Vladimír Marek
(1951 - 2021)

Noční pláč

Tolik slov co krvácejí
A barví tričko na prsou
A tiše na něm vyrábějí
Batiku chtěnou - nechtěnou
Ráno pak stačí vyhlédnout
A za okny si ten svět žije
Tak vyprat tu skvrnu zákeřnou
Která je plodem fantazie
Víčka pak padají níž a níž
A pokud vím tak jsou i zmije
jejichž uštknutí se nebráníš

Sliby, chyby

Opakován, již vtipem není vtip
a slupky banánu má cenu.
A omyl na tom není líp.
Mívá chuť nahnilého křenu

Obecné pravdy, těžce otřelé,
ta vleklá banalita nudí.
Jen nevím, proč svetr na těle,
byť od maminky, studí.

Rád slupnu banán k snídani
i párek s trochou křenu.
Tak proč ječí skřivani;
a holící snídám pěnu?

To se mi vrací staré sliby,
bylo jich příliš, po hříchu.
Proto teď v noci, bez pochybu,
do stěny stěny. A potichu.



Stříbrný penízek

Je dobré vidět Lunu chladnou,
Penízek její dnes stříbří můj stín,
Jak já je i ona  pannou
Que c´est bon de voir la Lune!

Bohyně čistá a nedotčená,
Květinou ledovou ochraň můj klín.
Jak Ty jsem panna, dítě, ne žena
Que c´est bon de voir la Lune!

Člověku nikdy se nepoddává
Bohyně bez skvrny pozemských vin.
Luny jsem milenka ctnostně hravá.
Que c´est bon de voir la Lune! 



Ubulená

Někdy se potíš a tolik bys chtěl,
v hlavě ti hučí roj vzteklejch včel.
Potíš se, vztekáš se, proklínáš bohy,
nepřiznáš, blbečku, že nemáš vlohy.


Nulový vlohy a nulový nadání,
to je to, co mě teď k šílenství dohání.
Není to šílenství prokletých básníků,
je to jen nasrání tepače veršíků.


Jó, kdyby nadání z oblaků padalo,
to bych pak vesele veršíky tepalo,
já, malý,  neschopný básnický střevo.
Chtěl jsem být andělem. Jsem tupý dřevo.


Sbohem můj talente, který se nenabyl!
V próze chci vykřiknout do s věta z plných sil
větičku blbounkou z dívčího románu:
Mám se rád celičký! Večer i po ránu.


Ty

Chceš dýchat? Tady máš můj dech.
Jenom až umřu, jedno nevynech.
Zlíbej mi víčka a zatlač je pevně.
Nemusím vidět, co zbylo tu ze mě.

Únavou padáš? Zde jsou mé žíly.
Jenom až umřu, tak nebreč, můj milý.
Když jsem byl živý, moc rád jsem se smál.
Směj se. Já tě moc miloval. 

Chybím ti, lásko? Zde je můj hrob.
Lacinou krajkou skráně si zdob
a ulehni na něj, když nikdo se nedívá.
Ožiju. Nic jiného nezbývá.

Na finále jsem lemra
a sám to dobře vím.
Leč já mám silná bedra.
Obejmi mě a já se přitulím.