEK A JULEK, který vycházel v SOHO revue v roce 1993  na pokračování.

Filip Grillon
TĚM TUPĚJŠÍM


A nečumte tak blbě,

že chci s chlapama chrápat!

To byla matka příroda

a ne můj vlastní nápad.


Spěte si, s kým chcete,

to je vaše věc.

Nám to taky dopřejte,

i my máme svou čest.

Svatava Antošová

Šimon Formánek