Naživo v klubu Patra

Správně načasovaná interakce s dobrými lidmi ze společenské menšiny patří k největším životním darům. Kulturní akce klubového typu navíc umožňují vnímat tyto osobnosti (například LGBTI) v prostředí sobě vlastním. Chceme-li se naučit chápat, nemůžeme začít jinak než poznáním – a v zemích jako "jednooká královna" Česká republika pro nás není ani taková trivialita dost banální.
Scénická čtení v klubu Patra upoutávají svou různorodostí; tu zajišťuje jak široký výběr autorů a témat, tak také zajímavé provedení. Po formální stránce adaptace nutně zůstávají zkratkami (Pan Mundstock), které však příležitostně vyžadují i delší reflexe (Dej mi své jméno). K pozoruhodným zásahům patří vytvoření dvou rolí podle měnícího se věku postavy (Zmatení citů). 

Římské jaro paní Stoneové. Herci Valérie Zawadská a Filip Sychra

U jednoho pořadu si znovuuvedení bohužel vyžádalo změnu účinkujícího. Ta se však vyznačovala záměrně variovanou, ale citlivou návazností (adaptace Karáskovy reflexívní prózy Ztracený ráj... obsazení Milana Heina po Mirku Kováříkovi). Jednotlivé pořady výrazně podtrhuje jejich hudební složka – buď autorská tvorba zvenčí, a přesto zapadající do zobrazovaného prostředí (Rakvářova dcera a písničky Saši Niklíčkové), nebo i vlastní písňová tvorba autora – prozaika (Klec pro majáky jako večer patřící zcela Miku Perrymu). Zapojeny mohou být i pohybové kreace (Jsou to jen děti). A vzájemné porozumění (které televizní cyklus Queer trefně nazval průnikem množin) se prohlubuje přizváním většinových herců či hudebníků (například ve zmíněném provedení Rakvářovy dcery, nebo v adaptaci Williamsovy novely Římské jaro paní Stoneové).

Jsou to jen děti. Natálie Vyhlídalová jako Patti Smith a Štěpán Tuček jako Robert Mapplethorpe

U zvolených adaptačních postupů je patrná vlastní volba zdůrazněných myšlenkových rozměrů – například podtržení existenciálního podtextu i tam, kde hrdina výchozího literárního díla vyhmátne jak pro druhého člověka, tak sám pro sebe potenciální zdroj síly (Pan Mundstock).
Možnosti do budoucna se skrývají například ve větší reflexi bisexuálních autorů – ať žijících nebo nežijících. Zrovna tady se nabízí téma možného nedorozumění dokonce ze dvou stran, a výsledný pocit, že člověk s touto orientací vlastně nikam nepatří. Dále by se – při malém rozměru některých pozoruhodných textů – mohla konat i segmentovaná představení na způsob povídkových filmů (jedno takové by třeba z tvorby Radoslava Nenadála mohlo zahrnout povídky "Růžový kavalír" a například "Dva, tři, čtyři," uvedené po sobě v jednom představení).

Ladislav Fuks - Pan Mundstock. Herec Radek Fejt

Z jevištních prezentací však už dávno vysvítá dvoje nesmírně důležité poselství. Navzdory předváděným bolavým zvratům (a možná nakonec právě díky nim) se divákům dostává nenásilných lekcí výdrže. A pestrostí reflektovaných osudů se posiluje schopnost vcítění. Nelze než přát všem zúčastněným, aby klubové prostředí dál podtrhovalo vědomí sounáležitosti; aby přispívalo k dalším obohacujícím, vpravdě lidským setkáním.

Pavlína Antošová

Stefan Zweig - Zmatení citů. Tomáš Adel a Jiří Hromada