Michal Reho

Píše "jen tak z radosti a pro zábavu"; sci-fi, dobrodružné a fantazy příběhy. Výraznou složkou jeho amatérské literární tvorby jsou rovněž gay erotické povídky. Rád vytváří další světy a každého, kdo zůstává duchem mladý anebo má prostě jenom zájem, srdečně v nich přivítá. Dosud mu vyšel jeden román - Já, Inrův dědic (Klika, 2018), který zajímavě kombinuje jazykové vrstvy a nevtíravým způsobem využívá nespisovného jazyka.
V současné době přichází také s básněmi, v nichž klade důraz na přirozený rým a vytváření nálady s prvky nevtíravé didaktičnosti. 

Pohádková

Střevíček skleněný o schody zvonil.
Proč by se pro něho kdokoliv sklonil?
Však princové obecně mívají vady,
chtějí věc vyřešit hned teď a tady.

Dračí sluj nevoní a není hezká,
přesto tam princeznu odvezou dneska.
Jak by se ubránit mohla jen sama,
když jí vždy tvrdili, "jsi pravá dáma!"

Skřítkové, víly i bahenní trol
nemají na výběr ani na vzdor.
Musejí skotačit, kouzlit a hrát,
že každý z nich má roli svou rád.

Jenomže pohádky, vážení přátelé,
tvářit se nemůžou chmurně či kysele.
A proto hledají náš zájem nevšední,
aby svět nezčernal jak zázrak poslední.

Lež x Pravda

Rozbřesk, a Měsíc všechno ztrácí,
odmítá se hvězdě vzdát.
"Proč Slunko vždycky úder vrací?"
mohl by se klidně ptát.

Kdopak sdělí mu tu krutou pravdu,
co nemůže být jasnější?
Slunce nemusí mít ani snahu,
říct: "jsem víc než jenom včerejší."

A jak Luna rychle mizí,
pod silou záře úsvitu,
lidem není až tak cizí
lež v kabaretním hábitu.

Růže může

Letí, letí, letí
plátek růže jako smetí,
nemá být však odpadem,
nýbrž lásky důkazem.

Kousek květu z růžoví
dopadá ti do spaní.
Několik snů voňavých
přivede ti na rty smích.

Zjistil jsem totiž,
a v tom je ta potíž,
že jenom růže
až k tobě může.

Proto v závoj růžový
měním nebe potají,
aby bylo zcela jasné,
že láska moje nevyhasne.

Proto v závoj měním nebe,
že chci jen a pouze tebe.
Až se růže rozšíří,
nebude už potíží.

Tisíce útržků k tobě míří
jako mlha, něžné chmýří.
a seberou ti všechen žal,
jako bych tě sám objal.

Okvětní jsou ze mě plátky
a pevně doufám, že nikdy zpátky
tohle už vracet nebudem,
že v souladu jsme s osudem.

Ptám se, živote...!

Truchlím nad listím,
i když stromy dál stojí.
Vím, chybí tu smysl,
a přece to bolí.

Trápím se časem,
a proto jím mrhám.
Jsem bezbranná loďka
daná bouřlivým vlnám.

Proč soužím se budoucnem,
a přítomnost míjím,
na minulost obtížnou
záměrně cílím?

Ptám se tě, živote,
ptám se tě, ptám,
jak uchopit něco,
co v dlaních už mám.

Ptám se tě, živote,
ptám se tě, ptám ...!

...Hle! Život si mlčí
a jen víří vzduch.
Nebo snad dokonce
já ztratil sluch?

Májová

Třešeň chránila je objetím,
do květenství se smáli,
nevnímali žádný stín
a vůně slastné všude hrály.

Voněl les i louka kolem,
přes vlasy plné odlesků,
co míhaly se rychlým shonem,
aby neztratily nádech snů.

Když políbení zrodilo se,
z emocí a sebevíry,
Zem vrávorala na své ose,
až gravitační zvedla síly.

Do trávy padli vyčerpáním,
proudila jim láska v žilách,
Slunce kývlo, ať jdou za ním,
"zůstávejte v šťastných slzách!"

Květen vládne příliš snadno,
mládí jen tak postrčí,
milencům bývá celkem jedno,
že i svět někdy se zamračí.

Bez dotyku pravých citů,
srdcem něžně ukovaných,
nebylo by velkých hitů
ani dětský křik a smích.

Pochválen buď MÁJ❣️

Nešťastný měsíc

Spatřil mladík,
spatřil lásku,
uchvácen tolik,
nevydal hlásku.

Pozemskou noc první
kohout hvězdný kokrhal:
"city nejsou zrní!"
až chlapce v dáli odehnal.

Hoch vrátil se a odhodlal,
však ztratil ji už navždy,
beznadějně hledá dál,
leč obává se pravdy.

Pravidelně od té doby
krášlí tichou prázdnotu,
když podíváš se do oblohy,
zříš tam jeho samotu.

Nezaslouží zatracení,
tehdy byl jen mladý kluk,
nám přináší i poučení,
že primitivem bývá hluk.

Sníh občas i vzhůru letí

Padal sníh a já se vznášel,
větší klid bych těžko našel.

Když utanula všechna hnutí,
mysl k sobě přišla s chutí.

Uvědomil jsem si záhy,
že nemá život pevné řády.

Bývá jenom shodnou náhod,
přezběsilý tvrdý závod.

Dostih na čas, bez pravidel,
kde čestný cíl je velká svízel.

Dá se přesto, znám ho sám.
Nevzdávej to! Přísahám.

Stačí málo – zastavit
a vlastní duší opět být.

I když padneš jako sníh,
je to radost, dětský smích.

Jestli do nebe si zaletíš,
pak bezmocná je Země tíž.

Hlavně na paměti stále měj,
zrůdy nikdy nepouštěj!

Zvenku, uvnitř, od řetězů,
nebezpečné jsou i ze snů.

Závěje i čisté vločky
zničí – navždy, bez pomlčky.

Slovní sítě

Proplést oheň s vodou,
až déšť by se zalykal?
Mimochodem, nadhodím,
jak slova rozkvést mohou,
a žádný konflikt nevznikal.

Svázat peklo s nebesy?
Velký rozdíl tady není.
Mimochodem, vím,
že nepraskly by útesy
a svět by zůstal Zemí.

Uplést hezké souvětí
všichni klidně můžeme.
Mimochodem, rozumím
a zkouším třebas potřetí
nevidět věci zúženě.

Z písmenek lana, nebo sítě
bývají dost pevné.
Stačí jenom rozhodit,
když jiní pádí hbitě
a kosti mají ohebné.

Do pavučiny slovní,
někdy uvíznou i něhy.
Pak řeči nejsou bezpečné,
a občas i ti dobří, vzorní
posouvají vlastní břehy.

Hlásky, slabiky, celé věty,
- pozor na ty záludné!
Mimochodem, neřeším,
co rádoby hodné tety
donášejí na druhé!

LOVEc

Na pokraji lidských sil,
na hranici možností,
vidí pouze jeden cíl,
kam míří si bez lítostí.

Rytmus tepů vládne všemu,
dech se téměř zastavil,
plíce i tak brání tělu,
aby důvod jiný byl.

Nic dalšího smysl nemá,
den se hroutí do ztracena,
rozum chřadne, tvář je bledá,
v zoufalství jdeš na kolena.

Srdce pláče nepřítomně,
nechápe vše kolem něho,
jakoby zdi v tomhle domě,
chtěly pozřít hlavně jeho.

Jsi jen oběť, slabá kořist
vášní, citů, milování…
Jak mám věty, sakra, doříct,
a nebýt terčem pohrdání?

Já nedovolil nikdy ani,
abych všechno tohle snášel,
a moje touhy mění přání
v reálno, co kdysi našel.

Lovcem byl jsem. A dál budu?
Ne, není zač se omlouvat!
Ač jasně káže řeč osudu,
umím věrně milovat.

Poddajnost když proudí tepnou,
dobyvatel je tvým snem.
S koncem honu křídla setnou,
a pak stane se ti otrokem.