Tragédie přibližování
V úterý 29. listopadu 2022 se v klubu Patra konalo další scénické čtení - tentokrát upravené novely Stefana Zweiga "Zmatení citů." Účinkovali Jiří Hromada, Tomáš Adel, František Baďura a písničkář Tomáš Ludvíček. Obrovský nápor, kterému se díky látce a jejímu zpracováním vystavily emoce všech přítomných, rozhodně nezůstal bez odezvy.
UNIVERZITNÍ KONTEXT
Profesor, který zanechal svůj nesmazatelný vliv, si vytvořil geniální zásadu: Ze všeho nejdřív sklenout nebe, což na anglistice znamená probrat nejprve Shakespeara; pak se co nejvíc studentů uchytí do té míry, že jim dřina (během čerpání lingvistických poznatků) bude připadat naprosto přirozená. A ne náhodou Zweig z těch autorů, kteří následovali několik set let po alžbětincích, jmenuje Shelleyho. Tedy metafyzického romantika, jednoho z těch, kdo čtenáře vyzvali na poli nejen jazyka a literatury, ale i filosofie. Básníka patřícího k těm, kdo psali neuchopitelné verše o prchavých úkazech, a přitom zmíněnou nebeskou klenbu drželi jako atlanti.
Při interpretaci profesorova hlasového projevu mohl Jiří Hromada čerpat z básnické charakteristiky, kterou čtenářům zanechal vypravěč. A toto vystoupení tvořilo protiváhu ke způsobu, jenž utkvěl nám (někdejším pražským posluchačům) - tedy k tiché naléhavosti Martina Hilského. Sám Zweig (ve spojení s profesorovou rétorikou) píše o zvonovině a jejím tvarování. Ze zdejšího anglistického pohledu se tak vedle sebe dostávají dvě možnosti interpretačního pojetí - a obě stejně uhrančivé.
Pasáž, ve které profesor diktuje studentu Rolandovi svou zamýšlenou knihu, dnes vyvolává smutný úsměv. Jednalo se čistě o záznamy rozšířených přednášek (ani zmínka o poznámkovém aparátu, a samozřejmě žádné recenzní řízení) - ale právě ty bylo tehdy třeba pořídit. A znovu se o slovo hlásí komplementarita - tentokrát s jazykovědnou (tedy striktně vědeckou) knihou Ferdinanda de Saussura, jež se zachovala právě díky studentským poznámkám z přednášek. Roland a jeho profesor dokončili první díl ze dvou - a ten druhý zůstal odsouzen k nenapsání. To už samo o sobě má symbolickou platnost pro jejich vztah; a vůbec pro osobní tragédii člověka, který se v soukromí nemohl stát sám sebou. Jejich metoda společné práce zároveň upozorňuje na vysoké nároky, které klade esej. Žánr, jenž by se (vedle analyzovaného díla coby součásti kulturního odkazu) měl stát navazujícím, a také hlubokým - zčásti i uměleckým - zážitkem.
INTERPRETACE V PATRECH
Během představení náležel hlavní part Jiřímu Hromadovi. Zkušený herec odehrál dvojroli. Jednak bezejmenného - a tím víc nadčasového - univerzitního profesora (tedy hlavní postavu), jednak jeho nejvděčnějšího žáka, který coby čerstvý šedesátník láskyplně vzpomíná. Jeho výkon zahrnul naoko (?) zlostné skrývání zoufalství, stejně jako úlevnou laskavost a krátké okamžiky čisté radosti - bohužel smutně pomíjivé. Student DAMU Tomáš Adel mu v roli spontánně nadšeného a zároveň bolestně tápajícího vysokoškoláka spolehlivě nahrával. Dokonce na chvíli vybočil z mluveného slova, aby s bezvadnou intonací zazpíval krátký popis žen, které životem bohémského mladíka proběhnou skoro beze stopy. František Baďura navíc do představení vnesl občasný dodatek, víceméně ve funkci vnitřního hlasu.
Ze škrtů v původním textu lze zmínit aspoň dva: Metaforu o biologické podstatě nevěry. A děsivé - v podstatě boschovské - vypodobení jednorázových styků se zcela neznámými protějšky. Celek se těmito vynechávkami zjemnil.
Písničky (v malém počtu, ale výrazné) umožnily několik minut nadechnutí - důležitých pro nás diváky, ale hlavně pro účinkující. Do souvislostí zapadala především skladba zahraná ve druhé polovině (plus mínus předposlední). O bahnu osudové slatě, do něhož se člověk po ztrátě milované bytosti nezadržitelně propadá.
Pohnutí, které se do výkonu Jiřího Hromady vepsalo na samém konci scénického čtení, utkvělo v prostoru. Lítost nad osudem hlavního hrdiny i nad tragickým úmrtím Stefana Zweiga se však spojila nejen s téměř fyzickou bolestí napjatých nervů, ale i s katarzní možností přispět jinému člověku k životní náplni.
Pavlína Antošová