Foto: Filip Dvořák

Konrad V. Thaidde

Narozen na sklonku tisíciletí v roce 1999 v Praze. Za svůj krátký život jsem stačil vidět již většinu naší krásné malé zemičky, na hodně různých místech jsem i žil, v rámci Česka se tedy považuji za jakéhosi světoobčana. Momentálně se ale nejčastěji pohybuji po Moravě, především po její východní části. Kam mě vítr zavane dál, netroufám si odhadnout K literatuře mě to táhlo již od let na základní škole, myslím si, že to byly takové ty typické eseje na gymplu, které ve mně probudily jakousi jiskru. Uvědomění, že toto je oblast, ve které se chci realizovat, přišlo teprve až s příchodem na vysokou a s potkáním těch správných lidí. Co se týče literárních vzorů, řekl bych, že mě inspirují veškeří buřiči a rváči - ti, kteří se nebáli bořit status quo své doby, kteří šli proti proudu, ač sami věděli, že je díky tomu žádná sláva za jejich životů nečeká. Mluvím především o beatnicích a prokletých básnících, lehké vlivy mám i od spisovatelů typu Wilde, Byron, Poe, ale já nemám moc rád škatulkování - lidí a ani umění. Věřím v to, že všichni jsme originální, jen si to ne všichni uvědomujeme. Krom literatury se výrazně zajímám o LGBT komunitu po celém světě, jsem příležitostný sportovec, nadšenec do přírody, kultury a především dlouholetý skaut, teď už již vedoucí ve svém oddíle. Mé ambice? Nebudu lhát, jsou vysoké, možná až moc vysoké na někoho mého věku a kompetence, ale k čemu to je, stát nohama na zemi? Sny jsou od toho, abychom létali co nejvýše to jde 

Cena Údivu 

Dolů popatřit na blyštivé údolí
Slunce dravě trhajíc šedivé záclony
Podiven nad nepatrným třasem zeleně výsostné
Pastýř listoví nespouští oči z jediné svěřené
Jemnou rukou vedeny světem schovaným 

Konečné řekotočí, paprsky Zlatého Monarchy
Připomínají relikvie našich prvotních dní
Zde, znavený poutníče, dej pokoj holi své
Jediný večer oči tvé cestou nejsou zkoušené
Lehni do trávy a sleduj pomalý tanec vznešených 

Však úsvit skrývá stopaře neúprosné
Netřeba se bát, tvá schrána je pro ně jako prach
Loví jen stopy tvé, kudy kráčíš, tam zlato vyraší
Závisti netřeba vyčítat, že spokojenost nikdy nenachází
Zlato, jenž se netřpytí, údivem se nazývá 

Foto: Filip Dvořák

Šerý Duel/t 

Soumrak nejdelších dní
Vazeb zpřervaných
Však pamatuji věčně
Kam mě hadi zahnali
Jen já strachu dal jsem tvar 

Donedávna ještě zaslepen
Z pohledů na vrchol
Světlo ztratilo svůj žár
A teď místo polí písečných
Vytváří všude již jen klid 

Ač nové háje nyní konejší
Vyslyš úpěnlivé výstrahy
Stejně jako den má krásnou tvář
I ze mne odvratem přízrak vylézá
Netečnost zamlklých rán vinu nosívá 

Straň se temnoty v duši té
Jež touhu do základů pokládá
Ocel a kořeny, do hloubky drásaný
Změť drah na těle, jen pár mu přísluší
Prýštící řeka, podobná vínu hrdinů 

Netřeba víc než dvou pohárů
Přípitek purpuru, večerům bez konců
Jedině skrz krev poznat, navzdory iluzím
Vřelost v očích, vznáší dotaz z prachu zrozený
Jedině my víme, kým si chceme být
Spojené rty, existence rázem únosná 

Tváře v mlze 

Kráčíme po klikaté cestě, mlhou zakryté
Od zrození po hrobku, stezka nejasná
Nezáleží, zda jsme byli vymodleným darem
či osamoceni protloukali se prvními páry let
Věřme, že všichni hledáme jediné
Bezpečné vody, přístav bezbouřný 

Ať už člověk plánuje jakkoliv pečlivě
Život se nikdy neodhalí více než pár kroků dále
Tváře se zjevují, čas je mění a většina se opět rozplyne
Co my si nejvíce přejeme je nalézt tu jedinou
Jež se do paměti vryje napořád 

Věrná je jedna, na cestě do neznáma
Ještě doufáme, že ten
Jeden nás zavede tam, kde dříve sami jsme se báli jít
Zítřek je hrůzytvorná záhada
Leč ruku v ruce s tou pravou
Vydáme se každý den vstříc nebezpečným hrám 

Šedivá elegie 

Chladně ztracený, vymrhán na všechny z vás
Stále ty chvíle na mysli trpí
Opět kradou mi vůli jít dál
zavřené oči, zlomený ve změnách 
Co vlastně tou pravdou se zdá?

Zván bývám sníčem, bláznem byť víc
Mnoho barev v očích věřit by zachtělo
Jen ve smrti za tu pravdu 
Poslední moment ve výdechu odhalí
Co za šílenství vinou vás ve mne hoří

Dál žádných obav ni výčitek neskrývám
Smrtelný děs mne již nestíhá 
Neslyším vás, daleké hlasy bez těl
Jediná pravda, mé srdce v dešti nadále nestojí 

Vzor všech nezvaných 

Celé věky nezvěstný a tak i lepším jsi
Jenže každý roh nebezpečí zakrývá
Smrtelný risk pohledu do tvých očí
Stačí záblesk a srdce opět posedlé
A spirála emocí do nicoty propadá

Ty chvíle nesmírné, euforie šílených
Nadále jen vize zahořklé
I ten všemohoucí ranhojič
Díry v duši pouze pískem zahází
A nezbývá již nic, jen snění zoufalce

Čas za lék moc rád se vydává
a přitom pouze jedem bez viditelných muk
Ale kdo se očistit touží, ten musí trpět
Můžeš střepů rozmlátit kolik jen pěsti snesou
Ale zrcadlo tvou bolest přebrat nemůže 

Pobřežní prozření

Těžko snažit se zápasit s vlnami
Moře mé dunící, proč jediným směrem o břeh narážíš?
Snadno se poddávám tanci, jenž konejší
Schvácený a poklona, příboj o skálu rozbíjí
Neb proti proudu plavat jsem odmítal
Již já zapomněl jaké odhodlání

Zabere netuctové krásy hledání
Kolikráte zabahněné uhlí jsem za diamanty vydával
Jako plamen nenasytný, v oceánu žízní umíral
Stačilo zvážit si, minulost podepsat a kráčet dál

Teď cítím se plný sil, nový počátek dám žít
V ústech kameny, přesto příliv přehluším
Z bezbranné larvy drak hlubiny povstává
Připraven vyrvat si ze země vlastní světadíl
Nechť další úsvit uslyší mě řvát 

Lament

Vzpomíná v nadšení
To šílenství znavených
Stovky proklínaných dní
Zlomených hřbetů, snů a pravd
Nevinnost ztratil, oči přivřené

Přeběhlík omezen stoletím
Erozí mysli sváděný
Strasti odhozené na jiné
Utopen v skryté tichosti
Zapomenout a dále hnít

Bláhové spoléhat na svůj lid
Postupně každý odvrácen
Jako stydlivá strana Měsíce
Být znám pouze a jen v domněnkách
Nastavit tváře, jednu si ponechat

V modré tmě na břehu sedící
Neslyšnou prosbu nočním šlechetným
Ta Luna královnou na nebi
Pod ní chladný a nešťastný shon
Nevnímá světlo vedoucí nás dál

Káže srdci zastavit svůj žal
Toužit záchrany jim dát, jak trýznivé
Více nelze než zastavit vlastní vodopád
Z krve slzy, stékající z útesů
Láska zrcadlená v oceánech nás všech

Věčný nomád

Míjím stovky a nikdo nic neříká
Jako kdyby ticho ujalo se vlády zráz
Jsem snad jediný, kdo zatoužil teď řvát?
Ticho není trapné, ono je vrah
Zabíjí porozumění a druhy v dáli

Sedím si v parku mezi dvaceti
Poslouchaje klepy, jejichž význam již rozpustil čas
Z té dvacítky jen pár stojí za zmínku
K čemu ovšem i ty snaživé popisovat
Když po deseti setkáních všichni rozplynou se v prach?

Je toto cena za příliš otevřený svět?
Přehršel možností, jež lákavě vazby trhají?
Na pevnosti nesejde, ani čas záruku neskýtá
Jedině zůstat ve svém pruhu s těmi stejnými
A nudně stěžovat si na strasti sdílené

Asi jsem sám v touze poznat druhou stranu
slýchat příběhy u ohně, věčně se vzdělávat
V tichém zamyšlení obdivovat královny noci
A vědět, že ačkoliv uhlíky po čase uhasnou
Každý další den nový plamen rozhoří se

Déšť, či Slzy?

Obloha temní a žene se k nám
Dešťový spád vše živé zahání z dohledu
My jediní, my nezdolní, zůstáváme si na odiv
Jenže ty si hovíš v těch mracích, mně slunce jsou zakryta
Slunce hvězdné i slunce mého života

Tys zmizel tam, kde tě nemohu následovat
A i když už tě necítím, dále vidím i slýchám
Toho, jenž byl uzmutý, jen snící přede mnou stává
Netušíš, co obětoval bych za tvé dlaně v rukách mých
Ovšem ty pravíš "miluješ-li, nech zemřelé jít"

Já vím, že božstvím se nevyjímám
Tvá nepřítomnost mne ale vykrvácí trýzní
Veškerá snaha vdechnout zpět život do tvých žil
Všechny lidské hranice, které jsem pro tebe zbořil
Nepřinesly nic, než další žal.

Ani milion výhružek tu krev nemůže zastavit
Tys tak vysoko, ale já se nechci vzdávat
Hledal jsem způsob, jak mi tě alespoň na jeden večer dát
Až jednou jsi opět povstal přede mnou, nezraněný, nádherný
Jenže tvé oči, bez života kámen, jiskry zbavené
Probodly mne tisícekrát chladněji než smrt

Chtěl jsem věřit, že čas vše navrátí
Tvůj obraz pouze skelně z oken vyhlíží stáří, jenž nikdy nepřijde
Neboť nepřirozenému umřít není souzeno, jen v čase stát
A sledovat bez soucitu, jak jejich svět i známí v prach se obrací

Každá kapka pro mne byla malým polibkem
To jediné totiž jsi slíbil duši zmučené
Když konečně jsem kopii tebe hlíně navrátil
Vyšel jsem mezi hromy, se vším smířený
Byl to lítý boj, krutá hra, nešlo zvítězit
A až šleh světla tuhletu schránku upálí
Budu tehdy, spojen mezi nebes a zemí alespoň na okamžik
Opět tvůj

Hladovějící prázdno 

V mládí shon zdá se tak marný
I přesto střemhlav vstříc veškerým bouřím
Nezastavitelní, posedlí pomíjivou touhou
Nikoho nenapadá skutečný cíl těchto her
Začíná a ze sevření teplo se ztrácí 

Hledej význam ve dvou propletlých duších
Nepoznaje, kde vnitřní korona až dosáhne
Živeni prapůvodním účelem, neodřízlí
Někdy ale i absolutno není dost jisté
Stačí jediný pochybný záblesk, únik, zrada 

Jedině, jak uchovat skvost a potěšení
Je vyobrazit jej do hvězd krví a bolestí
Ta nepatřičná nádhera jediná nezmizí
Alespoň tedy ne v bliknutí lidských srdcí
Ale i ji nakonec pozře nejmocnější tma 

Povstanutí

Po rocích dřímoty, po rocích nesnází
Po každé kruté zimě nás slunce zachrání
Někdy je půlroční, jindy zas stoletá
Na pastviny mé vrací se vysoká

Spojené šílenství s bláznivostí
Provaz svázaný uzlem nejpevnějším
Kdo jiný porozumí magorově nitru
Než někdo, kdo sám na jiné duševní úrovni?

Tichému bláznovi naslouchat nesnadné
Leč ten, kdo trpěliv, zradu nezakusí
My zlovůli obloukem obcházíme
Vy, kdož nasloucháte, vítejte do rodiny

Navzdory rýpáním, veškerým sarkasmům
Jen záměry přátelské chyby mé provází
Světýlko od vatry s prskotem odlétá
Toužím ho zachytit, ať mi na cestu svítí
Jiné a hezčí světlo již tolik nezáří

Jinosvětý 

Odněkud mimo vše snesený
Poslaný na svět všemožně pokřivený
Nyní dříve, než se budeš moci navrátit
Bylo ti dáno počít vyzdvižení
S vědomím, že každá generace chyby opakuje

Zdánlivě počastován úkolem bez konce
Využij svého kráčení mezi hvězdnými titány
Sdělení vypsané do záře nad námi
Jediné, co každý zří nepochybně
Ukázat všem, kam až možno dojít 

Teprve poté, co noci nebude potřeba
Vyšli světlo, první signál pro nás
Konec starého sobectví, tolika škod
Dočkáme se času otevřených očí
A srdcí, jež nebudou bít jen pro svou existenci 

Věnováno všem, kteří drží nad vodou lidi ve svém okolí, ačkoliv často se jim nedostává podobné pomoci.

Maják

Zakrytý ležíš, myšlenky sprintem zabraňují spát
Chceš začít křičet, ale musíš silným se zdát
Pro dobro těch, kterým denně sušíš pláč
Pro ty, jejichž smutek přebírají bedra tvá
Kdo ovšem vnímá to, že oheň v tvých očích skomírá?

Tam, kde slunce nesvítí, krásy nepoznané přehršel
Klidu duše dojdeš, pokud poslechneš větru hlas
V ševelu větví, kde většina vnímá jediný tón
Dovede do kruhu ukrytého před zraky upírů
Mezi bytosti soumračné, vážící si každého slova z tvých úst

A tedy vstávej a napřim hrdě hřbet
Zapal svíci navzdory chmurné temnotě
My jsme tvým kruhem záchranným
Nepouštěj se rukou, jenž umí opravdu podržet
Nezatracuj světlo v mlze těžkostí

Pamatuj na Živé

Může se ti zdát
Že místa se z paměti pomalu vytrácí
Můžeš se i bát
Že člověk tobě milý srdce tvé opouští
Zapomene, nebo dokonce navždy usíná
Ale oni nikdy doopravdy nezmizí
Dokud jejich úsměvy žijí nadále v nás

A proto pojďme v jejich jménu co nejlépe žít
Rozzářit svět ostatním, dokud v sobě máme dech
Radujme se z toho kusu života nám zbylého
Vždyť nikdo nevíme, kdy i my budeme spát

Ale nikdy se nevzdej těch líbezných vzpomínek
Ač mohou tě slzy tvé na kusy lámat
Každičkou chvíli s nimi do paměti vryj
Ať duše minulé skrz nás mohou žít dál

Ten čas jednou přijde, ta chvíle posledního loučení
Srdce smutkem třesoucí, že svět šátečkem již mává
Ale budeme moci říci, že život krásnými barvami hrál
A drahým pozůstalým svěříme odkaz svých radostí
Ať, až i jejich soumrak nastane
Vzpomínka na všechny, kdo byli před nimi, přetrvá

Stehy na duši

Zrak již tiše slábne
Cit a smysl této hry se vytrácí
Další překlon noci
Jejíž chvíle chválu nezpívá
Není k tomu důvodu, zvláště když král vládne sám
V zemi, kde vládne živel
Kdy lid je lomcován

Ve strachu ze stínu za námi
Svítíme na trasu před sebou
Společně s námi však uvadá
Zátiší květů, přátelství a řádu
A tehdy když tříska v oku srdce probodá
Zakončí putování nesmělých dvořanů

Kroniky psané při polosvitu purpuru
Kdy stránky prosakují vůní měsíce
I tehdy, kdy rozdíl mezi sny a přeludy
Létá v hlavě složitostí zlatých kryptexů
Jež skrývají výroky, spojené do věty bez mezer
A jejichž iniciály skrývají múzu prvotní

Chorály oslavně na počest nám hlas pozvedají stále výš
Až libozvučná kakofonie všechny tóny přehluší
Úsvit hory Golgotha započal strachu vzdor
A možná, když lidé se mezi řádky číst naučí
Objeví svět, kde zkrotí vše, co bolí

Očima Kosmu

Na křižovatce vesmírných drah
Plaše stojím, nahý si připadám
Cest roky světelné vinou se přede mnou
Jak mám poznat tu pravou pro mne?
Toužím stát se jako kometa poutníkem věčným?
Být vyobrazen mlhovinou v prostoru mezihvězdném?
Či jako roj kamenných úlomků zmar a zkázu rozsévat?

Nezáleží, komu, kdy a kde se zrodíme
Miliony let nás v naše nejlepší obrazy utvoří
Ten pravý mix rozumu, citu, duchovna a praktického
Aby ani jedna naše stránka nepřepsala ostatní
Jinak by se to dílo v hvězdný prach rozpadlo

Časem nás omrzí existence samotná
A proto si stvoříme drobečky, každý své
Kterým navzdory bolesti domov poskytneme
Těm však oporou jejich celý kratičký život býti musíme
Ač jako smítko ve vlasech zdá se jejich osud proti našemu

Problém ale začíná nastávat
Když se ta smítka hromadit počnou
My jsme samotáři, jich jsou zástupy nekonečné
Zanášejí vše, co jsme stvořili, vrstvou dusivou
Nakonec pohltí celé naše bytí
V duté skořápky bez života promění nás
Rozhlédněte se do okolí
Mé tělo churaví a již brzy jim nepodstrojí

Jiskřička naděje ve mně ale stále přebývá
Že místo mračna zkaženého oni křišťál léčivý vyrobí
Tak průzračný, že veškeré nemoci a těžkosti vymaže
Doufám, že zjistíte - tudy cesta nevede
Nezabíjejte si vesmír svůj
Máte jen jediný

Strážné Hvězdy

Když zemi pod sebou necítíš
A noc ti hlavu podpírá
Když hvězdoví máš na dosah
A v oceánu měsíc se zrcadlí
Tehdy vlévá se do tebe potomek ambrózie

Tam za nebeskou přehradou
Čeká nový, nejbarevnější svět
Touží po tom, až každý z nás
Pojmenuje si svého strážného

Vyhledej nejbližší hory bez stromů
Ať výhled větve nezakrývají
Až se tam po letech opět podíváš
Hvězdná mapa bude jen tvá
Tvůj věrný strážný rodné údolí osvítí

Bezmezná krása povstává ze snění
Generací obdivujících vzdálené majáky
Po kouscích zdánlivě se přibližují
Já říkám: "Nechejme vesmír spát"
To co on umí, nikdo si nepředstaví

A až nad posledním příběhem svíce uhasne
A ty se na ten kopec naposledy vybelháš
Nezbude již více sil dolů sestoupit
Oči věkem zmoudřelé vyhledají strážného
Který ti zašeptá "připoj se ke mně"

Tvůj čas proměny ve hvězdu nastane
A jiný mladík na noční obloze
Strážného bude mít