Z.

Nevím, co jsi ty, já jsem možná hovado. Sedíš
v řadě. Vyčníváš. Trčíš. Zapotilo se ti pohlaví. Vlasy
ti ustupují z čela. Jsi z Teplic? Teplej? Zamáčkl
jsem mouchu. Malou. Voněla. Tvář se ti zužuje
v úzce zhranatělou bradu. Vlasy máš ale dobrý, 
fakt! Nemůžu se zbavit myšlenky, jaká bude jednou
tvá lebka v hrobě, asi taková trochu zvláštní! Jaký
tvar má tvá lebka? Nahá, holá, neovlasená lebka?!
Řekni ááá! Jako u lékaře.

Asiže! Au!

Potkal jsem kluka s vyholenou lebkou, s čupřinatou
kšticí do čela, s čupřinou skoro do očí, nádherné
brýle, přál jsem si, ať se za mnou ohlídne, ať se
otočí! Rty jako šrapnel od  kanónu, raketa do děla! 
Tak tohleto mě srazí na zem, tohleto mě dodělá!
Dívám se po něm, usměju se, a on se mračí, ta
děvka, Bože můj, on se  mračí v jednom kuse...!
Naivko, blbče, zelenáči, nadávám sobě samému,
jsi k smíchu a jsi k pláči! Těch kluků, které ještě
potkáš, těch jsou mračna! A tvoje touha najít
si prince princů je všední, omšelá, je tuctová,
naprosto nezázračná!

Táhněte!

Jděte mi k čertu
s vašimi revolucemi,
jděte mi kčertu s vašimi totalitními režimy,
jděte mi k čertu s vašimi demokraciemi,
jděte mi kčertu s vašimi ekosystémy,
jděte mi k čertu s vaší vírou a nevírou,
jděte mi k čertu s vaším úsilím a snahami.
Já jen, aby se dalo žít!
Já jen any slunce svítilo a hřálo,
aby se mohlo jít po ulici s úsměvem na rtech,
aby v rodině žila veselá a hodná máma,
abychom ráno vstali s  chutí do práce,
abychom se stejnou chutí poobědvali
prosté a slušné jídlo,
aby děti ze všeho nejraději dováděly
na voňavých loukách pod lesem,
aby, když zeptaly se tátů, zda nesou kořist,
tátové protáhli svou tvář a přísně řekli: "Cože?!
Kořist? Tu nenesem!"
A abychom s klidem lehali do postelí
a se vším všudy a jen tak!
Tohle však od lidí chtít? Tohle od lidí čekat?!
A proto je tady náš svět. Ten náš svět.
Odjakživa.
Krásný a odjakživa s nechutně podělaným zadkem!

V zemi Kalevově

Jsi krásnej? Možná, že ani krásnej nejsi, hrej na
loutnu, na kytaru, na flétnu, na kantele a na píšťalu,
a potom se mnou jen mezi čtyřma očima hrej
si! Sklenici silného vína k tomu dej si! A potom 
druhou, a třetí, a ještě jednu! Ty jako sametová
růže zrudneš, já jako bílá konvalinka zblednu. Je
předvánoční prosinec, zalovím v paměti, kdy jsem
se naposledy miloval, kdy naposledy, já jako lilie
bledý, snad před léty někdy v lednu, za okny
mráz skřípe zuby v holých větvích akátů, vypadáš
svůdně, až jako manekýn z reklamního plakátu,
sám postavíš se a sám se svlékáš, čokoládové
prsní terčíky, jako roztoužené panny, zduří ti
vzrušením, penis a duše trčí ti vodorovně, jsi
opilý, k bílému lůžku už nesvedeš jít rovně... pojď,
pomůžu ti! 

O žních

V Hranudě kosili sekáči obilí. Ještě postaru,
kosami opatřenými speciálním odhazovačem
a směrovačem stébel. V Hranudě sekali sekáči
obilí a dva z nich, úplně mladí chlapci, byli úplně
nazí. Odložili své svršky na zem. Pot se z nich jen
řinul. Stékal po hladkých, snědých, lesknoucích
se tělech a nejpůvabnější bylo, když stékal po
páteři a hotovým čůrkem mezi baculaté hýždě,
kde mizel. A po stehnech také tekl pot, hrnul se
z černého houští chloupků klína, zdálo se, jako
by právě a jedině tam pramenil. Jako v podhůří
v hustém lesíku nízkých keřů... A sekáči sekali
a sekali do chvíle,  kdy z věže hranudského kostela
zazvonili poledne a kdy jim ženy v pestrých šátcích
přinášely oběd. A hlavně něco k napití. Bílí turisté
z bílého stanu, bílého jak zadnice bílého muže
či bílé ženy, pozorovali zpovzdálí oblékající se
mladíky (poněvadž obědvat nazí před ženami
se nesluší) a odkudsi zařvalo nějaké mocné zvíře,
pravděpodobně  lev. Bylo to támhle za roklinou a za
vysokými travinami. A starosta Hranudy ujížděl
opodál na starém roztřeseném bicyklu. Ten nový
a značkový využívá jen na nedělní výlety.

Asi

Na mostě přes gracht Straade oběsil se kdosi,
jenom tak v košilce, bez kalhot, bosý...
Nevešel se, na mou věru, lidem do poměrů!

Zírám!

Vidím, jak Ježíš u Jordánu trenýrky pere si
a o kus dál, na rozkvetlém keři, potom si je rozvěsí.
A pak si roucho na kámen složí a lidsky nahý
a krásně boží
v královské davidovské noblese v Jordánu svatém
koupe se.
Tu zazdá se mně ta věc jistá, copak se hodí nahého
prohlížet si Krista?!
Vtom se však Ježíš tváří i klínem staví před můj
zrak (jak by se připravoval na zázrak)
a řekne: "Jsem tvůj a celý, jen ovšem chceš-li!
A nebudu tvůj, odmítneš-li..."
A já jen zírám, žasnu nad tou krásou, a On se zády
ke mně neotočí!
Prý ať ho vidím, vždyť přece proto mám své oči!

Já chci!

Na mezi tráva byla dnes už zase orosená,
uprostřed luk jsou krásné kupky sena,
vracím se v ranním šírání,
zatoužím do sena se zcela nahý položit,
chci neumírat, zachtělo se mi prostě žít,
na bílém koni, v mlžném pásu, zachtělo se mně
povozit,
šeptat mu do uší, že jako on se tady taky pasu,
a vnímat přitom jeho kůži na svém těle!
Moc toho není, ale je to celé.

Zašeptáno

Přál bych si najít člověka, který by mně řekl lidsky
vážně:
"Celá léta hledám někoho, jako  jsi ty!"

A já abych mu, upřímně a prožitě,
mohl odpovědět totéž!