Tma.
Vědomí není schopné zachytit nic jiného.
Greyson cítí, že mrká, ale v té temnotě nejde poznat, jestli se na něco skutečně dívá.
Pomalu se probouzí sluch.
Není ale nic slyšet.
Není tu nic cítit.
Ani teplo, ani chlad.
Není tu nic, čeho by se mohl dotýkat.
Zkusí se pohnout, ale má pocit, jako by ochrnul.
Jako by ho někdo vylisoval a on až nyní začínal opět získávat prostorový tvar.
Zkusí pohnout prsty.
Dá to neskutečnou práci.
Než se Greysonovi podaří ovládnout zápěstí, uplyne čas, který mu připadá jako věčnost. Jako by nikdy dřív ruce nepoužíval. Když se mu je povede alespoň částečně rozhýbat, pomalu se je pokouší zvednout před sebe.
Je to zvláštní. Nepříjemné. Jako by si je přeležel.
Ještě kousek a...
Stěna.
Kde to jsem?
Opatrně přejíždí prsty po povrchu prřed sebou.
Je hladký. Bez jediného kazu. Nezdá se ale, že by někde končil.
Vězení?
Greysonovi se prudce rozbuší srdce a náhle je schopný cítit i zbytek těla.
Chce promluvit.
Nejde to.
Jeho rty se hýbají, ale jako by byl němý.
Zmocní se ho panika.
Zatne ruce v pěst a snaží se na stěnu před sebou zabouchat. Jde to pořád tak ztuha. Teď už za to ale nemůže nedostatek citu. Je to prostředím. Klade mu odpor. Jako pod vodní hladinou.
Právě si uvědomil, proč nemůže vydat ani hlásku. Dýchací cesty má plné nějaké tekutiny. Obklopuje ho. Je všude kolem, ale je i všude v něm.
Začne křičet, ale jen naprázdno.
Zoufale tluče a kope do stěny, jak jen to jde, a s každým dalším úderem propadá větší a větší beznaději.
Náhle se ve stěně objeví drobná prasklina a skrz ni pronikne tlumené světlo.
Greyson buší silněji.
Další prasklina! U nohy.
No tak. NO TAK!
Napřáhne se a co nejsilněji do stěny udeří. Ozve se silné prasknutí. Vzápětí Greysona oslepí světlo pochodní a on cítí, že padá na zem.
Krátký pád.
Leží na boku na zemi porostlé mechem. Rozkašle se, aby se zbavil té rosolovité tekutiny.
Pak se zhluboka nadechne. Je to, jako by se nadechl poprvé. Oči pozvolna přivykají novému prostředí.
Panuje tu přítmí.
Příjemné na rozkoukání.
Když Greyson zaostří, objeví hned několik znepokojujících skutečností. Leží v nějaké jeskyni, je úplně nahý a pokrytý rosolovitými zbytky tekutiny, jejíž část před chvílí vykašlal z plic.
Před ním stojí nějaká postava a zdá se, že celou tu šílenou situaci pozorně sleduje.
Vyčerpání a smršť otázek zasáhnou Greysona jako bič, načež opět ztratí vědomí.

Po schodech svižně vyběhne drobnější dívka s neposednými hustými vlasy, jež má prakticky, ale pohledně stažené do
výrazného řeckého drdolu, ve kterém se ztrácí i dva roztomilé copánky. Podél tváře jí pak splývá několik zbylých pramenů. Na sobě má volné plátěné tříčtvrteční kalhoty a lehké triko, začínající kus nad pupíkem. Jejímu půvabu přispívá zvláštní výrazně třpytivá narůžovělá čelenka vinoucí se kolem hlavy jako vavřínový věnec. Přes tělesnou drobnost působí dívka velmi sebejistě a v kondici
Kdyzžspatří Greysona, nedokáže samým překvapením neotevřít pusu dokořán.
"To je..."
"Ano, Audrey, rád bych ti představil Greysona," usměje se Brian. "Greysone, seznam se s Audrey."
Dívka se neubrání nadšenému úsměvu. I u ní Greyson cítí jistou rozvernost.
"Těší mě," řekne nakonec, když si uvědomí, že na ni už chvíli zírá.
Také Audrey se na chvíli zapomněla. "Já... promiň mi to překvapení. Jsem moc ráda, že tě můžu konečně poznat. Chci říct, mrzí mě, že jsi tu tak brzy, ale..."
"Audrey," skočí jí do řeči Brian, "Greyson se teprve... rozpomíná."
Audrey vytřeští oči a zakryje si ústa.
"Haló? O čem je tu teda řeč?" zapojí se do konverzace Greyson.
"Proč bych tu měl být TAK brzy? Co kdyby mi konečně někdo řekl, kde to jsem?"
Brian si odkašle. "Vzpomněl sis na všechno, na co sis vzpomenout mohl. Teď přijde ta nejtěžší část. Co předcházelo tvému příchodu sem? Co se stalo, než jsem tě sem přivedl?"
Greysona zasáhne smršť otázek, již ale vzápětí ukonejší Audrey, která si k němu mezitím přisedne na postel z druhé strany. "Jsme tu s tebou."
Greyson naprázdno polkne. Brian s Audrey na sebe kývnou. Audrey jemně položí dlaň na Greysonův zátylek a druhou rukou tamtéž uchopí Briana.
Zavře oči.
Greyson si stihne letmo povšimnout, že se body na její čelence mírně rozzářily narůžovělým světlem
a z drobných pórů se jí začal uvolňovat voňavý pudrově růžový oblak, hustý jako cukrová vata.
A pak se realita rozplyne.
Když znovu otevře oči, všichni tři stále sedí na posteli, ale jemu nyní buší srdce tak rychle, až má pocit, že mu brzy popraskají všechna žebra. V očích má čirou hrůzu a ztěžka lape po dechu.
"Ššš, klid, Greysi," uklidňuje ho Brian.
Audrey Greysona objímá kolem ramen a hladí ho po koleni. "Jsi v bezpečí. Nic ti nehrozí."
Blízkost Briana a Audrey Greysona uklidní alespoň natolik, aby se zvládl nadechnout. Srdce mu ale stále bije jako o závod a ve tváři je bledý jak stěna.
Nakonec promluví: "Já jsem... umřel."

"Tady tomu říkáme vyhlídka," vysvětlí Brian, když Greysona dovede na ochoz obíhající zvenčí všechny tři vrcholy Prahory.
Greyson nejprve ucouvne, když zjistí, že ochoz nemá žádné zábradlí. Nechce být ale před Brianem za poseroutku, tak sebere odvahu a vyrazí za ním.
Čerstvý horský vzduch oběma čechrá vlasy. Greysonovi se naskytne strhující výhled.
"Tohle všechno, Greysi, je Praya."
Greyson nyní na vlastní oči vidí, že je skutečně na ostrově. Převážně zelenající se krajinu jasně ohraničuje blankytně modré moře táhnoucí se do nekonečné dáli. Stále s respektem obchází Prahoru po ochozu. Brian kráčí v jeho stínu a snaží se číst ve zmatku jeho pocitů.
Většinu ostrova tvoří džungle. Na dálku Greyson pozná Osadu, Kráter a Vřesoviště. Žádná města, žádné dálnice. Nic, co by připomínalo svět, který znal. Jen se tu a tam mihne letící hvězdná záře, s jejíž pomocí před chvíli cestoval i on s Brianem. Na rozdíl od nich dvou se ale tyto záře drží těsně nad korunami stromů.
Vše, co doteď nedávalo vůbec žádný smysl, do sebe začíná podivně zapadat. Tohle není Země. Nemůže být. Všechno, co tady za tu chvíli stihl vidět a zažít – nic takového by na Zemi prostě nemohlo být možné.
Greyson si nyní připustí, že všechno, co mu bylo řečeno... by mohla být pravda.
Tím jako by odhrnul obranný závoj ve své paměti. Konečně se mu vybaví poslední vzpomínky.
Vzpomene si na svůj poslední táborový večer.
Na poslední smích ohledně táborového programu na další den.
Vybavuje si déšť.
Silný vítr.
Strom, po kterém šplhá nahoru.
A jak...
Vzpomínka na úder blesku ho zasáhne takovou silou, že ho zradí kolena.
Brian ho zachytí jen vteřinu před tím, než by se hlavou uhodil o kamenný povrch ochozu. "Hej, hej, kamaráde. No tak."
Greyson ztěžka oddechuje. V očích má hrůzu a zoufalství. "Už je to dobrý," konejší ho Brian. "Jen silná vzpomínka."
Greyson přemůže příval adrenalinu a podaří se mu posadit. "Je to pravda. Umřel jsem, že jo? Všechno, co jste říkali... ty, Audrey, Fobos... Já... si vzpomínám. Nestihli jsme..." Greysonovi se zalesknou oči. "Nestihli jsme slézt a... Sakra, vždyť Vojta byl jen malej kluk!"
Najednou se zarazí a s nadějí pohlédne na Briana.
Začne se sbírat ze země.
"Jak se dostanu dolů?"
"Proč? Co chceš dělat?"
"S Vojtou jsme zemřeli společně. Musí tu taky někde být. Jdu ho najít."
Brianův výraz je plný upřímného pochopení.
"Greysi, strašně mě to mrzí, ale takhle to nefunguje."
"Dostaň mě dolů! Najdu si ho sám."
"Počkej, ty to nechápeš. On tu být nemůže. Biotechnologie ostrova přivádí zpět k životu jen vyvolené jedince."
"Na to ti kašlu! Říkals, že jsi mě sem přivedl. Tak přiveď i Vojtu! Prosím! Můžu za to já, že není naživu. Nebyl jsem dost rychlý, dlužím mu to."
"Nic bych pro tebe neudělal radši, věř mi. Moc bych si přál, Greysi, aby to šlo."
"Briane, vždyť ty dokážeš létat. Já umřel... a teď tu stojím. Musí to jít. Oživte ho, prosím!"
"Tebe sem bylo možné přivést, protože jsi byl předem vybrán." "Proč?! Proč já, a ne Vojta? Kdo o tom rozhoduje? Fobos? Ty?!" "Nech mě, ať ti to vysvětlím. Nikdo z nás o tom nerozhoduje.
Dělá to algoritmus Observatoře."
"Výborně, takže kdo tu Observatoř dokáže přenastavit? Tak aby vybrala i Vojtu?"
"Nikdo z nás nic takového nedokáže. Je to mimozemská technologie. Fyziologicky bychom na to nestačili."
Musí to nějak jít!
Greysonovi jako by přeskočilo. Rozběhne se soutěskou zpět na Trojvrší a zahne do vegetací porostlé jeskyně vrcholu s Observatoří.

"Briane, co to má společnýho se mnou?" zeptá se, když se společně usadí, zády opřeni o kamenný povrch vrcholu na ochozu
Vyhlídky.
"Naší obloze dominuje jedno výjimečné souhvězdí – souhvězdí Tristalu, zářící nad námi každou noc. Jednou za několik let se v jeho středu objeví hvězdná konstelace, která je protějškem jednoho z dvanácti pozemských souhvězdí zvěrokruhu. Tehdy Observatoř vysílá k Zemi... impulz – nevím, jak jinak to nazvat. Nedetekovatelný paprsek putující nadsvětelnou rychlostí. Na Zemi ozáří nevědomí jednoho jediného novorozeněte, a tak vzniká nový Hvězdorozený."
"Impulz? Lidské nevědomí? Ozáření?" opakuje Greyson. "Co to všechno znamená?" "Hvězdorozený je součástí tohoto ostrova už od svého počátku. Od svého narození na Zemi."
"A to je jako i můj případ? Celej život jsem byl nějakej... emzák? Vetřelec?"
"Byl jsi vyvolen na základě postavení hvězd. Jsi jedním z nás. Jsi Hvězdorozený."
Greyson se snaží všechny ty nové informace vstřebat. Vzhlédne k nebi, na kterém se začínají objevovat první hvězdy, přestože slunce ještě nezapadlo.
Jsem Hvězdorozený?
"Takže co? Jsem něco jako... indigový dítě? Dítě z hvězd?" Brian se poškrábe za hlavou. "Netuším, o čem to mluvíš, ale jako dítě se někdy rozhodně chováš."
Greyson je příliš zamyšlený, než aby na to jakkoli reagoval. Po chvilce si vzdorně založí ruce.
"Dobře. Fajn. Ale pořád nechápu, proč sem nejde kromě HVĚZDOROZENÉHO přivést i neoznačeného člověka."
Brian se zvedne, opráší se, přistoupí k samotnému okraji ochozu Vyhlídky a mlčky se posadí. Nohy nechá viset ve vzduchu a jen tak hledí do dáli. Greyson pochopí, že se to očekává i od něj, a tak se opatrně přiblíží k okraji a posadí se vedle Briana stejným způsobem. "Proč sem lze přivést pouze Hvězdorozeného?" povzdychne si Brian. "Protože naše biotechnologie nedokáže interagovat s neoznačenou myslí. Prostě na ni nereaguje." Greyson v jeho tváři poprvé zahlédne smutek. "Věř mi, vím to. Ověřoval jsem to."
Brian na chvíli zavře oči, a když je znovu otevře, všechen jeho smutek je zase ten tam. "Je to už... hodně dávno." Až teď se otočí zpátky na Greysona. "Nejsi jediný, kdo přišel o své blízké. My všichni tady jsme se museli se svým předešlým životem rozloučit, když přšel náš čas."
Greyson pocítí, jak právě praskla jeho sebestředná bublina. Zmocní se ho úzkost. I on teď očima hledá útěchu kdesi v dáli, na obzoru. Přátelé. Rodina. Všechny ty tváře má před sebou ve vzpomínkách.'
Brian mu položí ruku na rameno. "Tam na Zemi... Všichni jsme tam jen na výletě."
Ta slova v Greysonovi rezonují. Po chvilce semkne rty. "Nestihl jsem dokončit magistra."
"Tsss," ušklíbne se Brian. "Já se neprožil ani do maturitního ročníku."
Dobrý argument.
Nějakou chvíli tam jen tak sedí a koukají k horizontu. Greyson si na tu výšku už stihl zvyknout. "Proč, Briane? Proč tady jsme? Jaký má tohle všechno význam?"
"Vlastně je to úplně jednoduché. Očekává se od nás, že budeme ŽÍT."

"Chybí mi, Briane," vzlykne Greyson. "Kamarádi, rodina. Sakra, tak strašně moc mi chybí!"
"Já vím," zašeptá Brian. "I ty jim všem moc chybíš." "Nenávidím se za to."
Brian si poposedne blíž. "Byl to jen výlet, Greysi. A jsem svědkem toho, že ten tvůj skončil v nejlepším. Co by za to jiní dali."
Greyson zdvihne hlavu a podívá se na Briana, který kouká na otevřené, klidné moře. "Briane, jak jsi to měl ty?"
Brian nějakou dobu mlčí. Pak se natáhne ke kotníku pro plochý ohlazený kámen a začne ho převalovat mezi prsty.
"Mel jsem klidné dětství. Žili jsme v Caorle. Táta, máma, já a moje mladší sestra. Byli jsme nudně obyčejná, ale šťastná rodinka." Vrhne plochý kámen po hladině a ten se od ní třikrát odrazí.
Jeho úsměv se postupně vytratí.
"Když mi bylo třináct, táta vážně onemocněl. Pak už se všechno jenom hroutilo. Trápil se půl roku, než ho to nakonec přemohlo." Natáhne se pro další oblázek. Snad aby mu dodal odvahu pokračovat.
"Podepsalo se to na nás. Máma musela brát dvojité směny, aby nás uživila. Nestíhala pořádně spát." Odmlčí se.
"Jednou, když utahaná pospíchala z práce domů, zradila ji pozornost. Vběhla projíždějícímu vozkovi v plné rychlosti pod kola." Greyson bez hnutí naslouchá. Mylně si však představil komerčního vozku, jaký vozí důchodce šikanováním koně po Starém Městě.
"Se sestrou jsme zůstali sami. Neměli jsme žádné prarodiče ani další příbuzné, tak nás umístili do sirotčince. A když už jsme si mysleli, že náš život nemůže být horší..."
Hlas se mu zlomí. Ohlazený kámen hodí do vody tak, že se rovnou potopí.
"Sirotčinec nebyl tak úplně pod dohledem. Vlastně šlo o soukromé zařízení. A jak jsme brzy zjistili, majitel měl jiné zájmy, než si veřejnost myslela. Nastoupili jsme do rozjetého vlaku novinky na černém trhu – obchodu s krevní plazmou."
Ta slova Greysona naprosto paralyzují.
"Odběry byly čím dál častější a invazivnější. Prováděli je obyčejní poskoci, a to dost nešetrně. Dětem se nestihly ani zahojit rány a už následoval další odběr. Čím jsme byli starší, tím to bylo horší. Při kontrolách jsme o tom pod krutými pohrůžkami nesměli
nikomu říct. Nebylo úniku. Nebyl nikdo, kdo by nám mohl pomoci. Takhle to trvalo skoro pět let.
"Do hajzlu," hlesne Greyson.
"Jedinou nadějí bylo dospět. Jenže oni zfalšovali moje doklady. Nově mi tak mělo být místo dvaceti teprve sedmnáct. Ségra to snášela ještě hůř než já. Byla děsně hubená, nepřežila by to. Domluvil jsem se s těmi bastardy, aby sestru ob jeden naplánovaný odběr vždycky prohodili se mnou. To bylo mé jediné životní rozhodnutí. Víc jsem jich nestihl. Jednoho dne to na ně prasklo. Byl jsem zrovna připojený k odběru. Vždycky nás raději připoutávali, abychom jim nezničili vybavení. Při zásahu policie mě tam odběrčí nechali a utekli. Z hlubin skrytého sklepení jsem se pomoci nedovolal. Detektiv našel moje tělo až dlouho po tom, co ze mě ten přístroj vypumpoval život."
Hrobové ticho.
Greyson se z toho, co právě slyšel, jen strnule chvěje. Asi nikdy v životě nikoho tak nelitoval jako nyní Briana. Nejradši by ted´ sám sobě dal ránu za to, jak lamentoval nad svým životem.
"Přesto," pokračuje Brian, "majitel sirotčince byl po tom zátahu usvědčen z činů proti lidskosti a odsouzen na doživotí. Má sestra odmítla komukoli důvěřovat a rozhodla se žít nějakou dobu na ulici. Živila se kreslením portrétů. Byla skutečně talentovaná. Jednoho dne poznala Lorenza. Byl to hodný, skromný chlap. Zamiloval se do ní na první pohled a požádal ji, aby ho nakreslila. Při tom se zamilovala i ona do něj. Vytáhl ji z ulice a dál ji podporoval v kresbě. Dokonce jí zřídil vlastní ateliér. Získala dobrou životní úroveň. Hrůzami, které zažila, se nenechala zlomit. S Lorenzem se vzali a vychovali spolu tři dokonalé děti. Nejstarší, holčičku, pojmenovali po mně."
Greyson si po chvíli mlčení otře oči. "Nakonec byla šťastná. Díky tobě, Briane. Zachránils ji."
Brian má skelný zrak, ale při Greysonových slovech se usměje.
"Ehm, poslyš, Briane, já... se strašně omlouvám. To je... Nevěděl jsem... Moc mě mrzí, že...," snaží se Greyson nalézt správná slova.
"Působíš tak spokojeně, sebevědomě. Jak se ti vůbec podařilo se zpětně s něčím takovým vyrovnat?"
"Moje mentorka. Pomohla mi uvědomit si, že jsem musel zemřít, abych mohl skutečně začít žít."
Greyson se chvíli drží zpátky, ale pak to vzdá. V ten okamžik nadobro odloží svou netečnost a pevně Briana zboku obejme.
Nějakou dobu tam jen tak tiše vysedávají.
Vlny pod písečnou dunou konejšivě šumí. Jako by moře s každým šplouchnutím postupně smývalo všechny smutné myšlenky, až se nakonec i ty nejtemnější rozpustí v mořské pěně. Stíny sedících chlapců se s příchodem poledne začínají krátit.
Ticho nakonec s potlačeným úsměvem prolomí Brian: "Chrápeš?" "Sklapni, kazíš romantiku." Brian se zasměje.
Pak se na sebe podívají – přímo z očí do očí – a napodobí zasněný výraz.
Dlouho to ale nevydrží a jako dva puberťáci vyprsknou smíchy. "Umírám hlady, kámo," začne Brian.
"Ne asi. Potřebuju se strašně přejíst."
Zvednou se a za občasného strkání jeden do druhého zamíří po svých k domovu.

"Zabloudili jsme. Musíme odsud rychle zmizet."
Vyděšená Audrey se bodá klackem do dlaně ve snaze přivolat Meridii.
"Audrey, oni nepřijdou. Tady nás nevycítí."
Oběma dojde, že už jsou zřejmě v Mangrovech, kde vyvěrá rušivý signál omezující neviria.
"Ten převis," uvědomí si Audrey. "To musela být část dělící rokle. Jsme jen na okraji. Tady rušení ještě není tak intenzivní. Rychle. Už vím kudy."
Audrey se skutečně podaří najít soutěsku vedoucí z Mangrovů do Divé džungle.
Neváhají ani na chvilku a soutěskou proběhnou.
Mlha je bohužel i tady stále dost hustá. Greyson se pokusí aktivovat nevirium, ale stále to jde ztuha.
Audrey už znovu bere do ruky klacík, aby zkusila přivolat pomoc, ale Greyson ji zastaví. "Počkej ještě. Ta mlha sem vystoupala z Mangrovů. Kdyby tě Meridie náhodou vycítila a přenesla se sem, mohla by tu uvíznout spolu s námi."
Chytnou se za ruce a vyrazí směrem k Osadě.
"Tam!" ukáže po chvíli Greyson na vyvýšenou mez, kam už mlha nedosahuje. "Vylezeme tam. Odtamtud je určitě dokážeme přivolat."
Bez váhání začne stoupat vzhůru, Audrey se škrábe za ním.
Už je skoro nahoře. Oblačnost se začne trhat a mlhu prozáří hřejivé sluneční paprsky. "Zajímalo by mě..."
Vtom se mu úžasem zlomí hlas.
Spatří majestátního zajíce o velikosti kance, s černou sametovou srstí a dlouhým propleteným parožím, vedoucím kamsi dozadu podél hřbetu. Zvíře jen tak klidně sedí na mezi a oba lezce mírumilovným pohledem pozoruje.
Greyson musí zamrkat, aby se ujistil, že to není fata morgána. Ta by ale přece nevrhala stín. Tak vznešené zvíře asi nikdy dřív neviděl.
Audrey už také stihla vyšplhat nahoru.
"Kde to vázne? Musíme rychle..." Audrey zamrzne, když také spatří onoho tvora.
"To je šakalopa," hlesne ohromený Greyson. "Elveera mi neřekla, že tu žijí taky..."
"Greysone," sykne Audrey. "Nežijí."
Greyson se otočí a uvědomí si, že se mu několik dní nazpět zdálo o jeho sestře, jak venčí svého králíka Macíka. Jen krátký sen, nebyl důvod ho nahlašovat. Nebo... si ho nepamatuje správně?
Pak mu ztuhne krev v žilách, když si všimne, že tvor před ním má pět nohou. Nedokonalý snový obraz, jako když dvouhlavá stvůra nemá konec, pouze dva začátky.
Zvíře skloní hlavu a předvede, jako by žralo trávu. Pak hlavu opět zvedne. Ze sarkasmu, s jakým to tvor udělá, Greysona zamrazí až do morku kostí.
Tvor vydá cvakavý hmyzí zvuk a pak s nervy drásajícím zachrčením otevře tlamu plnou strašlivých dlouhých a úzkých ostrých zubů hlubokomořských ryb
Dvojice se zmocní čirá hrůza. Tvor se přikrčí a vyrazí do útoku.

Audrey zareaguje a Greysona i sebe samotnou strhne z meze jen vteřinu předtím, než strašivec dopadne na jejich místo.
Oba se skutálí dolů a začnou se panicky škrábat zpátky na nohy. Greyson se ohlédne. Strašivci praská páteř a kotníky, jak si láme kosti, aby se lépe uzpůsobil pro pohyb džunglí. Když znovu zaútočí, do šakalopy už má daleko.
"Neohlížej se, běž!" křičí Audrey.
Strašivec ze skály skočí na strom a žene se za nimi spletitými korunami.
Strach, hrůza. Greyson se pokusí aktivovat nevirium, je ale v takovém stresu, že se vůbec nic nestane.
Dvojice běží o život.
Strašivec tu a tam seskočí ze stromu ve snaze dopadnout přímo na svou kořist.
Doskakuje čím dál blíž. Žene se dvojici po boku a využívá každé možné chvilky, aby se pokusil zaútočit. Končetiny obtáčí kolem kmenů a jeho kosti přitom pokaždé hlasitě zapraskají.
Greyson s Audrey prchají. Vtom však tvor dopadne těsně před ně a opět zacvaká.
Audrey s Greysonem se zmocní zoufalost. Začnou pomalu couvat.
"Doleva!" křikne Audrey na Greysona a každý vyrazí jiným směrem.
To strašivce na chvilku zmate.
Instinktivně upřednostní toho, kdo ho vysnil, a vyrazí za Greysonem.
Ten se taktak stihne vyhnout úderu končetinou nebezpečně rozšklebenou do tvaru zubaté zátky od nápoje.
Teď má ale za sebou velký padlý kmen, už nemá kam uhnout. Cítí smrt na dosah.
Vtom tvora zasáhne přímo do hlavy letící kámen.
"Tady, ty zrůdo!" zakřičí Audrey.
To dá Greysonovi šanci, aby se rozběhl podél padlého kmenu. Rozzuřený tvor se vrhne na Audrey. Žene se za ní a chystá se po ní skočit. Audrey tam jen tak stojí, smířená se svým osudem.
"Audrey!" křikne vyděšený Greyson.
Najednou ale tvor do čehosi narazí a se zlomenou čelistí a prasklou lebkou bezvládně padne k zemi.
Greyson překvapeně zamrká. Kolem Audrey se snese růžový oblak a Audrey se v něm rozplyne. Místo ní se zjeví kámen.
Skutečná Audrey se krčí za ním. Kámen iluzí překryla a zmatený strašivec tak útokem na tvrdý balvan vyřídil sám sebe. Greyson s Audrey se k sobě vrhnou a pevně se obejmou.
"Audrey... ty jsi génius! Nevěděl jsem, že něco takovýho umíš."
"To ani já ne." Audrey se vyčerpaně pověsí Greysonovi kolem ramen.
"Podívej, mlha už opadla. Přivolám pomoc," řekne Greyson a skloní se pro ostrý kus dřeva, aby se řízl do dlaně. Než to ale stihne udělat, už vidí, jak k nim přilétá převaděč. Kupodivu to ale není Brian, nýbrž Meridie.
"Audrey, co tady proboha děláte?!" vyštěkne. "Copak nevíte, co se..." Vtom spatří strašivce ležícího opodál, vytřeští oči a oněmí. Rychle je oba popadne a už odlétají. Pak se však Meridii cosi ovine kolem kotníku. Když Greyson skloní hlavu, vidí, že se po nich sápe odporná hnáta strašivce.
Přežil.
Vzápětí Meridií trhne prudce dozadu. Greyson s Audrey vyklouznou z jejího sevření, vláknitá záře z nich spadne a oni se pod vlivem náhlé gravitace řítí z několika metrů k zemi. Greysonovi se čirým instinktem podaří na okamžik zahalit vlastní potlačenou září, která alespoň trochu zmírní dopad.
Strašivec se rozmáchne a tvrdě Meridií udeří o kmen stromu. Meridie omdlí.
Greyson se začne pomalu zvedat na nohy. Rozhlédne se a vidí, že se strašivec chystá zaútočit na Audrey, která se po dopadu sotva hýbe. Hned se k ní rozběhne a dorazí právě včas, aby zkoncentroval strach do rázové vlny a odrazil nejdřív jeden útok a pak i druhý. Napotřetí ale strašivec zpřeláme jednu ze svých noh, zapře se a vykopne z naprosto nečekaného směru.
Greyson proti úderu uvolní další rázovou vlnu, jenže ji nestihne správně nasměrovat, a tak ho kontakt úderu prohodí hustým porostem.
Očekává drsný náraz, ale ten nepřijde. Uvědomí si, že ho někdo zachytil. Ohlédne se a spatří milou Brianovu tvář.
K bezvládně ležící Meridii se snese další převaděč. Ze záře vystoupí Worshula. Kývne na Briana a hned s Meridií ve hvězdopádu odletí.
Brian také hned sebe i Greysona zahalí hvězdopádem a vystřelí k Audrey.
Jsou už skoro u ní, když´ vtom strašivec znovu zaútočí. Brian se jeho útoku dokáže vyhnout jen díky dlouholetému tréninku.
Brian s Greysonem zakrouží mezi stromy a chce se opět pokusit Audrey zachránit. Najednou ale strašivec znovu nabyde šakalopího vzhledu, svým šroubovitým parožím Audrey omotá jako chapadly a rozběhne se s ní pryč.
"Audrey!" křikne zděšený Greyson a cosi se v něm zlomí. Touha zachránit Audrey mu dodá kuráž. I Brian to z něj pocítí.
V jednu chvíli letí společně, ale vzápětí se rozdvojí, jak Greyson aktivuje vlastní hvězdopád.
Bok po boku jako dvě proplétající se naváděné střely se řítí za strašivcem.
Brzy mu jsou v patách.
Strašivec se snaží kličkovat, aby unikl.
Oba ale drží tempo.
Střídavě se k Audrey natahují, ale nedaří se jim ji zachytit.
V jednu chvíli se vlákna Brianova hvězdopádu už už dotýkají
Audreyina předloktí. Ještě kousek.
Vtom se ale ozve křupnutí, strašivec vymrští jedno ze svých žeber a omráčí Briana zásahem do brady.
Greyson se však nevzdává. Všimne si vepředu soutěsky ve skále, ke které strašivec míří. Nabere rychlost, aby strašivce předhonil a zatarasil mu cestu.
Zkoncentruje rázovou vlnu a chce jí strašivci podrazit nohy.
Strašivec jeho plán prokoukne, zachrčí, rozšklebí končetiny do podoby ohavných pazour a jako dravá kočkovitá šelma se vlně vysokým výskokem vyhne. Pak začne skákat ze stěny na stěnu.
Greyson strašivce v soutěsce znovu dožene. Tentokrát se s vypětím všech sil natáhne k Audrey, uchopí ji a už ji chce strašivci vyškubnout, když vtom tvor prudce zabrzdí. Greyson nestihne zareagovat a tvrdě narazí do vyvráceného kmene stromu. Ztrouchnivělý kmen nárazem pukne, sesype se na Greysona a uvězní ho pod svou vahou. Bezmocný Greyson už jen přihlíží, jak strašivec s Audrey mizí někde v dáli.
"Audrey!!!" nese se ozvěnou.

Rozhovor s Janem Yenkeem Kalinou