KDYŽ SPÍŠ


Když spíš, bledě modří andělé

nakukují do děje tvých zavřených víček


Nesmírně něžná noc tvé tělo

zvolna halí. Pár dávných lesů


a nějaké nedozírné, bolestně bílé louky

se prostírají na sítnici tvých očí


Když spíš, spí celý svět

v  rozkošné představě mladé lásky


Ty nevíš o tom, že tě mám trochu rád

a a ni netoužíš tento cit ocenit


Co na tom? Stačí mně už jen to, 

že si mohu představit, jak spíš


Jak spíš, zažloutlé poupě

na ústech noci. A v nitru noci


dopadá táhlý zvuk nastupujícího podzimu

a pomalé ťukání mých opuštěných slz

SBOHEM, ZMIZELÁ LÁSKO


Sbohem, zmizelé lásko!

Tvůj úsměv nepronikne více tmou.

Jen jednu noc se zachvěl na rtech stín,

ten křehký stín, obláček milý, dětský.


Tvář božsky krásná, nádherná,

odlesk všech snů, které již od dětství

do srdce zvolna vnikají -

se nade mnou naklonila.


Ta noc, dar jedinečný, vzácný,

kdy láska o svém domovu si snila,

pro básníka je jenom jedenkrát? 

Nikdy již nepocítit dotyk tvého těla?


Ó lásko zmizelá, ztracená, nenávratná,

jak hluché echo nicoty tvá hudba zní!

Ó sbohem! Kéž smrti rty se podobají

těm tvým, ó lásko, v hodině poslední!


SMUTEČNÍ HROZNY


Déšť uschlých květin do dlaní mně velnul

a měkké zvony v srdci se mně rozhoupaly

když kdosi vážný k němu se dnes sehnul -


a jako závan z šelestících narcisových plání

svá vonná srdce laděná si na mé tiše daly

v stříbření tlumeném v němž ptáci usínali


ach kdo to zašeptal z přílivů modrých vánků - 

kdo si to velká vlhká ústa na má přiložil

jak chladné révoví rozlité v louky spánku

a dlouze dlouze vlahé rty mé pil


ach kdo to zašeptal z přílivů modrých vánků -


A za večerů líbezných kdy jeho ruce prosí

na tepnách mých a pulsují v mou krev - 


vejdi a projdi mnou jak záchvěv mrtvé rosy

abych se zalkl pod hrozny tvých rév

BÍLÝ MRAMOR CÉV


Jen někdy, jako útěchu, znovu si připomínám

v podzimním vzduchu bílý mramor tvých cév -

Tvůrce zakryl tvé tělo rouchem úžasu...

Šílenou bělobu tvého mládí, Amor, zkrvácený,


proniká jemnou sítí smyšlených polibků,

ó lásko, ó lásko! Lásko! Lásko,

která předčíš všechny mé dosavadní sny,

a jejíž nahost mne zraňuje, a přece


po ní tak toužím! Jak blázen, snažící se zachytit

vlastní smrt, aspoň někdy slyším v telefonu

tvůj hlas... ó kéž bych byl zavražděn tvou rukou,

než abych byl vražděn tvou věcnou nepřítomností!


NENÁVIDÍM TĚ, ALE PŘEDEVŠÍM  MILUJI


Nenávidím tě, ale především miluji...

Ta hravá láska má své meze, hračko...

Nic víc? Hračka, bez které někdy jako v hlubině

pod tíhou moře lapám po dechu?


Jak dlouho ještě? Cizí svět

jsi pro mne... miluji tě... zničit

ten prapodivný vztah! A přece, jediná

jsi lásko ty, která mne navštěvuješ...


Zničit poslední pouta? Být navždy se sebou?

Zpřelámat cit, který mne zahanbuje?

A hrdý nad tím vším zas potácet se tmou

v tom orlím  hnízdě, kde jen vichr duje?



Foto: www.kultura-hradec.cz

Básnický i lidský osud Bořivoje Kopice je takřka celý poznamenán palčivou sebetrýzní a vědomím, že označit pravdivou pečetí zdroje a zřídla nejniternějších inspirací jde jenom stěží a přinejlepším pouze v jinotajích. Sledoval jsem jeho poetickou dráhu od samých počátků, v polovině padesátých let založili jsme dokonce malou uměleckou společnost spřízněných duší a byli šťastni, že jsme se vůbec našli. Scházívali jsme se v Praze na Zvonařce v bytě někdejší známé zpěvačky pražské německé opery paní Ady Nejedlé, jejíž znalost uměleckého světa doby Kafkovy nás udivovaly  o to víc, že  nám k nim paní Ada přikládala přímo vrchovaté porce encyklopedické faktografie z oboru hudby, literatury i divadla. Pochopitelně, že se tam četly i naše básně, a tak jsem poznal, že pro Bořivoje byl erbovním autorem zprvu Otokar Březina a posléze F. G. Lorca, jeho mučednická smrt nás dojímala jako symbolické poselství. To jsem ještě zdaleka nemohl tušit, že se v přítelově osudu bude lorkovské téma krutě opakovat. Smrt Bořivoje Kopice, v té době redaktora poezie v nakladatelství Práce, byla nějaký čas obestřena několika rouškami tajemství, až posléze vynořily skutečnosti, které  nemohly nnechat na pochybách, že básník odešel nedobrovolně, že na něj kdosi vztáhl ruku... Bylo to tenkrát v létě 1982  smutné loučení; i když podtext celého Kopicova díla vedl neustálý rozhovor smrtí a posledními věcmi člověka, přesto nebylo lehké pro ony chvíle vybrat vhodný text. Také jeho oblíbená hudba, Sibeliova Labuť z Tuonely, nebyla v diskotéce strašnické smuteční síně k nalezení. Přítomnost věrných přátel, leč i policejní asistence, neboť "případ" se teprve vyšetřoval, vtiskla tomuto katu zvláštní nezapomenutelný punc čehosi domluveného, ba bezmála spikleneckého, vždyť příčinu smrti znal tenkrát málokdo...

Probíral jsem se od tě doby přečasto Bořkovou poezií a myslel na naše letité přátelství, společné cesty na oblíbená místa a do měst, kde jsme tušili přítomnost inspirace. Bořivoj miloval veltruský park, ale i atmosféru brněnských hotelů a vilových čtvrtí, v sedmdesátých letech nějakým zázrakem a vlastně  také jakoby v předtuše blízkého konce stačil procestovat Evropou, zážitky z Varšavy, Říma a Paříže byly nejintenzivnější  a poznamenaly nejede jeho básnický text. Neměl mnoho přátel, spíš mu jich v závěrečné fázi životní pouti ubývalo, přesto stačil kolem sebe vykouzlit malé zázemí pro chvilky s milovanými básníky. Jeho čtyři knížky vyšly vlastně v rozmezí desetiletí: SAMOTA (1970), PŘICHÁZÍŠ (1974), JSI, VYSOČINO (1979) a poslední FRAGMENT v roce 1981. Literární kritika je obcházela v širokém kruhu mlčení, vědělo se cosi o Kopicově samotářském životě a kolovaly i zvěsti o jeho vztazích, to vše stačilo vytlačit jeho básnické poselství až kamsi na okraj a po smrti s příchutí skandálu dokonce i mimo literaturu... Vracíme-li  dnes na těchto stránkách (SOHO revue 12/1991, pozn. F.B.) několika básněmi Kopicův svět těm, jimž byl určen především, je to jen první a skutečně nepatrná splátka velkého dluhu. V Bořivoji Kopicovi máme básníka velkého srdce, blízké duše a žel, i nenaplněné lásky.

Ale snad právě proto neztratily ty verše ani po létech pranic ze svého citu, touhy po blízkosti a prožitku transformovaného uměním...

Mirek Kovářík


Od narození básníka Bořivoje Kopice uplyne 7. září 80 let (psáno v roce 2011, pozn. F.B.), zemřel však tragickou smrtí v 51 letech, v červenci 1982, kdy ho v jeho vlastním bytě zavraždil náhodný mladík, kterého si k sobě pozval. Výbor představuje Kopicovy dosud nepublikované verše. Najdeme zde básně od juvenilií přes sedmdesátá léta, samotným básníkem k budoucímu vydání připravovanou sbírku Bakelitový svět až k posledním básním. Výbor pro vydání v Knize Zlín připravil básník Pavel Petr.

Bořivoj Kopic debutoval v roce 1966 povídkovou sbírkou Portréty a v 70. a na začátku 80. let vydal čtyři knihy básní. V roce 1998 pak Ivan Wernisch připravil pro nakladatelství Petrov výbor pod názvem Samota. Nynější editor Pavel Petr děkuje v doslovu Jiřímu Kuběnovi a Mirku Kováříkovi za cenné poznatky. A tu je na místě připomenout, že Kopicova poezie vyrůstá ze života naplněného homoerotikou, jak by řekl Jiří Kuběna, resp. homosexualitou, jak by asi řekl Bořivoj Kopic, svěřující se 26. června 1961 svému deníku: "Obávám se, že můj celý problém je sexualita, nikoliv láska. Netoužím po lásce, ale po oněch nesčíslných drobnostech, které přináší tělo."

Pavel Petr mu věnoval již v roce 1997 rubriku Pásmo ve 4. čísle literární revue Host. Již tam jsme tedy mohli číst Kopicův příběh, který začíná (po narození v Hradci Králové) stěhováním po nejrůznějších místech Podkarpatské Rusi. Odtud nakonec rodina celního úředníka definitivně utekla v roce 1939. Od té doby žil Bořivoj Kopic v Třebíči a později v Lázních Jeseník, kde začal v roce 1945 studovat gymnázium a také psát verše. Počátek 50. let patří Brnu a studiu filozofie a historie na filozofické fakultě, čte Otokara Březinu a píše eseje. Přátelí se s Klementem Bochořákem a s Ludvíkem Kolkem vede dialog o možnosti konverze. V roce 1954 jej přitáhlo natrvalo hlavní město. Zde pracuje v n.p. Kniha, v Odeonu, kde se stará o knihovnu, a nakonec v nakladatelství Práce. Zde už je redaktorem a editorem edice poezie Klín. Začátek 80. let zastihuje Kopice v těžkých úzkostech, v jeho poezii se objevují témata smrti a básník žije v pocitu neustálého pronásledování. Jeho konec byl skutečně tragický - 14. července 1982 byl ve svém bytě zavražděn náhodným mladíkem, kterého si k sobě pozval. Zemřel na následky tříštivé zlomeniny lebeční klenby.

Dvě z Kopicových traumat jsou zachycena v deníku z počátku 70. let: "Věčné dilema mého básnického osudu: psát s kompromisem a vnitřní cenzurou, tedy být a existovat aspoň poněkud jako literát - nebo nepsat vůbec a chcípat hlady s pocitem naprosté nemohoucnosti." A zvláště: "Marně se ptám, proč mně Bůh dává poznat tak strašnou míru nicoty? Kam mě vede? A dá mně ještě vůbec sílu tvořit? Vždyť k tvorbě bych musel pociťovat aspoň promile radosti, naděje - a to již roky necítím..."

Alena Blažejovská

Z webu Českého rozhlasu, stanice Vltava