Chceme, aby nám psaní naplňovalo dny po zbytek života
Rozhovor s Evou Pospíšilovou
a Klárou Pospíšilovou.
Moje setkání s romány, novelami a povídkami Evy a Kláry Pospíšilových byla rána na solar.Vlastně ani nevím, jestli jsem si já našel jejich texty, nebo si texty našly mě.Každopádně jsem s nimi i přes generační propast souzněl.Vždyť témata odcizenosti, neschopnosti komunikace mezi lidmi, manipulace a vábení k černobílému vidění světa jsou stále na pořadu našich dnů a životů.
Evo, Kláro, kdy se ve vašem životě
stalo to, že na vás sestoupila múza a svým šeptem vám prozradila, že máte
talent?
Eva: Hned první otázka a odpověď by vydala pomalu na celou esej! Může o sobě autor vůbec prohlásit, že má talent, aniž by nepůsobil nabubřele? Tak se tomu zkusíme oklikou vyhnout. Já jsem začala psát hodně brzy, vlastně hned jak jsem se naučila číst. Byla to moje niterná potřeba. A od té doby se mě to drží. Klárka se ke psaní dostala po dvacítce, k ní to přišlo ze dne na den, rozhodnutí, nebo spíš vědomí, že chce psát. Takže já si to v sobě piplám už tolik let a Klárka k tomu přišla jen tak. A stejně před ní nemám vůbec žádný náskok - je to tedy fér? (smích) Neznám lepší vypravěčku, než je ona.
Vzpomenete si na svůj první literární počin?
Eva: Nejdřív jsem psala básničky, krátké říkanky, a později už jsem si dovolila říkat tomu báseň. A když si zkusím vybavit svoji první prózu... Hm. Moje sestřenka měla donést do školy slohovku na téma "stará bela", tak jsem to napsala za ni, protože pro mě to byla radost. Pamatuju si na dojatý výraz mého táty, když pyšně říkal: "Evička by dokázala psát i o hov*ě."
Klára: Často říkám, že to byl školní sloh v šesté třídě. Ale to bylo povinné, takže za svůj vůbec první literární počin beru příběh o čtveřici přátel, kdy každý z nich ovládal jeden živel. Bylo mi kolem dvaceti, možná trochu víc, a z nějakého důvodu jsem to vážně celé dopsala, nechala si to vytisknout a teď to mám schované v knihovně a někdy se směju, že jsem do toho tenkrát šla a fakt to napsala. Literárně to není nic moc, ale zjistila jsem díky tomu, že mě strašně moc baví vymýšlet příběhy.
Zařadily jste se do proudu, z něhož se stal docela fenomén; kdy ženy píší o gay vztazích. V cizině je to běžná věc, a i tady u nás už se z toho stává určitý "příznak". Jak si tento fenomén vysvětlujete?
Eva: Někde jsem četla, že to je takové soft porno pro ženy. (smích) Vlastně myslím, že existuje spousta názorů a že ten můj nebude v ničem objevný. Podle mě za tou oblíbeností stojí hned několik faktorů. Třeba to, že jsou lidé za ty roky přehlceni romantickými příběhy o hetero párech. Je jich tolik! Tak se hledají nové příběhy, nové cesty, anebo jenom nové postavy a stále stejná klišé, těžko říct. Taky v tom hraje roli určitá fascinace "mužským světem" (házím do uvozovek, protože jaká je v dnešní době jeho definice? Není to prázdný výraz?). Ženy vědí, že nejsou o nic horší než muži a psát o nich v sobě nese jistou míru svobody. Teď už neexistuje nic jako mužské a ženské téma. Všechno splývá. Podle mě je tenhle fenomén vlastně strašně normální úkaz. Agatha Christie milovala psaní detektivek, Sylvie Plathová nahlížela niterná témata a křehkost lidské psychiky... A teď prostě existují ženy, které rády píšou o mužích. Tak nevím, jestli je moje odpověď uspokojivá. Asi tím chci říct, že za tím není třeba hledat nic většího než zalíbení, které nemusí mít jednoznačný důvod.
To, že jste se staly autorkami, které píší o životech gay kluků, má i osobnější důvod?
Eva: Dřív jsem se snažila nějak to pro sebe definovat. Jak to vidím? Co řeknu, až se mě někdo zeptá? V základu je to ale vlastně hrozně prosté. Ráda píšu za kluky, ráda prožívám jejich život. A mám ráda příběhy, kde kluci milují kluky, chci takové příběhy vytvářet. Odkud ta potřeba pramení, nevím. Třeba mám v sobě něco freudovsky neujasněného. (smích) Už se ten důvod nesnažím objevit. Beru to jako jeden prostý fakt o sobě, jako to, že mám slabost pro fantasy záporáky (čím větší zmetek, tím líp), že mě ohromně baví číst japonskou mangu, že si dávám do špaget strašně moc kečupu... Je to součást mojí povahy.
Klára: Naprosto souhlasím se vším, co napsala Eva. Dlouho jsme nad tím přemýšlely, proč píšeme zrovna tohle a došly jsme k závěru, že nás to baví. A jestli je za tím hlubší význam, my ho nenašly. Ale obecně razíme heslo, že člověk už tak má hodně životních povinností a neměl by si komplikovat to, co není třeba komplikovat. Až nás jednou začne bavit třeba psaní detektivek, budeme psát detektivky, až nás jednou začnou bavit pohádky, napíšeme pohádku. Až nás jednou přestane bavit psát, skočíme se psaním. (Haha, to se ale nestane.).
Jste obě mladé autorky. Přesto ale že vás věkově dělí jedno desetiletí, píšete o problémech teenagerů...
Eva: My si tak občas říkáme, že jsme v problémech teenagerů uvízly. Milujeme seriály i knihy s tématem dospívání, vlastně nás to baví na všech rovinách. Já tu věkovou hranici v tvorbě posouvám ještě o trochu níž, protože moc ráda píšu scénáře pro děti. Dětství a dospívání je nejúžasnější a nejsložitější (a mnohdy i nejbolestivější) období lidského života. Nechceme se toho jen tak vzdát. Nájem platíme včas, ale víc projevů dospělosti ať po nás nikdo nechce.
Klára: Ale máme už vymyšleno i pár příběhů se staršími postavami. Jen jsme se k nim zatím nedostaly, ale jednou i ony spatří světlo světa. J
Píšete romány, novely i povídky. Pod svoje texty se většinou podepisujete obě. Můžete říct něco o tom, jak vaše texty vznikají? Jestli některá z vás je u nějakého textu či formy dominantnější, kdo je tvůrcem námětů, kdo piluje nápady a doplňuje motivy, kdo je víc přes dialogy, která z vás umí tak bravurně vyjádřit detailem atmosféru okamžiku?
Eva: Pod danou kapitolou (když příběh vychází online) bývá podepsaná ta, která napsala "všechnu tu vatu okolo". Dialogy tvoříme společně, kluky si dělíme, aby byly jejich rozhovory autentičtější, a pak to prostě jedna z nás napíše. Například když jsme psaly Pátou minutu, náš první román, nikdy se nestalo, že bych Klárce lezla do kapitol, které byly soustředěné na Kaie (jeden z hrdinů). Můj jediný vklad v jejích kapitolách bylo to, co říká Ethan (jeden z hrdinů). A stejně to platilo i naopak. Na začátku každého příběhu samozřejmě přijde nápad, a kdybych měla vybrat tu, která mívá nápady častěji, pak je to jednoznačně Klárka. Ona je na nápady úplný poklad. Vlastně... Někdy jich je tolik, že mám problém ji stíhat! Nechápu, jak se to do té její hlavy vejde, i po letech, co jsme spolu, je mi to záhadou. Náměty pak tvoříme výlučně spolu, stejně jako děj. To je společná práce. Klárka je geniální vypravěč a vždycky přijde s naprosto úžasným řešením. Já jsem pak asi víc přes ty detaily, drobnosti, co příběh utváří. Ale v průběhu let se autorsky sléváme do sebe. Pochybuju, že by někdo poznal, co jsem psala já a co psala ona. Občas jedna z nás něco napíše a pak se tomu smějeme: "Hele, to zní, jako kdybys to psala ty," nebo: "To je moje fráze!". Náš styl se prakticky sjednotil.
Jeden ze znaků vaší tvorby je otevřenost. Nemyslím tím jen explicitní sexuální scény, ale spíš až nekompromisnost postav k druhým i sami k sobě. Je to snaha o co nejvěrnější zachycení teenagerovské generace, nebo jsou to i jiné důvody a motivy proč jste se rozhodly takto psát?
Eva: Nechci, aby to znělo hloupě, ale my se vlastně vůbec o nic nesnažíme. Neříkáme si, že něco musíme napsat tak nebo onak, protože by to tak mělo být. Prostě si vytvoříme postavy, kluky, a jimi žijeme, je píšeme. Většinou se na ně naladíme do takové míry, že to, jací jsou, jak mluví, vyplývá přirozeně. Najednou ho vidíš jako živou bytost a víš, co by v jaké situaci řekl. Hodně o tom spolu mluvíme, ptáme se jedna druhé na všechno - jaký má tvoje postava názor na tkaničky u bot, co by si vzala na pustý ostrov, z čeho se naposledy pozvracela, co si pustí za film, když venku prší... Jinak je to hodně intuitivní. Přijde nápad a pak kluci, nebo kluci a pak teprve nápad. A člověk ví, my víme, co chceme říct a jakým jazykem chceme psát, aby nám to dávalo smysl. Navíc nás vážně dělí jenom deset let, nevzpomínáme na svoje dospívání, které se událo před padesáti lety. A ta otevřenost je v tom pak přirozeně. Mám ráda cudné příběhy, ale zároveň vím, že svět prostě není růžový, když je člověku třeba sedmnáct. Já jsem byla pořádný parchant. Kluk, kterého pak píšu, který je od první chvíle divoký a trochu spratek, tak logicky musí umět i nadávat, anebo mluvit o sexu, jinak by to nedávalo smysl.
Jako svoji spisovatelskou platformu jste zvolily internet. Založily jste webové stránky www.szabi.cz, kde uveřejňujete veškerou svoji literární tvorbu i další materiál (PodCasty), které se vaší tvorby týkají. Myslíte si, že virtuální svět internetu je "tím" prostorem pro literaturu budoucnosti?
Eva: Myslím, že knihy ještě hodně dlouho neztratí kouzlo. A jestli/až k tomu jednoho dne dojde, svět bude bez očichávání a šustění stránek zase o poznání smutnější. Ale virtuální svět má samozřejmě obří potenciál, úplně ve všem. Představ si, že žiješ svůj oblíbený knižní příběh ve virtuální realitě. Pro nás je to teď takový kompromis. V tuhle chvíli jsme nesmírně produktivní a publikování na internetu dává našim příběhům možnost žít, nečekat v šuplíku, jestli někdy přijde jejich chvíle. Navíc jsme díky webovkám v kontaktu s našimi čtenáři, publikujeme, kdy chceme, co chceme... Je v tom velká míra svobody, která nám v tuhle chvíli vyhovuje. Což samozřejmě neznamená, že bychom časem nechtěly nechat další z našich "dětí" zpapírovatět.
Klára: Na úplném začátku jsme samozřejmě chtěly "jen" vydávat knihy, ale došly jsme k tomu, že píšeme docela rychle a proces vydání knihy je záležitost na hodně dlouhou trať. A mezitím by všechny naše příběhy musely někde čekat. A nakonec jsme zjistily, že nám vydávání na internetu dává velkou radost a motivaci. Díky reakcím čtenářů máme neustále chuť tvořit něco dalšího a užíváme si celý ten proces. Jestli je to budoucnost pro svět, nedokážeme vůbec odhadnout, ale rozhodně je to budoucnost pro nás, protože bez ohledu, jestli některé příběhy vyjdou knižně, na našich stránkách chceme mít vždycky něco, co bude zdarma dostupné pro všechny.
Svoje romány a novely uveřejňujete na svém webu na pokračování. Připomíná mi to "četbu na pokračování" z mého dětství, kde většina společenských časopisů takovou rubriku měla a nejednou šlo o text, který pak vyšel jako kniha, a dokonce se stal klasikou nebo alespoň čítankovým heslem. Čtenáři se tehdy těšili na pokračování, a i v době, v níž nešlo primárně o komerční efekt, oblíbenost takových časopisů rostla. Jaký záměr je ten váš?
Eva: Abych ještě doplnila svoji předchozí odpověď, je v tom velká míra prožívání, které se odehrává právě teď, v tuto chvíli. Pro mě je představa, že napíšeš knihu a pak čekáš několik měsíců na odpověď, jestli ti ji někdo vydá, nesmírně frustrující. A jiné to pak je, když nabízíš text, který se v danou chvíli už někde nachází, někdo k němu má přístup a může ho hodnotit. Když stvoříme příběh, chceme ho sdílet okamžitě. Tady použiju svoje oblíbené: "Dnešek má cenu dvou zítřků."
Klára: Navíc... Vydávání příběhů takovým způsobem, tedy kapitolu po kapitole, je pro autora i dost cenná zkušenost. Protože když autor vydá knížku, dostane pak recenzi na celý příběh, ale my dostáváme zpětnou vazbu na každou kapitolu zvlášť, a tak máme skvělou představu, která scéna jak funguje.
Přijde mi tak trochu škoda, že nešetříte komentáři, vysvětleními, expozicemi nebo nahlédnutími do "spisovatelské kuchyně". Domnívám se, že to samotnému dílu trochu ubírá na síle a tajemství. Jak to vnímáte vy? Jakou funkci podle vás tyto doplňující nástroje mají?
Eva: My je máme rády. Každý příběh rozebíráme opravdu až na dřeň a připadá nám správné podělit o to, jak vznikal. Ne vždycky samozřejmě sdílíme úplně všechno. Spoustu okolností jsme samy stačily zapomenout. Asi bych tedy ani netvrdila, že to má jinou funkci, než kterou je proces sdílení. Někdo má samozřejmě rád, když jsou knihy obestřené zvláštním tajemstvím, ale většina z nich prostě vzniká přes různé asociace, anebo niternou potřebu mluvit o daném tématu. A pak, a to je hlavní, ne každý ty doplňující informace čte. Například když jsme se rozhodly sdílet původní kapitoly Páté minuty, několik čtenářů se předem rozhodlo (v rámci ankety), že je číst nebudou, protože by jim to kazilo výsledný dojem z knihy. Tak je to taky správné. Každý se může zařídit na základě svojí potřeby a svého vnímání.
Jedním z těch nástrojů je i možnost čtenářů komentovat vaše texty. Především ty, které "otiskujete" na pokračování. Co pro vás znamená taková zpětná vazba a nakolik ovlivňuje vaše psaní?
Eva: V průběhu let si všímáme, co se našim čtenářům líbí, což je ta vůbec nejlepší zpětná vazba. A samozřejmě ji pak během psaní zohledňujeme. Jedna čtenářka nám například napsala, že by uvítala matku jednoho z hrdinů, která by byla ryze kladnou postavou. A to nás vedlo k zamyšlení, že jo, budeme o tom do budoucna uvažovat. Naše knižní matky totiž většinou moc kladné nejsou. No ale nakolik ovlivňuje zpětná vazba přímo naše psaní, hm... Vždycky, když zveřejňujeme příběh na stránkách, tak už je dopsaný, má za sebou korekturu. Nikdy se nestalo, že bychom v průběhu měnily děj třeba na základě nějakého komentáře, kde by někdo psal, že by uvítal takový a takový vývoj. To bychom šly proti sobě.
Co vás vede k tomu, že svoje příběhy zasazujete do cizích prostředí? Spisovatel Theo Adair takovou cestu zvolil a jeho gay romancím Muffin a čaj a Koláčky a spiklenci to dalo další rozměr.
Eva: Obecně mi přijdou anglická jména víc sexy, neotřelá. A stejně je to i s prostředím. Teď, když se na nás hrne literatura zahraničních autorů ze všech stran, jsme na to prostředí zvyklí (mám na mysli čtenáře obecně). Nutno říct, že my s Klárkou nikdy neříkáme, kde se příběh odehrává. To nám poskytuje větší míru svobody a zároveň se snažíme předejít napadnutelnosti ze strany někoho, kdo zná tamní prostředí lépe než my. Většinou jsme v tomhle hodně nekonkrétní. Když nad tím tak přemýšlím, zatím jsme snad ještě ani žádné z našich měst nepojmenovaly. Ale abych se vrátila k odpovědi na tvoji otázku: Baví nás to takhle. Cizí jména, cizí místa. Nerada bych tvrdila, že to má nějaký hlubší filozofický aspekt, když to tak není.
Klára: Já mám například s českými jmény problém. Ono jich není zase tolik a z nějakého důvodu nerada píšu postavu, která má jméno jako někdo, koho osobně znám. Z toho důvodu se pak vážně těžko vybírá. U cizojazyčných je ten výběr přece jen mnohonásobně širší.
Vím, že váš první román Pátá minuta (2020) měl nelehkou a dlouho cestu za nakladatelem. Jak taková cesta v malém českém rybníčku s LGBT+ románem, který je navíc velmi otevřený, vypadá, aniž by se jeho autorky nemusely upisovat "ďáblu" v podobě velkých nakladatelských domů?
Eva: Když si to zpětně zrekapitulujeme, tak ta cesta zas tak nelehká a dlouhá nebyla. Spíš nám to tak připadalo. (smích) Vlastně byla na zdejší poměry asi běžná, nebo naopak ještě docela poklidná. Nedávno jsme četly, že jedna autorka nabízela rukopis sedmnácti vydavatelstvím, než ho přijali. Sedmnácti! My jsme takovou trpělivost neměly. Nabídly jsme ho dvěma, kde jsme se dočkaly pozitivní zpětné vazby, ale spolu s tím i odmítnutí. Respektive obojí provázely doporučení/požadavky na změny, které jsme nechtěly (teď si z toho děláme legraci, že Pátá minuta mohla vyjít třeba už před třemi lety, kdybychom přejmenovaly Ethana a Kaie na Evžena a Karla). Dál jsme to nezkoušely, až po nějaké době přišel nápad oslovit Větrné mlýny, protože je máme prakticky "za rohem". No a tam žádný ďábel neseděl. Všechno proběhlo překvapivě hladce, na vzájemné domluvě, ačkoli ten proces vydání je sám o sobě samozřejmě dlouhý. Pátá minuta je v mnoha ohledech poměrně explicitní román, takže dává smysl, že nevyšla u Yoli jako například knihy tebou zmíněného Thea, který spadá do kategorie young adult (tedy píše pro mladší čtenáře než my).
Jaké stopy a impulsy ve vás zanechala tato cesta za nakladatelem? A jste s výsledkem spokojené?
Eva: Zpětně to vnímáme vlastně spíš pozitivně. Pomohlo nám to v mnohém si ujasnit, kde jsou naše hranice, co jsme ochotné podstoupit a změnit, aby daný příběh mohl vyjít. S naším vydavatelem jsme opravdu spokojené. Do jisté míry je to vždycky věc kompromisů, alespoň co se týče například obálky, ale Větrné mlýny byly od začátku otevřené našemu příběhu a myšlenkám. Toho si vážně ceníme. Těžko říct, jak by to bylo v případě, kdybychom Pátou minutu vydávaly jinde. Samozřejmě je to pak složitější v případě reklamy. Těžko nás bude propagovat třeba Humbook, což je škoda, protože tam je to pole čtenářů opravdu hodně široké. Na druhou stranu máme ale velkou míru svobody v tom, komu pošleme recenzní výtisky, jak se domluvíme apod. Vždycky je to něco za něco.
Častým motivem vašich románů a novel je strach. Strach z okolí, strach ze společnosti, strach ze sebe samých, z našich jednání, z našich vlastních slabostí... Čím je pro vás strach?
Eva: Něco známého, univerzální motiv, se kterým je možné se ztotožnit, protože ho prožívá každá živá bytost.
Klára: Já osobně nad takovými věcmi moc nepřemýšlím. Vím, z čeho mám strach, a buď se těm věcem vyhýbám, nebo se ho snažím zbavit. Ale obecně... Strach je pro mě něco, co je součástí života každého jedince a je jen na něm, jak se s ním zvládne vyrovnat.
Ve vašich textech není vyloženě kladného hrdiny. Všichni mají "nějaký ten škraloup", potýkají se se svými démony a motivy jejich chování nejsou vždycky hodné následování. Fikční svět literatury snese hodně... Jak se ale potýkáte s tou relativitou lidských povah a jednání ve skutečném životě? Máte vůbec nějaké skutečné předobrazy pro svoje literární hrdiny?
Eva: Samozřejmě spolu hodně mluvíme o tom, co čteme, o jednotlivých hrdinech, a stejně tak o seriálových a herních postavách. Občas nás něco inspiruje, nějaká drobnost, kterou si pak přetvoříme pro sebe. Co se týče reálných osob a hrdinů, ti nejsou. Možná nějaká charakterová vlastnost, způsob jednání v některých situacích, který nám utkví v paměti, to pak promítneme do jednotlivých hrdinů. Ale že bychom se inspirovali konkrétním člověkem, to určitě ne. Dost možná právě i kvůli tomu, že jsme s Klárkou do jisté míry samotářské. Tvoříme si svůj vlastní svět, který sdílíme, ale sdílíme ho právě do takové míry, která je za nás v pořádku. Abych to vysvětlila blíž, tak v běžném životě sice nejsme úplní introverti, to nám naše práce ani neumožňuje, ale když máme na výběr, vždycky dáme přednost společnosti té druhé. Jsme na sebe opravdu velmi vázané a náš společný čas je pro nás to nejcennější. Nemáme tedy prakticky ani možnost inspirovat se jinými lidmi. Za sebe ovšem musím říct, že stále hodně vycházím sama ze sebe. Každá povaha každého z kluků, které jsem kdy napsala, se ve mně nějak zrcadlí, máme něco společného.
Postavy vašich románů, novel a povídek se často vzájemně vzdalují, aby se zas přiblížily, následně se zas odtahují a znovu přitahují... Co vás v životě přitahuje a co naopak odpuzuje?
Eva: Přitahují mě příběhy a nekonečná pole, vysoká tráva plná vyšlapaných pěšinek. Přitahují mě zlomení kluci, horká káva a vůně citrusů. Přitahují mě okamžiky klidu, sotva delší než nadechnutí, kdy na chvíli mizí všechen strach a život má smysl jenom proto, že se nám povedlo zachránit kobylku. Odpuzuje mě nízká míra soucitu, zabíjení zvířat a špinavá sprcha.
Klára: Přitahují mě příběhy, psaní obecně. To je něco, co bych chtěla, aby mi naplňovalo dny po zbytek života. A taky sdílení, třeba na procházkách se psy. Evička. Dost extrémně mě odpuzuje kopr, drobky v posteli a tikot hodin.
Váš psychologický román s thrillerovými prvky Matias a Rufus otevírá mimo jiné také zásadní témata mezilidských vztahů. Na půdorysu příběhu o únosu se dotýkáte věcí, jako jsou nepochopení, odcizenost, manipulace či nekomunikace a zároveň se nebojíte nabídnout čtenáři možnost, že také člověk, který vykazuje známky zla, může milovat. Myslím, že tady dosáhlo vaše téma relativnosti lidských povah a jednání pomyslného vrcholu. A za sebe dodávám, že zatím i literárního. Jaké jsou vaše touhy, cíle, impulsy, které vás vedou na vaší společné literární, ale i osobní cestě dál?
Eva: Moc děkujeme. Mattias a Rufus, to je svět sám pro sebe, na dlouhé povídání. A tak se do toho nebudu pouštět, jinak by vznikla nekonečná esej. Myslím, že u nás dvou, u mě a u Klárky, dělá hodně, že máme společný sen. To je naše ohromné pojítko, v tom se skrývá největší štěstí. Sdílíme spolu ty nejniternější strachy a potřeby, což nám pomáhá nahlížet i způsob vyjadřování té druhé, jsme díky tomu... Asi mě nenapadá lepší slovo než kompatibilní. Naprosto jednoduše a prostě je naším cílem psát, to nás naplňuje a utváří. Byly bychom rády, kdybychom v budoucnu nemusely dělat nic jiného, tím myslím vykonávání jiné práce (v mém případě například psaní scénářů). Zkrátka se naplno věnovat našim příběhům, chodit na procházky. No a kdybychom se po těch procházkách vracely do nějakého hezkého baráku s krbem a bazénem, určitě bychom se nezlobily!
Klára: K tomu nemám co dodat. Je to přesně tak, jak napsala Evička.
Napsaly jste skutečně už pěkný seznam románů, novel a povídek. Když se ohlédnete zpátky, kde byly Eva a Klára Pospíšilovy, když napsaly svůj první společný text, a kde se nacházejí dneska?
Eva: Tenkrát jsme byly na začátku naší cesty, o které jsme doufaly, že je správná. Dneska jsme si tím jistější, jdeme po ní klidněji, s větší trpělivostí. A větší důvěrou v to, co ještě přijde.
A kde se vidí v budoucnosti?
Eva: Spolu. I kdybychom stály po pás v hnoji a padaly nám na hlavu kroupy, tak už nikdy bez sebe.
Klára: Ano, přesně tak. Spolu.