Mike Perry

Mike PERRY se narodil v Praze, vystudoval novinářskou fakultu UK a řadu let pracoval jako redaktor Českého rozhlasu. Napsal autobiografický román Klec pro majáky, ve kterém boří nejedno genderové tabu. V nejbližší době vyjde volné pokračování knihy s transgenderovou tématikou. V posledních letech se Mike věnuje i básnické tvorbě, nedávno vydal sbírku Vlčí něha, druhou knihu poezie chystá. Jeho největší vášní je však hudba, je autorem mnoha písňových textů i vlastních písniček, s kytarou vystupuje převážně v pražských klubech.

TA CHVÍLE


TEĎ!
Teď je Ta chvíle
kdy se Bůh nedívá
zrovna se otočil a poodešel
to není výzva
aby se jeden věšel
Teď je ta Chvíle
na TO
chytnout Život za křídlo
a Šanci za pačesy
Já vím
bude to jen mžik
takový stav beztíže a bez dozoru
co není navěky
taková etudička vzdoru
jen drobné zešílení
kdy vzplane chladný měsíc
a hvězdy spadnou na zem
TEĎ je ta Chvíle
kdy Bůh nedává pozor
Co na tom
že zatemnil se obzor
TEĎ je třeba uplatnit VETO
na smutek
i na smrt
A když Bůh se znovu vrátí
vědět
že to stálo za TO...

Iluze

Dneska jsi umřela
iluze moje
představo o něčem
co vlastně není
Skonalas tiše
tak jako bdění
jak odcházející sníh
zfušovaný bypass
Dneska jsi umřela
a já tak nějak s tebou
Ještě jsem doufal
v tvé vzkříšení
vždyť jsem tě vypiplal
z naděje prýštění
tisíc let bylas mi společnicí
milenkou hříšnou
umíráčkem i polednicí
Je těžké tě teď ztrácet
a je kruté mě teď opouštět
představy a sny mají odcházet
spolu s naší duší
ne mimo nás
Dneska jsi umřela
iluze moje...

To skutečnost tě zabila
tys byla vánku dýchnutí
mořská pěna
s malinovou příchutí
Ona z masa a kostí
mlíko i krev 
jen hlupák se postí!
Já měl tě jako štít
však pálila bez milosti
Dneska jsi umřela
představo moje
iluze staletá...
Budiž ti jiná hlava 
lehká


------------------------------------

Za trochu tvé něhy

podemlít dal bych břehy

svých návyků a jistot

I osamělý námořník

pro něžná objetí

do cizích náručí se vrhá

a dobrá je mu každá druhá

jen cítit teplo doteku...

Vzdám se i svého přístavu

za trochu tvé něhy

Za trochu tvé lásky

dal bych snad bez nadsázky

do banku svou pověst

Víš proč opuštěné muže

občas lákaj´ nevěstince

a za poslední své mince

si přízeň dámy kupují...?

A´t si jdou o mně¨sprostý řeči

za trochu tvé lásky

Za trochu tvých citů

žebral bych na úsvitu

o bouři ve tvém srdci

S pocitem ponížence

s nastavenou prázdnou dlaní

rval bych se

s rozběsněnou saní

mé vlastní hrdosti

Žebrákem za svítání bych i byl

za trochu tvých citů...

K ránu

Na stole tiká

                    odjištěný čas

rozbuška nastražená

             na vzdechnutí

                          stačí se otočit...

      básníci umírají k ránu

Žalostné vytí vlků

                          krájí tmu

        do rytmu srdečního stepu

první záblesk

jak prskavka za obzorem

         Urvané spřežení

                            divokých psů

a saně letící nad zemí

                           nezastavíš

Sedřené tlapy vyryté

     do myšlenek

                 krvavou stopou

      Exploze všehomíra

   a torza veršů

                   rozmetány po okolí

Pod oknem první

                 popelářská samba

Vědělas

              jak bezedná

       je vlčí něha?

Třetí lavice


Bylo to na gymplu

ve druhým járu

nějaký sedmdesátý léta

Ten rok

obě stanice v rádiu

dokola drtily

Kdo vchází do tvých snů, má lásko

a v Tuzexu

dostali Straussky

můj sen

Zrovna skončily prázdniny

a za oknem mžouralo

zářijový ráno

Do třetí lavice řada uprostřed

někdo přede mnou vyryl

neopouštěj mě

neopouštěj mě lásk...

a zapomněl na "o"

ale mě to i tak dostalo

a místo matiky

jsem napsal

svou první báseň

- krátkou a blbou

a doma po škole složil

svou první píseň

- dlouhou a blbou

a věděl jsem

že už nikdy nepřestanu

psát ani skládat

A druhý den

vpadla do třídy

s havraními vlasy

a nějakou svatozáří

nebo co

a pořád svítilo

to zářijový slunce

takže ve třídě bylo

vedro k zalknutí

ale mně běhal

mráz po zádech

a říkal jsem si

neopouštěj mě, lásko

neopouštěj mě, múzo

ale nakonec mě

stejně opustily

všechny příští lásky

co vlastně

zůstaly jen múzami

protože o tom nevěděly

A když jsem se

nedávno po roce

viděl s tou poslední

která jediná byla skutečná

šel jsem domů

s košem na hlavě

myslel na svou

gympláckou třetí lavici

polykal slzy

a v duchu křičel

neopouštěj mě

neopouštěj mě, lásk....o

Malostranské svítání

Ráno jak bílý kafe s pěnou

od lopatek parníku Čechie

                                      pěkně našlehanou

A Kampa orosený šálek

                                     po deštivé noci

rozdýchává další kapitolu věků

                                     s názvem "O emoci"

Lucerny u Čertovky

ještě nevychladly od celonoční služby

jak milencům tu splňovaly

                                   i nejtajnější tužby

když temné kouty pohlídaly-

- ať do očí si aspoň vidí

Teď blednou tady od závisti

nad vzrůstajícím jasem

Svítání nad Rudolfinem

na vodní hladinu

stříbrný koberec pokládá

a já opilý jak mladým vínem

vidím tě po něm přicházet

                               až do mé náruče

tak božsky vznešenou

do jitra oděnou

symfonickou básní zpěvnou...

                                A srdce se zběsile roztluče

jak Malostranský zvon

Beru tě za ruku

                                 líbám tě celou

                                           v milostném kvapíku

a navzdory rackovu chechotu

- vždyť už se rozbřesklo

                                           tak co sníš chlapíku?

dávám ti o lásce

svou věčnou záruku

Aurora Babularis


V území smutku. Je tak těsno.

Hlaď mě

ať vím...

Už skoro zapomínám

jaké to bylo.

Noční tramvaj řeže tmu

na krajíce rána.

Přivinu tě k sobě.

Jen bříšky prstů zavadit

o motýlí křídla.

Pak uletět

jak myšlenka

a nevědět

že motýl byla vlastně

jepice.

Píšu. Snad jen

na okenní římsu.

"Gabriel vede mou ruku"

jak sis to přála

a ty mě líbáš do vlasů.

Marná snaha

zvěstovat bolest

vzkřísit naději.

Varhaník z Vyšehradu

fortissimo

dupe na pedál.

Vítr z měchů sfoukl

všechny ohně.

Vrátit se tak v čase

aspoň nanečisto

Boty však

příliš ztěžkly.

Boty a vzpomínky.

A přesto...

Něco mě hřeje.

Svítá. Nad Vyšehradem

vytryskla záře...