Foto: Český rozhlas

Vratislav Jiljí Slezák

(1932 - 2020)

PhDr. Vratislav Jiljí Slezák pocházel z Neratovic. Vystudoval germanistiku a polonistiku na FF UP v Olomouci. V šedesátých letech působil krátce na ministerstvu kultury, poté většinou jako učitel jazyků na vysokých školách. Po listopadu 1989 působil v Teologickém konviktu v Litoměřicích a na Katolické teologické fakultě v Praze. Za překlady německé beletrie obdržel řadu významných ocenění, včetně Ceny Josefa Jungmanna a Státní ceny za překlad. Vedle Herrmanna Hesseho a Thomase Manna překládal Petra Handkeho, Waltera Nigga, Thomase Bernharda, Alfreda Döblina, Heinricha von Kleista, Friedricha Dürrenmatta, Heinricha Bölla nebo Gustava Meyrinka aj. Jako překladatel je podepsán pod prvním dílem monumentální biografie Franze Kafky.  

Hermann Hesse 

Zamyšlení

přeložil Vratislav Jiljí Slezák


Božský a vstřícný Duch.

Jemu vstříc, jehož jsme obraz a nástroj,
vede nás cesta; naší nejvnitřnější touho je:
být jako on, planou v jeho Světle.

Leč smrtelní a pozemští jsme tvorové,
tísní a svírá nás břemene tíž,
Líbezné sic a mateřským teplem nás objímá příroda,
napájí země, stele nám kolébku, ustýlá hrob.
Přesto nám z přírody nevzchází pokoj,
jejím mateřským kouzlem otcovsky proniká
nesmrtelného Ducha nabádavá jiskra,
stírá nevinnost a probouzí k boji a svědomí.

Tak mezi matkou a otcem,
tak mezi tělem a duchem
kolísá stvoření nejkřehčí plod,
člověk duše chvějivá, utrpení schopen
jak žádná jiná bytost, a schopen nejvyššího:
věřit, doufat a milovat.

Těžká je jeho cesta, hřích a smrt jsou mu pokrmem,
často zabloudí do temnot, často by lépe mu bylo
vůbec nebýt stvořen.
Věčně však nad ním plá jeho určení
a touha: Duch, Světlo.
Cítíme: jej, ohroženého,
miluje Věčný obzvláštní láskou.
Proto nám bloudícím bratřím
je láska možná i ve všem rozbroji,
a nikoli soud a nenávist,
leč trpělivá láska,
s láskou trpět vede nás

k svatému cíli blíž.

Vzpomínky přátel

Daniela Fischerová, spisovatelka a dramatička

Pro Jiljího Slezáka

Kdysi, kdy jsme o smrti jen žertovali, Jiljí prohlásil, že si naprosto a bez výjimek zakazuje oslavné řeči na svém pohřbu. A jestli někdo z nás - rozhlédl se po skupině přátel, vesměs způsobilých takovou řeč pronést - to nebude respektovat, vyleze z rakve a osobně ho praští do nosu. Tenkrát to byla legrace. Neumíralo se po tisících denně a v krematoriu bývala hlava na hlavě.

Jestli tímhle psaním porušuju tvoje přání, Jiljí, promiň. Nemohli jsme se s tebou rozloučit a chybí nám to. Většina z nás teď žije v divné izolaci, ještě jsme se ani nesešli u stolu, abychom o tobě mluvili.

Když člověk celý život pracuje se slovy, má občas pocit, že už každé nějak užil a opotřeboval. Stejně jako Jiljí špatně snáším ta oslavná a třikrát stupňovaná. Přesto tohle můžu napsat, protože jsem to nikdy o nikom neřekla a v tomto životě už sotva řeknu. Je to pravda, ne pohřební řeč.

Poznala jsem za posledních dvaasedmdesát let řadu lidí dobrých a laskavých, dokonce několik moudrých. Jiljí Slezák byl ve všech těch ohledech na samém vrcholu, na takové lidi stačí prsty jedné ruky, ještě by nějaký prst zbyl.

Vzpomínka: před čtyřmi lety, večer, listopad. Jiljí vymyslel a s velkou péčí zorganizoval výlet pro několik přátel. Dobloudili jsme do Chrudimi a sedíme v místní cukrárně. Mlsáme, za okny šedne nebe s šikmým růžovým mrakem. Je čas zaplatit a jít. Vtom Jiljí prohlásí, že venku je příliš zima a je třeba se na to patřičně zahřát, všechny nás zve na štamprličku. S rozkošnickou úlevou padáme zpátky do lenošek, cucáme své griotky a becherovky, tlacháme, smějeme se, cukrárna je bílá a zlatá, a mě zničehonic zavalí naprosté štěstí. V duchu si říkám: Tak tuhle chvíli si chci pamatovat do smrti.

Zatím si ji pamatuju. R. I. P., Jiljí. S nejhlubší vděčností Daniela


Hana Kofránková, rozhlasová režisérka
Za JVS

Opravdu nevím, jak se to tak povedlo, že pravidelná setkávání překladatelů a zájemců o český literární překlad (nazývaná Bubeníčci podle našeho prvního "shromaždiště", hospody U Bubeníčků v Myslíkově ulici v Praze) se dočkala požehnaného stáří 23 let, a navíc působí dostředivě na mnoho výrazných osobností - herců, muzikantů, spisovatelů, studentů nebo prostě zaujatých čtenářů.

Také jsme za těch třiadvacet let poněkud zestárli a několikrát jsme oslavili devadesátiny našich pravidelných návštěvníků... Před více než deseti lety jsme mezi sebou s potěšením přivítali Jiljího Vratislava Slezáka - přispěl několikrát do našich pořadů jako překladatel, interpret (dokonce v maďarštině!), jako neúnavný organizátor našich jarních výletů a konečně jako znalec cukráren všech navštívených lokalit. Seznamovali jsme se s Jiljího odchovanci-faráři při velezajímavých prohlídkách kostelů. Jiljí vůbec rád cestoval, rád navštěvoval své stárnoucí vrstevníky, obětavě se staral o ty onemocnělé, šířil svou pozitivní energii a náladu. Nesmím zapomenout, že byl i estetickým potěšením našich večerů. Působil jako stále mladý, půvabný a štíhlý a my se těšili na oslavu jeho dvaadvacetin (JVS se narodil 29. února, byl tudíž permanentně čtyřikrát mladší než my). Při zatím posledním bubeníčkovském večeru jsme si vyposlechli půvabnou čapkovskou črtu patnáctiletého školáka Jiljího ze školního časopisu o návštěvě Kodaně a o povaze Dánů - a tím jsme se vlastně s naším milovaným spolupracovníkem rozloučili. Druhý den vypukla karanténa a Jiljí vbrzku zemřel.

Jiljímu se vespolné sněmování té osamocené profese, jíž je překládání, zalíbilo tak, že již řadu měsíců organizoval setkávání překladatelů v kavárně Pointa na Špejchaře. Nikdy jsem sice nic nepřeložila, ale účastnila jsem se poměrně pravidelně, abych se dozvěděla, co je nového na poli překladů, a abych na vlastní oči poznala některé osobnosti, jejichž jména znám jenom z tiráže knih. Teď jsem jen zvědavá, jestli tahle bohulibá tradice nezanikne se svým zakladatelem.


Václav Jamek, spisovatel a překladatel

Za Vratislavem Slezákem

Vratislav Slezák jako by nic nevážil: netížil a spojoval. Nabízel, ale nevnucoval. To, co nabízel, bylo tak milé, tak dobré a tak chytré, že se to nedalo odmítnout. Asi lze říci, že v něm bylo něco andělského. Stačí zajít do jakubského chrámu, abychom viděli, že také andělé stárnou. Někteří tu na Zemi zřejmě také umírají. Nepamatuji se, že by si Vratislav někdy na něco stěžoval. Smrti se nebál, jako člověk, jehož srdce mezi lidmi netlouklo nadarmo. Byl také naplněn dychtivým očekáváním toho dalšího, co by snad mohlo být za ní. Nebál se ani bolesti - ale nerozdával ji. Jediné, na co si někdy posteskl, byl slábnoucí zrak, protože ho to omezovalo v díle a ubíralo mu to na schopnosti vnímat a obdivovat nádheru stvoření. A za dlouhá léta jediné postesknutí na to, že mu jakožto člověku chybí důvěrnosti lásky pozemské, postesknutí tak nenápadné a nepřímé, že se mi pevně vrylo do paměti.

Seznámili jsme se už před desítkami let a vedli jsme se v patrnosti, jakýmsi lehkovážným způsobem, v němž se osvědčoval Vratislavův jemný smysl pro recesi. Přemlouval jsem ho, aby publikoval svůj skvělý překlad uštěpačně dekadentních sonetů od jakéhosi německého počte mineur: nevím, kde jim je konec, ale jeden exemplář určitě pořád někde mám. Skutečnými přáteli jsme se stali, teprve když strašná a dlouhá nemoc a smrt mého Vladimíra ukončila také moje pozemské lásky. Tehdy se mi Vratislav připomněl, poskytl mi svou společnost, představil mě svým přátelům, nabídl mi nový kousek světa, setkávání s výtečnými, přemýšlivými lidmi, kteří sdíleli důvěru ve smysl bytí. Podobně spojoval také své kolegy překladatele, když nás začal zvát na pravidelné kavárenské schůzky.

Rozhovorů, literárních, hudebních, filozofujících, jsme spolu vedli možná málo: hlavně na cestách, když jsme se vraceli ze schůzek nebo seděli ve vlaku, také v kavárnách, občas také doma, často i s jinými debatéry. Vratislav rád vyprávěl své sny, na rozdíl od těch mých velice souvislé a spojité; přesně věděl dokonce i hudbu, která v nich zazněla. Určitě si je zapisoval a stály by za přečtení. Pokud jde o mne, jsem si jist, že bez Vratislava Slezáka a jeho duchovního ustrojení a obzoru bych vůbec nenapsal některé z nejdůležitějších pasáží své poslední knihy. Nad těmi žertovnými jsme se spolu často bavili.

Nejraději ze všeho vzpomínám na jednodenní vlastivědné výlety po železnici a trochu také v autech, které Vratislav dokázal připravit pro skupinu přátel: byl jich mezi lety 2016-2018 asi tucet a byly to šťastné chvíle. Přidaly se k mým samostatným výletům cyklistickým a poznal jsem díky nim mnoho krásných míst v Čechách. Vratislav miloval železnici a tu českou znal do nejmenší podrobnosti: tak spolehlivý znalec u nás zřejmě už není a nebude.

Nerad se fotografoval a na snímcích s ním bylo znát, že vzdoruje. Přesto mi na jednom z výletů, v Mladé Boleslavi, vyšel takový, který ho vystihuje v plné pravdě: toho si budu vždy cenit nade všechno. Náš poslední železniční výlet vedl - možná to byl jeden z Vratislavových jemných žertů - do Železnice a potom do Jičína. Nohy jsem měl v té době už dost tumpachové. Šli jsme pomalu předlouhou alejí od Valdštejnské lodžie ke městu, povídali si, a tahle filozofská procházka je pro mě nejlepším obrazem našeho přátelství, skoro tak krásným jako Vratislavovy sny.

Z rozhovoru s Milošem Doležalem o překládání Hermanna Hesseho


V průběhu let jste přeložil nejen Hesseho Stepního vlka, ale i další díla: Demiana, Knilpa, Hru skleněných perel nebo Klingsora. Podle jakého klíče jste si tituly vybíral?

Vlastně jsem si nševybíral. Byly mi zadávány. Třeba k překladu Stepního vlka, který vyšel v roce 1972, se váže víceméně komická historka. Šel jsem po Národní třídě okolo budovy, kde tehdy sídlilo nakladatelství Odeon. Zrovna vyšel tehdejší šéfredaktor dr. Čermák, ukázal na mne prstem a říká: "Vy jste přece dělal germanistiku a Hesseho! Jděte nahoru, chceme vydat překlad Stepního vlka a pořádáme pro to překladatelskou soutěž. Jděte se tam přeptat." Bylo mi řečeno, že se soutěž uzavírá toho dne odpoledne, a jestli mám doma nějaký překlad Hesseho, že by mě ještě na poslední chvíli zařadili. Kupodivu jsem měl jen tak pro vlastní potěšení přeložený Hesseho Třikrát o stepním vlku a jednu krátkou prózu. Rychle jsem běžel domů a své pokusy jim tam ještě téhož dne dodal. Za několik dní jsem se dozvěděl překvapující výsledek: soutěž jsem vyhrál a Stepního vlka překládal. Bylo to jakési potvrzení mého osudového sepětí s Hessem. Kniha vyšla a stala se vzhledem k nikterak velkému nákladu předmětem zbožných krádeží z knihoven.

Dosud u nás Hesseho dílo vycházelo po jednotlivých titulech. A pak se nakladatelství Argo ujalo vydání desetisvazkového souborného díla, což je v českých poměrech úctyhodný čin. Můžete trochu popsat projekt, na kterém se překladatelsky podstatným dílem podílíte?

Již v osmdesátých letech chtěl dr. Koseková prosadit v Odeonu tuším čtyřsvazkový výbor. Nedošlo k tomu, ale dr. Koseková po změně poměrů patrně v tomto směru dala začínajícímu nakladatelství Argo inspiraci. Argo tedy přišlo s návrhem vydat u nás Hesseho co nejkompletnějšího, neboť tento autor má u nás rozsáhlou čtenářskou obec. Plán to byl pozoruhodný, ale i riskantní, protože se v jeho díle vedle známých a atraktivních titulů vyskytují i texty neznámé, příležitostné, drobné, poezie atd. Možná byl záměr podepřen i známým faktem silné druhé vlny Hesseho popularity vyvolané generací beatniků, což mohlo slibovat posílení autorovy recepce u nás. Doufám také, že úmyslem bylo též představit autora - vzdor jeho švýcarství - povýtce německého. A celý ten vydavatelský počin je gestem i konkretizací sbližování a poznávání sousedů. Mimochodem, v Německu teď nakladatelství Suhrkamp vydává zcela novou, rozsáhlou edici Hesseho díla o dvaceti svazcích, celkem je to 14 000 stran.

O své víře

Nejen o Kafkovi

Psáno v předvečer Prague Pride Parade

Literární revue České televize

Rozhovor s Tomášem Dimterem z knihy Slovo za slovem

Vratislav Jiljí Slezák v žižkovské Duhové čajovně při interpretaci vlastního překladu
německého pohádkového příběhu Bernharda Langensteina Dobropřej. (2002)