Vnímám věci, které jsou většině lidí lhostejné
Rozhovor s básníkem Robertem Pfeilerem
Robert Pfeiler (*1979, Vsetín)
Básník, původně ze Vsetína, nyní žijící v Praze,
vystudovaný technik, asistent hendikepovaných
svou tvorbu publikoval v Hostu, Partonymě, Lidových novinách.
Vyšla mu básnická sbírka Revize (Edice Odnaproti, 2022).
Obdivuje surrealismus a artové filmy, neztotožňuje se s ničím
Roberte, co myslíš, že odlišuje tvou poezii od ostatní? Mají tvé texty něco, na co jsi u ostatních autorů doposud nenarazil?
Asi se nedokážu objektivně srovnat s jinými autory, nicméně je u mne nejen v poezii přítomná zvýšená míra sebeironie, otevřenost, která jde leckdy až za hranu, píšu jaksi samospádem, nehledím na vlastní důstojnost, vlastně je tam vůbec cítit absence vlastního ega. Samozřejmě mne odlišuje i malá řemeslná zručnost, což je dáno mimo jiné i tím, že píšu málo.
Je pro básníka výhodnější psát "o zvířátkách", nebo spíše o pocitech, které skutečně prožil? Má v dnešní době vlastně vůbec básník nějaké výhody?
Vzhledem k faktu, že poezie není v současnosti ve středu zájmu čtenářů, či kultury obecně, tak snad jedinou výhodou básníků je, že si mohou dovolit téměř cokoli, aniž by vyvolali jakékoli veřejné pohoršení. Nevím, jak to mají ostatní, pro mne je daleko jednodušší psát o vlastních pocitech, inspirovat se svým životem a vlastními poklesky bylo pro mne dlouho nosné téma.
Jak jde dohromady ten fakt, že jsi studoval technický obor, aplikovanou ekologii, aktuálně studuješ hebraistiku a ve volném čase dokonce docházíš asistovat hendikepovaným s tím, jak silně surrealisticky se vyjadřuješ ve svých básních? Lze načerpat dostatek podnětů ke psaní právě z okruhu, který jsem vyjmenoval? Nebo máš jiný zdroj inspirace?
Popravdě - dohromady to moc nejde, i když já beru jako výhodu to, že nejsem součástí žádné bubliny, sociální ani virtuální. Moje světy se spolu vzájemně vlastně vůbec nepotkávají. Práce v technickém oboru mne živí, asistování dává smysl, judaismus duchovní rozměr, enviroment mne baví... daní za to je fakt, že mi chybí i jakási minimální zakořeněnost, nejsem pevnou součástí žádné ´party´. Jen tak proplouvám... Inspirací je právě ta různorodost, nedokážu říct, zda mé psaní naplňuje definici surrealismu, ale pravdou je, že pracuji hodně s imaginací... i když slovo ´pracuji´ ve vztahu k psaní je v mém případě hodně nadsazené.
Foto. Robert Pfeiler
Minulý rok ti vyšla v edici Odnaproti básnická sbírka Revize. S jakými reakcemi ses setkal? Máš na svou sbírku zpětnou vazbu? Donutilo tě veřejné publikování k dalšímu psaní?
Po pravdě, publikování v Odnaproti (díky vám!) mne docela pomohlo, člověk dostává jakousi zpětnou vazbu, vidí reakce, takže jde o jakousi formu povzbuzení... reakce na mou sbírku byly nečetné, převážně kladné, případně udivené, řekl bych, že někteří v duchu sdíleli obavy o mé duševní zdraví. Asi extrémní reakce byla, zda v něčem nejedu (míněny drogy... a v těch jsem nejel nikdy, pro pořádek.)
Na mnoha místech ve tvých básních narazí čtenář na bezmocnost. Na bezvýchodnost situace a lehkou sebedestrukci. V pointách básní dokonce zaznívá submisivita a jistý druh kapitulace. Je to úmysl? Chceš tím vyburcovat čtenáře, aby se zaměřili právě na možnost totální proměny osobnosti v závislosti na životní situaci? Nebo je to snaha o to potrestat sám sebe za věci, které se v životě zase až tak nepodařily?
Tady se musím, ač nerad, přiznat, že na čtenáře při psaní nemyslím. Spíše bych to nazval jakousi brzdou, která brání tomu, abych se otevřel úplně. I tak mne samotného občas děsilo, když jsem po sobě něco přečetl. Ono, ač to nevypadá, mám za sebou pěkný život, sny se mi plní... takže to, co popisuješ či cítíš z mé tvorby, pramení spíše z mých neuróz, neustálého vnitřního pnutí, jistého kvartálního problému...
Už několik let žiješ v Praze. Nedávno ses se svým manželem stěhoval z Karlína. Teď už plánuješ zůstat v Praze natrvalo? A má vlastně tvůj muž pochopení pro tvoje psaní? Čte tvé básně?
V Praze žiju sedm let, z toho šest let s Ondrou, jsme tu oba spokojení, žijeme v podstatě takový usedlý hobití život. Jestli tu zůstaneme, záleží hodně na finanční situaci, je otázka, zda za dalších sedm let budou mé příjmy takové, abychom si mohli dovolit nájemní bydlení... Ondra není moc čtenář, jsme vlastně hodně odlišní, co se zájmů týče. Ale pochopení má, a když mi tu a tam něco otisknou, má radost také.
Foto. Robert Pfeiler
V jedné ze svých básní píšeš: ´když mluvím sám se sebou, praskají neurony, nevydrží to napětí, když se rozhoduji´. Nedávno ukončený průzkum prokázal, že sami se sebou mluví lidé nadprůměrně citliví, přemýšliví a múzičtí. Jsi nadprůměrně citlivý? Jak často mluvíš sám se sebou nahlas?
Vezmu to od konce, nahlas se sebou nemluvím nikdy. Sám v sobě docela často, řekl bych, že mám poměrně dost bohatý vnitřní život. Citlivý jsem hodně, vnímám věci, které jsou většině lidí lhostejné. Nemít zároveň jistou míru otupělosti, týkaly by se mne kupříkladu i fenomény typu enviromentální žal. Tyhle přetlaky řeším vnější uzavřeností. Nejsem úplně optimista ohledně budoucnosti, ona ta minulost taky nebyla nikdy lepší.
Sám sebe řadíš do skupiny surrealistických autorů. Všechny tvé básně to nezakrytě prozrazují. Jací surrealisté tě ovlivnili nejvíce? A necháš se vlastně vůbec někým ve své tvorbě ovlivnit?
Nevím, zda se někam sám vůbec řadím, ale pravda je, že k surrealismu mám nejblíže. I když se to týká především filmů nebo výtvarného umění, tady mám na svém osobním piedestalu Jana Švankmajera a Mikuláše Medka. Nesmím zapomenout ani na mého oblíbence Petra Krále či magický svět Michala Ajvaze a Jiřího Kratochvila. V poezii to byl třeba Pavel Řezníček, ze současných autorů Jaromír Typlt. Vliv na mé psaní, na jakousi náladu obsaženou v tom, co zrovna píšu, má ale spíše hudba. Tedy svět Filipa Topola či Mirka Waneka, melancholie The Doors, The Cure, krutě zkoušená radost klezmeru... je toho více.
Foto. Robert Pfeiler
Je o tobě známo, že cíleně odmítáš oslovské začlenění se do mainstreamu, že se ti hnusí škatulkování a nálepkování lidí. Může být poezie tím nástrojem, který to naučí také většinovou společnost? Mohou mít tvé básně takovou sílu, aby nenásilně přetransformovaly uvažování lidí? A chtěl bys to vlastně?
Tady bych to asi trochu přeformuloval, myslím, že o mně není lidem známo nic, jsem jeden z davu. Ale nálepkování a černobílé myšlení s neochotou pohlédnout za hranice své přirozenosti rád nemám. Mé básně tuto sílu nemají a nemají ani tuto ambici. Vzhledem k mé skeptické povaze si ani nemyslím, že cokoliv dokáže v této době s většinou lidí nějak pohnout, poezie je na okraji zájmu, je to v podstatě taková komunitní záležitost.
Jaké plány na poli literatury aktuálně máš? Rozepsal jsi další sbírku?
Po pravdě, dlouho jsem nic nenapsal, jak už jsem zmínil výše, moc nepíšu. V plánu mám zkusit nějakou povídku či soubor fotografií a psaného textu. V tomto stylu mne ovlivnila kniha Luca Dietricha ´Rostlinné emblémy´. Nicméně pokud se mi opět podaří najít čas a chuť psát, bude to jiné. Myslím, že vnitřní démony mám v sobě nějakým způsobem vyřešené a spíše se pokusím rozhlédnout kolem sebe, inspirace může číhat i v rozbité zdi karlínských činžáků.
Díky za rozhovor, Roberte!
K. M. Hodáček, únor 2023
Foto. Robert Pfeiler