Michal Reho

Já, Inrův dědic

Takže opuštěnej sedím v malým křesle, užívám si jeho měkkej posez,
čučím do stropu a přemáhaj mě myšlenky na moji lehce komplikovanou
existenci.
Ale pozor - ne proto, že bych se litoval nebo chtěl na okolí filmovat chudáčka bičovanýho sudičkama. Právě naopak - veškerý tohle přemítání mě má nakopnout a dodat mi sebedůvěru.
Jsem totiž sice ještě poměrně mladej, ale už jsem toho zažil tolik, že by
mě nemělo jen tak něco rozházet.
A právě tu poslední větu si teď snažím narvat do hlavy a nahradit tam
s ní nervozitu, která mnou pulzuje.
Z dopingový prohlídky uklidňujícího stropu mě vytrhává mobil, kterej
kvůli vibracím poskakuje po skleněný desce konferenčního stolku.
"Aaa! Už je to tady!" říkám si polohlasně a ani se na něj nedívám.
Čekám totiž seznamovací hovor s prvním klientem, kterej by mě měl
pozvat na sklenku.
Teda, měl?!
Spíš počítám s tím, že posezení někde v báru, kde houstne dým bude následovat, protože se mi z recepce doneslo, že se můj první kunčaft objednal na desátou. A co jinýho by se dalo v tuhle pokročilou hodinu společensky provozovat s přihlídnutím k tomu, že intimní radovánky klientů se společníkama jsou, díkybohu, striktně zakázaný firemním kodexem, kterej tady všichni dodržujou?
Jenže se pletu.
Displej mi nehlásí příchozí hovor, ale textovou zprávu. A to mi na klidu
nepřidává. Podle pravidel by totiž zákazník měl vždycky navázat kontakt
hovorem, a ne esemeskou. Prohlížím si proto podezíravě a nahlas písmenka
na mobilu:
"Ahoj, Damiáne! Až budeš mít čas, prosím, stav se u mne v kanceláři.
Jsem tu dnes do půlnoci. Díky, Richard."
Krčím ramenama a do éteru prázdnýho pokoje odpovídám digivzkazu:
"Třeba hned." A nepřerušeně dál pokračuju v rozhovoru s textovkou,
která je od hlavního manažera, sedícího zrovna teď v kanclu pode mnou:
"Proč šéfa nechávat čekat, když se zatím práce nehrne?"
Popadám mobil, opouštím pohodlný sezení a vzápětí i pokoj, kterej se
za mnou samočinně znepřístupňuje, protože automatickejma zámkama
jsou osazený vstupy do všech pokojů.
Na chodbě, těsně vedle mejch dveří, je zrcadlo, který vypadá, jako by
bylo vsazený do obrazovýho rámu zaštukovanýho do zdi, a tak ho zneužívám,
abych zkontroloval vzhled: "Jo! To by šlo."
A už pohopsávám po schodech dolů do prvního patra, kde mě směr točících se schodů kontinuálně posílá přímo ke dveřím s číslem jedna.
"Ahoj, Richarde! Potřebuješ něco?" hlásím potom, co mě do nich vpustil
bzučák.
Urostlej blonďák s vymakanou postavou, usazenej za stolem, mi modrejma očima naznačuje, že mě nečekal tak brzo: "Ne, ne. Chtěl jsem si s tebou jen osobně promluvit. Podle rozpisu vím, že tam dnes až do dvaadvacáté hodiny nikoho nemáš, proto mi přišlo vhodné tě tady uvítat, seznámit s novým pracovištěm a možná i domovem a tak." Zastavuje se a zkoumavě si mě prohlíží, snad abych mu dal souhlas.
"Jasně! To bude supr."
Na šéfovejch hladce oholenejch tvářích se objevujou ďolíčky. Ty bejvaj jinak většinou schovaný pod maskou vševědoucího a všehoschopnýho alfasamce, kterej zásadně před zaměstnancema asi moc často nedává na odiv svoje pocity a emoce. Pousmání proto zase rychle mizí a objevuje se jeho obvyklý přísný manažerský zakabonění: "Já vím, že jsme o tom mluvili při pohovoru, ale raději opakuji..."
Všechno se ve mně zastavuje, protože to říká tak, jako bych hned první den něco provedl. Chytám se dlaněma za opěradlo historický židle, která stojí naproti němu u stolu, a čekám nějakej ten seřvunk. On se dál sebejistě kolíbá v tý svý moderní a odpružený: "...nejsme žádný bordel! Vybudovali jsme tenhle podnik na základě korektních požadavků
podnikatelů, politiků a aristokratů, kteří v Praze z nejrůznějších důvodů tráví svůj drahocenný čas a chtějí, nebo ho potřebují vyplnit společností mladých profesionálů. Ti klienta, dle předem uvedených požadavků, doprovázejí, kam si přeje a nechce či ze společenských důvodů nesmí přijít sám."
V pohupování nepřestává ani s koncem proslovu, kterej sice slyším, ale nevnímám. Nesoustředím se na to, co mi povídá, ale na něj.
Jmenuje se Richard Valten a vyzařuje sebevědomí založený na nadprůměrný inteligenci, kterou jsem rozpoznal už během našeho prvního setkání u včerejšího přijímáku.
Tam seděl uprostřed skupinky vyhledávačů novejch tváří, mezi který patří i asistent André ze Španělska. Každej z nich tam měl svýho kandidáta, proto pohledy vrhaný na moji maličkost nebyly úplně ty z nepřívětivějších. A jejich nevraživost asi přiživovalo i to, že se Richard chystal přijmout jenom jednoho z navrhovanejch adeptů.
Můj objevitel André tam chyběl, což mě společně s přísnejma ksichtama porotců přetrémovávalo. Ale neodrazovalo a já byl odhodlanej se o nabízený ryto klidně i poprat.
Sólorozhodování se už dávno stalo mojí podstatou, a proto mě víc zneklidňovala výrazná profesionalita, dokonalost vystupování i celkovej vzhled lidí sedících za stolem přede mnou, na jaký jsem zatím zvyklej nebyl.
Každej z nich byl oblečenej v jednoduchý, ale na první pohled kvalitní
bílý košili s mrňavejma lístečkama na manžetách, která v kombinaci s Richardovým vyjadřováním dávala jasně najevo jeho smysl pro dokonalost i těch nejmenších detailů, kterej má všem zájemcům o práci v tomhle podniku naznačit ústřední krédo - vše pro firmu a její úspěch!
Prostě a jednoduše na mě udělal dojem, kterej přetrvává i v průběhu fi -nále jeho referátu o tom, co a jak bych měl
u Zlatýho Lístku dělat.
Během něho se zvedá ze sitcu potaženýho bílou kůží.
Následuju ho a vycházíme na chodbu s tmavě hnědým kobercem, lemovaným po obou jeho stranách pásem lipovýho listí.

Amorsův deník

Táhlý plamínek olizuje knot svíčky, a potemnělá komůrka se trošku prosvětluje. Den končí, nastal čas na závěrečnou fázi pracovních povinností.

Táhlý plamínek olizuje knot svíčky, a potemnělá komůrka se trošku prosvětluje. Den končí, nastal čas na závěrečnou fázi pracovních povinností.
V rohu u psacího stolu sedí malý boubelatý andělíček. Před sebou oběma rukama svírá otevřený sešit, do kterého chvíli zírá. Snad jako kdyby přemýšlel, jestli s ním mrštit o zeď, anebo ho prostě jenom zavřít.
Po chvilce ale vítězí jeho vrozená disciplinovanost, notes pokládá na desku stolu a do pravačky bere dlouhý bílý husí brk. Namáčí do kalamáře a opatrně přikládá špičku na zažloutlý papír.
Jenomže nepíše. Opět jenom tupě a nepřítomně civí vpřed. Všechen Héliův inkoust stéká a vpíjí se do struktury pergamenu. Obrovská černá skvrna se zažírá do prvního listu.
"Takhle výstižně by se to dalo také vykreslit," povídá si tiše. "Jedno velké černé rozpatlané smradlav..." Rychle zastavuje vlastní nevychovaná slova i myšlenky.
V tom okamžiku ale zároveň ve svém nitru objevuje i dostatek odvahy, aby začal o pár řádků níž vytvářet písmenka, kterými musí zaznamenat průběh a výsledky jeho výkonu.
Jindy mu to jde samo od sebe, ale tahle šichta se nepovedla.
Ještě nikdy se něco takového nestalo. Nikdy! Ani jednou za celé ty roky, staletí i milénia, v nichž zodpovědně vykonával svěřené poslání. Je přeci jedním z nejlepších. Patří mezi privilegované. Šéf si ho váží.
Samotný tomu nedokáže uvěřit a kolotoč otázek v hlavě se nechce zastavit.
Naopak. Nabírá na rychlosti, a stále dokola se mu tak před očima odehrává ten zpropadený okamži... Příšernos... Hrůz... Nepopsatelný běs, který asi nebude ani schopný zapsat do deníku.
Za to, co provedl, ho čeká možná i snížení počtu perutí, ne-li dokonce jejich úplné odebrání. Minimálně! Zasloužil by totiž mnohem horší potrestání a nejděsivější na celé věci je, že si to uvědomuje a žádný soud nebude považovat za nespravedlivý.
A přestože si nechce přiznat, že se mu to všechno jenom nezdá jako nepravděpodobná noční můra, pomalinku rozhýbává pravé zápěstí, a pokouší se o vytvoření pravidelného hlášení, aby alespoň něco dokončil, jak má:
Milý deníčku,
jsi mi věrným přítelem, kterému můžu svěřit úplně všechno. Činím tak už hezkou řádku let, takže se z tebe za tu dobu stala spíš obrovská knihovna plná deníků.
Já vím, já vím! Tohle vpisovat nemusím. Stejně jako, že jsem vždy byl svědomitý Amo...
"Jsem přeci Amors!" Zničehonic bouchá levou pěstičkou do stolu. "Amors! Tak jak jsem to mohl jenom udělat?!" Kříčí do sešitu jako šílený, až se mu oči zalévají slzami, které brání v dalším psaní.
Zuřivě je utírá špičkami křídel, ale nepomáhá to. "Jsem nástrojem opětované, spokojené a opravdové lásky. Jak jsem jenom mohl?! Nepřestává naříkat a ředit černou tuš upřímným pláčem.
"Co je?!" Objevuje se ve dveřích zvědavá podobně kudrnatá hlavička.
Což ho nutí, aby se opět pokusil vysušit oči, trochu se pootočil na židli a šeptnul: "Nic."
"To tvoje nic slyším i přes chodbu!" Dál ho napomíná soused.
"Odpusť! Už budu potichu."
Pero znovu, ale možná ještě víc neochotně než na začátku, začíná klouzat po papíru:
Já jenom netuším, jak popsat ten kardinální průs... průšvih, který jsem udělal. Nic takového se snad ještě v dějinách nepřihodilo.
Drahý Bože, proč jsi dopustil?! Jsem přeci Amors. Amors! Erósův bojovník. Jeden z tisícovky, která mu pomáhá naplňovat lásku, city a veškerou zamilovanost. Bez nás by sám nedokázal ... Jediný důvod naší existence. Pouze čistá a neposkvrněná. Upřímná a silná láska ve všech jejích možných podobách. Tak jak jsi jenom mohl?!
Musím sem vepsat i tohle. Chápej, Všemocný! Máme zaznamenávat cokoliv, co se pojí s naším posláním. Cokoliv! A ony události nejsou pouhé "cokoliv", ale monstrózní podělávka.
Ale stala se. A mně nezbývá než přijít na způsob, jak ji napravit. Tedy alespoň se modlím, aby se takový někde vyskytoval a já ho našel.
Doufal jsem, že se mi to povede dřív, než dojde k centrálnímu zápisu. Jenže už při mém návratu byl Dan... Danny při... přižazen...
Andílkova ruka se třese tak moc, že si musí dát pauzu.
"To je průser!" Nedokáže se ubránit, aby si zase trochu pološeptem neulevil.
Další macatá slza se mu tlačí do koutku. Pravou perutí ji posílá na podlahu a ruce se mezitím věnují zapalování druhé svíce.
Jako by víc ohně mělo vnést větší jasno do aktuálního propleteného karambolu.
A zdá se, že snad i malinko ano. Nešťastník se s maximální možnou statečností vrhá zpátky do zápisu:

Denní hlášení:
- ranní údržba křídel proběhla dle všech předepsaných pravidel.
- následovala kalibrace luku. Zjištěna mikroskopická odchylka. V dílnách tedy došlo k seřízení úchytů a byla nutná celková renovace tětivy. Opětovná kalibrace celého luku na moji klasifikaci. Na závěr kompletně zkontrolováno a opatřeno novou certifikací.
- na služebně vyzvednut denní rozpis.
- místo výkonu - Země.
- počet misí - 8934.
- ve zbrojnici nafasována příslušná doplňková výzbroj i nezbytné množství zásobníků komprimovaných nanošípů odpovídající ráže N.A.1m.
- v koordinační základně jsem absolvoval týmovou poradu.
- po ní s ostatními ve výsadkové formaci přesun k hlavnímu portálu.
- byl mi přiřazen tradiční startovací bod č.777, který jsem bezchybně použil, a prostor brány tak vzorově opustil.
- úspěšný vstup potvrzen dispečinkem - telekomunikační signál s kódem RAY777, návratový PIN nezměněn.
- podle pásem, v čase 571 pozemských minut před zahájením nové rotace planety, řádně dokončeno 5274 přesných zásahů, určená srdce aktivována na odpovídající souřadnice.
- až potud vše v naprostém pořádku a bez odchylky od standardního postupu.
- harmonogram jsem plnil s očekávanou ideální rezervou.
- v uvedeném termínu jsem se dostavil na místo výkonu operace č.: 527...
"Já to nedokážu!" Zoufalý výkřik doprovází upuštění pera, které končí u nožiček zdeptaného Amorse a jeho obličej zase ve slzami zmáčených dlaních.
"Něco si mi slíb...!" Opětovně se do vchodu tlačí rozzlobený soused.
Rozprostřeným tichem se line pouze slaboulinké vzlykání, které ho přitahuje blíž ke stolu.
Opakovaně něžně hladí zoufálka po zlatavých kudrlinách: "Nebreč! Tos nikdy nedělal. Co se ti stalo?"
Usedavý nářek ale neustává. Vší silou proto zvedá uplakánka ze židličky, staví se k němu tváří v tvář a osvobozuje mu obličej z křečovitého sevření jeho přisátých dlaní. Přívaly nových a nových slzí z něho otírá konečky svých perutí.
Ty mají magicky chlácholivou moc, fungující i na bolístky samotných Amorsů.
"Už je líp, Šťístko?" Ptá se opatrně, když se na něho podlité oči konečně dívají alespoň trochu vnímavě.
"Říkal jsem," dokonce se mu vrací i řeč, "ať mě tak...," přestože ji musí na chvilku přerušit, aby utřel nudli u nosu, "neoslovuješ!"
"A já zas, že na tebe nebudu volat Sedmsetsedmdesátsedmo! Jako ostatní. S těmi tvými sedmičkami jsi prostě Štístko, Lucky, šťastlivec, zlatíčko." Věrný přítel se na něho nepřestává vřele usmívat ani ho hladit po tvářích.
Lucky si odevzdaně sedá zpět ke stolu a klopí oči do jeho desky: "Klidně mi říkej i hůř! Nejsem hoden ničeho lepšího. Možná ani toho čísla."
"Proč?! Co se stalo?"
V ten okamžik v něm bují veškerá zbývající síla, odvážně odtrhává pohled od deníku: "Bezprecedentní katastrofa celovesmírných rozměrů." A pak ho zas truchlivě posílá do rozevřené napůl popsané dvojstrany. "Kterou nedokážu ani napsat, natož vyslovit."
"Ale, ale!"
"Opravdu. Provedl jsem něco..."
"Třeba není úplně všechno ztracené a možná máme šanci něco zvrátit."
"Ty bys...?! H...!"
"No, jen to dořekni! Jakou mám přezdívku?" Poťouchle se na něho směje soused.
"Honey!" Nesměle odpovídá Lucky.
"No, vidíš. Ani to nebolelo."
"Mně už je všechno jedno. Myslím, že mi stejně nic nepomůže." Zase už se začíná utápět v beznaději.
"Já jo. Pokud jde totiž o tvůj problém, a ne ten Theopekův, pak by nám jeho zmizení mohlo býti nápomocno. Chaos, který svým útěkem způsobil, můžeme zkusit využít, abysme nepozorovaně urovnali onen údajně tebou vytvořený nadgalaktický průšvih." Neskrývaně se dál usmívá Honey.
Luckymu jiskří v panenkách miniaturní záblesky. Nadějné vibrace mu projíždějí celým tělem, až se chvěje, a trochu se vrací i do obvyklé nálady:
"Smát by ses tomu neměl. Je to skutečně óbrmalér."
"Když máš ten pocit?" Chápavě oponuje Honey a něžně pokládá dlaně na jeho hrudník. "Ukaž! Koukneme se, cos pokazil tak strašně, že to nemůžeš svěřit ani deníčku."

Rozhovor s Michalem Reho