Dobový kontext Karáskova vystoupení

Tento text, jehož autorem je historik a publicista Rudolf Vévoda (1964), byl poprvé otištěný v dnes již neexistujícím magazínu Neon v roce 1999, který tehdy patřil k té nevelké řadě na mainstreamu nezávislých periodik. Článek uveřejňujeme se souhlasem autora. 

Atmosféra fin de siécle, prostoupená dobovými směry, jakými byl symbolismus a dekadence, přímo vyzývala k tomu, aby byla překračována další tabu, a to i taková, pro něž dobový slovník teprve hledal jména. Dekadentní estetika, stavějící do protikladu "životní pravdu" a "pravdu uměleckou", nabízela zejména básníkům cosi, co v nedostatku lepšího pojmenování označíme jako alibi. Předpokládalo se, že již jen velmi naivní vykladač by se odvážil ztotožňovat lyrický subjekt, jeho fantazie, sny a pocity s fantaziemi, sny a pocity umělcovými. Kdo by tomu nechtěl rozumět, byl upozorňován explicte" Žádati umění, aby mělo vnější pravdivost, je tolik jako žádati od něho, aby bylo vulgární." Nebo ještě jednoznačněji: "Jen u malých umělců kryje se život a dílo."
Citované věty pocházejí z předmluvy, kterou Jiří Karásek ze Lvovic doprovodil svou sbírku Sodoma, pokusiv se tak předejít skandálu a oslabit ostří případných spekulací o charakteru motivů, které ho přivedly k napsání první otevřeně homoerotické básnické sbírky v dějinách českého písemnictví. Byl si vědom, že vstupuje na tenký led. Konglomerát názorů a postojů, s nimiž dekadentní generace vstupovala do literárního světa, budil dojem, že snižuje případná rizika. Erotická přesycenost a koketování s perverzí, kterou dekadentní rádi stavěli na odiv, byly často vědomou hrou se čtenářem; hrou, která byla jako hra přijímána a jako hře ji bylo rozuměno. Patřilo pak k pravidlům této hry i pohrdání "hnusnou kvintesencí buržoazie" a její konvenční morálkou.
Význam Karáskova tvůrčího gesta tím nechceme nijak umenšit. Ani ve vyspělejších literaturách západní ostatně nevzniklo v 19. století mnoho děl, která si všímala, řečeno s dobovým kritikem, "starořecké nepřirozené jisté zvrácenosti". Tento motiv se mihne v anglickém gotickém románu a ve francouzské symbolistické poezii, která se pokoušela nově číst antiku. Básníci jako Gautier, Baudlaire či Verlaine složí hold starořecké básnířce Sapfó v několika opusech s tematikou lesbické lásky. Whitmanovy velmi otevřené deníky z let šedesátých budou však ještě několik generací čekat na své zveřejnění a Marcel Proust i André Gide jsou - pohybujeme se v polovině devadesátých let - dosud literárními novici. Mnohé má navíc podobu jinotaje, šifry, náznaku, odstínu. Homoerotické prvky v literatuře se rozvíjejí, jak poznamenává Czeslaw Milosz ve své skvělé eseji o Józefu Czechowiczovi, "kde styl ztrácí svou opravdovost, kde tonalita a kolorit jsou ceněny víc než předkládání faktů a dějů". Dobový čtenář byl odkázán k tomu, aby hledal mezi řádky, ten dnešní pak, chce-li takto číst literaturu, může si vypomoci i arzenálem termínů freudovské psychoanalýzy a uvažovat v kategoriích sublimace či kompenzace.
Česká literatura až do devadesátých let minulého století pak explicitní homoerotické motivy neotevírá vůbec a jsou povýtce jen mimoliterární okolnosti, které včleňují do této galerie Julia Zeyera či - méně často - Svatopluka Čecha. Až Karáskův současník Otokar Březina je o něco málo otevřenější. Ze svých studentských okouzlení se bude vyznávat v dopisech Anně Pamrové a do prvotiny Tajemné dálky, publikované ve stejném roce jako první, konfiskované vydání Sodomy, vloží báseň Přátelství duší, věnovanou spolužáku Františku Bauerovi, v níž lze číst:

Nám v jediný refrén roztála romance mládí.
V šer dnů
pohledy naše se líbaly jak v jediném zachvění
oběti dvojí.
S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách
snů
jak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji.

Jiný Karáskův generační druh, Karel Hlaváček, až jinak člověk plachý a uzavřený, se jednou Karáskovi svěřoval se svými touhami a city. Vyprávěl mu, "jak docházel do karlínské sokolovny s tlukoucím srdcem, aby tam viděl krásného borce Hrona. Jeho tělo (...) bylo tak ideální jako těla zápasníků v antice." Po Hronově tragické smrti - zlomil si vaz při cvičení - se Hlaváček dokonce začal ucházet o jeho dívku, "aby měl něco z toho, co bylo blízké Hronovi."
Jsou to však jen drobnosti. Jako jediná epocha v dějinách písemnictví, do níž plně vstupovaly éros a sexualita v rozmanitých variantách, byla stále vnímána pouze antika, zvláště staré Řecko. Antická inspirace proto prostupovala literaturu konce století zejména tam, kde dekadentní autoři otevírali dosud tabuizovaná témata; je ostatně známou skutečností, že i samo označení tohoto směru, dekadence, se odvozuje od Verlainova sonetu o úpadku římské společnosti. Tento inspirační zdroj potvrzují i motivy Karáskových básní ze sledovaného období a odkazují k němu již samotné názvy básní: Venus masculinus, Bakchanál, Mrtvý Eros, Příchod barbarů, Symposion a další. O mnohém vypovídá i podtitul sbírky Sexus necans a přepracovaného vydání Sodomy z roku 1905 - Kniha pohanská. Až bude o mnoho desetiletí později Karásek vzpomínat na svá školní léta, zastavíí se u "svéhlavosti chlapce, příštího básníka Endymiona, jenž si řekl: ´Chci-li být v životě řeckým efébem, musím hovořiti efébskou mateřštinou, jazykem Anakreonta a Saphy.´"
Jinou věcí je, že antická stylizace některých Karáskových děl by byla mnohdy jen povrchovým účelovým gestem, použitým proto, aby se více zastřelo než ozřejmilo. Správně na to upozornil anonymní recenzent Sodomy na stránkách Moderní revue -patrně Arnošt Procházka - , když napsal:
"V jednom se p. Karásek klame, pohanskou jeho kniha není. Jako jí především není představa Sodomy samé. Ta je židovsko-křesťanského původu. Teprve s počátkem éry křesťanské bylo ženě vtisknuto stigma pekelné svůdnice a jakýkoli jiný úkoj pohlavní apoštolem krutě zavržen a kletbou stíhán jako ´po způsobu zvířat´. Pohlavní hřích je hříchem křesťanským par excellence."
Nebyl to však jen dobový estetický kodex, co vedlo stoupence nových uměleckých směrů k rozrývání dosud tabuizovaných sfér lidského života. Sociální, polotocké a ekonomické změny, k nimž došlo během 19. století, se odrazily i v konstituování vědních oborů na nových základech. Světlo světa spatřily i mnohé nové disciplíny, mezi nimi kriminální antropologie (C. Lomrosso) a sexuální patologie (Richard von Krafft-Ebing). Samo téma sexuální odlišnosti prošlo pozoruhodným vývojem od tomistického výrazu "soodomie" přes Voltairovu "sokratickou lásku" až k lékařskému termínu "homosexualita", který poprvé použil německý spisovatel měďarského původu Karl Maria Kertbény v roce 1869. Nešlo jistě jen o záležitost terminologickou. Komplexu změn kategorií lidského myšlení, které tento proces umožnily, věnoval pozornost Michel Foucault. Zatímco sodomie byla podle Foucaulta jen kategorií kanonického práva a starých světských zákoníků, projevující se jako časově omezená aberace, homosexuál byl nyní svébytným lidksým druhem.
Tento vývoj, jak tvrdí holandský historik Gert Hekma, by však nebyl myslitelný bez vzniku tzv. sociální otázky:
"Po revoluci v roce 1848 sociální otázka a socialismus zaujaly ústřední místo v politickém diskurzu. Prostřednictvím sociální otázky zmizela liberální distinkce mezi soukromým a veřejným. Soukromý život občanů - a tedy i jejich sexuální život - se staly předmětem veřejného zájmu. Vzestup sociální otázky s jejím protějškem ve veřejné zdravotní politice se ukázal být úhelným kamenem pro vznik sexuální psychopatologie."Druhá polovina 19. století se tak stala "pionýrským" obdobím sexuologie, jejíž mateřskou zemí bylo Německo, nebo přesněji německá jazyková oblast. Jedním z nejdůležitějších důsledků, které přineslo formování tohoto nového vědního oboru, byla aboliční hnutí prosazující právní revizi platných zákonů ve smyslu odstranění trestnosti "sexuálně patologického jednání."
Terminologie se nadále upřesňovala: vedle Kerbényho výrazu "homosexualita" se užívaly i termíny jako "třetí pohlaví" a "obrácené sexuální cítění (die Conträre Sexualempfindung; oba u Karla Westphala), "uranismus" (Karl Heinrich Ulrichs), "sexuální inverze" (Havelock Ellos) či "homogenní láska" (Edward Carperter). Všechny tyto výrazy se s větší či menší frekvencí objevovaly i v českém prostředí (sám Karásek našel zalíbení zejména ve výrazech jako "invertovaní" či "třetí pohlaví") a postupně vytlačovaly pejorativně znějící slova jako "sodomie" či "pederastie"; jen někteří publicisté si občas vypomáhali slovním spojením "starořecké sklony".
První praktické důsledky vzniku sexuologie spolu s dekadentní náladou doby, ba i samotné estetické principy dekadence sice umožňovaly větší otevřenost in erotics, avšak riziko skandálu, které Karásek podstupoval, bylo i tak nemalé. Varovným signálem byl také v polovině roku 1895 způsob, jakým se tehdejší český tisk zhostil referování o procesu vedeném v té době v Anglii markýzem Queenberrym proti Oscaru Wildovi; Wilde byl obviněn ze "smilstva proti přírodě". Dokonce liberální a antiklerikální Herbenův Čas se pohoršeně podivoval "Wildově starořecké, nebo chcete-li francouzské moral insanity", vytýkal mu, že soudcům "odpovídal s drzým vtipem" a že jeho "škádlivý šibeniční humor táhne se přes všechny dny líčení". Zvrácenosti a perverze se začaly hledat i ve Wildově literním díle; redakce Času se náhle rozpomněla, jak již ve svém eseji Úpadek lhaní |(Decay of Lying) Wilde "mluví proti všemu přirozenému, jak mu je (...) západ slunce protivný tak, jako barvotiskové křiklavé obrázky, a jak se posmívá přírodě s jejím drnem, velebě proti ní kanape. Tento dekadent povznesl se ve své zemi na stupeň, s něhož ´udával tón v své zemi´. Přitom žila v něm však bestie."
Nejinak o celé věci referovala i Naše doba, která v souvislosti s Wildem použila výraz "svinstvo" či Studentský sborník. Karáska tento sled "zlovůlí, pomluv a hlupství" však spíše na nejvyšší míru rozhořčil, než aby jej zastrašil. Na Wildovu obranu se postavila jen Moderní revue, kterou v té době - podle Karáskových Vzpomínek - "ocitala v nejradikálnějších proudech". Karáskovo "stanovisko sdílel i Arnošt procházka". Karásek mu však předtím musel vyložit "celou záhadu ´třetího pohlaví´".
V polemice se zmiňovanými časopisy se Moderní revue výmluvně zaradovala nad tím, "že starou konvenční morálkou zase bylo trochu otřesenou", a vzápětí - s odvoláním na již zmiňovaného Kraffta-Ebinga - přešla k tvrzení, "že perverze sexuální neměly by býti vůbec stíhány, jako jím jsou stíhány ostatní nemoci a neduhy. (...) Že by ´trest někoho obrátil´ a z homosexuálního člověka učinil heterosexuálního, tomu snad ani nejdobromyslnější a nejnaivnější člověk neuvěří. (...) Homosexuálnost neexistuje od včerejška, není pouhou ´škodlivou módou´, která by se dala zameziti purkmistrovou vyhláškou na všech rozích, existovala vždy a všade, a neví-li se a nevědělo kdy se o ní, bylo to jen proto, že t.zv. veřejnost neuznala za dobré ji přijati ani na vědomí, sankcionovati ji, jako přijala na vědomost a sankcionovala heterosexuálné obcování v nejhrubších odstínech a formách, - a že nejsvrchovanějším opovržením stíhala vše, co se chvělo i nejslabším zákmitem homosexuálního."
Vidíme, že tu již jde o víc než o pouhou obranu perzekovaného spisovatele, kterého pronásleduje "lhářská pruderie bourgeoisná": jde o první veřejnou obranuu erotického cítění a konání, jež cudně nazveme alternativním. Bylo to červnové číslo Moderní revue, díky němuž padlo jedno tabu. Karásek sám toto číslo později označí za "senzační" a bude na ně vzpomínat jako na "vrchol radikálnosti za celou dobuu třicetileté Moderní revue". Wildův proces posloužil jako podnět, chceme-li se vyhnout slovu záminka. I publikování onoho eseje, nad nímž se pohoršoval Čas, mělo v sobě přídech jemné provokace. "Nejslavnějším článkem", čteme v Karáskových Vzpomínkách, "však byl čistě vědecký článek Oskara Panizzy Bayreuth a homosexualita. Přeložil jej sám Arnošt Procházka, a tento článek je nejodvážnějším činem v hájení invertovaných, za nějž musí býti vděční také Arnoštu Procházkovi, jenž ač náležel do opačného tábora, nalezl spravedlivé stanovisko pro posuzování případu Oscara Wilda a jeho psychických záhad. (...) Čekali jsme konfiskaci, ale cenzura byla tentokráte shovívavá. Číslo vyvolalo senzaci, čehož svědectvím bylo zvýšení počtu předplatitelů Moderní revue a záplava souhlasných projevů ze všech končin českých zemí. Rozumí se, že přišly i sprosté nepodepsané dopisy. Ale ty putovaly rovnou do kamen."
Karásek přeháněl. "Čistě vědeckým" Panizzův článek nebyl. Jeho význam však nesnižuje skutečnost, že byl poznamenán dnes již překonanými, ba vášnivě odmítanými myšlenkovými směry, k nimž patřilo i rasové učení. To mělo mnoho podob a jen některé z nich operovaly s pojmy nadřazenosti a podřadnosti. Jak článek bizarně tvrdil "kryje se tato celá psychická dispozice hojně s tím, co zveme, podle jeho předností jako chyb, židovským charakterem". Homosexualita je prý typická pro semitské, orientální a románské národy; Angličané a příslušníci severských národů vůbec "poskytují asi k ní nepatrnější dílec procentový". To, co je prý zcela běžné v Neapoli nebo na papežském dvoře v Římě, je podle Panizzy zvláště v Anglii "pomyslitelné nejhorším případem v životě mužově, který je naprosto irreparibilní a k tomu přiměřeně se tresce". Dobová novoromantická klišé odráží i autorovo tvrzení, že "invertité" obvykle náležejí ke "společenské třídě nejvýtečnějších svým životním postavením, jako svým vzděláním". Že šlo o prostý optický klam, je nasnadě. Homoerotický vztah se pak prý obvykle realizuje pouze v rovině ideální, platonické, duchovní, taktilní kontakt má povahu převážně symbolickou (stisk ruky, polibek, objetí). Co nad tj., je "velikou zvláštností",. Ostatně i Ludvík II. (bavorský král, j ehož osud inspiroval Karáska k Legendě o melancholickém princi) "byl převahou sonornými orgány charmován".
Lze se oprávněně domnívat, že absence cenzurních zásahů proti citovanému číslu Moderní revue, stejně jako zmíněné pozitivní ohlasy z řad čtenářské obce povzbudily Karáska k rozhodnutí pokusit se o vydání Sodomy. Byla-li však akce s "wildovským" číslem časopisu jakýmsi sondováním terénu, nedopadla zcela jednoznačně. Šířily se pomluvy a klepy, jež prý těžce nesl zvláště Procházka. Jedna spisovatelka se dokonce pokusila intervenovat u některých knihkupců, aby červnovou Moderní revue odstranili z výloh svých obchodů.
Karáska, který v té době "byl pln Petronia a snil o láskách antických", to neodradilo. "Scházelo mi opatrnictví," napíše o sobě o mnoho let později. Sodoma byla v září 1895 dána do tisku a ještě v tiskárně byla úředně zabavena. Konfiskaci provedl na návrh státního zastupitelství tiskový soud, a to pro přečin proti mravopočestnosti. V pozadí zřejmě byla něčí denunciace. Před hrozícím soudem uchránila autora, vydavatele (tím byl Arnošt Procházka) a tiskaře císařská amnestie. Karásek se k událostem okolo tohoto cenzurního zásahu v budoucnu několikrát vrátí, a to - jak poznamenává Aleš Zach ve své studii Nakladatelská pouť Jiřího Karáska ze Lvovic - "s náležitou hrdostí".
Česká společnost měla novou aféru. Až o několik let později, když se již na celý skandál pozapomnělo, interpeloval na zasedání Říšské rady sociálnědemokratický poslanec Josef Hybeš ve věci Karáskových básní ministerského předsedu, a tak se mu podařilo zabavenou sbírku imunizovat. Projevy poslanců nepodléhaly cenzuře. Tento postup ostatně nebyl nijak neobvyklý. Hybeš takto pomáhal i jiným literátům, kteří měli potíže s cenzurou, např. Josefu Svatopluku Macharovi či Petru Bezručovi.
Interpelace týkajíc se Karáska se dostala na pořad 246, zasedání Říšské rady 25. listopadu 1903, přestože ji Hybeš měl připravenou již v červnu. Součástí stenografického záznamu jsou i německé překlady inkriminovaných básní. Hybeše podpořilo dalších čtrnáct poslanců, mezi nimi i Václav Klofáč. Podle nich "tyto básně neobsahují absolutně nic, co by mohlo ospravedlňovat konfiskaci". Ministerského předsedu Gautsche proto žádali, aby pražskému státnímu zastupitelství "srozumitelně vysvětlil", že by si mělo počínat moderně. V roce 1905 sbírka - ve značně pozměněné podobě - ukončila svou pouť ke čtenáři a karásek se, díky Hybešově interpelaci, "mohl pietně vrátit k názvu z roku 1895".
Na veřejnosti vyvolala rozpaky. Z kritiků zareagoval nejostřeji K. Z. Klíma v Rozhledech. V polemice s autorskou předmluvou Sodomy odmítl údajný "osudný omyl Karáskův, že reklamuje a akcentuje pro sebe právo výjimečnosti tvořivé dispozice a právo nezodpovědnosti svých zálib a stanovisek". Kulminačním bodem Klímovy kritiky pak bylo pohoršené konstatování: "Tón homosexuality, zhnusení a pohlavní impotence nevyjadřuje tu ničeho ze ´smutku pohlaví´, jeho tragiky a marnosti, jak se domnívá p. Karásek; vyjadřuje nanejvýše jenom trapnost těchto duševních a fyzických stavů."
I nepoměrně citlivější recenzent Moderní revue, patrně procházka, ve sbírce nalézá jen tóny apatie, pasivity a zhnusení. Erotika Sodomy "jest erotikou nejsmutnějších a nejmarnějších". Avšak Jaroslav Hilbert v Nové české revue ve sbírce zaslechne - v protikladu ke stanovisku Procházkovu - i "výkřiky prudké pohlavní energie" a leckterý verš podle něj " sálá barbarským uchvácením". Leč i Hilbert připouští, že nejčastěji b Karáskových básních mluví "smyslnost neaktivní, sama sebe sžírající". Hilbertovo stanovisko ke Karáskovi bylo ve svém celku shovívavě vlídné, což mu vytýkal již citovaný Klíma. V závěru své "karáskovské" studie Hilbert rekapituluje: "Z té generace devadesátých let (...) Karásek ze Lvovic jest ten, který zdál se vždy skoro všem očím méně významný, než byl. Prózou i poezií svou, vnitřní básnickou neposkvrněností i svým duchem stál tu před deseti lety osamocen a uprostřed posměchu a stojí tu dnes povšimnut nejvýš popřením. Má záliby a sklony, kterých my nemáme, a paměť minulá ukládá mu obliga, jež my můžeme odstrčiti".
Sodoma nebyla jediným Karáskovým dílem, v němž našlo svůj výraz autorovo homoerotické cítění. Ne vždy, jak správně podotýká Václav Jamek, však jde o následováníhodnou stopu. Bylo již konstatováno, že s přibývajícími léty rostla Karáskova zahleděnost do vlastní minulosti a souběžně s ní přibývalo i neochoty a neschopnosti reflektovat měnící se společenské a umělecké klima, přijmout tvrzení Lubomíra Marečka, "že karásek nepochopil nic z toho, co se dělo kolem něj, že díky zahleděnosti do sebe sama na to vlastně neměl ani prostor a čas".
Jeho zásluhy na nelehkém procesu překonávání jednoho tabu to nikterak neumenšuje. Tolerantní ovzduší první republiky přimělo stárnoucího muže k ještě větší otevřenosti ve věcech intimních. Symbolisticko-dekadentní stylizace, zakládající si na oddělování díla umělcova od jeho sféry privátní, ba naznačující protiklad mezi nimi, přestávala platit. Svou účastí na vydávání časopisu Hlas, který - s podtitulem List pro sexuální reformu - vycházel ve třicátých letech, překročil Karásek další hranici. V jednom fejetonu z roku 1932 se zamýšlí nad "osvětovým" posláním svých básní a próz, aniž by však byl zcela s to vystoupit ze svého vlastního autorského mýtu: "Vzpomínal jsem na vlastní knihy, na romány, v nichž jsem poprvé v české literatuře snímal závoj ze záhad našeho sexu, kde jsem byl v obtížné situaci spisovatele čteného a milovaného ´sexuální většinou´, jenž měl před ní nyní hovořiti o tak choulostivém tématě. Nebylo tedy divu, že jsem se odhodlal hráti na straně soucitu pro ´vyděděnce lásky´, že jsem mluvil o ´láskách prokletých´, o ´láskách absurdních´, že jsem se snažil oblíti rudým démonickým leskem tajemné hlubiny ´duší zvrácených´ - dařilo se mi celkem v této sugesci, že jsem mohl mluviti o záhadách našeho sexu, aniž odhazovali lidé normální s odporem mé knihy."

Rudolf Vévoda

Titulní stránka jednoho z mála dochovaných exemplářů "prvního" vydání,
které bylo ještě v tiskárně úředně zabaveno. Tento exemplář patří dnes rodu Stradických.