Vladimír Marek
(1951 - 2021)

Noční pláč

Tolik slov co krvácejí
A barví tričko na prsou
A tiše na něm vyrábějí
Batiku chtěnou - nechtěnou
Ráno pak stačí vyhlédnout
A za okny si ten svět žije
Tak vyprat tu skvrnu zákeřnou
Která je plodem fantazie
Víčka pak padají níž a níž
A pokud vím tak jsou i zmije
jejichž uštknutí se nebráníš

Sliby, chyby

Opakován, již vtipem není vtip
a slupky banánu má cenu.
A omyl na tom není líp.
Mívá chuť nahnilého křenu

Obecné pravdy, těžce otřelé,
ta vleklá banalita nudí.
Jen nevím, proč svetr na těle,
byť od maminky, studí.

Rád slupnu banán k snídani
i párek s trochou křenu.
Tak proč ječí skřivani;
a holící snídám pěnu?

To se mi vrací staré sliby,
bylo jich příliš, po hříchu.
Proto teď v noci, bez pochybu,
do stěny stěny. A potichu.

Stříbrný penízek

Je dobré vidět Lunu chladnou,
Penízek její dnes stříbří můj stín,
Jak já je i ona  pannou
Que c´est bon de voir la Lune!

Bohyně čistá a nedotčená,
Květinou ledovou ochraň můj klín.
Jak Ty jsem panna, dítě, ne žena
Que c´est bon de voir la Lune!

Člověku nikdy se nepoddává
Bohyně bez skvrny pozemských vin.
Luny jsem milenka ctnostně hravá.
Que c´est bon de voir la Lune! 

Ubulená

Někdy se potíš a tolik bys chtěl,
v hlavě ti hučí roj vzteklejch včel.
Potíš se, vztekáš se, proklínáš bohy,
nepřiznáš, blbečku, že nemáš vlohy.

Nulový vlohy a nulový nadání,
to je to, co mě teď k šílenství dohání.
Není to šílenství prokletých básníků,
je to jen nasrání tepače veršíků.

Jó, kdyby nadání z oblaků padalo,
to bych pak vesele veršíky tepalo,
já, malý,  neschopný básnický střevo.
Chtěl jsem být andělem. Jsem tupý dřevo.

Sbohem můj talente, který se nenabyl!
V próze chci vykřiknout do s věta z plných sil
větičku blbounkou z dívčího románu:
Mám se rád celičký! Večer i po ránu.