Radoslav Nenadál

Herec Miroslav Moravec četl povídku Hladová zeď v rámci večera
g / l literatury Gay Viola

Klub U Střelce, podzim 1994

Dovezl k nám Styronovu Sophiinu volbu, Thurberova Filozofa a ústřici, Irvingův Svět podle Garpa, Forstrova Maurice, Capoteho Jiné hlasy, jiné pokoje a desítky dalších beletristických titulů anglické a americké literatury převážně dvacátého století.

Narodil se v roce 1929  Šumperku a do Prahy na Staré Město se s rodiči přestěhoval ještě v dětství. Okamžitě si začal všímat rázovitosti staroměstských obyvatel, těch často svérázných figurek, o nichž pak originálním způsobem psal. Než se však k vlastnímu psaní dostal, stal se jedním z neuznávanějších českých překladatelů a některé jeho překlady spolehlivě slouží jako učební text pro začínající překladatele. Více jak dvacet let vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy anglický jazyk a později anglickou a americkou literaturu, byl jeden z jejích nejlepších znalců u nás.

"Nedávno vyšlo najevo, že jsem přeložil kolem padesátky knížek, nepočítaje překlady pro časopisy. To číslo ale mnoho neříká, záleží na rozsahu a obtížnosti díla. Taková Styronova Sofiina volba mi dala hodně práce nejen svým rozsahem, měla na pět set stránek, ale i náročností textu... Byl jsem nad tím příběhem z koncentračního tábora smutný hned dvakrát. Poprvé při práci a podruhé, když kniha vyšla a na fakultě mne z některých kateder osočovali, že prý propaguji nepřátelskou kulturu. Padlo dokonce slovo o pornografii... V minulém režimu to nebylo jednoduché. Můj překlad knížky Svět podle Garpa přes dva roky čekal, než se mnou podepsali smlouvu. Do tiskárny se knížka dostala jen díky tomu, že odpovědný redaktor kamsi odjel a zastupovala ho paní, která nevěděla, oč jde. Se strachem jsme čekali, co z toho bude, ale protože kniha měla velký úspěch, prošlo nám to. Celkem však na tu dobu rád vzpomínám. Přeložil jsem Steinbeckovy Hrozny hněvu, některé prózy Hemingwaye, dvě knihy povídek slavného humoristy Jamese Thurbera. Koho bych ještě jmenoval? Třeba Stonea, Melvilla - jako autor jsem se od takových pánů spisovatelů hodně naučil."

K vlastnímu psaní se dostal vlastně až před důchodem. Ukázalo se, že jeho silnou stránkou je hutnější styl vyjadřování, s precizní drobnokresbou charakterů a živým dialogem. Proto volba formy povídky a novely byla nasnadě. Prvním titulem byla v roce 1985 Rakvářova dcera a jiné prózy, soubor krátkých próz se společným jmenovatelem Starého Města pražského. Tehdy rozčeřila poklidnou hladinu malého českého literárního rybníčku ...

"V nakladatelství nechtěli mé "hrdiny" pohybující se spíš na okraji společnosti, nelíbilo se, jak si úporně hájili svou jinakost, i když tím byli sebesměšnější, a nelíbil se ani můj styl: humor, až ironie, hořký smutek a možná i clona slzí. Naštěstí mne to neodradilo a já zachytil pražské Staré Město a obyčejné lidi, kteří tu prožívali své osudy bez ohledu na tehdejší politické poměry. Dneska už je tu nenajdete. V Ungeltu, kde se za mého dětství normálně bydlelo, nepotkám svérázného souseda, ale jen samé cizince a narkomany. Tím víc mne těší, když někteří čtenáři občas naleznou v mých povídkách své osudy. Jedna paní za mnou například přišla a tvrdila, že je rakvářova dcera, i když její otec nedělal rakve. Já na to s vážnou tváří: Poslyšte, to by vám muselo být nějakých devadesát..."

Celý ten špalír lidí a lidiček, postav a postaviček, figurek, jímž před bezmála čtyřiceti lety vdechl čtenářský život, je po více jak patnácti titulech pěkně dlouhá. Jeho původní literární tvorba většinou zůstávala a stále zůstává na okraji zájmu literární vědy.

"Ti (kritici, pozn. aut) jsou někdy úplně vedle. Přečtou toho tolik, že už je to nebaví, nedovedou mít z četby radost a estetický požitek. Jen se v tom pošťourají a hlavně kritizují. Zvykl jsem si na to a už mě to neirituje. Samozřejmě velkou roli v tom hraje i moje uzavřenost. Nechodím do literárních kaváren, nemám žádné literární přátele. Osobně jsem očekával dobu volného soutěžení, kdy bude rozhodovat pouze kvalita, zatím tomu tak není. Ale mně stačí, že za mnou stojí ten můj text."

Nenadál byl prvním českým spisovatelem, který tematizoval homosexualitu, v povídce Růžový kavalír v souboru Rakvářova dcera a jiné povídky. Dva roky po sametové revoluci napsal samostatnou novelu o vztahu dvou mužů: My tě zazdíme, Aido, kde se smyslem pro detail, jazykové a stylistické zvláštnosti a citem pro atmosféru vytvořil panoptikální svět pražských homosexuálů v osmdesátých letech minulého století. Se stejnou věrohodností, s vědomím, že bude nařčený ze zaujatosti, realisticky vykreslil prostředí a lidi na vysokých školách, celý ten složitý a neprůhledný svět vzdělanců, polovzdělanců a analfabetů.

"Na fakultě jsem poznal ... ženy, vědkyně, které celý život pracovaly na přípravných pracích k přípravným studiím a nic z nich nevypadlo. O těch jsem s jistou ironií také napsal a kolegyně se na mne hodně škaredily."

V posledních letech života měl tento zkušený autor a renomovaný překladatel potíže s vydáním svých původních textů.

"Mám svůj okruh čtenářů a rozumím si s nimi, protože píšu o tom, čím žijí a co je trápí. Myslím, že umění není určeno k rychlé spotřebě jako třeba pečivo. Někde zůstane a lidí si k němu časem cestu najdou."

Český rozhlas si jeho prózy několikrát vypůjčil pro rozhlasovou realizaci, včetně té nejslavnější O Šporhertce a rakvářově dceři (novela zlidověla jako Rakvářka).
Radoslav Nenadál zemřel 17. července ve věku nedožitých osmdesáti devíti let.

Pozn. : V článku jsou použity ukázky z rozhovoru pro Týdeník Rozhlas 32/2002.

-fb-