1997

Zbyněk Benýšek
Kéž by bylo

Kéž by bylo
v mé snivé moci
vsunout se uprostřed noci
- jako nemluvně -
mezi Paula a Arthura
a nedutat a hltat, co
před krvavým usnutím
si krákoravě sdělují,
oba v krpály obutí,
oba v kapse búra -
- temnou cimrou kmitá,
mžiká rudá čára.

Básník je dnes močící jezevčík
při úpatí
Kilimandžára.

Tom J. Hrubý
Přání
(šest nočních dopisů Pavlovi)

Mám přání na tisíc
a vlastně jenom jedno
Abych s tebou prožít směl
aspoň jeden týden,
každý jeho den
každé ráno i noc

Jen sedm probuzení
Jen sedmkrát s tebou posnídat

Jen sedmkrát vedle tebe spát
Jen sedm nocí smět se tě dotýkat
A noc sedmou, minutu po půlnoci,
naposledy tě políbit a zemřít moci
Tak to bych chtěl
A dál už nic...

(1996)

Radko Orenič
Absťák

Lítám v tom
jako gambler
doufající, že v okénku automatu
uvidí tři srdce
nebo tvé jméno
nebo tvou odpověď
na dosud nevyslovenou otázku

Lítám v tom
jako závislák
co si píchá vzpomínky
a v myšlenkách
v erotickém rauši
ztrácí zábrany
dobré chování
a bere si tě
jako drogu
třikrát denně

Lítám v tom
jako blázen
sbírající
poslední lístky reality
spadané
ze stromu života

Lítám v tom
jako absťákem
postižený alkáč
co ví
že jede na půl plynu
a jenom tuší
co mu chybí

Lítám v tom
protože neležíš
v noci vedle mne
Jsem nenaplněný
protože tebe
nemohu naplnit
svými pocity

Bude těžké vzdát se tě
Už proto
že jsem tě
ještě nezískal

Spoutané gumičkou

Chlapecké
vzpurné
dlouhé
vlasy
nad
šíjí
pevně
stažené
do pramene
značí trochu poetu
i když jsou
atributem
klučičí
strohé
krásy

Oblast nohy

Je jisté
kdo se vyzná
ten pozná
mžikem
jaké
slasti
očím skýtá
ochmýřená, opálená
cyklistikou
zesílená
oblast
nohy
nad
kotníkem

Po plecích

Šíjí
stéká
pramen
chloupků
jako vodopád
masivem
svalů
až
tam

kde mizí
v soutěsce blaha
rychle ztrácí
počestné
jméno 
zad

Čím se sedí

Na
ostře
mužském
zaoblení
nic zvláštního
vlastně
není
ale
rádo

vhání
do hlavy
tlak krve
pro větší rozkoš
než přátelské
poplácání

Hrdě vzpřímená

Ta
útlá
štíhle vznosná
jakoby křehká
a přece
pevně hrdá
linie
básníky nazývaná
často šíjí
k vřelým polibkům
nejvhodnější
partie

Chlupaté, ale přitažlivé

Silné
statné
zarostlé
chlapské nohy
které plným právem
směřují
drze
tam
kde jako
dva řecké sloupy
sevřeny
jsou
mocně
vítězným
architrávem

Úzké nade vše

Co
možná
nejužší
dobře stavěné
mužské
pevné
boky
pro
někoho
znamenají
mnohokráte víc
než velká láska
na celé
dlouhé
roky

Uprostřed důlek

Jen 
jako
taková
ploše oblá
hojně zarostlá
zálesácky
drsná
krajina 
polštářek
vypracovaný
z chlapsky pevné kůže
uprostřed s důlkem
kde se tak
sladce
usíná

Dvě pro objetí

Kdo
chce
něco mít
ať pěkně maže
co nelze
koupit
jsou 
ale vstřícně
rozevřené
z uzlů šlach
a pletenců žil
snědě opálené
chlapské 
paže

V létě nezakrytá

Zpod
kraťasů
vykukují
svalnatá a tvarovaná
sluncem
větrem
také
deštěm
vzdorně
ošlehaná
ukázat je
městu - světu
jako nahá arcidíla
není hříchem
ani vada

Zarostlý hrudní koš

Ta
tmavě
porostlá
a sluncem snědá hruď
vladařsky vzbuzuje
přitisknout se
a spočinout
trvale v bezpečí
a bez rozdílů
u všech
těch
kdo
k tomu cítí chuť

To, co visí

Čím 
větší
tím více bývá
znakem mužné síly
a často vlivem
tepelného
či zimou
možného
pnutí
dvě oblinky
v skrytu kůže
jsou nutně výzvou
dotěrným dlaním
k obejmutí

Tak jako býček

Býčím
mnohdy
nazývaný
symbol síly
vzpěrač
hlavy
vždy
určený
k pokochání
ať je nositelem
kdoví jaký
brunet
zrzek
nebo
chlapec plavý

Slabiny těla

Tak 
jako
cesty

směřují
k určitému
point de vue...
bod svůj jediný
v časté podobě
vztyčeného 
monolitu
sledují

všech
mužů
jejich
slabiny

Smyslná vertikála

Brázda 
drsných
chloupků
na dotek hebkých
k zbláznění
šplhá si
od

bodu
všeho
chtění
zarostlou
stopou
košatě vzhůru
k typicky
mužskému
značení

Ten oný

Ten
mocně
vzdutý
mužský tvar
ložisko slasti
okázalost
vzrušení
smyslné
stigma
pro
někoho
prokletí
pro jiného
třeba
dar

EIWI

Míjení

Jsi jedna z těch které navždy procházejí
napříč
a s otázkou
zastavující odpovědi
do vratkých kolenou

Však jsou i tací kteří si nevšimnou
pomalé křeče ze rtů nebe
a jiní kteří si s ní pomateně hrají
a stejně nechápou 
o čem jsi
Marto

Tvá ženskost je šperk z Dürerovy tváře
a já jsem Dürerovo tajemství
                    mám ráda muže
                    který se ozve ženě
                     tak potemněle a netušeně
                     běžívá mému ustrnutí vstříc
a my se tváříme tak vážně
jako  bychom mu nevěřily
tisíckrát prostoupené
tisíckrát prozrazené
tisíckrát roztržené každým z našich střetů
znovu se váhavě narodíme
v tělesně neslučitelných geometriích

Jana Moravcová
První titulek

Rozbité srdce?
To se jen tak říká;
vezmu Tvůj strach a budeš beze zbraně.
Pak ještě hlas a doteky Tvé dlaně,
jestliže ovšem najdu si Tě v čase.
A roztříštěnou duši, že láska zná jen dát?
Ano, vždyť já jsem Tě viděla nevěřit,
a pak se stín se stínem v srdce nedohlednu
nesmírně tiše vznesl ke dnu,
až tam k hlubokým pramenům;
snad jsem Tě nesla - ve svém pádu let.
Já jsem Tě, právě dnes, přistihla rozumět,
pak jsi mi zmizela.

Jana Moravcová
Obrázky dne

Myslím na Tebe, tam na úpatí dne,
ten výstup postoprvé;
máš v očích mlžná jezera
a na rtech stopy krve - 
slunce, ještě než zapadlo,
se chtělo usmát na Zem.

Dnů mnohých pole bitevní
a prsty přešlé mrazem,
duše podobná smaragdu
mi zpívá o naději.

Jde k nebi pára od dechu,
jak tepají se slova,
den s nocí už se setkaly,

tak dnes, jak zítra znova.
My díváme se na sebe
skrz tichou tíhu jitra,
den zve se horou bez jména,
jak dnes, tak nikdy zítra.