Mike Perry

Mike PERRY se narodil v Praze, vystudoval novinářskou fakultu UK a řadu let pracoval jako redaktor Českého rozhlasu. Napsal autobiografický román Klec pro majáky, ve kterém boří nejedno genderové tabu. Nedávno vydal volné pokračování "Majáků: Hotel Sen, pokoj 36. V posledních letech se Mike věnuje i básnické tvorbě, nedávno vydal sbírku Vlčí něha, druhou knihu poezie chystá. Jeho největší vášní je však hudba, je autorem mnoha písňových textů i vlastních písniček, s kytarou vystupuje převážně v pražských klubech.


Kresba: Mike Perry

Vzpomínka na to, jak jsem tě měl a jak  bych tě zase chtěl

S kýmpak teď, má milá, s kým asi šu-káš
je to snad Zdenda, Honza či Lukáš?
Zřejmě to nakonec všichni tři budou
ty nikdy nikoho nevynecháš

Kohopak, má milá, dnes taháš za nos -
muzikant, zámečník nebo snad Ámos
střídaj se na tom tvým žhavým loži
vždyť už ho okusil snad celý kosmos

Komupak, má milá, dneska dáš nakládačku
kterýho troubu sis vybrala za svou hračku
vyždímat city, ukojit vlastní chtíč
pak vyhodit jak zlomenou sešívačku

Kdepak dnes, má milá, milostně vzdycháš
před jakým kaňourem prádélko svlíkáš
a jak si všechna ta jména pamatuješ?
Vždyť už v tom musíš mít maďarský guláš

S kým se dnes, má milá, ožereš do němoty
po kterým asi tak budeš házet boty
na koho hodíš svý zpackaný šance
a opile zaječíš "já ne, to ty, to ty!"

Přesto bych, má milá, na sebe vzal ty viny
i když vím, jak strašně jsme každý jiný
však představy hřebců, co sjížděj tvý tělo
jsou horší než střepiny z nášlapný miny

Pouště

Moci tak na poušti zasadit petrklíče
a zalévat je slzami vyschlých studen
tvořit krásu
a bořit malost
rozsvítit nebe a zhasnout bolest
hlavně tu nebýt nadarmo
vzpomenout na počátky
a nebát se konců ani tmy
nebát se být
mlčet ústy
a mluvit srdcem
z ořešáku vydlabat symbol ukřižování
pak trhnutím roztáhnout závěsy něhy
z oken umýt staleté šmouhy
vzlétnout nad střechy domů
a s pevně stisknutými rty
letět vysázet petrklíče
na další pouště 

Přiznání

Už se mi nechce čekat na zázraky
už se mi nechce zvát ji na víno
už se mi nechce vstupovat do ňáký řeky
už nechci zkoumat ego Evino

Za těch pár let mi vypadaly vlasy
přibral jsem, nezmoudřel, zestárnul
už nevlaju s větrem jak žitný klasy
můj úspěch u žen je součtem mnoha nul

Už se mi nechce zkoušet meditaci
zaujmout veršem či sladkou písní v moll
huntovat svalstvo denně na matraci
a večer pak stejně skončit v dur na mol

PS.
Možná jsem zklamal přesvědčený dámy
že zalézt do bahna je jenom pro hrochy
i starý obrazy však maj starý rámy
a staří mládenci zase svý vrtochy 


Haiku

Ráno ti vzlétlo

z rozcuchaných kadeří

duhový motýl


Cestičkou parku

kráčí starý muž

křídla orlů poztrácel


Tlející listí

kapsy mám zase plné

snů a kaštanů


Věže nad Prahou

jak stébla trávy

kreslí můj vzkaz do mraků


Ach, krásná žena

jde mi v ústrety

ten její stojí za mnou


Načechrávám polštáře

nemůžu z nich vyklepat

otisk tvé tváře

Země nám lehká

listopad na krajíčku

dušičko poleť...


Splašená mračna

kopyta v trysku duní

koníku postůj!


Kočka tu číhá

až přiletí nový den

na křídlech ptáků


Střepy z podlahy

najednou neposbíráš

jen srdce to ví


Pod oknem zvonek luční

slyším v něm tvůj smích

převlečený žal


Na smutných stromech

žluťásci třepou křídly

podzimní listí

Až se ledy pohnou

(písňový text)

Některý ráno začíná posraným vzhůru
pleteš si noty a žádnej anděl na kúru
chtěl bys do ráje, kam tě nikdo nepozval
a nikde žádná klika, za kterou bys vzal 

Někdy ráno vstaneš a hned víš která bije
strašně se ti stejská a není to nostalgie
radši bys někam zalez a prospal celej den
stejně jako včera a stejně jak před tejdnem 

Bereš mobil i do sprchy
tak už ksakru zavolej
znáš to - iluze jsou mrchy
a pravda smutnej čaroděj
hledáš kde nechal tesař díru
něco se přece musí stát
tak voláš aspoň do vesmíru
s dotazem kdy už bude tát...

...a čekáš až se ledy pohnou 

I s dřevěnou nohou dá se projít osudem
projdeš i zdí, slepý projdeš den za dnem
m
usíš ale v něco věřit
a bejt oheň - nejen dým
já především věřil tobě
byla jsi přede vším

Bereš mobil i do sprchy
tak už ksakru zavolej
znáš to - iluze jsou mrchy
a pravda smutnej čaroděj
hledáš kde nechal tesař díru
něco se přece musí stát
tak voláš aspoň do vesmíru
s dotazem kdy už bude tát... 

...nečekej až se ledy pohnou
nečekej až se ledy pohnou
pak i tvý kroky zdí projdou...
 

Árie v tobě

Kdybych tak mohl do tebe vstoupit
jak do opery
a zpívat tam árii
o vzkříšení...
Kdybych tak mohl do tebe vstoupit
jak osvícení
a zpívat tam árii
o svícení
majáků
a hvězdných těles
Kdybych tak mohl do tebe vstoupit
jak do nebesa zpívat tam árii
o věčnosti
co v čase plyne
da capo al Fine 


Některé věci nevrhají stín
některá řeka teče proti proudu
některé listí padá odspoda vzhůru
některá slova nezazní ani když je vyslovíš
některé bubliny nikdy nesplasknou
některé dny už večerem začínají
některé básně skončí dřív
než je někdo vymyslí... 

Prastarý hrad

Až, lásko, půjdeš
kolem mých oken
nechám tu svítit
lampičku touhy
světlo se zaplete i do tvých loken
podá ti ruku
přes všechny šmouhy...
Nemůžeš minout
můj prastarý hrad


Až, lásko, půjdeš
kolem mých dveří
nechám v nich škvírku
klidně jdi dál
teplo tě zahřeje
jak ptačí peří
celou tě zahalí
hedvábný šál...
Nemůžeš minout
můj prastarý hrad

Až, lásko, půjdeš
kolem mého srdce
spustím tu pro tebe
padací most
bušení na počest
zahřmí tak prudce
budeš můj vzácný
a srdeční host...
Nemůžeš minout
můj prastarý hrad

Až, lásko, půjdeš kolem...

Aurora Babularis

V území smutku. Je tak těsno.

Hlaď mě

ať vím...

Už skoro zapomínám

jaké to bylo.

Noční tramvaj řeže tmu

na krajíce rána.

Přivinu tě k sobě.

Jen bříšky prstů zavadit

o motýlí křídla.

Pak uletět

jak myšlenka

a nevědět

že motýl byla vlastně

jepice.

Píšu. Snad jen

na okenní římsu.

"Gabriel vede mou ruku"

jak sis to přála

a ty mě líbáš do vlasů.

Marná snaha

zvěstovat bolest

vzkřísit naději.

Varhaník z Vyšehradu

fortissimo

dupe na pedál.

Vítr z měchů sfoukl

všechny ohně.

Vrátit se tak v čase

aspoň nanečisto

Boty však

příliš ztěžkly.

Boty a vzpomínky.

A přesto...

Něco mě hřeje.

Svítá. Nad Vyšehradem

vytryskla záře...

Rozmluva s Václavem Hrabětem

Jestli je láska jako večernice

co pluje si černou oblohou

tak poslechni kolego

proč jsem teď ještě na nohou

když zmítat bych se měl

v kosmickém žáru

srazit se s Venuší

nepoznat zmaru

zažít ten velký třesk

a vnímat zrození milostné hvězdy?

Však cítím jen hořký stesk

a tíseň v duši

Když má být láska večernice

proč uvnitř si připadám

po probdělé noci

spíš jako popelnice?

A má-li být láska krásná loď

ztraceného kapitána

tak proč jsem s ní ztroskotal dřív

než stačil jsem napnout

plachty na ráhna

a napíchl se na útes pustého ostrova...

Víš z lásky mé je vrak

a utekly i všechny krysy

Nevím jak miloval jsi kdysi

však svíce má už dohořívá

a večernici chladne hříva

Jen bojím se co pak...

Nedělní

Měsíc se políbil s hvězdou
hvězda se usmála na slunce
slunce se omylo v rose
rosa ti stekla na víčka
víčka se pootevřela
ty ses usmála
já tě políbil...
...a bylo ráno

Třetí lahvice


Bylo to na gymplu

ve druhým járu

nějaký sedmdesátý léta

Ten rok

obě stanice v rádiu

dokola drtily

Kdo vchází do tvých snů, má lásko

a v Tuzexu

dostali Straussky

můj sen

Zrovna skončily prázdniny

a za oknem mžouralo

zářijový ráno

Do třetí lavice řada uprostřed

někdo přede mnou vyryl

neopouštěj mě

neopouštěj mě lásk...

a zapomněl na "o"

ale mě to i tak dostalo

a místo matiky

jsem napsal

svou první báseň

- krátkou a blbou

a doma po škole složil

svou první píseň

- dlouhou a blbou

a věděl jsem

že už nikdy nepřestanu

psát ani skládat


A druhý den

vpadla do třídy

s havraními vlasy

a nějakou svatozáří

nebo co

a pořád svítilo

to zářijový slunce

takže ve třídě bylo

vedro k zalknutí

ale mně běhal

mráz po zádech

a říkal jsem si

neopouštěj mě, lásko

neopouštěj mě, múzo

ale nakonec mě

stejně opustily

všechny příští lásky

co vlastně

zůstaly jen múzami

protože o tom nevěděly

A když jsem se

nedávno po roce

viděl s tou poslední

která jediná byla skutečná

šel jsem domů

s košem na hlavě

myslel na svou

gympláckou třetí lavici

polykal slzy

a v duchu křičel

neopouštěj mě

neopouštěj mě, lásk....o



Za trochu tvé něhy

podemlít dal bych břehy

svých návyků a jistot

I osamělý námořník

pro něžná objetí

do cizích náručí se vrhá

a dobrá je mu každá druhá

jen cítit teplo doteku...

Vzdám se i svého přístavu

za trochu tvé něhy

Za trochu tvé lásky

dal bych snad bez nadsázky

do banku svou pověst

Víš proč opuštěné muže

občas lákaj´ nevěstince

a za poslední své mince

si přízeň dámy kupují...?

A´t si jdou o mně¨sprostý řeči

za trochu tvé lásky

Za trochu tvých citů

žebral bych na úsvitu

o bouři ve tvém srdci

S pocitem ponížence

s nastavenou prázdnou dlaní

rval bych se

s rozběsněnou saní

mé vlastní hrdosti

Žebrákem za svítání bych i byl

za trochu tvých citů...

Ta chvíle

TEĎ!
Teď je Ta chvíle
kdy se Bůh nedívá
zrovna se otočil a poodešel
to není výzva
aby se jeden věšel
Teď je ta Chvíle
na TO
chytnout Život za křídlo
a Šanci za pačesy
Já vím
bude to jen mžik
takový stav beztíže a bez dozoru
co není navěky
taková etudička vzdoru
jen drobné zešílení
kdy vzplane chladný měsíc
a hvězdy spadnou na zem
TEĎ je ta Chvíle
kdy Bůh nedává pozor
Co na tom
že zatemnil se obzor
TEĎ je třeba uplatnit VETO
na smutek
i na smrt
A když Bůh se znovu vrátí
vědět
že to stálo za TO...

Ukázky z románu Hotel Sen pokoj 36


...Když tam nedávno prvně nakoukla s tou svou blonďatou hřívou, myslel jsem že vstoupil anděl. Odkašlala si, jakoby byla na pódiu, a pak nesměle špitla:

"Prosím vás, neměl byste tady něco....něco hodně jinýho?"

Asi jsem musel vypadal dost vytřeštěně, proto pokračovala:

"Víte, může to být klidně i pitomý, třeba i nějakej ležák....ale hlavně, aby to bylo něco jinýho, chápete?" Nechápal jsem.

"Myslíte, jako netradiční téma?" zeptal jsem se pořád trošku neohrabaně a začal horečně přemýšlet, jakou antikvární perlu bych jí vytáhl z regálu.

"No, třeba. Hlavně ne o lásce, o politice, o vztahu, o partnerství, o manželství....a tak. To je všude," pronesla už trošku hlasitěji a vypadala znechuceně.

Á jé, tady něco nevyšlo, napadlo mě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a nic mě do očí neuhodilo. U pultu vedle mých nohou ležely krabice plné beletrie, ale ještě nebyla oceněná.

A v tom jsem na židli uviděl svůj román Klec pro majáky, který jsem napsal před dvěma lety brzy po mojí přeměně z ženy na muže. Blesklo mi hlavou, že téma je vpravdě netradiční, jak si zákaznice přeje - příběhy s transgenderovou tématikou se to v našich knihkupectví zrovna nehemží. Jenže tahle knížka není na prodej a my nejsme knihovna. Přesto jsem se slyšel, jak říkám:

"Něco bych pro vás možná měl, ale musela byste mi tu knihu vrátit." A hned mě napadlo, že kdyby si ji vzala a už se neobjevila, tak mám prostě smůlu. Teď zase vykulila oči ona na mě.

"To jakože byste mi ji půjčil?" zeptala se velmi logicky a velmi překvapeně. Kývl jsem a byl jsem trošku nervózní z toho, jak jí mám vysvětlit, že jsem to napsal já sám o sobě. Už se tak trošku nakláněla nad pult, jakoby chtěla zahlédnout, co pod ním skrývám za skvost. Položil jsem tedy Majáky na stůl a polilo mě horko. S nehraným zájmem se zadívala na titul i autora.

"Hmmm, to neznám, to je americký?" No jo, co taky s tímhle jménem čekám.

"Ne-e, to je český spisovatel, ale tak nějak se mu to semlelo....jeho prvotina."

Nečekala na vysvětlení a zakoukala se do anotace. Jak postupovala textem, její výraz se zázračně měnil. Z nedůvěřivého úsměvu přešel do překvapení, vzápětí až šoku, pak by se dalo mluvit o interesu, vtažení a přehlídka na mole končila nadšením a jakousi nedočkavostí.

"Tak to je bomba! " skoro zvolala. "To je přesně ono! A vy byste mi to vážně půjčil?" zeptala se trochu nevěřícně. Nic nepoznala. Tedy, že bych to mohl být já, ten autor... a tedy muž po přeměně. Kývl jsem. Šťastně se usmála, jako holčička, co právě dostala nové sponky do vlasů...


....Olga se ale neuklidnila, naopak, a hulákala dál: "Já na tebe nejsem připravená, rozumíš....a nikdy nebudu, já nechci transsexuála, prostě nechci....vážila jsem si tě, ale ty si o sobě moc myslíš, jakože jsi neodolatelný, a ta tvoje přeměna - to není vstupenka do všech ženských srdcí, tos nevěděl?" Valila ten proud slov na mě jak vichřice.

Jo, jasně, já to chápu, tak ať už s tím přestane. Začínala mě vytáčet. Až s touhle ledovou sprchou jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nejsem zamilovaný, za všechno může jen ten debilní chtíč, co mě sžírá takových let, a já už v sobě nedokážu vydolovat žádnou sebekázeň.

...nikdy jsem ti nedala najevo, že s tebou chci mít vztah...mohli jsme bejt přátelé, rozumíš, kamarádi...já nechci žádnej debilní vztah..."¨

"No tak dobrá, oukej oukej....nechceš vztah a nechceš mě....tak mi promiň, že jsem tě předem nevaroval....," přerušil jsem ji už taky značně zvýšeným hlasem. Jakoby jí to spíš naštvalo než uklidnilo, čapla maják, plášť přehozený přes křeslo a vystřelila do předsíně. Vyběhl jsem za ní.

"No tak se nezlob, víš, já nemůžu být s každou ženskou furt jen kamarád....prostě už to nedokážu....ale jestli teda chceš...." Vklouzla do bot, nasupeně se na mě podívala a sípavě vyhrkla:

"Kašlu na tvoje kamarádství, co mě chce jen dostat do postele jako každej!" Pak se napřáhla, nezaváhala ani setinu sekundy, a prudce po mě hodila keramickým majákem.

"A tohle si taky můžeš strčit...víš kam!"

Básně ze sbírky Vlčí něha