Rudolf Vévoda

Rudolf Vévoda se narodil ve znamení Lva 27. července 1964 v Třebíči a Vysočina stále zůstává jeho milovaným krajem. Dětství a mládí prožil v Brně, kde v roce 1988 ukončil studia oboru historie a literatury a s nímž jsou spojeny i počátky jeho literární tvorby, k níž se později, po odchodu do Prahy, kde žije dodnes, vracel jen sporadicky. Pracoval v mnoha povoláních, zpravidla jako učitel a vědecký pracovník, v letech 2002-08 byl ředitelem
VOŠ publicistiky. Od roku 2021 je v invalidním důchodu, v současné době se věnuje především třídění svého soukromého archivu, sporadicky vystupuje v rozhlase
(Český rozhlas, Rádio Proglas) a píše populárně naučné články z oboru moderních dějin.

Jednou zvečera mě stihl velký hlad,
hlad po verších, které měl jsem tolik rád,
jež jsem přestal psáti po Letenské pláni,
když mě tolik vtáhlo politické klání,
když ustala moje poetická samota,
básně nahradila próza života.

Drahý čtenáři, věz, budeš-li se ptáti,
jaký byl to hlad a zda se někdy vrátí,
k jakým hodům mě to múza pozvala:
otvíral jsem v duchu Víta Nezvala.
Z paměti jsem lovil strofy z Edisona,
zjišťuje, že zbyla po nich prázdná zóna,
seznav, jaký signál s léty vzal mi čas,
zaslechl jsem znovu melodický hlas,
ustrnul jsem nad vlastními omyly,
nad sny jinocha, které se nenaplnily.

Bylo v tom však něco krásného, co drtí:
zmrtvýchvstání muže po chlapcově smrti.


Prý blízkost konce Co jí nasvědčuje
Že nám tu nesvědčí Prý řinčí okovy
Je sychravo A usvědčují Svědky Jehovovy Vábničky
Jsou nastraženy. Pro rozpraskané rty
Kdo bloudí krajinami našich měst
A s kým bych  hasil žízeň
Krajina Nazpátek

+
Čas jakoby skončil Ale konec časů
Nastane až nás svědci usvědčí Ještě nám zbývá
Foukací harmonika Ještě nám zbývá nosit kůži na trh
Kůže na buben A s kým bych bloudil městy
Krajiny naší Kdo bude zhášen námi
Až tu nebudem

Básně pochází z osmdesátých let, ale vyšla až v Almanachu poezie - jaro Vyšší odborné školy publicistiky v roce 2005 pod pseudonymem Václav Rudolecký.


Ilustrační foto. Zdroj fakt.pl

+++

Marxisme, ty vatro chtění Milanova
Iluzorní výhro vztýčeného slova
Lebko, v níž se sbíhá Anglická a Ječná
Animisme mršin, tanci víru věčna
Ninive všech bardů mrtvých revolucí

Oněch ran, v nichž přísvit vniká do polucí
Hnaných požárem tvé vůle, pyromante
Nemající šestou zjihlou po andante
Integrace hněvu v lásky jinotaji
Středobode ploch, které se pronikají
Když z kořenů krypt sát opět začne niva
Ohnisko tvých čnění - strašná síla divá

(milanovi)

1987 

S lodí jež zanechává stopu jako ledoborec
pojedem spolu na daleký ostrov Flores

Za úplňku opustíme Makassar
nad ránem bude obzor plný zrůžovělých par

Pojedem spolu já a ty
vezmeš si jen laptop batůžek a svoje rty

Pojedem kolem korálových útesů
jíst budem manado které ti na palubu přinesu

Budeš sedět na zábradlí v pruhovaném triku
podoben holandskému námořníku

Ten plán se mi teď neustále vrací
krásný a nebezpečný jak komodští draci

(15. dubna 2015) 

Josef Šíma: Vítězslav Nezval (1926)

Jednou zvečera mě stihl velký hlad,
hlad po verších, které měl jsem tolik rád,
jež jsem přestal psáti po Letenské pláni,
když mě tolik vtáhlo politické klání,
když ustala moje poetická samota,
básně nahradila próza života.


Drahý čtenáři, věz, budeš-li se ptáti,
jaký byl to hlad a zda se někdy vrátí,
k jakým hodům mě to múza pozvala:
otvíral jsem v duchu Víta Nezvala.
Z paměti jsem lovil strofy z Edisona,
zjišťuje, že zbyla po nich prázdná zóna,
seznav, jaký signál s léty vzal mi čas,
zaslechl jsem znovu melodický hlas,
ustrnul jsem nad vlastními omyly,
nad sny jinocha, které se nenaplnily.


Bylo v tom však něco krásného, co drtí:
zmrtvýchvstání muže po chlapcově smrti.

10. 3. 2017

Narcis

pokud jsem někdy dojat a cítím potřebu zpěvu
ve spáncích bušení krve a stříbrný vítr v uších

slza stlačená zpátky mi rozmaže ostré hrany
tohoto světa jenž změní se v impresionistický pastel

pak vězte: ne cizí lidé a jejich žalostné stories
které jsem tolikrát slyšel a nad nimiž znuděně zívám

mě dojímá vlastní dojetí ta pověstná druhá slza
jak vůbec v tom cynickém světě s tak citlivou duší mám přežít? 

kraj vraný a v něm vraná stáda koní
a mech jenž vlhce voní jehličím
už vím že to co lhal jsem ještě loni
je letos pravdou kterou nezničím


já, 1983 


jankovi

slovácké nebe plné hvězd
rozlitý krajáč všehomíra
na slepotu se neumírá
růžemi básník raněn jest


já, uherské hradiště 1996 


tram-wayí jezdit po praze
z jinochů snímat břímě studu
takové nebe... jednou budu
divit se vlastní odvaze


já, 1996


naučím se tě od á do zet

v bytě kde dosud cítím klih

je malý je v něm plno knih

válenda vana bidet klozet 


hledejme slova nejtišší

kdy člověk pozná sebe sama 

kdy sroste duše rozlámaná

 a kdy nás bolest povýší 

1983

Potom i ryby oněmí
až začneš čeřit vodu v řece
pevnými stehny oněmi
jež přivábily mě k tvé dece

1987 


Až hlavu ozdobí ti šediny
Až z nás dvou zůstaneš tu jediný
Až seschne kůže tvá jak pergamen
Až dopisy mé hodíš do kamen
Až zmenší se ti mozek ztmavne svět
Až moje vlasy v hlíně budou plesnivět
Až nebudu už vrhat žádný stín
Teprve tehdy budeš zbaven vin

2009 

(janovi)

Východočeskej limerick

Jeden vejrostek z Mejta
vejral jak Modibo Keita.
Když mu řekli: "Nevejrej!"
řekl: "Nač tak velkej rej?"
ten vejstavní exemplář z Mejta.

Brněnské limerick

Blómala po štatlu jedna slušná koc,
kořeňů se za ňó votáčelo moc.
Hókali cány: "Seš betélné šnicl!"
Ona: "Chcu dejchat a z vás by se picl!"
Leč dva s ňó pak lupali v betli celó noc. 

klade nám němé otázky
smutek jenž žízní bez lásky
huliči trávy hulí trávu
a ve snu slyšíš nářek pávů  


K. H. M.

Vyplují fantastické čluny
z města, kde ležel Básník Luny
po celé dlouhé století.

Jak on chtít v noci hasit požár,
když touha vzepne se jak stožár
a z Litoměřic přiletí.

2007


Koupě toho panství byla nestoudnost,
vašich úvěrů a dluhů už mám dost!

Titul vévody vám marně vymlouvám.
Rcete, jste-li mocen, k čemu budou vám


vaše predikáty vprostřed blat?
Vaše marnivost vám dává mat.

2010

Pokyn

Sálala láska v polích v poledne
a já byl štván tím větrosnubným chvěním
do údolí a luk. Jsou bezedné
hlubiny duše, plné vnitřním děním.

Poháněn tebou, tajný zlatý sne,
tou vnitřní silou, které si tak cením,
padal jsem střemhlav až do středu dne,
oněmělého zvonů odbíjením.

A bylo vedro, až mi tuhla krev.
A mlčenlivý chorál, odezněv,
byl vánkem vystřídán, jak dechem spících.

A oslepen jsem padl na tu zem.
A chtěl jsem, udiven Tvým pokynem,
do sebe pojmout bratří cesty nemajících.

1984


+++

Postel zděděná po kdovíkom.
Radši si ustlat na zemi...
Kdybys přec oddala se mi,
má dávná lásko, estetiko!

Láska, to velké narkotikon...
Za koho vlastně vdala se?
V Anatomickém atlase
listovat chvíli. Tohle triko

už dávno patří do pračky.
V klubu dávají Erotikon.
Hodina v trapu: to je výkon...

Světe Utkvělých černých ikon...
Ponožky, klíče, skripta, víko
od tomatové omáčky.

2008 

Dvůr v pozdním slunci pokryt stíny,
jež tklivě vrhly trampolíny
a v němž se mísí vůně hlíny
s perspektivou, jež nad komíny


pozvedá balkón, z něhož plíny
nezavlají. Jen dvoje džíny.
Hra barev? Ne. Jde o odstíny.
Nevzplanul jsem pro vaše klíny,


vy, jeptišky i konkubíny,
jež zmámily jste svými blíny
lecjaké mužské... figuríny.


Filip čte Biebla. Filipíny
lákají lahodnými víny,
melodiemi mandolíny.


2009  

Timothy Liu: Na dobrou noc

Tlumené bití zvonů kdesi v mém těle,
když se při svlékání rozpomínám na to odpoledne:
tamten mě znehybnil mezi nohama
klavíru mé matky, na kterém jsme právě


dohráli po paměti těch několik hymnů,
údům blíženců dostávalo se slin,
mokré hrudníky obdařené mocí
dotvářet veledílo, kterým jsme byli.


(přebásnil a umravnil Rudolf Vévoda)