Foto: Wikipedia (volné dílo)
Xuân Diệu
Král vietnamské milostné poezie
Přeložil a medailon o básníkovi napsal Petr Partyk
Xuân Diệu [suan ziu], celým jménem Ngô Xuân Diệu
(* 2. února 1916, provincie Bình Định, + 18. prosince 1985, Hà Nội)
Byl jedním z nejvýznamnějších vietnamských básníků XX. století. Užíval též pseudonym Trảo Nha.
Ve třicátých letech se Xuân Diệu stal jedním z nejvýznamnějších představitelů
literárního hnutí Nová poezie (Thơ mới), které proti konvenční a formální domácí
tradici postavilo moderní básnické pojetí, částečně inspirované tvorbou
francouzských prokletých básníků. Mezi jeho nejznámější sbírky patří Poezie (Thơ
thơ, 1938), Vůně na křídlech větru (Gửi hương cho gió, 1945 - 1967), Hrstka básní
(Một chụm thơ, 1983). Psal také eseje a literární kritiky, působil v redakci časopisu
Umění a literatura (Văn Nghệ). Překládal zahraniční poezii, mj. básně Nazima
Hikmeta a Nicoláse Guilléna. Je nazýván největším z moderních vietnamských
básníků a králem vietnamské milostné poezie.
Napsal kolem 450 převážně milostných básní. Tyto básně jsou prolnuty
úžasně jímavou lyričností, s níž oslavují mládí, přírodu a lásku v různých podobách.
Básník často více či méně otevřeně opěvuje lásku mezi muži. Zde je nutno učinit
malou lingvistickou odbočku. Způsob oslovování je ve vietnamštině zcela odlišný od
českého a je dost složitý. Záleží na vztazích mezi mluvčím a posluchačem, na
věkovém rozdílu mezi nimi, na jejich společenském postavení atd. Ne vždy lze bez
znalosti kontextu poznat jejich pohlaví. Záleží pouze na vůli překladatele, na jeho citu
a znalosti kontextu.
Xuân Diệu prožil velmi krátké, bezdětné a pravděpodobně nikdy
nekonzumované manželství s filmovou režisérkou Bạch Diệp, vlastním jménem
Nguyễn Thanh Tâm (1929 - 2013). Po rozvodu navázal dlouhodobé a pevné,
pravděpodobně intimní přátelství s básníkem jménem Huy Cận (1919 - 2005).
O básníkově psychosexuální orientaci se ve Vietnamu všeobecně ví, ale příliš se to
nezdůrazňuje. On sám s tím nikdy žádný viditelný problém neměl. Oficiálně je
oceňován, jeho básnické sbírky stále nově vycházejí, školní děti mají jeho básně
v čítankách a učí se je nazpaměť. V Hanoji je po něm pojmenována ulice.
A zde je načase učinit druhou odbočku, tentokrát právní, kulturní a
sociologickou. Vietnam je kuriózní země v tom smyslu, že tam homosexualita nikdy,
opravdu nikdy nebyla trestná. To neznamená, že tamní gayové a lesby nemají žádné
problémy. Konzervativní roli zde hraje tradiční konfuciánská morálka, podle níž by
mladý člověk měl vstoupit do manželství a zplodit děti. Je to jeho povinnost vůči
rodině, národu, státu.... Zároveň však platí, že takové poněkud ošemetné záležitosti
se neřeší přímo. Problém se toleruje, ale moc se o něm nemluví. Uhýbání a vyhýbání
se, i to je součást konfuciánských tradic. Xuân Diệu se možná někdy cítil jako
prokletý básník, ale vietnamská společnost ho rozhodně neproklela. Jeho podmanivé
básně jsou a navždy zůstanou zapsány zlatým písmem do vietnamské a světové
literatury.
Trăng
Trong vườn đêm ấy nhiều trăng quá,
Ánh sáng tuôn đầy các lối đi.
Tôi với người yêu qua nhẹ nhẹ…
Im lìm, không dám nói năng chi.
Bâng khuâng chân tiếc giậm lên vàng,
Tôi sợ đường trăng tiếng dậy vang,
Ngơ ngác hoa duyên còn núp lá,
Và làm sai lỡ nhịp trăng đang.
Dịu dàng đàn những ánh tơ xanh,
Cho gió du dương điệu múa cành;
Cho gió đượm buồn, thôi náo động
Linh hồn yểu điệu của đêm thanh.
Chúng tôi lặng lẽ bước trong thơ,
Lạc giữa niềm êm chẳng bến bờ.
Trăng sáng, trăng xa, trăng rộng quá!
Hai người nhưng chẳng bớt bơ vơ.
Měsíc
Té noci, nad touto zahradou měsíc pluje,
svitem svým všechny stezky zaplavuje
Se mnou milovaná bytost lehce našlapuje,
mlčíme, máme strach rušit ticho které tu je
Jen váhavě stoupáme na rozlité zlato,
v obavách, že kovový zvuk ozve se na to
Jako květ v listí naše láska ukryta je,
nerušme měsíc, který vše shora diriguje
Jak tóny ze strun měsíční paprsky se chvějí,
vítr a větve skotačí v tanečním reji
Až vítr posmutní a svůj pohyb zastaví,
tato noc nám svou klidnou tvář nastaví
Dva zbloudilí kráčíme tiše tou poetickou nocí, krajinou snů, kde nalézt přístav není naší věcí
Měsíc tak zářivě jasný, měsíc tak vzdálený!
Jsme dva, přesto každý z nás v samotě uvězněný
Biển
Anh không xứng là biển xanh
Nhưng anh muốn em là bờ cát trắng
Bờ cát dài phẳng lặng
Soi ánh nắng pha lê...
Bờ đẹp đẽ cát vàng
Thoai thoải hàng thông đứng
Như lặng lẽ mơ màng
Suốt ngàn năm bên sóng...
Anh xin làm sóng biếc
Hôn mãi cát vàng em
Hôn thật khẽ, thật êm
Hôn êm đềm mãi mãi
Đã hôn rồi, hôn lại
Cho đến mãi muôn đời
Đến tan cả đất trời
Anh mới thôi dào dạt...
Cũng có khi ào ạt
Như nghiến nát bờ em
Là lúc triều yêu mến
Ngập bến của ngày đêm
Anh không xứng là biển xanh
Nhưng cũng xin làm bể biếc
Để hát mãi bên gành
Một tình chung không hết
Để những khi bọt tung trắng xóa
Và gió về bay tỏa nơi nơi
Như hôn mãi ngàn năm không thỏa,
Bởi yêu bờ lắm lắm, em ơi!
Moře
Nezasloužím si být modrým mořem,
ale chci, abys byl bílý písek
Na pobřeží kde vlny si hrají,
křišťálové paprsky okraje tkají...
Pobřeží krásné, písek jak zlato září,
na svahu borovice k moři obrácené tváří
Stojí v tichém zadumání,
po tisíce let se vlnám klaní
Prosím, abych směl být těmi vlnami,
které zlatý písek stále líbají
Ty polibky jsou tiché a jemné,
do věčnosti zakleté
Vlny břeh líbají zas a zas,
tak po věky a stále znova,
Až do zániku světa
pak příliv stoupat k písku přestane
Jsou chvíle, kdy vlny rychle a prudce,
břeh drtí, až by ho málem pohltily
Příboj jejich lásky je chtivý,
zaplaví tvůj písek bílý
Ne, nezasloužím si být modrým mořem,
ale prosím, abych jím mohl být
A věčně zpívat ti o své touze,
o tom jak zpěv můj vlny přetrvá
Aby pak vítr bílou pěnu z vln posbíral
a roznesl ji jako blesk
Těch tisíc let polibků nestačilo,
pro tebe, mé pobřeží, můj milý!
Vì Sao
Tặng Đoàn Phú Tứ
Proč
Věnováno Doan Phu Tu
"Proč?", ptal se tvůj úsměv na líci