Josef Topol 

(1935 - 2015)

Byl to den v kterém bylo tak málo jitra
Jak patka seříznutá už bez střídy
den sluncem nepomazaný
tak nekrálovsky všední
ba jeden z mnoha jednostejný
a mně se zdálo o bílé košili
bez knoflíčků rozhalené až к pupku
kde se něco třpytilo jako měďák
o zubech stejně bílých se mi zdálo
odhalených dásněmi v úsměvu
Ale nebyl to než úšklebek opovržení
už uchystaný к první slabice
nežli přijdou ke slovu pěsti.

Pastviny těla

Očima nemodlivýma mne svlékáš
opilým dechem rabuješ mé rty
rukama bezbožně se dotýkáš
mého boku jak svého hřebce
dosud nezkroceného v prérii těla
na mé mlčení roubuješ rozčepýřený
květ bující mezi stehny