Petr Brandeiský

Pedagog, germanista, poutník  a doyen pražského teplého života narozený v roce 1930.

Hledal jsem, hledal...

Snad celý život protoužil.

Hledal jsem krásy ideál.

Ten se však v popel proměnil.


Tak zdálo se, že kolem

jen poušť a prach a dým,

že není důvod životem,

tím pustým krajem jít.


Vždycky jsem zůstal sám a sám,

v  krajině bez vláhy, bez stínu,

a neptal se, co dělat mám,

když zdálo se, že v poušti zahynu.


Vyprahlá ústa a v hrudi tíž,

v mysli jen šero bez světel,

nešel jsem, jen vlek´ se spíš,

abych svůj úděl protrpěl.


Není nám dáno předem znát,

jak naše slovo zazní v duši druha,

však soucit máme bližním dát,

jak milost dává se od Pána Boha 

(podle F. M. Tutčeva)

O čtení, o psaní


Nevěř, že číst je snadné!

Vidíš-li písmeno, slovo, větu,

záruku nemáš hned,

že i smysl je tu.


A psát... jen málokdo umí.

Člověk nic nenapíše,

když v hlavě nic není.


Nechtěj být básníkem.

Nechtěj své touhy vykřičet.

Svá slova řekni větru, oblakům.

A myšlenku skryj před davem.

V mlze


Jak podivné je mlhou jít!

Opuštěn každý keř i kmen,

ba ani stromy nevidí se navzájem,

každý je v mlze opuštěn.


Pln radostí byl můj svět

a život samý lesk a květ,

avšak co mlha snesla se,

nemohu nikoho uvidět.


Nezmoudří vskutku,

kdo nepozná samotu,

jež tiše a neodvratně nás dělí

od těch, co se rádi měli.


Jak zvláštní je kráčet mlhou,

tím osamělým bytím.

Přes snahu poznat druhého,

každý sám za sebe musí jít žitím.

(Podle Hermanna Hesseho)


Kenst du das auch?


Prožils to také?

Když hlučná zábava je v plném proudu,.

při oslavě, kdy všichni šťastní jsou,

ty náhle zmlkneš a stesky ze sálu tě vyženou.


Pak ulehneš sám na lůžko,

jak někdo s náhlým bolem v hrudi

a pryč je smích a veselí

a slza slzou se po tvé tváři valí.

Co vidím


Po nebi plují oblaka,

po polích vítr vane,

pouštěmi putují ztracené

svých  matek děti uplakané.


Ulicí žene se listí spadané.

Vysoko nad stromy ptáci řvou.

A kdesi v dáli za horou

tam jistě někde moje rodné kraje jsou.

(Podle Hermanna Hesseho)

Prázdná láhev. A ve sklence

odráží se záře svíce.

V pokoji je zimomřivě.

Za oknem jen vítr skučí tiše.

Ukládám se k spánku,

chvěji se v smutku,

zase čekám zítřek,

který přijde jistě

jako další den i večer.

Avšak ty nepřijdeš podat ruku.

(Podle Hermanna Hesseho - In der leeren Flasche)

Prosba


Když podáš mi svou ruku,

jež poví nevyřčené,

pak víš, že jsem se nikdy neptal,

zda máš mě rád.


Snad ani  nechci, abys mě miloval.

Chtěl bych jen, abys byl nablízku

a abys jen někdy tiše, mlčky

svou dlaní moji stisk.


Vždyť neřekl jsem: mám tě rád.

Řekl jsem jen: podej mi ruku

a neodmítni mne.


Myslel jsem, že jsme si blízcí

a vím, že dobrý jsi a mlád.

Ne, já nesmím říkat: mám tě rád.

(Podle Hermanna Hesseho)


ÚRAZ

- Mám-li být upřímný, Šimone, tak ti mohu jen poradit, aby sis sedl a napsal to, co se nám, to je mně, tvému stínu a průvodci, a tobě jako zcela hmotné a skutečné osobě, přihodilo v tu neděli, čtvrtého ledna. Stejně bys to musel vyprávět znovu a znovu každému zvlášť.

- A myslíš, Josefe, že to může někoho zajímat? Není to banalita? Uklouznutí na kusu ledu někde na cestě, která je úplně neznámá a navíc v krajině, kterou sotva kdo zná a každému je jen divné, co jsem tam dělal.

- Co jsme tam dělali, jsi chtěl říct.

Ale Šimone! Jako bychom se neznali bezmála osmdesát let! Ty sám dobře víš, že zdaleka nešlo o nějaké obyčejné uklouznutí, pád na levý bok a bolestivé pohmoždění šlach a kloubu. Takové zranění bývá v mrazivých lednových dnech dost časté. A pacientů, kteří trpělivě a odevzdaně čekají na ošetření před ordinacemi chirurgů a ortopedů je víc než dost. Všichni přišli k úrazu na chodnících,  na zamrzlých kalužích, na kluzkých místech při nedělní procházce v parku a nebo dokonce i doma, když klopýtli o práh nebo  ujeli na špatně ležícím koberci. Je možné říct i to, že tyhle nehody se stávají v přítomnosti přátel a známých a nikdo z nich jim nemůže zabránit. Pro každého se však taková nehoda stává nejenom bolestí, ale i prožitkem, který je nutné patřičně vylíčit ve společnosti, v rozhovoru s přáteli. Ale hlavně je nutné všechno podrobně popsat ošetřujícímu lékaři.

Takový lékař ovšem vyřeší stovky pacientů. Nechá jim jejich kosti zrentgenovat, stanoví diagnózu, předepíše léčbu, obvazy, hole, fixaci ortézami nebo dokonce i sádrou. Někdy se pacienti musí podrobit operaci, což je léčba náročná, vyčerpávající a pochopitelně i drahá.Ba ani její kladný výsledek není vždycky zcela jistý. Ale mezi lidmi se o tom všem mluví s jakousi samozřejmostí, jako že nic... pojišťovna to přece zaplatí. - I tohle je jedno z témat, o kterých spolu občas mluvíme, když nás nikdo neruší.

- Tak mi tedy, Šimone, vysvětli, proč mám o tobě všem psát, když takovéhle nehody jsou v životě víc než běžné?

- Proč, proč. Myslím si, že je zapotřebí dát našim přátelům a známým příležitost poznat i jiný názor, než je ten zcela obvyklý. Totiž ten, který je spojený s těmi otázkami: byl jsi u doktora? Co tomu říkal doktor?Rentgenovali tě? 

Myslím si, že je užitečné, pokusit se o jiné pohledy na věci a události,  které se zdají být tak zcela zřejmé, že rozhovor o nich se zdá být úplně zbytečným. Právě proto, že se neustále opakuje ve stejné podobě. A ty, Šimone, dobře víš, že v našem případě šlo o něco jiného  než o tu bolest, leknutí a to pomyšlení, že tam zůstaneš ležet vedle té cesty a že to bude už konec. A musíš také uznat, že jsem to byl já, jako už tolikrát, tvůj stín a průvodce, kdo tě napřímil a podepřel a pomohl ti překonat tu bolest, která tě chvílemi přibližovala k mdlobám a dalším pádům. To, že kolem projížděla auta, mnoho aut, a ani jedno nezastavilo, je bezvýznamné. Řidiči jistě viděli ztroskotance, ale nezastavili. Tak to prostě chodí. 

Líbí se mi na tobě, že jsi nesáhl pro mobil, který jsi měl v kapse a že jsi nezavolal záchranku. Bylo dobré, že jsme se spolu dobelhali na zastávku autobusů.

Těžko bych mohl být tvým stínem a průvodcem, kdybys chodil jen po těch stoprocentně bezpečných cestách, (kde ovšem je na zemi to zaručeně bezpečné místo?), kdybys nevyhledával samotu a nevedl rozhovory se mnou. Vždyť víš, že když jsi příliš ve společnosti, tak se mi po tobě stýská, stýská se mi v takových případech nejen po tobě, ale i po těch našich cestách. Jen si vzpomeň, jestli jsme někoho potkali na té cestě z M. do D. Ani človíčka! A jak nám bylo krásně, když jsme procházeli kolem těch obrovských buků a dubů, které dobře známe jako jednotlivé osobnosti a jak jsem pozorovali celý ten les, jak odpočívá ve svém bohatýrském snění. No řekni sám, kolik lidí si může dopřát takový prožitek? Co proti té cestě znamená nějaká zraněná noha!

- Ano ano, máš pravdu, Josefe. Byl ta zase jeden z těch zážitků, jaké jsou zcela běžné. V téhle souvislosti srovnávám s tím, co se prožívá ve městech a čemu se  tak často nadšeně říká kultura. Nechci snižovat velikost a povznášející atmosféru slavnostních sálů, zářících lustrů, pozlacených divadelních hledišť se vznešeným a doopravdy vzdělaným obecenstvem. Ale zdá se mi, že to, čemu se říká kultura, je je do značné míry odvarem našeho mnohem původnějšího, něčeho, co existovalo a existuje nezávisle na televizních pořadech, divadelních představeních, výstavních síní a celém tom světě showbusinessu.

Ty, Josefe, moc dobře víš, že se nenechávám příliš ovlivňovat tím velkým umělým uměním. Teď znovu musím říct, že jsem rád, že máme společné téma k úvahám. No, jako o tom filmu o vztahu dvou chlapů - siamských dvojčat. Vzpomínáš? Ten film byl jistě určený k tomu, aby diváky pobavil. Režisér se snažil zaujmout publikum především z toho důvodu, aby jeho jeho tvůrcům přinesl úspěch, slávu a výdělek. Musel se tedy vemluvit publiku svou strašně bytelnou konkrétností. Spojení dvou lidských osobností muselo tedy být předvedeno jako zcela materiální srůst. Kamera ukázala až do nechutnosti společné maso a tkáně tak, jako to u siamských dvojčat bývá obvyklé. Filmaři také předvedli, jak se tyto spoutané osobnosti musejí přizpůsobovat sobě navzájem, což také bylo v tom filmu popsané a  zobrazené až do nejintimnějších detailů, protože režisér o scénárista dobře vědí, že právě ty intimnosti bývají pro široké publikum tím nejpřitažlivějším. Siamští bratři však ve svém osudovém propojení dospěli v muže, z nichž najednou každý chce být samostatnou osobností. A samozřejmě, skoro konfekčně se objevují velmi půvabné dívky. Každá z dívek chce mít jednoho z oněch dvojčat  za manžela, samozřejmě, že bez druhého.Oba bratři se tedy dohodnou, že se nechají operativně oddělit, i když to nemá být zcela bez rizika. Chtějí jít za hlasem svého srdce  každý samostatně. Cílem jejich směřování byly samozřejmě reklamně a mediálně uznávané krásky. Nastupuje tedy všemocná a jakoby samozřejmá, technicky dokonalá medicina, která vyřeší onu osudovou nesnáz dvou bratrů i oněch dvou krásek. Medicina se svým skalpelem dopomůže oběma párům k realizaci jejich štěstí. Díky úspěšnému lékařskému zásahu budou tedy žít dva krásné lidské páry svůj šťastný život. Budou mít pěkné domy (možná  na hypotéku), na jejich zahradě si budou hrát roztomilé dítky s čistokrevnými psy, a také budou provozovat pizzerii nebo fastfood, což je také jeden z atributů života průměrného občana blahobytné společnosti. 

- To je dobře, že nás není možné operativně oddělit.

Je sice pravda, že tu s tebou nebudu do nekonečna. Dřív nebo později se budu muset odebrat do věčného života. Neboj se! Budeš tam se mnou a bude ti přinejmenším tak dobře, jako je mně s tebou na našich společných cestách po téhle zemi. Ale o tom nechci příliš uvažovat, protože to, co bude potom není v mé kompetenci. 

Zatím budeme společně pozorovat tu bolest, která ti zůstala po tom karambolu. Budem sledovat, jestli jí ubývá, a je třeba konstatovat, že ji nepřibývá. A nebudem brát žádné utišující prášky právě proto, abychom mohli naši situaci průběžně vyhodnocovat.

Samozřejmě monitoruju stav levého boku s jistým neklidem, protože se nedá říct, že by bylo všechno v pořádku. Ale doufám...

A na tobě, Josefe, vůbec nechci, abys rozvíjel nějaké hlubokomyslné teorie o tom, co bude potom. Přiznat se k tomu, že v této věci nejsme my, a vlastně nikdo z pozemšťanů, oprávnění, je docela čestné. Moc bych si však přál, abys zůstával se mnou jako rádce, partner v rozhovorech a úvahách, můj neviditelný doprovod na cestách i doma. A hlavně, abys ty, Josefe, neměl kvůli mně nepříjemnosti a komplikace před tím nej..., nej... nejvyšším grémiem.