Tadeáš Bednarz

Naprostá většina výtvorů z mé hlavy vzniká při vzpomínání. Šestnáctiletý blázen, který se ve svém blahobytu nesetkal s žádnými světovými, natož osobními problémy, o nichž by psal, se tedy jen oddává snění a vzpomínání v básničkách. Můj životní příběh není moc obsáhlý, ovšem i z toho mála se snažím pomalu čerpat. Inspirací mi jsou výhradně vlastní prožitky, viděné přes sklo kluka uvažujícího o věcech někdy ve velmi podivných souvislostech.

Rád ze všech chvílí s tátou mám
nejvíce jeho dobré rady,
těch on má vždycky plný džbán
a dostane mne do nálady.

Záčíná na tom podstatném:
Za Baník, synu, život dej,
u vchodů mávej na Vrátné
a lakuj si ty černé boty,
nenech se prodat za piškoty,
najdi si babu, nechlastej!

Mám celkem divné nutkání,

a to mne strašně mučí,

chci schovat sirky do dlaní a zapálit ten krásný dům,

v němž v noci oddáváš se snům.

Chci aby hořel, je to tak!

Pojď, vylétni z něj jako pták

mně přímo do náručí. 

Rád jezdím dolů do vsi
často tam venku truhlář
řeže a hlučně vrtá

Jednou
to zrovna vrtal desku k hranolu
já ze sedla závistivě přihlížel
intimnostem
které jeho prsty prováděly se dřevem

A pak když dovrtal
šel dozadu k ponku
do takové kůlničky
a přinesl pilku
na železo

A vesnicí se pak
linul pravidelný
uším libý jekot

A jiskry létaly všude okolo
nevyhnuvše se ani
jeho kulatým pažím

Každý by si měl někdy zažít
co to je
když do vás truhlář vší silou rve
příliš dlouhý vrut

Bylo to na mé narozky
Tuším uprostřed října
A tuhle příležitost si nenechalo ujít
Celé město

Dokonce přijely kolotoče

Byl večer bujaré oslavy
A já stál před jednou takovou mašinou
Která snad byla stvořena ke genocidě

Obrovské kladivo do něhož
Sedali lidé
Nic netušíce jak v Birkenau
A nechávali se svázat řetězy
Kdyby snad chtěli utéct

A pak se ten stroj rozjel
A písty házely samy sebou do stran
A já se zhrozil s očima na stopkách
Neboť celá ta mašina a její vražedné rameno
Drželo nahoře na jediné
Křížové šestce

Obrátil jsem zraky jiným směrem
Abych se zbaběle vyhl utrpení
V kapse upocenou rukou třímaje
Křížovou šestku
Co ležela v trávě na zemi

A pak zjevil ses mi náhle jako anděl
Vzor sochy Michelangelovy
A ptal ses jemně
Tádo
Jdeš na řetízkáč s námi?

Když vidím tento dar,
jenž skví se ve tvé tváři,
rád bych si kousek vzal.
Ty bys mi jej snad i dal,
ovšem zřím zde problém jistý,
neschledám se tolik čistým,
bych moh' s tebou běžet v cval,
odlijí mi kousek skláři? 

------------------------------------

Skončili jsme v jedné cimře,
trenky mu šly dolů těžce,
tak jsem nechal prostor jiskře,
když pak v rámci očisty
s elegancí šachisty
ojel koněm mého pěšce. 

-----------------------------------

V mládí jsem chodil tajně do kostela,
v nedělích ve mně hořel cit.
I lýtka se mi často rozhořela,
on za to prelát uměl vzít... 

----------------------------------

Nakukal mi dneska ten pták,
všechno že prý jí a pije.
Tentýž večer na loži však
projeví se dysfagie 

Mám ve skříni schovanou
Před mámou
Vzadu za kazetami
Kde by nikdy nic nehledala
Vařenou
Z odporné řepné melasy
Flašku rumu

A vždycky když z ní piju
Pošramocen a sám
Je to kvůli tobě

A vždycky když z ní piju
Myslím na tebe

Pamatuješ tenkrát v podvečer
Jen já ty a ten pán za pultem
Co říkal Chlapci
Máte na to tašku?

A každý pak mu podle domluvy
vytáh na plastový pultík
Stokorunu

On to byl drahý prodavač

A tys tu flašku nesl na zádech
Jako naše dítě
Proto ji mám tak rád
Vždyť je v něm vlastně způlky
Kterou jsem už stihl vypít
Tvá DNA