Až úzko pomyslet
Po pěti básnických sbírkách přišel Kamil Marcel Hodáček, nepřehlédnutelná postava Žižkova, s prvním románem, ve kterém možnosti prózy využil více než vrchovatě. Oproti své poezii zde zdrsněl i zdůvěrněl svou výpověď.
Karty jsou od začátku nemilosrdně rozdány a první stránky jsou zkouškou, co dokáže čtenář snést. (Jakkoli se práh toho, co lze považovat za šok, zvýšil.) Pokud vytrvá, bude už jen pozvolna a bez možnosti návratu strháván do víru zvyků, myšlenkových pochodů a života vypravěče, který se k lecčemu dozná: žije od mala na Žižkově, toho času bydlí sám v podnájmu činžáku, občas bere pervitin (ale má to pod kontrolou), je "bílý homosexuální Středoevropan", zápolí s blíže neurčenou nemocí, dochází na psychoterapie. Pod umazaným nebem Žižkova - autor nás zavádí na skutečná místa a adresy této čtvrti - rozvíjí se příběh outsidera v trouchnivějícím těle a s duší rozhlodanou pochybami, který se však odhodlává vzít odpovědnost za svůj osud do vlastních rukou. V tom jej posilují četné konfrontace: s příznaky choroby, emotivními nájezdy bývalých partnerů, proradnou domovnicí Bečvářovou, s medikací a soukolím zdravotnického systému. U posledně jmenovaného se pozastavme - pro české zdravotnictví to tu nedopadá lichotivě: pacienta nelze vnímat než jako pouhou položku v seznamu, prostředek výdělku ve spodních patrech obrovského molochu. Výstižně to ilustruje jedna z nejsilnějších scén, ve které hrdina provází na ozařování svou těžce nemocnou matku, která je vystavena palbě naučených otázek ze strany zdravotní sestry. Také zde se setkáme s Hodáčkovým oblíbencem Franzem Kafkou, skrze přímé citace z jeho díla a jiné narážky: například jména postav značená pouhou iniciálou. (Vypravěč si říká "A." a partneři jeho života jsou dle abecedy až k "B" až "E."). Autor nakládá s prozaickou formou vynalézavě a pomáhá si řadou postupů: grafickými znaky, vynechávkami v dialozích ("XXX") určenými k domyšlení, úryvky vlastních veršů a také překvapením v podobě seznamu jmen Romů zahynuvších v táboře v Letech. Jazyk prózy je rozeklaný nespisovnou češtinou, rozčepýřený výroky "ikonické" paní Bečvářové, pro kterou autor vyvinul neskutečná citoslovce ("frrrufťuch"). Slovní výměny s proradnou seniorkou patří k vrcholu groteskní složky díla. Z poetických postupů si podržel refrénovité opakování vět i celých odstavců, četné neologismy a tzv. "pastózní psaní" - kladení významových vrstev hutně před sebe tak jako barev v malbě. Nadále využívá obraznost surrealistického ražení, kdy hmotné předměty v zorném poli vypravěče ožívají na příkaz jeho jeho vnitřních démonů. Koberec, zábradlí balkonu i škvíry v parketách tak dovedou překvapivě vyjádřit úzkosti nájemníka.
Ve čtvrté kapitole se jakoby mezi řečí dozvídáme: "HIV pozitivní jsem už stý šestnáctý den." Próza od té chvíle pokračuje divokým a servítky si neberoucím tempem a vše, co bylo řečeno dříve, stává se naléhavějším. Jakmile choroba dostane jméno, blíží se příběh k vyústění, které však není na místě vyzrazovat. Je toho mnoho, čím vás může Hodáčkův prozaický debut šokovat: když si "A." píchne pervitin za bílého dne a zkolabuje na lavičce a poté vztekle odhání starostlivou důchodkyní; když líčí své intimní chvíle s partnery a zamilované dny či z nouze erotické fantazie s kaučukovým přirozením; nebo když se pokusí o "zlatou dávku" vedle kontejnerů... Nakonec je důležité číst Až úzko pomyslet bez úzkosti předsudků. Teprve poté z něj vytěžíte čisté poselství, které leží mimo dostřel všech slovních i obrazných ohňostrojů: Každý člověk, v jakémkoli stadiu rozkladu, i uprostřed rituálních tanců zdravotnického systému, kdyby byl tisíckrát zván pacientem, má právo na jakousi důstojnost neboli vyjádřeno oním pastózním psaním: Tu nejbanálnější, nejzákladnější a nezadatelnou lidskou důstojnost.
-Aleš Misař-
Křest románu Až úzko pomyslet v klubu prostor 39, duben 2019
Básník a spisovatel Kamil Marcel Hodáček čte ze své básnické sbírky Cxehxio na setkání českých LGBT+ autorů v pražské kavárně Hlína v roce 2019.