Chtěl jsem vytvořit takový ráj, z něhož se vrátit nepůjde

Rozhovor a Janem Yenkeem Kalinou

Tma. Vědomí není schopné zachytit nic jiného. … Pomalu se probouzí sluch. Není nic slyšet. Není tu nic cítit. Ani teplo, ani chlad. Není tu nic, čeho se dotýkat…Postřehne, že se k němu kdosi sklonil, aby ho péčí zahalil do jemného plátna.

Yenkee, vzpomínáš si na okamžik, či sled okamžiků, které Tě vedly k napsání románu Úděl Hvězdorozených? Jsou ty chvíle v tobě nějak uložené?

Řekl bych, že ano. Od čtyř let jezdívám na dětský letní tábor v malebném srdci Vysočiny, což pro mě obzvlášť jako pro dítě byla velmi srdcová záležitost. Pokaždé, po těch mnoho let, když jsem se z tábora vrátil domů, říkal jsem si: "Kéž by to nikdy neskončilo". Obdobné pocity jsem prožíval po návratu ze studia na Havajských ostrovech – další tvrdé probuzení z ráje do reality. Je to samozřejmě zcela přirozené, ale já se s tím nějak odmítl smířit. Tehdy se zrodila myšlenka stvořit takový ráj, ze kterého se nejen nebude nutné vrátit, ale ze kterého se vrátit ani nepůjde.

Po příjezdové cestě vedoucí k základně letního dětského tábora na odlehlém místě Vysočiny v Česku jede ošuntělý duster. Ostré slunce se opírá do čelního skla a oba vysokoškoláci ve voze mají lokty shodně vystrčené ze stažených okének. Na zadním sedadle se válí dva velké cestovní batohy. … Hned po příjezdu začíná velké objímání se všemi ostatními vedoucími, se kterými se přes rok nemají moc příležitostí potkat. Tohle setkání je přesně to, co teď všichni přítomní nejvíc potřebují.

Jak se to autorovi přihodí, že se najednou ocitne v samotném textu? Jak se to přihodilo tobě?

Při psaní jsem si to neuvědomoval, rozumím tomu až teď zpětně. K autobiografii autor podle mě sklouzne ve chvíli, kdy si pro svoji tvorbu zvolí příliš osobní téma. Úděl Hvězdorozených je postavený na úplně nejniternějším konceptu místa, které považuji za svůj bezpečný prostor – tajuplný tropický ostrov, taková Země Nezemě.
Jak jsem si mohl myslet, že bych se do takového příběhu dokázal neprojektovat?

Já… já tu ve skutečnosti nejsem jen pár dní, že ne? – Ne, Greysi. Je tomu už rok, co jsem tě sem přivedl. Celý rok trvalo, než jsi tu na své narozeniny opět procitl.

Knihu jsi psal dlouhých sedm let. Co bylo časově nejnáročnější při jejím zrodu?

Úděl je moje prvotina, takže vlastně obecně nastudovat co všechno spisovatelství znamená a obnáší zabralo velkou spoustu času. Nejdéle ale trvalo uvědomění, že to, co si tak samovolně ťukám do počítače by reálně mohl být ucelený příběh, který by mohl nabýt třeba i knižní podoby. To zdaleka přesahovalo moje ambice. Hledání sebevědomí na oslovení nakladatelství. Obecně hledání se, SEBE. To trvalo mnohem déle než samotné psaní.

Bylo v románu místo, na němž ses při psaní totálně zasekl?

Záseky přicházely přirozeně pokaždé, když v příběhu došlo na téma, o kterém jsem toho tolik nevěděl, např. soudní proces. Pro tyto části jsem se musel bokem dovzdělávat, abych, pokud možno, nepsal nesmysly.

Tma. … Opatrně přejíždí prsty po povrchu před sebou. Je hladký…

Teď bych ti rád položil otázku, jakou mi čtenáři rádi pokládáme svým oblíbeným autorům. Jaký je tvůj proces psaní?

Úděl jsem psal zvnějšku dovnitř. Od vymezení hranic, jakási kostra, přes svaly v podobě postav, po vnitřnosti v podobě děje a zápletek.
Teď mám ale rozepsaný nový projekt a u něj je to přesně naopak. Prostě jsem začal psát děj a kde jsou jaké hranice zatím vůbec netuším.

Máš při psaní nějaké specifické rituály?
Rituály žádné nemám, píšu, kdykoli mám myšlenku a kdekoli se namane. Třeba na stromě.

Jeden po druhém se jako v transu začnou pomalu svlékat. Postupně po přírodních kamenných schůdcích vstupují do horké vody. Každý si najde své pohodlné místo. Je to nepopsatelně příjemné. … Bez jediného slova to všichni tři cítí úplně stejně.

Souznění v tvém románu já vnímám jako jakýsi základ lidských vztahů, vztahů různé intenzity, ať už to nazveme láskou, přátelstvím, kamarádstvím, city nebo erotikou…
Lze v dnešní sobecké době, v níž je mantrou individualismus, vůbec souznít?

Souznění, o kterém v příběhu píšu, je fiktivní pouto, které v samotném prožitku mnohonásobně převyšuje pocit lidské lásky. Jde o charakteristický znak Hvězdorozených. My jsme lidé, tak je, myslím, v pořádku, když "jen" milujeme. K souznění se můžeme svými city blížit prostřednictvím zamilovanosti, ale protože součástí našich těl nejsou neviria – biotechnologie Hvězdorozených, která by naše prožitky z mezilidské interakce umocňovala, tak skutečně souznít vlastně ani nemůžeme.

Tys součástí věčné rodiny. Věčnost jest tvou pramáti. Praya vlídnou matkou tvou. My ostatní sourozenci tvými na věky věků budeme…

Věčnost, vedle Souznění, další důležité téma Tvého románu. O věčnosti se v našem civilizačním prostoru mluví spíše v tom křesťanském, potažmo náboženském, významu. Co je věčnost podle Yenkeeho?

Skutečná entita nebo jen jakýsi vnitřní hlas? V příběhu ji nazývám Věčností, ale v reálném světě mi jde vlastně spíš o neměnnost. Myslím, že je v pořádku se vyvíjet, ale také myslím, že má každý z nás právo si nenechat změnit svoje primární nastavení. Že každý má právo znát a uchovat si své nejryzejší (dětské?) já a pravidelně se jím nechávat unést. Zvědomit si a být, kým jsem vždycky byl. Pro Hvězdorozené je tahle myšlenka kruciálním prvkem.

… nepřemýšlej nad tím, přijmi to, co cítíš. - To, co k nim cítím, nedokážu ani správně popsat.

V tvém románě má číslo tři až pilířovitý význam, o symboliku archetypální trojky se opíráš už v samotné výstavbě příběhu, kdy několik důležitých motivů rámuješ do této číslice…

Číslo tři nevnímám jen jako konkrétní číslici, která mě numerologicky celý život obklopuje. Vnímám ho i v přeneseném významu jako "prostřednictví". V mnohých aspektech života se cítím být na pomezí. Je pro mě důležité si připomínat, že i přelom je právoplatné místo. Že nejde o nějaký úzký okraj, na kterém se musí balancovat a v jednu chvíli spadnout na tu nebo onu stranu. Že jde být prostřednictvím (převaděčem?) mezi dvěma spojitostmi. A že je to tak v pořádku.

Já… já jsem umřel.

Když jsem četl Úděl Hvězdorozených, napadlo mě, že tvůj román by si měli přečíst také ti, kteří mají z nějakého důvodu strach ze smrti, bojí se jí. V českém prostoru je smrt stále stigmatizována a "ve slušné společnosti se o ní nemluví". Proč tomu tak podle tebe je?

Považuju za správné téma smrti detabuizovat. O procesu smrti z vnějšího pohledu toho už víme poměrně dost. Co obvykle děsí je neznalost samotného prožitku, "Jaké to asi bude?". Smrt máme často spojenou s bolestí, s trýzní. Naší vlastní nebo někoho druhého. Fyzická, psychická. A taková nejspíš i může být. Ale podobně zraňující umí být přeci i běžný život, u kterého také dopředu nevíme, kam nás vede. Tak v čem má být smrt horší?
Jde o přirozený fyziologický proces, který je naší součástí.

…pohlédne před sebe a spatří horu. Může být až šestnáct set metrů vysoká a na jejím vrcholu se vyjímají tři horské štíty, připomínající cípy podivné koruny. – Prahora, nejvyšší hora ostrova, sdělí mu Brian… - Letíme k ní. Terén pod nimi se začne měnit. Džungli vystřídá hornatá krajina.

Patříš k těm spisovatelům, kteří své životní zkušenosti a poznatky vtělili do příběhů z "jiného" světa, a to má jistě svůj důvod… Čím to podle tebe je, že přibližně poslední dvě dekády mohutně vzrostla po celém světě obliba fantasy, mystery, sci-fi literatury, zkrátka těch tzv. jiných světů?

Nepřijde mi, že jde o JINÉ světy. Jsou to naše světy. Světy, které se zrodily v našich představách a které jsme se dobrovolně rozhodli sdílet. Vnímám to jako jistou terapii sdílením. Není většího prožitku než chytnout někoho za ruku a přenést ho do svého vlastního světa.

Ty však jdeš "proti proudu", protože v románu nepoužíváš obvyklé atributy fantasy literatury - kouzlení, magie, nadpřirozených sil a energií. Myslím, že sis touto volbou cestu zrovna neusnadnil…
Místo konceptu magie využívám vyspělou biotechnologii. Možná si to štráduju vedlejším ramenem řeky, ale určitě společně s ostatními mířím ve směru toku.

A z kterého tria nakonec vzroste nejživější kosmos? – To já nikdy nevím. Vím jen, že všechny, stejně jako tento, budou překrásné.

V Úděl Hvězdorozených vnímám v každém slově, v každé větě či promluvě velkou touhu a radost žít. Yenkee, co tebe v životě nabíjí a co tě na životě nejvíc baví?
Co si myslíš, že Tě ještě čeká?

Nabíjí mě znalost svého pravého já. Že můžu a svedu být sám sebou. Že můžu o svém životě do značné míry svobodně rozhodovat. Těší mě možnost přivádět čtenáře do vlastního světa, ale ještě radši převádím svůj vlastní svět do reality. Přijde mi, že se mi to i daří. Nebo jsem prostě jen optimista a mám raději nulová očekávání.
A co mě čeká? Je super, že to nevím.

Ptal se František Baďura. Březen 2024

(Citace, které doprovázejí rozhovor, jsou z románu Úděl Hvězdorozených)

Ukázky z románu Úděl Hvězdorozených

Slide z literárního večera s Janem Yenkeem Kalinou. Účinkovali Natálie Vyhlídalová, Tomáš Ludvíček, František Baďura a diváci.

Foto: Jiří Vopálenský

Rozhovor pro vydavatelství Pointa, u něhož román Uděl Hvězdorozených vyšel