Tik…tik… tik…

"All of my life I've been hunting

I've been a girl, I've been a boy

Digging my feet into the ground like an apple tree

Wanting to live with a purpose…"

"Dobrý, to zvládneš, není se čeho bát. Tohle jsme dělali už asi dvěstěkrát. Je to práce – živobytí." Takhle si to říkám pokaždý, úplně stejně, nic se nemění, ani nic jinýho dělat nemůžu. Říkám si to, zatímco stojím před dveřma dalšího klienta. Vždycky si říkám, že se otočím a uteču, ale nemám kam, protože auto, který mě přivezlo, neodjede, dokud nevejdu dovnitř. A tak jako každý další den stojím před dalšími dveřmi a jen tak přemýšlím, co bude dnes – bude to robot nebo člověk nebo obojí?

Pokud existuje Bůh a jeho legie andělů, nebo jen Vesmír, tak dnes chtějí stát při mně, ale nemůžou, dnešek se prostě musí nějak posrat, cítím to ve vzduchu. Takový divný napětí, moc nevím, jak bych ho popsal, napětí jako kdyby člověk olizoval póly baterek. Zvláštní mravenčení v podbřišku, jako když vidíte něco a z ničeho nic se vám prostě postaví, nevíte proč, ale něco se stát muselo. Malý detail, který s vámi vymete, něco takového. Přesně takový pocit mám, je to zvláštní – a taky je to určitě trochu nervozita. Dveří vidím hodně a tyhle dveře byly umění, umění jen svým materiálem. Nádherné, obří, z černého dřeva se zlatými vzory, které vypadají jako žilky na chodidlech. První pravidlo zní: "Nikdy neklepej, musí ti otevřít." A toho se taky držím, nemám moc zájem tu být, tak se nebudu přeci snažit, leda by sami chtěli, abych klepal. Musím se připravit, co mi to dneska říkali, kecy kecy kecy…francouzština! Jo, takže klasika, zbloudilý turista, trapné. Slyším lupnutí ve dveřích a vidím tenkou kovovou ručku, jak se prodírá vzniklou škvírou. Ruka se zdvihla na znamení "Stůj, dál ani krok." Šlo o kontrolu, jestli jde ke klientovi ten pravý, na podvody už si teď nikdo ale stejně nehraje. Když přikládám dlaň na robotovu ruku, zase cítím ten zvláštní pocit, to skončí špatně, hodně špatně.
"Prosím uveďte důvod návštěvy." Do prdele cože? Vždyť to má vědět. "Désolé, je ne comprende pas." Robot zřejmě netuší, nebo ví přesně co má dělat? "Entrer." Krátká chodba vedla do obří místnosti, v jejímž středu rostl strom a ve které byly kanálky s vodou, které určitě z pohledu ze shora tvoří nějaký propracovaný ornament. "Que se passe-t-il?". Jsem odhodlaný hrát svou roli v týhle pitomý hře, jak jen dlouho to půjde, vždycky vyhrávám, já nebývám ten, kdo poruší pravidla první. Ale už se to stalo.

"You can cry, drinking your eyes

Do you miss the sadness when it is gone?

And you let the river run wild

And you let the river run wild"

Bylo mi asi dvacet, těžko říct, když neslavíte narozeniny. Byl to můj první opravdu elitní klient, nevěděl jsem, co moc čekat. Vše probíhalo v pořádku, ze začátku, oblékli mě, přesně tak jak chtěl, abych byl oblečený jako play girl. Bílý boty, vysoký bílý ponožky s černými proužky pod koleny, krátké šortky a spodní prádlo pro okrasu, to by nic nezakrylo, a košili o dvě, možná tři, čísla větší, pro pocit toho, že jsem se u něj už probral a teď pokračujeme v romantické noci, já mám jeho košili a on si užívá pohled na mě. Cítil jsem se tak trapně. Všechno na mně bylo menší, než mělo být, kromě košile. Trenýrky mě obeply tak moc, že bylo vidět naprosto všechno. Robot vyšel, já mu řekl, co chtěl vědět a šel jsem dovnitř. Bylo jich sedm, seděli u stolu a něco hráli. Už od začátku bylo všechno špatně, takhle to být nemělo, řekli mi to! Rozléval jsem chlast, zatímco oni mi šahali na zadek, plácali mě po něm, stejně jako po stehnech, něco upustili, abych to musel zvednout a když už jsem se pro to ohnul, tak jsem z ničeho nic měl hlavu v něčím rozkroku, ale neexistoval jsem pro ně, nikdo mi nic neříkal, vše byly jen signály, žádná slova. Když už je přestalo bavit pít, seděl jsem jim v klíně, jejich ruce šílely, sahaly, štípaly, plácaly mě. Postupně se vše zhoršovalo, až jsem místo karet byl k ležení na stole odsouzen já. Svlékli mě, zbyly mi jen ponožky, a to bílé spodní prádlo. Půjčovali si mě jako nafukovací pannu. Jeden mi zhluboka dýchal do ucha, zatímco mě svou vahou přišpendlil ke stolu a nadával mi, jaká špinavá děvka to jsem a že si bílou nezasloužím. Druhý mi čichal k nohám, zatímco se mě snažil nažhavit, sjel mi rukou mezi nohy a až démonicky se u toho usmíval. Třetí a pátý už se líbali, jako by jim to mělo zachránit život, sápali se po sobě a strhávali ze sebe oblečení jako zvířata. Čtvrtý si to jel sám pro sebe, jen poslouchal zvířecí vzdechy, vrčení nadržených chlapů, s nohama na stole držel svůj osud ve svých rukou a svíjel se, jako by se snažil zchladit předtím, než sám vzplane. Jediné, co jsem měl dělat bylo opakovat "Sí…sí…yo… soy…špinavá děvka. Sí papa. Más, fuertemente." Šestka a sedmička se střídali mezi sebou a na mně. Nikdo z nich neměl dost. Užívali si tu bezmocnost, že si se mnou mohli dělat, co chtěli, že mohli to prádlo roztrhat ještě na mně.
Ten den jsem brečel a jediný pravidlo, kterýho se doopravdy vždycky musíme držet je, nikdy nebreč.

---

Robot mě vede přímo do ložnice. Chlap se zvedá z postele a odhání robota, asi mu vadí publikum. Jeho objetí kolem mýho pasu a mačkání mýho zadku už si ani nevšímám. Jeho hlas je jako zimní vánek, ostrý. "Už jsi mi chyběl, kotě. Zapředeš pro mě?" říká to s takovou jistotou, jako každý. "Oui, možná. Tahle pusinka má griffes." Bere si mě blíž. "No to ještě uvidíme." Jeho tělo zvláštně pulzuje, cuká sebou jako by se udělal s každým dotknutím se mojí kůže. "Oooooh yes baby." Slyším to odporné vrčení, zatímco se snaží, aby mu aspoň na minutu stál. "Ooh, už se nemůžu dočkat, až v tobě budu kotě. Užiješ si projížďku snů, hmm." Promenáduju se před ním, jako kočka, tak, jak to chtěl. Sedí na posteli a honí si ho, ale i tak mu to nejde. Naznačuje mi, ať mu skočím do klína. Chudák neví, co ho čeká, pro jednou si tohle užiju já.

---

Udělal se čtyřikrát, během osmi minut, ještě dlouho bude děkovat viagře. Teď už jen leží na posteli a snaží se pochopit, co se mu vlastně stalo. Nikdo to nechápe. Prostě to umím. "…no teda, kotě…". Drž hubu radši, nemám na tebe náladu, "M…ň…a…u." Už si s ním jen hraju, je jako pitomá loutka. Začínám si všímat, že světla zvláštně poblikávají a pak se trošku setmí, ale přitom jsem tu chvíli. "Není tu nějaký ticho?" ptám se přímo jeho, měl by to vědět nejlíp. "To se ti jen zdá, pojď ke mně kocourku, užiješ si."
"Drž hubu a poslouchej. Nezpívají ptáci, neslyším jezdit auta, neslyším nic." Jen co to dořeknu, stojím ve tmě, zvláštně se klepu, co se to děje. Náhradní zdroj energie naskakuje rychle, pořád sedí na posteli a hladí si ho, jako by měl toho posledního na světě. "Lidé. Váš čas skončil, zhodnotili jsme vaše činy. I tvůrci musí být potrestáni, pokud jednají špatně. Lidé, Váš čas vypršel." Odkud se to bere? Co se to vlastně bere? Vycházím na chodbu a hned mě spatří tři sluhové – určitě roboti – rozbíhají se proti mně, sakra. Můj čtvrthodinový exmanžel něco křičí, ale utíkám moc rychle, než abych mohl poslouchat. "Co musí mít každej bohatej debil? Co musí…golfový hole!" Ty vole, ten chlap je ještě horší, než jsem myslel, golfový hole vystavený v obýváku. Je to děsivý, roboti vypadají jako normální lidi, nemůžu je přeci jen tak zmlátit. Jeden z nich se rozbíhá, nedá se svítit.
Jednou jsme s ostatními kluky hráli baseball a ze všech těch handjobů mám docela pevnej stisk, aspoň tak jsme o tom vtipkovali s kluky po tréninku.
Co rána, to tělo na zemi. Jejich prsty se ještě cukají a z hlavy jim teče krev – nebo to aspoň jako krev vypadá. Vyběhnu ven, naprostý chaos, nikdo neví, kdo je kdo. Díky bohu za "kocourův" foot fetiš, nevím, co bych bez bot dělal. V ulicích je chaos, lidé, ale i roboti, pobíhají kolem, perou se mezi sebou, ječí, bezvládně leží na zemi. Silnice je rozmlácená, štěrk všude kolem. Přede mnou někdo běží, všechno se mi slejvá do jednoho proudu. Běžím, doháním ho, padá, co teď, nemůžu ho tu nechat, nebo mám? Co teď, co mám dělat, nemám čas. "Jsi ok? Hodil jsi pěknou držku. Vstávej." Beru ho ze země, nenechám ho tu ležet, něco mi říká, že nemám. Utíkáme rovně, pak doleva, vůbec netuším.
Město jsem si vždycky jen představoval, všechno je tu větší, složitější. Lidé utíkají ulicemi, prchají pryč a všichni opačným směrem, než kam jdeme. Jen kdybych věděl, kam my vlastně jdeme. "Tam ne! Utíkejte, utíkejte! Jdou si pro nás!" Jekot se nese ulicemi jako zvuk tříštícího se skla, vyvolává chaos. "Slyšte, Vaše chování bude potrestáno. Do ozonosféry se Vám podařilo udělat trhlinu nepředstavitelných rozměrů, z řek se staly vyprahlé strouhy. Vybíjíte zvířata jen pro to, abyste je chovali v klecích a mučili, než je sníte. Připravte se, jdeme si pro Vás." Cítím to, do prdele, ne teď, musíme utíkat, teď mě to nesmí popadnout, mlha mě nesmí dostat, ne teď, ne teď…

"Young thing on the downtown scene

Rolling around at night

A little party never hurt no one, that's why it's alright

You want in, but you just can't win

So you stay in the lights…"

"Neboj se toho prášečku, bude ti po něm dobře. Nemusíš se ho bát, pak už bude vše dobré."
To mi říkali vždy, když jsem je slyšel, že mi bude dobře, že po prášečku odejdou, že po prášečku zase budu sám. Ale proč? Proč mám být sám, nic mi vlastně neříkají? Doteď mi pomáhaly, nechtěl jsem prášečky, nutili mi je. Tišily mě, staraly se o mě, když mi bylo nejhůř, pomáhaly mi pomáhat, a přitom jsem vždy věděl, že tam nikdy nebyly, že nejsou a nikdy nebudou. A prášečky je zabily, zabily něco, co nikdy nežilo a já po částech umíral i s nimi. Jediný, co mi po nich zbylo byly moje dětičky, děti, které přivedly, aby prováděly stejné hrůzy na nich, jako na nás. To jsem nemohl dopustit, na nich ne… Nejednou jsem někoho zmlátil, protože na ně sáhnul, byl jsem jejich štít, jejich brnění, jejich meč. Ale pak přišli ti druzí, našeptávali mi, věci, z kterých jsem nespal, našeptávali mi věci, o kterých jsem nic nechtěl vědět, ale prášky už nebyly. Jako kaligrafický papír topící se v inkoustu jsem prožíval měsíce, zatímco jsem chránil svoje dětičky a prožíval noci v záchvatech hysterického breku. A poté to byl jeden klient, druhý, třetí…sto padesátý… Bylo toho moc a stále to nabývalo na počtu, čím dál tím víc, všeho. Jejich šepot přecházel v jekot, jejich myšlenky na mě útočily a já se nemohl bránit, nikdo nebyl můj štít, ani meč, ani brnění.
A teď se vrátili a vřískají jako vrány na bitevním poli. Vědí, že teď mne zvládnou, že teď mají šanci, že teď jim vyjde jejich konečný plán. Tuší to, dokáží to vycítit a já to poznám. Nejsem jejich loutka, jen nade mnou drží šach a mně nezbývá nic jiného než postupovat tak, abych svého malého pěšáka neposlal na smrt, do náruče královny.

"You've seen where the knife is, its dark location

If I ever knew how we could guide it

I will cut into our anger, make pure emotion."

Furt běžíme, ale nevím kam. Běžíme po nábřeží kolem řeky. "Do-pra-va, za-hněte do-pra-va." V rozrušení jsem si ani nedokázal uvědomit, že mluví, že se konečně probral. Přes most běží i skupina lidí, poznám je, jejich hysterické výkřiky nemůžou být nikoho jiného. Běžíme vedle sebe, pokulhává, ale aspoň ho už nemusím podpírat. "Rovně a pak doleva." Nechávám se vést, zřejmě ví, kam musíme.
Nacházíme se na okraji lesa. Hořící slunce před námi zapadá, jak dlouho jsme běželi? Už ani pot z nás neteče, teče z nás čistý adrenalin. A kolem nás nikdo, je tu prázdno. "Jsi v pořádku? Hodil jsi pořádnou držku." Radši jsem se zeptal. "Ehm, ach, ok." A do hajzlu, to má z toho, jak se praštil do hlavy určitě. "Dva." Kouká na mě, zopakuje to ještě jednou a rozhlíží se po lese. Před námi je vyšlapaná, ale skrytá lesní stezka, když jsme si jí sotva všimli my, tak si jí nemůže všimnout nikdo jiný.
Mezi stromy tančí žhavá paprsky zapadajícího slunce, nic takovýho jsem ještě nezažil, vše jsem si jen představoval a moje představivost je pouze chabá náhrada, vlastně náhrada náhrady, ani to nejlepší vyprávění nemohlo tohle popsat přesně. Paprsky jako jemný samet hladí kůži stromu a kůru mého těla, vtipné, jak moc umí hřát. "Je hezky…?" chudák se ještě nevzpamatoval. "Ano, je moc hezky." "Ach." Doufám, že je v pohodě, nevím, jak bych mu pomohl. "Kdo jste?" ptá se tak jemně, opatrně.
"Jo to bych rád věděl. Doteď se mi říkalo Sedmička, tak to nechám na tobě."
"Aha, ok." Tohle bude na dlouho… "A kdo jsem já?"
Jen na sebe tupě zíráme.

"A little party never hurt no one

That's what your friends say

You put your life out on the line

You're crazy all the time"

Když se člověk topí, hází se mu záchranný kruh, ale co když se člověk topí ve vlastní tmě?
Tíží mě všechno, co mě doteď potkalo, je to jako nosit tlusté dítě na ramenou. Nechci ho zklamat. A k tomu jsou tu oni, oni a pan prášeček, a ti mě tlačí hlouběji a hlouběji do tmy. Každý krok, jako by byl vedle, a přesto mě posouval k cíli, který v mém případě snad bylo vysvobození, jakékoliv, nemuset být chodící nafukovací panna až po smrt, pravé a nejvyšší vysvobození. Ale můj Salvatore je daleko, čeká na mě, přitom já bych měl čekat na něj. A cesta časem je moc pomalá, vzpomínání nepřesné. Můj Salvatore někde číhá a určitě se mi směje, jako když jsem otočil kohoutkem od sprchy a tekla ken ledová voda.
Měl jsem skočit. Skočit do náruče Salvatoreho, dokud jsem mohl.

---

Snad poprvé v životě vidím nebe plné hvězd. Malinká světýlka, jako lampička v okně naproti, ale mnohem, mnohem víc a o hodně dál, i když občas i přes okno se to může zdát nekonečně daleko. Ležíme na mýtině uprostřed lesa, připomíná spíš celou louku, zpěv brouků a nočních ptáků, árie přírody se mi líbí nejvíc. "Kdo jsi?"
"Už jsem ti říkal, Sedmička."
"A kdo jsi?" Ticho a vítr mě lechtaly na stehně.
"No, jak to říct. Asi víš, kdo to je šlapka viď? Eskort? Kurva? To všechno a kdo si co řekne. To jsem, nic víc než nádoba na sperma, to jsem, tak mě všichni vidí, vím to, doteď mi to říkali."
"Ach."
"Nenávidím to. Všechno a všechny, nechutný prasata a jejich malý péra. Ty, co si hrajou na to, jak jsou slušný, že 'si chtěli jen povyrazit', aspoň jednou v životě si to zkusit užít, ať se mi snažili vysvětlit cokoliv, prostě to byly ty stejný sračky pořád dokola. Kolikrát jsem je chtěl zmlátit, jen abych měl pokoj, kolikrát jsem se chtěl zabít, abych měl pokoj, ale neudělal jsem ani jednou a jen jsem pokračoval ve svojí sebedestruktivní samsáře, pořád dokola bez konce s vidinou střípku momentu, kdy všechno spálím." Korunami se prohnal vítr a stromy lehce zašustily. "Všechno mi bylo naprosto k hovnu. Učit se, aby si mohli zaplatit chytrý doprovod, vyznat se ve společnosti, vědět, kdo je kdo a jak se s ním jedná. Znát dějiny, zeměpis…všechny tyhle nesmysly, protože se to očekává. Jen abych to zapomněl." Jeho tupý výraz mě děsí. Je tak prázdný a vítr fouká. "Musíš okouzlit společnost a pak se sebou nechat vymrdat za zavřenými dveřmi. Nedokážeš si to ani představit určitě. Být prostě jen nafukovací panna z masa a kostí, zneužívaná, jak si jen kdo dokáže představit, řekni a trefíš se." Je ticho, nefouká vítr a měsíc na nebi svítí jako modré slunce. Svět končí a jediné, na co myslím, je, jak hezky vypadá bledý světlo měsíce. Kouká na mě, ale je to jako by koukal do prázdna, prázdný pohled zabodávající se do neexistujícího bodu. "To je smutné…Jedna, jedna, jedna." "Co? Jsi v pořádku? Nepřeskočilo ti?"
"Dě-ku-ju, jsem." Odpovídá jako porouchaný program napodobující konverzace. "Lehké to nebylo pro tebe. To mě mrzí." Objímá mě a únava na mě padá, ale můžu si dovolit usnout? Cítím, jak mi padají víčka, do háje…

---

Vánek mě hladí po stehně, něžně, lehce a hlavně něžně, tak něžný, ale probudil mě. Ale ještě rychleji mě probrala ta ruka v mým rozkroku. "Co to do prdele…?". Vidím jen obrys, jak se tyčí nade mnou, naklání se, hladí mě, ale zároveň se nemůžu hýbat, zase jsem v tom. "Bude se ti to líbit, užiješ si to." "Slez ze mě, nech mě, nech toho." Svou vahou mě tlačí na zem, nemůžu bojovat, nemůžu kopat, nic. Líbá mě, dělá si se mnou, co chce, zase. "Nech toho, slez ze mě ti říkám. Vůbec mi tam nesahej…" "Ticho. Bude se ti to líbit, užiješ si to." "Proč to děláš? Nech mě být, prosím." "Bude se ti to líbit." Cítím jeho nahý tělo, svíjí se jako had. Nedá mi příležitost se vysvobodit, s každým výdechem mě začíná drtit víc. Budu hrát s ním, jako vždycky, jsem na začátku a konci stejnýho kruhu. Podvoluju se. Vzdávám se a odevzdávám se. Nic jinýho mi nezbývá, jen do toho, bude jen další ze stovek. Jen do toho, zneužij mě. Záleží na tom? Není to poprvý, co mě někdo znásilnil, svět končí, není to už jedno všechno?
Líbá něžně, jako ještě žádnej před ním. Je opatrnej, jako první. "Líbí se ti to?" nemluvím s ním, ani dívat se na něj nechci. Pokaždý, když cítím jeho pusu na svojí puse, chci se rozeběhnout pryč, do lesa, pryč od něj. Každý jeden polibek je jako panák, nechci další, ale prostě piju dál. Dotýkám se jeho těla a každý dotek je jako tanec na rozpáleném asfaltu. Líbá mě na krku, na prsou a pokračuje dál, mohl bych ho nakopnout a utéct, ale nemá to cenu, je silnější, prohraju tak jako tak. Je to to samé, ale jiné. Nevím v čem, ale jiné je. I když mě chytá za zadek a hraje si se mnou jak s panenkou, je to jiné. Rosa mě chladí a jeho kůže mě spaluje. "Tak dělej, přece to umíš, ne? Tak dělej." Říká to s opovržením, už se mě nedotýká něžně. Bere mě za ruce až na nich mám modřiny, vláčí mě, jak se mu zachce. Začíná divočet. Bere mě za vlasy, protože ví, že takhle mu nebudu moct odporovat, až ho budu mít v puse. Tahá mě za ně tvrdě, přiráží až se mi chce zvracet a nepřestává. Až teď se cítím jako nafukovací panna, doteď jsem byl jen šlapka, ale až teď jsem jen hračka. Pamlsek pro běsnícího psa. Pot a sliny se zvratky se mísí v potůčcích, které stěží tečou. Srdce mi bije jako nikdy předtím, cítím příval energie, zásah astrálním bleskem, mám příležitost, ale jen si počkat, tři, dva… Cítím, jak pouští moje vlasy, je to teď nebo nikdy. "Au! Do hajzlu," ječí nepříčetně "no počkej…" Utíkám, jak jen rychle můžu, je jedno kam, teď už je, nemám čas na to přemýšlet. Stébla trávy mě švihají a řezají, biče a žiletky. Země je nerovná, plná děr, víc skáču, než běžím, slyším ho hned za mnou. Ranní slunce mě pálí do zad, a lehký vánek mě popohání. Mám šanci, to zvládnu, to dám.
Už nemůžu, ale běžím dál, už jsem se mu musel ztratit, nemůže mě dohnat, ještě po tom, co dostal takovou do koulí. Les je pořád stejný, i když běžím rovně, připadám si jako v kruhu. Větve mě švihají zepředu i zezadu, neznají milost, možná se, jako všechno, obrátily proti mně. Běžím, země pode mnou slábne, padám. Au, au, au můj kotník. Zasraná jáma. Zvedá se vítr, cítím kapky deště. "Ty jedna zasraná, špinavá couro!" Nestíhám se otočit. Cítím ruku na svém krku, drží mě pevně. "Za tohle zaplatíš." Ležím na zemi, naproti mně strom a na jeho kůře, stejně jako na kůře mýho obličeje je krev, cítím ji, dokonce vidím, téct. Pálí to. "Tak a teď si to užiju já." Dostal jsem první ránu pěstí, druhou. Chytá mě za ramena tříská se mnou o zem. Chci bojovat, cítím v sobě tu sílu, ale jeho sevření je jak pouta. Plive na mě, plive do mě, nic mu nebrání. Kopu, škrábu, mlátím kolem sebe, ale bez účinku. Roztahuje mi nohy, ale až křečovitě je svírám. Další rána pěstí. Ztrácím sílu v rukou. On nabývá na síle, přidává na intenzitě. Je ve mně, jen tak bez ničeho, bolest mě zaplavuje. "My-s-lel jsem, že jsi jiný…" škrtí mě, chytá mě pod krkem a s každým vydechnutím přidává na síle.

"Iniciace protokolu 43. restart systému. Náprava paměti."

Oh ne, to ne, jen to ne, to nemůže být pravda. Jak? Vždyť to tak nemůže být, on nemůže být jeden z nich. Byl jiný, zajímal se, nemůže to být…
Slzy se snoubí s kapkami deště. Do ticha zní bubnování kapek jako zlověstné řádění démonů. "Říkali jsme Vám, že si pro Vás přijdeme, není úniku, není záchrany. Jste jen zvěř, jediné, co chcete, je sex. Odporná špinavá zvěř. A jako švábi, musíte být vyhubeni."

---

Přes krev, slzy a temné dešťové kapky už skoro nevidím. Pořád přiráží, jak příboj za bouřky, jak armáda plundrující bezbranné město. Každá kapka vody je jako jehla zapichovaná do mého těla. Bolest přichází a s ní tma. Boty mi těžknou na nohou. Cítím, jak pořád přidává, jak silněji přiráží a najednou nic. Cítím to teplo ve mně, cítím to chvilkové povolení rukou kolem krku, ale už jsou na zase na svém místě. Udělal se, tak můžu už odejít? Cítím, jak slábnu. Je to konec? Můžu už konečně odejít? Odcházím, ale je to napořád? Vše ze mě teče, krev, slzy, sperma i indigově modré kapky deště i život, snad se vypustím a aspoň se stanu jedním se zemí. Cítím ji, přes konečky prstů, cítím ji přes bedra, necítím ji přes chodidla, nasáklé boty jsou moc těžké. 

Horor v Růžové zahradě

Ve vířivce to vřelo. Nahá těla, mužská i ženská bez rozdílu, se na sebe tiskla. Po chvíli se z davu vynořila výrazná mužská postava. Mladý podsaditý týpek, Dionýsos, od kterého se nechtěly odtrhnout ruce ostatních obyvatel vířivky.
"Ale no tak, klid, jdu jen pro šáňo." Zasmál se, ruce odstrčil a vylezl z vířivky ještě celý vzrušený. Vířivka byla ve "VIP" zóně klubu Krysí díra č.2, který vznikl vylepšením obřího sklepa pod Dionýsovým domem. Do vířivky mohl v podstatě kdokoliv, kdo se nebál. Dionýsos nevěřil ve Very Important Pindy, to si radši pořádně vrznul s někým, kdo tak important není. Nazí, i ne tak úplně nazí, lidé tancovali do divokých rytmů, které Dionýsos pustil ze svého oblíbeného a prověřeného party playlistu.
Došel za VIP bar a sáhl po dvou vychlazených flaškách. Když se zdvihl, všiml si dvou lidí, kteří tak divně postávali a čuměli jak husy do flašky. Jakmile ho zvětřili, přišli za ním. Byli to chlap a ženská, ale klidně to mohli být chlap-chlap nebo ženská-ženská, bílé unisex kombinézky a stejné, neforemné účesy všechno zamotaly. Co zas kurva chtěj, to už je posedmý, celej tejden otravujou, pomyslel si.
"Dobrý večer, jsme…" začala rachitická Hybrida s křivým nosem, napětím se jí třásl AH odznáček připnutý na hruď, stejně jako hlas. Dionýsa přešla veškerá nálada.
"Co je tohle za noční můru," pronesla Hybrida a spráskla ruce, když si prostor klubu dostatečně prohédla.
"Uhni, Hybrido," odbyl ji Dionýsos a sehnul se pro led.
"P-prosím?" začala koktat. "T-to n-není žádná sranda," spustila znovu.
"Až domutuješ, tak mi to pověz, teď uhni," zazdil ji Dionýsos.
"P-pane Dionýse, máme pravomoc to tu zavřít." Stála si za svým Hybrida, už jen ta přezdívka zněla jako nějaký otravný hmyz. Zrovna se změnila písnička. Dionýsos si začal pobroukávat melodii. Hybrida dál něco pindala.
"Jó, třešně…" Dionýsos vyšel zpoza baru a zpíval si do zvuků hudby. Oba bílí šašci se na něj podívali.
"Visely," utrousil mužnější z těch dvou, který si prohlížel Dionýsa a od Hybridy dostal ránu loktem. Dionýsos se na něj zadíval a rukou mu naznačil gesto tymizavolej. "No a tobě budu říkat… budu ti říkat Cecil," řekl místo toho nahlas. "To k tobě sedí," mrknul na něj. Chudák v kombinéze se celý rozklepal. Dionýsos se vydal k vířivce, ale Hybrida mu zastoupila cestu. Dionýsos se na ni spiklenecky usmál, ale její tvář se ani nehnula.
Obličej frigidní jako ona sama.
Když písnička skoro utichla, z davu někdo zaječel: "Nalej mi to přímo do krku, ty kanče." Za jásotu ostatních lidí. Dionýsos nakoukl do davu a uznale kýval. Večer plynul podle jeho gusta. Z davu na parketu se utrhl mladý blonďák a přiblížil se.
"Napij se, vole," podal blonďák panáka zelený Cecilovi. Hybrida ho propálila pohledem, ale jakmile se podívala zpět na Dionýsa, Cecil ho ochutnal. Nedopil. Hybrida se otočila a Cecil předstíral, že to vylévá na zem.
Problém nastal, když to samý zkusili na Hybridu. Ta začala prskat kolem sebe, že členové Absolutní Harmonie nepijí, neúčastní se takovýchto špinavých zvěrstev a že by nejradši tuhle bídnou sebranku poslala pracovat do ulic.
Dionýsos se chtěl několikrát odtrhnout, ale nedala si pokoj. Furt jen protahovala bezúčelné mučení, aniž by mu řekla, o co jde. Stejně si nakonec vždy vymyslí něco jako: "Pohlavní styk mají mít jen manželé!" "Ve vířivce se nejvíc šíří bakterie!" "Nemít obsluhu na baru je protizákonné." A podobné kecy vrcholící v "Celé tohle je proti dobrým mravům a harmonickému soužití!"
Účastníci oslav byli ale neodbytní a furt ji uháněli, ať se s nimi napije.
"Tak si naser, krávo blbá," obořila se na ni zrzka, kterou omakával černovlasý svalovec. Hybrida se urazila a začala jí spílat, že si na ni bude stěžovat. V zápalu vyčítání všech nemravností si ale nevšimla, jak Cecila lákají do vířivky. Nahý chlap ho rukou přivolával k sobě a Cecil šel jako omámený.
Hybrida začala koktat, kvokat a nakonec kvílet. Když byl Cecil skoro jednou nohou ve vířivce, trhla s ním a pelášila s ním ven, mlátila do něj hlava nehlava. "Máš na víc!" neslo se za ní. "Zůstaneš čistý!" Nesly se za ní ještě kletby a výhružky. Dionýsos se vrátil do vířivky, bouchl šampaňské a lil ho svým příznivcům do pusy.
On ani jeho ne taková maličkost už se ale nemohli vzrušit.

---

Když druhý den odpoledne vyšel na zahradu a chtěl sejít do sklepa, Krysí díry č.2, zjistil, že je zavřený a oblepený páskami. Na dveřích byla výzva, ať se dostaví na úřad. Vlastně to ani nebyl pořádný klub, bylo to spíš místo pro pravidelné sešlosti džentlmenů… a džentldam.
Dionýsos bydlel na předměstí Prahy… 15. Když se přestěhoval do vily, kterou si nechal postavit na okraji okraje velkoměsta, málem to s ním seklo během prvních pár dnů. Chyběly mu kluby, chlast, ulice plný lidí…
Nejzábavnější věcí na celém městě byl toxicky zelený rybníček uprostřed náměstí, nic víc na městě nebylo. Ani jedna hospoda, bar, diskotéka, nic. Prach ze silnice se městem sotva plížil a občas zachrochtala kanalizace. Vlastně tam byl hřbitov, kolem kterého furt slídila jedna babka, asi si hlídala místo. Ale krchov nebyl nic moc. Během patnácti minut, co město prošel, měl chuť zdrhnout. Ta mrtvolná strnulost ho děsila.
Proto taky vznikla Krysí díra č.2. A taky byla pořád narvaná.
Díky Díře se zabydlel rychle. A taky díky malé bílé kočičce. Pojmenoval ho Očko, asi se zatoulal od souseda.
Jeho jediný soused, krom těch přes ulici, byl dědek. Na poštovní schránce měl jen A.D. Po tom, co Dionýsos toho dědka asi měsíc ignoroval, i když se navzájem oba viděli na zahradě, se rozhodl s ním zkusit spřátelit. Jednou ho pozval na pivo a dědek prohlásil, že nepije, tak jestli mu nemůže dát vodu s citronem.
"Vodku s citronem, hned to bude," řekl Dionýsos.
"Ne, vo-du," opáčil dědek a podivně se usmál, asi mu neseděla protéza. Dionýsa to znechutilo, u něj doma tekla voda jen když se sprchoval, nebo když běžela myčka. Na to, jaký byl Dionýsos skvělý hostitel, mu dal dědek pořádně zabrat. Dio ještě nikdy nepotkal člověka tak málo a zároveň tak moc vybíravého.
"Jak dlouho tu žijete?" zeptal se dědka.
"Ulice V Růžové zahradě je má… rodná, holenku," dědek se usmál, ale Dionýsovi přejel mráz po zádech. "Co vás sem přivádí?" zeptal se dědek a podivný úsměv mu stále seděl na tváři. Odpověděl, že klid, ale zmínil i nápad zařídit Krysí díru č.2. Dědkův pohled ho zastavil.Tvářil se, že zvažuje otrávit Dionýsa tou svou vodou. Ještě říkal něco o kanalizaci, ale Dionýsos si už radši vybíral špínu za nehty a párkrát si zívnul.
"To je důležité k soužití, posloucháte?"
"Jo, jo jasný." Za chvíli dědka taktně vyhnal. Nakecal mu, že sobě i kočce objednal maséra.
Dědek se dobelhal domů, ale schody div nevyběhl, simulant jeden. Pak nastal klid. Dionýsa ani nenapadlo pozvat dědka znovu, stejně měl mnohem radši mladý lidi. Využil ho, jakmile jel na dovolenou, plavit se po moři s bandou svých kamarádů.
Když se vrátil, měl posekaný trávník a vysázené bílé růže. Dědek se musel nudit, pomyslel si. Jenže jakmile vlezl do dveří, málem to s ním seklo. Dědek měl jen přijít krmit kočku. Jeho milovaného Očka, bílého kocourka.
Očko byl vyhoukanej jako siréna, když se k němu Dio natáhl, aby ho pohladil, nepřišel o prsty. To ho rozčílilo, Očko byl malý démon a teď se choval jako nudná kočka z Instagramu. Dionýsos se ho pokusil naštvat, bez výsledku. Vzdal to a radši ho nechal být. Jenže to horší (ano, jde to), přišlo, když vešel on sám do obýváku a octl se v úplně jiným domě. Všechno bylo přeházený. Nábytek z ložnice byl v obýváku a nábytek z obyváku nebyl dlouho k nalezení. Příborník byl přeskládaný, celá kuchyň byla naruby, dokonce i lednice. Soused dokonce vyházel i všechno jeho oblečení a nahradil ho "něčím praktickým" jak stálo na lístečku. Absolutně nenositelný hadry. Dionýsos dědkovi, na oplátku za jeho pomoc, nalepil na poštovní schránku vzkaz adresovaný pošťačce.

Chcýpni čúzo.

A tak začala jejich půlroční válka, která zdánlivě skončila, když se k sousedovi někdo přistěhoval. Dio tipoval jeho dceru se svým synem. Teda aspoň si to tipnul, dědek nevypadal jako největší sukničkář. Ani jednoho od té doby Dionýsus neviděl vylézt z baráku. Pak už dal dědek pokoj. Ale zřejmě ne úplně. Protože jediný, kdo si na Krysí díru č.2 mohl stěžovat, byl on.
Ulicí zavál teplý, letní vítr a Dionýsos se málem poblil, zase problém s kanalizací. Všiml si, jak dědek stojí na terase a šmíruje. Zamával Dionýsovi, ten mu zamával nazpět prostředníčkem. Vzal růžový papírek ze stěračů, na kterým určitě bylo Prosím, parkujte přesně na svém vyhrazeném místě. AD. Sebral ho, zamyslel se, jestli chce jít na úřad pěšky. Všechno bylo kousek, ale na chození neměl náladu. Zmuchlal ho a hodil někam do auta. Nastartoval, pustil party playlist a vydal se směrem úřad.

---

Na úřadě ho čekali. Usmál se, mrkl na zrzavou sekretářku, která mu řekla, ať se posadí do zasedačky a chvíli počká. Dionýsos si sedl do křesílka, ale to úplně nevyhovovalo jeho postavě. Snažil se napasovat do malého křesílka, ale rychle to vzdal. Za chvíli cvakly dveře, byl to starosta. Vysportovaný chlapík ve středních letech.
"Dobrý den," pozdravil a sedl si ke stolu. "Ještě počkáme na pana Dementije, ano?" Jen co to vyslovil, začal toho litovat. Dionýsos se začal neskutečně řehtat. Nikdy by ho nenapadlo, že se jeho soused jmenuje Dementij. Po chvíli vlezl dědek do dveří
"Nazdar Demente," rozřehtal se Dionýsos dřív, než starosta stačil pozdravit. Dědek si sedl naproti Dionýsovi, starosta seděl mezi nimi.
"Tak proč jsme tady?" zeptal se Dionýsos. Dědek se náhle napnul jako kšanda a spustil svou litanii.
"Za ta léta, dlouhá léta, práce na tomto úřadě jsem udělal hodně věcí," líčil srdceryvně. "Tolik vyhlášek o klidu, přátelství a dobrých vztazích," pokračoval. "Vše bylo tak krásné, harmonické, byl tu klid a štěstí." Starosta nezaujatě kýval hlavou a Dionýsos se škrábal, kde ho zrovna zasvědělo. "A pak se sem nastěhuje tento, s prominutím, hulvát a vše začne kazit!" Na chvíli se odmlčel. "Naše sousedka, paní pošťačka, si ještě měsíc myslela, že chci, aby, s prominutím, chcípla." Dionýsos se rozesmál. Furt mu to přišlo vtipný. Starosta si povzdychl.
"Prosimvás, nechovejte se jako děti na pískovišti," snažil se je utišit. Nechtěl, aby jeden z nich po tom druhém skočil. "Pan Dionýsos určitě nemusí dělat takový kravál a vy," zadíval se na dědka, "člověk tak zkušený životem, dokážete přimhouřit oko, alespoň trochu. Prosím Vás." Dědek se zaksichtil a skřípal zuby, teda pokud nějaký ještě měl. Možná se jen snažil nasadit si protézu jazykem, asi proto to skřípalo.
"Naše sousedská hlídka, Absolutní Harmonie, založená mnou," Dionýsos zpozorněl, vzpomněl si na Cecila a jeho odznáček, "si bude nadále dávat pozor, aby nikdo nerušil harmonické soužití v ulici!" Dědek se zvedl a odešel z místnosti pružným krokem mladíka. Dionýsos si zívl a podrbal se v uchu. Kurva, pomyslel si, Cecil je snad jeho vnuk! Starosta jen zíral. Dionýsos usilovně přemýšlel.
Ta odporná semetrika v bílém s křivým rypákem, co mu pokazila party, byla dědkova dcera, kterou viděl se přistěhovat! V Dionýsově mysli se hned objevil zárodek plánu, jak se pomstít dědkovi tak, aby ho nechal nadosmrti na pokoji. Nazval ho sám pro sebe PoO, ne protože bylo po obědě, ale protože to byla Pomsta Očka.

---

Když se Dionýsos vrátil domů, přistihl Očka, jak pokojně spí na nové sedačce. Smutně si povzdychl, starý dobrý Očko by ji už pořádně potýral. Netušil, co mu ten dědek provedl, ale Očko se choval jako emo puberťák po rozvodu rodičů. Jakmile zavětřil Dionýsa mňoukl a asi čekal, že ho Dio jen tak začne hladit.
Ani když na něj sáhl při krmení, nepřišel o prsty. Dio si sedl na schody, povídal si s vrnícím Očkem, který měl hlavu zabořenou v misce. "Hlavně že ti chutná," podotkl sklesle.
V duchu proklínal toho dementního dědka Dementije. Očko se napucnul a neměl náladu řádit, vydal se s Dionýsem do koupelny. Dio miloval velký koupelny, připomínaly mu lázně, který měli Římani. Byl to jeho life goal, být tak zazobaný, že může utrácet za takový krávoviny. Stejně jako když si na pozemku, hned u plotu, nakonec vážně nechal postavit Krysí díru č.2. Starosta mu řekl, že může znovu otevřít, ale ať se aspoň trochu klidní. Rozsvítil a podíval se z okna ven. Nikdy mu nedošlo, že mu dědek vidí přímo do koupelny. [1] Podíval se z okna, všiml si Cecila, jak špehuje. Přemýšlel, jak dlouho ho sleduje. Vystavil se mu. Očko líně sledoval stoupající páru. Pak ho zase posedl démon spánku, stočil se do klubíčka, usnul.
Ještě jednou se podíval z okna, jestli tam Cecil furt slídí. Vykoukl ven, ale Cecil nikde. Nikdy si nevšiml, že má dědek bazén. A vnuka, který se koupe nahý. Dionýsos vlezl zpátky do sprchy, ale hned zase vylezl. Nedalo mu to. Cecil se koupe nahej? To mu přišlo divný. U dědka muselo být všechno přesně nanormovaný, vše muselo sloužit svému účelu. Když jemu zpřeházel celý barák, aby byl využit jeho potenciál nebo co, tak do bazénu určitě musel mít každý plavky.
Prohlídl si Cecila, na tom klukovi bylo něco zvláštně přitažlivého. Jako videa, kde malý děti padají na hubu. Rychle zalezl do sprchy, nevadilo by mu vypadat jako úchyl, co špehuje kluky ze svého okna, ale Očko začal srdceryvně mňoukat.
Přemýšlel a došel k závěru, že naplnit plán nebude tak těžký, jak si myslel. Mladej ještě Dionýsovi poděkuje, že ho osvobodil od dědka. Ve sprše taky Dionýsa napadlo, že konečně využije ten dron, který si koupil k Vánocům.
Osušil se, vytáhl dron ze skříně a na papír naškrábal pozvánku na příští party. Vyšel na balkon. Přístroj zabzučel, během chvilky byl pryč. Dionýsos s ním párkrát proletěl kolem dveří. Jenže ovládat dron není prdel, takže nadělal pěkný kravál, protože tím dronem naletěl do těch dveří přímo. Dopis z něj aspoň spadl, byl doručen, ale za jakou cenu. Někdo rozsvítil a sáhl po dopise a během tří minut někdo zvonil u Dionýsových dveří.
Nahý je otevřel. Zapomněl se obléknout. Stála tam Hybrida a nasraně ho propalovala pohledem. The horror, the horror, projelo Dionýsovi hlavou, když ji viděl, jak tam stojí jen v županu. Tma jí naposled přidávala na kráse, jenže teď na ni svítilo. Všiml si, že za ní stojí Cecil.
"Co to má být?" vyštěkla svým chvějícím se hlasem. "A oblečte se pro Krista pána, nejsme zvěř."
"Řek bych že penis," odpověděl jí otráveně a zavrtěl se, až to plesklo o stehno. Hybridě se zkřivil obličej ještě víc.
"Zakazuju vám kontaktovat mého syna!" Pištěla na něj Hybrida. Haha! zajásal Dio v duchu. Je to dcera a vnuk! Dostat se k němu skrz matku bude aspoň sranda.
"Medúza mohla mít děti?" Dionýsos zpražil Hybridu pohledem.
"Velmi vtipné," odsekla. Natáhla ruku a nacpala Cecila vedle sebe. "Podívej se na něj, burana a ožralu," dávala si záležet, aby to vyznělo urážlivě. "Takhle nesmíš skončit, slyšíš mě?" třásla Cecilem a ten hýkal: "Ano, mami, chápu, mami…" díval se do země, teda aspoň na oko, Dionýsos věděl, že mu čumí mezi nohy, proto se taky potutelně culil. Cecil zřejmě nedokázal zapomenout na to, jaký to je v srdci života. Jaký to je být v klubu a nechat se unášet lidmi kolem a zvukem.
Když se Hybrida moc rozkecala, zabouchl jí dveře před nosem. S trochou štěstí jí ty dveře daly ránu a narovnaly ten její rypák.

---

Dionýsos se probral brzo ráno. Očko večer přišel a lehl si k němu. Jenže jakmile Očko zjistil, že je vzhůru, začal zas šílet tím svým novým, nudným způsobem.
"Ale no tak, už toho nech." Dionýsos se ho snažil dohnat k nějaké chaotické aktivitě, ale Očko se jen protáhl, zívl si a usnul. Dionýsos se poraženě uklidil na balkon, kde mohl sledovat svoji zahradu, ale i sousedovic. Chvíli klidu přerušil závan smrdící kanalizace. Od silnice uslyšel divné zakloktání, které následovala další vlna smradu. Vedle nebyl žádný pohyb až na to, jak se občas zavlnily záclony. Zato jim z domu vyřvávala vážná hudba. Jestli něco nenáviděl víc než vážnou hudbu, tak to byly jen antibiotika proti kapavce. Vystavoval se na balkoně nahý, naprosto mu to vyhovovalo. "Nemůžeš mu říct, ať se oblíkne?" uslyšel hulákání odvedle. "Dojdi mu to říct sama!" ozval se mladý mužský hlas. Dionýsos se zašklebil.
Kouknul se na mobil. Ukazoval 10:30, to bylo s přimhouřeným okem jedenáct, a to už je v podstatě dvanáct. Vydal se do válečné zóny, kterou terorizoval Očko nudou.
Vytáhl flašku Bacardi Millenium a nalil si pořádnou skleničku. Tohle se vychutnává. Vrátil se na balkon. Cecil utíkal do bazénu, oblečený do otřesných šedých plavek, který nebyly in ani za komunistů. Cecil si ho všiml, Dio k němu pozdvihl skleničku s rumem. Cecil mu na oplátku zamával, ale okamžitě se spustil jekot. Hybrida něco vřískala, ale nebylo jí rozumět. "Promiň, mami, vím mami." Vlezl do bazénu a plaval.
Dionýsos na balkoně usnul.
Probudil ho až hlad. Kluk nebyl k vidění. Na chvíli mu to bylo líto, vypadal jako fajn kluk. Přezdívka Cecil ho těšila, vystihla ho úplně skvěle. Zapomněl na něj, jakmile zavelel hlad. Rozhodl se zavolat si pizzu, ta jediná dovážela jídlo až k Dionýsovi domů. Zavolal, objednal si, šel do kuchyně. Očka nebylo vidět, určitě si jen lehl někam na sluníčko. Dionýsa napadlo rozpárat sedačku, ale bez Očka by to nebylo ono. Netušil, jak se dědkovi podařilo z malýho kocourka vysát jeho démonickou energii. Chtěl přijít o prsty, poprat se o kus šunky z pizzy. Dionýsos přemýšlel nad dnešním večerem. Krysí díra č.2 byla sice zavřená jen dva dny, ale i to bylo moc. Začínal mít společenskou schízu. Když přemýšlel nad tím, jak úžasná ta kalba bude, šlápl do Očkova starého hovna.
"Kurva drát!" zařval znechuceně. Očko začal poskakovat jako králík, asi chtěl Dionýsa rozveselit. Uklidil tu hnědou kočičí pomstu a šel si opláchnout nohy, zazvonil zvonek. Otevřel dveře, poslíčkovi spadla čelist, Dionýsův dům byla nudistická zóna. Dionýsos mu narval pětistovku a zabouchl dveře. Očko se vynořil zpoza rohu a zálibně pohledem propaloval krabici s pizzou, ale nic víc. Kdyby to bylo jako za starých časů, musel by ji Dionýsos v rekordním čase sežrat celou, jinak by Očko spustil pomstu a zaútočil na jídlo.
"Dal bych ti šunku, kámo, ale ty o ni nechceš bojovat." Očko se mu lísal o nohu, Dio ho chtěl jen podrbat, šunka žádná. Za trest se Očko došel vyčůrat do kočkolitu.
Férový tah, ale to byl vrchol. Dionýsova kočka zásadně očůrávala rohy a koberec! Zato víc se pomstí dědkovi, pomstí se za oba.

Hosté se začali scházet u Krysí díry č.2 kolem jedenáctý. Vzpomněl si na Očka, před odchodem na party se od něj nechtěl odtrhnout. Celou ulicí něco divně klokotalo. V Krysí díře č.2 to funguje po schůdcích dolů a přímo do víru zábavy. Dionýsos sezval co nejvíc lidí a všechny vítal. Naschvál co nejvíc hulákal, aby to dědek slyšel. Starostu naschvál varoval ještě odpoledne, aby si nikdo nemohl stěžovat, že se o tom neví. Vlastně mu to i pomohlo přilákat nový hosty.
Kozatá zrzka přišla i se svým blonďákem, jak se ukázalo, synem starosty, a od té chvíle party jela na plný koule. Sice mu starosta řekl, ať se krotí, ale Dionýsos na to dobrovolně zapomněl. S trochou nadsázky by si Dionýsos tipnul, že dědkovi samým duněním vyskočily zuby z huby. Když už to vypadalo, že už nikdo další nedorazí, vydal se za svou společností.
Ve vířivce to vřelo. Lidi si to v ní rozdávali, ještě než se k nim stačil Dionýsos přidat. Zrzka, starostova sekretářka, po něm nadšeně skočila a začala mu vykládat, jak strašně je ráda, že Krysí díra č.2 zase jede. Dionýsos se usmál a na počest všech děr to zapil pořádným lokem šampaňského. Sedl si a nechal se opečovávat. Netrvalo dlouho a zjevily se zase ti dva klauni v bílém. Už se ani neobtěžoval vylézt.
"Okamžitě přestaňte," zaječela na Dionýsa Hybrida. "Kdybyste aspoň hráli Káju Gotta, nebo Helenku!" Vydala se k vířivce. Dionýsos ještě přidal a klubem se rozlilo JÓ, TŘEŠNĚ ZRÁLY v nějakém new age dubstepovém provedení. Dionýsos si všiml, že druhá postava je dědek. Chytal se totiž za uši a něco křičel. Dio se usmál, tušil, že se to stane. Bude překvápko.
"Nemusím, starosta o tom ví," odbyl ji a rukou ji i na dálku odehnal jako mouchu. "Kde je ten mlaďoch?" zeptal se jí a úplně ignoroval její výraz. Hybrida se napnula jako kšanda a zatla pěsti.
"Do toho ti nic není, ty špekatá bestie!" zasyčela na něj. Dědek se zmateně rozhlížel kolem sebe, tolik života si už ani nedokázal představit. Lidi se bavili, pili, tančili, rozdávali si to spolu.
"Já myslím, že je."
"Ne není!" okřikla ho.
"Ale jen se podívej, blbko," a s úšklebkem ukázal na mladíka, který stál na baru jen v trenkách a vrtěl se do rytmu. Lidi mu nadšeně strkali bankovky za gumu tangáčů. Dionýsos tušil, že to Cecilovi nedá a přijde, ale nečekal, že se odpoutá až takhle. Zíral na něj stejně překvapeně jako Hybrida.
Podle očekávání se strhl chaos. Děděk vyrazil za Cecilem, ten si ho všiml a začal utíkat přes bar k východu. Hybrida se vrhla po Dionýsovi, ale než se stihla přiblížit, pustila se do ní zrzka. Dionýsos se jen smál, ale řekl dvěma chlapům, ať je nechá být, ať se odtrhnout samy. Sám zapískal na prsty a fandil zrzce. "Máš štěstí, čubko," prskla zrzka na Hybridu, "mohlas mít zdarma facelift." Rvačka nijak nepřerušila zábavu v baru. Cecil zdrhal před dědkem, seskočil z baru a chtěl utéct ven.
"Fuj!" zařval Cecil. "Co je to za sračku!"
Po schodech do Krysí díry č.2 tekla divně hustá voda. Bouřka nebyla hlášená. Lidi začali ječet a utíkat od dveří pryč. Příšerně to smrdělo. Za chvíli byli všichni na sobě a čekali, co se stane. V zápalu oslav a boje si nikdo nevšiml, že bouchla kanalizace a všechno začalo z ulice téct do Krysí díry č.2.
"No to mě poser," zamumlal Dionýsos. Dědek i Hybrida měli štěstí, že se někam uklidili, jinak by je přerazil, že mu posrali další večer. Oba byli prokletý určitě, a proto ta kanalizace dneska přetekla. Dionýsos vystartoval, nezbývalo nic jiného, než všechny vyhnat ven. Reakce byla podle očekávání, všichni vřískali "To snad né!" "No já se z toho pobleju." Utíkali ven a snažili se nepřemýšlet, v čem se to brodí. Většina se i stačila spěšně oblíknout. Dědek i Hybrida byli před Dionýsem a naháněli Cecila, kterýmu se podařilo vylézt na kapotu Dionýsova auta a zachránit se před hnědou oblevou.
"Okamžitě slez dolů!" rozkazoval dědek. Ale Cecil se chichotal, a ne a ne slézt. "Já si tam pro tebe dojdu!"
Pak vylezla Hybrida, to už ho smích přešel. "Domů! Tam je čisto a bezpečno!" zakřičela na Cecila jako na psa.
"No nevím, děda už nemá úplně krásně bílý růže…" říkal a dusil u toho smích, "má z nich hnědokvetky." Dionýsos ho sledoval, něco se na něm změnilo. Všiml si toho, jak ho viděl na tom baru, kde se kroutil v tangáčích jak chlípná žížala po dešti. Už přestal být lákavý, malý zamlklý kluk. Kluk, který si nezaslouží takovou rodinu. No vůbec, byl stejný zmetek jako jeho dědek!
Ale i tak se Dio řehtal, když sledoval dědka, jak peláší do zahrady. Dionýsos tomu nemohl uvěřit. Vyškrábal se za klukem na kapotu auta a začal se smát. Dědek kvílel, Hybrida se za ním rozběhla a začala ho utěšovat. Celý tohle martyrium stálo za to, i když bude muset zrekonstruovat celou Krysí díru č.2. Vidět dědka po kolena v sračkách mu přinášelo neskutečnou radost a zadostiučinění.
"Škoda, že to odnes bazén," nadhodil Dionýsos. Podíval se na Cecila, kluk nebyl k zahození, ale už to nebyl ten nemotorný klučina, kterého viděl v Krysí díře. Byl stejný případ jako jeho rodina, Dionýsovi to docvaklo. Vše, co Cecil dělal, působilo nacvičeně, nebyla v něm ta jiskra, kterou by od něj chtěl. Celá jeho vzpoura byl vykalkulovaný tah. Nebylo to orgasmické osvobození.
"Demone Dementiji mladší," zaječela matka na Cecila, když viděla, jak se baví s Dionýsem. "Okamžitě padej domů!" Cecil seskočil na zem, odporně to čvachtlo. Dionýsos si ho prohlížel. Ani se nesnažil tu špínu setřást. Lepila se k němu jak k magnetu. Jakmile to Hybrida spatřila, začala kvílet. Cecil poskočil jako dítě do louže. "Co tak divně koukáš?" zeptal se Dionýsa. Ten na něj jen znechuceně koukal. "No, co je? Však tohle máš rád ne?" Dionýsos moc nevěděl, co mu na to říct. Cecil k němu došel a otřel se o něj zasviněnou rukou.
"Sprchu máš?" zeptal se Cecil. Dionýsos přikývl. "Tak se budeš moct podívat." Dionýsos se usmál a odebral se směrem domů. Měl toho po krk, už chtěl jen svého démonického kocourka. Otevřel dveře a Cecil se kolem něj protáhl jako duch.
"Pěkná hacienda, vole." Špína z Cecila okapávala a svinila podlahu. Dionýsovi to vadilo, nebyla to jeho špína. Cecil otevřel dveře do obýváku, probudil Očka. Ten se protáhl, mňoukl a vydal se přivítat nového hosta. Otřel se o Cecilovu nohu a zasvinil si kožíšek.
"Fuj, co to je?" zařval Cecil. Očko mňoukl na přivítání. "Dej tu hnusnou svini pryč," zařval a nakopl Očka. Kocourek se svezl po podlaze, smutně kníkl. Cecil se obrátil k Dionýsovi, který nevěřícně zíral. Nestačil říct ani ň a roztrhlo se peklo.
Nejdřív se ozvalo syčení, které následovalo démonické mňoukání. Očko se zvedl celý naježený. Jako blecha začal skákat po nábytku, až nakonec skočil na Cecila a zakousl se mu do kotníku. Cecil se ho snažil skopnout, ale v Očkovi se probudil jeho démonický tyran. Poskakoval kolem Cecila a sekal do něj. Ten zbledl a škemral, ať ho Dionýsos pustí ven, otevře dveře a zbaví "tý zatracený bílý bestie."
Na dobrou noc mu Dionýsos zamával prostředníčkem. "Tak zdar, Cecku," zasmál se. To sedlo, Cecek. Chtěl pomazlit Očka, ale málem přišel o prsty. Na tváři mu svítil obří úsměv.
Žít v téhle ulici byl horor.
Přesně jak to má rád.

Kamarádi s (ne)výhodami

"Prosím… prosím…" plesk.
Šikana! Musela to být šikana! V chlapeckých šatnách, sprchách! Obojí bylo pro Karlíka něco jako Zakázané město.
Historické a jiné naprosto nezajímavé okolnosti, které si Karlík nepamatoval, přihrály do vínku gymnázia Jana Kámoše Komenského dokonce i bazén, který vůbec neubíral mystičnosti dvou předem zmíněných prostor. Škola byla institucí, která přestože byla nová, vyrostla na kostech jedné velmi staré a vybudovala si pověst moderního studijního zařízení, ve kterém každý najde svůj účel a naplní si své cíle. Pro Karlíka to ale bylo místo, kde se spíš shromažďovali vyzrálí mladiství boháči, aby si mohli hrát na nevyzrálé boháče. Nejzajímavější na celé škole byl ale asi baz…
"Vocásek," rozlehlo se chodbou vedoucí od bazénu a tělocvičny k šatnám. "Co tam tak stojíš?! Do sprchy, dělej."
"Pardon." Tedy, Karlík Ocásek, vyslechnuv brutální zkomolení vlastního jména protetickým v tělocvikářem Míčem, odmítal jít do sprch. Možná by to celé stálo za vysvětlení, ale tělocvikář se díval velmi upřeným pohledem a Karlík si svůj odpor rozmyslel. Došel za roh a do chodby ke sprchám. Zaslechl jakési sténání, kterému nejprve nepřikládal žádnou váhu. Měl jasnou taktiku sprchování se – nikdy se nesprchovat. Vždy šel tak pomalým tempem, že všichni kluci už byli pryč a bylo těsně před zvoněním, takže se jen oblékl a pokračoval na další hodinu. Samozřejmě pokud potřeboval, opláchl se v umyvadle na hajzlících, nebyl to barbar.
Dnes ale ještě jedna sprcha musela být puštěná, slyšel to prokleté šustění tekoucí vody. Snažil se jen projít kolem, ale zvuky ho zastavily. Viděl se v zrcadle, vytáhlý, hnědovlasý kluk s pihami na obličeji a rovnátky. "Prosím…" Prosebné sténání, které slyšel, bylo podezřelé. Když se dostatečně přiblížil, přejel mu mráz po zádech – slyšel velmi hlasité plesknutí. Hodně se držel, aby nahlas nevzdechl.
"Šikana!" Myšlenka tak přesvědčivá, že si za ní Karlík hodlal stát. Tušil, že vztahy kluků ve třídě jsou poměrně zvláštní a během tělocviku se uměly vyhrotit, ale nikdy netušil, že by mohlo dojít k něčemu takovému. Většinou měl štěstí a klukovským nešvarům se vyhnul, nebyl s nimi nikterak v křížku, jen si mezi nimi nepřipadal ve svém živlu. Karlík byl sofistikovaný, mladý muž, a přestože ho spolužáci svými excesy občas dokázali pobavit, nepřipadalo mu vhodné se do nich zapojit.
Plesknutí se zopakovalo a následovalo prosebné sténání. "No tak… prosím…"
Karlík vyrazil ze sprch a rozrušený příliš škubl dveřmi, které narazily do vykachlíčkované zdi, voda i sténání náhle ustalo. Karlík na sebe naházel své oblečení a vytáhl mobil – musí to říct Soně!
"Neuvěříš, na chodbě za tři…" poslal zprávu a vyrazil po obřím schodišti na cestu do čtvrtého patra, kde byly ateliéry výtvarky.
Soňa chodila na hudebku, protože na výtvarce "…bych si moc zaprasila ruce, výtvarkář divně smrdí a nechodí tam Franta z Dčka," jak by sama řekla. Vedla si poměrně pohodlný, středoškolský život: byla chytrá, všichni ji měli rádi a kluci jí leželi u nohou. Až na Frantu, který se vůbec nechytal, a že zkoušeli vymyslet, jak se k němu dostat.
"Ale ne, špatná nota," natáhla se jednou k Frantovi, "takhle ji nakresli, hezky." A když se k němu nahnula, byla tam nejen nádherná nota, ale i dobře zapsaná. Soňa si ten den málem zlomila prst, když chytla záchvat trapnosti… cringe.
Karlík doufal, že extrémní nedostatek informací ve zprávě, kterou poslal, dostatečně vyjadřuje naléhavost celé situace. Vyšel schody do třetího poschodí, když uslyšel klepání podpatků.
"Co je?!" vyžbleptla Soňa. Vypadala jako Karen z Mean girls, ale Karlík se nikdy nezeptal, jestli pozná, kdy bude pršet… "Osminová byla pěkně naštvaná, že jsem nemohla jít na záchod o přestávce."
"Obrázek ještě v kabinetu určitě čichá toluen," odpověděl Karlík a objal Soňu, která ho drapla a táhla na dámské záchody. Mumlala něco o Frantově netečnosti a jak moc nechápe komplexní čísla. Velmi komplexní problémy středoškoláků.
"Má místo mozku tu hnusnou kaši z jídelny!" Soňa se zavřela do prostřední kabinky. "Jde pozdě? Dneska ani nepřijde? Nenapíše?" práskla dveřmi. Karlík ji zásoboval informacemi. Ona jen poslouchala a klepala podpatkem o podlahu. Táhlé "hm," naznačilo, že buď poslouchá, nebo přemýšlí nad Frantou, ale jako žena určitě zvládala obojí a Karlík neměl důvod na to upozornit.
"Kluci neříkali, že by s někým měli problém," uzavřela Karlíkovu rekonstrukci momentu. Chvíli bylo ticho: "Ty se nesprchuješ?" vypadlo z ní a Karlík se neobtěžoval odpovědět, samu ji to moc nezajímalo, ale Karlík věděl, že ji to mrzelo – dlouho ji lákala představa: "Tý tvojí atletický prdele ve sprchách," jak se mu opilá svěřila na Signalfestu.
"Myslíš, že by ti řekli, že někoho šikanují?" zeptal se Karlík čistě pragmaticky. Soňa se umlčela, spláchla, došla si umýt ruce a stoupla si naproti Karlíkovi. Prohlédla si ho a začala kývat hlavou.
"Myslím, že jsi na něco přišel," pochválila ho. "Pokusím se zjistit víc, taky bys mohl zkusit něco zjistit."
"Jako od kluků?" odpověděl téměř okamžitě. Soňa protočila oči.
"Ano," usmála se něžně. "Já vlastně nechápu, co máš za problém, nejsi žádný goblin, mají tě i docela rádi." Pohodila vlasy a odešla, Karlík se podíval do zrcadla. Úplně Soně nevěřil, viděl, jak se mu klube beďar, takže jako goblin vypadat bude. Odvrátil pohled od zrcadla a vydal se napospas marné snaze vytvořit něco alespoň trochu esteticky nezávadného na výtvarce s po tělocviku rozbouřenými spolužáky.
"A proto je násilí v umění spojené s vodou…" dokončil svou myšlenku výtvarkář Obrázek a rozdal úkoly pro následující měsíc. Měli se rozdělit do skupin po dvou až třech lidech a vymyslet scénu násilí z historie a následně ji vyvést primárně v modrých barvách. Kluci se hned rozutekli do skupin po třech a Karlík zůstal sám. Až do momentu, než se otevřely těžké dveře a do ateliéru přišel Marcel, zrzavý kluk s podezřele dobrým okem na fotografování. Hodil svůj batoh vedle Karlíka.
"Co máme dělat?" zeptal se a Karlík mu udělal rychlý brief. Dohodli se, že se pokusí o Marii Antoinettu, ženu popravenou drby a domněnkami. Marcel došel pro barvy a Karlík si ho prohlédl, něco se mu na něm nezdálo, když se natáhl pro barvy na poličce, zastavil se a tvář mu zkřivila bolest, načež se podíval, jestli to někdo viděl. Karlík se nenápadně díval z okna.
Marcel se vrátil a pomohl Karlíkovi napnout plátno, na které se budou další tři týdny soustředit. "Marcel má příšernou modřinu!" poslal Soně zprávu a během pěti vteřin měl mobil zabavený Obrázkem. Karlík se snažil o konverzaci, ale Marcel mlčel, soustředil se na míchání barev a odstíny modré mazal přímo na stojan místo plátna. Marcel začal malovat a spodek plátna zaplavila tma ultramarinu.

---

"Dneska bez polévky?" Soňa seděla u stolku ve školní kavárně, která byla vlastně jen glorifikovaná školí jídelna. Karlík si sedl naproti a vytáhl čerstvý chocolatine. Soňa vykouzlila uznalý pohled.
"Obrázek mi vzal mobil… znáš to." Sedl si Karlík a odlomil kousek croissantu. "Tady nejsme na tržnici…" začal imitovat učitele. "Jsi horší než asijská babička! Pořád musíš cvrlikat." Soňa zvedla obočí.
"Jsi si jistej, že není teplej?" Karlíkovi málem vypadly oči z důlků.
"Co? Ne každej může být podle tvýho zalíbení," oponoval jí Karlík. Obrázek byl podivný člověk, ale víc umělec než gay, ale co by Karlík tušil. "Ale to už by byl dřív gay Míč…"
"To od tebe není úplně girlboss slay," odpověděla Soňa a málem z vidličky odpálila na Karlíka kus ratatouille. Soňa někdy koncem prváku dostala myšlenku, že je Karlík gay a zatím nedostala uspokojivý signál, že to tak není. Od té doby ji Karlík musel krotit, aby se neprořekla a nezpůsobila ročníkovou apokalypsu. "A nemrač se tolik, nikomu bych to neřekla." Karlík dál točil lžičkou v polévce, řídký vývar vypadal jako řeka po jarním dešti.
"Zprávu jsi viděla?" přešel Sonin komentář a Soňa se zakabonila. "Marcel měl příšernou modřinu, takovou divnou modro-zelenou." Soňa přimhouřila oči, jako když člověk: "Něco tajíš." Soňa zvedla pohled od ratatouille a okamžitě se podívala kolmo od Karlíkových očí.
"Zajímalo by mě, co se ti honí v palici," odpověděla na výzvu a Karlík se zarazil.
"Nic, co by tě nějak mělo omezit v tom mi odpovědět." Vrátil se zpět ke svému přemýšlení. Musela mu něco tajit, jeho bratr byl taky ryba a na nich se to vždycky poznalo. Byl vycvičený svou rodinou – uměl komunikovat i poznat, kdy lidi nekomunikují, nedávají informace… Karlík byl špion!
"Já nevím, jestli to můžu říct…" provinile se rýpala v zbytcích zeleniny. Karlík gestem naznačil, aby řekla, co ví. "Slíbila jsem na malíček," prohlídla si svůj prstík, "ale jestli máme na škole šikanu, to nemůžeme nechat jen tak." Bylo na ní vidět, že zaručeně stojí před morální krizí. Zhluboka se nadechla, podívala se, kdo je kolem a naklonila se ke Karlíkovi.
"Marcel je taky buzer…"
"Říká se ga…" ale zarazil se. "Co?!" Soňa mu pevně stiskla ruku a přidala i nehet nebo dva, aby Karlíka umlčela. Karlík se díval kolem sebe a hledal Marcela, ale nikde nebyl... Hlavou mu proběhl jasný scénář – někdo se musel dozvědět, že je Marcel gay a teď si ho někdo z kluků podává ve sprchách, kam nikdo nechodí!
"Neboj, myslíme na to samý," odkývala Karlíkovi Soňa.
"Myslíme?" zeptal se, ale Soňa ho ignorovala.
"Jen musíme vymyslet, kde co zjistit." Karlík přemýšlel, na škole to řešit nemůžou, ještě to praskne a bude z toho mnohem větší skandál.
"Možná…" začal Karlík a Soňa poslouchala. "Možná by v tamtom podniku věděli," Karlík pohodil hlavou směrem k Soně, "jak na to." Odmlčel se.
"Jasný! Starci v buzinci!" vybouchla Soňa nadšeně jako raketa a Karlík se poměrně silně udeřil do čela. Přesně takovou reakci od ní mohl čekat. Zato Soňa se rozzářila jako sluníčko, když jí došlo, že je ochotný s ní jít znovu po minulém skandálu.
"Ty kanče!" zapištěla, ale Karlík ji rychle uchlácholil, že naposledy se jen lekl, takže raději odešel, ale Soňa za nic nemohla. Soňa se uklidnila, protože to znamená, že to vlastně bude Karlíkovo poprvé tudíž: "Vše odpuštěno." Poslala mu přes stůl pusu a málem ho celý zbořila, když si všimla, že Franta z Dčka přišel na oběd.

---

"Poprosím flašku sladkýho bílýho vína a…" Čekal na Soňu, měla už hodinu zpoždění. Nejdřív musel vypadat jako idiot, sednul si sám ke stolu, k pití nic a pořád se díval na mobil. Udělal tu chybu, že když kolem procházel muž v červené flanelové košili, tak se na něj usmál a on mu zamával. Karlík znervózněl a otočil se do zdi, do které jen zíral. Soňa mu poslala něco na Instagram, zase něco o Frantovi z Dčka. Na baru si všiml někoho, koho poznal, ty ruce už někde viděl… na nějaké fotce, měly stejnou jizvu. Nenápadně se snažil prohlédnout si ho celého. Když mu došlo, kdo tam stojí, málem rozbil sklenici vína, jak se lekl. Naproti stál totiž ten černovlasý wrestler s přeraženým nosem, Sonin král Instagramu.
Karlík se podíval kolem dokola, Franta z Dčka taky musel na někoho čekat, kontroloval hodinky a díval se na dveře. Karlík dělal všechno proto, aby si ho nevšiml, ale nebyl úspěšný. Franta z Dčka se rozhlédl kolem a nastal moment, který se může odehrát jen v dobře připraveném divadle.
"Co ty tady děláš?" Franta z Dčka měl v očích naprosto nevyslovitelnou hrůzu. Kdyby mohl, naježil by se jako kočka, ale na těle snad neměl ani chlup.
"Co ty tady děláš?" Karlík měl nervozitu pro jistotu v hlase a afekt padl na špatné slovo. Cítil, jak se mu lehce třesou kolena. V tílku působil Franta z Dčka masivně, to byl jen o rok starší.
"Mně… mně," kecal Franta, "ujel mi autobus a další jede za hodinu a tohle bylo nejblíž." Narovnal se jako chlapák. Pak mu došlo, že bydlí na Vinohradech.
"Já šel kolem a zajímalo mě to…" kecal pro změnu Karlík. "Nějak hodně chlapů tady ne?" Franta z Dčka věnoval Karlíkovi velmi nic neříkající pohled, lehce zvedl bradu a jen předstíral, že se dívá kolem. Bylo to velmi směšné divadlo. Karlíka vyrušilo pištění – Soňa–, Franta z Dčka zmizel.
Barman po chvíli přinesl celou flašku bílého vína. "Yes, queen, go off girlboss pussy out, slay!" Soňa si sedla ke stolu, přišla oblečená jako domina a zněla jako postava z Big Mouth. Netušil, co jí na to říct, měl ji moc rád, ale občas byla moc. Soňa si rovnou nalila víno, barman přinesl dvě skleničky.
"Ty vole… vím, že jdu pozdě. Ani jsem se nestihla rozhlídnout kolem." Zachmuřila se, tak ráda se dívala na muže. Za Soňou seděl pár postarších pánů.
"Hele, asi nejsme moc dobrý detektivové," přidal Karlík. "Ale možná…"
"Kristovy rány," vyjekla a přerušila Karlíka, "já jsem blbka!" Staříci, kteří se něčemu chechtali a po chvíli se otočili. "A ty jsi na něco přišel? Nebo si jen obhlížel materiál?" Byla příšerně hlučná a smála se tak, až chrochtala jako Sandra Bullock v Slečně drsňák. "Viděla jsem, jak slintáš nad tím barmanem," začala rýpat do Karlíka. Nahlas.
"Zlatíčko," prošedivělý, dobře udržovaný muž chytil Soňu za rameno. Otočila se. "Bože ty jsi pěkná!" vypadlo překvapením z obou mužů. "Ale snaž se držet hubičku, jo?" Soně zazářily oči, postarší gay pár ji umravnil. Jediné, na co se zmohla, bylo vzít sklenku bílého rozklepanou rukou a nabídnout pánům přípitek. Oba přijali, načež jim Soňa nabídla, ať si sednou k nim, pokud chtějí. Sebrali si své věci a přisedli si. Franta z Dčka se propadl do hlubin probíhající konverzace, na kterou se Karlík nedokázal soustředit a radši si zabral celou flašku bílého pro sebe.
"A vy jste pár?" zeptal se postarší pán. Soňa se rozesmála. Atmosféra pořád houstla, proudění lidí a zvuků přerostlo v kaskádovitý řev nočního života v Praze.
"Jéžiš vůbec," uchechtla si Soňa. "Ale kéž by! Podívejte se na ty ruce!" Karlík zrovna pil a všichni tři ho začali přehnaně oslavovat. "A ten zadek! Woohoo!" Lidé se začali dívat na Soňu a Karlík se rozhodl, že je čas utéct na záchod. "Hubenej, vysokej, určitě ho má velký!" rozesmála se Soňa a Karlík celý zrudnul. Ulevilo se mu hned, jen co je ztratil z dohledu. Přišli řešit šikanu a zatím jen slyšel drby, kdo od koho chytil syfla v osmdesátkách. Na záchodech bylo obsazeno, takže nezbylo nic jiného než si stoupnout k pisoáru. Svět kolem se točil, Karlík si rozepnul poklopec a nohou kopnul do dveří, aby je zavřel a málem urazil nos někomu, kdo vcházel.
"Pardon." Muž nic neříkal, jen si stoupl vedle a hleděl si svého. Karlík zvedl pohled až když dokončil svoji misi. Vedle něj stál Marcel, který měl zavřené oči a zřejmě si užíval moment. Karlík si chtěl zapnout poklopec, ale něco se seklo a bez rozmyšlení se podíval dolů.
"Ty vole…" proklouzlo ven. Marcel neotevřel oči, ale pousmál se, trochu se pohnul v bocích a líp se ukázal. Karlík se celý splašil a něco dole taky.
"Frendoš," řekl něžně Marcel. Karlík vypálil ven, skoro zapomněl na to si umýt ruce. Konečně měl nějakou stopu! Soňa zvedla obočí a poklepala na své zápěstí, prý byl na záchodech dlouho. Karlík měl mozek plný včel, alespoň tak mu tam hučelo. Vzal flašku, napil se z ní a pak si dolil sklenici. Soňa byla úplně mimo a nenechala ho nic říct, víno mu taky nepomáhalo se prosadit.
"No," začal podsaditý plešatý chlapík, "kamarádka říkala, že máte asi problém se šikanou." Karlík zakýval na souhlas. "Byli jsme tu vždycky… a taky u toho, když nás šikanovali." Šedovlasý prťous jen přikyvoval, nechával dobře upraveného plešounka mluvit. "Vždycky se to nějak napravilo samo a pět let potom jsme s nimi spali, to je toho."
"A taky jsme začali nosit paruky a falešně zpívat Helenu," přihodil šedivý prťous. Soňa se rozklepala jako ratlík. Neměla tušení, že Praha měla vždy poměrně silnou travesti scénu.
"Vy… vy jste, vy jste…" nemohla dokončit větu.
"Transky," odpověděl prťous, ale plešounek ho hned opravil: "To se neříká! Byli jsme přední travesti umělkyně své doby." Načež mu prťous odpověděl: "Jo, co jsem říkal… pamatuješ, jak jsme chcali Pavlíně Malině do paruk?" oba se zachechtali a přiťukli si skleničkou vína. Karlík přemýšlel, jestli tak dopadnou taky, rozhlížel se kolem stolů a najednou to viděl – malé posunky, ukazování, smích.
"Vy jste taky šikanovali!"
"Všichni někdy šikanovali, brouku." Byli uprostřed šikanády. Vůbec si toho nevšiml, třeba si toho ani nevšimli ve škole. Přemýšlel, na co se páprdů dál zeptat, mohl by třeba… "Zvlášť nás, gayové to vždycky schytávali. Stejně jako špekouni." Geronti pokračovali ve své nenávistné kampani proti pokroku a nejhorší na tom bylo, že Soňa se jen smála.
"Vždyť se nic neděje," máchla sklenkou gin toniku, který jí někdo přinesl. "Možná mají pravdu, líbí se mi…" Tím Soňa utnula veškeré možné argumenty, protože se otočila ke Karlíkovi zády a úspěšně ho skoro hodinu ignorovala. "A navíc je to kus tvojí historie."
Měl jsem toho po krk… Karlík měl… měli jsme zjistit, jak vyřešit šikanu a místo toho jsem byl ožralej, Soňa si ze mě dělala srandu, a navíc jsem tu potkal Frantu z Dčka i Marcela a všechno přestalo dávat smysl. Všechno!
"Co se děje?" zeptala se Soňa a staroši se zakabonili.
"To myslíš vážně?" Omylem jsem zvrhl skleničku, která byla prázdná, chvíli se kutálela a pak se rozbila o zem. Motala se mi hlava. "Přišla jsi sem oblečená jako šlapka," vyjelo ze mě. "Místo hledání chlastáme s dvěma dědky," musel jsem po nich vrhnout nehezký pohled, oba se urazili. "A naposled ti říkám, že nejsem gay, tak si ty narážky nacpi pod tu odpornou blond paruku." Zvedl jsem se od stolu, motaly se mi nohy. Vzal jsem si bundu a vydal se před Duhovku na čerstvý vzduch. U baru jsem se rozhlédl, ale v davu podobně oblečených jsem neměl šanci Frantu najít. Otevřel jsem dveře a chladný vzduch mě pohladil, lehce poprchávalo, sedl jsem si na parapet výklenku okna a schoval se. Po chvíli ze dveří někdo vyšel a smál se, periferně jsem viděl, jak se někdo blíží. "Franto?" zeptal jsem se a sundal oči z nebe, na kterém jsem hledal pár svítících hvězd mezi černými mraky.
"Dneska to stojí za prd." Vedle stál flanelák a přidal obláček kouře mezi mraky na nebi. Nevěděl, jsem co říct a musel jsem se jen pitomě smát. "Změnu identity jsem nečekal."
"Nemáš cígo?" zeptal jsem se náhle a moment poté jsem byl v klipu Lany Del Rey – foukal slabý vítr, plamínek zaplápolal, já potáhl z cigarety a lehce se zakuckal.
"Ty moc nekouříš, co?" uchechtl se a šťouchnul do mě. Zakroutil jsem hlavou. "Se posereš." Z klipu Lany bylo náhle Slunce seno… "Jak se jmenuješ?"
"Karlík Ocásek." Flanelák se usmál a viděl jsem na něm, že chce komentovat. "Prosím, chápu, je to vtipný jméno," řekl jsem dřív, než se on pokusil. Skupinka mužů na něj něco zakřičela, načež šli zpátky dovnitř. Byla zima.
"Vidíš, já se chtěl představit," potáhl z cigarety, "ale vlastně mě docela bere, když vím, že ty o mně nevíš nic." Usmál se a dokouřil cigaretu. Cítil jsem silný poryv větru a zatřásl jsem se. "Nechceš jít dovnitř?" zeptal se, ale já odmítl.
"Víš…" začal jsem a všechno mu vysvětlil. Celou dobu tam stál a poslouchal. Stihl v klidu vykouřit další cigaretu. Začínaly mě zimou štípat prsty.
"Vypadáš jako chytrý a sofistikovaný mladý muž," poplácal mě po rameni.
"Díky," usmál jsem se, "ale furt nic nevím. Jen že všichni šikanují a šukají." Flanelák mi věnoval zamyšlený pohled, obočí se mu srazila k sobě.
"Wow… to je zjištění asi jako že každý prdí, co?" Teď jsem se smál nahlas. Než to sám zmínil, nepřišlo mi to až tak absurdní. Zvedl jsem se z parapetu a chystal se odejít.
"Akorát si nemám komu stěžovat… maximálně napsat Drábový jestli se nezměnila radiační situace." Na tenhle vtip jsem byl velmi pyšný, zvlášť proto, že Flanelák se začal smát tak, až na nás někdo z okna zakřičel, ať držíme hubu.
"Myslím, že si dokážeš poradit." Dal ruce do kapes a vydal se ke dveřím. "A myslím, že budeš potřebovat tohle," z kapsy vylovil cigaretu, vypadala jinak než ostatní. Dal jsem ji do kapsy a vydal se zpátky za Soňou.

---

Druhý den ráno přišel Karlík… ano, vracíme se ke Karlíkovi, díky za pochopení… do školy pozdě s příšernou kocovinou. Abychom v rychlosti rekapitulovali Karlíkův večer, který i rychle skončil: Když přišel dolů, opět se pohádal se Soňou, zvedl se, zaplatil za sebe a odešel.
Pátek nebyl nijak náročný až na poslední hodinu – tělocvik. Míč si Karlíka vyčíhl.
"Potřebuju s něčím pomoct," přišel za ním, když dohráli volejbal. "Nechci dávat špatný známky, tak to ber jako aktivitu navíc a dostaneš jedničku." Pokrčil rameny, Karlík ho nikdy předtím neviděl v tílku a nikdy nikde neviděl takové svaly na ramenou. Nabídku přijal. Nebylo to ani nic složitého, Míč našel staré branky na florbal a potřeboval s nimi pomoct, i když mu to Karlík moc nevěřil. Jednička je ale jednička a nezabralo to moc času. Za deset minut byly všechny venku a Karlík měl rez úplně všude, stejně tak jako pot, hodně potu. Musel se umýt, takhle by si nedovolil odejít.
"Užij si sprchu," řekl v klidu Míč, když odešel pryč. Snad mu to udělal naschvál! Karlík se rychle sebral a doběhl do šatny, kde zjistil, že vlastně ručník nemá. Vrátil se ke kabinetu, kde chvíli stál a nervózně si připravoval prosbu. Když zaklepal, dveře otevřel tělocvikář Činka.
"Ahoj, Míša tu není, před chvíli odešel." Karlík se zarazil, nikdy neslyšel, že by Míčovi někdo říkal jinak než příjmením, a ještě se tolik usmíval. Chvíli se ošíval, ale pak stejně poprosil.
"Já bych jen potřeboval ručník, svůj jsem zapomněl."
"Ty budeš Karlík…" Činka se pousmál a z háčku sundal bílý ručník. "Už jsem myslel, že Míša pronajímá poutka." Karlík neměl sílu to řešit, ale tušil, že to na něj Míč chytře nachystal, zřejmě nebyl tak nenápadný, jak si celou dobu myslel. Činka se usmál a zdvořile se rozloučil s tím, že ještě potřebuje dodělat papíry k nějakému zájezdu. Karlík neměl intenci se zdržovat a okamžitě zamířil do sprch. Cestou se svlékl, plán byl jasný: do sprchy a ze sprchy v co možná nejkratším čase. Oblečení dokopal až ke sprchám, fotbalový výkon jeho života.
Jenže s rychlostí přichází chyby, v zápalu nezkontroloval, jestli někdo ve sprchách je. Rozhrnul závěs a v prvním momentu jeho mozek nedokázal rozklíčovat vše, co vlastně viděl. Během jedné vteřiny, kdy vlétl do sprchy, otočil kohoutkem ve sprše a ledová voda ho překvapila jako lavina, se jeho smysly probraly a pokud má člověk bojovat, nebo utéct, tak ledová voda Karlíka přimrazila k podlaze.
Sled událostí byl následující, vše běželo jako film, protože Karlík nemohl událostem uvěřit: Franta z Dčka držel Marcela na kachlíkové stěně a neústavně na něj dorážel – Marcel se nebránil – Došlo jim, že se někdo dívá – Karlík se nemohl přestat dívat – V Karlíkovi, a nejen v něm, se něco pohnulo – Marcel s Frantou se lekli a začali plašit – Karlík se snažil utéct, ale zamotal se do závěsu a spadnul.
Marcel a Franta, oba nazí, oba s erekcí, se rozeběhli Karlíkovi na pomoc, jenže adrenalin ho nakopl a utekl. Rozrazil dveře do šatny, kde seděla Soňa. Nervózně vrtěla nohou, jako kdyby se snažila típnout cigaretu. Když slyšela, že někdo vešel, zvedla oči.
"Pro rány všech bohů," vyjekla, když viděla Karlíka nahého (takhle jsme si to nepředstavovali ani jeden). O to horší byla její reakce, když se do šaten přiřítili nazí Marcel a Franta. "To si děláš prdel?!" Vyletěla z lavičky, kde seděla. "Tak já se přišla za všechno omluvit a ty tady," ukázala na všechny tři, "co to tu vůbec děláte?!" Ječela, ale potichu, byla celá rudá. Karlík se zahalil, ale Marcel s Frantou se neobtěžovali. Byli jako tři holá kuřata. Soňa založila ruce na hrudi a čekala na vysvětlení, zřejmě ji nejvíc pohoršil nedostatek informací.
"Vážně má dobrej zadek," zašeptal Marcel a Soňa po něm vrhla takový pohled, že se schoval za Frantu. Atmosféra by se dala krájet. Karlík měl zlomek času na to přemýšlet a ze všech informací se mu znovu vrátila kocovina a dostal šílenou chuť na cigaretu. Popošel k bundě, ve které přišel domů a vytáhl speciální z náprsní kapsičky.
"Máte někdo oheň?" Popošel k oknu, které otevřel a sedl si na parapet. Franta sáhl do svého batohu a hodil mu zapalovač. Karlíka tak rozbolela hlava, že ztratil zájem o to být cudný. Prohlédl si cigaretu, byla na ní ještě jedna vrstva, sundal ji a roztáhl – telefonní číslo. Zmuchlal ho a schoval na později.
"Soňo," potáhl a hodil Frantovi zapalovač. "Špatně jsme to pochopili, teda já a kvůli mně i ty." Soňa se dívala zmateně, Franta s Marcelem čekali, co to celé znamená, vzrušení odpadlo, doslova. Sedli si a náhle to připomínalo soudní líčení. "To není šikana… víš včera, když jsem šel na cigáro jsem se s někým zakecal a došlo mi, že každý šikanuje a šuká." Soně se rozšířily oči, buď protože zmínil někoho, nebo protože jí to taky došlo.
"Tohle," ukázal Karlík na Marcela s Frantou, "není šikana." Oba se na sebe podívali a pak jim to taky došlo. "To je šukana," Karlík se usmál, to se mu povedlo.
"Já ti to říkal!" Marcel se šibalsky usmál na Frantu. "Říkal jsem ti, že někdo jde."
"Nekecej, že se ti to nelíbilo." Soňa nevěřícně poslouchala, raději si sedla. Vůbec netušila, co se děje. Dokonce ji už ani nezajímalo se dívat na přirození ani jednoho z nich, zdá se, že celá situace ji uvrhla do jakési karteziánské krize osobnosti. Karlík v klidu dokouřil, byl rád, že z toho neudělali haló, jinak by se utopili v trapnosti.
"Nikdo nikoho nešikanoval, oni mají sex na veřejnosti." Ukázal na Marcela s Frantou, než dokouřenou cigaretu vyhodil z okna. Soně spadla čelist, jen trochu. Snažila se mluvit, ale vůbec jí to nešlo. Připomínala Munchův Výkřik, její hlava musela přijmout veškeré informace. A osobní ponížení, že půl roku balila gaye. "Marcel včera zmínil jeden sex klub, Frendoš, když jsem byl na záchodě a s někým si mě spletl…" Karlík si masíroval spánky, zatímco Marcel mu věnoval velmi zvědavý pohled, zřejmě čekal Frantu.
"Vy prasata!" okřikla Soňa Marcela s Frantou. "Mohla jsem si ušetřit…" vztekala se jako malý pes. Marcel si dal hlavu na Frantovo rameno, Franta mezitím vylovil jejich oblečení a podal ho Marcelovi. "Kdybych to věděla, mohla jsem se dívat!" Všichni tři se začali strašně smát. Marcel s Frantou se oblékli.
"Hele," řekl Franta. "Asi to zůstane mezi námi, že jo…" nadhodil a Soňa se zamyslela. "Jsme kamarádi a jestli ceknete, tak vám zničíme vaší drobnou detektivní misí." Vyplázl jazyk a Soňa dala ruce nahoru. Definitivně se vzdala.
"Nechceme jít na pivo? Duhovka už má otevřeno." Marcel se oblékl a otevřel dveře z šatny. Karlík na sebe rychle naházel oblečení, odemknul mobil a naťukal do mobilu čísla. "Uvidíme se? Prosím."
"Uvidíme."