Krví člověka je krev. Krví pozemského člověka je atmosférický vzduch. Krví planet je fluid. Feťák je někdy bytostí napůl, ne-li úplně mrtvou. Bojuji s přírodou jako se sobě rovným sokem, bojuji se zkřečovaným žaludkem, do kterého mi při převozu sanitou nezastavitelně odkapávala špinavá voda a hnis, bojuji v říši pocitů a pudů se všemi smysly naráz, s mozkem, se svými vchody a východy pro všechno, co mi koluje v organismu.
Lidé bledí nebo černí, sušší, myslící, samotářští, bázliví, vážní, rozjímaví, lidé pěkných postav, plných tváří, vyholení, bílí s promísenou příjemnou červení, oči dost velké, krátké nozdry, velké přední zuby.
Lidé s rezavými vlasy, hrozný pohled žlutých očí, lidé zuřiví, krutí, rádoby odvážní vzbouřenci.
Lidé opatrní, moudří, diskrétní a žádostiví, dlouhé vousy, hrubý a dost nepříjemný hlas, orlí nos, štíhlé prsty.
Lidé oblí a skvrnití, spojené obočí, černí, olivoví, šedí, temně olovění lidé, navštěvující jeskyně, jezera, bažiny, stoky, zříceniny, hřbitovy, chmurná místa co páchnou na sto honů, kovárny, jatka, kafilérie a pustiny.
Tací se o mě starají a snad ve snaze rozptýlit mě, četli mi včera před spaním úryvky z Papusovy Kabaly, jediné knihy, kterou našli mezi mými osobními věcmi. Mantricky. Pořád dokola:
Mikroprosopos je velkou nocí víry, v níž všichnispravedliví žijí a vzdychají. Rozpínají své ruce a chápou se vlasů otce a z těchto zářících vlasůpadají kapky světla a rozsvěcují jejich noc. Mezi oběma stranami vlasů Nejstaršího ze Starých jestezka vysokého zasvěcení, stezka středu, harmonie protikladů. Zde si všechno rozumí a vše sesmiřuje. Tady triumfuje dobro a zlo více neexistuje. Tato stezka je stezkou nejvyšší rovnováhy ajmenuje se Poslední Boží soud.
Vlasy bílé hlavy se stejnoměrně, v krásném uspořádání, rozkládají na všechny strany, ale nezakrývají uši. Neboť uši Páně jsou neustále otevřené, aby slyšely modlitbu, a nic nemůže zabránit, aby neslyšely volání sirotka nebo nářek nešťastného.
Skoro dva týdny v prdeli.
Každý den stejný jako ten předchozí. Marný, zoufalý boj s nemocničním stereotypem, s teploměrem v podpaží, s nechutným škraloupem na povrchu bílého, zfakeovaného kafe, s nesrovnanými drobnostmi na nočním stolku. Překonávání nástrah v komunikaci s personálem, jeho laxnost a nehraný nezájem. Marný, zoufalý boj se všudevsáklým smradem desinfekce,
který, i přes zarytou snahu, dráždí hrdlo k produkci hlenů, drhnoucí stejně jako smotek kytarových strun, bez něhož by citelně trpěl zdejší ustálený kolorit. Opakované, dennodenní vyšetřování srdce, co mělo zmírnit, a snad zmírnilo, prvotní záchvaty tachykardie, doprovázející můj příjezd, povinné, asistované odevzdávání ranní dávky moče, kterou do zblbnutí podrobují chemickému testu, odběry krve, to dohromady mi přivodilo leda tak absolutní znavení a rezignované podvolení se všemu, co mi bylo doporučeno jako nejvhodnější.
Skoro dva týdny v prdeli.
Šlemovitá kaše z rýže, kuřecí stehna máchaná v horké, slané vodě, odstředěné mléko, trapně malé porce, máslo, marmeláda, hořký čaj v hliníkových bandaskách na chodbě, pak zase, aby se to nepletlo, kaše, stehna, mléko, čaj v hliníkových bandaskách na chodbě, kaše, mléko, marmeláda, čaj v hliníkových bandaskách na chodbě, k..e, ste..., ml..o, mar....da, hořk.. čaj
v hliní..vých bandaskách na chodbě...
Skoro dva týdny v prdeli.
Jediná, doktorem ihned při příjmu nařízená poloha na vrzající posteli s obludně vysokým čelem ze svařených odpisových trubek. Přesně taková poloha, co jednoznačně, ve všech ohledech kopíruje Kafkova utrápeného Řehoře Samsu, neschopného navlhčit si zpráchnivělé rty vstřícně se vlnící mlhou za okny pokoje. Nezodpovědně promrhaný čas bez hmatatelnéhovýsledku. I když – krevní obraz bez nálezu přítomné drogy, opakované mdloby vymizely, vysoké horečky se nevracejí, krvácení do zažívacího traktu ustalo, poruchy vědomí žádné, nekoordinované záškuby trojklaného nervu k nenalezení, neurotický třes rukou jako kdyby nikdy předtím neexistoval, švestkovonefritově zatmavené modřiny na předloktí po špatně vedenémvpichu vybledly, zástava dechu během spánku se opakovala pouze dva první dny, furunkly a vodnatě zmoukovatělé vřídky mi vyřízli – na základě toho všeho mě láká zeptat se natvrdo primáře při zítřejší vizitě, jestli už bych náhodou nemohl odejít domů. Musím to promyslet. Přes noc.

Jsou čtyři, kteří jsou malí na zemi, ale jsou nesmírně moudří:
mravenci – nejsou národ příliš silný, ale připravují si v létě pokrm,
damani – nejsou národ příliš mocný, ale stavějí si své obydlí ve skalách,
kobylky – nemají krále a přece vytáhnou všechny sešikované,
ještěrky – chytíš je holýma rukama a přece se dostanou do královských paláců.

Jsou tři, kteří si hezky vykračují, kteří si hezky jdou:
lev – hrdina mezi zvířaty, před nikým neustoupí,
kohout – co se naparuje,
kozel – když je s ním jeho vojsko.

Na počátku stvořil Bůh nebe a Zemi. Země pak byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí.
I řekl Bůh: "Buď světlo!"
I bylo světlo.
I byl večer a bylo jitro, den první. Stvořil světlo a tmu, oddělil od sebe noc a den.
I byl večer a bylo jitro, den druhý. Stvořil oblohu, oceán, zem a rostliny.
I byl večer a bylo jitro, den třetí. Stvořil nebeská tělesa, čas, roky, měsíce.
I byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. Stvořil hmyz, ptactvo, život ve vodě.
I byl večer a bylo jitro, den pátý. Stvořil plazy a zvěř.
I byl večer a bylo jitro, den šestý. Stvořil člověka, ženu, muže.
I byl večer a bylo jitro, den sedmý. Dne sedmého dokonal Bůh dílo své, kteréž dělal.
A odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž byl dělal. I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo.
I byl večer a bylo jitro, den třináctý.

Co jsem za tu dobu stvořil já? Kdo mě kam kdy pustil bez kontroly? Co je vidět za mnou, když pominu oblýskaná stehna nemocničního pyžama?

"Myslím, že byste mohl."
"Xxxxxxxxxx."
"Během zítřka se domluvíme, vrchní sestra vám dá dopoledne, nejpozději do oběda, závazně vědět."
"Xxxxxxxxxx."

Není zač, dobře, ale znamená to tedy, že mě vrchní sestra zítra ráno po vizitě pustí? Zatím pokaždé, když kolem mě prošla, tvářila se, jako když nadloube volovi. Bez úsměvu, bez emocí, bez vlídného, empatického slova, na samé hranici vyhoření, neatraktivní, nešukavá, sterilní minda. Nevím nic. Naději mám, prý horko – těžko umírá, ale i tak mi nezbývá nic víc, než se, svázaný nejistotou, dodýchat ranního kuropění, poslouchat na vizitě stokrát opakovaná moudra a poučky a teprve potom doufat, že se dočkám zrzavého verdiktu. Verdiktu, který mi znovu dovolí svobodně se pohybovat mimo přísné, nemocniční hranice, tvořené čtyřmi stěnami zaflusaného pokoje.

Tlak na mléko působí máslo.

Tlak na nos působí krev.
Tlak hněvu působí hádku.

Naději mám, prý horko – těžko umírá.

"A co znamená ten lístek z prádelny, sestro?"
"Musíte ho zaplatit dole u hlavního vchodu v hale přes pokladnu v hotovosti, na začátku jsme vám prali civil. Sto šedesát devět korun."
"Aha... Mám stáhnout prostěradlo a povlaky? Chcete to někam vodníst?"
"Ne, nechte to, jak to je. Oblékněte se a počkejte si na zprávu od pana doktora, bude s vámi chtít mluvit. Pak můžete jít. A na pokladně neberou platební karty, nezapomeňte na to, jenom hotovost! Tomu terminálu prostě už druhý týden vypadává signál a nikdo neví proč, nikdo to není schopen vyřešit, ach jo!"

Špitálské dopoledne prosycené nakyslým hovězím s rýží, které z kuchyně v přízemí prosakuje přes tři patra. Takový klasický, všednodenní obraz. Zvedá se mi žaludek a svědí mě kůže po celém těle, na kotníku se mi samovolně odlepují drobné obdélníky papírových náplastí, aniž bych proto zouval zašněrovanou botu. Nic z toho ale nemůže zkazit vnitřní radost ze sdělení
primáře, který souhlasil s mým dnešním propuštěním. Ještě dostanu orazítkovanou a podepsanou zprávu, dobře, počkám. Nevím sice, od koho jí dostanu, protože kancelář ošetřujícího doktora okupují tak nanejvýš dva vysoké, polochcíplé fíkusy. Doslova zeje prázdnotou, řeklo by se, ale
věřím. Absolutně nepochybuji o tom, že jí dřív nebo později dostanu do rukou, přesně tak, jak se sluší a patří. Dojdu si zakouřit dolů před barák, bezpečně se stihnu vrátit. Teď si zapálím – mňam, to si dám.
Zaplatit prádelnu, nezapomenout slušně pozdravit a poděkovat, popřát hezký den a zkrouceným úsměvem vyjádřit sympatie a vděk, zaplatit, poděkovat, usmát se a odejít středem na svobodu, zpátky na smogem zasmrádlý Žižkov, zaplatit prádelnu, nezapomenout slušně pozdravit a poděkovat, popřát hezký den.

"Prosim?" zarazila mě dočista poslední věta ošetřujícího doktora, který za námi dvěma důkladně přibouchl dveře. "Je to dovopravdy nutný? Běžná praxe, aha..., dobře, tak v tom případě je to v pořádku, já to nevěděl. Podepíšu, samozřejmě, ukažte mi kde. Ale co tomu terapeutovi mám řikat? Jak se mám představit a hlásit na tý první návštěvě? Elektronicky? Všechny informace o mně dostane předem elektronicky? Páni! Dodržet datum a přesnou hodinu, jakou mám napsanou vod vás, je mi to jasný. Tak asi... díky za všechno, hlavně za trpělivost. Možná to bude znít blbě paradoxně, ale přeju si, abychom se my dva spolu už nikdy neviděli, jistě pochopíte mojí snahu o vtip, kdysi sem ho někde zaslechl. Díky," pohotově napínám pravou ruku v lokti a napřaženou ji nabízím k zatřesení. Nedojde mi, že jsem se doktorovi měl podívat přímo do očí.
Zaplatit prádelnu, nezapomenout slušně pozdravit a poděkovat, popřát hezký den a zkrouceným úsměvem vyjádřit sympatie a vděk, zaplatit, poděkovat, usmát se a odejít středem na svobodu, zpátky na smogem zasmrádlej Žižkov, zaplatit prádelnu, nezapomenout slušně pozdravit a poděkovat, popřát hezký den, pak tím hnusným, prudkým kopcem kolem cukrárny a kanceláře pohřební služby s morbidně vyzdobenou výlohou až nahoru na hlavní, tam k hotelu, ze zastávky Želivského do tramvaje a domů.

Zděšení světa a národů, svět jako jedno velké postižení. Pokorné, truchlící revoluce, rituální instalace, vzkříšené důvody k zabíjení z plezíru. Květinářka, hrající v duchu sama se sebou zdementnělej ricochet, squash, nebo tenis – kýho výra – a bez přestání polohlasem odpočítávající jednotlivé sety, přešlapuje nejistě za deštěm z části rozežraným stánkem v blízkosti stanice
metra. Smíšený les roste jí na mozku v řadách, ve vzduchu válečnictví a za rohem ulice úžasná náklonnost vysublimovaných katalp. Strašná pravda o kazatelích, strašná pravda o jedné budově v hlubokém městě. Je to naše láska a mnohem víc, co zlepšuje oslavující pravdy, je to příběh o jedné budově v hlubokém městě, jsou to malé, ale zásadní věci, telefonní, multifunkční matky, je to naše láska a mnohem víc, je to o smutku bohů. Svět jako jedno velké postižení. Pokorné, truchlící revoluce, rituální instalace, vzkříšené důvody k zabíjení z plesíru. Jsou to písemné části, které si myslíme o kuloárech, popsané, kartonové desky lihovým, světlostálým fixem, nefalšované, skutečné životní album, schopné ctít dlouhou cestu lidského vývoje. Je to naše láska a mnohem víc, co zlepšuje oslavující pravdy, je to etické zacházení se zvířaty, začínající u každého bez výjimky v žaludku. Květinářku vede černý psovod, už zapomíná na události týkající se smutku, na své místo na zemi zapomíná, na stůl a sůl, na královské Perryovy eseje,
kdysi dávno dennodenně čtené jediné – příliš brzy a příliš zbytečně zemřelé – dceři. Květinářka zapomíná na události týkající se smutku, vede ji černý psovod. Její hrdlo je něco, kam neustále někdo padá.

"Ale já netrpim žádnou, jak vy řikáte, závislostí. Mám svoje užívání pervitinu silně pod kontrolou. Nikoho tim nevobtěžuju, nikomu se s tim nesvěřuju, zkrátka si tak soukromě, v tajnosti, jednou za čas dám."
"Xxxxxxxxxx?"
"Epizoda v parku na Žižkově? Samozřejmě, že to neni maličkost, ale konkrétně tahle epizoda, na kterou se ptáte, byla výjimkou. Spíš za to může ňáký vyústění dlouhodobýho stressu, nebo tak nějak bych to pojmenoval. Asi i důsledek depresí to může bejt, protože když se tahle věc stala, fakt mi nebylo dobře, přemejšlel sem vo hovadinách."
"Xxxxxxxxxx?"
"Ne, to ne, vo sebevraždě v žádnym případě. Nebyl bych schopnej jít a skočit, nebo bůhví co udělat, abych se zbavil života. Na to sem moc velkej sráč."
"Xxxxxxxxxx."
"Promiňte."
"Xxxxxxxxxx?"
"To se mi někdy stane, ano, řek bych na střídačku. Někdy mi cuká v levym, někdy v pravym, vobčas, během dne, ve vobou. Spíš ty horní se mi třesou, dolní víčka si nepamatuju, že by mi v nich cukalo nějak extrémně."
"Xxxxxxxxxx?"
"Několikrát, ale pokaždý při čtení. Všechny řádky v knížce se mi slily v jednu šedivou plochu. Nebo když čekám na tramvaj, to číslo vozu se mi úplně zdeformuje, vidim najednou rozmazaně a musim se jak cvok ptát cizích lidí, co vlastně jede. Ale to neni tak často."
"Když jste tu u mě byl naposledy, tvrdil jste mi, že pervitin berete rekreačně, v malých dávkách, nejdéle poslední půl rok. Za tím si stojíte, nebo byste chtěl dneska tu informaci nějakým způsobem pozměnit?"
"No, víte, abych byl upřimnej, vono to bude asi vo trochu dýl, než jenom půl rok. Blíž k realitě sou spíš tak dva roky, bych řek. Ale to sem šňupal, jehlu používám teď poslední dobou..."
"Takže dva roky?"
"...protože mě strašně přestalo bavit čekat tak dlouho na nájezd. Přes ten nos je to přece jenom pomalejší a já z toho chytal hrozný nervy. Jo, zhruba tak to bude, dva roky celkově."

"Dneska půjdete na druhé kontrolní HIV testy, to už víte z minula. Od prvního testu vám uplynulo dost času na to je zopakovat. A zároveň by bylo dobré, kdybyste stihl i testy na žloutenku, mohl jste se snadno nakazit špinavými nebo sdílenými jehlami, to nevíte ani vy, ani já. Hrozí u vás typ B a C. Obě laboratoře jsou o patro níž, než jsme my. Snažte se to doopravdy
stihnout, pane A., výsledky dostaneme do ruky, nemusíte se o ně starat."
"Dobře, žádnej problém."
"Xxxxxxxxxx."
"Do půl těla, nebo úplně?"
"Do půl těla stačí. Vyplázněte, řekněte 'áááá'. Xxxxxxxxxx?"
"Nepamatuju si, že bych byl nastydlej. Já na nastydnutí vobecně moc netrpim, takže nebolej mě mandle, když se ptáte, ne, ani nevotejkaj. To spíš mě vo dost víc vobtěžuje ten povlak na jazyku. Bílej. Tak, jako smetana. Nemůžu se ho žádnou metodou zbavit. A smrdí."
"Jak se jmenujete?"
"Je vám objektivně dobře?"
"Jaké je křestní jméno vašeho otce?"
"Ve kterém městě bydlíte?"
"Jaké je vaše povolání?"
"Počítejte nahlas: Jedna, dvě, tři..."
"Kolik je dvě a tři?"
"Cítíte svědění na patě, uprostřed zad mezi lopatkami, nebo pod vlasy?"
"Trpíte silným přáním užít drogu?"
"Máte nutkavou potřebu nosit drogu u sebe?"
"Jste schopen odpoutat se od drogy kvůli vašim duševním komplikacím?"
"Zažil jste někdy situaci, ve které jste dal přednost dávce drogy před domluvenými závazky?"
"Xxxxxxxxxx."
"Co ty vaše záněty a abscesy? Je to teď aktuálně lepší? V kartě máte psaný i chirurgický zákrok, ten byl kde přesně?"
"Měl sem dva velký abscesy na vnitřní straně stehna, tam, kde se šourek dotýká kůže. Jakoby voba nad sebou. Neuvěřitelně vařící. Vyřízli mi je. A pak dole na noze, někde na úrovni kotníku, tam sem jich měl asi pět malejch s takovym neprůhlednym, našedlym povrchem. Ty mi taky dávali pryč chirurgicky. Hned asi druhej den po příjmu."
"Xxxxxxxxxx!"
"Ztráta lidský důstojnosti? Sociální debakl? To sou, řek bych, na mě příliš silný výrazy. Toho se zas až tak nebojim. Takhle daleko bych to nenechal zajít. Co se týká lidský důstojnosti, myslim, že si jí až úzkostlivě hlídám. Nechci skončit jako nemohoucí feťák na ulici. Mám svůj byt, starám se vo sebe, chodim do práce. Jenom, je pravda, v tý poslední době, kdy to bylo vážně dost hektický, se mi povedlo párkrát zaspat. Usnul sem tak jednou, nanejvejš dvakrát za tejden, takže probudit se pak na budík, to byl pro mě nadlidskej výkon."
"Xxxxxxxxxx?"
"Jo, vždycky sem si nachystal výmluvu, co nejmíň nápadnou. Lidi z vedení mi to napsali jako třeba mimořádnou dovolenou, nebo něco podobnýho, vždycky legálně, žádný podvody, zkrátka mi uvěřili. I sem se jim slušně vomluvil, několikrát, z vlastní iniciativy, aby to mělo nějakou úroveň a já abych měl dobrej pocit."
"Xxxxxxxxxx?"
"Ne, to absolutně nikdy! Vždycky, za každý situace, sem měl dlouhý rukávy. I teď, když se jim v tom špitálu podařilo dát mi ty ruce do cajku, je nosim. Krátkej rukáv si dovolim tak maximálně doma, kde sem sám a vim, že nemůžu nikoho potkat."
"Xxxxxxxxxx?"
"Myslim to smrtelně vážně, jasně! S pár dovopravdy závislejma sem se už setkal, když sem chvíli dělal terénního pracovníka. Ty nejhorší případy mnou fakt dost zamávali, nešli mi vysypat z hlavy. Takovejm se řiká trosky. A sedí to. Pohřbili všechno, neštítí se vokrást vlastní matku nebo kamarády, u kterejch sou na návštěvě, nebo kteří je v dobrý víře nechaj u sebe pár nocí
přespat, vo koberec pod nohama, vo foťáky a sadu kastrolů, jenom aby jim v zastavárně vyplatili dost na lajnu. Takovej já nejsem ani zdálky. Sem anonymní uživatel, vo kterym to nikdo neví a každou dávku, než si jí vezmu, promyslim. Mám do určitý míry štěstí. Může to vlastně takhle lapidárně a nahlas feťák říct?"
"Xxxxxxxxxx?"
"V tom špitále sem byl dva tejdny a je logický, že v takovym prostředí, notabene se zákazem návštěv a telefonování, neni žádná možnost, jak se k pervitinu dostat. Celý dva tejdny sem byl bez něho. Nebudu lhát, vzpomněl jsem si na něj. Živě sem si představoval, jaký by to asi bylo, jak by se mi vobratem ruky ulevilo, jak by mě jedna malá čára probrala z letargie, jak snadno by mě zbavila žaludečních křečí, ale to všechno se vodehrálo během prvních třech dní. Pak najednou jako když utne, mozek přestal tyhle provokující signály vysílat, já sem si je přestal vybavovat a výsledkem je to, že mě pustili ven a já nemám na perník chuť. Žádnou."
"Dobře. Mám pro vás doporučení. Berte ho jako takové doplnění k našim terapiím. Uvidíte sám a příště mi řeknete, jak se vám to jeví, podle toho buď budete pokračovat, anebo ne určitě to není nic povinného. Xxxxxxxxxx."
"Alternativní léčitel? Dobře, zkusim."
"Xxxxxxxxxx."
"Na shledanou. Určitě, spolehněte se, na ty testy jdu teď rovnou vod vás!"

kalium chloratum D6
kalium phosphatum D12
nedostatečná činnost ledvin a srdce
městnání lymfy
nezměrná chuť na brzlík, máčený v citrónovém oleji
calcium, natrium, magnesium

Seru zvysoka na čerstvý čaj z obecného zlatobýlu, seru na hořký kořen děhelu, žlutého hořce a zeměžluče, k čemu je mi dobrá bergamotová, bazalková, jasmínová a jalovcová tinktura, kapaná z výšky třikrát denně na samou hranici pubického ochlupení, když už nejde ani brečet? V čem
mi, asi tak, můžou pomoci pšeničné otruby, sója, sušené rybí maso a datle?

kalium phosphoricum D6
nervová slabost
nervová otupělost
nervozita
deprese
melancholie
úzkostlivost
předrážděnost
pocit nejistoty a pronásledování
paranoia

Co mě vedlo a proč mě vůbec napadlo jít k alternativnímu léčiteli? Proč jsem tomu terapeutovi neřekl hned, že to nebude nic pro mě? By mě zajímalo, jaký konkrétní rituál k mému vlastnímu oblouzení použil, působením čeho si až tak snadno a bez odporu vynutil můj souhlas s tím, že léčitel je pro mě ideálním doplňkem terapie? Co to je za kravinu? Já, ausgerechnet já, se
budu někde nepřirozeně povalovat na bílém gumovém lehátku jako lemra s debilním výrazem vytřeštěnce a jemným pokyvováním hlavou přitakávat kecům vycucaným z palce, které navíc nikdo není schopen ověřit si? Co to jako všechno znamená? Z jaký zasraný prdele se vzal ten prvotní impulz, který mi nesmyslně rozběhal nohy právě tou trasou, na jaké jsem se nikdy
nechtěl ocitnout? Nechápu to. Seru zvysoka na čerstvý čaj z obecného zlatobýlu, seru na pravidelné terapie u psychologů, nebudu tam chodit. Zkrátka nebudu! V čem by mi, asi tak, mohly pomoci nekonečné diskuse o ranním probouzení se na budík, o hnusných bolácích zakořeněných v nejhlubších vrstvách pokožky, jejichž obsah páchne jako vanilkové šodó z pukavců a dlouhých rukávech nošených na veřejnosti? Nezaleknu se přece ve
svém stavu a ve svých letech nějakých stínů, které v noci, čirou náhodou dvakrát po sobě, vypadaly jako ženské figury a až moc namyšlení odborníci, co nejsou zvyklí na žádnou kritickou kontrolu shora, je z vlastní vůle onálepkovali jako halucinace. Nikdy mi nedělalo žádnou větší potíž prosadit si vlastní řešení a poradit si v nepřehledných situacích. I s tímhle, podle mého
názoru z jediného volně dostupného mustru na internetu, tištěného neustále dokola, bez individuálního přihlédnutí k člověku, který ho zrovna vyplňuje, vyjebanym dotazníkem:

"Jak se jmenujete?"
"Je vám objektivně dobře?"
"Jaké je křestní jméno vašeho otce?"
"Ve kterém městě bydlíte?"
"Jaké je vaše povolání?"
"Počítejte nahlas: Jedna, dvě, tři..."
"Kolik je dvě a tři?"
"Cítíte svědění na patě, uprostřed zad mezi lopatkami, nebo pod vlasy?"
"Trpíte silným přáním užít drogu?"
"Máte nutkavou potřebu nosit drogu u sebe?"
"Jste schopen odpoutat se od drogy kvůli vašim duševním komplikacím?"
"Zažil jste někdy situaci, ve které jste dal přednost dávce drogy před domluvenými závazky?",

na který, jako nesvéprávný hovado, jehož roli, jak se zdá, mi chtějí přiřknout, musím odpovídat podruhé během hodiny, si lehce poradím. Ve všem zásadním jsem vždycky spoléhal výhradně sám na sebe a tak to taky zůstane.

Jsem lidská bytost. Jsem lidská bytost, člověk, který křehké kytky i koření odnáší preventivně do bezpečí. Černé plátno, ukryté přečasto pod postelí, by správně mělo naslouchat všem. Procházím do zmagoření tím vším, co na mě bezelstně útočí, upřimně se bojím morbidně zfušovaných inovací a divného cvakání při potopení hlavy pod vodu ve vaně. Nejsem nic víc, než lidská bytost, člověk, který je prach sprostě unavený. Ze zásady protestuji proti mužským prázdninám, jsem člověk, kterému v pokoji chybějí modré chryzantémy, tenké pruhy staniolu zavěšené od stropu a živá zvířata. Člověk, který se cítí jako plná hrst krystalů, co jsou schopné něco pokropit i když očividně sotva kape a mé vtíravé sny dlouho posílají doposud nevyslyšené
jezdecké prosby.

"Je, to ste vy! Aha! Já si právě řikám, kdo to tak dupe po tý chodbě. Sem vás nějak dlouho nepotkala, grrachlaachť..., bral ste si dovolenou, jo?"

"No, dovolenou, jak se to vezme, ale máte pravdu v tom, že sme se spolu dlouho nepotkali."
"Klidně se pochlubte, nemusíte mít strach, vždyť já sem férová ženská, ffluffurrž..., ke mně co se dostane, to u mě taky zůstane. Nikdy sem nedrbala, nejsem jako vostatní báby."
"Ale ono, paní Bečvářová, neni dohromady nic, co bych vám povykládal. Zkrátka sem byl dva tejdny pryč, jako na zdravotní dovolený. Někde. A teď už sem zase zpátky. Takhle jednoduchý to je."
"Jo, na zdravotní, říkáte? Aha! A to se vám jako udělalo šoufl, jo? Ste nemocnej a s něčím se léčíte, ggrranddlachť..., tak vám napsali něco podobnýho jako lázně, nebo co?"
"Je to přesně tak, jak jste teď řekla, paní Bečvářová, napsali mi lázně, abych se dobře zotavil."
"Já měla taky kdysi lázně, už je to moře let, brreplleťach..., ale musela sem se vo ně doslova rvát, byla sem až u tehdy náměstka. Na žlučník mi je tenkrát psali. Dělalo se mi po tý voperaci furt blbě, úplně mžitky před vočima a takový černý jako tečky a malátná sem pořád byla, slabá, jako na vomdlení."
"Ale nakonec ste je dostala?"
"Jo, no nakonec jo, ale stálo mě to, vám povím, nervů nepočítaně. Jenom těch doporučených dopisů, co já tam poslala. I na ministerstvo, ke konci už. A vidíte, abych nezapomněla, já tu furt breptám do vzduchu vo žlučníku, to by vás mohlo zajímat! Minulej, nebo možná už předminulej
tejden, nevím přesně, trochu mě to splývá, zrovna jak ste tu nebyl, sem před barákem viděla toho pána vašeho, jak bydlel dlouho u vás, pana C., krraklaachrrachť..., ale do baráku nešel. A ani nezvonil na zvonky. Jenom tak přešlapoval na protějším chodníku, vobčas zvedl hlavu směrem k oknům. Mašíroval jak voják, pořád jenom sem a tam, sem a tam... A strašně u toho
kouřil."
"C.? A s vámi taky nemluvil? Nepotkali ste se, že by vám pro mě něco vzkázal?"
"Nepotkali, to ne, bllechrreňsst... já ho viděla jenom z vokna, když sem vodhrnula záclonu. Stál kolem svýho auta, nějaký věci dával do kufru. Nebyla sem jako úplně venku."
"Aha. Tak díky, paní Bečvářová. Půjdu domů, trochu si vodpočinout. Natáhnu se."
"To víte, že jo, jenom běžte. Vodpočinek je důležitej! Navíc, když říkáte, že nejste úplně v pořádku, krroklokrrot... to chce hodně spát. Běžte, běžte, zase se potkáme."