Michal Reho

Píše "jen tak z radosti a pro zábavu"; sci-fi, dobrodružné a fantazy příběhy. Výraznou složkou jeho amatérské literární tvorby jsou rovněž gay erotické povídky.
Rád vytváří další světy a každého, kdo zůstává duchem mladý anebo má prostě jenom zájem, srdečně v nich přivítá. 
Dosud mu vyšel jeden román -  Já, Inrův dědic (Klika, 2018), který zajímavě kombinuje jazykové vrstvy a nevtíravým způsobem využívá nespisovného jazyka.

Já, Inrův dědic

Takže opuštěnej sedím v malým křesle, užívám si jeho měkkej posez,
čučím do stropu a přemáhaj mě myšlenky na moji lehce komplikovanou
existenci.
Ale pozor - ne proto, že bych se litoval nebo chtěl na okolí filmovat chudáčka bičovanýho sudičkama. Právě naopak - veškerý tohle přemítání mě má nakopnout a dodat mi sebedůvěru.
Jsem totiž sice ještě poměrně mladej, ale už jsem toho zažil tolik, že by
mě nemělo jen tak něco rozházet.
A právě tu poslední větu si teď snažím narvat do hlavy a nahradit tam
s ní nervozitu, která mnou pulzuje.
Z dopingový prohlídky uklidňujícího stropu mě vytrhává mobil, kterej
kvůli vibracím poskakuje po skleněný desce konferenčního stolku.
"Aaa! Už je to tady!" říkám si polohlasně a ani se na něj nedívám.
Čekám totiž seznamovací hovor s prvním klientem, kterej by mě měl
pozvat na sklenku.
Teda, měl?!
Spíš počítám s tím, že posezení někde v báru, kde houstne dým bude následovat, protože se mi z recepce doneslo, že se můj první kunčaft objednal na desátou. A co jinýho by se dalo v tuhle pokročilou hodinu společensky provozovat s přihlídnutím k tomu, že intimní radovánky klientů se společníkama jsou, díkybohu, striktně zakázaný firemním kodexem, kterej tady všichni dodržujou?
Jenže se pletu.
Displej mi nehlásí příchozí hovor, ale textovou zprávu. A to mi na klidu
nepřidává. Podle pravidel by totiž zákazník měl vždycky navázat kontakt
hovorem, a ne esemeskou. Prohlížím si proto podezíravě a nahlas písmenka
na mobilu:
"Ahoj, Damiáne! Až budeš mít čas, prosím, stav se u mne v kanceláři.
Jsem tu dnes do půlnoci. Díky, Richard."
Krčím ramenama a do éteru prázdnýho pokoje odpovídám digivzkazu:
"Třeba hned." A nepřerušeně dál pokračuju v rozhovoru s textovkou,
která je od hlavního manažera, sedícího zrovna teď v kanclu pode mnou:
"Proč šéfa nechávat čekat, když se zatím práce nehrne?"
Popadám mobil, opouštím pohodlný sezení a vzápětí i pokoj, kterej se
za mnou samočinně znepřístupňuje, protože automatickejma zámkama
jsou osazený vstupy do všech pokojů.
Na chodbě, těsně vedle mejch dveří, je zrcadlo, který vypadá, jako by
bylo vsazený do obrazovýho rámu zaštukovanýho do zdi, a tak ho zneužívám,
abych zkontroloval vzhled: "Jo! To by šlo."
A už pohopsávám po schodech dolů do prvního patra, kde mě směr točících se schodů kontinuálně posílá přímo ke dveřím s číslem jedna.
"Ahoj, Richarde! Potřebuješ něco?" hlásím potom, co mě do nich vpustil
bzučák.
Urostlej blonďák s vymakanou postavou, usazenej za stolem, mi modrejma očima naznačuje, že mě nečekal tak brzo: "Ne, ne. Chtěl jsem si s tebou jen osobně promluvit. Podle rozpisu vím, že tam dnes až do dvaadvacáté hodiny nikoho nemáš, proto mi přišlo vhodné tě tady uvítat, seznámit s novým pracovištěm a možná i domovem a tak." Zastavuje se a zkoumavě si mě prohlíží, snad abych mu dal souhlas.
"Jasně! To bude supr."
Na šéfovejch hladce oholenejch tvářích se objevujou ďolíčky. Ty bejvaj jinak většinou schovaný pod maskou vševědoucího a všehoschopnýho alfasamce, kterej zásadně před zaměstnancema asi moc často nedává na odiv svoje pocity a emoce. Pousmání proto zase rychle mizí a objevuje se jeho obvyklý přísný manažerský zakabonění: "Já vím, že jsme o tom mluvili při pohovoru, ale raději opakuji..."
Všechno se ve mně zastavuje, protože to říká tak, jako bych hned první den něco provedl. Chytám se dlaněma za opěradlo historický židle, která stojí naproti němu u stolu, a čekám nějakej ten seřvunk. On se dál sebejistě kolíbá v tý svý moderní a odpružený: "...nejsme žádný bordel! Vybudovali jsme tenhle podnik na základě korektních požadavků
podnikatelů, politiků a aristokratů, kteří v Praze z nejrůznějších důvodů tráví svůj drahocenný čas a chtějí, nebo ho potřebují vyplnit společností mladých profesionálů. Ti klienta, dle předem uvedených požadavků, doprovázejí, kam si přeje a nechce či ze společenských důvodů nesmí přijít sám."
V pohupování nepřestává ani s koncem proslovu, kterej sice slyším, ale nevnímám. Nesoustředím se na to, co mi povídá, ale na něj.
Jmenuje se Richard Valten a vyzařuje sebevědomí založený na nadprůměrný inteligenci, kterou jsem rozpoznal už během našeho prvního setkání u včerejšího přijímáku.
Tam seděl uprostřed skupinky vyhledávačů novejch tváří, mezi který patří i asistent André ze Španělska. Každej z nich tam měl svýho kandidáta, proto pohledy vrhaný na moji maličkost nebyly úplně ty z nepřívětivějších. A jejich nevraživost asi přiživovalo i to, že se Richard chystal přijmout jenom jednoho z navrhovanejch adeptů.
Můj objevitel André tam chyběl, což mě společně s přísnejma ksichtama porotců přetrémovávalo. Ale neodrazovalo a já byl odhodlanej se o nabízený ryto klidně i poprat.
Sólorozhodování se už dávno stalo mojí podstatou, a proto mě víc zneklidňovala výrazná profesionalita, dokonalost vystupování i celkovej vzhled lidí sedících za stolem přede mnou, na jaký jsem zatím zvyklej nebyl.
Každej z nich byl oblečenej v jednoduchý, ale na první pohled kvalitní
bílý košili s mrňavejma lístečkama na manžetách, která v kombinaci s Richardovým vyjadřováním dávala jasně najevo jeho smysl pro dokonalost i těch nejmenších detailů, kterej má všem zájemcům o práci v tomhle podniku naznačit ústřední krédo - vše pro firmu a její úspěch!
Prostě a jednoduše na mě udělal dojem, kterej přetrvává i v průběhu fi -nále jeho referátu o tom, co a jak bych měl
u Zlatýho Lístku dělat.
Během něho se zvedá ze sitcu potaženýho bílou kůží.
Následuju ho a vycházíme na chodbu s tmavě hnědým kobercem, lemovaným po obou jeho stranách pásem lipovýho listí.

Amorsův deník

Táhlý plamínek olizuje knot svíčky, a potemnělá komůrka se trošku prosvětluje. Den končí, nastal čas na závěrečnou fázi pracovních povinností.
V rohu u psacího stolu sedí malý boubelatý andělíček. Před sebou oběma rukama svírá otevřený sešit, do kterého chvíli zírá. Snad jako kdyby přemýšlel, jestli s ním mrštit o zeď, anebo ho prostě jenom zavřít.
Po chvilce ale vítězí jeho vrozená disciplinovanost, notes pokládá na desku stolu a do pravačky bere dlouhý bílý husí brk. Namáčí do kalamáře a opatrně přikládá špičku na zažloutlý papír.
Jenomže nepíše. Opět jenom tupě a nepřítomně civí vpřed. Všechen Héliův inkoust stéká a vpíjí se do struktury pergamenu. Obrovská černá skvrna se zažírá do prvního listu.
"Takhle výstižně by se to dalo také vykreslit," povídá si tiše. "Jedno velké černé rozpatlané smradlav..." Rychle zastavuje vlastní nevychovaná slova i myšlenky.
V tom okamžiku ale zároveň ve svém nitru objevuje i dostatek odvahy, aby začal o pár řádků níž vytvářet písmenka, kterými musí zaznamenat průběh a výsledky jeho výkonu.
Jindy mu to jde samo od sebe, ale tahle šichta se nepovedla.
Ještě nikdy se něco takového nestalo. Nikdy! Ani jednou za celé ty roky, staletí i milénia, v nichž zodpovědně vykonával svěřené poslání. Je přeci jedním z nejlepších. Patří mezi privilegované. Šéf si ho váží.
Samotný tomu nedokáže uvěřit a kolotoč otázek v hlavě se nechce zastavit.
Naopak. Nabírá na rychlosti, a stále dokola se mu tak před očima odehrává ten zpropadený okamži... Příšernos... Hrůz... Nepopsatelný běs, který asi nebude ani schopný zapsat do deníku.
Za to, co provedl, ho čeká možná i snížení počtu perutí, ne-li dokonce jejich úplné odebrání. Minimálně! Zasloužil by totiž mnohem horší potrestání a nejděsivější na celé věci je, že si to uvědomuje a žádný soud nebude považovat za nespravedlivý.
A přestože si nechce přiznat, že se mu to všechno jenom nezdá jako nepravděpodobná noční můra, pomalinku rozhýbává pravé zápěstí, a pokouší se o vytvoření pravidelného hlášení, aby alespoň něco dokončil, jak má:
Milý deníčku,
jsi mi věrným přítelem, kterému můžu svěřit úplně všechno. Činím tak už hezkou řádku let, takže se z tebe za tu dobu stala spíš obrovská knihovna plná deníků.
Já vím, já vím! Tohle vpisovat nemusím. Stejně jako, že jsem vždy byl svědomitý Amo...
"Jsem přeci Amors!" Zničehonic bouchá levou pěstičkou do stolu. "Amors! Tak jak jsem to mohl jenom udělat?!" Kříčí do sešitu jako šílený, až se mu oči zalévají slzami, které brání v dalším psaní.
Zuřivě je utírá špičkami křídel, ale nepomáhá to. "Jsem nástrojem opětované, spokojené a opravdové lásky. Jak jsem jenom mohl?! Nepřestává naříkat a ředit černou tuš upřímným pláčem.
"Co je?!" Objevuje se ve dveřích zvědavá podobně kudrnatá hlavička.
Což ho nutí, aby se opět pokusil vysušit oči, trochu se pootočil na židli a šeptnul: "Nic."
"To tvoje nic slyším i přes chodbu!" Dál ho napomíná soused.
"Odpusť! Už budu potichu."
Pero znovu, ale možná ještě víc neochotně než na začátku, začíná klouzat po papíru:
Já jenom netuším, jak popsat ten kardinální průs... průšvih, který jsem udělal. Nic takového se snad ještě v dějinách nepřihodilo.
Drahý Bože, proč jsi dopustil?! Jsem přeci Amors. Amors! Erósův bojovník. Jeden z tisícovky, která mu pomáhá naplňovat lásku, city a veškerou zamilovanost. Bez nás by sám nedokázal ... Jediný důvod naší existence. Pouze čistá a neposkvrněná. Upřímná a silná láska ve všech jejích možných podobách. Tak jak jsi jenom mohl?!
Musím sem vepsat i tohle. Chápej, Všemocný! Máme zaznamenávat cokoliv, co se pojí s naším posláním. Cokoliv! A ony události nejsou pouhé "cokoliv", ale monstrózní podělávka.
Ale stala se. A mně nezbývá než přijít na způsob, jak ji napravit. Tedy alespoň se modlím, aby se takový někde vyskytoval a já ho našel.
Doufal jsem, že se mi to povede dřív, než dojde k centrálnímu zápisu. Jenže už při mém návratu byl Dan... Danny při... přižazen...
Andílkova ruka se třese tak moc, že si musí dát pauzu.
"To je průser!" Nedokáže se ubránit, aby si zase trochu pološeptem neulevil.
Další macatá slza se mu tlačí do koutku. Pravou perutí ji posílá na podlahu a ruce se mezitím věnují zapalování druhé svíce.
Jako by víc ohně mělo vnést větší jasno do aktuálního propleteného karambolu.
A zdá se, že snad i malinko ano. Nešťastník se s maximální možnou statečností vrhá zpátky do zápisu:

Denní hlášení:
- ranní údržba křídel proběhla dle všech předepsaných pravidel.
- následovala kalibrace luku. Zjištěna mikroskopická odchylka. V dílnách tedy došlo k seřízení úchytů a byla nutná celková renovace tětivy. Opětovná kalibrace celého luku na moji klasifikaci. Na závěr kompletně zkontrolováno a opatřeno novou certifikací.
- na služebně vyzvednut denní rozpis.
- místo výkonu - Země.
- počet misí - 8934.
- ve zbrojnici nafasována příslušná doplňková výzbroj i nezbytné množství zásobníků komprimovaných nanošípů odpovídající ráže N.A.1m.
- v koordinační základně jsem absolvoval týmovou poradu.
- po ní s ostatními ve výsadkové formaci přesun k hlavnímu portálu.
- byl mi přiřazen tradiční startovací bod č.777, který jsem bezchybně použil, a prostor brány tak vzorově opustil.
- úspěšný vstup potvrzen dispečinkem - telekomunikační signál s kódem RAY777, návratový PIN nezměněn.
- podle pásem, v čase 571 pozemských minut před zahájením nové rotace planety, řádně dokončeno 5274 přesných zásahů, určená srdce aktivována na odpovídající souřadnice.
- až potud vše v naprostém pořádku a bez odchylky od standardního postupu.
- harmonogram jsem plnil s očekávanou ideální rezervou.
- v uvedeném termínu jsem se dostavil na místo výkonu operace č.: 527...
"Já to nedokážu!" Zoufalý výkřik doprovází upuštění pera, které končí u nožiček zdeptaného Amorse a jeho obličej zase ve slzami zmáčených dlaních.
"Něco si mi slíb...!" Opětovně se do vchodu tlačí rozzlobený soused.
Rozprostřeným tichem se line pouze slaboulinké vzlykání, které ho přitahuje blíž ke stolu.
Opakovaně něžně hladí zoufálka po zlatavých kudrlinách: "Nebreč! Tos nikdy nedělal. Co se ti stalo?"
Usedavý nářek ale neustává. Vší silou proto zvedá uplakánka ze židličky, staví se k němu tváří v tvář a osvobozuje mu obličej z křečovitého sevření jeho přisátých dlaní. Přívaly nových a nových slzí z něho otírá konečky svých perutí.
Ty mají magicky chlácholivou moc, fungující i na bolístky samotných Amorsů.
"Už je líp, Šťístko?" Ptá se opatrně, když se na něho podlité oči konečně dívají alespoň trochu vnímavě.
"Říkal jsem," dokonce se mu vrací i řeč, "ať mě tak...," přestože ji musí na chvilku přerušit, aby utřel nudli u nosu, "neoslovuješ!"
"A já zas, že na tebe nebudu volat Sedmsetsedmdesátsedmo! Jako ostatní. S těmi tvými sedmičkami jsi prostě Štístko, Lucky, šťastlivec, zlatíčko." Věrný přítel se na něho nepřestává vřele usmívat ani ho hladit po tvářích.
Lucky si odevzdaně sedá zpět ke stolu a klopí oči do jeho desky: "Klidně mi říkej i hůř! Nejsem hoden ničeho lepšího. Možná ani toho čísla."
"Proč?! Co se stalo?"
V ten okamžik v něm bují veškerá zbývající síla, odvážně odtrhává pohled od deníku: "Bezprecedentní katastrofa celovesmírných rozměrů." A pak ho zas truchlivě posílá do rozevřené napůl popsané dvojstrany. "Kterou nedokážu ani napsat, natož vyslovit."
"Ale, ale!"
"Opravdu. Provedl jsem něco..."
"Třeba není úplně všechno ztracené a možná máme šanci něco zvrátit."
"Ty bys...?! H...!"
"No, jen to dořekni! Jakou mám přezdívku?" Poťouchle se na něho směje soused.
"Honey!" Nesměle odpovídá Lucky.
"No, vidíš. Ani to nebolelo."
"Mně už je všechno jedno. Myslím, že mi stejně nic nepomůže." Zase už se začíná utápět v beznaději.
"Já jo. Pokud jde totiž o tvůj problém, a ne ten Theopekův, pak by nám jeho zmizení mohlo býti nápomocno. Chaos, který svým útěkem způsobil, můžeme zkusit využít, abysme nepozorovaně urovnali onen údajně tebou vytvořený nadgalaktický průšvih." Neskrývaně se dál usmívá Honey.
Luckymu jiskří v panenkách miniaturní záblesky. Nadějné vibrace mu projíždějí celým tělem, až se chvěje, a trochu se vrací i do obvyklé nálady:
"Smát by ses tomu neměl. Je to skutečně óbrmalér."
"Když máš ten pocit?" Chápavě oponuje Honey a něžně pokládá dlaně na jeho hrudník. "Ukaž! Koukneme se, cos pokazil tak strašně, že to nemůžeš svěřit ani deníčku."

Hasičův příběh

"Danny! Záda. Namydlit!" haleká na mě kolega Robert ze sprch, do kterých beztak mířím.
Máme po zásahu, a musíme ze sebe smýt prach, popel i všudypřítomný zápach kouře. Většinou je nás ve společné umývárce víc najednou, ale tentokrát jsme tu jen my dva.
"Jasně, vydrž!" Zabírám volnou sprchu hned vedle. On se na mě zubí, podává mi mýdlo a nastavuje záda, jako by mě sváděl. Ale co jiného by se v takové chvíli dalo čekat od někoho, kdo je rozený vtipálek a recesista. Dokonce ani moje Mária by v tom, ve spojitosti s ním, neviděla naprosto nic nenormálního. Robert mě ale najednou chytá za ramena, začíná divoce líbat, osahávat, tiskne se na mě a rukou zaj...
"STOP! STOP! Prosím vás Stop! Jde jenom o sen. Jenomže když jsem začal vyprávět, sám jsem to ještě netušil."
Už se ale pomalu probouzím. Moje vědomí začíná šrotovat a neochotně se dostává do provozuschopného rytmu. "Mária, Mária. Ježiš to je blbý jméno!" Mumlám si do helmy.
V jejím hledí se objevuje známý obličej, a záhy i hlas: "Sakra, Danny, vstávej! Musíme odsud rychle vypadnout!" Parťák Robert mě podebírá za rameno a pomáhá mi vstát. Křičí u toho tak vyděšeně, až mě to probírá naplno a nutí pořádně se rozkouknout kolem.
Všechno je v plamenech. Nad hlavami se nám válí mračka vířícího kouře. Vidět je jenom na pouhých pár neurčitých metrů. A ten hukot! Děsivý řev zuřícího požáru. Celé tělo mě bolí. Na několika místech mám poškozenou kombinézu, a cítím nesnesitelný žár. Do toho všeho se mi hrozně špatně dýchá, nemůžu popadnout dech a před očima se mi míhají tisíce malých černých skvrnek. Ty se začínají pomalu slévat v jednu velkou tmu. Hodně podobnou té, ze které se před chvíli vynořil ten hloupý sen, že mám nějakou Máriu a Robert mě svádí ve sprše.
"Neusínej! Neusínej sakra! Už jsme skoro venku." vříská na mě celou dobu a cloumá u toho mým bezvládným tělem. "Vydrž! Ještě chvíli vydrž, brácho!" Táhne mě dlouhou zakouřenou chodbou, plnou popadaných ohořelých trosek a věcí na podlaze. Ze shora padají další a další. Přes ně klopýtáme a přibližujeme se k jasnému světlu před námi...
"Rober...!" Ztrácím sílu.
"To ne, chlape!" Třese se mnou dál a ještě urputněji.
Silná ruka mě táhne, až mám pocit, že nadnáší, a záře vpředu se zvětšuje, zvětšuje a nabírá na intenzitě...
Ticho. Ježiš, takové ticho jsem snad ještě nikdy nezažil. Plexisklo přilby mám zašpiněné a zamlžené. Skoro nic nevidím. Jenom míhající se stíny.
Jen co jsme se vypotáceli z hořící budovy, se za námi hroutí celý strop jejího přízemí. Do něho jsem se před několika minutami propadnul z horních pater a skončil přimáčknutý k podlaze. Kus stropu mi přiškrtil přívod vzduchu. Robert, jako kapitán mé jednotky, se rozhodnul pro mě dojít, i když už velitel zásahu vstup do budovy pro její nestabilitu zakázal.
Tohle všechno se dozvídám díky rozhovoru doktora a sestry, kteří mě ležícího na lehátku nakládají do záchranky. Robert na mě spokojeně kouká do jejích otevřených zadních dveří. Ty se rychle zavírají a sanita odjíždí s nezbytným kraválem sirény. Ještě se mi na chvilku daří nadzvednout hlavu a bočním okénkem zahlédnout Roberta. Polévá si obličej vodou z lahve a ostatní kluci ho uznale poplácávají po zádech.
Zamiloval jsem se do něho hned první den, když před pěti lety nastoupil do našeho hasičského sboru. Samozřejmě, jako drtivá většina takových, je i tahle láska nešťastná a hlavně platonická, protože Robert je heterák jak poleno. Povahově a smyslem pro humor jsme si ale okamžitě padli do noty. Skoro jako dvojčata. A tak jsme se za ně začali i považovat. On plní roli o pár sekund staršího bráchy, který mi vždycky chyběl, a já zaskakuji za celou jeho rodinu, protože žádnou nemá. Nikdy nedělal problém s tím, že jsem gay, a tak se z nás stala sehraná superdvojka. Jeden druhému můžeme říct cokoliv. Proto já ochotně poslouchám heterácké povídání o "babách", které po desítkách balí na dokonale vysportovanou postavu, obličej fotomodela a nevyčerpatelnou zásobu historek z hasičských zásahů. Ty jsou samosebou pokaždé výpravné jako ten nejhollywoodštější biják, na jehož konci Robert stojí rozkročmo nad doutnajícím spáleništěm s nějakou tou zachráněnou polonahou kráskou v náručí. Do té mu pak posluchačky samovolně padají jedna za druhou. Občas nějakou čerstvě ulovenou oběť přitáhne s sebou, abych ji okouknul, a druhý den ji pak probíráme. U čehož kolikrát nešetří detaily jejich společné vášnivé noci a já se dozvídám i to, co jsem původně nechtěl. On mě zase v pravidelných intervalech nad několikátým půllitrem piva utěšuje: "Ten kokot stejně nebyl nic pro tebe. Máš na lepšího. Vykašli se něj, na vola!" Je to fajn, je to paráda, Robert vždycky byl kolega, kamarád a hlavně parťák do nepohody s nelimitovaným smyslem pro humor i nejrůznější rošťárny.
Teď ale stojí nad mou nemocniční postelí a já na něho koukám nevěřícně, jako kdybych ho viděl poprvé v životě.
"Musím, Danny! Je to příležitost, která se mladýmu klukovi naskytne jednou za život!"
Nedokážu jeho slova pochopit. Teda pochopit ano, ale ne vstřebat ani přijmout je. "Ty už nejsi zas tak mladej!" Vypadává ze mě proto jen trapné zavtipkování.
"Ježiš, ty víš, jak to myslím!" Obrací oči vzhůru a hned pokračuje: "Bejt v sedmadvaceti velitelem celý stanice, to se jen ta někomu nepovede. A v tomhle městě mě nic nedrží!"
"Nic?! Opravdu nic?!"
"Nech toho! L.A. není tak daleko. A pak taky, musíš mě přece aspoň trochu chápat." Otáčí se čelem k oknu a dívá se do dálky: "Ty tady máš ty svoje namakance ve fitku a hlavně mámu se ségrou, ale co já?!"
"Máš mě, ne?!"
"Trochu málo pro někoho, kdo má moje potřeby, nemyslíš?" Vrací se pohledem ke mně: "To musíš uznat. A občas nějaká ta pipina?! Tak těma je L.A. napěchovaný." Na chvilku jsem schopný zadívat se mu s nezkaleným pohledem přímo do zornic. A v nich mimo jiného vidím i podstatu toho, co mi povídá: "Sakra, Danny, já se chci konečně taky usadit. A s tímhle flekem to půjde samo." To už ale stojí u dveří a bere za kliku: "No tak, přej mi taky trochu toho štěstí!"
Za ty společné roky jsme se navyváděli nepřeberného množství skopičin a prošli ohnivým peklem, ze kterého jsme zachránili tolik životů, že si bez něho ten svůj už nedokážu představit. Cítím se, jako bych ztrácel své skutečné jednovaječné dvojče, které vždy bylo schopné dokončovat moje věty, protože přesně ví, co mám na srdci. "To je to jediný, co ti fakt přeju, ty zmetku! Sereš mě, protože to moc dobře víš!"
"Nebreč! Nebo budu taky. Budem tu slzet jak dvě buzny. Slyšíš, neřvi!" Štěká na mě a přestože je vidět, že se mu nechce, otevírá dveře na chodbu: "Promiň, já už musím! Chtěl jsem, abys to věděl. Odlítám už zítra, a to ještě nebudeš doma. Ale doktor říkal, že jsi mimo...."
"No, tos trefil!"
"Vole," na krátko se objevuje jeho neodolatelný úsměv, "mimo nebezpečí. Tak tě brzo pustěj. Jak se tam aklimatizuju, hned se ozvu. Ahoj!"
Dovírá za sebou a mně se hroutí celý svět. Dokonce mě i napadá, že mě v tom posledním hořícím děcáku měl radši nechat.
Po týdnu se vracím z nemocnice. Sousední, bývalý Robertův byt je už obsazený novou nájemnicí. Nedokážu zadržet vyprsknutí, když mi ta holka na chodbě říká svoje jméno. "Mária!" To jméno snad už nikdy nedostanu z hlavy.
"Jo, Robert! To je krásný a zvučný jméno." zakrátko povídám sám sobě do prázdného pokoje. Sedím u zapnuté telky, kterou nevnímám, a upíjím z whiskovky. Všechno je tak šedé a ponuré, až z toho mrazí. Snažím se spláchnout nejenom bolest ze ztráty nejlepšího kámoše, ale taky šok z toho, co jsem zažil při posledním požáru. Ten jsem nerozdýchal ani za celý týden v nemocnici a Robert ho tam ještě korunoval dalším.
Šoků v mém životě většinou není nikdy dost, a tak druhý den v práci dostávám další:
"No, nemůžeš! Prostě nemůžeš, a basta! Jak ti to mám jinak vysvětlit?!" Křičí na mě už skoro půl hodiny kapitán Joles. Pořád se vzpouzím, a on už mírně ztrácí nervy. Ale nepolevuje ve svých povinnostech dobrého nadřízeného, jakým vždycky byl: "Ten trám ti nalomil žebro, který ti poškodilo pravou plíci. Při stresu to v masce už nikdy neudejcháš! A neřvi na mě! Já si to nevymyslel. Doktor přímo zakázal, abych tě ještě kdy poslal do akce!" Velitel mé domovské zbrojnice mě tím doživotně odsuzuje k dřepění v nějakém kanclu.
Nevzdávám se většinou ale tak snadno: "Ale časem se to třeba... To..."
"Časem se to nic to. Bude to pořád stejný a naopak jak budeš straší, bude hůř." Je připravený na všechny varianty mého odporu a nechce ustoupit ani o píď.
"No, a co teda bude dál?!" Rezignuji. Už to tady takhle meleme moc dlouho dokola. Tohle je předem prohraná válka. Jsem smířený s vlastní popravou.
Velitel se zhluboka nadechuje. Je to přesně jako letící sekyra, která mi za vteřinu usekne hlavu, čímž můj život skončí v temnotě nějaké zaprděné špeluňky: "Mám tu návrh, abys dělal ve vyšetřovacím. Co ty na to?" Kouká na mě, jako kdyby právě dobyl severní pól.
"Vyšetřovací?! No, to je teda vzrůšo!" Obratem mu tam naschvál posílám trochu toho globálního tepla.
Jenže on k tomu svému zamrzlému kontinentu okamžitě přidává další, nově objevený a zatím ještě nepojmenovaný světadíl: "Jo! Vyšetřovací. Ale ne tady u nás. Máme plno. Vadilo by ti stěhování?"
"No, tak to je teda fakt nářez, šéfe! Nejdřív to... A teď k tomu ještě tohle?! Teda vy umíte potěšit." Nějak ze sebe nedokážu vyšťárat ani sebemenší kousíček nadšení.
Přitom někdo jiný by po místu ve vyšetřovacím týmu skočil po hlavě, ať už by musel odejít kamkoliv. Vyhnout se přímému kontaktu s ohněm, už nemuset vbíhat do rozpadajících se budov, lézt na stromy pro vystrašená koťata nebo vytahovat lidi ze zatopených aut, tak tomu by chtěl přeci utéct každý, ne?
Jenomže mně dělá dobře, když můžu přispět ke šťastnému konci podobných karambolů.
Naplno se mi tlačí slzy do koutků očí, uvědomuji si, že už nemůžu říkat "můžu", ale navždycky už jenom "mohl jsem".
"Proboha, to na mě nezkoušej, ty srágoro! To na mě neplatí. Ještě jsem ti ani neřekl, kam by to bylo!" Velitel Joles je sice fajn chlap, ale když se před ním začne kdokoliv emocionálně odhalovat, neváhá použít i mnohem tvrdší i vulgárnější slova a nadávky, než právě teď.
"Mně už je to všechno jedno, perte to do mě, šéfe!" S hlavou na pomyslném špalku čekám na zásek do vazu.
"HOOOŘÍÍÍ, HOOOŘÍÍÍ, HOOOŘÍÍÍ...!" Huláká siréna na celou hasičárnu.
Velitel jen přes sklo kanceláře kontroluje, jestli se všichni kluci spouštějí dolů k autům.
Vždy jsem byl hasičem celou svojí bytostí, a věřte, že podvědomí se nedá jen tak snadno ani rychle přeprogramovat na kancelářskou krysu. Vyskakuji ze židle. Ta se kácí k zemi. Otevírám dveře z Jolesovy kanceláře. Ale než bych se stihnul pustit kliky, zastavuje mě jeho řev:
"Ty ne!"
Ještě jeden nesmělý krůček víc do chodby. Třeba to nemyslí úplně vážně. Je přece krizovka, někde hoří proboha!
"Koukej si sednout zpátky na prdel!" Pokračuje ale nekompromisně on a listuje mojí složkou, kterou měl doteď položenou před sebou na stole. "Hele, co bys říkal na Kalifornii?" Desítky dvojsmyslných otazníků v jeho duhovkách by přehlédnul jenom slepec, nebo blbec.
Jenže aktuální požární poplach mi z hlavy maže všechno, o čem jsme před tím mluvili, a tak se chovám jako ta druhá varianta: "Že... Že je to moc hezký jméno?"
"Krucinál!" Plně do našeho rozhovoru mě vrací až zapraskání desky šéfova stolu a jeho zaťatá pěst na ní: "Tak já se snažím, aby ses nezahrabal někde v Minnesotě, a ty si ze mě budeš dělat srandu?!"
"Sorry, šéfe, sorry! Když já bych tak hrozně rád jel s nima." Nasazuji výraz štěněte, které právě počůralo nový koberec.
Vždycky na něj tenhle fígl zabíral a vypadá to, že i nyní: "Já vím, je to těžký! Mám to taky za sebou. Proto mi věř, že brzo budeš rád, že už s nima nemusíš!"
"Těžko, veliteli. Vždyť já nic jinýho neumím."
"A to si jako myslíš, ty pitomečku, že já se za tímhle stolem narodil?!"
"No...," koulím očima, jako bych si odpověď na jeho otázku-neotázku musel nejdřív rozmyslet, "...já doufám, že ne!"
"To si sakra piš, že ne! Ale život je svině a většina lidí musí ztupit hodně nožů, než se jim povede ho úspěšně zaříznout. A ty, chlapče, máš veškerý to tupení teprve před sebou. Tak už konečně poslouchej!" Zjihnul a klopí oči do otevřených desek. Chvíli je zticha. Možná si vybavuje okamžiky, v nichž prožíval to, co právě já. "Hele, Danny, nebudu ti lhát. Čeká tě velká a nelehká změna. Jsem si ale jistej, že ty ji zvládneš. S Robertem vám to šlapalo jako málo komu, koho jsem tu kdy měl. Proto jsem ti sehnal místo ve vyšetřovacím na stanici, který on teď šéfuje. Co říkáš?" Jeho pohled, který na mě u toho hází, je zalitý sluncem a štěstím, protože on moc dobře ví, že přesně tak se budu cítit. Divné, ale je to úplně poprvé, kdy jsem schopný rozpoznat v jeho zadívání se i jakousi vášeň.
"Šéfe! Šéfe! Vy jste bůh a já se k vám odteď budu modlit!" Opět vyskakuji a křičím u toho jako malý kluk, který právě pod vánočním stromečkem objevil vytoužené autíčko. Obíhám stůl a v zápalu radosti mu uděluji řád homopolibku na čelo.
"Sakra, Danny! Já... Vždyť víš, že já nejsem to...!" Tvrďák a prototyp heteráka Joles se ošívá a červená až na zápěstích.
"Sorry, šéfe! Ale já mám takovou radost, že bych se do vás i zamiloval."
"No, to by mi ještě chybělo. Proto ti řeknu něco, co jsem neměl původně v plánu."
Rozjíveně se vracím na sedírnu naproti němu a pořád nedokážu zakrýt nadšení.
"Poslouchej mě sakra!" Vypadá to, že legrace je u konce. Poposedám si proto lehce dopředu a s výrazem naprostého idiota na něho upřeně civím. "No, takhle moc soustředit se zase nemusíš! Zapni mozek a ber na vědomí, že to místo v L.A. jsem pro tebe vyškemral hlavně proto, že chci, abys tam byl s Robertem!"
"Kvůli nikomu jinýmu bych tam taky nešel, šéfe!" Stále nedokážu zvážnět a když slyším jméno "Robert", reaguji jako cvičený pes na povel "aport".
"Já vím, já vím, a proto mě to taky hned napadlo!" Joles se zastavuje, přemýšlí, jak má pokračovat, kouká na mě a drbe se ve vlasech: "Sám moc dobře víš, že po smrti Toma jsem vás s Robertem bral jako svý vlastní kluky. A tebe obzvlášť, protože ten můj pacholek byl taky... No... To... Jako ty!" Má u toho obličej už zase plný emocí. Ale tentokrát jsou to smutek a bolest, říznuté slzami na krajíčku.
Až dodneška jsem u něho tolik znatelných niterných pochodů neviděl, a to ani tehdy, když se jeho jediný syn Tom zabil na motorce. Je jich na mě proto už víc než dost, a začínám z toho být lehce nerv: "Já vím, šéfe, já vím. Mluvte dál! Proč chcete, abych byl v L.A. s Robertem?!"
Což mu velí, aby se vrátil do role suveréna: "No prostě, jste moji kluci a mám vás rád, a protože jsem zjistil, že na Roberta má někdo spadýno, chce mu to v L.A. pohnojit a tím mu zlikvidovat kariéru, nehodlám tomu jen tak nečině přihlížet."
"Cože?! Proč?!" Prožívám další šok.
"To netuším. Nevím proč, kdo, ani co na něho mají. Jen jsem něco zaslechnul v éteru. Jsi jedinej, u koho mám záruku, že mu bude pomáhat a chránit ho ze zálohy nezištně a s láskou, jako jsem to dělal tady já pro vás oba."
"To se ví, šéfe. Ale... Aspoň naznačte!" Jsem napnutý jako špagát a zároveň netrpělivý. Můj přesun za Robertem bude chvíli trvat. Mohlo by být pozdě.
"Fakt nemám ani páru, Danny. Proto tam posílám tebe. Budeš nenápadnej a v jeho nejbližším zákulisí nejlíp odposloucháš, co se kolem Roberta děje."
"Pane, rozkaz, pane!"
"Mazej už vodsud! Mám spoustu práce a nemůžu se tady s tebou vykecávat celý dopoledne." Velitel sice není žádná citlivka, přesto se i v něm skrývá soucit a dokonce taky radost z toho, že někomu může helfnout. Slabě se usmívá. A touhle prapodivnou, pro něho nepřirozenou grimasou, mě vyprovází ven z jeho kanceláře, naší hasičské stanice i mého současného života.
Přestěhování do L.A. nakonec trvá skoro dva měsíce. Musel jsem čekat, až se uvolní místo detektiva v tamním hasičském sboru. Mělo být už dávno volné, ale, jak už to tak v životě bývá, souhra pitomých náhod tomu chtěla jinak, komplikovaně. Trýznivé období. Nejen já jsem si uvědomoval, že ubíhá drahocenný čas a že se v L.A. můžou odehrát nehezké věci. Nedalo se ale nic dělat, stavovské postupy a rozkazy jsou nelítostné. Až osobní, kamarádské i naléhavé přímluvy velitele Jolese dopomohly k přiblížení mého dne D.
Dočkal jsem se. Stojím po odbavení v nástupním koridoru. Máma se ségrou mi mávají z druhé strany terminálu, jako kdybych odlétal do Perského zálivu. Tomu odpovídá i množství slz, které u toho prolévají. Mávám, mávám, ale už je nevnímám. Nemůžu se dočkat Roberta. Jeho vtípků, nadprůměrného sebevědomí a bratrské ochrany. Ale stejně tak nového života v Los Angeles. Třeba se mi tam časem přece jenom povede znova obléknout výzbroj, s vřískající sirénou nad hlavou naskočit do odjíždějícího zásahového vozu a opět zažít to vzrušení mixované strachem.
Fantazíruji, fantazíruji a ani jsem si nevšimnul, že mě letuška vítá na palubě Airbusu, který se za kraťoučko odlepuje od ranveje, a rodné město tam dole se zmenšuje a zmenšuje až úplně mizí pod hladinou mraků.
Ta se po dvou hodinách klidného letu opět rozevírá a v okénkách letadla se objevuje přibližující se L.A. Žmoulám v dlani papírek s adresou pronajatého bytu. Věděl jsem, že jediné, na co budu myslet, je Robert, vše je tedy připravené tak, abych si ostatní nemusel pamatovat.
Se stejnou řekou spolucestujících, která mě dostala do eroplánu, ho opouštím a pokračuji dál přes letištní halu. Za pochodu popadám svůj skromný kufr a lehkým krokem mířím k poslednímu kontrolnímu bezpečnostnímu rámu, přes který už vyhlížím taxíky porovnané před východem.
Všechno je tak nějak zrychlené, zkreslené, skoro jako v komiksu.
Coby jeho hlavní hrdina přeskakuji jednotlivá dějová políčka až se v tom posledním ocitám tváří v tvář dvěma policajtům.
Vyzývají mě, abych je následoval, byl v klidu a nekladl odpor, protože při rentgenové kontrole mého zavazadla zjistili podezřelý předmět. Všichni v nejbližším okolí se otáčejí a koukají na mě jako na toho nejhoršího teroristu. Zmenšuji se a toužím po schopnosti zasunout se pod podlahu.
"Co je to za blbost?! Jakej předmět?! Že by ségra něco přibalila?! Nebo na mě hned na začátku útočí ten, kdo chce ublížit Robertovi?! Robert! Jasně to bude nějaký vtípek na uvítanou!" Letí mi hlavou plejáda myšlenek a ta poslední trochu uklidňuje.
Přesto nejsem schopný dokonale zaostřit ani pochopit, co se děje a jestli se skutečně jedná o vtip, nebo ne. Jsem vynervovaný z neznámého prostředí a do toho ještě tohle. Policejní výslech je pro mě něčím doposud nepoznaným, a tak nutím mozek, aby se konečně uklidnil, a všechny smysly soustředím jen na cestu, která vede někam do útrob letiště.
"Ten kufr položte na stůl a pomalu ho otevřete!" Slyším za zády hned po tom, co se za mnou dovřely dveře malé místnůstky.
"Promiňte, ale to musí bejt nějakej omyl! Já v něm mám jen pár osobních věcí, hlavně oblečení!" Snažím se působit klidně a připravuji se na to, že sem za chvíli vlítne Robert. Místo něho mě ale překvapuje info, že s tím jsou seznámeni.
"No, a to se tady nesmí?! Nebo v L.A. starší hadry považujete za nebezpečný předmět?!"
"Klid! Klid! My vám to..."
Dveře se náhle otevírají a do místnosti vstupuje...
"Mami?!" Nechápu. Hlavně to, proč je celá v černém. Jenže máma dělá, jako bych tam vůbec nebyl.
Za ní se vzápětí objevuje stejně oblečená sestra, Robert, velitel Joles i další moji kolegové a kamarádi.
"Roberte! Brácho, co je to za blbej vtip?!" Snažím se udělat krok jejich směrem. Napřažením obušku mi v tom ale zabraňuje jeden z policistů, který rovnou mlčky naznačuje, abych se podíval do kufru.
"Sakra, lidi! To je fakt primitivní sranda!" Na urnu s mým jménem se jinak reagovat nedá.
"No tak, nechte toho!" Křičím na ně zpoza stolu. Ale marně. Odezva žádná. Všichni koukají do podlahy. Máma i sestra brečí tak, jak jsem to u nich ještě nikdy neviděl. Robert se sice snaží, ale ani jeho pláč se nedá zakrýt.
Místností se rozeznívá extrémně smutná melodie.
"Hej, to už ale fakt přeháníte." Žadonivě se jim snažím naznačit, že to opravdu není vtipné.
Tu písničku poznávám. Je to přesně ta, o které jsem se kdysi zmínil jako o své pohřební. Do jejích prvních tichých taktů se pietně ozývá menší z policajtů:
"Buď s bohem, Danny! Byl jsi dobrým synem, bratrem, kamarádem i kolegou. Poctivým záchranářem, který svůj život ztratil ve službě pro druhé. Z požáru jsi v posledních chvílích vyprostil dvě nevinná stvoření. Sám jsi v něm však navěky zůstal. Polomrtvého tě sice věrný přítel Robert vytáhl z ohnivého pekla hořícího dětského domova, bylo ale již příliš pozdě. Duše tvé tělo opustila dřív, než tě záchranáři stihli naložit do sanitky. A tak jeden mladý život skončil, ne však v našich vzpomínkách. Odpočívej v pokoji! S vděčností tě v srdcích budeme uchovávat."
Dochází mi to. Nejsem součástí žádného Robertova kanadského žertíku. Už nepatřím do jejich reálného světa.
A teprve nyní se máma, ségra i Robert dívají přímo na mě a já cítím jejich lásku, smutek, vztek, beznaděj i marnou touhu vrátit čas.
Je nám dovoleno ještě něco málo posledních vzájemných očních pohlazení, a to prostřednictvím mé podobizny, vystavené pohřební fotografie.
Všechno kolem mě se pozvolna, ale nezadržitelně začíná rozpadat na malé bílé kostičky. Nohy, tělo i ruce se mi před očima proměňují v mlžný opar. Odcházím. Slyším už jenom vzdalující se myšlenky mých milovaných a jejich lásku. 

Michal Reho

Rozhovor a Michalem Reho