Martin Vršecký

Jsem narozen v severozápadní dolině v době pokulhávající perestrojky, vyrůstající v divokých devadesátkách a dospívající v bezčasí. V životě mnohokrát ztracen a občas nalezen. Ze Sudet přesídlen do Prahy. Pokoušel jsem se být studentem, zpěvákem, úředníkem, utrácečem času na zbytečných pozicích, vytvořených tržním kapitalismem, abych byl nakonec zase úředníkem. Psát jsem začal před patnácti lety. Nejdříve fejetony, potom povídky. Pak jsem psaní na dlouhý čas opustil, abych se k němu vrátil ve formě LGBT+ literatury, neboť po dlouholetém tápání v gay společnosti se ve mně nahromadily usazeniny myšlenek a vzpomínek. Tak vznikl Pan G. a jeho zápisky o životě gaye, který hledá svůj vztah k lidem, mužům a sexu. Pomocí vyprávění Pana G. se pokouším autenticky odkrývat život uvnitř menšiny. 

ČLOVĚK N

Po vytrvalém ranním lijáku se mraky rozplynuly a propustily záplavu zlatých paprsků s jasným pokynem ke vzkříšení všeho spícího. Předjaří. Tato část roku mě kdysi naplňovala optimismem. Dnes už měkkým jarním paprskům nenastavuji tvář v bezstarostném úsměvu. Jsem bledý, mám unavené oči a na čele brázdy. Zestárl jsem. Lícní svaly se mi přilepily na kosti a protáhly tmavé vaky pod očima. Vlasy mi výrazně prořídly. Změnil jsem se, když se roztříštil a přeskupil svět kolem nás. Přišlo to nenápadně jako jarní počasí.

I.
Stát S, rok xx40

Před šesti lety jsem pracoval v realitní agentuře, měl kolem sebe přátelé, rozmanitou společnost a řešil záležitosti, které se týkaly převážně mezilidských vztahů. O politiku jsem se příliš nezajímal, ačkoliv dění na domácí politické scéně mi nebylo lhostejné. Byl jsem však článkem společnosti, která kypěla blahobytem a neustále hledala cestu k uplatnění demokratických hodnot. Bez ustání komíhala mezi názorovou vyhroceností, která ji dočasně rozdělila, aby ji pak stmelil nečekaný podnět k solidaritě. Po prvotním zmobilizování sil se pak lidé vraceli k běžnému hašteření, které ve srovnání s dnešní realitou připomíná roztomilé švitoření v malebné venkovské krčmě. Žádné násilí. Žádné umlčení. Žádná odpověď silou. Každý hledal svou pravdu, za níž si stál. Jen pár osvícených jedinců se snažilo hledat mezi oběma póly názorovou vyváženost. Někteří kamarádi se začali vzdalovat, ale nebylo jich mnoho. Byl to pro mě takový filtr, díky němuž jsem pochopil, na koho se mohu spolehnout. Velký problém jsem zaznamenal, když události, dopadající na celou společnost, se po nějakém čase přestaly nazývat pravými jmény. Vše, co bylo dosud černé a bílé se začalo slévat v šedou páchnoucí břečku, do níž vstoupil jen odvážnější jedinec, který si s relativizováním faktů nevystačil. Lidé přestali věřit nezávislým zdrojům informací. V práci nebo větším kolektivu lidí jsem se téměř bál říct, že jediným zdrojem relativně objektivních informací jsou pro mě veřejnoprávní média. Ostatní je považovali za zkorumpovaná a sloužící hodnotám západní společnosti. Obecné švitoření se začalo měnit v hlasitý křik jednotlivých oportunistů, kteří umlčovali své protivníky.

Zlom nastal v roce xx35, v němž po vítězném volebním tažení krajně pravicové strany Národní obnova a upevnění její pozice v parlamentu za hlasité podpory komunistů a sociálních demokratů, veřejnoprávní média přestala existovat. Televizi a rozhlasu jsem se začal vyhýbat. Krátký čas ještě fungovalo nezávislé internetové zpravodajství, které však nepřinášelo žádné dobré zprávy. Internetové televize, dříve nabízející obsah balancující mezi dobrou investigativní novinařinou a obsahově odpudivým programem malých stanic, sloužících Národní obnově, se sjednotily pod jediným televizním logem NOTV s kádrově prověřenými pracovníky a tvůrci. Veřejnoprávní rozhlas byl znárodněn a přejmenován na NOR. Obě média jsou pod přísným dohledem Národní obnovy. V nejtěžších chvílích jsem si od sledování zpravodajství dával několikadenní distanc a odjížděl jsem na naši rodinnou chalupu na okraji Šumavy. Vypínal jsem mobil, notebook jsem nechával doma. Nemohl jsem uvěřit tomu, že zatímco lesy zkraje podzimu rok co rok voní stále stejně, svět ve městě se za poslední rok proměnil a stával se zákeřnou návnadou. Kdybych mohl, z Šumavy se do města nikdy nevrátím. Pokud je však na člověka někde nastražena past, neuteče před ní.

Od roku xx36 byly rozhlasové tlampače a masivní obrazovky instalovány na všechna veřejná místa. Obsah vysílání denně přinášel informace o úspěšném tažení Národní obnovy proti prozápadním štváčům a o nastolování nového pořádku. Před nepřetržitým vysíláním nebylo úniku. Docházelo k přísnému naprogramování společnosti na jeden proud. Snahy Národní obnovy zpočátku budily silné vášně. Mnozí reakci strany vítali, mnozí hlučně demonstrovali. Nakonec však byla snaha o vystoupení z autoritářského režimu válcována snahou o přežití a zachování společenských postavení, a tak se černá a bílá opět proměnila v šedou. Lidé se stáhli a začali vést své soukromé vnitřní boje.

Národní obnově jsem nefandil už od její vzniku, kdy byla ještě vysmívanou stranou několika uslintaných psychopatů s mindráky. Nic na tom nezměnil ani fakt, že pod znakem strany, složeným ze lva v ozubeném kole, se začaly srocovat hlavy vědců, doktorů práv i těch politiků, kteří ještě na sklonku dvacátých let zakladatele strany považovali za šílence na pokraji vyhynutí. Navíc jsem miloval muže. Nikdy jsem se tím netajil. Neměl jsem sice žádný víceletý vztah. V čase, kdy se mé okolí otřásalo v základech, jsem byl sám. Nakonec jsem byl rád. Nemohl jsem nikoho stáhnout s sebou. Lidé se vytráceli. S některými kamarády jsme se blokovali na sociálních sítích. Při náhodném potkání se jejich dříve přátelská gesta měnila ve výrazy lhostejnosti nebo opovržení. Kolegové v agentuře zprvu názorově těkali, než se přimknuli k řediteli, který vstoupil do řad Národní obnovy jako jeden z prvních napravených intelektuálů. Atmosféra ve firmě zhořkla. S kolegy i ředitelem jsme se politickým debatám zpočátku vyhýbali, posléze nás ovládla divná nálada, která nás rozestavěla do rohů, z nichž jsme si neviděli pod ruce. Panovala nedůvěra a strach. Ředitel mi doporučil změnit zaměstnanecký poměr na osobu samostatně výdělečně činnou. Při jednom z pondělních mítinků mi oznámil, že už pro mě není práce. Lidi jako já, kteří nechtějí podpořit národní zájmy v době, kdy se láme chleba, ve firmě nepotřebuje. Nepřispěl jsem totiž na předvolební kampaň Národní obnovy. Kolegové mlčeli. Z firmy jsme odcházeli dva. Já a Matěj, IT specialista a markeťák. Byl taky svobodný a neměl děti. Takový budhistický vegan, v dřívějším slovníku "hipster". Říkal, že uteče do Thajska a založí si tam firmu. Neutekl. Vzdalovat se mi začala i má vlastní rodina. Otec s matkou, do té doby apolitičtí lidé, kteří se do veřejného dění nikdy nezapojovali, se stali silnými stoupenci Národní obnovy. Rozhovory s mou matkou byly možné pouze za předpokladu, že jsem dostatečně odpočatý a plný odhodlání k filtrování silně dogmatického rámce jejích vět. Otec vždy souhlasně přikyvoval. Odhodlání však ubývalo, moje návštěvy u rodičů se změnily na občasné telefonáty, které řídly do ztracena.

Roku xx38 byl dokončen dlouho připravovaný mechanismus, kterým strana názorové odpůrce definitivně odstraní ze společnosti. Do provozu byl uveden Systém N. Do ovzduší byl vypuštěn mrak ionizovaného plynu s částicemi pouhým okem neviditelných mikročipů, které pomocí krevního řečiště napadly mozková centra řeči a zraku. Z lidských mozků se tak zjednodušeně řečeno staly jednotky tvořící mohutnou síť vysílačů v přesně dané frekvenci. Byl-li nějaký mozek ze sítě odstaven, vypadl z kulturní soustavy a přestal rozumět řeči svého okolí. Ostatní nerozuměli jemu. Po čase jej přestali vidět. Stal se Nikým. Dlouho se o Systému N pouze diskutovalo. Nikdo z nás nevěděl, že jsme už nějaký čas zavlečeni v tomto obludném experimentu. Dnes ani nemohu s čistým svědomím říct, že někteří lidé v mém okolí mizeli, protože se mi záměrně vyhýbali. Mohli být zkrátka vypnuti. Od roku xx39 jsou vypnutým lidem rozdávány placky s označením "N" a nahranými osobními údaji. Placka slouží jako občanský průkaz a je potřeba ji mít stále u sebe, ideálně připíchnutou na klopě kabátu nebo na pásku u kalhot. Lidé N jsou odváženi za města, kde pro ně byla zřízena speciální ghetta z domů, jež byly vyklizené pro účely jejich umístění. Vznikly tak dva paralelní světy. Svět oficiální, v němž funguje většina, a Území Nikoho, v němž žijí odpůrci režimu, k nimž však lidé ze světa Národní obnovy neproniknou. V podstatě pro ně neexistují. Pokud se někomu z Území Nikoho podaří uprchnout do světa, kde vládne Národní obnova, bude neviditelný a neslyšitelný. Nenajde nikoho, kdo by ho vyslechl, poskytl mu jídlo nebo místo ke spaní. Člověk N bude díky husté síti dronů okamžitě detekován, nalezen Vlasteneckou milicí a odvezen zpět do Území Nikoho. Je tedy lepší nepouštět se za laserové ohraničení a snažit se vystačit s tím, co zde máme k dispozici. Žiji tady od loňského podzimu. Dostal jsem malý a tmavý byt v jednom z mnoha číslovaných domovních bloků. Všichni pracujeme. Musíme. Území Nikoho, to jsou továrny, teplárny a další zdroje blahobytu, jímž zásobujeme celý stát. Z privilegovaného území Národní obnovy se prakticky vytratil těžký průmysl, textilní továrny nebo skládky pro tříděný odpad. Všechny tyto průmyslové činnosti byly převedeny do uzavřených Území Nikoho. Dopravní infrastruktura tady není. Výrobky místního průmyslu na druhou stranu vyváží nákladní automobily řízené GPS, které přísně kontroluje Vlastenecká milice. Na Území Nikoho se chodí pěšky, případně jezdí na kole. Vzdálenost mezi bydlištěm a zaměstnáním však nebývá velká. Jako lidé N mezi sebou komunikujeme. Jsme na stejné frekvenci. Vidíme se a své řeči rozumíme. Pro vzájemnou komunikaci máme vyhrazených patnáct minut. Čas bedlivě střeží kontrolní síť. Pokud někdo z nás překročí časový limit, přijde si pro něj Vlastenecká milice. Povolené místo, kde je možné být v bližším kontaktu, jsou jen továrny a kanceláře. V celém podniku jsme pod přísným kamerovým dohledem, který zabraňuje delším rozhovorům. Přesto jsem tam s těmi lidmi rád. Spojuje nás víc než jen naše mizerná práce a písmeno N.

II.

Síla březnového slunce mi vyhání pot na kůži zakuklenou v šedém zimním kabátě. Dnes je neděle. V neděli se nepracuje ani v Území Nikoho. Jdu se tedy projít. Cestou si nakoupím nějaké zásoby jídla. Kupuji většinou trvanlivé výrobky, protože se dají konzumovat i po doporučeném datu spotřeby. Jiné zboží než to s uplynutou lhůtou spotřeby se v Území Nikoho beztak neprodává. Oblečení pouze vadné nebo z druhé ruky. Na všechno si člověk zvykne. Jdu ulicí, která dříve byla jedinou cestou k továrně na boty. Lemovaly ji topoly a býval u ní rybník. Dnes je částečně zastavěná novými domy pro přibývající obyvatele ghetta. Blok č. 258. Míjím ceduli s nápisem a vcházím do tmavého průchodu. Kolemjdoucích lidí si příliš nevšímám. Většinou mají šedé tváře a smutné oči. Jsou živým zrcadlem mé tváře. Nedostatek slunce, spánku a kvalitní stravy mi z tváře vytvořil stínovanou karikaturu obličeje. Podchod je dlouhý a osvětluje jej řada zářivek. Je pozůstatkem kdysi funkčního železničního mostu. Dokonce v něm zůstaly zachovány graffiti, které tu nastříkali nějací vandalové. Tak jsme jim kdysi říkali - vandalové. Teď jsem za tento pouliční důkaz bývalého života a lidské kreativity rád. Na konci podchodu se o zeď opírá člověk. Zatím vidím jen jeho siluetu, která je značně pokroucená. Vypadá to, že se drží za břicho. Možná mu není dobře. Nebylo by to nic neobvyklého. Začínám rozeznávat siluetu poměrně vysokého muže, z něhož vyzařuje naprosté zoufalství a dezorientace. Čím jsem mu blíž, tím víc mi připomíná Marka, mého bývalého spolužáka a celoživotního kamaráda, jehož jsem viděl naposledy před třemi roky. Chodili jsme spolu běhat a hrát golf. Občas u mě zůstal přes noc. Nějaký čas jsem do něj byl zamilovaný. Celá moje představa o nás dvou byla přeludem, protože Marek se hledal, chtěl rodinu a v našem sexu nacházel jen experimentální rozptýlení. Naše cesty se rozešly, když se stal příznivcem Národní obnovy. Když muž, který se zhrouceně opírá o zeď, na mě pohlédne, s úžasem zjistím, že je to skutečně Marek. Má pláčem napuchlé oči a ve tváři útrpný výraz.

"Marku?" pronesu k němu a prsty ho chytím za bradu, abych mu pozvedl obličej.

Marek zvedne sklopené oči ke mně. Držím jej za bradu. Takhle na sebe hledíme asi minutu. Oddychuje a přemýšlí, kam mě zařadit. Nedivím se mu. Dříve jsem neměl vousy a ani moje lícní kosti nebyly tak výrazné. Změnil jsem se.

"Honzo? Jsi to ty?" pronese se zmateným výrazem v očích.

"Marku, co tady děláš?" ptám se ho a v hlavě mi začne bušit, že na rozhovor máme jen čtvrt hodiny.

Neodpovídá. Snaží se opřít o zeď, ale zrazují jej nohy. Celý se třese.

"Pojď. Tady nemůžeš zůstat. Bydlím kousek. Vezmu tě k sobě. Dám ti rychle něco k jídlu a nějaký teplý oblečení. Jsi celej promáčenej. Pojď! Dělej! Musíme to stihnout!" křičím na Marka, zatímco podpírám jeho vysílená ramena.

Jsem šokovaný Markovou přítomností v Území Nikoho. Celou cestu k bloku číslo 258 si prohlížím jeho tvář. Vracejí se mi pocity, které zůstaly pohřbené v hlubokém podvědomí. Zadupané mechanickou snahou o vytěsnění starého života, abych našel sílu k přežití toho současného.

Otevřu dveře do bytu a Marek, vysílený chůzí, se za nimi zhroutí na koberec. Nehybně leží. V hlavě mi stále tikají hodiny. Zabouchnu dveře a zamknu. Rozhodnutí probíhá během několika sekund. Takhle Marka nemůžu vyhodit na ulici. Vlastenecká milice by ho sebrala a odvezla do nemocnice, kde se slabší jedince ani nesnaží léčit a pod různými záminkami uspíší jejich úmrtí. Mají-li ho odvézt, beztak to udělají, až uplyne náš vyměřený čas a přijdou si pro nás. Teď jsem ale rád, že ho vidím. Nesmírně rád. Chci vědět, co se stalo. Proč je tady? Proč on? Uvařím mu čaj a pomůžu mu vysvléknout se z mokrých šatů.

Zatímco běžím do skříně pro suché oblečení, slyším z předsíně šramot. Marek se pokouší vstát. Chytnu jej pod ramenem a odvedu do pokoje, který společně s kuchyňským koutem za závěsem, malou předsíní a koupelnou tvoří všechen můj obytný prostor. Marek se složí na gauč a s lehkým náznakem úsměvu od mě přijme suché tričko a kalhoty.

Ilustrace: PanTer


"Tady máš čaj," říkám polohlasně, když se nad Markem skláním, abych mu podal hrnek s odvarem z meduňky, kterou si pěstuji za oknem a suším na zimu. Opravdové čaje v Území Nikoho nejsou k sehnání. Vůně pravé kávy je pouze esencí minulosti.

"Děkuju ti," zachroptí unaveným hlasem. "Vůbec nevím, co budu dělat. Co budu dělat? Bože. To je omyl. Strašnej omyl."

"Jak ses tady ocitl? Cos provedl?" naléhám na Marka, zatímco náš vyměřený čas se krátí.

Marek napřímí hlavu.

"Tohle všechno je omyl," říká. "Neměl jsem tu být.

"Jak to myslíš?"

"Prostě... No prostě...," zesiluje hlas a nachází v sobě ztracenou sílu, "prostě když mi miličák kontroloval mobil, jestli v něm nemám nějakej závadnej materiál, fotky nebo tak, našel tam moji chatovou konverzaci s Pavlem. Pamatuješ na Pavla, ne?"

"No jasně. Pavel. Můj bejvalej. Tys ho nikdy moc nemusel. Nevěděl jsem, že po mým vypnutí jsi s ním byl v kontaktu."

"Tvoje zmizení ho dost sebralo. Ptal se mě, jestli o tobě něco nevím. Ale jak bych mohl, když lidi prostě mizej´ po desítkách a nikdo už je nevidí. Jak asi?! Co jsem ale určitě nevěděl, že Pavel nelegálně stahoval soubory zakázanejch elektronickejch knih ze Západu. Bože, já to nevěděl. Přišli mu na to, chápeš?!"

Marek najednou ožívá. Utírá si slzy kolem očí.

"No a co ty? Jak jsi na tom sám? Tys jim to žral, ne? Doufám, že teď už víš, jak to tam opravdu chodí a kde se můžeš ocitnout?" udeřím na něj zcela nečekaně.

"Hele, já nevím. Všechno je to omyl. To se vysvětlí. Tady nemůžu zůstat. Nemůžu!

"Marku, ty si myslíš, že toho na tebe nemají víc? To jsi tak pitomej, že si myslíš, že kontrola tvýho mobilu byla namátková? Pokud na tebe něco měli už dřív, na tomhle tě jenom utáhli. Nebo sis s Pavlem psal něco osobního? Nebo dokonce něco k těm knihám?"

"Ne, to ne. Jen..."

Marek nedokončí větu a začne se rozhlížet po mém skromném příbytku, v němž je jen jedna skříň, postel, knihovna a křeslo, na kterém právě leží. Venku se začíná stmívat a já úplně zapomněl na čas.

"Jak tady můžeš žít?" pronese soucitně.

"Můžu. Zvyknul jsem si. Elektronické knihy mi tu nahrazují staré vázané knihy. Těch se na druhé straně hojně zbavujou. Často vůbec nevědí, co je jejich obsahem a nabízejí je tady jako nepotřebný harampádí nebo toaletní papír. Často se tak dostanu k autorům, který jsou na druhý straně zakázaný. Mám tu knihy, který bych jinak po antikvariátech sháněl roky. Lustiga, Voltaira nebo Longena. Všechny zapomenutý. Hudbu už roky neposlouchám, ale zato víc slyším zpěv ptáků nebo šumění stromů. Po práci jdu domů pěšky. Mám u sebe pořád odznak, aby milice věděla, kde jsem a jestli jsem sám, a procházím se. Někdy až na okraj Území Nikoho, kde jsou krásné kopce. Je z nich parádní výhled do krajiny. Pak jdu sem. Zavřu se a čtu si, sním a přemýšlím. Hlavně tu nejsem masírovanej těmi nesmysly z druhý strany."

"Ale to je strašná nesvoboda! Vždyť tady nic nemůžeš?!" vyhrkne Marek.

"Cos mohl ty v té tvé svobodě?!"

"Normálně. Jako každej. Běžnej život. Práce ve škole, pak domů. V zimě do Alp, v létě do Řecka. Vloni jsem byl v italských Alpách třikrát za sezónu. Nádherný azuro, lambrusco na sluníčku, opalovačka. Co budu dělat tady, ty vole?! Tady chcípnu. Chcípnu!!" naříká a skrývá hlavu v dlaních.

"Tak teď jsi na týhle straně, tady Alpy nejsou," pronáším k němu lhostejně.

"Ale já nechci bejt na žádný straně, chápeš? Já chtěl prostě jenom žít. Když po mně chtěli, abych vstoupil do Národní obnovy, šel jsem tam. Nejdřív mi ty jejich bludy o tom, jak nás Západ letecky sprejuje, aby nás geneticky upravil pro západní konzumní společnost, přišly jako nesmysl. Ani jsem jim nežral, že se jako národ rozpadáme pod nadvládou nadnárodních společenství. Ale pak jsem si říkal, že na tom něco bude. Ještě před Národní obnovou byli všichni strašně prozápadní. Každej politik lezl Berlínský alianci do zadku. Pořád nám kecali do vnitrostátních záležitostí. Před Národní obnovou byli naši politici jen nastrčení šašci s notičkama z Berlína. K Národní obnově se nakonec začali přidávat i lidi, který do tý doby byly morální autoritou. Lidi, který začali mizet, si za svoje odstavení mohli sami. Tys byl taky přehnaně aktivní!" dokončí Marek větu a vyčerpaně vydechne.

"Marku, ty blbče, já už od začátku tušil, že Národní obnova bude průšvih. Zapomněl jsi, že svůj provoz financovala z tunelů berlínských dotačních fondů, který členům strany bohatě zásobovaly podnikání a rodiny? Místo hřišť pro děcka si komunální politici k vilám stavěli sauny. Není divu, že rejdiště začalo prorůstat do všech pater. Kde je špína, tam jsou krysy. Na to jim byl Berlín dobrej. Vydolovali ho až k jádru a pak ho použili jako terč pro lynčování, aby od sebe odvedli pozornost. Tos nevěděl? Nebo jsi to nechtěl vědět? Nedivím se, že samotnej Berlín vznesl doporučení k našemu vystoupení z Aliance. Nakonec jste si to skoro všichni odhlasovali v referendu. Na balkánský poměry jsme si tu zvykli. Hlavně, že králové házejí kosti poskokům. Jenomže nikdy mě nenapadlo, že ten průšvih naroste do takhle obřích rozměrů. Sociální sítě jsem měl plné odkazů na petice, které měly tuhle mozkovou genocidu zastavit. Účet na seznamce pro gaye jsem měl aktivní až do vypnutí sítě. Všichni to o mně věděli. Neměl jsem v úmyslu popírat nic z toho, kým jsem byl a co jsem dělal. Věřil jsem, že zvítězí zdravej rozum, jako už tolikrát předtím. Zmýlil jsem se. Mea culpa. Konečně ty sám jsi taky na kluky, ne? Nebo nějak tak tě znám."

Marek se nasupí a zkřiví obočí.

"Hele, tak s tímhle na mě nechoď. Byl jsem zblblej tím vaším duhovým hnutím. Spousta chlapů se stávala zženštiloušema jenom proto, že to do nich tepala západní propaganda, která pořád prohlašovala, jak je normální mít dvacet pohlaví, že chlap může rodit děti a že mít sex s chlapem je labužnickej zážitek. Tohle je za mnou. Fakt za mnou!"

"Tak proč jsi sakra tady a máš na sobě to písmeno, když vlastně patříš na druhou stranu, hm?" vykřiknu na Marka, ztráceje zábrany.

"A ty tady snad můžeš mít chlapa?"

"Ne," vydechnu vyčerpaně, "ale už to neřeším. Nemohl jsem ho mít tam, nemám ho tady. Jestli si mám vybrat, radši budu sám tady, než bych byl sám tam. Ty jsi ale fakt dočista ztracenej, Marku," pronesu k němu a cítím, jak se ve mně probouzí dávná schopnost vnímat muže. O vztahu k mužům jsem roky nepřemýšlel. Každodenní starost o přežití, život v uzavřeném území a sociální izolace ze mě odpařují všechny vzpomínky. Rozpíná se dělící čára mezi tím, co bylo a co je nyní. Teď se dívám na Markovy žilnaté ruce, o něž si opírá svou krásnou hlavu s rezavými vousy a zelenýma očima, a vracejí se dávné podvědomé vibrace. Hřejivý pocit blízkosti člověka sedícího naproti mě. A co Pavel? Jestli ho taky vypnuli, musí tu být někde v Území Nikoho s námi.

"Jak to myslíš, že jsem ztracenej? Tohle se přece vysvětlí?" vytrhne mě ze zamyšlení Marek.

"Jak to myslím? Nemůžeš sedět zadkem na dvou židlích. To šlo dřív, ještě než jsme všichni dopustili tu pohromu s Národní obnovou. Židle se rozjely a člověk plnou vahou dopadl na nějakou stranu. Jen on rozhodl o tom, která je ta správná. Žít se dá v obou, pokud je člověk přesvědčený, že je tam správně. Já se musel rozhodnout pro Území Nikoho. A i kdybych zůstal na druhé straně a nebyl vypnutý, beztak bych řeči lidí kolem sebe přestával rozumět. Sice bych je viděl a slyšel. I oni mě. Ale vzdaloval jsem se jim. Tady se sice s lidmi spíše míjím, protože delší styk je zakázaný. Nicméně v Území Nikoho nás spojuje to, že víme, proč tu jsme. Občas na sebe souhlasně pomrkáváme, lidi se tu k sobě chovají hezky. Pomáhají si, jak můžou a jak je jim dovoleno. Vyměňujeme si knížky, jídlo, sešity se zápisky a vlídné pohledy. Ještě jsem nezažil, že by tu mezi lidmi proběhla nějaká rozepře. Jediný nepřítel, se kterým bojujeme, je Vlastenecká milice. My v Území Nikoho už nemáme co ztratit. Jedině svoji čest. Pro lidi na druhé straně jsme ničím. Ale pro sebe jsme si vším. Na území, kde vládne Národní obnova v plné síle, jsem měl větší strach, než mám tady, Marku. Každý den se rozhoduji mezi životem a smrtí. A zatím každé ráno volím život. Nebojím se však ani smrti. Zvykl jsem si na ni jako na poslední východisko. Jsem vyrovnaný a smířený. Klidnější než kdy dřív."

"Ne, to já nedokážu. Já nechci bejt na žádný straně, chápeš? Já prostě.... Já je odprosím, vezmu to zpátky. Řeknu jim, že s Pavlem nemám nic společnýho a nikdy jsem neměl. A odsud musím taky vypadnout. Nesměj mě tu najít. U tebe. Ne!" křičí Marek, z posledních sil vstane z křesla a míří ke dveřím.

"Marku, copak nevíš, že oni už dávno vědí, že jsi tady?"

Marek vběhne zpátky do pokoje.

"Někdo tam je?" šeptá vyděšeně.

"Kde?"

"Za dveřma. To jsou oni. Přišli si pro mě."

"Pro tebe a pro mě taky. Byl jsem tu s tebou delší čas, než je povoleno, abych ti dal ty suchý hadry, co máš na sobě. Nejspíš nás odvedou oba," říkám k Markovi zcela klidným hlasem.

"Ty se nebojíš?"

"Ne."

"A co nám udělají? Tohle už neokecám!"

"Co by nám mohli udělat? Zabít nás nemůžou. Zatím pořád nemají dost lidí. A ty vypadáš, že až se dáš dohromady, budou tě potřebovat v dolech," utrousím jízlivě.

Z předsíně k nám doléhá zvonek a hlasité bouchání na dveře. Ozvěna chodby násobí netrpělivé přešlapování dvou párů bot za dveřmi. Zvonek a bouchání. Zdánlivá iluze slušného zacházení s lidmi, kteří už nic neznamenají. Kdyby milicionáři chtěli, mohou sem vpadnout zcela bez zábran kdykoliv se jim zachce. Svět za laserovou hranicí už o nás neví.

Dveře se hlasitě rozrazí a do předsíně vběhnou dva muži v šedých uniformách milice s hnědými přezkami. Marek stojí vedle mě. Já mám ve tváři výraz lhostejnosti. Nad Markem pociťuji směs lítosti a zlosti. Kdybych měl sílu, plakal bych nad námi oběma. Nezbývá čas. Muži vytahují paralyzéry, namíří je na naše odznaky označené písmenem N. Vyšlehne zelené světlo a svět kolem nás mizí. Poslední, na co myslím je, že si musím zapamatovat obsah rozhovoru s Markem, neboť u výslechu nám bude oběma předložen v mírně pozměněné formě, jejímž účelem bude naše větší kompromitace, která by mohla mít negativnější dopad na pracovní zařazení. Už teď je mi jasné, že ostraha v továrně na obuv pro mě bude minulostí.

III.

Otevírám oči, ale vidím jenom tmu. Nikde není paprsek světla. Procitám a rukama se snažím nahmatat vlastní tělo. Zdá se, že jsem v pořádku. Necítím bolest, ani když se snažím postavit na nohy. Nedokážu však rozeznat, kde se nacházím. Vidím vůbec? Nebo jsem zavřený v nějaké temné kobce? Ruce zvednu před sebe a udělám tři kroky vpřed. Chci zjistit, jestli mě obklopují zdi. Konečky prstů se dotknu hladké stěny. Opřu se o ni dlaněmi a jdu doleva podél celé její délky. Dojdu až k rohu, v němž se zeď láme v pravém úhlu a pokračuje dál. Další roh. Další pravý úhel. Rohy jsou tu celkem čtyři. Rozlehlá místnost bez dveří a oken. Zastavím zběsilou chůzi podél zdí, ztiším vlastní dech a vstoupím do prostoru. Ve tmě slyším něčí oddychování. Udělám pět kroků. Oddychování je zřetelnější.

"Marku?" řeknu roztřeseným hlasem.

Ticho.

"Je tu někdo? Kde to jsem?!" vykřiknu.

"Honzo?" zašeptá povědomý hlas.

"Marku, ji to ty? Kde jsi? Nevidím tě. Je tu podělaná tma jak v hrobě."

"Tady."

"Mluv něco. Najdu tě po hlase."

Marek něco šeptá. Rozeznávám místo, odkud by jeho hlas mohl přicházet. Jdu stále rychleji. Markův hlas se přibližuje. Zakopnu o něco měkkého. Marek vykřikne. Skloním se nad ním. Nahmatám ruku. Jdu dále po trupu. Vezmu do náruče Markovu hlavu. Sednu si na zem a snažím se jeho tělo přitáhnout blíže k sobě. Rukama obejmu Markova ramena a jeho hlavu si položím do klína. Hladím mu tvář a cítím, jak mi po obličeji samovolně tečou slzy. Pevně jej sevřu a rozpláču se.

"Marku, jsi v pořádku? To bude dobrý. Bude to dobrý. Dobrý," říkám s předstíranou pevností v hlase.

Slzy mi kapou na ruce. Mám mokré tváře, ale přemáhá mě silná touha po životě. Doma mám ještě tolik knih, které jsem nedočetl. Chci se ještě mnohokrát projít na kopec s výhledem do krajiny. Znám několik tváří, s nimiž se potěšíme pohledem na sebe. Vím, že kdyby mě ti lidé už neviděli, chyběl bych jim. Ztratili by dalšího člověka, díky němuž neztrácejí vnitřní sílu i víru v život. Chci ještě vidět, slyšet a cítit. A je mi jedno, že všechny malé střípky naděje, které dávají životu smysl, musím hledat v naší zóně. V Území Nikoho. Vím, že se nám to podaří. Třeba mě jen pracovně suspendují, ale nechají mě žít. Více než nad sebou pláču nad Markem, bezvládně ležícím v mojí náruči. Jeho teprve teď čeká skutečné procitnutí ze tmy.


březen 2022


Matce

Nevím nic o životě.

Ty všechno víš.

Z principu věku.

Kristova léta nesou kříž.

Šimon z Kyrény nepřichází.

Mluvíme k sobě stejnou krví

a přece se naše řečiště neprotnou.

Ředí je tvá domnělá moudrost

a vzdálenost našich tepen.

Promění se v kalnou vodu.

Ptám se tě, kdy ti v životě bylo nejhůře.

Říkáš, že jen jednou, je to už dávno,

když jsi chodila do školy.

Chrání tě růžová clona z ideálů a strachů.

Krovy z končetin porcelánových panenek.

Malé město, jeden byt,

jedna postel, jeden muž.

Celý tvůj život, jak má být.

A můj?

Chtěl bych ti říct, že nevím, v čí posteli ulehnu dnes

a kde se probudím zítra.

Chtěl bych ti říct, že někdy usínám s touhou,

aby nepřišel další den.

Ve velkém městě, v mnoha bytech,

v mnoha postelích, s muži.

Přetínám cévy v boji často marném.

Rudý potok nepohne mlýnským kolem,

sevřen mužskou pěstí

do moře nedoteče,

nedaruje život.

Nic z toho ti však nepovím.

Mlčíme.

Společný pramen v nás tepe.

Řeka šumí.

Trapné ticho.

I když jsme dva cizinci na území padlých,

přesto tě mám rád.

Kůže

Odemykám dveře a vcházím do setmělého bytu. Nikdo živý tam nečeká. Vítá mě jen starý nábytek, kytky, ve váze na stolku tři řezané gladioly, které odspodu postupně odumírají, hromádka vypraného prádla a ticho. Zase přicházím v pozdní hodinu. Až si kolem půlnoci budu nařizovat budík na půl šestou ráno, budu se proklínat. Nyní ve mně ještě šumí uvolněná společenská nálada a čtyři deci prosecca. Na věšák odložím panamák a sako a jdu otevřít okna. Celý den jsem nebyl doma. Od té doby, co jsme s Francescem našemu vztahu uštědřili poslední ránu a on odletěl do Říma, snažím se prázdno v bytě i v životě naplnit úniky do společnosti. Z kanceláře odcházím na (většinou marnou) schůzku s nějakým chlapem - potenciálním partnerem, na setkání různých spolků, na kafe s kamarádem nebo do kina. Jde jen o to nebýt doma a nemyslet na to, že až se Francesco vrátí z pracovního pobytu v Římě, rozdělíme postele, skříně, psací stoly a obrazy a definitivně se rozejdeme. Fyzicky. Když jsme tento domov tvořili, nenapadlo mě, že budu počítat dny do jeho demolice. Do exploze, která nás dva rozstřelí na různé strany světadílu. Vrací se do Itálie. Je to nevyhnutelné. Je to moudré. Snažím se být moudrý. Každý nový začátek člověka nadopuje adrenalinem. Nemá smysl žít na systému hnijících kořenů, které zaostávají v růstu.
Odpolední slunce naplnilo byt nehybným dusnem. Otevírám proto okno v obývacím pokoji a dveře na balkon v protější kuchyni, abych vytvořil průvan. Udělám pár kroků po dřevěných prknech, opřu se o zábradlí balkonu a rozhlížím se po prostoru, který uzavírají čtyři strany stoletých cihlových valů s okny a balkony jako je ten, na kterém teď stojím. Domy a jejich dvory. Uzavřený malý svět uprostřed soustavy ulic, chodníků a silnic. Dýchám zhluboka. Noční vzduch je v Praze nejpříjemnější. Zvláště v letních měsících, kdy dlažba a asfalt vstřebávají polední žár, který pak vydechují po zbytek dne. Dvůr našeho činžáku má mělkou půdu, protože pod ním jsou vybudované podzemní garáže. Na dvoře neroste žádný strom, žádný keř. Jenom čerstvě posekaná tráva, kterou udržuje předseda společenství vlastníků. Ještě je tam dřevěný zahradní stoleček se čtyřmi židlemi, na nichž občas vysedávají zaměstnanci firmy sídlící v přízemním bytě. A to je všechno. Teď tam také někdo sedí? Zaostřím zrak. Je po půlnoci, na dvoře se rozlévá pouze matné měsíční světlo. Rozeznávám siluetu osoby sedící na židli. Nespavec? Načerpává energii z ticha a tmy? Nebo se šel ochladit, protože má v bytě horko? Nevypil jsem tolik vína, abych měl vidiny, ale vypil jsem ho dost na to, aby obrousilo mé zábrany a naostřilo zvídavost.

Kresba: PanTer

Zapomněl jsem na popelnice. Na dvoře jsou také popelnice se smíšeným odpadem. Z koše vyjmu zpola naplněný pytel s odpadky, rozhodnutý použít jej jako záminku, abych si záhadnou postavu mohl prohlédnout z větší blízkosti. Třeba je to Marek, náš soused. Zahradní architekt. Kytky mu rostou pod rukama úplně samy. Nejspíš vycítí, že se o ně stará s péčí a láskou. Moje venkovní rostliny každoročně napadají mšice. Postřik je účinný jen několik týdnů. Zeptám se ho, čím je mám zlikvidovat navždycky. Jdu dolů po schodech. Moji zvědavost náhle nabourávají pochybnosti. Co když to není Marek? Třeba se na dvůr dostal někdo cizí, kdo nebydlí v činžáku. V tuto noční hodinu na dvoře nikdy nikdo neseděl. V nejhorším případě pytel odhodím do popelnice, pozdravím a zmizím v chodbě. Nebo se mám vrátit do bytu? Proč jsem vlastně tak zvědavý? Co je mi po nějakém člověku, který v noci sedí na našem dvoře? Ráno brzy vstávám. Měl bych si vyčistit zuby a okamžitě zalehnout do postele. Blížím se ke dveřím na dvůr, rozhodnutý svůj záměr uskutečnit.

Vyjdu ze dveří na dlažbu, která před prahem tvoří tmavý čtverec. Ovane mě čerstvý vítr. Čidlo zaznamená můj pohyb a nade dveřmi se automaticky rozsvítí světlo. Moje oči spočinou na místě, kde je stolek a židle. A ten člověk. Je to muž. Světlo zhasne. Tma. Udělám krok dopředu a světlo se zase rozsvítí.

Jasně vidím, že ten muž je... nahý. Úplně. Sedí tam, nohy má rozkročené, ruce sepjaté v klíně. Sedí a mlčí. Asi mě nevidí. Ale jak by mě neviděl, když se nade mnou rozsvítilo světlo, které muselo narušit jeho noční rozjímání ve tmě? A proč je nahý? Logický tok myšlenek svírá paralýza. Na minutu zapomínám, že v pravé ruce držím pytel s odpadky, které chci vyhodit a odejít. Tma. Zase. Najednou se bojím pohnout. Zrak mám otupělý světlem, takže na muže nevidím. To mi dodává odvahu. Nikam nejdu.

"Co tady děláte?" slyším sám sebe, jak polohlasně mluvím do tmavého prázdna.

Ticho.

"Bydlíte tu?" ptám se tmavé siluety.

"Ahoj G.," pronesl příjemně zabarvený a povědomý hlas.

"My se známe?"

"Ano i ne," říká on, "já tě znám velmi dobře. Možná líp než ty sám. Ty mě znáš jen částečně. Řekněme, že jsi mě už párkrát potkal."

Proč ten muž tak zvláštně mluví? Je to nějaký z těch omylů, s nimiž jsem strávil odpoledne bez slibů? Pamatuje si, kde bydlím a hraje tady divadlo? Co to má znamenat?

"Posaď se ke mně," vybízí mě.

"Proč bych si k tobě sedal? Nevím, kdo jsi. A ani nevím, proč tu sedíš nahej uprostřed noci. Možná by ses měl oblíknout a jít se domů vyspat. Já tady vyhodím ty odpadky a odcházím."

"Máš štěstí, žes mě tu dneska zastihnul. Obvykle se míjíme. Když tady sedím, ty jsi většinou pryč. Posaď se na chvíli ke mně."

Pokročím směrem ke stolu, u něhož sedí. Rozsvěcí se světlo a já mu vidím do tváře. Někoho mi připomíná. Netuším sice, kam jej mám zařadit, ale vím, že tu tvář znám. Má tmavé vlasy, prokvetlé šedinami, vousy, tmavé obočí a pod ním tmavohnědé oči. Jsou tak výrazné, že i z větší vzdálenosti nejdou přehlédnout. Muž je mi sympatický. Zrak mi spočine na jeho těle. Silné nohy, pěkně tvarovaná lýtka. Celá situace je tak nepravděpodobná, že za svůj pohled na nahé tělo se stydím víc než kdykoliv jindy. Neubráním se však zvědavosti. Jdu k němu blíž. Odložím pytel s odpadky, odsunu židli vedle něho a přisedám. Čidlo ještě stále reaguje a světlo svítí, mohu si jej tedy prohlédnout zblízka. Cítím jemné napětí. Možná je to tím vínem nebo tím, že v posledních měsících se drolí mé zábrany, ale nebojím se. A pak mi to dojde. Muž je mi strašně podobný. Ten tvar nosu. Rty. Oči. Tělo. Užší ramena a silná stehna. Vypadá jako já, ale je jiný. Je starší. Ano, starší. Je starý. Možná je mu sedmdesát? Ví, jak se jmenuji, ale jsem si jistý, že se mnou nikdy nemluvil. Je to zvláštní.

"Je to zvláštní," říkám mu.

"Co?"

"Nikdy jsem tě neviděl. Teda aspoň myslím. Ale mám pocit, že tě znám. Vypadáš jako můj o dost let starší brácha. Sedíš tu nahý, na našem dvoře, víš jak se jmenuji. To ti nepřijde zvláštní? Co tady vlastně děláš? A proč jsi teda nahý?"

"Protože jsem hodně dával a málo si bral."

"Tomu moc nerozumím."

"Život je horská dráha. Jednou jsi dítě. A jsi šťastné dítě, protože rodiče tě mají rádi. Jsi nahoře. Jednou zase dospíváš a s přívalem otazníků ztrácíš pevnou půdu pod nohama. Jedeš dolů. Když dozraješ, nabudeš krásy a sebevědomí. A nepočítáš minuty. Nepočítáš pohledy. Nepočítáš přátelé. Hledáš kompatibilitu a nacházíš zklamání. Ale jsi mladý a zdravý. Jsi nahoře. Příliš dáváš a málo si bereš. Jsi takový?"

"No abych řekl pravdu, nevím." Zamyslím se. Stále hledám nějaké rozumné vysvětlení pro tuto situaci, v níž jsme se oba ocitli. Zvolené téma se mi zdá poněkud osobní, ale muž ve mně vzbuzuje důvěru. Sedí vedle mě a je zcela obnažený. Mluví upřímně a věcně. Ke všemu se zdá, že za temnými okny bytů, které nás obklopují, všichni spí. Rozhostilo se úplné ticho. Slyším ozvěnu našich hlasů, odrážejících se od stěn vnitrobloku. "Mívám pocit, že si více beru než dávám," navazuji na rozhovor. "Někdy si dokonce připadám sobecký." Zkrabatím čelo a posmutním.

"Být zdravě sobecký není špatné," snaží se mě uklidnit. "Chtěl jsem ti říct, abys neměl strach."

"Strach? Jaký strach? Z čeho?"

"Prostě strach ze života. Vím, že tě někdy přepadá a vysiluje."

Skloním hlavu. Dívám se na své ruce. Trochu se třesou. Pak zvednu zrak k muži a zadívám se mu do tmavohnědých očí, které naplnil výraz soucitu. "Někdy jo," přisvědčím mu. "Ale proč mi to říkáš? Má to snad nějakou souvislost s tím, že tu sedíš takhle? Nahej?

"Souvislost to má. Býval jsem oblečený jako každý normální člověk. A pěkně oblečený - dával jsem si záležet. Moje oblečení pokaždé vyjadřovalo vnitřní rozpoložení. Když jsem se cítil sám a bez radosti, nosil jsem černé. Maloval jsem si černé linky kolem očí a na krku nosil velký kříž z chirurgické oceli. V lepším období jsem se oblékal do barevných košilí. Vlasy jsem měl taky různě barevné. Zelené, modré, duhové. Když se dneska zamyslím, bylo to bláznivý," zasměje se. "Člověk stále něco hledá. Hledá způsob, jak se vyjádřit. Jak jednat s lidmi. Jak se ukotvit. Když mi bylo asi třicet let, vyměnil jsem barevné oblečení za bílé. Bílá je barva čistoty, to víš. Šel jsem blíž k lidem. Přiblížil jsem se k mužům. Toužil jsem po přátelství. Po pěkným přátelství, ve kterým si muži dávají víc než běžní kamarádi nebo bratři. Měl jsem prostě nutkavou potřebu najít přítele. V bílém. Hledal jsem všude. Navštěvoval jsem rozmanitou společnost, kavárny, bary. Zaplétal se do diskuzí. Díval se lidem do očí a hledal v nich přízeň. Touha po příteli byla nesnesitelná. Několik mužů se mnou ušlo kus cesty. Každý si ze mě něco vzal a zanechal na mně červenou skvrnu. Bílá barva je dráždila. Každý přítel, který šel chvíli vedle mě, můj bílý oděv potřísnil červenými kaňkami. Možná nevědomky. Z nějaké vnitřní, mně neznámé pohnutky. Když přítel zjistil, že z červených kaněk je velká skvrna, zmocnil se ho odpor a opustil mě. Za tu dobu, co jsem marně hledal přítele se moje bílé oblečení změnilo v rudé páchnoucí hadry. Hnusná červená sněť. Od límečku až k nohavicím."

Poslouchám a nedýchám. Svírá se mi hrdlo. "A-a-a co jsi dělal pak?" vytlačím ze sebe.

"Co bych dělal? Svlékl jsem ze sebe ten rudý nános a uvědomil si, že moje místo je tady."

"Kde? Tady na dvoře?" ptám se trochu nechápavě a zrakem měřím dvůr od zídky k zídce. Je skoro tma, svítí pouze měsíc a dvůr působí útulně a přátelsky. Obklopují nás cihlové masy. Chrání nás.

"Ano. Tady na dvoře. Tady je moje místo. Sedím tu sám a nahý. Být nahý je přirozené. Nejpřirozenější. Sleduji život za okny. Každodenní, prosté příběhy lidí, co tu žijí. Někde se hádají, někde se smějí, jinde se milují. Často tu zaznívá dětský pláč. Jako třeba teď. Slyšíš?"

Opravdu. Nastražím sluch a zaslechnu dětský pláč. Zleva. Zprava. Za námi. Ze všech stran se ozývá dětský nářek. Je ho plný dvůr. Za několik minut utichá.

"Sleduju život za zdmi domů. Mě si nikdo nevšímá. Pro ostatní jsem neviditelný. A je mi tak dobře. Už nevidím barvy, nehledám přítele. Jsem smířený se svým místem tady. Na dvoře." Muž zhluboka povzdechne a zmlkne. Oba mlčíme.

Mužova upřímnost mě zaskočí a dojímá. Něco mu dlužím. Chci mu nějak oplatit jeho otevřenost a zbavit ho smutku, který se vykreslil v jeho tváři i hlase. Rozhodnu se vysvléct. Vstanu a postupně odkládám svršky, dokud nejsem úplně nahý. Usedám zpět vedle něho. Díváme se na sebe. Dva stejní lidé. Rozdílní jen ve fázích biologického stárnutí. Toho zcela nevyhnutelného rozpadu a následného zániku. Toužím pocítit jeho kůži na dotek. Prozkoumat všechny záhyby času na jeho těle. Položím mu prsty na prsa. Kůže připomíná zmuchlaný papír, který se marně snažím narovnat. Kolem klíčních kostí se krabatí a v okolí bradavek je povislá. Muž má mírně vyklenuté břicho a stále pevná stehna. Nohy má vlastně docela mladistvé. On mi pokládá dlaň na stehno. Hmatem zkoumáme naše těla a ani jeden z nás není viditelně vzrušený. Nevím proč. Mám pocit, že se dotýkám vlastního otce nebo bratra. Nebo sebe? Jenže ten pocit je tak cizí. Ta pokožka je cizí. Vrásky, povadlé maso, papyrově jemná a zvrásněná kůže. Všechno blízké a přitom neznámé.

"Jednou budu vypadat jako ty," pronesu k muži, zavřu oči a pokouším se uchovat si jeho podobu v paměti.

Muž se najednou zvedne ze židle. "Měl bys jít," důrazně ke mně pronese. "Prosím, odejdi. Teď hned."

S leknutím vyskočím. Mužova reakce je nečekaná.

Ovládne mě zlost. "Myslel jsem, že budeme přátelé! Možná já a ty. Možná jsme ti, který hledáme, nemyslíš? Proč by ses mi jinak svěřoval? Proč bych ti jinak tolik rozuměl? Já ti rozumím, slyšíš?!"

Muž pravou rukou ukáže ke dveřím na domovní chodbu. "Musíš odejít! My dva nesmíme být přátelé. Už bys mě neměl nikdy vidět. Snaž se o to, abys mě už nikdy neviděl. Abys tu jednou neskončil místo mě. Já zůstanu tady. Dokud nezestárneš. Budu tě sledovat. Ty jdi zpátky. A slib mi, že už se nikdy neuvidíme".

Neprotestuji. Pociťuji jen vztek a lítost. Posbírám svršky a běžím do dveří. Do košile si otírám slzy. Rozrazím dveře a vběhnu do černé chodby. Prchám po schodech nahoru. Pořád výš a výš. Schodiště je nekonečné. Stále běžím a běžím.

* * *

Nepříjemné pípání protrhne síť spánku. Rukou lovím na nočním stolku, abych vypnul ten šílený zvuk. Mátožně zvedám hlavu a pokouším se vstát z postele. Je půl šesté ráno. Bolí mě těžká hlava. Sbírám odhodlání načít další středu v řadě. Otevírám okno do ložnice. Oči mi oslepují syrové paprsky vycházejícího slunce. Zase lituji, že jsem nešel dřív spát. Dnes mám pocit, že jsem nespal celou noc. V kuchyni hledám brýle a kávu. Přesně v tomto pořadí. A nadávám u toho. Na hlavní třídě zazvoní tramvaj. Kolik jich ještě projede, než doběhnu tu svoji, do níž naskočím? Jako včera. Jako zítra. Jako každý den.

G.


Pod černým nebem spása


Přízemní domky, několik patrových činžáků a zahrádkářská kolonie. Jedna hlavní ulice se stromořadím a tramvajovou tratí. Takové je tohle malé předměstí. Při setmění se na zastávkách rojí hloučky unavených tváří pod kapucemi, které tramvaje rozvážejí na noční směnu do blízkých továren. V bezbarvých mikinách, vatových bundách a sepraných džínách. Čekání si krátí balením cigarety, kterou rychle vykouří cestou od zastávky k vrátnici. Na velkoměstskou módu není čas. Tady nepokrytě vládne život neoholených tváří a nevyspalých očí. Od šichty k šichtě. Ulice má úlohu převozníka. Ani její vzezření si neklade vysoké cíle. Domky do ulic vystrkují nevábně zašedlé fasády, světla za okny jsou rozpitá ve večerní mlze. Po setmění se chodníky zaplní letitými starousedlíky s jejich psy, prostitutkami, vietnamskými obchodníky, kteří zavírají svou celodenní rutinu v krámku, a hospodskými kunčafty. Je podzim. Zahrádky u řeky za čtvrtí spí pod vrstvami tlejícího listí a nesklizených jablek, jejichž pach se vsakuje do ovzduší.

Na hlavní ulici zastaví tramvaj, z níž vystoupí Tomáš. Jeho kroky zamíří do nejvyšší budovy v celé čtvrti. Hotel Bernard. Tři poschodí. Tři hvězdičky, z nichž jedna nesvítí. Recepce s malým zázemím, šest pokojů, podkrovní byt majitele domu a provozovatele nočního podniku, který se nalézá v suterénu. Tomáš sestoupí po čtyřech schodech, projde pod neónovým nápisem "OPEN" a pohltí jej šero, jímž problikávají červená světla chodby vedoucí k baru. Za barem, nad nímž visí desítky dřevěných předmětů falického tvaru, stojí mladík v tílku, který do pultíku nad barem zavěšuje pečlivě vycíděné skleničky. Před barovým pultem jsou tři oblouky koženkových pohovek, před nimiž stojí malé stolky s červenými svíčkami ve skle. Tomáš přikročí k baru a vyhoupne se na jednu ze stoliček.

"Nazdar Honzo."

Kluk v tílku odvrátí soustředěné oči od skleniček a zaznamená Tomášův smutný pozdrav.

"Čau Tomíku. Co je? Dneska nějak bez nálady. Co si dáš na rozjezd?"

"Máš víno?"

"Nemám. Domácí ho doveze zejtra."

"Tak colu s rumem," poručí si Tomáš a podívá se ke dveřním s korálkovými závěsy. "Kolik jich tam je?"

"Dneska asi šest. Docela bída. Ale chlastaj za celej regiment," řekne Honza a otráveně mávne rukou na poloprázdný bar za sebou.

Tomáš dopije poslední lok nahořklé coly, sesedne ze stoličky a zamíří ke korálkovým závěsům. Zastaví se před obdélníkovým zrcadlem odrážejícím jej od vlasů až po špičky bot. Tomáš je vysoký, dobře rostlý blondýn. V černých kalhotách s ošoupanými koleny, modré košili a černé kožené bundě, jejíž lemy otrhal zub času, vypadá trochu sešle. Nic lepšího dnes na sebe nesehnal. Nezáleží na tom. Stejně to všechno půjde rychle dolů. Podstatná je jeho vlastní kůže. A tu za pětadvacet let života čas opotřeboval jen tolik, aby byla stále pevná a plnokrevná. Protáhne se, dlaní prohrábne vlasy, mrkne na Honzu a zmizí za korálky.

Prostorná temná místnost. Nalevo od dveří je velká červená koženková postel, nad ní tři obrazovky, na nichž ve smyčce běží porno ve třech variantách. Uprostřed je pět bílých kabinek s fotkami kluků. Čtyři z nich jsou obsazené. Jedna má otevřená dvířka, za nimiž je červená sedačka a malá obrazovka nabízející stejné porno jako jedna ze tří obrazovek nad postelí. Napravo je úzká chodbička s toaletami a dveřmi do dalších dvou místností s koženkovými pohovkami. V jedné z nich jsou pohovky seřazené v řadě za sebou jako v kině. Před nimi je na zdi zavěšená velká televize. V tmavých prostorách bloumají muži. Procházejí se, koukají po sobě, dělají posunky. Některý si sedne na pohovku, civí na porno, rozepíná poklopec a začíná masturbovat. Jiný se chvilku s někým domlouvá a pak spolu zapadnou do bílé kabinky, kterou před chvílí opustil jiný muž. Modré světlo z obrazovek mu na okamžik ozáří tvář, než zmizí ve tmě chodby. Tomáš vejde do prázdné kabinky, na níž je fotka s jeho tváří a obnaženým hrudníkem, na háček pověsí bundu, usadí se v červeném křesílku a rozsvítí měkké světlo signalizující, že návnada je na háčku. Čeká. Nudí se. Porno na obrazovce viděl asi tisíckrát. Dokázal by přesně popsat, jak scény na sebe navazují. Je to stále dokola. Líbání, kouření, rimming, nakonec anál. Zezadu nebo na misionáře. Gymnastické výkony. Vyumělkovaní roboti s otvorem na prachy, pomyslí si.

Pootevřou se dveře kabinky a dovnitř nahlédne nějaký muž.

"Je tu volno?" zeptá se najistě.

"Jasně. Vidíš tu někoho kromě mě?" odvětí mu Tomáš dost nevrle. Uvědomí si, že nezačal dobře. "Pojď dál. Kdybys neměl kondom, mám ho tady. Buď v pohodě," uklidňuje ho.

Muž vejde do kabinky a zavře za sebou bílé dveře. Rozhlíží se po malém čtvercovém prostoru, jednou rukou žmoulá čepici a druhou si upravuje brýle na nose. Působí nejistě.

Tomáš si muže se zájmem prohlíží. Všimne si, že je hezký. Věkově mezi pětačtyřiceti a padesáti lety. Tmavé vlasy, na skráních prošedivělé. Modré oči. Docela urostlý. Mužný typ. Nejspíš zase nějakej taťka, proběhne Tomášovi hlavou zkušenost z praxe. Uchopí mužovu ruku, vyjme mu z ní čepici, kterou odloží na opěradlo křesílka. Jednu ruku mu vloží pod svetr a nahmatá chlupy na lehce rostoucím bříšku. Pokouší se muže přivést k uvolnění. Muž vnoří prsty do Tomášových vlasů a začne mu masírovat hlavu. Dívají se jeden druhému do očí. Když Tomáš uchopí pásek u kalhot a začne jej rozepínat, muž se náhle zarazí a poodstoupí.

"Co je ti?" tázavě na něj pohlédne trochu dotčený Tomáš. "Jestli to nechceš ode mě, tak si to běž udělat na pohovku a uvolni místo jinýmu."

"Nechci," vydechne muž. "Vlastně chci něco jinýho."

"A co teda?"

Muž chvíli rychle oddechuje, než sebere odvahu.

"Chci čas s tebou strávit nějak jinak. Klidně ti za to zaplatím," řekne.

"Jak jinak? Jestli myslíš nějaký tvrdý hrátky nebo fisting u tebe doma, tak na to zapomeň. To neudělám ani za milion. Buď tady nebo nic," pronese rozhodně Tomáš, opře se o křeslo a složí ruce za hlavu.

Muž se napřímí a pohlédne Tomášovi do očí. Tomášovi se zdá, že muž má oči zalité slzami.

"Promiň, neupřesnil jsem ti, o co mi jde. Zaplatím ti klidně stonásobek, když se mnou strávíš večer a dovolíš mi bejt vedle tebe. Když se projdeme, budeme si povídat. Když se necháš obejmout a budeš poslouchat, co ti říkám. Už mě pak nikdy neuvidíš. Slibuju. Zaplatím ti dobře," muž zajíkavě dokončí větu a sevře rty.

Tomáš na něj nechápavě zírá. Přistihne se, že má otevřená ústa. Buď je to cvok nebo nějakej zoufalec, kterej mě někam zaveze, a za pár měsíců budu ležet na soudní palologii, zřízenej, že mě ani vlastní máma nepozná, říká si. Možná, že kdyby to udělal bezbolestně, ani bych se na něj nezlobil. Pak si se mnou může dělat, co chce. Mně to bude šumák. V tom lepším případě se projdeme kolem řeky, on se mi vypláče na rameni, slušně zaplatí a já pak nějakou dobu nebudu muset páchnout do týhle díry, dokončí úvahu Tomáš a rozhodne se.

"Hlavně tu nedělej plačtivý scény," řekne, uchopí muže za ruku, vezme si bundu, zhasne světlo a opustí kabinku.

"Bereš si ho jako suvenýr?" pronese Honza, když Tomáš vede muže okolo baru k východu z podniku. Tomáš se jen ohlédne, ale nic neříká. Tohle prostředí ho silně irituje. Honza ze všeho nejvíc.

Ať je rád, že může míchat laciný patoky a za závěs chodit stříkat jen ty svoje levandulový vůničky. Ty jeho ironický kecy jsou na pěst, řekne si Tomáš a přidá do kroku. Nechce s Honzou mít konflikt. Kromě barmana tady ještě dělá příležitostnou sexuální hračku majiteli podniku, kterému podává pravidelné reference. Solidním průšvihem může být už jen to, že Tomáše viděl, jak se zákazníkem odchází mimo podnik.

Ilustrace: PanTer

"Tak kam půjdeme teď? Do Jalty? Nebo snad do Hiltonu?" pronese Tomáš s rukama v kapsách, když oba vyjdou z nedýchatelného dusna prosyceného levandulovým sprejem do chladné listopadové noci. "Hele, to byl vtip. Mně je to jedno. Hlavně už pojďme. Je mi trochu zima," dodá a vykročí před mužem, který váhavě přešlapuje na místě.

"Jsem Karel," řekne tichým hlasem muž, když srovná krok s Tomášem.

"Tomáš. Tak mě teda těší, Karle."

Oba jdou chvíli vedle sebe a mlčí. Na předměstí padá bílá mlha. Pod nedalekým mostem šumí řeka. Na mostě jezdí tramvaje. Kromě nich není nikde ani památky po živé civilizaci. Tomáš s Karlem mají skloněné hlavy a sledují vlastní kroky po rozšlapaném listí.

"Proč tam chodíš?" rozbije dlouhé ticho Karel.

"Hele, Karle, nechtěl jsi mluvit spíš o sobě?"

"To máš vlastně pravdu, Tomáši. Promiň. Asi bych ti měl o sobě něco říct, když se mnou strávíš dnešní večer. Akorát teď nevím, kde začít."

"Tak začni třeba tím, co děláš? Tipoval bych tě na učitele z mateřský školy," pronese ironicky Tomáš a vyprskne smíchy.

"Jsem kněz," řekne vážně Karel.

"Ne! To jako fakt? Už jsem měl různý týpky. Politiky, herce. Jednou u mě byl ten herec z toho seriálu. No... Jak se ten seriál jmenuje... Donašeč. Ale živej kněz? To je novinka."

"Jo, jsem kněz. Evangelík."

"Prostě nejsi katolík. To ostatní je pro mě jeden velkej zmatek. Nesnaž se mi to vysvětlit. No a když jsi kněz, tak co hledáš u Bernarda? Nebo je fakt pod svícnem největší tma?"

"Všechno ti povím. Slib mi, že mě budeš poslouchat. Nebo aspoň předstírej, že mě posloucháš."

"Oukej. Fajn." Tomáš předstírat nepotřebuje. Karel ho zajímá čím dál víc. Jeho libozvučný hlas se navíc příjemně poslouchá. Zklidňuje mu mysl. Naplňuje ji důvěrou.

"Víš, Tomáši, pocházím z Berouna. Moji rodiče jsou věřící. Katolíci. Ve třinácti jsem zjistil, že se mi líbí kluci. Ne, nesměj se, prosím. Vím, že je to pro tebe banální. Ty sis třeba už mohl najít kluka. Já ne. Abych v sobě přehlušil ten zmatek a nemusel se zabývat otázkami kolem svojí sexuality, na gymplu jsem začal číst Bibli, různé teologické příručky, uzavřel jsem nepsaný vztah s Bohem a pojal ho jako svého jediného průvodce životem. Tehdy byl mým blízkým kamarádem jeden kněz z evangelické církve. Pochopil moje zanícení pro věc. Inspiroval mě. Chtěl jsem být knězem jako on. Ale moje čerstvě dospělé touhy se začaly hlásit o slovo. Bylo to šílený! Šílený! Abych na to nemusel myslet, sedal jsem si za stůl a četl knížky. Teologickou literaturu. Byla mojí náplastí. Evangelium podle Matouše, Lukáše, Jana, Knihu žalmů. Hodně, hodně knížek. Po gymnáziu jsem nastoupil na pražskou univerzitu. V jednom rozhovoru mých spolužáků jsem zaslechl, že v Praze existují podniky jako je Bernard. Prostě místa, kde můžeš mít sex s chlapy anonymně a skrytě. Pohrdali tím. A já zpočátku taky. Před nimi. Ve skutečnosti jsem kolem jednoho podniku chodil, sedal si v parku na místo, odkud bylo vidět na vchod a pozoroval muže, kteří vcházejí dovnitř. Po nějakém čase, ve chvíli naprostého poklesnutí, jsem tomu podlehl. Tenkrát jsem se poprvé opil. Strašně moc! A šel tam. A prožil ten adrenalin. První setkání s mužskou společností, ve které všichni chtějí to samé, co chci já. Chlapa! Teď! Hned! Chápeš? Mému střízlivému "já" bylo na zvracení, ale to druhé "já", opilé hormony a chlastem, bylo k nezastavení. A od té doby to musím opakovat. Je to jako droga. Nemůžu si pomoct. Je to adrenalin. Uspokojuje mě to." Karel dokončí dlouhý monolog a uchopí Tomáše za ruku. Povšimne si, že chůze obou se před notnou chvílí zastavila. Karel zaníceně vyprávěl a Tomáš jej soustředěně poslouchal. Ani si nevšimli, že stojí na místě.

"Hele, Karle, a to jsi nikdy nebyl s klukem jinde než tam?" zeptá se Tomáš.

"Nemohl jsem, Tomáši. Byl jsem ženatý. Mám dceru."

"Aha," podiví se Tomáš, "to je dost podstatná informace, ne? A už teda nejsi ženatej? Řekls jí to, jo?"

"Na začátku jsem svoji ženu miloval. Naše holka je toho důkazem. Přál jsem si rodinu. Hele, to je prostě bezvadnej pocit. Do doby, než se narodila naše dcera, mi v životě pořád něco chybělo. Jen jsem pořád nevěděl, co to je. Pak jsem to pochopil. To je taky to jediný, co se mi v životě povedlo. S manželkou už spolu nežijeme. Nedokázal jsem ji s dcerkou udržet vedle sebe. Ona dělá, že o ničem neví. Už takhle je náš vztah dost napjatý. Manželství jsem nezvládnul. Ztratil jsem je obě. Je to moje vina. Všechno."

"Nespal jsi s ní, co? Nedivil bych se ti. Já bych to se ženskou nemohl dělat. Jaký to vlastně je?"

"Hele, je to pěkný. Žena je kromě jinýho i v oblasti sexu pro muže dokonale uzpůsobená. Díky rodině, kterou jsme spolu vytvořili, jsem dorostl. Vyplnil se. Ale neklapalo to. Chyběl mi adrenalin. Chyběli mi... chlapi. Když byl dceři rok, ve večerních hodinách jsem se začal vypařovat, abych se po půlnoci vracel a svoje strašný výčitky utápěl v moři teologie. Pokaždé jsem si slíbil, že už se to nebude opakovat. Nedokázal jsem to. Jsem slabej. Manželka si pak našla jinýho muže. Asi něco tušila. Musela něco tušit. Nespali jsme spolu od doby, co se dcerka narodila. Nezmohl jsem se pak k sebemenšímu projevu citu. Teď je šťastná. Já jsem ten, co prohrál. Normální sex už mi nic neříká. Potřebuju k tomu všechny ty ostatní nesmysly, který se mi v hlavě smíchají, když jsem v tom šíleným prostředí. Cit a sex jsou pro mě napořád dvě rozpojený nádoby. Mám strach, že už je nikdy neslepím. Že prostě nikdy nepoznám, jaký to je někoho mít rád a zároveň po něm opakovaně fyzicky toužit. Na vztah s klukem prostě nemám odvahu. Už jen kvůli tomu, co dělám. Nemám odvahu takhle dál žít."

"Já kluka měl," vstoupí do Karlovy řeči Tomáš, "přitáhnul mě z Karviný do Prahy. A po půlroce se na mě vykašlal. Začal jsem pracovat jako sanitář. Abych utáhnul podnájem, zkoušel jsem k tomu různý brigády. Pak mi jeden kámoš dohodil tenhle job. Za měsíc si tam přijdu třeba na dvacet litrů na ruku. Někdy i víc. K mýmu platu je to docela slušný ryto. Jasně, že prachy nedostávám přímo od chlápků v kabině, jako šlapka. Provozní to má dobře vymyšlený. Chlápky zkasíruje Honza na baru. Díl z toho si nechá provozní. Díl jde ke mně. Hnusí se mi to čím dál víc. Všichni tihle teplouši se mi hnusej. Jako neříkám, že heteráci jsou v tomhle ohledu nějak lepší. Ale stejně... Jsem už pět let bez kluka. Přitom nejsem hnusnej, ani blbej. Hele, já v tom nevidím budoucnost. Jestli mám zadarmo kouřit péro chlapům, který mě po jediný noci nebudou znát, nebo za to dostat prachy, radši volím druhou možnost, i když mě to nebaví. Je to rutina. V týdnu makám ve špitále a od pátku do neděle jsem v Bernardovi. Vlastně už jenom dělám, co musím, ale ve mně není nic. Žádná jiskra. Prostě nic. Už několik měsíců uvažuju o tom, že to zabalím. Definitivně. Tenhle svět je hnusnej. Každej chlap chce jenom moje tělo. Prej mám nejvíc zákazníků. Jasný. Všichni viděj fotku mýho těla na dveřích a stoupnou si do fronty. Hele, jestli chceš, můžeme to skončit oba. Asi sis mě nevytáhnul ven jen tak, ne? Pokud máš s sebou bouchačku nebo tak něco, vytáhni ji, odkráglujeme se a budeme mít pokoj," drmolí Tomáš a chvěje se vztekem.

"Uklidni se, Tomáši. Prosím," řekne Karel konejšivým tónem. "Popravdě jsem tě ven vytáhl hlavně proto, abych tohle všechno někomu řekl. A chtěl jsem, aby to byl kluk. Přál jsem si prožít něco z toho, co si představuju, co je hezký. Hezčí než sex v kabině. Nevěděl jsem, kde bych takovýho kluka našel. Napadlo mě zajít do Bernarda a prostě to zkusit. Měl jsi volno. A tím pádem štěstí. Tady máš." Karel vztáhne k Tomášovi ruku s vějířem fialových bankovek. "Jsou tvoje. Děkuju ti."

"Hele, tohle si nevezmu. Fakt. To nejde. Bylo mi s tebou celkem pěkně," řekne Tomáš.

Karel jej pevně obejme. Tomáš mu objetí opětuje pevným stiskem ramen a lehkým polibkem na tvář.

"Aha. Tak to je teda všechno," smutně špitne Tomáš, "tak si teda běž no. Jsi jako všichni chlapi. Vycucneš mě a odejdeš. Mám toho dost. Do tý kobky už se dneska nevrátím. Jdu domů." Odstupuje od Karla a prsty si utírá nos. Pociťuje neznámou úlevu a zároveň se cítí těžce. Je zmatený.

Karel se beze slova otočí a zamíří k nedalekému mostu, který předměstskou část spojuje s centrem. Tomáš sleduje, jak mu Karlova silueta mizí v mlze. Stojí, civí před sebe a v hlavě má prázdno. Snad poprvé po dlouhé době jej opustilo vnitřní pnutí, s nímž se každodenně potýká a mírní jej vínem většinou nevalné kvality. Když Karlovu postavu skryje tma, Tomášem projde zvláštní pohnutí. Uvědomí si, že si na Karla nevzal ani telefonní číslo. Všechno se seběhlo v takové rychlosti. Určitě by ho ještě rád viděl. Moc rád! Rozeběhne se směrem k řece. Most je dlouhý. Když Tomáš poběží dostatečně rychle, Karla zastihne sotva v jeho polovině. Utíká. Slyší pleskání podrážek o mokré listí. Vidí most. Lampy na mostě svítí jako majáky v pravidelných rozestupech. Polovinu mostu nechal za sebou, ale Karla nevidí. Volá jeho jméno. Nejdříve nejistě, po chvíli nahlas a zřetelně. Není tady. Doběhne na konec mostu. Volá znovu. Rozběhne se nazpět po opačné straně. Po Karlovi není ani stopy. Vykloní se přes zábradlí a dívá se do temné hloubky, v níž se převalují proudy chladné říční vody. Vkrade se mu představa, jak se Karel ztrácí v závratné hloubce, než jeho tělo, instinktivně se vzpírající síle proudu, zmizí pod hladinou. Začne se té představy děsit. Uklidňuje se myšlenkou, že Karel utekl. Mohl být rychlejší, ačkoliv to příliš nedává smysl. Přece by ale neskočil dolů? To ne. Sám Tomáš by ke skoku nesebral odvahu. Náhle pocítí chlad. Pohled na temnou studenou vodu ho mrazí v šíji. Přivine k sobě bundu. V pravé kapse nahmatá něco pevného. Strčí do ní ruku a vyjme ruličku fialových bankovek.

* * * *

Na jaře následujícího roku rozkvetly zahrady za čtvrtí, aby při pohledu od řeky zakrývaly oprýskanou bídu fasád. Hlavní ulici protkávají řetězy aut a tramvají, do nichž nastupují neoholené mužské tváře s páry nevyspalých očí. Mozolovité prsty svírají ubalenou cigaretu. Blízký hotel Bernard neonovým nápisem "OPEN" vítá návštěvníky suterénního podniku. Bar, pohovky, zrcadlo, korálkové závěsy. Prostorná temná místnost. Nalevo od dveří je velká červená koženková postel, nad ní tři obrazovky, na nichž ve smyčce běží porno ve třech variantách. Uprostřed je pět bílých kabinek s fotkami kluků. Tomášova fotka už mezi nimi není.

G


Zápisky mimo deník

Tváří v tvář

17. 6 . 2021

Krása se kolem nás vyskytuje v takovém množství, že kdyby člověk měl dar vidět ji pokaždé, když se mu nabízí, asi by se nikdy nesoustředil na žádnou důležitou činnost. Jen by se rozhlížel, rozjímal a chtěl by se k ní přiblížit. Poznání krásy je pěkné i bolestné zároveň. Krásy, která nás vyzývavě udeří do očí, i krásy na první pohled skryté. Procesem poznání krásy jsem prošel mnohokrát. Dosud mě neopustila schopnost zaměřit se na ni. Vyfotografovat si do paměti neopakovatelné spojení každodenních obrazů. Třeba když po prázdném Štefánikově mostě nad ránem projížděla osamělá tramvaj, do jejíž oken svítilo syrové letní slunce. Světlo se odráželo na vozovku a zlatě lemovalo vozy tramvaje. Nebo včerejší srpek měsíce na tmavnoucí letní obloze. Nebo když Ti na terase pestrobarevně kvetou kytky, které jsi v květnu pracně zasadil. A další a další. To jsou takové každodenní dávky delikátních momentů. Je jich moc a nikdy je nevyčerpáš. Dále je tu výtvarné umění, architektura nebo nenapodobitelná kompozice divoké přírody. Na světě je fajn. Někdy. Když se díváš a cítíš.

Troufám si tvrdit, že krásu dokážu ocenit. I lidskou krásu. Ženskou krásu také. Na ženách nejvíc oceňuji, když jsou nenuceně ženské. Ať už jsou plnoštíhlé, subtilní, malé nebo vysoké. Je pěkné, když jsou přirozené a mají v sobě zvláštní křehkost. Například dneska. Na nástupišti v metru vedle mě stála mladá dívka v dlouhých lososových šatech s šedými květy. Byla velmi štíhlá, takže šaty jen jemně naznačovaly její křivky. Splývavá látka byla v pase přetnutá bílou stuhou. Lososové hedvábí od pasu k nohám vlálo se sílícím větrem, který naznačoval příjezd vlaku. Dívka měla bledý obličej, což tvořilo zajímavý kontrast s velkýma hnědýma očima a s havraními vlasy po ramena. Po líčidlech ani stopy. Voněla. Byla krásná. Kdyby mě společenský tlak přiměl vytvořit partnerství se ženou, nejspíš by mě traumatizovalo, že můj mozek není schopný žádné chemické reakce, záplavy citů. Nedostupná ženská krása by se mi rozsypala v dlani jako křehká váza. Mám-li možnost ocenit ženy zpovzdálí, dělám to radši. Myslím, že většina gayů to má nastavené stejně. Obdivují ženy, ale nemilují je. Ne tak jako muže.

S muži je to složitější, neboť k jejich kráse nedokážu být objektivní. Bude se Ti to zdát banální, ale muži mě přitahují už jen tím, že jsou. Že mají atributy, které mě přitahují. Je to dané přirozeným nastavením, sexuální orientací. Na konkrétní typ muže jsem si nikdy nepotrpěl. Aby mě muž hlouběji zaujal, musí disponovat něčím, co se nedá lehce popsat, ale ihned se to pocítí. Nebudu Ti tady vypisovat tělesné proporce a další vlastnosti. Škála ideálů mužské krásy je nekonečná. V posledních desetiletích se mužský ideál obrací převážně k tělu, ke svalstvu, k tetování kůže. Nic proti tomu. Rád se podívám. Ale můj ideál to není. Nevyhledávám to.

V předpubertálním věku jsem se za své sympatie k mužům styděl. Zálibně jsem je sledoval na pláži u jezera. Líbila se mi hra svalů pod obnaženou kůží. Přiléhavé plavky. Chvíli jsem je tajně pozoroval a vzápětí si to vyčítal. V noci pak napětí muselo ven svépomocí. Byla to radost z krásy a zároveň to bylo trápení. Vyklíčil ve mně pocit, že se ukájím něčím, co nikdy skutečně neprožiji. Vyhladověl jsem. V dospělosti jsem se ten hlad snažil zmírnit zběsilým konzumováním mužského těla. Někdy nahodile, když byla možnost. Někdy intenzivně, když jsem se zamiloval. Čím méně příležitostí jsem měl, tím zběsilejší jsem byl. A taky smutnější. Bylo to takové šílené zahlazování věčného deficitu. Splácení dluhu citovým a sexuálním potřebám, které byly dlouho odložené v koutě. Proto mi mužská krása přináší radost a smutek zároveň. Radost proto, že ji dokážu vnímat nejen smysly, ale i srdcem. Smutek proto, že ji dokážu vnímat právě tím srdcem. A když se mi rozšíří zorničky při pohledu na zajímavého muže, když zaslechnu příjemný mužský hlas, když pocítím mužný parfém, s příjemným pocitem se dostaví zvláštní melancholie. Uvědomím si, že ta mužská krása patří především ženám. Že pokud budu nějakému muži věnovat delší pohled a třeba i úsměv, mohu se setkat s odvrácením hlavy nebo s projevem odporu. Zase je mi třináct, na pláži pozoruji vypjatá mužská těla v plavkách a stydím se. Líbí se mi něco, co mi z větší části nepatří. A právě proto, že mi to nepatří, moje smysly to zvídavě vyhledávají. Je to bludný kruh. Ale je svým způsobem krásný.

Jako malého kluka mě děsila představa, že jednou budu mužem. Všechno, co souviselo s mužstvím, jako například oblečení, styl, vousy, mi bylo cizí, nedokázal jsem si to dát do souvislosti se sebou. Chtěl jsem být dítětem. Napořád. Měl jsem tehdy představu dospělého muže, jak jsem ho viděl dětskýma očima. Byl to takový sen. V něm byl muž elegantního zevnějšku. Měl černé polobotky, černé nohavice, pásek se stříbrnou přezkou, černý rolák, dlouhý černý kabát, delší černé vlasy a jeho tvář lemovaly černé vousy, hlavu korunoval černý klobouk. Zdál se mi zajímavý, ale zároveň ve mně vzbuzoval úzkost. Šel za mnou jako stín. Jak jsem dozrával, začal jsem dorůstat do výšky svého stínu. A když se dneska podívám do zrcadla, zjišťuji, že ten muž z dětské představy jsem já. Díváme se na sebe tváří v tvář. Zkoumavě sleduji nedostatky i přednosti svého dvojníka a snažím se přispět světu trochou jeho krásy. To nedokonalé z něj chci překřičet něčím příjemným, co druhým udělá radost, popřípadě je to zaujme. Čas od času se mi to podaří. Někdy rád sáhnu do dvojníkovy hloubky. Ale nedělám to často, protože po vnitřní kráse je dnes nízká poptávka. Tak alespoň teď jsem mohl. Kvůli Tobě.

Tvůj G.

Ilustrace: PanTer