Martin Vršecký

Jsem narozen v severozápadní dolině v době pokulhávající perestrojky, vyrůstající v divokých devadesátkách a dospívající v bezčasí. V životě mnohokrát ztracen a občas nalezen. Ze Sudet přesídlen do Prahy. Pokoušel jsem se být studentem, zpěvákem, úředníkem, utrácečem času na zbytečných pozicích, vytvořených tržním kapitalismem, abych byl nakonec zase úředníkem. Psát jsem začal před patnácti lety. Nejdříve fejetony, potom povídky. Pak jsem psaní na dlouhý čas opustil, abych se k němu vrátil ve formě LGBT+ literatury, neboť po dlouholetém tápání v gay společnosti se ve mně nahromadily usazeniny myšlenek a vzpomínek. Tak vznikl Pan G. a jeho zápisky o životě gaye, který hledá svůj vztah k lidem, mužům a sexu. Pomocí vyprávění Pana G. se pokouším autenticky odkrývat život uvnitř menšiny. 

TĚLO Z BISKVITU

Byl jsem u něho, když odcházel. Když jeho mohutné tělo, popsané rýhami dlouhého lidského života, opouštělo cosi neviditelného. Cosi, co naplnilo každičký centimetr pokoje, v němž byla postel, na které ležel. Neznámá síla zostřila hrany starých skříní, pohltila zelené závěsy na oknech, vpila se do koberce, obalila každou molekulu vzduchu. Nevím, jestli z umírajícího člověka skutečně prchá jakási energie, která změní proud času a vtáhne do děje další bytost, která zápasu člověka se smrtí přihlíží, nebo zda se pokoj proměnil jenom v mé hlavě. Nemohl jsem tam s Albertem zůstat ani vteřinu. Věděl jsem, že musím odejít. Musím pryč. Napadlo mě zavřít dveře do pokoje, v němž jeho tělo vychládalo. Snad proto, aby mě nepronásledovala všepohlcující energie, která z mrtvého vystupovala.

I. Albert

Vinohradský bar. Já a Láďa, můj kamarád a spolubydlící. Byl jsem v Praze nováčkem. Teprve před dvěma měsíci jsem natrvalo odešel ze Vsetína. Láďa mě přesvědčil, abych v Praze zůstal. "Žije tu sice hodně lidí, ale tím pádem jsou tu i příležitosti," naléhal na mě tak dlouho, až jsem se k němu nastěhoval a zůstal trvale. Ačkoliv jsme měli ve zvyku sedávat na barových židlích a občas prohodit pár slov s barmanem nebo s kluky, kteří seděli po našich bocích, na muže, o kterém mi Láďa zběžně pověděl jen to, že je to starší a nemocný chlápek, jsme čekali v koutě, kam nedosahovaly ani odlesky zrcadlové koule na stropě.
"Hele, Milane, pokud nejsi bohatej Čech nebo cizinec, kterej má v kapse dost peněz, aby si tu mohl koupit dobrej bejvák na Vinohradech nebo v Dejvicích, nečekej od Prahy nějaký zázraky," spustil Láďa před třemi dny zcela nečekaně. "Pokud nemáš tuhle vizitku ke vstupu do lepší pražský společnosti, musíš si nějak pomoct."
"Jako jak - pomoct?" ptal jsem se ho nechápavě.
"No prostě si najdeš nějakýho staršího chlapíka, kterej už má v očích smrt, údy se mu nedorkvujou, ale pořád se rád podívá a sáhne si, chápeš?" řekl Láďa a položil mi ruku na koleno. Já ji opatrně sundal a podíval se na něj s otazníky v očích.
"Myslíš, že si za to budu brát peníze? Zbláznil ses?"
"Ale ne, ty trubko. Prostě dědu občas navštívíš, zjistíš, jestli něco nepotřebuje, někdy mu nakoupíš nebo doneseš léky. A sem tam mu prokážeš laskavost tím, že ho třeba pohladíš po vousech nebo se necháš pohladit ty. Protože většina takovejch chlápků žije sama, nemá žádný potomky a někdy ani příbuzný, nechá pak na tebe coby nejbližšího člověka přepsat svůj byt. Ten, co sem přijde, nemá nikoho, to vím nabeton. Znám ho z jedný turistický skupiny. Já se mu asi moc nezamlouvám. Nejspíš bude na blonďáky. Takže ty jseš idální. Chlápek má svůj velkej byt. Rozumíš tomu, co to znamená mít vlastní byt v Praze? A třeba ještě na dobrý adrese?! Už žádnej podnájem. Nebo chceš, abysme do smrti hnili v tom kamrlíku za poloviny našich vejlpat? Doba je zlá. Každej se o sebe musí postarat, jak nejlíp umí. Děda byt už potřebovat nebude, ale my jsme ještě mladý. Když v tom bejváku nebudeš chtít bydlet se mnou, můžeš ho prodat a rozdělíme to na půlku. I tak zbyde na nějakej menší byt pro každýho. Ale vlastní! Chápeš? Vlastní, ty trubko!" dokončil monolog Láďa a v očích se mu leskla bájná představa o bytě. Láďův entuziasmus mě zelektrizoval. Uvěřil jsem, že to má smysl. Jasně. Jedna a jedna jsou dvě. Dvě jsou vždycky víc než jedna. A ze dvou může být několik milionů. Případně jen nějakému muži zpříjemním stáří. Mně to neublíží. Pojmu to jako pečovatelskou službu s pěkným bonusem.
Do baru mezi nás dva dorazil Albert. Vysoký, mírně předkloněný muž. Hlavu měl dohladka vyholenou a na tvářích a bradě šedivý plnovous. Láďa říkal, že je mu dvaasedmdesát let, ale díky své opálené pleti a jasným tmavým očím vypadal mladší. Přistoupil k nám a s téměř otcovskou vřelostí se mi představil. Pevně mi stiskl ruku. Takhle rozhodně tisknou ruce lidé, kteří jsou jen tam, kde nemarní čas. Albert měl medově hluboký hlas. Byl mužný, příjemně voněl. Kdyby byl o čtyři dekády mladší, pravděpodobně by to byl můj typ. Teď jsme seděli naproti sobě. On mi hleděl do očí s otcovskou vlídností a já zaujatě sledoval dlouhou vertikální rýhu na jeho čele s nepředstíraným zájmem dozvědět se o něm něco víc. Albert působil jako lidé, z jejichž přátelství máte dobrý pocit a s hrdostí říkáte: doktora Alberta Fialu znám, je to můj blízký přítel. Možná proto jsem si byl po první hodině známosti jistý, že udržet si pozornost tohoto muže nebude žádná duševní tortura.

II. Biskvit

Rostlinné motivy byly spoutané oblými hranami nábytku, z něhož se odpařovala napouštědla udržující lazury v pravidelných letokruzích. Napočítal jsem víc než sto let. V mistrně zhotovených dveřích bylo vsazeno pískované sklo a za ním sošky nahých mužů na podstavcích. Figury byly z kovových slitin a z glazovaného nebo čistého biskvitu. V předklonu nebo v napjatém postoji, dávajícím příležitost rozehrát každý sval ztepilých těl. Okna zastiňoval tmavozelený samet. Na zemi ležely perské koberce z hedvábné příze. Albert byl obyvatelem muzejního depozitáře, který si sám vybudoval a na nějž byl náležitě hrdý. Atmosféra starého bytu pro mě byla zpočátku tíživá, ale Albert do tohoto prostředí tak dokonale zapadal, že jsem častější návštěvy jeho bytu začínal pojímat jako mimořádné přestupy do jiného světa.
S Láďou jsem sdílel malou garsonku na Jižním Městě. Panelová monstra s miliardami očí vystupovala z ranní mlhy jako obrovští pavouci, předoucí kolem sebe neviditelné nitky nicoty. Esteticky přebujelý Albertův byt byl příjemným šokem. Vytržením. Albert byl kdysi praktickým lékařem. Žil sám a celý život, celou bytost a všechny peníze vtiskl do tohoto starého bytu. Vymodeloval ho jako sochu, na které má každý hliněný díl své místo a zapadá do žlabu jemu určenému. Jeho byt byl odrazem osobnosti. Realizoval se v něm, utvářel jej. A stejně tak nenápadně utvářel lidi, kteří mu byli blízcí. Naplnil je sebou. Čím menší a prázdnější byla duše hosta, tím urputněji ji hostitel plnil zkapalněným kouzlem osobnosti.
Navštěvoval jsem Alberta dvakrát týdně. Trpěl na slabé srdce a diabetes. Potřeboval pravidelnou a pestrou stravu. Vařil jsem mu dvě jídla na několik dní dopředu. Zejména v letních měsících, kdy díky vysokým teplotám nemohl ven, nosil jsem mu léky, obstarával nákupy a stále vařil. A mluvil jsem s ním. Lehával při tom na posteli v obývacím pokoji, v němž měl blízko k televizi a knihovně. Já sedával naproti němu v křesle s vyřezávanými opěrkami a poslouchal. Zpočátku mi vázl hlas. Styděl jsem se před ním. Přerůstal mě nejen výškou a věkem, ale především vědomostmi. A tak jsem jen přikyvoval nebo něco zamumlal, a hned jsem se zalykal nad svou trapností. Jak jsem Alberta začal poznávat, nabýval jsem silnější důvěry v něho i v sebe. Jeho stříbrně lemovaná tvář občas posmutněla. Zjišťoval jsem, že v mnohých oblastech života byl stejně bezradný jako já. Všechny cesty našich rozhovorů vedly jedním směrem. K pocitu osamění. Biskvitoví muži za sklem byli sice krásní, ale neživí. A radost z jejich ukořistění byla prchavější než letitý odér starého sekretáře. Byli svolní k uzamčení za skleněnými dveřmi. Nikam neodešli. Sedal na ně prach. Mlčeli. Chladné a vypočítavé figury. Po desítkách let byla jejich matně bílá pokožka stále nehybná a pevná.

III. Samet

Albert ležel na posteli a četl knihu. Já vařil v kuchyni. Občas mezi námi proběhla běžná konverzace o plánech do dalších dní.
"Milane, pojď sem," zničehonic na mě zavolal.
Odložil jsem nůž, kterým jsem zrovna krájel lilek, a šel k Albertovi.
"Milane, já vím, proč za mnou chodíš," řekl. "Abys věděl, moc si toho vážím. Každej jinej kluk ve tvým věku běhá po barech a užívá si mládí. Ty tu se mnou trávíš čas, staráš se o mě. Přitom o mně skoro nic nevíš. Vím, že ani city v tom nejsou. Jak by takovej mladej kluk moh´ bejt zamilovanej do starýho dědka, jako jsem já."
"Počkej. Ale já..." vyhrkl jsem.
"Nepřerušuj mě, Milane," zastavil mě. "Dejme tomu, že jsem na tu hru přistoupil, protože ses mi líbil od prvního večera. Tvoje přítomnost mi dělá dobře. Jsem už tolik let sám, že to ani nespočítám," pronesl patetickým hlasem a z očí mu vytekly dva malé pramínky, které se vpily do vrásčité brázdy pod nimi. Nikdy takhle pateticky nemluvil. "Abych na samotu nemusel myslet, začal jsem shromažďovat tyhle neživý předměty. Ale všechno je to chladný. Cizí. Někdo to kdysi koupil. Někdo, kdo už dávno nežije. Možná byl jeho život stejně marnej, jako je ten náš."
"Tak hele," prudce jsem se vymrštil z křesla a nasadil rozhodný tón hlasu, "já teda nevím jak ty, ale já rozhodně marnej život nežiju. Mám slušnou práci, mám kde bydlet a kus života mám ještě před sebou. Sám rozhodně nebudu. Nenapadlo tě někdy, že si za to vlastně můžeš sám?"
Albert zvrátil hlavu a dlouze se zadíval do stropu. Zhluboka oddychoval.
"Možná máš pravdu", říkal tichým chraptivým hlasem. "Neuměl jsem brát věci takové, jak přicházely. Stále jsem čekal na něco lepšího. Na lepší ordinaci, na docenturu, na lepšího muže. Stále jsem myslel, že všechno je ještě přede mnou. Že mám dost času. Všechno proteklo pod rukama. Příležitost se o tebe jen otře. Jen do tebe narazí a zase odpluje, pokud ji nechytíš za ploutev a nepodíváš se jí do tváře. Nedokázal jsem ji zachytit. Někdo kolem mě možná uvažoval stejně. Taky stál rovnýma nohama v řece, ve který plavaly desítky příležitostí, otíraly se mu o nohy a on pořád vyhlížel parník s nákladem toho nejlepšího zboží. Možná jsme se minuli. Je to všechno marnost. Všichni jsme marní. Malí a chtiví čolci v malým rybníce. Proto říkám, že i ty jsi marnej. Ale nemusel bys bejt, kdybys uvažoval jinak."
"Jak to myslíš?!" vypálil jsem.
"Když už o nic jinýho, jde přece o peníze, ne? Na těch se dá postavit kdeco. Oboustranně výhodný obchod nemusí skončit krachem. Přál bych si, abychom nebyli jenom přátelé, Milane. Nemůžu se pořád dívat, jak kolem mě chodíš, mluvíš se mnou, díváš se mi do očí. Nevidíš, jak u toho trpím? Kdybych se tě mohl aspoň dotknout. Pokud přistoupíš na to, že budeme milenci, všechno tady, co vidíš, bude tvoje. Nemám nikoho, komu bych byt i s věcmi mohl darovat. To ti Ladislav určitě řekl, než nás seznámil. Můžeš to rozdat, prodat, dělat si s tím, co chceš. Já už se na ty porcelánový chlapy nemůžu ani dívat. Jestli je ti moje nabídka proti srsti, Milane, polož mi klíče na stůl, vyrovnám se s tebou a důstojně se rozloučíme."
Byl jsem z Albertových slov úplně zmatený. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Kroužek se svazkem klíčů jsem měl nasazený na ukazováku a houpal jimi ze strany na stranu, připravený položit je na stůl. Střídavě jsem se díval na svazek a na Alberta. Pak jsem klíče zastrčil do kapsy, zvedl se a bez rozloučení odešel.
Po celou dobu, kdy jsem Alberta navštěvoval, postranní úmysly naší známosti jsem zapuzoval hluboko do podvědomí. Povznášel jsem se nad praktické uvažování, nad Láďův plán, který se postupně přetavil v unikání do jiného, v mých očích lepšího života. Nevím, co mě hřálo víc. Zda Albertova přítomnost, nebo uvědomění si, že magickou hranici v získání sympatií bohatého muže jsem už překročil a postupuji dál. Každopádně jsem nechtěl, aby to skončilo. Nikdy. Albert mě svou upřímností vrátil zpátky na zem. Bavilo mě starat se o něj. Učit se od něj. Sdílet s ním jeho život, který se mi zdál významnější než můj. Jenomže on celý čas věděl o našem plánu. Kalkuloval možná víc než já. Neměl co ztratit. Můj vztah k němu vychládal. Odkryl v sobě starého nadrženého chlapa uprostřed krámů s relativní hodnotou. Z jeho tváře spadla maska. Gloriola nad ním vyhasla.
Když jsem od něj po tomto rozhovoru odcházel, šel jsem neznámo kam. Procházel jsem se dlouho. Přemýšlel jsem nad ním i nad sebou. Couvnout? Teď? To by nedávalo smysl. Napadlo mě, že jde jen o to přijmout pravidla hry, kterou jsem sám rozehrál. Nic víc. Musím dohrát do konce. Nakonec o nic jiného mi na samém začátku nešlo. Láďův zájem na věci sice v průběhu mé téměř dvouleté známosti s Albertem mírně ochladl, ale nikdy jsem nebyl tak blízko cíle jako nyní. V té chvíli jsem byl ještě schopný Alberta litovat. Nejvíc jsem však litoval sebe. Chtiví čolci v malém rybníce... Jenomže Albert byl moje zlatá ryba. Mohl jsem ji nechat uplavat, nebo ji chytit, když se mi otřela o nohu. Rozhodl jsem se pro druhou možnost.

Ilustrace: PanTer

IV. Krev

Mladý a starý muž. Ve shodném pohybu obou těl není nic stejné. Zatímco mladá kůže je pevná, naplněná rudou tekutinou, prosvítající v záhybech, ze starého těla prchá život jako vzduch z nafukovacího člunu. Plnokrevné svaly se vyprazdňují. Obnažují se kosti. Mladý muž se předkloní a jeho hýždě připomínají čerstvě utrženou broskev, vydávající sladkou mízu po pevném stisku. Rychle se napřímí a hbitě odskočí k novému poznání. Tělo starce se shýbá a napřimuje se s obtížemi. Jednoho dne bude tak lehoučké, že se vznese jako balon naplněný heliem. Tělo starce snad může být svérázně krásné. A možná je. Záleží však na okolnostech, za nichž jej člověk spatří.
Od prvního večera, v němž jsem se pokoušel splnit slib, k němuž jsem se Albertovi zavázal, jsem jej stále víc nenáviděl. Díval se na mě lačnýma očima, jak se svlékám. Později jsem jeho pohled nesnesl a vysvlékl se hned po příchodu do bytu, zaběhl jsem do sprchy a pak rovnou k němu do pokoje. Už jsme se ani nevítali, nepovídali si. Přestal jsem vařit, obstarávat mu potřebné věci. Moje návštěvy měly jediný účel - ukojit Albertův chtíč. Někdy se jen díval, jak sedím a masturboval při tom. Jindy chtěl, abych se v křesle nastavil do vyžádané polohy a zkoumavě se mě dotýkal. Přerývaně u toho dýchal. Zřetelně jsem slyšel tlukot jeho srdce. Měl jsem možnost si jej zblízka prohlédnout. Jeho jindy moudrý pohled se proměnil ve zvířecí grimasu. Dech odporně páchl. Chladivé konečky prstů jsem na sobě cítil ještě ve své sprše. Nedokázal jsem však s docházením k Albertovi přestat. Byla v tom jakási posedlost. Fetiš. Fascinovalo mě, jak nad sebou ztrácí kontrolu, jak je vulgární a hrubý. Vzrušovalo ho, když jsem mu sprosťárny oplácel. Zdálo se mi, že v tuto chvíli a na tomto místě jsme oba úplně malí a všední. On ve své nekontrolovatelné touze a já ve svém stárnutí, kterým se mu podobám, ačkoliv jsem zatím poměrně mladý.
"Do hajzlu, proč se mě vůbec nedotýkáš, Milane?" zeptal se Albert ve chvíli, kdy jsem podle intenzity jeho dechu a pohybu rukou odhadoval, že se brzy uspokojí a já vypadnu.
"Já, já nevím, Alberte. Nemůžu."
"Proč?" tázavě se na mě díval a nervózně si proplétal plnovous mezi prsty. Zřejmě tušil moji reakci. Obával se skutečného ponížení. "Zkus to, prosím. Taky jsem vypadal jako ty. Možná i líp. Nemysli si, že ty budeš v mým věku vypadat jinak. Tohle se mnou udělal čas. Zkus si to představit a sáhni na mě. Neboj se," cedil škodolibě mezi zuby, vzal mi pravou ruku do své a natahoval ji k vlhkému narudlému penisu. Vyškubl jsem se, on mě znovu pevně uchopil a držel. Levou rukou jsem jej odrazil zpátky na postel. Žuchl sebou, až se zatřásly parkety. Sledoval mě prázdnýma očima a těžce dýchal. Zatočila se mi hlava. Celý pokoj, zelené závěsy, sošky ve vitrínách, všechno se mi smálo. V jeho tváři jsem spatřil zřetelný posměšek. Vysmíval se mi. Albertovi a všem němým svědkům kolem nás jsem byl pro smích. Rozběhl jsem se do kuchyně, otevřel příborník, popadl nůž, o jehož čepel jsem se v rozčílení pořezal do dlaně, a vběhl zpátky do pokoje. Chtěl jsem Alberta zabít. Bodat do jeho elastické tkáně tak dlouho, dokud celý pokoj nezalijí litry krve. Nemyslel jsem na to, co bude potom. Chtěl jsem zabít Alberta a s ním živou budoucnost, která se mi vysmívala do tváře.
Přiběhl jsem k němu s nožem v ruce. Po rukojeti začala stékat krev z řezné rány na dlani. Vztáhl jsem ruku a chystal se bodnout, když jsem si uvědomil, že Albert se nebrání. Nekryje si tvář. Nesnaží se utéct. Ležel ve stejné poloze, s úšklebkem ve tváři. Nedýchal. Byl mrtvý. Na bílém čele usychaly drobné krůpěje potu. Karmínový nádech kolem úst a na krku se měnil v popelavě šedou, strnulé svaly povolily. Jeho úšklebek neznamenal výsměch, ale křeč způsobenou posledním srdečním stahem, po němž se tok v krevním řečišti úplně zastavil. Umíral, když jsem se jej chystal zabít. Nůž mi vypadl z ruky. Klekl jsem si na zem a chvíli ho pozoroval. Pak jsem si olízl krev z dlaně, oblékl se, nůž lhostejně sebral, opláchl nad dřezem a uklidil zpátky do příborníku.
Nevím, jestli z umírajícího člověka skutečně prchá jakási energie, která změní proud času a vtáhne do děje další bytost, která zápasu člověka se smrtí přihlíží, nebo zda se pokoj proměnil jenom v mé hlavě. Nemohl jsem tam s Albertem zůstat ani vteřinu. Věděl jsem, že musím odejít. Musím pryč. Nechal jsem vše, jak to Albert zanechal. Nevzal jsem si s sebou nic. Napadlo mě zavřít dveře do pokoje, v němž jeho tělo vychládalo. Snad proto, aby mě nepronásledovala všepohlcující energie, která z mrtvého vystupovala. Odešel jsem a už nikdy se tam nevrátil.

G.

červenec 2022


STÍNOHRA

Dívám se na svou fotku, na jejíž rubové straně je ostrými tahy modře napsáno "Vítek 1977", a nemůžu tomu uvěřit. Takhle jsem vypadal!? Obličej jako obrýlená tučná kobliha s ruměnci na tvářích. Z koblihy trčí podivně sestříhané vrabčí hnízdo. Sedím na lavičce, z pruhovaného trička mi leze pupek, do krátkých kalhot se téměř nevejdu, křením se a v pravé ruce držím zmrzlinu. Ve čtrnácti letech se člověk vůbec nezamýšlí nad tím, že by měl zapózovat, tvářit se důstojně. Nepudí ho k tomu ani potřeba uchovat svoji podobiznu pro další pokolení. Nenapadlo to ani mého tátu, když mě fotil. Tuším, že jsme byli na Komenského náměstí. Bydleli jsme tenkrát v Budovcově ulici na Žižkově. Žižkovský vrch s pozvolně řídnoucími ulicemi shlížel k vltavským nábřežím velmi melancholicky. Asanace probíhaly zatím jen u jednotlivých činžáků. Fasády a pavlače byly podepřené dřevěným lešením, dokud trámy nezplesnivěly. Dům pak nebylo čím podepřít a bylo jednodušší jej prostě zbourat. Rodičům nabídli byt na teprve se rodícím sídlišti Modřany. Všichni jsme věděli, že žižkovská zastávka je dočasná a dny naší ulice jsou sečteny. Pod kostkami staré dlažby tikaly hodiny, jejichž ručičky brzy zahájí mohutnou detonaci. Nemyslel jsem na to. Nábytek v opuštěných domech byl skvělými kulisami na hraní. I přes varování rodičů jsme s kamarády prolézali schodiště až na půdy pavlačových domů. Ze střešních krovů byly dávno sundané krytiny. Prodlévání pod širým nebem, ve výšce několika desítek metrů nám dopřávalo nadhled nad šedým světem někde tam pod námi. Pásky jsme podlézali. Varování rodičů bylo pověstným hrachem házeným na zeď. Od pádu jen krůček. Kuličky hrachu na zemi jsou nebezpečné. Kličkovat mezi nimi je vzrušující.

Mými kamarády byli jen Tonda a Pavel, spolužáci ze stejného ročníku. Tvořili jsme trojlístek outsiderů. Tonda nosil silné brýle a žil jenom s otcem. Tondova maminka zemřela na rakovinu prsu krátce po jeho narození. Byl stejně hubený a zamlklý jako jeho otec. Zbyli si jeden pro druhého. S Tondou mě seznámil Pavel. Ten jediný Tondu rozmluvil a přiměl jej opouštět na pár hodin malý byt v Husitské ulici, do něhož se po skončení vyučování zavíral a nevycházel. Dodnes nevím, proč si Pavel vybral za kamarády zrovna mě a Tondu. Jako jediný z našeho trojlístku byl premiantem, měl oba rodiče, netrpěl nadváhou a holkám se líbil. Přesto se nesnažil zapadnout. Byl příliš povznesený. O našich spolužácích říkával, že jsou to pitomci, kteří ničemu nerozumějí. A až on, Pavel Jarolímek, vydá sbírku básní, všem ukáže, jak malí proti němu jsou. Věřil jsem mu. Ačkoliv jsem nevěděl, kde bere čas na psaní básní a nikdy jsem od něj žádnou nečetl, při Pavlových fatálně znějících slovech jsem měl pocit, že se účastním něčeho, co přesahuje bezvýznamné potyčky a problémy našich vrstevníků. Na té půdě, do níž skrze krovy svítilo slunce, jsem si pod blankytnou oblohou, povznesený nad prostotou běžného života, vysnil mnohé životní mety, o jejichž uskutečnění jsem nepochyboval.

S Pavlem jsme se scházeli častěji, protože u Tondy nikdy nebylo jisté, zda dodrží slovo a přijde odpoledne na půdu. Pavel odcházel před setměním, aby ho doma nehledali. A já, který jsem bydlel ve stejné ulici, zůstával jsem na půdě pod širým nebem sám. Bavilo mě sledovat lidi za okny bytů v protějších domech. Uspořádání pokoje jako na dlani. Ve třetím patře vlevo koukají na televizi, pod nimi nějaká žena žehlí a napravo od ní někdo usnul na gauči. Mnozí nájemníci si střežili soukromí a zatahovali závěsy. Při delším pozorování jsem spatřil okno bez záclon. V pravém koutě obdélníkového otvoru se jasně rýsovala postel, v levém psací stůl, na němž byly ledabyle pohozené knihy, některé rozevřené. Pokoj projasňovala stolní lampička, jejíž podstavec, hrdlo a stínítko tvořily nedělitelný celek z bílého skla. Na parketách se procházel stín mužské postavy, která přistupovala k oknu. Náhle se v okně zjevil do půli těla svlečený muž. Otevřel obě okenní křídla, aby do pokoje vpustil čerstvý vzduch květnového večera, do rukou vzal činky a rozepjal paže, na nichž mu naběhly svaly spletené do zduřelých uzlů. Konečky dlouhých světlých vlasů mu zvedal vánek vstupující oknem do pokoje. Při zapažení se prudce nadýchl. Vzduchem vyklenutý, silně ochlupený hrudník vyslal signály mým očím, které mozek dopravil do pubertálního klína. Ukryl jsem hlavu za okraj zdi, abych muže mohl nepozorovaně sledovat. Přece jen se ještě zcela nesetmělo a mně se zdálo, že muž se dívá mým směrem. Téměř nahých mužů jsem za čtrnáct let svého života viděl nesčetné množství. Na plovárně, na dovolené u jezera, při tělocviku. Minul jsem je bez většího zájmu. Nepodařilo se jim prorazit mou snahu myslet především na holky, musel-li jsem na ně vůbec myslet. Ten muž v okně byl jiný. Všechno bylo jinak. Líbil se mi on. Líbily se mi pohyby, které dělal. Svoje tehdejší pocity bych nedokázal blíže pojmenovat. Něco jako zmatek? Náhlá srdeční arytmie. Zcepenění. Probuzení svalu, o jehož funkci jsem dosud příliš nedbal. Čeho jsem se bál? Z podivného rozrušení mě vytrhl mokrý diskomfort v trenýrkách. Muž ještě několikrát předpažil, předklonil se, zapažil, připažil, vydýchal se a zmizel v útrobách pokoje. Já se po čtyřech doplazil ke komínové zdi, opřel se o ni, dlaní zkoumal "trenýrkovou potíž" a byl dokonale mimo sebe.

II. 1978

Neměl jsem holku. Spolužáci se před dívkami spíše předváděli. Jako jeleni v říji před laní demonstrují svoji sílu, aby ten nejsilnější mohl obskočit, kluci se mezi sebou prali, hrdinsky se byli do prsou, když ponížili premianta třídy Pavla a jako prostředky vábících signálů volili papírky s oplzlými vzkazy, které strkali spolužačkám do penálů. Moji neúčast připisovali tomu, že jsem nebyl ani pěkný, ani premiantem třídy. Byl jsem šedou myší, která prokluzovala mezi rozbouřenými adolescentními hormony. Na to, aby se mě snažili přeprat, jsem byl příliš robustní. A za povšimnutí jsem nestál. Tato pozice mi vyhovovala. Ze školy se mnou chodili Tonda s Pavlem. Nebyl jsem osamělý. S novým tajemstvím jsem však zůstal zcela sám. I se svými výčitkami. Trýznily mě. Zároveň však ve mně vzbuzovaly zvláštní uspokojení. Jako rozškrábaný strup. Nehty kůži rozdírají a oddalují hojení, ale na okamžik dopřejí slastnou úlevu. Tak jsem chodil znovu mezi holé krovy žižkovského činžáku a vyhlížel svého blondýna. S kluky i bez nich. A zůstával tam sám až do pozdního večera. Kolem sedmé hodiny večerní se s pevnou pravidelností otevřelo dvojité okno bez záclon a v něm se objevoval do půli těla svlečený muž. Vkrádal se mi do představ. Už celý rok! Netušil jsem, jak bych s ním mohl fyzicky splynout. Představa chlupatého hrudníku, který se při fyzickém zatížení vypíná v mé bezprostřední blízkosti, mi zcela postačila. Bílá lampička a rozečtené knihy. Stíny poletující po pokoji. Vůně mužského potu. Prameny plavých vlasů na mé pokožce. Být v tom pokoji s ním a dívat se. Být tam. Při osamělém toulání Žižkovem jsem bloudil kolem domu, v němž bydlel. Dokola jsem obcházel blok domů a do Budovcovy ulice se vracel stejnou cestou. Doufal jsem, že ho potkám. Uvidím ho zblízka. Potkal jsem ho někdy? Třeba na podzim? Nebo v zimě, kdy byl zahalen do kabátu a plavé vlasy měl ukryté pod čepicí? Možná jsem ho nepoznal. Možná jsem ho viděl i tam, kde nemohl být.

Školní rok se chýlil ke konci. Poslední prázdniny na Žižkově. Osud Budovcovy ulice byl zpečetěný. Zbývalo rozmístění munice a ruka pyrotechnika. U domů se začaly kupit další balíky slámy. Někdy se mi zdálo, že dům pod námi už není. Že byl odstřelen a my se do okolí rozhlížíme z prachového mraku. Chtěli jsme pro náš úkryt ve výšce ještě využít každé volné odpoledne. Dny se prodlužovaly a Tonda s Pavlem odcházeli pozdě, takže muže v okně jsem už pár dní nesledoval.

Jednoho červnového večera jsme se vedle sebe znuděně povalovali na půdě a s hlavami vystrčenými přes okraj domu jsme plivali do závratné hloubky pod námi, když do mě Pavel šťouchl loktem.

"Heleďte, támhle se děje něco zajímavýho," zašeptal a ukázal do okna v protějším domě, "Nějakej frajer si tam muchluje holku."

V okně bez záclon se pohybovaly dva stíny. Chvíli byly těsně vedle sebe, chvíli spolu splývaly. Náhle se oba lidé objevili v okně. Plavovlasý muž a dívka. Líbali se. Mužova dlaň se posunula pod dívčinu sukni a hladila její hýždě. Vysadil ji na stůl, levou rukou shrnul ze stolu knihy, které spadaly na podlahu. Dívka si svlékla tričko. Osvobodila prsa, která se vyhoupla a narazila na chlupatou hráz mužova hrudníku. On zabořil ústa do jejího krku.

"Tak to je parádička, pánové," zajásal Tonda a dýchal si do brýlí, aby naostřil druhé oči.

"Dvě rozinky na pudinku, hravě slíznu, má milá. Zůstaň tady ještě chvilku, chlouba má se vzpřímila," začal veršovat Pavel.

Ve mně bušilo srdce jak koňská kopyta na hipodromu. Hlavu mi zahřívala neznámá tíseň. Cítil jsem, jak mi hoří uši. Do očí se mi draly slzy. Tak takhle to vypadá, napadlo mě. Tak snadné to je. Nejvíce mě však zmátla touha být na místě té dívky. Zavřel jsem oči. Uzamkl se uvnitř sebe. Chtěl jsem zmizet. Nesnažil jsem se nijak předstírat nadšení ze šmírování sexu v okně protějšího baráku.

"Co je, Víťane?" vyhrkl ze sebe Pavel, který si všiml mé neúčasti, "Tebe to nebaví?"

"Je mi nějak divně, kluci," řekl jsem a poprvé měl pocit, že Pavlovi s Tondou nerozumím. Rozvinula se mezi námi deka ze střepů, která nečekaně rozdělila naše, do této chvíle dětinské území. Nebylo radno na ni vstupovat. Cokoliv bych tehdy řekl, bylo by nepřesvědčivé a rozpačité. Poprvé za celou dobu našeho kamarádství jsem se před kluky styděl.

"Hele, Pavle, ten chlap zhasnul," slyšel jsem ještě Tondova slova, když jsem s baterkou sestupoval po schodech dolů. Odešel jsem a kluky tam nechal. Bylo to naše poslední společné setkání mezi krovy.

Ilustrace: PanTer

Za mých čtrnáct let života jsme se stěhovali dvakrát. Z rodných Dejvic, v nichž jsme sdíleli byt s tátovými rodiči, do holešovického bytu čtvrté kategorie. Dům se pak boural kvůli stavbě panelárny a tak jsme se na přechodnou dobu ocitli na Žižkově, opět v demoličním pásmu, než bude dostavěné modřanské sídliště. Domy za námi padaly jak mosty. Nazrál čas k dalšímu přesunu. A tak jsme zase balili. Věcí nebylo mnoho. Provizorium člověka naučí vystačit si s málem. Moje matka se celý rok a půl, který jsme na Žižkově strávili, živila sněním o modřanském tři plus jedna. V duchu trhala kalendář a vyhlížela oranžové vesty demoliční čety. Vidina "lepšího příštího" ji držela nad vodou, když za skříněmi smývala plíseň ze zdi a prádlo věšela na šňůře napnuté od kuchyňských kamen k okenní klice. Se skřípěním zubů, leč statečně. Brzy bude mít balkon přes celé patro! Podle mě si šedou monotónnost obřích panelových krabic neuměla představit. Zdálo se, že tohle bylo smyslem systému, v němž jsme žili. Rozleptat nás plísní, rozežrat štěnicemi, naházet do štěrku, abychom pak na obyčejný panelák nahlíželi jako na zámek na Loiře. Dodnes nechápu, s jakou obřadností nám táta líčil, ve kterém patře budeme bydlet, na jakou světovou stranu bude situována ložnice. Že bytové jádro je hnědé jako sauna, kterou viděl naposledy ve vile u Holečků, u nichž za první republiky sloužila jeho máma, a že nízké stropy budou úsporné. S těmi stropy měl pravdu. To ostatní bylo nadšení vyhladovělého občana s výhledem pod obzor socialismu. Mně se líbily oprýskané fasády žižkovských činžáků. Štukové hlavy v úšklebcích, vousatí mudrcové s vyplazenými jazyky, keramické čtverečky různých barev, jejichž pestrost poutala ke vstupnímu portálu domu, zručně vypracovaná kování. Řemeslná kreativita v každém prvku, kterou doceňuji až dnes. Mezi oblými zábradlími a uzavřenými dvory bylo člověku hezky, byť kov se měnil ve šrot a zasypávala jej omítka.

Balíky slámy byly navezené k našemu domu. Ke dveřím postupně najížděly modré avie, pod jejichž plachty lidé skládali svoje malinké bytí, aby ho mohli přesadit mezi betonové skruže, na jíloviště rozježděné od tatrovek. Nový dekret, nová půda, nový začátek. S tátou jsme vynášeli krabice se skleničkami zabalenými ve zmuchlaném Svobodném slově, které páchlo tiskařskou černí, a čekali na příjezd stěhováků. Znuděně jsem se opíral o sloup pouličního osvětlení a nastavoval tvář odpolednímu slunci. Do ulice vjel zelený robur a zastavil u domu uprostřed ulice. Vyskočili z něj dva dlouhovlasí muži. Jeden z nich měl pruhované tričko, džíny a dlouhé plavé vlasy. Byl to ON. Všechny mé smysly byly rázem v pohotovosti. Upřeně jsem sledoval, jak oba muži vynášejí nábytek do auta. Zkoumal jsem tvář plavovlasého muže. Byl ode mě vzdálený asi třicet stop. Očima jsem absorboval vysoké štíhlé tělo, vrásky kolem očí, když se smál, chlupy na rukou a hrudi pod tričkem, hlas, který ke mně doléhal. Budovcova ulice přestala existovat. Zvětralé útroby domů kolem nás se rozpouštěly ve sladké bolesti. Pocítil jsem silné poryvy větru. Během doby, po kterou jsem svůj objekt pozoroval, se nebe nečekaně zatáhlo nasáklými mraky. Muži opustili nábytek vyskládaný u zeleného roburu a zmizeli ve dveřích. Na chodníku, před zadkem auta byl postavený psací stůl, na něm dvě krabice s květináči a bílá lampička. Ta bílá lampička, která mi zablikala na novou cestu. Lampička, jejíž světlo kreslilo stíny v mých snech, které se mísily se skutečností. Neskutečnou skutečností. Z nebe padaly drobné krůpěje vody. Odlepil jsem se od sloupu a mátožně krok po kroku jsem se blížil k bílé lampičce. Kapky se na bílém skle usazovaly jako drobné slzy.

"Líbí se ti, co?" řekl mužský hlas za mými zády.

Úlekem jsem nadskočil a prudkým otočením se bezděky dotkl mužovy ruky.

"Jestli se ti líbí, tak si ji vezmi. Koukáš tu na ni, jak na boží zjevení," řekl s úsměvem plavovlasý muž.

Stál jsem jak opařený, neschopný slova.

"Dělej, za chvíli bude pršet. Naházíme to tam a jedeme," volal ten druhý, když vybíhal z domu na ulici.

"Hele, mladej, tu máš. Vem si to a upaluj. Já už to nepotřebuju," řekl blonďák, vrazil mi do ruky lampičku a odstrčil mě stranou, aby oba mohli nasoukat psací stůl do zbývajícího prostoru v malém roburu. Za chvíli zelený náklaďáček nastartoval, vypustil oblak černého dýmu a začal se ztrácet za rohem ulice, která zanedlouho zmizí s ním. Před zatáčkou se těsně minul s modrou avií, která přijížděla k našemu vchodu. Spustil se prudký liják.

Demolice žižkovských domovních bloků byla událostí. Demoliční pracovníci v bílých helmách z obřích cívek rozvíjeli kabely kolem cihlových skeletů a o něčem zaníceně diskutovali. Každých deset minut se zdálo, že už přijde poslední povel k výkonu popravy, ale asi třikrát během hodiny se bílé helmy srocovaly a tváře pod nimi byly vážné. Celé to plošné vyhlazování zděděného majetku po našich dědech mělo absurdně vážnou atmosféru. Pak se to stalo. Oranžový amplion jednoho z pracovníků ostře zavelel, aby se přihlížející, na něž dohlíželi příslušníci Veřejné bezpečnosti, drželi v bezpečné vzdálenosti za páskou. Výbuch. Domy ze spodních pater vyplivly prachovou vlnu, do níž se postupně zhroutily. Ze střechy se vzneslo poplašené hejno vlaštovek. Obletěly prachový oblak a zmizely v dálce. Malé tečky na obloze. Malé tečky za jednou životní kapitolou.

III. 2018

Prošel jsem spoustou komnat. Některé z nich jsem jsem uzamkl a otevřel je až po mnoha letech od jejich nalezení. Pro muže jsem dnes na několik nocí milencem, na několik let partnerem a na milióny let sám. Žiju tak, jak se dá. Rád bych se někdy vrátil do Budovcovy ulice. Ohlédl se za svou tučnou chlapeckou tváří a vyhlížel muže v okně. Toho prvního, který mi umožnil projít se první neznámou komnatou. Nikde v Praze nemám umístění pro vzpomínky. Nějaký pevný bod. Kulisy jsou rozebrány. Místo nich stojí panelové domy. Žižkov se zčásti proměnil. A chladně schematické modřanské sídliště mě zastihlo dospělejšího a vážnějšího. Po cestě jsem poztrácel Pavla s Tondou. Tonda zůstal s tátou v Husitské ulici a v září roku 1978 nastoupil do prvního ročníku učení. Pavel byl přijat na gymnázium a ještě toho léta se odstěhoval na Petřiny. Kde je jim konec, to nevím. Dodnes však mám bílou lampičku. Stojí na psacím stole. Když bloudím temnými komnatami, rozsvěcím si ji. V jejím světle si promítám stíny Budovcovy ulice, stíny pokojů ve starých činžácích i siluetu plavovlasého muže. V bílém světle zůstal poslední rok dětství.

G.


Břehy

Byl jsem vodou

V březích pevně usazenou

S tvářemi z leknínů

Odlesky v šupinách

Hledaly slunce

V bezmračném podnebí

*

Dnes jsem vodou

Vylitou z břehů

Záplavou pochybností

Lekníny zetlely

Pod kalným nebem

Přívaly vody

*

Už nechci proudění

Co unáší mě k zapomnění

*

2. září 2022


Matce

Nevím nic o životě.

Ty všechno víš.

Z principu věku.

Kristova léta nesou kříž.

Šimon z Kyrény nepřichází.

Mluvíme k sobě stejnou krví

a přece se naše řečiště neprotnou.

Ředí je tvá domnělá moudrost

a vzdálenost našich tepen.

Promění se v kalnou vodu.

Ptám se tě, kdy ti v životě bylo nejhůře.

Říkáš, že jen jednou, je to už dávno,

když jsi chodila do školy.

Chrání tě růžová clona z ideálů a strachů.

Krovy z končetin porcelánových panenek.

Malé město, jeden byt,

jedna postel, jeden muž.

Celý tvůj život, jak má být.

A můj?

Chtěl bych ti říct, že nevím, v čí posteli ulehnu dnes

a kde se probudím zítra.

Chtěl bych ti říct, že někdy usínám s touhou,

aby nepřišel další den.

Ve velkém městě, v mnoha bytech,

v mnoha postelích, s muži.

Přetínám cévy v boji často marném.

Rudý potok nepohne mlýnským kolem,

sevřen mužskou pěstí

do moře nedoteče,

nedaruje život.

Nic z toho ti však nepovím.

Mlčíme.

Společný pramen v nás tepe.

Řeka šumí.

Trapné ticho.

I když jsme dva cizinci na území padlých,

přesto tě mám rád.


KŮŽE

Odemykám dveře a vcházím do setmělého bytu. Nikdo živý tam nečeká. Vítá mě jen starý nábytek, kytky, ve váze na stolku tři řezané gladioly, které odspodu postupně odumírají, hromádka vypraného prádla a ticho. Zase přicházím v pozdní hodinu. Až si kolem půlnoci budu nařizovat budík na půl šestou ráno, budu se proklínat. Nyní ve mně ještě šumí uvolněná společenská nálada a čtyři deci prosecca. Na věšák odložím panamák a sako a jdu otevřít okna. Celý den jsem nebyl doma. Od té doby, co jsme s Francescem našemu vztahu uštědřili poslední ránu a on odletěl do Říma, snažím se prázdno v bytě i v životě naplnit úniky do společnosti. Z kanceláře odcházím na (většinou marnou) schůzku s nějakým chlapem - potenciálním partnerem, na setkání různých spolků, na kafe s kamarádem nebo do kina. Jde jen o to nebýt doma a nemyslet na to, že až se Francesco vrátí z pracovního pobytu v Římě, rozdělíme postele, skříně, psací stoly a obrazy a definitivně se rozejdeme. Fyzicky. Když jsme tento domov tvořili, nenapadlo mě, že budu počítat dny do jeho demolice. Do exploze, která nás dva rozstřelí na různé strany světadílu. Vrací se do Itálie. Je to nevyhnutelné. Je to moudré. Snažím se být moudrý. Každý nový začátek člověka nadopuje adrenalinem. Nemá smysl žít na systému hnijících kořenů, které zaostávají v růstu.
Odpolední slunce naplnilo byt nehybným dusnem. Otevírám proto okno v obývacím pokoji a dveře na balkon v protější kuchyni, abych vytvořil průvan. Udělám pár kroků po dřevěných prknech, opřu se o zábradlí balkonu a rozhlížím se po prostoru, který uzavírají čtyři strany stoletých cihlových valů s okny a balkony jako je ten, na kterém teď stojím. Domy a jejich dvory. Uzavřený malý svět uprostřed soustavy ulic, chodníků a silnic. Dýchám zhluboka. Noční vzduch je v Praze nejpříjemnější. Zvláště v letních měsících, kdy dlažba a asfalt vstřebávají polední žár, který pak vydechují po zbytek dne. Dvůr našeho činžáku má mělkou půdu, protože pod ním jsou vybudované podzemní garáže. Na dvoře neroste žádný strom, žádný keř. Jenom čerstvě posekaná tráva, kterou udržuje předseda společenství vlastníků. Ještě je tam dřevěný zahradní stoleček se čtyřmi židlemi, na nichž občas vysedávají zaměstnanci firmy sídlící v přízemním bytě. A to je všechno. Teď tam také někdo sedí? Zaostřím zrak. Je po půlnoci, na dvoře se rozlévá pouze matné měsíční světlo. Rozeznávám siluetu osoby sedící na židli. Nespavec? Načerpává energii z ticha a tmy? Nebo se šel ochladit, protože má v bytě horko? Nevypil jsem tolik vína, abych měl vidiny, ale vypil jsem ho dost na to, aby obrousilo mé zábrany a naostřilo zvídavost.

Kresba: PanTer

Zapomněl jsem na popelnice. Na dvoře jsou také popelnice se smíšeným odpadem. Z koše vyjmu zpola naplněný pytel s odpadky, rozhodnutý použít jej jako záminku, abych si záhadnou postavu mohl prohlédnout z větší blízkosti. Třeba je to Marek, náš soused. Zahradní architekt. Kytky mu rostou pod rukama úplně samy. Nejspíš vycítí, že se o ně stará s péčí a láskou. Moje venkovní rostliny každoročně napadají mšice. Postřik je účinný jen několik týdnů. Zeptám se ho, čím je mám zlikvidovat navždycky. Jdu dolů po schodech. Moji zvědavost náhle nabourávají pochybnosti. Co když to není Marek? Třeba se na dvůr dostal někdo cizí, kdo nebydlí v činžáku. V tuto noční hodinu na dvoře nikdy nikdo neseděl. V nejhorším případě pytel odhodím do popelnice, pozdravím a zmizím v chodbě. Nebo se mám vrátit do bytu? Proč jsem vlastně tak zvědavý? Co je mi po nějakém člověku, který v noci sedí na našem dvoře? Ráno brzy vstávám. Měl bych si vyčistit zuby a okamžitě zalehnout do postele. Blížím se ke dveřím na dvůr, rozhodnutý svůj záměr uskutečnit.

Vyjdu ze dveří na dlažbu, která před prahem tvoří tmavý čtverec. Ovane mě čerstvý vítr. Čidlo zaznamená můj pohyb a nade dveřmi se automaticky rozsvítí světlo. Moje oči spočinou na místě, kde je stolek a židle. A ten člověk. Je to muž. Světlo zhasne. Tma. Udělám krok dopředu a světlo se zase rozsvítí.

Jasně vidím, že ten muž je... nahý. Úplně. Sedí tam, nohy má rozkročené, ruce sepjaté v klíně. Sedí a mlčí. Asi mě nevidí. Ale jak by mě neviděl, když se nade mnou rozsvítilo světlo, které muselo narušit jeho noční rozjímání ve tmě? A proč je nahý? Logický tok myšlenek svírá paralýza. Na minutu zapomínám, že v pravé ruce držím pytel s odpadky, které chci vyhodit a odejít. Tma. Zase. Najednou se bojím pohnout. Zrak mám otupělý světlem, takže na muže nevidím. To mi dodává odvahu. Nikam nejdu.

"Co tady děláte?" slyším sám sebe, jak polohlasně mluvím do tmavého prázdna.

Ticho.

"Bydlíte tu?" ptám se tmavé siluety.

"Ahoj G.," pronesl příjemně zabarvený a povědomý hlas.

"My se známe?"

"Ano i ne," říká on, "já tě znám velmi dobře. Možná líp než ty sám. Ty mě znáš jen částečně. Řekněme, že jsi mě už párkrát potkal."

Proč ten muž tak zvláštně mluví? Je to nějaký z těch omylů, s nimiž jsem strávil odpoledne bez slibů? Pamatuje si, kde bydlím a hraje tady divadlo? Co to má znamenat?

"Posaď se ke mně," vybízí mě.

"Proč bych si k tobě sedal? Nevím, kdo jsi. A ani nevím, proč tu sedíš nahej uprostřed noci. Možná by ses měl oblíknout a jít se domů vyspat. Já tady vyhodím ty odpadky a odcházím."

"Máš štěstí, žes mě tu dneska zastihnul. Obvykle se míjíme. Když tady sedím, ty jsi většinou pryč. Posaď se na chvíli ke mně."

Pokročím směrem ke stolu, u něhož sedí. Rozsvěcí se světlo a já mu vidím do tváře. Někoho mi připomíná. Netuším sice, kam jej mám zařadit, ale vím, že tu tvář znám. Má tmavé vlasy, prokvetlé šedinami, vousy, tmavé obočí a pod ním tmavohnědé oči. Jsou tak výrazné, že i z větší vzdálenosti nejdou přehlédnout. Muž je mi sympatický. Zrak mi spočine na jeho těle. Silné nohy, pěkně tvarovaná lýtka. Celá situace je tak nepravděpodobná, že za svůj pohled na nahé tělo se stydím víc než kdykoliv jindy. Neubráním se však zvědavosti. Jdu k němu blíž. Odložím pytel s odpadky, odsunu židli vedle něho a přisedám. Čidlo ještě stále reaguje a světlo svítí, mohu si jej tedy prohlédnout zblízka. Cítím jemné napětí. Možná je to tím vínem nebo tím, že v posledních měsících se drolí mé zábrany, ale nebojím se. A pak mi to dojde. Muž je mi strašně podobný. Ten tvar nosu. Rty. Oči. Tělo. Užší ramena a silná stehna. Vypadá jako já, ale je jiný. Je starší. Ano, starší. Je starý. Možná je mu sedmdesát? Ví, jak se jmenuji, ale jsem si jistý, že se mnou nikdy nemluvil. Je to zvláštní.

"Je to zvláštní," říkám mu.

"Co?"

"Nikdy jsem tě neviděl. Teda aspoň myslím. Ale mám pocit, že tě znám. Vypadáš jako můj o dost let starší brácha. Sedíš tu nahý, na našem dvoře, víš jak se jmenuji. To ti nepřijde zvláštní? Co tady vlastně děláš? A proč jsi teda nahý?"

"Protože jsem hodně dával a málo si bral."

"Tomu moc nerozumím."

"Život je horská dráha. Jednou jsi dítě. A jsi šťastné dítě, protože rodiče tě mají rádi. Jsi nahoře. Jednou zase dospíváš a s přívalem otazníků ztrácíš pevnou půdu pod nohama. Jedeš dolů. Když dozraješ, nabudeš krásy a sebevědomí. A nepočítáš minuty. Nepočítáš pohledy. Nepočítáš přátelé. Hledáš kompatibilitu a nacházíš zklamání. Ale jsi mladý a zdravý. Jsi nahoře. Příliš dáváš a málo si bereš. Jsi takový?"

"No abych řekl pravdu, nevím." Zamyslím se. Stále hledám nějaké rozumné vysvětlení pro tuto situaci, v níž jsme se oba ocitli. Zvolené téma se mi zdá poněkud osobní, ale muž ve mně vzbuzuje důvěru. Sedí vedle mě a je zcela obnažený. Mluví upřímně a věcně. Ke všemu se zdá, že za temnými okny bytů, které nás obklopují, všichni spí. Rozhostilo se úplné ticho. Slyším ozvěnu našich hlasů, odrážejících se od stěn vnitrobloku. "Mívám pocit, že si více beru než dávám," navazuji na rozhovor. "Někdy si dokonce připadám sobecký." Zkrabatím čelo a posmutním.

"Být zdravě sobecký není špatné," snaží se mě uklidnit. "Chtěl jsem ti říct, abys neměl strach."

"Strach? Jaký strach? Z čeho?"

"Prostě strach ze života. Vím, že tě někdy přepadá a vysiluje."

Skloním hlavu. Dívám se na své ruce. Trochu se třesou. Pak zvednu zrak k muži a zadívám se mu do tmavohnědých očí, které naplnil výraz soucitu. "Někdy jo," přisvědčím mu. "Ale proč mi to říkáš? Má to snad nějakou souvislost s tím, že tu sedíš takhle? Nahej?

"Souvislost to má. Býval jsem oblečený jako každý normální člověk. A pěkně oblečený - dával jsem si záležet. Moje oblečení pokaždé vyjadřovalo vnitřní rozpoložení. Když jsem se cítil sám a bez radosti, nosil jsem černé. Maloval jsem si černé linky kolem očí a na krku nosil velký kříž z chirurgické oceli. V lepším období jsem se oblékal do barevných košilí. Vlasy jsem měl taky různě barevné. Zelené, modré, duhové. Když se dneska zamyslím, bylo to bláznivý," zasměje se. "Člověk stále něco hledá. Hledá způsob, jak se vyjádřit. Jak jednat s lidmi. Jak se ukotvit. Když mi bylo asi třicet let, vyměnil jsem barevné oblečení za bílé. Bílá je barva čistoty, to víš. Šel jsem blíž k lidem. Přiblížil jsem se k mužům. Toužil jsem po přátelství. Po pěkným přátelství, ve kterým si muži dávají víc než běžní kamarádi nebo bratři. Měl jsem prostě nutkavou potřebu najít přítele. V bílém. Hledal jsem všude. Navštěvoval jsem rozmanitou společnost, kavárny, bary. Zaplétal se do diskuzí. Díval se lidem do očí a hledal v nich přízeň. Touha po příteli byla nesnesitelná. Několik mužů se mnou ušlo kus cesty. Každý si ze mě něco vzal a zanechal na mně červenou skvrnu. Bílá barva je dráždila. Každý přítel, který šel chvíli vedle mě, můj bílý oděv potřísnil červenými kaňkami. Možná nevědomky. Z nějaké vnitřní, mně neznámé pohnutky. Když přítel zjistil, že z červených kaněk je velká skvrna, zmocnil se ho odpor a opustil mě. Za tu dobu, co jsem marně hledal přítele se moje bílé oblečení změnilo v rudé páchnoucí hadry. Hnusná červená sněť. Od límečku až k nohavicím."

Poslouchám a nedýchám. Svírá se mi hrdlo. "A-a-a co jsi dělal pak?" vytlačím ze sebe.

"Co bych dělal? Svlékl jsem ze sebe ten rudý nános a uvědomil si, že moje místo je tady."

"Kde? Tady na dvoře?" ptám se trochu nechápavě a zrakem měřím dvůr od zídky k zídce. Je skoro tma, svítí pouze měsíc a dvůr působí útulně a přátelsky. Obklopují nás cihlové masy. Chrání nás.

"Ano. Tady na dvoře. Tady je moje místo. Sedím tu sám a nahý. Být nahý je přirozené. Nejpřirozenější. Sleduji život za okny. Každodenní, prosté příběhy lidí, co tu žijí. Někde se hádají, někde se smějí, jinde se milují. Často tu zaznívá dětský pláč. Jako třeba teď. Slyšíš?"

Opravdu. Nastražím sluch a zaslechnu dětský pláč. Zleva. Zprava. Za námi. Ze všech stran se ozývá dětský nářek. Je ho plný dvůr. Za několik minut utichá.

"Sleduju život za zdmi domů. Mě si nikdo nevšímá. Pro ostatní jsem neviditelný. A je mi tak dobře. Už nevidím barvy, nehledám přítele. Jsem smířený se svým místem tady. Na dvoře." Muž zhluboka povzdechne a zmlkne. Oba mlčíme.

Mužova upřímnost mě zaskočí a dojímá. Něco mu dlužím. Chci mu nějak oplatit jeho otevřenost a zbavit ho smutku, který se vykreslil v jeho tváři i hlase. Rozhodnu se vysvléct. Vstanu a postupně odkládám svršky, dokud nejsem úplně nahý. Usedám zpět vedle něho. Díváme se na sebe. Dva stejní lidé. Rozdílní jen ve fázích biologického stárnutí. Toho zcela nevyhnutelného rozpadu a následného zániku. Toužím pocítit jeho kůži na dotek. Prozkoumat všechny záhyby času na jeho těle. Položím mu prsty na prsa. Kůže připomíná zmuchlaný papír, který se marně snažím narovnat. Kolem klíčních kostí se krabatí a v okolí bradavek je povislá. Muž má mírně vyklenuté břicho a stále pevná stehna. Nohy má vlastně docela mladistvé. On mi pokládá dlaň na stehno. Hmatem zkoumáme naše těla a ani jeden z nás není viditelně vzrušený. Nevím proč. Mám pocit, že se dotýkám vlastního otce nebo bratra. Nebo sebe? Jenže ten pocit je tak cizí. Ta pokožka je cizí. Vrásky, povadlé maso, papyrově jemná a zvrásněná kůže. Všechno blízké a přitom neznámé.

"Jednou budu vypadat jako ty," pronesu k muži, zavřu oči a pokouším se uchovat si jeho podobu v paměti.

Muž se najednou zvedne ze židle. "Měl bys jít," důrazně ke mně pronese. "Prosím, odejdi. Teď hned."

S leknutím vyskočím. Mužova reakce je nečekaná.

Ovládne mě zlost. "Myslel jsem, že budeme přátelé! Možná já a ty. Možná jsme ti, který hledáme, nemyslíš? Proč by ses mi jinak svěřoval? Proč bych ti jinak tolik rozuměl? Já ti rozumím, slyšíš?!"

Muž pravou rukou ukáže ke dveřím na domovní chodbu. "Musíš odejít! My dva nesmíme být přátelé. Už bys mě neměl nikdy vidět. Snaž se o to, abys mě už nikdy neviděl. Abys tu jednou neskončil místo mě. Já zůstanu tady. Dokud nezestárneš. Budu tě sledovat. Ty jdi zpátky. A slib mi, že už se nikdy neuvidíme".

Neprotestuji. Pociťuji jen vztek a lítost. Posbírám svršky a běžím do dveří. Do košile si otírám slzy. Rozrazím dveře a vběhnu do černé chodby. Prchám po schodech nahoru. Pořád výš a výš. Schodiště je nekonečné. Stále běžím a běžím.

* * *

Nepříjemné pípání protrhne síť spánku. Rukou lovím na nočním stolku, abych vypnul ten šílený zvuk. Mátožně zvedám hlavu a pokouším se vstát z postele. Je půl šesté ráno. Bolí mě těžká hlava. Sbírám odhodlání načít další středu v řadě. Otevírám okno do ložnice. Oči mi oslepují syrové paprsky vycházejícího slunce. Zase lituji, že jsem nešel dřív spát. Dnes mám pocit, že jsem nespal celou noc. V kuchyni hledám brýle a kávu. Přesně v tomto pořadí. A nadávám u toho. Na hlavní třídě zazvoní tramvaj. Kolik jich ještě projede, než doběhnu tu svoji, do níž naskočím? Jako včera. Jako zítra. Jako každý den.

G.


POD ČERNÝM NEBEM SPÁSA


Přízemní domky, několik patrových činžáků a zahrádkářská kolonie. Jedna hlavní ulice se stromořadím a tramvajovou tratí. Takové je tohle malé předměstí. Při setmění se na zastávkách rojí hloučky unavených tváří pod kapucemi, které tramvaje rozvážejí na noční směnu do blízkých továren. V bezbarvých mikinách, vatových bundách a sepraných džínách. Čekání si krátí balením cigarety, kterou rychle vykouří cestou od zastávky k vrátnici. Na velkoměstskou módu není čas. Tady nepokrytě vládne život neoholených tváří a nevyspalých očí. Od šichty k šichtě. Ulice má úlohu převozníka. Ani její vzezření si neklade vysoké cíle. Domky do ulic vystrkují nevábně zašedlé fasády, světla za okny jsou rozpitá ve večerní mlze. Po setmění se chodníky zaplní letitými starousedlíky s jejich psy, prostitutkami, vietnamskými obchodníky, kteří zavírají svou celodenní rutinu v krámku, a hospodskými kunčafty. Je podzim. Zahrádky u řeky za čtvrtí spí pod vrstvami tlejícího listí a nesklizených jablek, jejichž pach se vsakuje do ovzduší.

Na hlavní ulici zastaví tramvaj, z níž vystoupí Tomáš. Jeho kroky zamíří do nejvyšší budovy v celé čtvrti. Hotel Bernard. Tři poschodí. Tři hvězdičky, z nichž jedna nesvítí. Recepce s malým zázemím, šest pokojů, podkrovní byt majitele domu a provozovatele nočního podniku, který se nalézá v suterénu. Tomáš sestoupí po čtyřech schodech, projde pod neónovým nápisem "OPEN" a pohltí jej šero, jímž problikávají červená světla chodby vedoucí k baru. Za barem, nad nímž visí desítky dřevěných předmětů falického tvaru, stojí mladík v tílku, který do pultíku nad barem zavěšuje pečlivě vycíděné skleničky. Před barovým pultem jsou tři oblouky koženkových pohovek, před nimiž stojí malé stolky s červenými svíčkami ve skle. Tomáš přikročí k baru a vyhoupne se na jednu ze stoliček.

"Nazdar Honzo."

Kluk v tílku odvrátí soustředěné oči od skleniček a zaznamená Tomášův smutný pozdrav.

"Čau Tomíku. Co je? Dneska nějak bez nálady. Co si dáš na rozjezd?"

"Máš víno?"

"Nemám. Domácí ho doveze zejtra."

"Tak colu s rumem," poručí si Tomáš a podívá se ke dveřním s korálkovými závěsy. "Kolik jich tam je?"

"Dneska asi šest. Docela bída. Ale chlastaj za celej regiment," řekne Honza a otráveně mávne rukou na poloprázdný bar za sebou.

Tomáš dopije poslední lok nahořklé coly, sesedne ze stoličky a zamíří ke korálkovým závěsům. Zastaví se před obdélníkovým zrcadlem odrážejícím jej od vlasů až po špičky bot. Tomáš je vysoký, dobře rostlý blondýn. V černých kalhotách s ošoupanými koleny, modré košili a černé kožené bundě, jejíž lemy otrhal zub času, vypadá trochu sešle. Nic lepšího dnes na sebe nesehnal. Nezáleží na tom. Stejně to všechno půjde rychle dolů. Podstatná je jeho vlastní kůže. A tu za pětadvacet let života čas opotřeboval jen tolik, aby byla stále pevná a plnokrevná. Protáhne se, dlaní prohrábne vlasy, mrkne na Honzu a zmizí za korálky.

Prostorná temná místnost. Nalevo od dveří je velká červená koženková postel, nad ní tři obrazovky, na nichž ve smyčce běží porno ve třech variantách. Uprostřed je pět bílých kabinek s fotkami kluků. Čtyři z nich jsou obsazené. Jedna má otevřená dvířka, za nimiž je červená sedačka a malá obrazovka nabízející stejné porno jako jedna ze tří obrazovek nad postelí. Napravo je úzká chodbička s toaletami a dveřmi do dalších dvou místností s koženkovými pohovkami. V jedné z nich jsou pohovky seřazené v řadě za sebou jako v kině. Před nimi je na zdi zavěšená velká televize. V tmavých prostorách bloumají muži. Procházejí se, koukají po sobě, dělají posunky. Některý si sedne na pohovku, civí na porno, rozepíná poklopec a začíná masturbovat. Jiný se chvilku s někým domlouvá a pak spolu zapadnou do bílé kabinky, kterou před chvílí opustil jiný muž. Modré světlo z obrazovek mu na okamžik ozáří tvář, než zmizí ve tmě chodby. Tomáš vejde do prázdné kabinky, na níž je fotka s jeho tváří a obnaženým hrudníkem, na háček pověsí bundu, usadí se v červeném křesílku a rozsvítí měkké světlo signalizující, že návnada je na háčku. Čeká. Nudí se. Porno na obrazovce viděl asi tisíckrát. Dokázal by přesně popsat, jak scény na sebe navazují. Je to stále dokola. Líbání, kouření, rimming, nakonec anál. Zezadu nebo na misionáře. Gymnastické výkony. Vyumělkovaní roboti s otvorem na prachy, pomyslí si.

Pootevřou se dveře kabinky a dovnitř nahlédne nějaký muž.

"Je tu volno?" zeptá se najistě.

"Jasně. Vidíš tu někoho kromě mě?" odvětí mu Tomáš dost nevrle. Uvědomí si, že nezačal dobře. "Pojď dál. Kdybys neměl kondom, mám ho tady. Buď v pohodě," uklidňuje ho.

Muž vejde do kabinky a zavře za sebou bílé dveře. Rozhlíží se po malém čtvercovém prostoru, jednou rukou žmoulá čepici a druhou si upravuje brýle na nose. Působí nejistě.

Tomáš si muže se zájmem prohlíží. Všimne si, že je hezký. Věkově mezi pětačtyřiceti a padesáti lety. Tmavé vlasy, na skráních prošedivělé. Modré oči. Docela urostlý. Mužný typ. Nejspíš zase nějakej taťka, proběhne Tomášovi hlavou zkušenost z praxe. Uchopí mužovu ruku, vyjme mu z ní čepici, kterou odloží na opěradlo křesílka. Jednu ruku mu vloží pod svetr a nahmatá chlupy na lehce rostoucím bříšku. Pokouší se muže přivést k uvolnění. Muž vnoří prsty do Tomášových vlasů a začne mu masírovat hlavu. Dívají se jeden druhému do očí. Když Tomáš uchopí pásek u kalhot a začne jej rozepínat, muž se náhle zarazí a poodstoupí.

"Co je ti?" tázavě na něj pohlédne trochu dotčený Tomáš. "Jestli to nechceš ode mě, tak si to běž udělat na pohovku a uvolni místo jinýmu."

"Nechci," vydechne muž. "Vlastně chci něco jinýho."

"A co teda?"

Muž chvíli rychle oddechuje, než sebere odvahu.

"Chci čas s tebou strávit nějak jinak. Klidně ti za to zaplatím," řekne.

"Jak jinak? Jestli myslíš nějaký tvrdý hrátky nebo fisting u tebe doma, tak na to zapomeň. To neudělám ani za milion. Buď tady nebo nic," pronese rozhodně Tomáš, opře se o křeslo a složí ruce za hlavu.

Muž se napřímí a pohlédne Tomášovi do očí. Tomášovi se zdá, že muž má oči zalité slzami.

"Promiň, neupřesnil jsem ti, o co mi jde. Zaplatím ti klidně stonásobek, když se mnou strávíš večer a dovolíš mi bejt vedle tebe. Když se projdeme, budeme si povídat. Když se necháš obejmout a budeš poslouchat, co ti říkám. Už mě pak nikdy neuvidíš. Slibuju. Zaplatím ti dobře," muž zajíkavě dokončí větu a sevře rty.

Tomáš na něj nechápavě zírá. Přistihne se, že má otevřená ústa. Buď je to cvok nebo nějakej zoufalec, kterej mě někam zaveze, a za pár měsíců budu ležet na soudní palologii, zřízenej, že mě ani vlastní máma nepozná, říká si. Možná, že kdyby to udělal bezbolestně, ani bych se na něj nezlobil. Pak si se mnou může dělat, co chce. Mně to bude šumák. V tom lepším případě se projdeme kolem řeky, on se mi vypláče na rameni, slušně zaplatí a já pak nějakou dobu nebudu muset páchnout do týhle díry, dokončí úvahu Tomáš a rozhodne se.

"Hlavně tu nedělej plačtivý scény," řekne, uchopí muže za ruku, vezme si bundu, zhasne světlo a opustí kabinku.

"Bereš si ho jako suvenýr?" pronese Honza, když Tomáš vede muže okolo baru k východu z podniku. Tomáš se jen ohlédne, ale nic neříká. Tohle prostředí ho silně irituje. Honza ze všeho nejvíc.

Ať je rád, že může míchat laciný patoky a za závěs chodit stříkat jen ty svoje levandulový vůničky. Ty jeho ironický kecy jsou na pěst, řekne si Tomáš a přidá do kroku. Nechce s Honzou mít konflikt. Kromě barmana tady ještě dělá příležitostnou sexuální hračku majiteli podniku, kterému podává pravidelné reference. Solidním průšvihem může být už jen to, že Tomáše viděl, jak se zákazníkem odchází mimo podnik.

Ilustrace: PanTer

"Tak kam půjdeme teď? Do Jalty? Nebo snad do Hiltonu?" pronese Tomáš s rukama v kapsách, když oba vyjdou z nedýchatelného dusna prosyceného levandulovým sprejem do chladné listopadové noci. "Hele, to byl vtip. Mně je to jedno. Hlavně už pojďme. Je mi trochu zima," dodá a vykročí před mužem, který váhavě přešlapuje na místě.

"Jsem Karel," řekne tichým hlasem muž, když srovná krok s Tomášem.

"Tomáš. Tak mě teda těší, Karle."

Oba jdou chvíli vedle sebe a mlčí. Na předměstí padá bílá mlha. Pod nedalekým mostem šumí řeka. Na mostě jezdí tramvaje. Kromě nich není nikde ani památky po živé civilizaci. Tomáš s Karlem mají skloněné hlavy a sledují vlastní kroky po rozšlapaném listí.

"Proč tam chodíš?" rozbije dlouhé ticho Karel.

"Hele, Karle, nechtěl jsi mluvit spíš o sobě?"

"To máš vlastně pravdu, Tomáši. Promiň. Asi bych ti měl o sobě něco říct, když se mnou strávíš dnešní večer. Akorát teď nevím, kde začít."

"Tak začni třeba tím, co děláš? Tipoval bych tě na učitele z mateřský školy," pronese ironicky Tomáš a vyprskne smíchy.

"Jsem kněz," řekne vážně Karel.

"Ne! To jako fakt? Už jsem měl různý týpky. Politiky, herce. Jednou u mě byl ten herec z toho seriálu. No... Jak se ten seriál jmenuje... Donašeč. Ale živej kněz? To je novinka."

"Jo, jsem kněz. Evangelík."

"Prostě nejsi katolík. To ostatní je pro mě jeden velkej zmatek. Nesnaž se mi to vysvětlit. No a když jsi kněz, tak co hledáš u Bernarda? Nebo je fakt pod svícnem největší tma?"

"Všechno ti povím. Slib mi, že mě budeš poslouchat. Nebo aspoň předstírej, že mě posloucháš."

"Oukej. Fajn." Tomáš předstírat nepotřebuje. Karel ho zajímá čím dál víc. Jeho libozvučný hlas se navíc příjemně poslouchá. Zklidňuje mu mysl. Naplňuje ji důvěrou.

"Víš, Tomáši, pocházím z Berouna. Moji rodiče jsou věřící. Katolíci. Ve třinácti jsem zjistil, že se mi líbí kluci. Ne, nesměj se, prosím. Vím, že je to pro tebe banální. Ty sis třeba už mohl najít kluka. Já ne. Abych v sobě přehlušil ten zmatek a nemusel se zabývat otázkami kolem svojí sexuality, na gymplu jsem začal číst Bibli, různé teologické příručky, uzavřel jsem nepsaný vztah s Bohem a pojal ho jako svého jediného průvodce životem. Tehdy byl mým blízkým kamarádem jeden kněz z evangelické církve. Pochopil moje zanícení pro věc. Inspiroval mě. Chtěl jsem být knězem jako on. Ale moje čerstvě dospělé touhy se začaly hlásit o slovo. Bylo to šílený! Šílený! Abych na to nemusel myslet, sedal jsem si za stůl a četl knížky. Teologickou literaturu. Byla mojí náplastí. Evangelium podle Matouše, Lukáše, Jana, Knihu žalmů. Hodně, hodně knížek. Po gymnáziu jsem nastoupil na pražskou univerzitu. V jednom rozhovoru mých spolužáků jsem zaslechl, že v Praze existují podniky jako je Bernard. Prostě místa, kde můžeš mít sex s chlapy anonymně a skrytě. Pohrdali tím. A já zpočátku taky. Před nimi. Ve skutečnosti jsem kolem jednoho podniku chodil, sedal si v parku na místo, odkud bylo vidět na vchod a pozoroval muže, kteří vcházejí dovnitř. Po nějakém čase, ve chvíli naprostého poklesnutí, jsem tomu podlehl. Tenkrát jsem se poprvé opil. Strašně moc! A šel tam. A prožil ten adrenalin. První setkání s mužskou společností, ve které všichni chtějí to samé, co chci já. Chlapa! Teď! Hned! Chápeš? Mému střízlivému "já" bylo na zvracení, ale to druhé "já", opilé hormony a chlastem, bylo k nezastavení. A od té doby to musím opakovat. Je to jako droga. Nemůžu si pomoct. Je to adrenalin. Uspokojuje mě to." Karel dokončí dlouhý monolog a uchopí Tomáše za ruku. Povšimne si, že chůze obou se před notnou chvílí zastavila. Karel zaníceně vyprávěl a Tomáš jej soustředěně poslouchal. Ani si nevšimli, že stojí na místě.

"Hele, Karle, a to jsi nikdy nebyl s klukem jinde než tam?" zeptá se Tomáš.

"Nemohl jsem, Tomáši. Byl jsem ženatý. Mám dceru."

"Aha," podiví se Tomáš, "to je dost podstatná informace, ne? A už teda nejsi ženatej? Řekls jí to, jo?"

"Na začátku jsem svoji ženu miloval. Naše holka je toho důkazem. Přál jsem si rodinu. Hele, to je prostě bezvadnej pocit. Do doby, než se narodila naše dcera, mi v životě pořád něco chybělo. Jen jsem pořád nevěděl, co to je. Pak jsem to pochopil. To je taky to jediný, co se mi v životě povedlo. S manželkou už spolu nežijeme. Nedokázal jsem ji s dcerkou udržet vedle sebe. Ona dělá, že o ničem neví. Už takhle je náš vztah dost napjatý. Manželství jsem nezvládnul. Ztratil jsem je obě. Je to moje vina. Všechno."

"Nespal jsi s ní, co? Nedivil bych se ti. Já bych to se ženskou nemohl dělat. Jaký to vlastně je?"

"Hele, je to pěkný. Žena je kromě jinýho i v oblasti sexu pro muže dokonale uzpůsobená. Díky rodině, kterou jsme spolu vytvořili, jsem dorostl. Vyplnil se. Ale neklapalo to. Chyběl mi adrenalin. Chyběli mi... chlapi. Když byl dceři rok, ve večerních hodinách jsem se začal vypařovat, abych se po půlnoci vracel a svoje strašný výčitky utápěl v moři teologie. Pokaždé jsem si slíbil, že už se to nebude opakovat. Nedokázal jsem to. Jsem slabej. Manželka si pak našla jinýho muže. Asi něco tušila. Musela něco tušit. Nespali jsme spolu od doby, co se dcerka narodila. Nezmohl jsem se pak k sebemenšímu projevu citu. Teď je šťastná. Já jsem ten, co prohrál. Normální sex už mi nic neříká. Potřebuju k tomu všechny ty ostatní nesmysly, který se mi v hlavě smíchají, když jsem v tom šíleným prostředí. Cit a sex jsou pro mě napořád dvě rozpojený nádoby. Mám strach, že už je nikdy neslepím. Že prostě nikdy nepoznám, jaký to je někoho mít rád a zároveň po něm opakovaně fyzicky toužit. Na vztah s klukem prostě nemám odvahu. Už jen kvůli tomu, co dělám. Nemám odvahu takhle dál žít."

"Já kluka měl," vstoupí do Karlovy řeči Tomáš, "přitáhnul mě z Karviný do Prahy. A po půlroce se na mě vykašlal. Začal jsem pracovat jako sanitář. Abych utáhnul podnájem, zkoušel jsem k tomu různý brigády. Pak mi jeden kámoš dohodil tenhle job. Za měsíc si tam přijdu třeba na dvacet litrů na ruku. Někdy i víc. K mýmu platu je to docela slušný ryto. Jasně, že prachy nedostávám přímo od chlápků v kabině, jako šlapka. Provozní to má dobře vymyšlený. Chlápky zkasíruje Honza na baru. Díl z toho si nechá provozní. Díl jde ke mně. Hnusí se mi to čím dál víc. Všichni tihle teplouši se mi hnusej. Jako neříkám, že heteráci jsou v tomhle ohledu nějak lepší. Ale stejně... Jsem už pět let bez kluka. Přitom nejsem hnusnej, ani blbej. Hele, já v tom nevidím budoucnost. Jestli mám zadarmo kouřit péro chlapům, který mě po jediný noci nebudou znát, nebo za to dostat prachy, radši volím druhou možnost, i když mě to nebaví. Je to rutina. V týdnu makám ve špitále a od pátku do neděle jsem v Bernardovi. Vlastně už jenom dělám, co musím, ale ve mně není nic. Žádná jiskra. Prostě nic. Už několik měsíců uvažuju o tom, že to zabalím. Definitivně. Tenhle svět je hnusnej. Každej chlap chce jenom moje tělo. Prej mám nejvíc zákazníků. Jasný. Všichni viděj fotku mýho těla na dveřích a stoupnou si do fronty. Hele, jestli chceš, můžeme to skončit oba. Asi sis mě nevytáhnul ven jen tak, ne? Pokud máš s sebou bouchačku nebo tak něco, vytáhni ji, odkráglujeme se a budeme mít pokoj," drmolí Tomáš a chvěje se vztekem.

"Uklidni se, Tomáši. Prosím," řekne Karel konejšivým tónem. "Popravdě jsem tě ven vytáhl hlavně proto, abych tohle všechno někomu řekl. A chtěl jsem, aby to byl kluk. Přál jsem si prožít něco z toho, co si představuju, co je hezký. Hezčí než sex v kabině. Nevěděl jsem, kde bych takovýho kluka našel. Napadlo mě zajít do Bernarda a prostě to zkusit. Měl jsi volno. A tím pádem štěstí. Tady máš." Karel vztáhne k Tomášovi ruku s vějířem fialových bankovek. "Jsou tvoje. Děkuju ti."

"Hele, tohle si nevezmu. Fakt. To nejde. Bylo mi s tebou celkem pěkně," řekne Tomáš.

Karel jej pevně obejme. Tomáš mu objetí opětuje pevným stiskem ramen a lehkým polibkem na tvář.

"Aha. Tak to je teda všechno," smutně špitne Tomáš, "tak si teda běž no. Jsi jako všichni chlapi. Vycucneš mě a odejdeš. Mám toho dost. Do tý kobky už se dneska nevrátím. Jdu domů." Odstupuje od Karla a prsty si utírá nos. Pociťuje neznámou úlevu a zároveň se cítí těžce. Je zmatený.

Karel se beze slova otočí a zamíří k nedalekému mostu, který předměstskou část spojuje s centrem. Tomáš sleduje, jak mu Karlova silueta mizí v mlze. Stojí, civí před sebe a v hlavě má prázdno. Snad poprvé po dlouhé době jej opustilo vnitřní pnutí, s nímž se každodenně potýká a mírní jej vínem většinou nevalné kvality. Když Karlovu postavu skryje tma, Tomášem projde zvláštní pohnutí. Uvědomí si, že si na Karla nevzal ani telefonní číslo. Všechno se seběhlo v takové rychlosti. Určitě by ho ještě rád viděl. Moc rád! Rozeběhne se směrem k řece. Most je dlouhý. Když Tomáš poběží dostatečně rychle, Karla zastihne sotva v jeho polovině. Utíká. Slyší pleskání podrážek o mokré listí. Vidí most. Lampy na mostě svítí jako majáky v pravidelných rozestupech. Polovinu mostu nechal za sebou, ale Karla nevidí. Volá jeho jméno. Nejdříve nejistě, po chvíli nahlas a zřetelně. Není tady. Doběhne na konec mostu. Volá znovu. Rozběhne se nazpět po opačné straně. Po Karlovi není ani stopy. Vykloní se přes zábradlí a dívá se do temné hloubky, v níž se převalují proudy chladné říční vody. Vkrade se mu představa, jak se Karel ztrácí v závratné hloubce, než jeho tělo, instinktivně se vzpírající síle proudu, zmizí pod hladinou. Začne se té představy děsit. Uklidňuje se myšlenkou, že Karel utekl. Mohl být rychlejší, ačkoliv to příliš nedává smysl. Přece by ale neskočil dolů? To ne. Sám Tomáš by ke skoku nesebral odvahu. Náhle pocítí chlad. Pohled na temnou studenou vodu ho mrazí v šíji. Přivine k sobě bundu. V pravé kapse nahmatá něco pevného. Strčí do ní ruku a vyjme ruličku fialových bankovek.

* * * *

Na jaře následujícího roku rozkvetly zahrady za čtvrtí, aby při pohledu od řeky zakrývaly oprýskanou bídu fasád. Hlavní ulici protkávají řetězy aut a tramvají, do nichž nastupují neoholené mužské tváře s páry nevyspalých očí. Mozolovité prsty svírají ubalenou cigaretu. Blízký hotel Bernard neonovým nápisem "OPEN" vítá návštěvníky suterénního podniku. Bar, pohovky, zrcadlo, korálkové závěsy. Prostorná temná místnost. Nalevo od dveří je velká červená koženková postel, nad ní tři obrazovky, na nichž ve smyčce běží porno ve třech variantách. Uprostřed je pět bílých kabinek s fotkami kluků. Tomášova fotka už mezi nimi není.

G


Zápisky mimo deník

Tváří v tvář

17. 6 . 2021

Krása se kolem nás vyskytuje v takovém množství, že kdyby člověk měl dar vidět ji pokaždé, když se mu nabízí, asi by se nikdy nesoustředil na žádnou důležitou činnost. Jen by se rozhlížel, rozjímal a chtěl by se k ní přiblížit. Poznání krásy je pěkné i bolestné zároveň. Krásy, která nás vyzývavě udeří do očí, i krásy na první pohled skryté. Procesem poznání krásy jsem prošel mnohokrát. Dosud mě neopustila schopnost zaměřit se na ni. Vyfotografovat si do paměti neopakovatelné spojení každodenních obrazů. Třeba když po prázdném Štefánikově mostě nad ránem projížděla osamělá tramvaj, do jejíž oken svítilo syrové letní slunce. Světlo se odráželo na vozovku a zlatě lemovalo vozy tramvaje. Nebo včerejší srpek měsíce na tmavnoucí letní obloze. Nebo když Ti na terase pestrobarevně kvetou kytky, které jsi v květnu pracně zasadil. A další a další. To jsou takové každodenní dávky delikátních momentů. Je jich moc a nikdy je nevyčerpáš. Dále je tu výtvarné umění, architektura nebo nenapodobitelná kompozice divoké přírody. Na světě je fajn. Někdy. Když se díváš a cítíš.

Troufám si tvrdit, že krásu dokážu ocenit. I lidskou krásu. Ženskou krásu také. Na ženách nejvíc oceňuji, když jsou nenuceně ženské. Ať už jsou plnoštíhlé, subtilní, malé nebo vysoké. Je pěkné, když jsou přirozené a mají v sobě zvláštní křehkost. Například dneska. Na nástupišti v metru vedle mě stála mladá dívka v dlouhých lososových šatech s šedými květy. Byla velmi štíhlá, takže šaty jen jemně naznačovaly její křivky. Splývavá látka byla v pase přetnutá bílou stuhou. Lososové hedvábí od pasu k nohám vlálo se sílícím větrem, který naznačoval příjezd vlaku. Dívka měla bledý obličej, což tvořilo zajímavý kontrast s velkýma hnědýma očima a s havraními vlasy po ramena. Po líčidlech ani stopy. Voněla. Byla krásná. Kdyby mě společenský tlak přiměl vytvořit partnerství se ženou, nejspíš by mě traumatizovalo, že můj mozek není schopný žádné chemické reakce, záplavy citů. Nedostupná ženská krása by se mi rozsypala v dlani jako křehká váza. Mám-li možnost ocenit ženy zpovzdálí, dělám to radši. Myslím, že většina gayů to má nastavené stejně. Obdivují ženy, ale nemilují je. Ne tak jako muže.

S muži je to složitější, neboť k jejich kráse nedokážu být objektivní. Bude se Ti to zdát banální, ale muži mě přitahují už jen tím, že jsou. Že mají atributy, které mě přitahují. Je to dané přirozeným nastavením, sexuální orientací. Na konkrétní typ muže jsem si nikdy nepotrpěl. Aby mě muž hlouběji zaujal, musí disponovat něčím, co se nedá lehce popsat, ale ihned se to pocítí. Nebudu Ti tady vypisovat tělesné proporce a další vlastnosti. Škála ideálů mužské krásy je nekonečná. V posledních desetiletích se mužský ideál obrací převážně k tělu, ke svalstvu, k tetování kůže. Nic proti tomu. Rád se podívám. Ale můj ideál to není. Nevyhledávám to.

V předpubertálním věku jsem se za své sympatie k mužům styděl. Zálibně jsem je sledoval na pláži u jezera. Líbila se mi hra svalů pod obnaženou kůží. Přiléhavé plavky. Chvíli jsem je tajně pozoroval a vzápětí si to vyčítal. V noci pak napětí muselo ven svépomocí. Byla to radost z krásy a zároveň to bylo trápení. Vyklíčil ve mně pocit, že se ukájím něčím, co nikdy skutečně neprožiji. Vyhladověl jsem. V dospělosti jsem se ten hlad snažil zmírnit zběsilým konzumováním mužského těla. Někdy nahodile, když byla možnost. Někdy intenzivně, když jsem se zamiloval. Čím méně příležitostí jsem měl, tím zběsilejší jsem byl. A taky smutnější. Bylo to takové šílené zahlazování věčného deficitu. Splácení dluhu citovým a sexuálním potřebám, které byly dlouho odložené v koutě. Proto mi mužská krása přináší radost a smutek zároveň. Radost proto, že ji dokážu vnímat nejen smysly, ale i srdcem. Smutek proto, že ji dokážu vnímat právě tím srdcem. A když se mi rozšíří zorničky při pohledu na zajímavého muže, když zaslechnu příjemný mužský hlas, když pocítím mužný parfém, s příjemným pocitem se dostaví zvláštní melancholie. Uvědomím si, že ta mužská krása patří především ženám. Že pokud budu nějakému muži věnovat delší pohled a třeba i úsměv, mohu se setkat s odvrácením hlavy nebo s projevem odporu. Zase je mi třináct, na pláži pozoruji vypjatá mužská těla v plavkách a stydím se. Líbí se mi něco, co mi z větší části nepatří. A právě proto, že mi to nepatří, moje smysly to zvídavě vyhledávají. Je to bludný kruh. Ale je svým způsobem krásný.

Jako malého kluka mě děsila představa, že jednou budu mužem. Všechno, co souviselo s mužstvím, jako například oblečení, styl, vousy, mi bylo cizí, nedokázal jsem si to dát do souvislosti se sebou. Chtěl jsem být dítětem. Napořád. Měl jsem tehdy představu dospělého muže, jak jsem ho viděl dětskýma očima. Byl to takový sen. V něm byl muž elegantního zevnějšku. Měl černé polobotky, černé nohavice, pásek se stříbrnou přezkou, černý rolák, dlouhý černý kabát, delší černé vlasy a jeho tvář lemovaly černé vousy, hlavu korunoval černý klobouk. Zdál se mi zajímavý, ale zároveň ve mně vzbuzoval úzkost. Šel za mnou jako stín. Jak jsem dozrával, začal jsem dorůstat do výšky svého stínu. A když se dneska podívám do zrcadla, zjišťuji, že ten muž z dětské představy jsem já. Díváme se na sebe tváří v tvář. Zkoumavě sleduji nedostatky i přednosti svého dvojníka a snažím se přispět světu trochou jeho krásy. To nedokonalé z něj chci překřičet něčím příjemným, co druhým udělá radost, popřípadě je to zaujme. Čas od času se mi to podaří. Někdy rád sáhnu do dvojníkovy hloubky. Ale nedělám to často, protože po vnitřní kráse je dnes nízká poptávka. Tak alespoň teď jsem mohl. Kvůli Tobě.

Tvůj G.

Ilustrace: PanTer