Mike Perry

Mike PERRY se narodil v Praze, vystudoval novinářskou fakultu UK a řadu let pracoval jako redaktor Českého rozhlasu. Napsal autobiografický román Klec pro majáky, ve kterém boří nejedno genderové tabu. V nejbližší době vyjde volné pokračování knihy s transgenderovou tématikou. V posledních letech se Mike věnuje i básnické tvorbě, nedávno vydal sbírku Vlčí něha, druhou knihu poezie chystá. Jeho největší vášní je však hudba, je autorem mnoha písňových textů i vlastních písniček, s kytarou vystupuje převážně v pražských klubech.

CO KDYŽ...

Neexistuje definice štěstí
ani definice smutku
jako třeba Archimédův zákon
takže je nikdo nemůže vyvrátit
Ale co když přijde někdo
a změní náš smutek za štěstí?
Nebo štěstí za smutek...
Co když za sebou
práskne dveřmi tak prudce
že se otevřou jiné dveře
a vstoupí světlo...
Co když nám někdo zasedne
rezervované místo
v přeplněném hledišti světa
takže na nás zbyde
jen okap jeho střechy
a my se náhle dotkneme oblohy
v úžasu jak je blízko
a jak hřeje...
Co když tam do nás
někdo strčí
a my střemhlav padáme
na úplné dno jezera nářků
abychom se z posledních sil
odrazili
a nad hladinou pak zjistíme
jak je to krásné volně dýchat
Co když....
Co když je těleso ponořené do kapaliny
nadlehčováno silou
touhy
snů
naděje...

NEDĚLNÍ

Měsíc se políbil s hvězdou
hvězda se usmála na slunce
slunce se omylo v rose
rosa ti stekla na víčka
víčka se pootevřela
ty ses usmála
já tě políbil...
...a bylo ráno


Ukázky z románu 

Hotel Sen, pokoj 36


Ukázka č. 1

...Když tam nedávno prvně nakoukla s tou svou blonďatou hřívou, myslel jsem že vstoupil anděl. Odkašlala si, jakoby byla na pódiu, a pak nesměle špitla:

"Prosím vás, neměl byste tady něco....něco hodně jinýho?"

Asi jsem musel vypadal dost vytřeštěně, proto pokračovala:

"Víte, může to být klidně i pitomý, třeba i nějakej ležák....ale hlavně, aby to bylo něco jinýho, chápete?" Nechápal jsem.

"Myslíte, jako netradiční téma?" zeptal jsem se pořád trošku neohrabaně a začal horečně přemýšlet, jakou antikvární perlu bych jí vytáhl z regálu.

"No, třeba. Hlavně ne o lásce, o politice, o vztahu, o partnerství, o manželství....a tak. To je všude," pronesla už trošku hlasitěji a vypadala znechuceně.

Á jé, tady něco nevyšlo, napadlo mě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a nic mě do očí neuhodilo. U pultu vedle mých nohou ležely krabice plné beletrie, ale ještě nebyla oceněná.

A v tom jsem na židli uviděl svůj román Klec pro majáky, který jsem napsal před dvěma lety brzy po mojí přeměně z ženy na muže. Blesklo mi hlavou, že téma je vpravdě netradiční, jak si zákaznice přeje - příběhy s transgenderovou tématikou se to v našich knihkupectví zrovna nehemží. Jenže tahle knížka není na prodej a my nejsme knihovna. Přesto jsem se slyšel, jak říkám:

"Něco bych pro vás možná měl, ale musela byste mi tu knihu vrátit." A hned mě napadlo, že kdyby si ji vzala a už se neobjevila, tak mám prostě smůlu. Teď zase vykulila oči ona na mě.

"To jakože byste mi ji půjčil?" zeptala se velmi logicky a velmi překvapeně. Kývl jsem a byl jsem trošku nervózní z toho, jak jí mám vysvětlit, že jsem to napsal já sám o sobě. Už se tak trošku nakláněla nad pult, jakoby chtěla zahlédnout, co pod ním skrývám za skvost. Položil jsem tedy Majáky na stůl a polilo mě horko. S nehraným zájmem se zadívala na titul i autora.

"Hmmm, to neznám, to je americký?" No jo, co taky s tímhle jménem čekám.

"Ne-e, to je český spisovatel, ale tak nějak se mu to semlelo....jeho prvotina."

Nečekala na vysvětlení a zakoukala se do anotace. Jak postupovala textem, její výraz se zázračně měnil. Z nedůvěřivého úsměvu přešel do překvapení, vzápětí až šoku, pak by se dalo mluvit o interesu, vtažení a přehlídka na mole končila nadšením a jakousi nedočkavostí.

"Tak to je bomba! " skoro zvolala. "To je přesně ono! A vy byste mi to vážně půjčil?" zeptala se trochu nevěřícně. Nic nepoznala. Tedy, že bych to mohl být já, ten autor... a tedy muž po přeměně. Kývl jsem. Šťastně se usmála, jako holčička, co právě dostala nové sponky do vlasů...

Ukázka č. 2

....Olga se ale neuklidnila, naopak, a hulákala dál: "Já na tebe nejsem připravená, rozumíš....a nikdy nebudu, já nechci transsexuála, prostě nechci....vážila jsem si tě, ale ty si o sobě moc myslíš, jakože jsi neodolatelný, a ta tvoje přeměna - to není vstupenka do všech ženských srdcí, tos nevěděl?" Valila ten proud slov na mě jak vichřice.

Jo, jasně, já to chápu, tak ať už s tím přestane. Začínala mě vytáčet. Až s touhle ledovou sprchou jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nejsem zamilovaný, za všechno může jen ten debilní chtíč, co mě sžírá takových let, a já už v sobě nedokážu vydolovat žádnou sebekázeň.

...nikdy jsem ti nedala najevo, že s tebou chci mít vztah...mohli jsme bejt přátelé, rozumíš, kamarádi...já nechci žádnej debilní vztah..."¨

"No tak dobrá, oukej oukej....nechceš vztah a nechceš mě....tak mi promiň, že jsem tě předem nevaroval....," přerušil jsem ji už taky značně zvýšeným hlasem. Jakoby jí to spíš naštvalo než uklidnilo, čapla maják, plášť přehozený přes křeslo a vystřelila do předsíně. Vyběhl jsem za ní.

"No tak se nezlob, víš, já nemůžu být s každou ženskou furt jen kamarád....prostě už to nedokážu....ale jestli teda chceš...." Vklouzla do bot, nasupeně se na mě podívala a sípavě vyhrkla:

"Kašlu na tvoje kamarádství, co mě chce jen dostat do postele jako každej!" Pak se napřáhla, nezaváhala ani setinu sekundy, a prudce po mě hodila keramickým majákem.

"A tohle si taky můžeš strčit...víš kam!"

Rozmluva 

s Václavem Hrabětem


Jestli je láska jako večernice

co pluje si černou oblohou

tak poslechni kolego

proč jsem teď ještě na nohou

když  zmítat bych se měl

v kosmickém žáru

srazit se s Venuší

nepoznat zmaru

zažít ten velký třesk

a vnímat zrození milostné hvězdy?

Však cítím jen hořký stesk

a tíseň v duši

Když má být láska večernice

proč uvnitř si připadám

po probdělé noci

spíš jako popelnice?

A má-li být láska krásná loď

ztraceného kapitána

tak proč jsem s ní ztroskotal dřív

než stačil jsem napnout

plachty na ráhna

 a napíchl se na útes pustého ostrova...

Víš z lásky mé je vrak

a utekly i všechny krysy

Nevím jak miloval jsi kdysi

však svíce má už dohořívá

a večernici chladne hříva

Jen bojím se co pak...

TA CHVÍLE


TEĎ!
Teď je Ta chvíle
kdy se Bůh nedívá
zrovna se otočil a poodešel
to není výzva
aby se jeden věšel
Teď je ta Chvíle
na TO
chytnout Život za křídlo
a Šanci za pačesy
Já vím
bude to jen mžik
takový stav beztíže a bez dozoru
co není navěky
taková etudička vzdoru
jen drobné zešílení
kdy vzplane chladný měsíc
a hvězdy spadnou na zem
TEĎ je ta Chvíle
kdy Bůh nedává pozor
Co na tom
že zatemnil se obzor
TEĎ je třeba uplatnit VETO
na smutek
i na smrt
A když Bůh se znovu vrátí
vědět
že to stálo za TO...

Iluze

Dneska jsi umřela
iluze moje
představo o něčem
co vlastně není
Skonalas tiše
tak jako bdění
jak odcházející sníh
zfušovaný bypass
Dneska jsi umřela
a já tak nějak s tebou
Ještě jsem doufal
v tvé vzkříšení
vždyť jsem tě vypiplal
z naděje prýštění
tisíc let bylas mi společnicí
milenkou hříšnou
umíráčkem i polednicí
Je těžké tě teď ztrácet
a je kruté mě teď opouštět
představy a sny mají odcházet
spolu s naší duší
ne mimo nás
Dneska jsi umřela
iluze moje...

To skutečnost tě zabila
tys byla vánku dýchnutí
mořská pěna
s malinovou příchutí
Ona z masa a kostí
mlíko i krev 
jen hlupák se postí!
Já měl tě jako štít
však pálila bez milosti
Dneska jsi umřela
představo moje
iluze staletá...
Budiž ti jiná hlava 
lehká


------------------------------------

Za trochu tvé něhy

podemlít dal bych břehy

svých návyků a jistot

I osamělý námořník

pro něžná objetí

do cizích náručí se vrhá

a dobrá je mu každá druhá

jen cítit teplo doteku...

Vzdám se i svého přístavu

za trochu tvé něhy

Za trochu tvé lásky

dal bych snad bez nadsázky

do banku svou pověst

Víš proč opuštěné muže

občas lákaj´ nevěstince

a za poslední své mince

si přízeň dámy kupují...?

A´t si jdou o mně¨sprostý řeči

za trochu tvé lásky

Za trochu tvých citů

žebral bych na úsvitu

o bouři ve tvém srdci

S pocitem ponížence

s nastavenou prázdnou dlaní

rval bych se

s rozběsněnou saní

mé vlastní hrdosti

Žebrákem za svítání bych i byl

za trochu tvých citů...

K ránu

Na stole tiká

                    odjištěný čas

rozbuška nastražená

             na vzdechnutí

                          stačí se otočit...

      básníci umírají k ránu

Žalostné vytí vlků

                          krájí tmu

        do rytmu srdečního stepu

první záblesk

jak prskavka za obzorem

         Urvané spřežení

                            divokých psů

a saně letící nad zemí

                           nezastavíš

Sedřené tlapy vyryté

     do myšlenek

                 krvavou stopou

      Exploze všehomíra

   a torza veršů

                   rozmetány po okolí

Pod oknem první

                 popelářská samba

Vědělas

              jak bezedná

       je vlčí něha?

Třetí lavice


Bylo to na gymplu

ve druhým járu

nějaký sedmdesátý léta

Ten rok

obě stanice v rádiu

dokola drtily

Kdo vchází do tvých snů, má lásko

a v Tuzexu

dostali Straussky

můj sen

Zrovna skončily prázdniny

a za oknem mžouralo

zářijový ráno

Do třetí lavice řada uprostřed

někdo přede mnou vyryl

neopouštěj mě

neopouštěj mě lásk...

a zapomněl na "o"

ale mě to i tak dostalo

a místo matiky

jsem napsal

svou první báseň

- krátkou a blbou

a doma po škole složil

svou první píseň

- dlouhou a blbou

a věděl jsem

že už nikdy nepřestanu

psát ani skládat

A druhý den

vpadla do třídy

s havraními vlasy

a nějakou svatozáří

nebo co

a pořád svítilo

to zářijový slunce

takže ve třídě bylo

vedro k zalknutí

ale mně běhal

mráz po zádech

a říkal jsem si

neopouštěj mě, lásko

neopouštěj mě, múzo

ale nakonec mě

stejně opustily

všechny příští lásky

co vlastně

zůstaly jen múzami

protože o tom nevěděly

A když jsem se

nedávno po roce

viděl s tou poslední

která jediná byla skutečná

šel jsem domů

s košem na hlavě

myslel na svou

gympláckou třetí lavici

polykal slzy

a v duchu křičel

neopouštěj mě

neopouštěj mě, lásk....o

Malostranské svítání

Ráno jak bílý kafe s pěnou

od lopatek parníku Čechie

                                      pěkně našlehanou

A Kampa orosený šálek

                                     po deštivé noci

rozdýchává další kapitolu věků

                                     s názvem "O emoci"

Lucerny u Čertovky

ještě nevychladly od celonoční služby

jak milencům tu splňovaly

                                   i nejtajnější tužby

když temné kouty pohlídaly-

- ať do očí si aspoň vidí

Teď blednou tady od závisti

nad vzrůstajícím jasem

Svítání nad Rudolfinem

na vodní hladinu

stříbrný koberec pokládá

a já opilý jak mladým vínem

vidím tě po něm přicházet

                               až do mé náruče

tak božsky vznešenou

do jitra oděnou

symfonickou básní zpěvnou...

                                A srdce se zběsile roztluče

jak Malostranský zvon

Beru tě za ruku

                                 líbám tě celou

                                           v milostném kvapíku

a navzdory rackovu chechotu

- vždyť už se rozbřesklo

                                           tak co sníš chlapíku?

dávám ti o lásce

svou věčnou záruku

Aurora Babularis


V území smutku. Je tak těsno.

Hlaď mě

ať vím...

Už skoro zapomínám

jaké to bylo.

Noční tramvaj řeže tmu

na krajíce rána.

Přivinu tě k sobě.

Jen bříšky prstů zavadit

o motýlí křídla.

Pak uletět

jak myšlenka

a nevědět

že motýl byla vlastně

jepice.

Píšu. Snad jen

na okenní římsu.

"Gabriel vede mou ruku"

jak sis to přála

a ty mě líbáš do vlasů.

Marná snaha

zvěstovat bolest

vzkřísit naději.

Varhaník z Vyšehradu

fortissimo

dupe na pedál.

Vítr z měchů sfoukl

všechny ohně.

Vrátit se tak v čase

aspoň nanečisto

Boty však

příliš ztěžkly.

Boty a vzpomínky.

A přesto...

Něco mě hřeje.

Svítá. Nad Vyšehradem

vytryskla záře...