Tadeáš Bednarz

Snad jen jednou v životě jsem viděl
úplně plné nádraží
tak plné že v něm nešlo ani myslet

nádraží plné duší
duší ztracených a zase nalezených
duší s kufříkem a prosbou
které nikdo v této zemi neporozumí

to nádraží někde v Haliči
bylo včera liduprázdné
tak kde se všecky vzaly?
proč je jich tolik
kam jdou
a proč se hádají, pláčou a zas utěšují
proč mají hlad a nedokážou vstát

a vůbec
kam chtějí odjet
když poslední vlak přijel dneska ráno
a cestou někdo ztratil jízdní řád? 

Stojím teď na břehu této podivné země
a háži kamení rozdrolené a jemné
do vrby šlechetné jež přijímá je s klidem
(a v tomhle rozhodně nepodobá se lidem
za jejichž postoje se člověk mnohdy stydí)

ta vrba toho tu více než slyší vidí
a pamięta mnohem víc než bychom si snad přáli
jak jeblí vlastenci o břeh tu bojovali

teď vrba směje se betonovému bloku
s vyrytou hvězdou jež straší na soutoku
a dává hranici (jež není 20 let) celkem komický ráz
jak rád se shledávám s tebou za Olzou zas
v tvé zemi kde co čtvrt hodiny řvou po mně kostely
kde jejich hýkání hraje nám v posteli
početím panenským všechno tu zavání
a kousek pode mnou přichází klekání 

až jednou náhodou zabloudíš
pár hodin po půlnoci
mezi bílými domy
uprostřed pandemie

a skončíš na schodech Place de la Bourse
na tom místě kde měl stát patnáctý Ludvík
a kde dnes stojí jiné trojsoší kalvárie

na jeho levém kraji dva milenci
opřeni nerušeně o blikající pouliční lampu
kličkují v podivném tanci mezi plnými
a prázdnými beaujolais

pravou sochou tohoto zvláštního sousoší
je opilý trumpetista hrající pro ty dva
falešný šanson kterými budí lidi v tramvajích
snažící se naposledy přivřít oči
před ranní šichtou

a v samotném středu kalvárie na místě nejvyšším
sedíš ty na schodech a je ti trochu trapně
že křeníš těm dvěma co se opřeli o jedinou funkční lampu
ale zároveň se nemůžeš odtrhnout od poslechu
jamu toho falešného trumpetisty

pod slabým světlem blikající lampy mhouříš oči
nad Apollinairem kterého sis vzal na cesty
a vlastně jej až tady pořádně pochopil

až jednou náhodou zabloudíš mezi bílými domy
poznáš
že tohle je život

(osamělá noc v Bordeaux z 8. na 9. října 2020) 

Sliznice rozdrážděné do krve

Vzadu v krku dohořívá

Zbytek skleněných cigaret

Dříve tak výjimečné večery

Splynuly rázem v jeden

Chceme to tak?

Mám celkem divné nutkání,

a to mne strašně mučí,

chci schovat sirky do dlaní a zapálit ten krásný dům,

v němž v noci oddáváš se snům.

Chci aby hořel, je to tak!

Pojď, vylétni z něj jako pták

mně přímo do náručí.

-------------------------------------------

Rád ze všech chvílí s tátou mám
nejvíce jeho dobré rady,
těch on má vždycky plný džbán
a dostane mne do nálady.

Začíná na tom podstatném:
Za Baník, synu, život dej,
u vchodů mávej na Vrátné
a lakuj si ty černé boty,
nenech se prodat za piškoty,
najdi si babu, nechlastej!

V mládí jsem chodil tajně do kostela,
v nedělích ve mně hořel cit.
I lýtka se mi často rozhořela,
on za to prelát uměl vzít... 

-----------------------------------------------

Hovada jsou ty dvě holky
rodinám se blíži zenit
nenapečou chlapcům vdolky
že prej se chtěj spolu vdávat! (ženit?)

--------------------------------------------

Skončili jsme v jedné cimře,
trenky mu šly dolů těžce,
tak jsem nechal prostor jiskře,
když pak v rámci očisty
s elegancí šachisty
ojel koněm mého pěšce.
--------
Proč je mi tvého daru bráno,

zlodějům musím štěstí přát 

-Ach Bože! Kdo jen dal ti právo 

kopnout mne něžně do varlat.