Spisovatel K. M. Hodáček: 

Dnes už není možné žít bez závislostí

Nedávno vydalo nakladatelství Kampe román Až úzko pomyslet. Hluboký, z velké části autobiografický příběh, ve kterém je cítit otisk duše autora, kterým je básník, spisovatel a výtvarník, Kamil Marcel Hodáček(Zita Malaníková)

Až úzko pomyslet je příběhem o strachu, úzkosti z bytí. Franz Kafka, kterého ve své knize cituješ, jednou řekl: "Musíte se otevřít tělem i duší, abyste napsal jedinou řádku." Nakolik jsi sbíral odvahu, otevřít se tak silnému tématu?

Aniž bych měl potřebu kontrovat jiným z Kafkových výroků, myslím, že tento je namístě: "Potřebujeme knihy, které na nás zapůsobí jako neštěstí, jež nás bude velmi bolet, jako smrt někoho, koho jsme měli raději než sami sebe, jako bychom byli zahnáni do lesů, pryč ode všech lidí, jako sebevražda, kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás." Myslím, že se mi mou knihou podařilo dostát tomuto výroku beze zbytku. Nenajdete v ní pozitivní vyhlídky do budoucna, klasickou lovestory, miminka, koťátka, kojící ženy ve vestibulech metra, detektivní smyčku, naději ani happy end. Ano, odvaha, jistě, bez ní by nevznikl žádný příběh. První poznámky ke knize Až úzko pomyslet, které se nakonec v textu objevují v nezměněné podobě, jsem měl zapsané na utrženém nápojovém lístku z jakési pofiderní osvěžovny od srpna 2012. Sedm, osm řádků, popisující hlavní motiv příběhu. Následující čtyři roky jsem sbíral odvahu pustit se do psaní souvislého textu.

Po příliš - řekněme - drsných, těžkých, vypjatých pasážích, kde jsi naprosto surově předkládal věci tak, jak v životě chodí, bez náznaku chuti těšínských jablíček, bez potřeby posbírat takzvaně laciné body v podobě nějaké úlevy, jak říkáš, dokázal jsi myslet po celou dobu vzniku knihy jen na příběh, nebo se občas vloudila i otázka, jaká bude reakce veřejnosti?

Vlastně správně nevím, zda mám říci naštěstí, či bohužel, ale pravdou je, že po celou dobu psaní jsem ani na vteřinu nezapřemýšlel nad tím, jak tento můj text, tuto knihu, přijme veřejnost. Snad se to může zdát jako čisté sobectví či nějaká forma neúcty autora k potenciálním čtenářům, ovšem ve skutečnosti to tak samozřejmě není. Tou pravou příčinou je stav, ve kterém mě samotný námět knihy přepral, doslova mě vcucnul do sebe a já sám jsem se na téměř dva roky stal hlavním hrdinou, který nedostal prostor vnímat žádné podněty zvnějšku. Na výpočet rozdílu mezi hlavní literární figurou a mnou jako autorem by bohatě postačilo měřidlo s mikroskopickou, číselnou řadou.

Bohudík! Je důležité sloužit dílu, které právě tvoříš. Myšlenky na to, co tomu řeknou ostatní, je lépe zahánět. Ne vždy je to samozřejmě snadné, ale pokud autor podlehne, často se to negativně odrazí v příběhu, i když v tom primárně nebyl kalkul. Hlavní postava románuAž úzko pomysletakcentuje lehce bezobsažný život, strach z bytí, samoty, nemoci, nudy, bezcílného směřování, nenaplněných potřeb. Krátkodobé vytržení ze svého bludného kruhu příliš nenachází ani v milostných či jiných vztazích. Únikem z negace je další extrém v podobě drog. Sám sebe žene do zkázy. Chtěl jsi tak poukázat na problém odcizení, který postihuje dnešní společnost?

Samozřejmě, ano. Chtěl jsem zejména poukázat na problém odcizení. Na problém odcizení, který už si dnešní společnost ani neuvědomuje a pomalu ho přestává brát jako problém. Prostě společnost odcizeně žije, existuje, koexistuje, jedná a komunikuje, protože tak se to zdá přirozené, tak se mnozí domnívají, že se běžně žije. Nejlépe mou snahu o upozornění na problém odcizení zprostředkovávají všechny postavy, které v knize vystupují - až na výjimky žádná z nich nemá jméno, nemá příjmení, původ, osobní doklady, životopis, minulost ani budoucnost, jen počáteční písmeno.

Myslíš, že je vůbec možné, aby to bylo jinak? Vytrácí se fyzická komunikace mezi lidmi a nahrazují ji sociální sítě, umělý, plochý, nelidský svět, který dává lidem pocit rychlého uspokojení smyslů, ale zároveň je cíleně stupidifikuje. Čtyřicátník to samozřejmě vnímá citlivěji, má ještě možnost srovnání, jaké to bylo předtím. O to větší frustraci zažívá. Je na tom v podstatě hůř než dvacetiletí, kteří nic jiného nepoznali, je to pro ně přirozené prostředí.

Osobně si myslím, že by to jinak mohlo být, pokud by ovšem tak neskutečně nebujela ignorace a pohrdání ze strany rodičů směrem k vlastním potomkům, kdyby matky radikálně změnily svůj přístup k životu, kdyby byly schopné výrazně slevit z vlastního pohodlí - pak by možná bylo reálné pohnout věcmi kupředu, třeba by se projevily změny i navenek. Ta nedůslednost, ta nechuť a konzumní styl života neskýtají dostatečný prostor pro rozvoj kvalitní komunikace. Jak se říká, "kde není vůle, není ani výsledek".

Aneb - musíme proti tomu bojovat, i když prohrajeme. Fantasticky jsi v pár slovech přiblížil celkovou stereotypní, sterilní, pochmurnou atmosféru nemocnice ("...šlemovitá kaše z rýže, kuřecí stehna máchaná v horké slané vodě, odstředěné mléko, trapně malé porce..."). Následující otázka je jasná: Tohle člověk nenasaje z letmých návštěv s bonboniérou v podpaží při povinnostní nedělní návštěvě příbuzného. Vychází tedy tvůj popis z vlastních prožitých útrap?

Z vlastních prožitých útrap vychází minimálně pětaosmdesát procent knihy, to také byl její primární účel: Seznámit čtenáře s odžitou realitou. Snažil jsem se, právě prostřednictvím předložených reálií, přiblížit komukoliv také jiný pohled na život lidský, nezajímala mě fabulace, mimikry jakéhokoliv druhu, nepracoval jsem s fikcí, podvodnými mechanismy literatury, které více skryjí, než aby odhalily pravdu. Pracoval jsem výhradně s tím, co nejlépe znám z vlastního života a nejbližšího okolí, pracoval jsem s emocemi, zážitky, zpracovanými i méně zpracovanými fakty a nesnažil jsem se trapně komolit ani názvy ulic, ani jména lidí, natož míst.

Obdivuji takovou otevřenost, to vyžaduje velkou odvahu. Přímo hrozivě působí pasáž, ve které si hlavní postava šlehne perník. S takovou samozřejmostí, jako je například čištění zubů. Všichni jsme neustále atakováni vlastními závislostmi. A všechno je relativně snadno dostupné. Umíš si představit, jaký by byl život bez závislostí?

Bohužel se domnívám, že v kontextu dnešní doby už není možné, žít naprosto bez závislostí. To by se rovnalo čistě utopistické představě. Enormní tlak na výkon, neustálý progres výpočetní techniky, sociální sítě, peníze, kastování lidí, elektronika, bez vědomí dotčeného skenující tkáně i skelet, vnucování jediného správného názoru asociálními pseudovůdci, podprahová reklama, kontextová reklama, debilní reklama, touha vlastnit a zejména panický strach z osobního selhání, ztráty sebevědomí, vydobytých pozic a společenského renomé, to všechno jsou předem určující momenty neoddiskutovatelné závislosti. I přesto přese všechno si však život zbavený závislostí dokážu představit, na to má fantazie stačí: zaniklá závislost na motorismu - cyklistika jako náhrada -, méně kardiovaskulárních chorob, zaniklá závislost na nadstandardním zboží a schopnost podělit se o přebytek - méně zoufalých lidí v zimě bez přístřeší -, zaniklá závislost na cigaretách - delší letní dovolené pro lékaře na pneumologii -, a tak dále, a tak dále... Ta řada představ může být v podstatě nekonečná, ani to však nemění nic na tom, že život naprosto bez závislostí je nemožný.

Když jsi sbíral materiál pro psaní, setkával ses s HIV pacienty? Máš zpětnou vazbu ohledně toho, co bylo nejnáročnější zavést do běžného života po zjištění diagnózy?

Ano, tak závažné téma se neobejde bez osobního pozorování. Díky štěstí na přátele a shodou náhod jsem se několikrát ocitl přímo v komunitním centru, podporovaném Českým červeným křížem, kde se HIV pozitivní pacienti sdružují. Krátké, a tak trochu omezené (s ohledem na jejich soukromí, pochopitelně) osobní rozhovory s nimi, a naopak dlouhé, noční debaty s lékařkou, která centrum založila, pro mě byly naprosto nenahraditelným zdrojem při psaní mé knihy. Jako nejtěžším, těsně po oznámení diagnózy, se podle shody názorů jednoznačně jeví nalezení odvahy k přiznání se k nemoci svým rodičům nebo nejbližším členům rodiny. Pro některé pacienty je to nepřekonatelná překážka, která ve výsledku ohrozí běžnou, přirozenou komunikaci, překážka, která nutí ke lži, k vyhýbání se kontaktu s vlastními rodiči, dlouholetými přáteli, osobami, které dotyčnému před vypuknutím choroby nezištně pomáhaly a podobně. Nezřídka tato situace vede také k dobrovolnému a definitivnímu zpřetrhání dříve bezchybně fungujících vazeb nebo k hádkám s ošetřujícími lékaři.

Paradox je, že HIV virem se většinou nakazí ti, co neradi dodržují pravidla. Chtějí se cítit co nejsvobodněji (únik k drogám, nechráněný sex atd.), a potom musí dodržovat hodně přísný režim. Není právě to, co všechno nesmí, ta okleštěnost tím, co ubíjí víc než strach ze smrti?

To je hodně sugestivní otázka, na kterou, domnívám se, nedokážu přesně odpovědět. Jediné, co vím, a co mohu z důvěryhodného zdroje prohlásit, je ta věc, že mezi nakaženými se skutečně téma smrti, a zároveň strach z ní, příliš nevyskytuje. Fyzická smrt je v komunitách a mezi pacienty okrajovým tématem. Spíše se hojně diskutuje, jak vynechat předepsanou terapii, jak ušetřit čas a kde si nerušeně popovídat v soukromí o věcech, které právě nikterak s onemocněním nesouvisí.

Měl jsi při psaní nějaký rituál nebo talisman?

Už si ani nevzpomenu, kdy a za jakých okolností jsem si osvojil zvyk mytí rukou před každým pokračováním v psaní, ale dodržoval jsem ho nakonec až do poslední kapitoly. Co se talismanů týká, měl jsem při psaní vždy v dosahu poloprůhledný kámen od Jakuba, který tak až magicky propouští zlaté odlesky, a malou, průkazovou fotografii mámy.

Co bys ještě prozradil čtenářům o své knize?

Myslím si, že by pro čtenáře mohl být zajímavý proces mého psaní. Autentické propojení konkrétních míst s konkrétními pasážemi v textu. Například všechny scény z onkologických a radioterapeutických oddělení skutečně vznikly na onkologických a radioterapeutických odděleních. Psal jsem ty pasáže na obyčejný papír, poskládaný v klíně, nosem jsem silně natahoval nemocniční pachy a nuceně poslouchal steny a vzdechy žen, které neměly o své budoucnosti žádnou představu. To samé platí o konkrétních místech. Pokud v knize popisuji Táboritskou ulici, skutečně jsem pár zápisů pořídil v Táboritské ulici, pokud v textu mluvím o Seifertově pomníku na Lipanské, psal jsem text o pomníku s pohledem na něj. A tak by se dalo pokračovat dál. Všechna místa, na kterých kniha vznikala, jsem souhrnně uvedl na konci knihy.

(Zita Malaníková, Literární noviny, 24. června 2019)