Tadeáš Bednarz
Naprostá většina výtvorů z mé hlavy vzniká při vzpomínání. Šestnáctiletý blázen, který se ve svém blahobytu nesetkal s žádnými světovými, natož osobními problémy, o nichž by psal, se tedy jen oddává snění a vzpomínání v básničkách. Můj životní příběh není moc obsáhlý a teprve se v něm bude pořádně, ovšem i z toho mála se snažím pomalu čerpat. Inspirací mi jsou výhradně vlastní prožitky, viděné přes sklo kluka uvažujícího o věcech někdy ve velmi podivných souvislostech.
Stojím teď na břehu této podivné země
a háži kamení rozdrolené a jemné
do vrby šlechetné jež přijímá je s klidem
(a v tomhle rozhodně nepodobá se lidem
za jejichž postoje se člověk mnohdy stydí)
ta vrba toho tu více než slyší vidí
a pamięta mnohem víc než bychom si snad přáli
jak jeblí vlastenci o břeh tu bojovali
teď vrba směje se betonovému bloku
s vyrytou hvězdou jež straší na soutoku
a dává hranici (jež není 20 let) celkem komický ráz
jak rád se shledávám s tebou za Olzou zas
v tvé zemi kde co čtvrt hodiny řvou po mně kostely
kde jejich hýkání hraje nám v posteli
početím panenským všechno tu zavání
a kousek pode mnou přichází klekání
až jednou náhodou zabloudíš
pár hodin po půlnoci
mezi bílými domy
uprostřed pandemie
a skončíš na schodech Place de la Bourse
na tom místě kde měl stát patnáctý Ludvík
a kde dnes stojí jiné trojsoší kalvárie
na jeho levém kraji dva milenci
opřeni nerušeně o blikající pouliční lampu
kličkují v podivném tanci mezi plnými
a prázdnými beaujolais
pravou sochou tohoto zvláštního sousoší
je opilý trumpetista hrající pro ty dva
falešný šanson kterými budí lidi v tramvajích
snažící se naposledy přivřít oči
před ranní šichtou
a v samotném středu kalvárie na místě nejvyšším
sedíš ty na schodech a je ti trochu trapně
že křeníš těm dvěma co se opřeli o jedinou funkční lampu
ale zároveň se nemůžeš odtrhnout od poslechu
jamu toho falešného trumpetisty
pod slabým světlem blikající lampy mhouříš oči
nad Apollinairem kterého sis vzal na cesty
a vlastně jej až tady pořádně pochopil
až jednou náhodou zabloudíš mezi bílými domy
poznáš
že tohle je život
(osamělá noc v Bordeaux z 8. na 9. října 2020)
foto: Mike Perry
Někdy mám pocit, že všechno to zlato,
jež koluje v žilách tvých indiánských předků,
někdo uložil do banky pírejské
tady, na západ od Athén.
Přijel jsi tu předevčírem řešit
všechny ty dědické náležitosti
a notáři bylo hnedka jasné,
že na úrocích slušně vydělá.
A když jsi mi včera ukázal to jmění,
snadno jsem se v závětří Akropole octl
na plantážích banánů a kakaových bobů,
trochu čokolády máš ostatně pořád na prstech.
Někdy mám pocit, že všechno to zlato,
jež koluje v žilách tvých indiánských předků,
jsem vlastně neměl vůbec spatřit.
Vždyť nemám nic, čím za tu půjčku ručit
tady, na západ od Athén.
Sliznice rozdrážděné do krve
Vzadu v krku dohořívá
Zbytek skleněných cigaret
Dříve tak výjimečné večery
Splynuly rázem v jeden
Chceme to tak?
V posledních dnech
když s vámi mluvím
nevidím, jak se tváříte
měl bych nosit
prý
brýle do plusu
Přesto tak nějak věřím
svojí nízké vášni
že bych se vám
kdyby na to došlo
trefil
přesně na pusu
Dnes stál jeden krásný chlapec
uprostřed kruhového objezdu
asi měl pocit
že se kolem něho všechno točí
Ale neměl štěstí
nic ho nesrazilo
Teď nejvíc na světě
ze všeho chtěl bych
na bledé vinětě
číst nápis: Teschen.
Seděl bych v lokále,
co stojí u Bahnu
a měl bych namále,
snad bych i brečel.
A čekal zdali se
nepohnou veřeje,
zatouží po kráse
ta mrtvá Futra.
Jak chtěl bych spatřit tě!
Pár kroků od Bahnu
v těšínském lokále.
Tak přijdeš, nebo ne?
"Modrá košile, kožená brašna"
zahlásil strážník do vysílačky
a zraky všech těžkooděnců se slehly
na kluka v modré košili
s koženou brašnou přes rameno
Scéna jak z českého filmu
a já se smál a šel poprosit krásnou paní
stojící osamoceně u patníku
o cigaretu
Pochůzkář v čele barevného průvodu
se taky smál
__________________________________________
Modrá košile na rukávech zrudla
a brašna s básněmi skončila
společně s mou maličkostí
v Muglinově na záchytce
Mám celkem divné nutkání,
a to mne strašně mučí,
chci schovat sirky do dlaní a zapálit ten krásný dům,
v němž v noci oddáváš se snům.
Chci aby hořel, je to tak!
Pojď, vylétni z něj jako pták
mně přímo do náručí.
-------------------------------------------
Rád ze všech chvílí s tátou mám
nejvíce jeho dobré rady,
těch on má vždycky plný džbán
a dostane mne do nálady.
Začíná na tom podstatném:
Za Baník, synu, život dej,
u vchodů mávej na Vrátné
a lakuj si ty černé boty,
nenech se prodat za piškoty,
najdi si babu, nechlastej!
V mládí jsem chodil tajně do kostela,
v nedělích ve mně hořel cit.
I lýtka se mi často rozhořela,
on za to prelát uměl vzít...
-----------------------------------------------
Hovada jsou ty dvě holky
rodinám se blíži zenit
nenapečou chlapcům vdolky
že prej se chtěj spolu vdávat! (ženit?)
--------------------------------------------
Skončili jsme v jedné cimře,
trenky mu šly dolů těžce,
tak jsem nechal prostor jiskře,
když pak v rámci očisty
s elegancí šachisty
ojel koněm mého pěšce.
--------
Proč je mi tvého daru bráno,
zlodějům musím štěstí přát
-Ach Bože! Kdo jen dal ti právo
kopnout mne něžně do varlat.
Tvá kůže je jak černý čaj,
i ona chutná nějak hořce
a podobá se tmavé bouřce.
Ty nosíš ji jak hranostaj.
Ty nosíš ji jak hranostaj,
až myslím, že tě zastřelím,
obleču si ten hermelín
a pozvu tě v něm na tokaj.
A pozvu tě v něm na tokaj.
Kdo káže nám tu, co se sluší?
Ať zatančí si spolu muži,
leč ohradíš se: Já jsem pán!
Leč ohradíš se: Já jsem pán!
a já strnu svým zděšením,
pomalu sundám hermelín.
Hle, hapruje nám dávný plán
.
Má úcta,
já k službám jsem vám celý,
vyrůstá
nám sen, jenž bychom chtěli.
Na ústa
vám přilétají včely,
za husta
a mihnou se jak střely.
Jen úcta
a co víc bychom chtěli?
Má ústa
už chvějí se a bělí.
Mám ve skříni schovanou
Před mámou
Vzadu za kazetami
Kde by nikdy nic nehledala
Vařenou
Z odporné řepné melasy
Flašku rumu
A vždycky když z ní piju
Pošramocen a sám
Je to kvůli tobě
A vždycky když z ní piju
Myslím na tebe
Pamatuješ tenkrát v podvečer
Jen já ty a ten pán za pultem
Co říkal Chlapci
Máte na to tašku?
A každý pak mu podle domluvy
vytáh na plastový pultík
Stokorunu
On to byl drahý prodavač
A tys tu flašku nesl na zádech
Jako naše dítě
Proto ji mám tak rád
Vždyť je v něm vlastně způlky
Kterou jsem už stihl vypít
Tvá DNA