Tadeáš Bednarz
Naprostá většina výtvorů z mé hlavy vzniká při vzpomínání.
Šestnáctiletý blázen, který se ve svém blahobytu nesetkal s žádnými světovými, natož osobními problémy, o nichž by psal, se tedy jen oddává snění a vzpomínání v básničkách.
Můj životní příběh není moc obsáhlý a teprve se v něm bude pořádně, ovšem i z toho mála se snažím pomalu čerpat. Inspirací mi jsou výhradně vlastní prožitky, viděné přes sklo kluka uvažujícího o věcech někdy ve velmi podivných souvislostech.
Snad jen jednou v životě jsem viděl
úplně plné nádraží
tak plné že v něm nešlo ani myslet
nádraží plné duší
duší ztracených a zase nalezených
duší s kufříkem a prosbou
které nikdo v této zemi neporozumí
to nádraží někde v Haliči
bylo včera liduprázdné
tak kde se všecky vzaly?
proč je jich tolik
kam jdou
a proč se hádají, pláčou a zas utěšují
proč mají hlad a nedokážou vstát
a vůbec
kam chtějí odjet
když poslední vlak přijel dneska ráno
a cestou někdo ztratil jízdní řád?
Stojím teď na břehu této podivné země
a háži kamení rozdrolené a jemné
do vrby šlechetné jež přijímá je s klidem
(a v tomhle rozhodně nepodobá se lidem
za jejichž postoje se člověk mnohdy stydí)
ta vrba toho tu více než slyší vidí
a pamięta mnohem víc než bychom si snad přáli
jak jeblí vlastenci o břeh tu bojovali
teď vrba směje se betonovému bloku
s vyrytou hvězdou jež straší na soutoku
a dává hranici (jež není 20 let) celkem komický ráz
jak rád se shledávám s tebou za Olzou zas
v tvé zemi kde co čtvrt hodiny řvou po mně kostely
kde jejich hýkání hraje nám v posteli
početím panenským všechno tu zavání
a kousek pode mnou přichází klekání
až jednou náhodou zabloudíš
pár hodin po půlnoci
mezi bílými domy
uprostřed pandemie
a skončíš na schodech Place de la Bourse
na tom místě kde měl stát patnáctý Ludvík
a kde dnes stojí jiné trojsoší kalvárie
na jeho levém kraji dva milenci
opřeni nerušeně o blikající pouliční lampu
kličkují v podivném tanci mezi plnými
a prázdnými beaujolais
pravou sochou tohoto zvláštního sousoší
je opilý trumpetista hrající pro ty dva
falešný šanson kterými budí lidi v tramvajích
snažící se naposledy přivřít oči
před ranní šichtou
a v samotném středu kalvárie na místě nejvyšším
sedíš ty na schodech a je ti trochu trapně
že křeníš těm dvěma co se opřeli o jedinou funkční lampu
ale zároveň se nemůžeš odtrhnout od poslechu
jamu toho falešného trumpetisty
pod slabým světlem blikající lampy mhouříš oči
nad Apollinairem kterého sis vzal na cesty
a vlastně jej až tady pořádně pochopil
až jednou náhodou zabloudíš mezi bílými domy
poznáš
že tohle je život
(osamělá noc v Bordeaux z 8. na 9. října 2020)
Někdy mám pocit, že všechno to zlato,
jež koluje v žilách tvých indiánských předků,
někdo uložil do banky pírejské
tady, na západ od Athén.
Přijel jsi tu předevčírem řešit
všechny ty dědické náležitosti
a notáři bylo hnedka jasné,
že na úrocích slušně vydělá.
A když jsi mi včera ukázal to jmění,
snadno jsem se v závětří Akropole octl
na plantážích banánů a kakaových bobů,
trochu čokolády máš ostatně pořád na prstech.
Někdy mám pocit, že všechno to zlato,
jež koluje v žilách tvých indiánských předků,
jsem vlastně neměl vůbec spatřit.
Vždyť nemám nic, čím za tu půjčku ručit
tady, na západ od Athén.
Sliznice rozdrážděné do krve
Vzadu v krku dohořívá
Zbytek skleněných cigaret
Dříve tak výjimečné večery
Splynuly rázem v jeden
Chceme to tak?
Teď nejvíc na světě
ze všeho chtěl bych
na bledé vinětě
číst nápis: Teschen.
Seděl bych v lokále,
co stojí u Bahnu
a měl bych namále,
snad bych i brečel.
A čekal zdali se
nepohnou veřeje,
zatouží po kráse
ta mrtvá Futra.
Jak chtěl bych spatřit tě!
Pár kroků od Bahnu
v těšínském lokále.
Tak přijdeš, nebo ne?
"Modrá košile, kožená brašna"
zahlásil strážník do vysílačky
a zraky všech těžkooděnců se slehly
na kluka v modré košili
s koženou brašnou přes rameno
Scéna jak z českého filmu
a já se smál a šel poprosit krásnou paní
stojící osamoceně u patníku
o cigaretu
Pochůzkář v čele barevného průvodu
se taky smál
_
Modrá košile na rukávech zrudla
a brašna s básněmi skončila
společně s mou maličkostí
v Muglinově na záchytce
Mám celkem divné nutkání,
a to mne strašně mučí,
chci schovat sirky do dlaní a zapálit ten krásný dům,
v němž v noci oddáváš se snům.
Chci aby hořel, je to tak!
Pojď, vylétni z něj jako pták
mně přímo do náručí.
Skončili jsme v jedné cimře,
trenky mu šly dolů těžce,
tak jsem nechal prostor jiskře,
když pak v rámci očisty
s elegancí šachisty
ojel koněm mého pěšce.
Má úcta,
já k službám jsem vám celý,
vyrůstá
nám sen, jenž bychom chtěli.
Na ústa
vám přilétají včely,
za husta
a mihnou se jak střely.
Jen úcta
a co víc bychom chtěli?
Má ústa
už chvějí se a bělí.
Rád ze všech chvílí s tátou mám
nejvíce jeho dobré rady,
těch on má vždycky plný džbán
a dostane mne do nálady.
Začíná na tom podstatném:
Za Baník, synu, život dej,
u vchodů mávej na Vrátné
a lakuj si ty černé boty,
nenech se prodat za piškoty,
najdi si babu, nechlastej!
V mládí jsem chodil tajně do kostela,
v nedělích ve mně hořel cit.
I lýtka se mi často rozhořela,
on za to prelát uměl vzít...
Tvá kůže je jak černý čaj,
i ona chutná nějak hořce
a podobá se tmavé bouřce.
Ty nosíš ji jak hranostaj.
Ty nosíš ji jak hranostaj,
až myslím, že tě zastřelím,
obleču si ten hermelín
a pozvu tě v něm na tokaj.
A pozvu tě v něm na tokaj.
Kdo káže nám tu, co se sluší?
Ať zatančí si spolu muži,
leč ohradíš se: Já jsem pán!
Leč ohradíš se: Já jsem pán!
a já strnu svým zděšením,
pomalu sundám hermelín.
Hle, hapruje nám dávný plán
.
Mám ve skříni schovanou
Před mámou
Vzadu za kazetami
Kde by nikdy nic nehledala
Vařenou
Z odporné řepné melasy
Flašku rumu
A vždycky když z ní piju
Pošramocen a sám
Je to kvůli tobě
A vždycky když z ní piju
Myslím na tebe
Pamatuješ tenkrát v podvečer
Jen já ty a ten pán za pultem
Co říkal Chlapci
Máte na to tašku?
A každý pak mu podle domluvy
vytáh na plastový pultík
Stokorunu
On to byl drahý prodavač
A tys tu flašku nesl na zádech
Jako naše dítě
Proto ji mám tak rád
Vždyť je v něm vlastně způlky
Kterou jsem už stihl vypít
Tvá DNA