Ivo Skopal

Ivo Skopal se narodil v roce 1989. Vyrostl v malém městě v podhůří Jeseníků, na česko-polské hranici. Žije v Brně. Miluje sport, filosofii, hudbu, přírodu, politiku, lidi a samozřejmě literaturu. Vystudoval politologii, nedostudoval filosofii. Pracuje jako auditor.


Vykořenění

"Být vykořeněný znamená nemít ve světě místo uznávané a zaručované jinými; být nadbytečný znamená nepatřit ke světu vůbec. Vykořeněnost může být předběžnou podmínkou pro nadbytečnost."

Hannah Arendtová

Část 1


1

Mrholilo. Po lukách a tom, co zbylo z místních lesů na stráních nízkých kopců, se valila mlha. Bylo sychravo. I když byl začátek zimy, sněhu se zdejší kraj ještě nedočkal. Jako už několik předchozích let. Pod kabáty se vkrádala zima a vlhkost. Bylo krátce před Vánoci a lidé byli uspěchaní a ve stresu. Protivné počasí nikomu náladu nezlepšilo. Na nevysokém kopci u malé kaple se do postupujícího šera ozývalo praskání ohně a ve tvářích lidí stojících okolo se rozlévalo teplo a spokojenost. Oproti ostatním v okolí byli spokojení. Byli rádi, že hustě neprší a že tak dlouze plánovanou událost nepokazil déšť. Naopak. Počasí bylo naprosto ideální. Alespoň on byl o tom přesvědčený a ostatní mu věřili. Hustý dým se valil do údolí, dýmu ani ohně si však prozatím nikdo z údolí nevšímal. Dnes ještě ne.

Po úspěšném konci shromáždění se všichni tiše rozešli dolů do města. Byla už tma a začínalo se ochlazovat. Mrholení postupně přecházelo ve slabé sněžení a město se tak pomalu nořilo do tenké bílé peřiny. Po několika letech to byl první sníh, který nějakou dobu vydržel. Totéž se však nedalo říct o vánoční pohodě a spokojenosti. Alespoň ne pro všechny.

Skupina zahřátá ohněm se ve městě rozprchla do všech stran a vytvářela první stopy v drobné vrstvě sněhu. On si na rozdíl od ostatních po příchodu domů nešel hned odložit oblečení ke zdroji tepla. Nedal si ani vařit vodu na čaj, nezapnul televizi s večerními zprávami. Zamířil do skladu a sklepa nachystat všechny věci na nadcházející akce, které je před svátky a v průběhu nich čekají. Měl ještě hodně co připravovat.

Dnešní zkouška proběhla úspěšně. Těšil se na další setkání, které se odehraje už tady dole ve městě. Musel vydržet. Už jen několik dní.


2

Za oknem padaly těžké sněhové vločky a pomalu se stmívalo. Julia myslela na postel a na to, že chce být doma a od všeho utéct. Její svět se v těch posledních pár hodinách a dnech zbláznil a bylo těžké tomu všemu uvěřit.

"Vaše babička ve své poslední vůli vše odkázala vám. Zdědila jste její dům v Postupimi spolu s veškerými financemi."

Notář Steinmeier mluvil chladně a unaveně, naprosto oproštěn od situace, kterou se svými klienty pravděpodobně zažíval několikrát do týdne. Vypadal, že se nejvíce těší, až Julia konečně odejde a on půjde s rodinou kupovat dárky a navštíví městské vánoční trhy.

Upil kávy na svém stole a pokračoval: "V poslední vůli si také přeje nechat svůj popel rozprášit na louce nad jejím rodným domem v českých Sudetech, u hranic s Polskem." Zabodl do Julie ostrý pohled.

"Promiňte?" zarazila se Julia, která tak nějak čekala, že do řešení babiččiny pozůstalosti a jejího pohřbu budou zapojení i ostatní členové rodiny. Její dvě sestry a matka. Možná širší rodina, sestřenice, tety. Proč tady sedí sama?

"Je to jen přání," pokračoval notář, "které samozřejmě nemusíte pro dokončení celého řízení splnit. Vše zdědíte i tak. Ovšem toto si výslovně přála."

O tom městě kdysi jako malá slyšela. Na jeho jméno si nedokázala vzpomenout. Svou babičku neviděla přes deset let, se svou rodinou se nestýkala. Skoro všichni kromě ní žili v okolí Drážďan v bývalém východním Německu. Ona se jako jediná přestěhovala na Západ, do Frankfurtu nad Mohanem. Pouze s otcem udržovala nějaké kontakty. Otec od ní nic nevyžadoval a nic jí nevyčítal. Dokázali se tolerovat jako dvě dospělé bytosti. Ale s matkou to byla horší. Byla plná výčitek, očekávání, odsuzujících pohledů. A také nenávisti vůči Čechům. Vyčítala jim poválečné útrapy celé rodiny, velmi těžce nesla vysídlení do Německa a zabavení rodinného majetku. Možná to byl ten důvod, proč tady Julia seděla sama. Možná proto si babička vybrala ji.

"Slečno, rozumíte celému textu závěti, souhlasíte s ním?" pokračoval lehce rozladěným tónem Steinmaier, jelikož denního světla stále rychleji ubývalo a začínalo se rozsvěcet vánoční osvětlení. To mu připomínalo nenakoupené vánoční dárky a čekající rodinu.

Blbé vánoční svátky, celá ta pseudorodinná tradice, hraná radost a veselí, štěstí, rodinné teplo domova a kdovíco ještě. To poslední, na co Julia myslela, byly vánoční svátky s rodinou, kterou neměla. Rodina. Tohle bylo první setkání s její rodinou po dlouhé době. Pokud nepočítala občasné telefonáty s otcem.

"Slečno?"

"Ano, rozuměla jsem," vyhrkla možná až příliš agresivně Julia, "pokusím se její přání splnit. Jsem ale hodně zaneprázdněná. Mám moc práce. Raději zařídím pohřeb, na cesty do zahraničí nemám čas a upřímně ani pomyšlení." Snažila se s celou záležitostí, kvůli které se jí začínaly vracet vzpomínky na rodinné "štěstí", co nejrychleji skoncovat a umlčet ji dřív, než bude pozdě. Ani si nepamatovala, kde konkrétně v Čechách to město leží. Věděla něco málo o vysídlení, část rodiny údajně musela uprchnout i před Poláky. Sama navštívila Čechy vícekrát, Praha jí připadala krásná a velmi ráda se tam vracela. Od doby, kdy si Češi v referendu schválili odchod z EU, tam ale nebyla. Přesto nevěřila, že by se na té zemi tolik změnilo. Minimálně ne pro ni jako pro cizinku.

Notář se nedal odradit a s ubíhajícím časem mluvil stále rychleji a naléhavěji: "Vaše babička mne upozornila, že je to pro ni opravdu velice důležité. Chce být rozprášena právě tam. Zkuste si představit, jak by se cítila, kdyby věděla, že její poslední přání nehodláte splnit."

Notář stále vrhal významné pohledy na své luxusní kapesní hodinky. Julia přemýšlela. Jako personalistka v IT firmě měla pořád plný diář. Ale blížily se Vánoce, to ani ona nepracovala. Možná bude v nadcházejícím vánočním čase velmi ráda za rozptýlení a únik od stresu velkoměsta. Utekla by tak předvánočnímu shonu, při kterém všichni cítili tíhu očekávání a nevyslovených otázek, zda je tady dost lidí, kterým na nich záleží a kteří je obdarují, nebo si na ně aspoň vzpomenou a pošlou jim na sociálních sítích gifko se Santa Clausem.

Při vzpomínce na Vánoce doma s rodiči a sestrami se jí sevřelo hrdlo a musela odvrátit zrak od umělého vánočního stromku s fialovými ozdobami a nekvalitními světýlky. Kancelář notáře působila stejně jako ostatní kanceláře rádoby bohatých znalců vkusného a drahého. Tipla by si, že si notář potrpí na okázalé poukazování na své tučné konto, rychlá auta a pěkné ženy. Stejně jako mnoho jejích kolegů. Čím déle u notáře seděla, tím hůř se cítila. Už tady nemohla dýchat, musela rychle pryč, vzít si doma běžecké boty a provětrat si hlavu. Rozhodla se.

"Myslím, že si udělám malou dovolenou a vydám se tam. Promiňte, dnes už budu muset jít, napište mi prosím mail s podrobnostmi a jménem toho města. Pokusím se udělat si čas. Udělám si čas," chrlila se ze sebe kvapně a už si oblékala kabát a podávala notáři ruku. Na moment tu ruku sevřela. Dotyk slizké dlaně ji u notáře nepřekvapil a doufala, že to je poslední reálný kontakt s tímhle člověkem. Vyšla z jeho kanceláře s kabelkou v jedné ruce, zatímco vytáčela číslo krematoria, kam si musela jet pro urnu. Chtěla to udělat dnes, musela to udělat dnes. Měli pořád otevřeno, nebylo nač čekat.

Když jela z krematoria domů, přišla jí ta cesta jako dobrý nápad. Cesta do jiné země, kde ji nikdo nebude znát a kde nebude muset snášet rádoby přátelské telefonáty svých přátel, kteří se jen snaží zachytit náznak její samoty a vyzvědět, jestli a jak moc ji ta samota bolí. Pryč od všeho. Navíc Lotti milovala dlouhé cesty autem a nová místa. Venkov a příroda jí udělají radost.

Poslední čtvrtek před vánočními svátky a silnice byly plné spěchajících aut. Všechna nákupní centra v okolí vypadala naprosto plně a do toho ten neutuchající sníh. Ráno nebude možné jezdit, jestli večer cesty namrznou, napadlo ji. Stejně se bude zítra již většina rodin chystat na blížící se svátky a další týden budou mít dovolenou. Také by si měla promyslet, jestli se opravdu nevydá na cestu již během víkendu. Pokud vůbec najde, kam má vlastně odcestovat.

Z myšlenek ji vytrhlo zvonění telefonu. "Ahoj Julie. Tady Petr." Kolega z kanceláře, junior. Zatím spolu nespali. Dokud bude ve zkušebce, nechtěla s ním Julia nic mít. Měla ho na starosti a tohle by to mohlo zkomplikovat.

"Anna mi řekla, že jsi měla úmrtí v rodině. Prý už před dvěma týdny. Moc mě to mrzí. Můžu ti nějak pomoct?" pokračoval a z jeho hlasu Julia neslyšela žádné skryté úmysly. Po sezení s notářem ji to potěšilo.

"Nechtěla jsem to v práci moc vytahovat. Byla to moje babička, v podstatě jsem ji neznala. Nestýkaly jsme se. I tak děkuju za starost, jsi hodný."

Cítila se trochu provinile, že jejímu kolegovi snad ta smrt připadá smutnější než jí samotné.

"Kdybych ti mohl nějak pomoct, dej mi vědět. A pěkný víkend. Uvidím tě ještě zítra?"

Byl tam zase ten náznak zájmu? Slyšela v tom něco víc?

"Vlastně asi ne. Rozhodla jsem se, že nakonec strávím Vánoce v zahraničí. Dovolenou na dobu po Vánocích domluvenou nemám. Ale snad bude Klára souhlasit a schválí mi i zítřek. Už skoro celý rok jsem si od práce neodpočinula, snad mě teď nějakou dobu nebude postrádat," plánovala za jízdy a přitom si připomínala, že musí hned vzápětí Kláře zavolat a tu dovolenou s ní projednat.

"Určitě nebude proti," pokračoval Petr, "takže delší dobu říkáš? Kdyby by bylo potřeba, zaskočím za tebe v práci. A kam do zahraničí? Daleko? Tak trochu jsem počítal s tím, že tě přes svátky vytáhnu na svařák nebo na večeři."

Teď už věděla jistě, že jsou s Petrem na stejné vlně. Lichotilo jí to a zároveň ji jeho přímost trochu překvapovala.

"Jedu do České republiky, nebudu daleko. Můžeš si třeba udělat výlet, uvidíme. A díky za pomoc v kanceláři, pošlu ti nějaké detaily mailem, pár věcí mám rozdělaných. Ozvu se. Pěkné Vánoce."

"Pěkné Vánoce, šéfová,ׅ" řekl s jistým náznakem ironie a zavěsil.

Ještě před pár minutami byla rozhodnutá odjet, a teď jí Petr dal důvod, aby o tom pochybovala. Ale tu myšlenku hned zase zahnala.

V domě bylo trochu chladno, když dorazila. Lotti to očividně nevadilo. Čekala na Julii na sedačce a přivítala ji radostným skotačením s vodítkem v tlamě. Julia Lotti našla v jednom místním útulku, kde pracovala její spolužačka ze základky. Julia sama nikdy zvíře nechtěla, neměla dobrý pocit z toho, že bude mít zvíře, které nebude mít dost prostoru a času na běhání. Ale když jí Sofie zavolala s tím, že mají v útulku jednu naprosto roztomilou fenku setra a že by si ji zamilovala, přijela se na ni podívat a byla to láska na první pohled.

Urnu s babičkou položila do pokoje na okno, aby se nestala nehoda a neměla babičku po celém domě. Vybalila nákup, u čehož jí asistovala Lotti a nenápadně loudila a čenichala, jestli si Julia nenašla čas koupit nějakou dobrotu i pro ni.

"Už půjdeme, holka. Jen to tady vybalím a jdeme si zaběhat."

Julia běhání milovala. Od té doby, co měla Lotti, měla navíc důvod, takže se nemohla vymlouvat a zůstat doma v teple. V zimě, když pršelo nebo sněžilo, se jí skvěle dýchalo a cítila se mnohem blíž přírodě. Nevadilo jí ani teplo, ale déšť a sníh měla nejraději.

Svlékla se a ze skříně vytáhla běžecké oblečení. Lotti začala nervózně poskakovat u dveří s vodítkem v tlamě a tiše kňučela.

Podívala se na sebe do zrcadla na šatní skříni. Vysoká dlouhovlasá tmavovláska. Blankytně modré oči, světlá pleť. Jako Sněhurka. Malá prsa, která jí na střední škole připadala až příliš malá. Teď se sebou byla spokojená, i se svými prsy. Alespoň nebudou brzo vytahaná. Měla pěknou postavu. Chvíli se na sebe dívala, na své nahé tělo, pomalu dorůstající chloupky mezi nohama, které by měla ve sprše zase oholit. Pro jistotu.

Bylo jí třicet, ještě pár let jí tahle skvělá postava vydrží. A pak začne tělo uvadat, pomalu a neznatelně, ale nezadržitelně den za dnem. Bude v té době ještě sama? Bez partnera a dětí? Bude někoho zajímat pomalu stárnoucí brunetka, když místo ní nastoupí mladší generace rychlejších a schopnějších?

Lotti zaštěkala a zavrčela, byla nedočkavá a civění na nahou Julii ji nejspíš nebavilo.

"Už jdeme, neboj, pořádně se proběhneme," usmála se na svou čtyřnohou parťačku.

Venku byl frmol. Davy lidí proudily z centra města s plnými nákupními taškami, ze všech obchodů se ozývala stejná kýčovitá hudba. Naštěstí Julia nebydlela daleko od velkého parku vedle botanické zahrady a univerzitního kampusu. V létě byl park plný studentů a sportovců spolu s lidmi, kteří posedávali na dekách a hráli hry za tichého prskání a syčení masa na přenosných grilech.

Teď v parku nikdo nebyl. Jen pár dalších běžců, někteří s podobnými běžeckými parťáky, jako měla Julia. Některé z nich znala od vidění, jelikož sem chodila běhat pravidelně. Nikdy se s nikým ale do řeči nedala, i když pár běžců sem očividně chodilo běhat jen proto, aby sbalili nějakou ženskou. Julia tady poznala jen jednoho chlapa, se kterým si jednou vyšla. Nakonec se ale ukázalo, že to byl bezcharakterní kretén, který ji bral jen jako tupou husičku, která si chodí zaběhat ze stejného důvodu jako on. Takže z toho nic nebylo.

Ale neměla mu to za zlé. Sex potřebujeme všichni, on stejně jako ona. Lidé nechtějí být sami, musí se nějak seznamovat, a pokud se to povede při něčem, co oba spojuje, je to super. Navíc jí vůbec nevadil sex, který nutně nevedl ke svatbě a deseti dětem. Ale potřebovala mít pocit, že člověk, kterému dovolí s ní spát, je alespoň trochu přitažlivý i psychicky. Bez toho mohla mít vedle sebe sebevětšího krasavce, ale pokud to byl pitomec, nemohla s ním nic mít.

Tentokrát ho nepotkala. Asi byl doma a užíval si s nějakou, která měla dnes to štěstí. Při té myšlence se Julia začala hlasitě smát, až se na ni Lotti i pár lidí, které zrovna míjela, nechápavě zadívali s výrazem, jestli to má v hlavě v pořádku. A tím si Julia vlastně nikdy nebyla jistá. Od té doby, co pochopila, jak funguje její rodina a jak zhoubný vliv na ni měla výchova její matky, se nedokázala zbavit myšlenky, že s ní musí být něco v nepořádku.

I když se snažila, vloudily se jí do hlavy vzpomínky na rodinu. Na její matku, která byla nešťastná sama se sebou, jelikož neměla dobré dětství. Ze všeho vinila babičku, nebo to alespoň dělala do její smrti před dvěma týdny. Nedokázala se se svým dětstvím vyrovnat a propadla depresím a alkoholu, už když byla Julia a její dvě sestry malé. V jejich rodině se hrála hra na obětního beránka a černého Petra. Neustále musel být někdo, kdo mohl za problémy celé rodiny a na koho mohli ostatní svalovat vinu za to, že nejsou schopni dělat, po čem jejich duše touží, že se nedokážou podívat pravdě do očí.

Ovzduší neustálých piklů a podezírání ovlivnilo, jak Julia vnímala ostatní a jak se k nim chovala. Její první vztahy nevyšly, nacházela pořád kluky s podobným rodinným zázemím a tušila, že to není dobře. Po dostudování vysoké školy, když se stav její matky zhoršil natolik, že skončila na psychiatrii, pochopila, že musí z daného rodinného vzorce vypadnout, pokud chce být opravdu svobodná a dospělá.

A tak s matkou zpřetrhala všechny vazby. Kompletně. Několikrát zkoušela vztahy omezit, ale jakýkoli kontakt byl náročný, protože matka naprosto odmítala přistoupit na to, že Julia nebude stoprocentně poslušná dcera.

Juliiny sestry její chování podle všeho chápaly, ale nemohly to dát najevo. Na jednu stranu jí záviděly sílu a odhodlání se z rodiny vymanit, na druhou stranu jim její odchod umožnil zabrat její místo a mít snadného obětního beránka, na kterého teď mohly svalovat všechnu vinu za utrpení v rodině.

Když nad tím přemýšlela, nakonec jí nepřišlo až tak zvláštní, že si babička vybrala pro cestu do Česka právě ji. Podle všeho, co si z dětství vybavovala, měla matka s babičkou stejně napjaté vztahy jako Julia.

Měla by se zeptat sester, jestli s ní nechtějí jet do Česka? To by nejspíš nezvládla. První, co by slyšela od matky, by byly stížnosti na nespravedlnost vesmíru a nenávist její matky, která si pro vykonání poslední vůle vybrala svou nejhorší vnučku, a ne ji, jedinou dceru.

Julia se usmála nad tím, jak dobře znala svou rodinu a uměla odhadnout, jak by reagovali na nastalou situaci. To byl také důvod, proč se rozhodla nemít vážný vztah. Bála se omezování a psychického vydírání pod rouškou lásky.

Běhá také Petr? napadlo ji v průběhu běhu a najednou se oprostila od myšlenek na rodinu a začala se víc zaměřovat na obličeje mužů, kteří ji míjeli. Byla by to milá náhoda a večer by ještě mohl skončit příjemně. Takové štěstí ale neměla.

Nakonec je to možná dobře. Nevěřila si, že by se dokázala opravdu odreagovat, a pomyšlení na sex, který by si neužila a kvůli stresu by se ani neudělala, ji děsilo ještě víc než to, že doběhne domů a bude masturbovat u porna. U toho si alespoň ušetří seznamování a tlachání.

Navíc by to mohla pokazit a cítila, že Petr nebude další z kreténů, kteří potřebují jen maso, které by mohli obskočit.

Běžela už třetí kolo a Lotti vypadala, že toho má dost. Julia začínala také cítit, že by toho měla nechat. Doufala, že běhání jí uleví, ale nedokázala si vyčistit hlavu.

Vydala se domů a park i s možností nezávazného sexu nechala za sebou. Možná příště.

Po sprše a večeři si vyhledala trasu do Česka, a jelikož to chtěla pojmout spíše jako výlet než jen závod na dálnicích, poupravila si ji tak, aby jela spíše po vedlejších cestách. Hned zítra ráno bude muset zajistit ubytování, aby ji přes Vánoce vůbec ještě někde nabídli místo. Ten kraj nevypadal vůbec špatně, určitě bude turisticky hodně vyhledávaný, snad to bude jako ve Schwarzwaldu či v Bavorském lese - takové malé Alpy. Ačkoli kdo ví, jak to tam v současné době může vypadat.

Při plánování se rozhodla, že nebude zůstávat déle a prostě se vydá na cestu hned ráno. Balení a všechno ostatní počká do rána. Stejně jako vyřízení volna v práci. Nakonec samozřejmě zapomněla Kláře zavolat, ale jak říkal Petr, pravděpodobně to nebude problém. Hlavně se odsud rychle dostat. Urna s popelem její babičky na okně se postarala o stínění blikajících žárovek z vedlejšího domu.

Za okny padal sníh, když usínala s myšlenkami na zasněžené kopce a lesy, vánoční stromky v oknech a vůni kadidla a skořice.


7

Měl za sebou už přes deset kilometrů čerstvým sněhem. Byl propocený, tváře měl promrzlé, nos rudý od mrazu a větru. Na běžkách nestál už dlouho. Běžkoval hodně v dětství a mládí, potom už zimy za moc nestály. Skoro každý rok jel do Tater, ale běžkování doma bylo něco jiného. Mohl jen vyjít z domu a jet.

Maxe nechal doma, aby se s ním nemusel nahánět, kdyby jim do cesty vběhlo nějaké zvíře.

Jel v čerstvé stopě, očividně nebyl sám, koho sněhová nadílka příjemně překvapila. Vydal se směrem na jihozápad, ke Karlově Studánce. Byla to ta část zdejších hor, kde ještě zbývaly nějaké lesy. I když poslední suché roky a letní požáry zasáhly i je.

Za těch deset kilometrů nikoho nepotkal. Jel sám, jen se svými myšlenkami. Cesta vedla většinou po vrstevnici, klesání i stoupání bylo mírné. Stopa nebyla udržovaná, ale několik lidí tudy už projelo.

Lehce sněžilo. Občas na něj spadl sníh ze stromu, občas mu přes stopu přeběhla srnka nebo zajíc. Lidé žádní. Nikde ani živáček. Jen on a sníh, stromy, čerstvý vzduch.

Na chvíli zastavil na malé mýtině, ze které byl nádherný výhled na vesnici v údolí, na malou kapli, několik stavení a hory v dáli. Vytáhl z batohu foťák, opatrně si odepnul vázání a tu nádheru si vyfotil. Teď když napadly ty hromady sněhu, by byl hřích toho nevyužít. Jen nestát moc dlouho, aby nepromrzl.

Udělal pár fotek a najednou se přímo před ním, asi tak na sto metrů, objevila liška. Vyběhla z lesa a zastavila se přímo mezi Tomášem a usedlostí dole. Chvíli čenichala a snažila se zaměřit pach, který ji přiměl zastavit se. Potom se otočila přímo k Tomášovi a zírala na něj jako socha. Tomáš stihl zareagovat dostatečně rychle a udělat několik snímků, než si liška řekla, že Tomáš není ani kořist, ani predátor, a pokračovala po své denní obchůzce lesem.

Tomáš udělal ještě několik fotek, než mu mráz začal zalézat pod oblečení. Napil se čaje s rumem z termosky a vydal se dál.

Liška mu mimoděk připomněla události z doby před deseti lety. Už dlouho si na ně nevzpomněl, snažil se ty vzpomínky zahrabat a skrýt před sebou i ostatními, ale teď se mu neodbytně draly na mysl.

Bylo to v době, kdy byl ještě aktivní na sociálních sítích, na seznamkách pro gaye, tindrech a podobných věcech. Bylo mu asi dvacet, možná míň. Poprvé žil jako přiznaný gay. Seznamoval se s kluky, psal si s nimi o blbostech, většinou prázdné a hloupé vychloubačné řeči, jak to na takových místech bývá.

Seznámil se s jedním klukem, se kterým se domluvili na víkend na běžkách na Šumavě. Byla zima, zrovna byla hromada sněhu. On byl z Plzně, tak se potkali až na Šumavě. Spali v malém penzionu, kde byl Tomáš jednou se svými rodiči.

Jmenoval se Honza, byl to moc milý kluk. Z rozpadlé rodiny, rozvedení rodiče, nefunkční vztahy.

Hned první noc spolu něco měli. Celý den běžkovali, bylo skvělé počasí. Čerstvý prašan, skvělé stopy. Cestou viděli lišku, stejně jako on dnes. Zastavila se, oba na ni civěli, kluci z měst. Stáli tak věčnost, než se liška rozeběhla a utekla sněhem pryč.

Když se vrátili, dali si večeři a šli se prohřát do sauny. Honza byl sportovec a bylo to vidět, i když v tom věku má většina kluků hezkou postavu. Hrál volejbal a šlo mu to. Tomášovi imponoval. Byl přesně takový, jakým se chtěl sám stát. Byl sebevědomý, dělal, co ho bavilo. Tomáš se za sebe občas styděl. Za to, s jakými lidmi se baví, jak tráví svůj čas, co dělá.

Ani jeden neměli moc zkušeností s kluky. Oba byli nejistí, pro Tomáše to bylo poprvé. A měl z toho strach. Ze svého těla, hlavou mu běhaly předsudky, vracely se mu všechny věci, které slýchával o gayích, znovu si musel obhajovat, že má nárok být sám sebou.

Když byli nazí a Honza si na něj lehl, Tomášovi z toho bylo krásně a zároveň se mu to hnusilo. Cítil své vzrušení, Honzův pulzující penis na svém stehně a nedokázal se vůbec uvolnit. Jako by mu do hlavy hučeli všichni ti, které za svůj dosavadní život slyšel pronášet nenávistné odsudky na gaye, buzny, kuřbuřty, homoklády a vykroucené tetky. Honza se mu strašně líbil, cítil, že si rozumí a že by z toho mohlo něco být.

Jakmile do něj ale Honza začal pronikat, Tomáš ten pocit nezvládl. Nedokázal to. Jako by v jejich spojení bylo všechno, co na sobě nenáviděl. Byl vzrušený jako nikdy v životě, a přesto to nedokázal. "Později, příště," řekl. Žádné takové příště už ale nedovolil.

Honza to pochopil. Políbil ho a bylo vidět, že rád počká. Společně masturbovali a usnuli v objetí.

Vlastní neschopnost Tomáše zničila. Cítil se jako neschopný muž, a navíc i jako neschopný buzík. Miloval muže, ale neuměl s nimi spát, protože měl plnou hlavu toho, jaký by neměl být. Byl plný očekávání, o kterých ani nevěděl, že nejsou jeho vlastní.

Zbytek víkendu se snažil tvářit, jako by se nic nestalo. Viděli se ještě dvakrát nebo třikrát. Ale Tomáš si kvůli vlastním obavám a tomu, že nedokázal přijmout sám sebe, nakonec vytvořil důvody, proč to nevyjde. Proč to nemůže vyjít. A proč Honza vlastně není tak dobrý a proč by s ním ani neměl chodit.

Cítil, že to není dobře. Cítil, že Honzovi ukřivdil. Ten to nechápal, následovaly dlouhé hovory, ještě delší dopisy a e-maily. Oba se snažili vyjádřit, co k sobě cítili a proč to dopadlo tak, jak to dopadlo. Z Tomášovy strany ale chyběla upřímnost. Nemohl za to. Tehdy byl nedospělý, měl hlavu plnou představ o světě, které mu naordinovali jeho rodiče. A neměl se rád, nedokázal se přijmout.

Honza na něj čekal roky. A Tomáš ze studu a pýchy nedokázal udělat krok zpět.

Už několik let o Honzovi nic nevěděl. Ani jeden se tomu druhému neozval.

Co by teď dal za to, aby byl před ním ve stopě. Aby si spolu mohli zaběhat, jít do sauny, jít se otužovat do rybníka. Co by dal za to, aby s ním prožíval všechno, aby se na tu lišku dívali zase oba. A aby tentokrát dokázal být sám sebou, aby se přijal a dovolil Honzovi to, co bylo pro oba přirozené.

Už několikrát přemýšlel, že se mu ozve. Že se přestěhuje zpátky do Čech. Nebo že se spolu přestěhují jinam, do jiné země, na západ, na Nový Zéland, kamkoliv. Ale nedokázal to. Občas si ho vyhledal na Instagramu nebo Facebooku. Ale nedostal se tak daleko, aby si kvůli němu znovu vytvořil profil a ozval se mu. Jen se čas od času potřeboval ujistit, že tam je. Že pořád tam někde existuje, žije, dýchá. A že snad myslí na Tomáše a doufá, že zavolá.

Měl by se mu ozvat? Na nic jiného celou cestu zpátky domů nemyslel. Snažil se zahánět všechny ty zbývající předsudky o tom, že spolu stejně jako dva muži nemůžou vytvořit nic hodnotného, nic dlouhotrvajícího a akceptovatelného. Ale nevěřil tomu.

Cestou domů už žádnou lišku nepotkal. Provázel ho jen obraz vzdáleného volejbalisty, mladého kluka a teď už dospělého muže, který tam někde pořád je.

9

Je mu zima. Otevře oči, do kterých mu šlehá sníh. Je tma, je sám nahý venku v chumelenici a kvůli hustému sněhu není vidět na krok. Ruce a nohy má přivázané ke kůlu, pod sebou hromadu dřeva, které ho řeže do bosých nohou. Okolo nikdo není, do uší mu hučí řev větru. Pokouší se rozhlížet, ale nikoho nezahlédne. Ze tmy okolo se sype bělostný sníh, pokrývá dřevo pod ním a taje mu na těle. Najednou cítí, jak ho krom mrazu na hrudi pálí ještě něco jiného, jako by měl na prsou desítky a stovky malých ohňů, které vzplanuly ve stejné chvíli. Zařve bolestí, zkusí sklonit hlavu a podívat se. Na prsou má růžovou barvou napsané sodomita. Každé z těch písmen jako by se mu vpíjelo do kůže, jako by mu do kůže někdo psal rozžhaveným pohrabáčem. Pod tím mu začínají bolestivá písmena vykreslovat další text, rudým písmem se na kůži objevuje text z bible: "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost."

Vytřeštěně na ta slova zírá, bolestí nemůže dýchat, ale i tak se mu podaří několikrát zavolat o pomoc. Marně. Slova na kůži ho pálí jako oheň, jako by to bylo stigma, které ho pronásleduje už od dětství, které musel skrývat před zraky ostatních, a najednou je všem na očích a on s tím nemůže nic udělat. Zkouší se dostat z pout, ale nedaří se mu to. Napíná svaly, kope a vzpouzí se, ale nějaká síla jako by ho držela pevně připoutaného ke kůlu. Mráz ho oslabil. Až po pár minutách se ze tmy před ním začne vynořovat postava. Dlouhé roucho vlaje ve větru a rudé oči ho probodávají pohledem.

"Tak tady tě máme, ty náš malý buzerante," řekne se smíchem kněz a v tu chvíli se Tomáš probudí.

***

Ráno strávil úklidem a vařením. Domluvili se s Marií, že jestli přijde na Štědrý den k ní, a možná i spolu s Julií, bude dnes vařit on. Vaření mu pomůže nemyslet na noční můry.

Ještě před obědem se zastavil u Marka a jeho ženy Katky. Katka napekla cukroví, proto nemohl pozvání odmítnout, přestože se návštěvě rodiny s dětmi chtěl dnes vyhnout. Neměl nejlepší náladu kvůli svým snům a tomu, co se ve městě dělo. Šťastná rodina s dětmi mu znovu připomněla, co nemá a nikdy mít nebude. Zázemí, rodinu, děti, budoucnost. I když to byli jeho přátelé, těm myšlenkám se nedokázal ubránit - lehké závisti, sebelítosti z nespravedlnosti a nerovnosti, se kterou nemohl nic udělat a kvůli které byl pokládaný za neschopného a nehodného mít rovnocennou rodinu.

Byly rodiny gayů a leseb, a to i v Česku, ještě před pár let jich bylo hodně. Někteří z nich byli známí a úspěšní, často proto, že si ze své výjimečnosti udělali byznys. Využívali nových možností sociálních sítí, vydělávali na fotkách sebe a svých dětí, prodávali svůj příběh. Tomáš k nim vzhlížel a doufal, že jednou možná bude mít šanci být jako oni. Bude mít rodinu, dítě, partnera. Zároveň se mu ale příčilo, jak tito lidé dělali ze svého životního příběhu zboží na prodej. Připadalo mu to jako rouhání, nedostatek pokory a díků za to, že mohou spokojeně žít bez překážek a klacků pod nohama. Možná jim ale přece jen záviděl jejich štěstí a troufalost.

S postupným zhoršováním situace se postupně i aktivity showbyznysových gay a lesbických rodin utlumily. Začali se více bát o bezpečnost svou i svých dětí. Někteří z nich utekli do zahraničí, daleko do bezpečí, k moři, kde tak rádi trávili všechny dovolené. Sami by samozřejmě neřekli, že utekli. Jen prostě instinktivně vycítili, jako zvířata před blížící se přívalovou vlnou, že něco není v pořádku. A brzy bude hůř.

Měl by zavolat Honzovi a zkusit navázat tam, kde před tolika lety začali, nezralí a nezkušení? Dřív než jim život proteče mezi prsty, jako se to stalo nespočtu lidí před nimi, kteří potom na smrtelné posteli litovali svých strachů a neschopnosti. Nesoustředil se. Byl duchem mimo. Katka i Marek tyhle jeho nálady znali a snažili se vžít do jeho kůže. Pochopit tu tíhu a prázdno, které cítil, když se díval na spokojené dětské úsměvy. Děti ho ale rychle obměkčily, tak jako vždycky. Až do oběda s nimi válčil s plyšáky, závodil s autíčky na autodráze a hrál si na schovku.

Nebýt rodič bylo někdy super; mohl s dětmi jen dovádět, užívat si jejich volnost a bezstarostnost, vrátit se na chvíli zpátky do dětství, aniž musel řešit rodičovské problémy. Ačkoliv ani to by mu nevadilo, miloval by to. Užíval by si být otcem. Mohl si ale dovolit takové myšlenky, když se jeho země řítila do černé díry, v níž hrozilo, že by své dítě mohl vystavit nenávisti a nepochopení ostatních? A kdyby adoptoval dítě z dětského domova, nebyla by to pro toho človíčka jen další rána v už tak hodně zkoušeném životě? Co by Tomáš dělal, kdyby se v pubertě začalo vzpouzet a poprvé by mu do očí řeklo "ty buzno"?

Od Marka a Katky odcházel propocený a uřícený. Udělal asi tisíc otáček letadel s dětmi, naběhal víc než běžně venku s Maxem. Stihl vypít i Katčin skvělý vánoční svařák a dát si pár kusů cukroví, hlavně ty nejlepší včelí úly na světě. Slíbili si, že se půjdou společně podívat na ohňostroj, který se ve městě pořádá 25. prosince. Pravděpodobně půjde i Marie, pokud jí to staré kosti a klouby dovolí. A nejspíš by mohli vzít i novou příchozí z Německa, bude to velká událost.

Když dorazil domů, vývar byl hotový. Ještě nebylo dvanáct, měl dost času zajít do sprchy a převléct si propocené věci. Posledních pár dní bylo náročných; potřeboval ze sebe smýt všechen stres a nastartovat se na svátky, na dnešní den. Ve sprše si ho rychle vyhonil. Ulevilo se mu a mohl zase normálně myslet. I při tom mu ale problesklo hlavou, jak rád by vedle sebe měl partnera, manžela, s nímž by mohl sdílet každodenní radosti i strasti a se kterým by mohl mít sex, který neměl tak často, jak by si přál a představoval. A to přesto, že měl oproti jiným gayům a lesbám na malém městě v téhle době štěstí a až donedávna se vídal s jedním mužem z blízké vesnice. Ne veřejně, protože jeho přítel měl strach a nechtěl se veřejně přiznat, že je gay, což Tomáš respektoval. Byli k sobě upřímní a nic od sebe neočekávali. Už několik týdnů se neviděli. A možná to tak bylo lepší. Rychle ty myšlenky zahnal, oblékl se, přihodil pár polen do krbu a do kotle a prostřel stůl. Vtom uslyšel klepání na dveře.


11

Dodělával oběd a Julia zatím čekala v obýváku. Marie ještě nedorazila, aspoň bude mít chvilku si s Julií promluvit, než přijde.

"Vodu?"

"Hm hm."

Venku bylo nádherně, blankytně modrý den. V krbu hořel oheň, na stole bylo cukroví od Marie a Katky. Tomáš si nepotrpěl na příliš mnoho věcí. Vybavení bylo praktické, nebylo ho moc. Neměl televizi, místo ní měl gramofon, kytaru a piano. Knihovna byla plná knih, velkou část z nich tvořilo sci-fi, další pojednávaly o sportu, filozofii a geografii. Měl také několik květin, které dotvářely příjemný domácký pocit a útulno.

Julia se posadila za piano a otevřela ho. Nebylo vůbec zaprášené, bylo čisté a udržované. Pomalu přejížděla prsty po klávesách a zavřela oči. Praskání v krbu za jejími zády, piano, vůně domácího oběda a vánočního cukroví, venku blankytná obloha a hromady bílého sněhu. Cítila se jako ve snu. Navíc tady seděla s nádherným mužem. Měla plnou hlavu Petra, ale nevadilo by jí poznat Tomáše. Věděla to její babička? Věděla, že v jejím domě bydlí tak krásný chlap?

"Umíš hrát?" zavolal na ni Tomáš z kuchyně.

"Dříve jsem hrávala. Ale už dlouho jsem na klavír ani piano nesáhla. Kdo ví, jestli si to ještě budu pamatovat. Co ty?"

"Je to v plánu. Piano bylo v domě, když jsem se nastěhoval. Dal jsem ho do pořádku a chci se naučit hrát. Ale zatím jsem na to neměl dost trpělivosti nebo prostě jen vůle."

Julia položila prsty na klávesy a zavřela oči. Vybavily se jí tradiční skladby, které hrají děti, když se učí hrát na klavír. Pro Elišku od Beethovena a další věci. Ty neměla ráda, musely je hrát všechny děti, byly součástí koncertů pro rodiče a byla to strašná nuda.

Vybavila se jí jedna skladba, jedna z jejích nejoblíbenějších a zároveň nejnáročnějších, které hrávala. Byla v Česku a tak jí na mysl vytanul Janáček. Doma měli staré vinyly s jeho hudbou a i v rámci výuky na klavír několik jeho skladeb nacvičila. Milovala Sinfoniettu, to byl její nejoblíbenější kus od Janáčka. Teď se jí ale vybavila část jeho klavírního díla z cyklu Po zarostlém chodníčku, konkrétně sedmá s názvem Dobrou noc. Umí ji ještě?

Nadechla se a začala hrát. Noty a akordy se jí vybavily hned, jak zahrála první tón. Prsty si pamatovaly všechny pohyby. Hrála, jako by byla zase zpátky v mládí, jako by hrála jen pro sebe a pro radost. Nemyslela na nic. Měla čistou hlavu, soustředila se jen na pohyby prstů po klaviatuře. Nevnímala nic okolo, Tomáše, který vyšel z kuchyně a se zatajeným dechem a husí kůží po celém těle ji pozoroval, jak poprvé oživila jeho hudební nástroj jako nikdo před ní.

Když dohrála, ještě chvíli nechávala domem doznít poslední tóny. Pak otevřela oči.

"To bylo neuvěřitelné," dostal ze sebe Tomáš, "a to jsi říkala, že si to možná nebudeš pamatovat. Co to bylo za skladbu?"

"Janáček. Nějak jsem si na něj vzpomněla, když jsem v Čechách. Jeho skladby mám ráda. A přišlo mi zajímavé, že je to jeden z mých oblíbených skladatelů. Vyrazím do Čech, protože mi umře babička, a v jejím rodném domě se objeví nádherný klavír a já si vybavím zrovna Janáčka. A navíc si ho pořád pamatuju. Zvláštní."

"Budu moc rád, když mi po obědě ještě zahraješ. Třeba mě to donutí začít se konečně učit noty a hrát."

"Ráda tě něco naučím." Snažila se, aby ten dvojsmysl nebyl slyšet, ale připadalo jí, že to možná bylo moc očividné. Tomáš na to zareagoval jen drobným úsměvem a nic neřekl.

Bože, jsem tak trapná. Co to tady rozehrávám? ptala se sama sebe. V tu chvíli zaklepaly na dveře Klára s Marií.

Julia čekala, že se o Tomášovi něco dozví. Že se dozví něco o domě. Nepřipadala si tam ale dobře. Tomáš ji rozrušoval, přitahoval ji a zároveň se cítila zmatená sama sebou a jeho reakcemi. Přišlo jí, že se jen nechala moc ovlivnit vším tím děním posledních dní, samotou a blbou náladou z toho, že nikoho nemá a na Vánoce je sama.

Oběd byl skvělý, Tomáš byl úžasný kuchař. Povídali o Julii, její práci a o všem, co věděla o historii své rodiny. Tomáš i Marie zase krátce povyprávěli příběhy svých životů, bylo ale vidět, že Tomáš neřekl úplně všechno. Jako by v jeho příběhu hodně informací chybělo. Nezmiňoval se o svém soukromí, rodině, přítelkyni. Stát se učitelem na maloměstě, kam se navíc přistěhoval z Prahy, znělo až příliš romanticky, aby za tím byla jen touha bydlet v přírodě a na venkově.

Dlouho se s Marií nezdržely, Marie s Klárou domluvily návštěvu u syna jedné z rodin, která v domě Juliiny babičky žila hned po válce. Marie řekla, že zůstane nahoře na kopci a nechá Kláru, aby šla s Julií na smluvenou schůzku sama.

"Už bych to neušla, děvenko. Toho chození by na mě bylo příliš," omlouvala s proviněním v hlase své roky. Zároveň Kláru instruovala, aby Julii ukázala všechna důležitá místa německé historie města, což Klára s tichým souhlasem přijala a bylo na ní vidět, že nikdy v životě průvodkyni dělat nechtěla. Věděla, že by její stará přítelkyně sama Julii ráda provedla, a tak to pro ni udělala.

S Tomášem se Julia domluvila na tom, že spolu zítra ráno vyrazí na běžky po okolí. Štědrý den stráví spolu u Marie, ale dopoledne místo sledování televize alespoň Julii ukáže nějaké z dalších míst v okolí, která jí možná budou zajímat. Souhlasila a byla ráda, že konečně dostane šanci si s ním víc promluvit o tom, proč sem přišel a proč koupil dům její babičky.

***

Šly s Klárou pomalu dolů z kopce a Klára jí ukazovala domy a stavení, které tady stály už před druhou světovou válkou. Procházely se, většinou tiše a beze slov.

Prošly velkou část města. Na hřbitově se byly podívat na zarůstající hroby s německými náhrobky. Některé z nich byly pořád ještě opečovávané, o část z nich se podle Kláry starala Marie, která byla poslední zdejší žijící Němkou. O některé se jezdili starat příbuzní z Německa, ale bylo jich pořád méně. Historie se pomalu rozpadala a za pár desítek let už tady žádný německý náhrobek nebude, protože nebude nikdo, kdo by zaplatil poplatek za pronájem a staral se o hroby. Německá historie těchto měst se z hřbitovů vymaže a bude tak ještě méně na očích.

Podívaly se spolu i k bývalému statku, který stál uprostřed města a za první republiky býval pivovarem. Došly až k zámku, který stál na hranicích s Polskem. Přestože s sebou měla Klára kolo, které jí bylo oporou, bylo vidět, že je na ni vycházka dlouhá. Ani jednou si však nepostěžovala.

Došly k domu, kde bydlel Lukáš Novotný se svou ženou Helenou. Lukáš byl nejstarší ze sourozenců, bylo mu už hodně přes sedmdesát, ale člověk by to do něj neřekl. Oba působili příjemným dojmem sehraného páru, který si užívá svou blízkost, znalost toho druhého, jeho pocitů a myšlenek a v němž oba partneři nejspíš zemřou ve stejný den, jelikož jeden nepřežije smrt toho druhého. Na Julii to udělalo dojem a nastavilo to zrcadlo její samotě víc než cokoli jiného během posledních pár dní.

Když s Klárou přišly, zrovna odcházel jejich syn s přítelkyní a dětmi z vánoční rodinné návštěvy. Julia měla pocit, že jejich syn byl ten člověk, který se na ni díval včera v restauraci, ale nebyla si jistá. Pila, bylo možné, že se spletla. Přišlo jí ovšem, že se na ni díval se zájmem, který se jí nelíbil.

Návštěva byla krátká. Lukáš, který hned po příchodu trval na tom, že si musí tykat, neměl o domě moc co říct. Podle něj v něm jen bydleli a byl to pro ně dům jako každý jiný. Nepamatoval si Juliinu rodinu, když dům dostali, už tam nežila. Dům byl vykradený, když se tam stěhovali. Sám si to nepamatoval, ale jeho rodiče o tom často mluvili. Podle něj nikdo z rodiny neměl nic, co by mohlo Julii pomoct v hledání střípků z historie její rodiny. Velká část harampádí mohla zůstat na půdě, kterou používali jako skladiště. A možná tam ještě pořád bude.

"Možná vás tam ten buzerant pustí a budete se tam moct podívat," překvapil Kláru, která překládala z češtiny do němčiny, Lukáš a zlehka si odplivl. V tu chvíli bylo vidět, že se Helena usilovně snaží nedat najevo, jak ji tahle poznámka mrzí. Neřekla na to nic a nabídla Julii i Kláře další z nekončících druhů cukroví, které pro svou rodinu na Vánoce napekla. Jako by každý musel přes svátky přibrat minimálně deset kilo.

Klára tu poznámku přešla a Julii ji nepřeložila. Dělala, že se nic nestalo. Navíc se připozdívalo a musely jít; Julia se chtěla ještě zastavit u Marie, aby se dozvěděla víc o své babičce. Návštěva sice nepřinesla kýžené informace, ale Klára si z ní přece jen něco odnesla. Nezáleží na tom, jak moc se lidi přetvařují a snaží se působit mile. Nenávist je něco, co se nedá jen tak skrýt, vždycky si najde cestu na povrch, jako v případě Lukáše. Kdo ví, jak by se Lukáš zachoval na konci války, kdyby mohl rozhodovat o osudu Němců, kteří ve městě zůstali. Nebo kdyby měl možnost zastřelit Marii. Znali se dlouhá léta, ale ta nenávistná poznámka Kláře připomněla, že nenávist je jako mor a je těžké se jí zbavit.

Tolik let a nic se nezměnilo.

Cestou z návštěvy teď už noční ulicí se Julia snažila z Kláry dostat tu nadávku v češtině, které nerozuměla a kterou jí Klára nechtěla přeložit do němčiny.

"Zeptej se na to Tomáše. Měla by ses zeptat jeho. Říkala jsi, že ráno jedete na běžky. To bude ideální příležitost."

Ano. Běžky. Julia pomyslela na tu nádheru, běžky, les, sníh všude okolo. Prozpěvovala si do chůze tóny Janáčkových skladeb a myslela na zítřejší den. Nemohla se dočkat.

***

Kláru nechala dole v údolí a vyšla zpátky k Mariinu domu. Ta se u horkého čaje postupně rozpovídala, mluvila o místech, kde spolu s ostatními kamarády s Annou, její babičkou, hrávali hry a bojovky, kde stavěli přehrady na řece, kde tábořili a rozdělávali ohně, u kterých si opékali buřty. Mluvila o těch šťastných chvílích, kdy byli bezstarostní a mladí, plní života a prvních lásek, nadšení z nových věcí, přírody, sami ze sebe.

Jejich dětství ale přerušila válka. Bylo vidět, že se Marie tématu nacismu, války a odsunu Čechů brání. Neustále se snažila mluvit jen o tom hezkém, o létě, slunci, dětském smíchu, voňavé trávě na loukách a kravincích, mezi kterými rostly žampiony. Při jejím vyprávění se zdálo, že kolem žádný sníh a mráz nejsou, jako by se ocitly v Sudetech mezi první a druhou světovou válkou a všechnu tu krásu viděly okolo sebe.

Julia řekla Marii o místě, kde dnes ráno rozsypala Annin popel. Marie se v tu chvíli na několik okamžiků zastavila, zhluboka se nadechla a zavřela oči.

"Chtěla být Anna rozprášena na tom místě?" zeptala se Marie s významným pohledem.

"To místo se mi líbilo. Už když jsem sem přijela, napadlo mě, že to bude ono. Pod lesem, v loukách, s výhledem do kraje. Nevím proč, ale cítila jsem, že to musí být zrovna tam."

Marii se v očích zračily slzy, na chvíli se odmlčela a postupně začala rozplétat ten uzel bolestných vzpomínek, které dávno zavál čas a na které se snažila zapomenout celá desetiletí.

"Bylo to místo pro babičku důležité?" zeptala se Julia, když viděla Mariino těžce skrývané rozrušení.

"Chodily jsme do stejné školy," začala Marie vyprávět, jako by Juliinu otázku neslyšela. "Anna byla o pár let starší, ale naše rodiny bydlely vedle sebe, takže jsme byly pořád spolu. Po vyhnání jsem s ní ztratila kontakt, sedmdesát let. A pořád cítím tu strašnou nespravedlnost, že nás neodsunuli všechny. Že všichni odešli, ale já tady zůstala. Že tady naše rodina mohla a musela zůstat, z nějakých mně neznámých důvodů. S Němci jako by mi odešla část duše, kultura, jazyk a přátelé. Bylo tady i mnoho Čechů, ti ale po Hitlerově okupaci Sudet odešli, a pokud se po válce vrátili, většina z nich s mou rodinou už nechtěla nic mít. A nově příchozí už vůbec ne." Marie se na chvíli odmlčela a ztěžka dýchala.

"Nemusíte o tom mluvit, můžeme si o tom promluvit později," řekla Julia, ačkoli sama by nejraději chtěla slyšet všechno.

"To je v pořádku. Dlouho jsem o tom už nemluvila a ty vzpomínky mě přemohly," odpověděla Marie a po chvíli pokračovala: "Byli jsme snadnou kořistí pro všechny nenávistné protiněmecké nálady, kterými byl celý komunistický režim nasáklý. Náš dům jsme uhájili a mohli jsme v něm zůstat jen díky odvaze mého otce, který byl ochotný se za něj bít. Před válkou byl respektovaný sedlák, vlastnili jsme jabloňové sady, měli jsme krávy, ovce, a i přes tu špínu, kterou na nás lidi naházeli, se nemohli mému otci podívat do očí a vzít mu jeho dům."

Z Marie se linul proud vzpomínek na dětství, které už nebyly jen plné optimismu a mladistvého nadšení. Julia byla zaskočená. Čím víc se dozvídala o Mariině mládí, tím bližší jí byla i babička a připadala si mizerně, jelikož jí celý život křivdila a vlastně ji neznala.

"Nic z toho jsem nikdy neslyšela. S babičkou jsem se nestýkala. Nikdy jsme si moc nerozuměly. Vždycky byla strašně chladná a o Češích se nechtěla bavit, neměla pro ně žádné hezké slovo. Přišlo mi, že je nikdy neměla ráda, a já za tu její nenávist neměla ráda ji. Obecně vypadala celý život smutně, s rodiči se často hádali o politice a já tomu nerozuměla," svěřila se Marii.

Postupně se opět v hovoru vrátily k místu, kde Julia rozsypala babiččin popel.

"To místo sis nevybrala náhodou, bylo pro Annu důležité. Zastřelili tam Jindřicha, jejího milence."

"Zastřelili?" tiše zopakovala Julia, aby se ujistila, že slyšela správně. Marie neodpověděla, což si Julia vyložila jako souhlas. Následovalo ticho. Julia si najednou uvědomila důrazněji než kdy jindy, že její babička tady opravdu žila, byla to žena z masa a kostí, byla mladá, plná života, lásky, nadějí a vášní. A pomalu se jí začal vyjevovat další střípek z jejího života.

"Už před válkou tady byly sváry mezi Čechy a Němci. To bylo v celém Československu. My děti jsme to ale tehdy moc neřešily. Já byla tenkrát hodně malá, ale Anna už byla starší a vnímala to určitě jinak. Velkou část věcí jsem pochopila až zpětně nebo z vyprávění. My mladší jsme tu nevraživost mezi národy brali jen jako další úroveň škádlení a důvodů k různým bojovkám. Samozřejmě tady bylo hodně lidí, kteří se přidali na stranu henleinovců a nacistů. Ale s nimi tu pořád bylo dost jiných, kteří viděli v odvěkém soužití mezi Čechy a Němci něco, co se nesmí jen tak jednoduše zpřetrhat a zapomenout."

Julia se dívala na Marii, které se při vyprávění klepaly ruce a bylo na ní vidět značné pohnutí. Julia od ní slyšela něco, co měla slyšet už jako malá. Ať už od matky, nebo babičky. Nakonec musela přijet až sem.

Marie pokračovala: "Jindřichova rodina byla jednou z mála českých rodin, které při zabrání Sudet neodešly do vnitrozemí. Proč tady jeho rodina zůstala a nemuseli odejít, to nevím. Nevím, jestli byla jejich rodina kolaborantská, nebo je tady jen potřebovali kvůli práci na pile. On byl každopádně strašně fajn kluk. Moc milý, srdečný a krásný. Jak jsem říkala, před válkou se tady všichni mladí bavili společně; všichni Češi uměli německy, my trochu česky. Jindra byl u všech oblíbený, alespoň tak jsem to slyšela. Vaše babička byla jeho první láska, byli spolu pořád."

Marii na tváře skanuly nepatrné slzy. Julia utichla a dívala se na starší ženu, která se přemáhala k dalším slovům. Seděly spolu ve vytopené kuchyni, Marie se uklidňovala hlazením kočky na klíně, od hrnků jim stoupala pára, myšlenkami ovšem byly téměř osmdesát let zpátky v čase.

"Osvobození bylo pro Němce utrpení. Ale nejen pro nás. Rusové se mstili na Němcích, znásilňovali ženy, kradli i zabíjeli. Často jim do rukou padli také Češi. Ti kluci byli po několika měsících bojů jako zvířata. Ruské vojáky jsme ale přežili. Po nich do města začali přijíždět různé oddíly vojáčků bůhví odkud. Já to alespoň nevěděla. Objevovali se všude po okolí už před koncem války. Snažili se zorganizovat vyhnání Němců ještě předtím, než vychladly zbraně.

Dalo se to čekat. Za ty hrůzy, které nacisti napáchali po celé Evropě, se dala čekat obrovská vlna msty. A těch případů bylo hrozně moc. Lidi se mstili, byli krutí." Při těch slovech si Marie přejela dlaní po pravé ruce, kde měla dlouhou a viditelnou jizvu, která vypadala jako spálenina. Jejich pohledy se střetly a Marie si všimla Juliina údivu. Znovu si přes jizvu přetáhla rukáv a pokračovala: "Bylo jim jedno, jestli zabijí nevinného. Krev za krev. To tehdy říkala většina Čechů, kteří tady žili nebo se najednou objevili s vidinou majetku a možnosti vybít si na nás svou frustraci a nenávist.

Když se sem dostali ti vojáčci, nechali si od místních a vystěhovalých sestavit seznam lidí, kteří podle nich kolaborovali. Na Jindru možná někdo žárlil, možná chtěl někdo vaši babičku nebo rodinný majetek. To jsem se nikdy nedozvěděla. Tak jako tak, zastřelili ho." Ta slova pronesla Marie s patrnou bolestí. Opět se na chvíli odmlčela, aby nabrala dech. "Zastřelili jen jeho, zbytek rodiny ušetřili. Byl to jeden z mála Čechů, co jsem znala, kteří přišli ve válce o život. Nevím, jestli to bylo už po kapitulaci, nebo ještě dřív. Konec války mám slitý, byla jsem tehdy ještě malé tele. Nebo jsem to raději zapomněla. Každopádně to bylo výjimečné, zabíjeli se hlavně Němci. Kolaborantů bylo beztak tolik, že by to nemělo cenu. A nakonec se ještě dobře uplatnili v KSČ." Marie si ztěžka povzdychla.

"To přece není možné, to ho jen tak zastřelili a nikdo nehnul ani brvou? Ty lidi přece po válce měl někdo soudit," linul se z Julie proud rozhořčených slov.

"To byl po všech těch válečných letech jen další zmařený život, který válka zničila," odvětila Marie. "Pokud by soudili všechny, kteří během války někoho zabili nebo někomu ublížili, moc lidí by na svobodě nezůstalo. Tak to prostě tehdy bylo, tak to většina lidí brala." Pohlédla Julii do očí a dodala: "Ale Jindřichova smrt a noční můry z ní zůstaly v místních lidech hodně dlouho a hodně hluboko. Špatné svědomí je nakonec ten nejhorší trest."

Julia se snažila pochopit a vstřebat tu odevzdanost, se kterou Marie popisovala smíření se zlem v lidech. Jen tiše seděla a čekala, až bude stařenka pokračovat.

"Zastřelili ho na tom kopci. Bylo jaro, všechno kvetlo. Ten den nikoho jiného nezabili. Nejdřív ho ztloukli na náměstí, udělali veřejné divadlo pro všechny, kteří se chtěli vyžívat v revanši na Němcích a kolaborantech. Takových divadel se tam událo hodně. Lidé chodili plivat a házet vajíčka nebo kameny na Němce a kolaboranty, i když to před válkou byli třeba jejich sousedi, přátelé, známí. Část lidí, která se stihla vrátit z vnitrozemí, se potom mstila.

Na náměstí jsem tehdy nebyla, nepustili mě tam. Ten příběh jsem ale slyšela tolikrát, že ten výjev vidím živě přímo před očima."

Marie na okamžik zavřela oči, jako by si jej skutečně do detailů vybavovala.

"Byl tam celý dav lidí. Hodně Němců tam nahnali povinně, chtěli, abychom se na to dívali. Abychom se dívali na to, jak končí lidi, kteří byli podle nich nacistické svině a kolaboranti. Řvali na Jindru, že se tahal s nacistickou děvkou a kolaboroval. Že celá jeho rodina je kolaborantská verbež a nezaslouží si nic jiného než kulku do zad.

Jeho rodiče drželi vojáčci hned vedle něho a bili ho zbraní do obličeje a do břicha. Drželi tam také Annu, nutili ji dívat se na to, jak ho mlátí, až jeho obličej vůbec nebyl k poznání. Celou dobu jen opakoval, že je to omyl, že nic neudělal. A to byla pravda. Nic špatného ten kluk neudělal.

Anna prý celou tu dobu jen hleděla před sebe, z očí jí proudem tekly slzy a nebyla schopná ze sebe vydat ani hlásku. Byla bílá jako sníh, tak to opakovali všichni. Jako by se při pohledu na ten výjev schovala někam jinam, jako by nebyla ve svojí mysli, ale někde daleko, kde se takové věci nestávají. Kde se lidé nemstí a nechovají se jako zvířata.

Když Jindra z té bolesti omdlel, vojáčci ho odvezli pod les a tady někde ho zastřelili. Kde je pohřbený, to nevím. Je klidně možné, že na tom místě, kde je teď Annin popel."

Marie se odmlčela a Julia se přistihla, že mimoděk zatíná ruce v pěst.

"Annu to zničilo. Po celé té válce, odsunu Čechů a většiny kamarádů, po všem tom strádání přišla o jediného člověka, kterého měla. Nechtěla už s Čechy mít nic společného. Přála jsem si, aby tady zůstala s námi, ale její rodina byla součástí odsunu. Otec i oba bratři jí zemřeli na frontě, nezůstal nikdo, kdo by mohl být pro Československo zajímavý. Zůstala jen ona s matkou, babičkou a mladší sestrou.

Byly vyhnány ještě v divokém odsunu nedlouho poté. Od té doby jsme se neviděly. Nikdy jsem o ní neslyšela, až od vás. Nevěděla jsem, kam se s rodinou odstěhovala. A ona nenapsala."

Julia to poslouchala a představovala si to utrpení, které musela její babička prožívat. Všichni muži z její rodiny mrtví. Prožila válku v pohraničí, bez otce a bratrů. Zažila strádání. Zároveň ale měla lásku, měla přátele, měla mládí a svůj život.

Takže její životní láska byl Čech, kterého zabili Češi jen tak, pro výstrahu a protože mohli. Zbytečně, po konci války.

"A žije ještě někdo z jeho rodiny?" zeptala se Julia s drobnou nadějí v hlase, že by se od jeho příbuzných mohla dozvědět něco víc.

"Jindrův otec se oběsil a matka odešla. Nevím kam. Velkou rodinu neměl, nikdo tady z jejich rodiny nezůstal. Zbyl tu jen tenhle kopec, kde byl zastřelený a kde je nejspíš pohřbený."

Julia vstřebávala všechny nové informace ještě dlouho po odchodu od Marie. Historie její babičky ji překvapila. Nikdy se o dějiny moc nezajímala. V Německu se na druhou světovou válku a nacismus samozřejmě zaměřovali pořád, ale Julia to nebrala jako součást své historie. Její rodina přitom očividně byla válkou tvrdě zasažena. A co ostatní členové její rodiny? Nevěděla. Nikdy se nezajímala. Nebo se nechtěla zajímat. Studovala, pracovala jako headhunterka a personalistka, byla úspěšná a spokojená ve svém světě a zabývala se jedině pocitem křivdy nad tím, jakou měla výchovu a do jaké rodiny se narodila. Řešila spíš to, jak moc ostatní ublížili jí.

Vydala se sem, aniž věděla, co ji tady čeká. Čím víc toho věděla a čím déle tady byla, tím víc jí připadalo, že ve svém životě otevírá jednu část, kterou dosud nepoznala. A zároveň si stále více uvědomovala, jak jednoduchý a prázdný její život doposud byl. Dožila se třiceti, aniž přemýšlela o budoucnosti nebo minulosti. Žila tady a teď, ale zároveň si nepřipadala, že by byla nějak výjimečně šťastná. Spíš žila ze dne na den, zaběhlá ve svém stereotypu, ve svém krysím závodě velkého bohatého Německa.

Žila vůbec? napadlo ji. Ubíhaly dny a roky a ona dělala něco, co vlastně nikdy dělat nechtěla. Měla dost peněz, mohla si žít mnohem lépe než velká část lidí tady nebo kdekoli jinde na světě. Ale necítila se naplněná. Neměla rodinu, neměla muže ani děti a vidina, že je bude brzy mít, jí byla hodně vzdálená. Jaký to mělo všechno smysl? Čím si zasloužila život v bezpečí, pohodlí a blahobytu, když jiní před ní zažili takové hrůzy? A ona za celý život neměla ani tolik úcty, aby se svou babičkou udržovala blízké vztahy.

I přes myšlenky na rodinu jí na mysli znovu vytanul Petr. Je to jen trapná snaha myslet na prvního člověka, který ji po dlouhé době přijde sympatický? Chce ho využít jako náplast na svou prázdnou duši, aby se cítila lépe a nepřišlo jí, že mrhá svým životem? A co mělo znamenat to s Tomášem? Ráda tě něco naučím. Bože. Přišla si trapně.


13

Sníh, který v posledních dnech napadl, Tadeuszovi zlepšoval náladu. Na dnešní půlnoční bohoslužbu přišlo víc lidí, než očekával. Měl z toho radost. A těšil se na zítřejší den. Snad přijde minimálně stejně lidí, jako teď bylo v kostele.

Během dne se hodně lidí ptalo, jestli tolik sněhu není znamením od Boha. Znamení, že se stane něco důležitého.

"Slavíme příchod Spasitele na svět. V této hříšné a těžké době bychom si měli neustále připomínat, proč musel Ježíš zemřít za lidský rod. Jeho utrpení a oběť byly ale zbytečné, pokud nebudeme své životy žít ve jménu Krista.

Bůh na nás seslal mnoho neštěstí, abychom se vzpamatovali. Nemoci a epidemie. Příroda je lidmi zničená. Lesy umírají, je sucho. Tím vším nám náš pán Ježíš dává znamení, abychom se k němu vrátili. Abychom změnili své životy. Abychom četli Písmo a žili podle něj."

Lidé v kostele přikyvovali a usmívali se.

"Bůh nás trestá. A my bychom k němu měli opět najít správnou cestu. Naše země jsou plné neznabohů, vyznavačů jiných věr, sodomitů, čarodějnic a zvrhlíků. Tito všichni musí vědět, že jediná správná cesta je skrze Ježíše. Bůh na nás v poslední době seslal mnoho ran, aby nám dal znamení, že nemíříme správnou cestou. K našim hranicím neustále proudí vyznavači nenávistné církve, lidé, kteří nenávidí křesťany. Světem se šíří nemoci, jež byly způsobeny sodomity, kteří špiní naše země.

Muž a žena už neznají své místo. Dětem jsou vštěpovány zrůdné ideologie, mají si vybírat svá pohlaví. Sodomité se v různých zemích Evropy mohou ženit a chtějí si brát i naše děti a zvířata. Kam to všechno zajde? Kdo probudí lidi z tohoto spánku?"

Zastavil se a rozhlédl se. Všichni mu viseli na rtech a přikyvovali. Lidé vypadali ustrašeně. V zadní lavici uviděl ženu, kterou neznal. Vedle ní seděl ten sodomita z místní školy, a dokonce přišla i stará čarodějnice, která bydlela nahoře na kopci. Ty dva tady nečekal. A zajímalo ho, kdo je ta žena, která s nimi sedí v jedné lavici. Očividně je ale jeho kázání vystrašilo, v půlce se zvedli a odešli, podpírajíc tu starou Němku.

No, o tři lidi míň, kostel byl i tak zaplněný a jeho řeč měla očividně úspěch.

Kdo je ta žena? Není místní a objevila se tady teď, na Vánoce. Neviděl ji už náhodou? A proč se stýká zrovna s těmi dvěma?

Dokončil svou řeč a pozval přítomné na plánovanou zítřejší událost, kdy všichni udělají další krok k vymýcení zla a neřesti z tohoto světa.

Už se nemohl dočkat.