Martin Vršecký

Jsem narozen v severozápadní dolině v době pokulhávající perestrojky, vyrůstající v divokých devadesátkách a dospívající v bezčasí. V životě mnohokrát ztracen a občas nalezen. Ze Sudet přesídlen do Prahy. Pokoušel jsem se být studentem, zpěvákem, úředníkem, utrácečem času na zbytečných pozicích, vytvořených tržním kapitalismem, abych byl nakonec zase úředníkem. Psát jsem začal před patnácti lety. Nejdříve fejetony, potom povídky. Pak jsem psaní na dlouhý čas opustil, abych se k němu vrátil ve formě LGBT+ literatury, neboť po dlouholetém tápání v gay společnosti se ve mně nahromadily usazeniny myšlenek a vzpomínek. Tak vznikl Pan G. a jeho zápisky o životě gaye, který hledá svůj vztah k lidem, mužům a sexu. Pomocí vyprávění Pana G. se pokouším autenticky odkrývat život uvnitř menšiny. 

Z deníku Pana G.

Procitnutí

2. 4. 2021

Poté co jsem asi před dvěma lety na jedné z terapeutických konzultací odvyprávěl story o mém dospívání, se mě terapeutka zeptala, proč jsem s podporou rodičů a pedagogů nevyhledal odbornou pomoc, třeba v pedagogicko-psychologické poradně. Podle terapeutky bylo zjevné, že extrémní změny v mém chování i prospěchový propad byly alarmujícím signálem psychické zátěže, vnitřního zmatku. Odpověděl jsem jí, že nevím. Dodnes to netuším. O osvětě tehdejšího pedagogického sboru na základní škole jsem se už zmínil v předchozím textu, není potřeba to rozvádět. A moji rodiče? Jsou úžasní, ale v životě posbírali zkušenosti, které limitují jejich schopnost obsáhnout všechny problémy svých dětí, na které nejsou připraveni. Žili v jiné době, jejich rozhled vymezují jiné společenské proudy, v nichž zase dospívali oni. Nic jim nevyčítám a nikdy nebudu. Po té pomyslné temnotě začaly být mnohé věci jasnější, ale v mých patnácti letech jsem musel ještě nějaký čas počkat.

Zatím jsem začal chodit do učení na střední odborné učiliště nedaleko Teplic. Bude to znít absurdně, ale první den se mnou jela máma. Nejspíš se obávala, že bych tam ani nedojel, musela cítit moji nulovou motivaci a tak mě doprovodila do bezpečné vzdálenosti od školy. Při vstupu do třídy a krátkém pobytu mezi novými spolužáky jsem věděl, že moje předtucha se brzy naplní. Po několika minutách rozhlížení jsem se intuitivně začal bavit s jednou nenápadnou holkou, která seděla v lavici za mnou. V šedivém svetru, s nedbale učesanými, od přírody neposednými vlasy a staromódními brýlemi působila nenápadně. Instinkt mi napověděl, že spolu budeme na jedné lodi. Vypadala stejně zmateně a vystrašeně jako já, ačkoliv na rozdíl ode mě nevzbuzovala pozornost zvědavých očí. Přál jsem si být jako ona, stát se šedou hmotou a rozplynout se. Jmenovala se Lída a prošla se mnou v přátelství celých pět let učebního oboru i nástavbového studia. Později se k nám připojila ještě jedna spolužačka. Rád bych jim později věnoval samostatný text.

Kresba: PanTer

Třída, ve které jsme všichni skončili, byla už od první chvíle konečnou stanicí ztroskotanců. Nebyl jsem jediný, kdo nevěděl, jak se tam ocitl. Vlastně skoro nikdo z nás nevěděl, co ho čeká. Jeden kluk, už od pohledu dost oražený, se třídní učitelky nahlas zeptal, co název oboru vlastně znamená. Někdo se potřeboval někde zavrtat, aby dostával podporu od státu, někdo byl věčný student, kterého odevšad vyhodili, někdo si nevěřil, tak šel cestou nejmenšího odporu a někdo na tom byl jako já - nic jiného mu nezbylo. Asi po dvou týdnech jsem tam přestal chodit. Už jsem nechtěl prožívat každodenní narážky a po skončení výuky se skrývat před spolužáky ve křoví a čekat, až odjede první autobus s většinou, abych mohl jet druhým, méně obsazeným. V dopoledních hodinách, v čase výuky, jsem tedy bloumal po Teplicích, kupoval si časopisy, abych si ukrátil čas, nebo jezdil do nákupního centra za městem. Telefonicky jsem se omlouval sám. Stačilo ve svém telefonu změnit hlas a do výkazu zfalšovat tátův podpis. Fungovalo to. Byl podzim a rána bývala chladnější. Počátkem října, kdy ranní mrazíky už začínaly být nesnesitelné, to prasklo. Třídní učitelka volala mámě na číslo, které bylo uvedeno v interních kontaktech na rodiče, a ověřovala si, jestli do školy opravdu volal táta. Máma mě pak asi hodinovým domlouváním přesvědčovala, abych do školy jezdil, protože jinak už zbývá jedině průmysl nebo nějaká nádeničina. V té době však člověk neměl ani tuto jistotu, protože s nabídkou práce to na Teplicku bylo více než špatné. Ještě stále jsem v učení neviděl smysl, ale hrozba totální bezprizorností zafungovala. Nechtěl jsem ke svým problémům přidělávat další a tak jsem začal znovu. Ty tři roky v učení, až na některé momenty, si vůbec nevybavuji. Můj mozek vzpomínky vytlačil na okraj a postupně je smazal. Na jeden zásadní okamžik však nikdy nezapomenu.

Naše učitelka za sebe na hodinu potřebovala záskok. Místo ní tedy přišel pan Š., učitel z maturitních oborů. Starší muž menší postavy, štíhlý, prošedivělé vlnité vlasy, sčesané k temeni, sympatická tvář, krásné modré oči a kolem nich usměvavé vrásky, košile, kravata a jemná mužná vůně. Charisma. V tom údolí smutku a beznaděje to byl závan nějakého neurčitého významu. Představil se příjemným hlasem a od první chvíle nám vykal. Mluvil s námi bezprostředně, vtipkoval, vyptával se nás na naše záliby. Získal si nás všechny. Kluci, do té chvíle nepřístupní křupani, se snažili mluvit normálně a holky ještě o přestávce říkaly něco o frajerovi. Zpočátku jsem byl zmatený. Učitelova bezprostřednost ve vystupování mě ohromila a zároveň vystrašila. Nemohl jsem ho dostat z hlavy. Přišel v době, kdy se ve mně cosi zlomilo. Od nástupu na učiliště uběhl nějaký čas, bylo mi sedmnáct, dozrával jsem a měnil se tak i můj pohled na svět. Ze druhého ročníku, v němž jsem ze svého zevnějšku odstranil všechny výstřední prvky, jsem volně přešel do třetího, ostříhal si dlouhé vlasy, nakoupil si pěkné, tentokrát už ryze pánské oblečení a získal novou motivaci - dostat se na nástavbové studium a udělat si maturitu. Přispělo k tomu mimo jiné postupné získávání informací o homosexualitě, zkušenosti jiných gayů, prostředky k navazování reálných vztahů s muži, první seznámení s pornem a další faktory, o nichž se rozepíšu později.

V prvním i druhém maturitním ročníku nástavbového studia jsme měli vypsané dva předměty, které nás vyučoval pan Š. Setkávání s ním bylo téměř každodenní a jeho vliv na mě byl čím dál větší. Upravený, dobře naladěný a charismatický byl vždy. Jinak si ho nepamatuji. Nikdy se nenechal vyvést z míry. Postupem času jsem se přistihl, že jeho osobu, vůni i hlas záměrně vyhledávám, nebo si je vyvolávám v mysli. Pan Š. byl vzdělaný muž, vedle pedagogické činnosti vedl firmu, byl ženatý, měl syny. Začal pro mě být nedostižným vzorem. Čím víc jsem ho miloval, tím víc jsem si přál, aby si mě všiml, ocenil, pamatoval si mě. Mé chování tomu ale vůbec nenasvědčovalo. Při hodinách jsem se vyhýbal očnímu kontaktu, klopil jsem hlavu a nedokázal si představit, že bych před panem Š. měl souvisle mluvit o látce, kterou jsem však vždy perfektně ovládal. Nikdy jsem v jeho zápisníku neměl horší známku než jedničku. Moje práce byly dokonalé. Jejich obsah byl nad rámec očekávaného. Chtěl jsem tehdy pokračovat, jít na vysokou, být lepším, než jsem kdy byl. Moje proměna v mladého muže, první schůzky s kluky, první úspěchy ve škole a obdiv k panu Š. mi dodaly kuráž. Začal jsem psát články na internet, zajímat se o věci, o nichž jsem do té doby ani neslyšel, doháněl ztracený čas. Učil jsem se do noci. Všechny předměty jsem vytáhnul na jedničky. V prvním ročníku jsem prospěl s vyznamenáním. Mým spolužákům a vrstevníkům obecně jsem se tím však nepřiblížil ani o píď. Tím, že jsem do té doby byl mimo hlavní hrací pole a ke své proměně dospěl také sám, byl jsem stále outsider. Z jednoho extrému jsem se přehoupl do druhého. Bavil jsem se dál jen se svými dvěma kamarádkami. Nabyl jsem však určité jistoty a měl zase budoucnost. Jako muž. Jako přiznaný gay.

Ilustrace: PanTer

Mnohokrát jsem pomýšlel na to, že s panem Š. jsme ve třídě sami a mluvíme spolu, jako bychom se důvěrně znali. Věděl jsem, kde je jeho dům, jaké má auto. Při osamělých procházkách jsem si občas zašel, abych viděl budovu, v níž sídlila jeho firma. Měl jsem touhu být nablízku místům, která jsou spojená s jeho osobou, abych ho mohl zachytit, vybavit si ho, přemýšlet o něm. Jsem si jistý, že kdybych tenkrát měl příležitost být s ním sám a říct mu pár slov, nedokázal bych to. Svazoval by mě stud a strach z prozrazení mé náklonnosti. Dokázal jsem to až po mnoha letech. Setkali jsme se oba na plese. Pan Š. mě nepoznal. Já jeho ano. Vypadal pořád stejně. Můj tehdejší cit už byl samozřejmě pouhou vzpomínkou. Mluvili jsme uvolněně a vesele o běžných životních záležitostech, které následovaly po mém odchodu ze školy. Pan Š. nemohl tušit, že působení jeho osobnosti a moje platonická láska k němu byly důležitými pilíři, o které jsem se opíral v čase poznávání sebe sama. Bylo to moje procitnutí.

Tvůj G.


Z deníku Pana G.

Hadí jed

3. 6 . 2021

Když hrál na trubku, uprostřed čela se mu vykreslovala výrazná žíla. Vraštil čelo, měl soustředěný výraz. Rychlý nádech, následovaný prudkým výdechem do žesťů. Prsty zvolna tančící po klapkách. Elegantní pohyb dlouhých prstů. Orchestr teplické konzervatoře měl přibližně patnáct členů, z toho více než polovinu tvořili mužští hráči. Můj zrak spočinul na trumpetistovi a nemohl se od něj odlepit. Neustále se k němu vracel, a dlouhé minuty ulpíval na jeho tváři. Těšil jsem se na každé žesťové sólo, protože exhibice plechů alespoň trochu ospravedlňovala můj vytrvalý pohled. Na krátký okamžik se naše oči střetly. Hrály smyčce, trumpetista odpočíval, dlaní si otíral vysoké čelo a můj pohled zachytil. Sklopil jsem oči. Končila samostatná zkouška orchestru. Nastupoval náš herecký soubor. Nyní měly dialogy, zpěvy a hudba zapadnout do sebe. A ve mně se na krátkou chvíli odehrála romantická představa o trumpetistovi a jeho něžném tisknutí klapek. O jeho kučeravých plavých vlasech, blankytných duhovkách a plavém plnovousu, jenž se pod spodním rtem zbarvoval do zrzava. Potkávali jsme se na zkouškách, jenomže v hemžení desítek muzikantů a herců nebyla příležitost ani ke krátkému rozhovoru. Navíc jsem si od trumpetisty udržoval odstup a věnoval se Tomášovi, s nímž jsem žil. Zálibu v pozorování mladého trumpetisty jsem považoval za bezvýznamné poblouznění. Po slavnostním uvedení hry u příležitosti zahájení lázeňské sezóny se naše cesty rozešly. Dočasně.

Rád bych přesně definoval příčiny pocitů, které mě tehdy ovládaly, ale ani s odstupem mnoha let toho nejsem schopný. Soužití s Tomášem bylo v mnoha ohledech příjemnější než společný život s Radkem. Tomáš byl starostlivý a ohleduplný. V týdnu jsme pracovali a na víkendy si plánovali cesty ven z města. Jednou v říjnu jsme vyjeli na týdenní dovolenou do východních Čech. Babí léto se ještě nevzdávalo panování a zlatě rámovalo kopcovitou krajinu s borovými lesy. Listí rezavělo, dozrávaly jeřabiny. Ratibořice, lidová architektura, řeka Úpa. Páteří každého vztahu jsou společné zážitky a vzpomínky. Měli jsme jich spoustu. Přesto jsem měl pocit, že mi něco chybí. Díval jsem se do hloubky prázdného místa. Jako když na klaviatuře chybí klávesa. Ani geniální hráč by mezeru v tóninách nezakryl. Mohl by prázdné místo přeskočit, ale notový part by jej nutil vrátit se k němu. Já navíc nejsem geniálním hráčem. Nabýval jsem dojmu, že vztah s Tomášem vzešel z mojí potřeby najít náhradu za Radka. Svinout se na chvíli do něčí náruče a vydržet v ní, dokud nenaberu síly. Na Tomáše jsem stále víc nahlížel zkoumavě. Začínaly mi na něm vadit věci, jichž jsem si dříve vůbec nevšímal. Jeho styl oblékání a česání. Subtilní postava. Feminní prvky v projevu. Byl jsem k němu nespravedlivě kritický. Zdálo se mi, že oba mí partneři si vybrali mě, zatímco já do nich už od začátku nebyl výrazně zamilovaný. Větší sympatie mě sváděly k některým mužům v blízkém okolí. Tomáše moje pochybnosti zraňovaly. Mluvili jsme spolu upřímně. Nepokrytě jsme si sdělovali dojmy z našeho milování. Tomáš cítil, že vychládá můj zájem o společný sex. Cítil se podvedeně. Trpěl pocitem nedostatečnosti. Když Ti o svém někdejším jednání píšu, uvědomuji si, že jsem byl slepý a bezcitný. Snažil jsem se být opravdový, nic před Tomášem nezakrývat. Můj nevděk vyvrcholil ve chvíli, kdy jsem se Tomáše zeptal, jestli by mu nevadilo, kdybych si vyzkoušel sex s někým jiným. S někým, kdo mi bude fyzicky vyhovovat a koho si sám vyberu. Byly to jen plané návrhy. Sex jsem měl zafixovaný v lineární rovnici s upřímným citem. Sex bez hlubších sympatií byl neznámou X. Mezi mnou a Tomášem jsem kopal příkop svou upřímností. Nevěděl jsem, co si s tímto vnitřním zmatkem mám počít. Měl jsem pouze dva sexuální partnery. Moje zkušenosti byly dost bídné. Věřil jsem, že naplňující milování, jak jsem si jej tehdy představoval, ještě můžu prožít. Chtěl jsem ústy splynout s tváří, která ve mně vyvolá elektrizující vzrušení, přivodí mi návaly lásky a touhy.

Ilustrace: PanTer

Ondřejův instantní vztah s Radkem se postupně rozpouštěl ve stereotypním sexuálním dobrodružství, které oba účastníky časem omrzelo. Radek si našel nějakého staršího učitele z Liberce, s nímž rozptyloval depresi z nenaplněnému vztahu s Ondřejem. Já jsem se s Ondřejem vídal na zkouškách. Stále na mě působil jako režisér i jako muž. V nějaké temné chvíli mě napadlo, že bych s ním skutečně mohl utvořit harmonický pár. Můj cit k němu přežil všechny problémy, kterými jsme prošli. Říkal jsem si, že když jsme všechno ustáli a stále jsme si nablízku, musí v tom tkvět nějaké zvláštní znamení. Droga se postupně rozlévala v krvi a rozšiřovala zorničky. Měl jsem halucinace, kterým jsem uvěřil. Chtěl jsem, aby byly skutečné. Ondřeje jsem stále miloval. Byl jsem roztříštěný na střepy a potřeboval jsem si složit obraz směru, jakým se mám vydat. Zda zůstat s Tomášem, nebo vše vsadit na dlouhotrvající city k Ondřejovi. Litovat bych mohl jen toho, co bych neudělal. Odhodlal jsem se. Zavolal jsem Ondřejovi s prosbou, aby si na mě našel čas, že s ním potřebuji mluvit. Svolil. Ke dveřím Ondřejova domu jsem přišel o něco dříve. Celou cestu k němu jsem si přeříkával vše, co mu chci sdělit, a zapomněl jsem zvolnit chůzi. Byl jsem netrpělivý a plný napětí.

Ondřej se přihnal z pravidelného běhání. Vystoupali jsme do čtvrtého patra, v němž měl menší, útulný byt. Z předsíně jsme vstoupili do kuchyně. Ondřej zmizel do koupelny. Po chvíli se vrátil téměř nahý. Na sobě měl jenom slipy. Rozjařeně se přede mnou rozkročil a něco říkal. Já si z jeho slov vůbec nic nepamatuji, protože mi nahotou zcela vyrazil dech. Snažil jsem se s ním udržet oční kontakt, nedat své zaskočení najevo. Nechtěl jsem se nevhodnou poznámkou projevit lascivně. Ani na okamžik jsem nepomyslel, že bych ho popadl a na místě se s ním vyspal. Vážně. Přišel jsem s čistým úmyslem. Měl jsem srdce na dlani. Chtěl jsem ji otevřít a říct mu: tumáš, vezmi si ho. Měl jsem o lásce a sexu romantické představy. Dnes odhaduji, že Ondřej se pouze předváděl. Demonstroval namakanou postavu. Nic jiného v tom nebylo. A jestli snad opravdu čekal, že mu ze slipů udělám koupací čepici, špatně si to načasoval. Svým tělem mě oslňoval v době, kdy jsem ještě dokázal milovat čistě, bez zakalení neovladatelnými pudy. Došlo mu, že moje oči po jeho svalech nepasou a šel se obléknout, zatímco já sbíral zbytky odvahy, abych ho seznámil s důvodem své návštěvy. Zakázal jsem si očekávání šťastného konce.

Řekl jsem Ondřejovi o svých citech, které přestály všechny těžkosti a přivedly mě k němu. Spadl ze mě těžký balvan. Ať to dopadne jakkoliv, už o tom ví, a je na něm, jak s tím naloží, říkal jsem si. Ondřej mě vyslechl. Jeho odpověď však byla vyhýbavá. Zabalil ji do několika vrstev vzletných frází. City jsou složitá věc, důležitá je zodpovědnost, nic není vyloučeno, ale... Bla, bla bla. Neodmítl. Nepřijal. Neopětoval. Jeho slova byla medově lepkavá a nic nevyjadřující. V tomto stavu mě nechal odejít. Dokázal to. Zmátl mě, oblbnul, neřekl nic určitého, k ničemu se nezavázal, ale zároveň neřekl nic, čím by se mě dotkl. Vpustil do mě jed. Udržel si mě v čelistech. Jed začal účinkovat. Způsobil tvorbu protilátek. Ondřejovo nahé entrée a zbabělá reakce na moji otevřenost mnou zatřásly a urychlily vystřízlivění. Kdyby rázně odmítl, zpracoval bych to a časem přijal. Kdyby opětoval, možná bych se na okamžik polekal, ale byl bych šťastný. Jenže on mou upřímnost sevřel v zubech a otrávil prázdnými frázemi. Zapadlo poslední políčko mozaiky. Ondřejův obraz byl úplný. Mise splněna. Na cestě domů jsem se rozhodl zkusit to s Tomášem znovu a jinak.

Od prvního uvedení hry s účastí orchestru teplické konzervatoře uběhlo několik týdnů. Ondřej svolal malou oslavu úspěšné premiéry. Sezval herce i muzikanty do pronajatého salónku v Zahradním domě. Ondřej a Tomáš, kteří hru napsali, plánovali s vedením orchestru zájezdové představení. My ostatní jsme pili, hlasitě se bavili a zpívali. Dívka hrající na violoncello mi byla od začátku sympatická. Na zkouškách jsme se spolu seznámili a začali se kamarádit. Bavili jsme se našimi nepovedenými výstupy i záchvaty amoků, které občas přepadly Ondřeje s Tomášem. Na večírku jsem se připojil ke společnosti, která ji obklopovala. Vzpomínali jsme na trapné okamžiky ze zkoušek a smáli se všemu, co bylo aspoň trochu poťouchlé. S mírou alkoholu stoupala i moje prostořekost. Neovládl jsem se, upřel zrak na blonďatého trumpetistu a zeptal se děvčat, která z nich si na toho fešáka dělá zálusk. Jedna z dívek si zakryla ústa a přes prsty mi zasyčela do ucha: "Asi žádná, že jo. Vašek je na kluky. Chodí s Milanem z operního čtvrťáku." Uprostřed čela se mi vykreslila výrazná žíla.

Tvůj G.


Z deníku Pana G.

Andělé, kteří neumějí létat

10. 6 . 2021

Zamilovanost. Co je vlastně zač, ta zamilovanost? Přiloží Ti k ústům kapesník s neznámou látkou, která vyvolá okamžitou paralýzu, svalovou křeč a pomatení smyslů. Mozkové buňky rozstřelí do všech stran, takže věci, na nichž Ti dosud záleželo, se stanou nepodstatnými kulisami, bez kterých se obejdeš. Všechno, co Tě trápilo a nad čím jsi přemýšlel, potáhne šedým oparem, problémům zaoblí hrany. Najednou jsi šťastný. Do hloubky, rozevírající se pod Tebou, se nedíváš. Důvěřuješ křídlům, která Ti znenadání narostla. A slepě věříš, že Tvůj protějšek je má také. Stává se z Tebe blázen. Být bláznem je někdy bezvadné. Stačí to prožít jenom jednou a nikdy na to nezapomeneš. A já zamilovaný byl. Téměř naplněně. Chvíli.

Partičku přátel z orchestru teplické konzervatoře jsem začal navštěvovat v jejich studentském bytě. Rád jsem je všechny viděl. Zalíbilo se mi múzické prostředí, život spjatý s hudbou. Asi jsem měl také jít na konzervatoř, protože zpěv mě bavil čím dál víc a mezi studenty konzervatoře se mi líbilo. Dalším důvodem, proč jsem s konzervatoristy zůstal v kontaktu, byl Vašek. Našli jsme v sobě zalíbení, ačkoliv stud nám zpočátku bral sílu k navázání přátelství. Vašek brzy vypozoroval moji bezprostřednost a pokročilou zkušenost ve vztazích s kluky. Když se večerní sešlost protáhla do nočních hodin a unavená společnost se odebrala do postelí, zůstával se mnou v pokoji, slévali jsme si do sklenic víno z téměř vyprázdněných lahví a povídali si. Vaškovi bylo něco přes dvacet let a procházel vnitřním comming outem. O jeho vztahu s Milanem spolužáci věděli, ale nemluvili s ním o něm. Nepřál si to. Nebyl na to připravený. Bylo to veřejným tajemstvím. Hledal způsob, jak svůj vztah veřejně přiznat a přitom pro ostatní zůstat stále stejným Vaškem. Domníval se, že hlasité přiznání přehodí výhybku, a jeho přátelství se spolužáky se tím odkloní do směru, o němž nic neví. Měl obavy z toho, že by vztah s Milanem musel prezentovat, slýchat různé poznámky a dotazy. Zahrnout Milana mezi své. Odkládal to, jak dlouho mohl. Věděl, že ostatní vědí a vyhovovalo mu, že se na nic neptají. A že Vaškovy chvíle s Milanem jsou jen o nich dvou. V soukromí. Bez cizích očí. Já jsem mu na oplátku rozkrýval potíže, s nimiž se potýkám ve vztahu s Tomášem.

Radili jsme si, pomáhali. Svět se na chvíli zastavil. Mohl jsem se Vaškovi dívat do modrých očí a upouštět uzdu fantazii. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tak krásný a milý kluk se mnou tráví tyto soukromé večery ve dvou. Tu noc Vašek nešel do postele, ale zůstal se mnou ve společném obývacím pokoji. Byl jsem opilý a nedokázal sebrat sílu k návratu domů. Zůstal jsem. Usnuli jsme spolu na gauči. Než jsme upadli do hlubokého spánku, položil jsem hlavu na Vaškovo široké rameno a vdechoval vůni jeho vlasů. V tom opojení jsem usnul. Nad ránem, když ostatní ještě spali, jsme se probudili. Mátoživě jsem posbíral telefon, cigarety a svetr. Vašek vstal, aby mě vyprovodil z bytu. Při loučení jsem ho objal. Když byla moje tvář těsně u té jeho, dal jsem mu pusu na rty. Zdála se mi nekonečná. Nekonečně krásná. Omluvil jsem se mu. Řekl, že není za co se omlouvat. Před odchodem z bytu jsem si nepozorovaně půjčil jednu z Vaškových šál, provoněnou jeho parfémem, abych si ho zpřítomňoval, když nebyl se mnou. A tak to začalo. Uhodil do mě blesk chemické bouřky. Zamiloval jsem se.

Ilustrace: PanTer

Zamilovanost. Pomocí fantazie vybarvuje prázdné kontury všedního života. Dosazuje milovanou osobu i tam, kde není. Nutí Tě běžet trajektorií stop, které si přivlastňuješ. Je proto nespravedlivá a zlá? Těžko říct. Vlastně Ti nabízí jen to, co po ní sám vyžaduješ. Není tu od toho, aby Tě poučila. Od toho jsou chyby. Že zamilovanost chyby zakrývá? To je pravda. Někdy se to hodí, protože bez dočasného "oblbnutí" by spolu dva neznámí lidé nemohli vytvořit pár nebo rodinu. V tom musí jít racionalita stranou. Ale co když Tě chyba donutí zaplatit dlouhý účet za Tvou zamilovanost? Pak je jen jedna rada - zaplať a buď rád, žes to prožil. A přežil. Budeš to vděčně opakovat. Znovu a znovu.

Tomášovi jsem nemohl lhát. Nechtěl jsem. Myslel jsem pořád na Vaška. Chtěl s ním trávit každou volnou minutu. Běžel jsem za ním, kdykoliv byl v bytě sám. Spolužáci odjížděli na víkend k rodičům a Vašek zůstával, abychom spolu mohli strávit noc. Milování s ním bylo tím nejkrásnějším intimním prožitkem, jaký jsem do té doby poznal. Chemie nás svedla dohromady. Nebyla to nouze, vykřesaná touha nebo předstírání. Spojila nás vzájemná přitažlivost. Měli jsme podobné vidění světa. Naše propojení bylo nevyhnutelné. Cítil jsem to a nedokázal hrát spokojené partnerství s jiným mužem. Tomášovi jsem o Vaškovi neřekl. Přestože Tomáš mě stále měl rád, můj vztah k němu se vyprázdnil a odumřel. Ukončil jsem to. Náhle mě zachvátila panika. Dostal jsem strach ze syndromu prázdných stěn. Ještě téhož dne, kdy Tomáš odešel, jsem jel do obchodu nakoupit obrazy a květiny, abych zahladil jizvy po další ráně, kterou jsem si tentokrát uštědřil sám. Tomáš si mé iniciativy všiml. Bolelo ho to. Nebylo to ode mě pěkné, ale nedokázal jsem mu to vysvětlit. Dnes by mě snad pochopil. Snad.

Ondřej si zatím z našeho souboru udělal slušný byznys. Založil spolek, do jehož předsednictví dosadil svého nového přítele, kterého si našel nedlouho po rozchodu s Kamilem. Byl to mladý klučina, který dle mého tehdejšího úsudku vůbec nevěděl, že strká hlavu do jámy lvové. Později se ukázalo, že si lva dokázal osedlat a na lvím hřbetu docválal k dobré pozici. Ve finále řídil soubor společně s Ondřejem. Vrána vždycky sedá k vráně. Bílá nebo černá, to máš jedno. Hlavně že sedí vysoko a kálí pod sebe. Ondřej nechal všechna svá díla registrovat u Ochranného svazu autorského. Spolkem svůj byznys zastřešil. Odteď už nebyla jediná šance, aby soubor uváděl jiná než Ondřejova díla. Hráli jsme častěji než často. Někdy i pro dva diváky - pořadatele a vrátnou, neboť všichni naši přátelé a rodinní příslušníci nebyli ochotní chodit na představení vícekrát než jednou za rok. Za každé uvedení své tvorby Ondřej inkasoval příspěvky, neboť současná autorská díla v oblasti klasické hudby jsou Ochranným svazem autorským slušně dotovaná. Navzdory tomu si členové souboru sami přispívali na provoz, na kostýmy i na catering a nechávali se uplácet Ondřejovým řečněním o podpoře kulturního rozvoje regionu. V tom jistě nelhal. Jen on jediný z nás se však nemusel trápit tím, z čeho si koupí své červené SUV. Ale co... Géniům náleží, co jejich jest. A my jsme ty báje o důležitosti naší součinnosti slyšeli rádi. Z Ondřeje jsme génia udělali my. On sám jím nikdy nebyl, i když si to myslí dodnes, a dál platí slovy za ochotu lidí.

Ilustrace: PanTer

Vzduch v souboru byl pro mě příliš vydýchaný. Radek, Ondřej a Tomáš, tři muži, kteří v mém životě zanechali výraznou brázdu a které jsem měl stále před očima. Nemohl jsem se dívat na Radkovu servilitu vůči Ondřejovi, který s Radkem zametl. Hnusil se mi Ondřej s potměšilým úsměvem, úskočnými reakcemi a řečmi o fatálním významu mého setrvání v souboru. Tomášovi jsem se ani nemohl podívat do očí. Z atmosféry, která se podřizovala Ondřejovi a jeho byznysu, se mi chtělo zvracet. Katalyzátorem, jenž uspíšil můj odchod, byla mailová přestřelka s Ondřejem. Plánoval s mužským křídlem souboru nazkoušení krátké jednoaktovky, samozřejmě z jeho pera. Nedokázali jsme se časově shodnout na zkouškách. Nedorozumění Ondřej přičetl mé liknavosti. Neudržel jsem páru pod pokličkou a vzápětí mu napsal mail, v němž byly vyčteny všechny mé pocity z jeho chování a vedení souboru. Nebral jsem si servítky, to je pravda. Obsah byl poměrně urážlivý, ale upřímný. V závěru mailu jsem Ondřejovi oznámil, že ze zodpovědnosti vůči kolegům odehraji představení do konce sezóny, a pak se souborem končím. Čekal jsem odvetnou reakci. Ondřej byl překvapivě shovívavý. Vlídným chováním a nabídkami zajímavějších rolí se mě snažil udržet v souboru. Nepřesvědčil mě. Poslední potlesk členů rodiny, rozloučení s nejmilejšími kolegy a odchod středem. Tak jsem si to představoval. A splnil to. Láska k Ondřejovi se obrátila v nenávist a vzájemnou ignoraci. Navždy.

Vašek měl svátek. Koupil jsem mu dárek a netrpělivě očekával jeho příchod. Mezi dveřmi jsem si všiml, že se s ním něco stalo. Posadil mě do křesla naproti sobě a spustil řeč. Šest měsíců se mnou prý bylo úžasných, s Milanem si tak nerozuměl, nezažil tak dobrý sex a tolik něhy. Konečně se s ním rozešel, aby se nemusel skrývat. Jako se mnou, v mém bytě. Ale jeho vztah ke mně se změnil. Prý se necítí tak zamilovaný jako já. Jsem jeho druhým milencem a on si ještě není jistý tím, jestli by se mnou chtěl zůstat. Po prázdninách nastupuje na vysokou školu v Praze. Jo, ví o tom, že bych ho do Prahy následoval, kdyby na to mělo dojít, ale prý raději začne s úplně čistým listem. Ať se na něj nezlobím. Tohle řekl, objal mě a odkráčel se slzami v očích. Mohl jsem ho zastavit. Přesvědčit ho argumenty, nebo chtít vysvětlení. Nešlo to. V hloubi duše jsem mu rozuměl. Bezděčně mi nastavil zrcadlo mého rozchodu s Tomášem. Sevřela mě tak silná bolest, že jsem ani nedokázal brečet. Kdyby to bylo možné, prorazil bych si hlavu pěstí, abych umlčel vnitřní křik. Na Vaškovi jsem visel. Byl mojí nejsilnější láskou, která měla blízko k naplnění. Dusil mě vztek. To se přece nesmí, skončit vztah v jeho samotném začátku! V čase největšího napnutí roztrhnout lano na dvě části a odhodit konec, za nějž se protějšek pevně drží. Setřít vzpomínky a zlikvidovat pokračování. Na to by sakra měl být paragraf! Hlavou mi prolétaly tyhle zlostné myšlenky jako olysalí holubi, jenže moje vzlykání mi bylo k ničemu. Ačkoliv od Vaškova odchodu uběhly hodiny, týden, měsíc, věřil jsem, že se vrátí a svá slova vezme zpátky. Že mu ještě přivoním k vlasům a položím hlavu na široké rameno. Setrvačně jsem letěl nad roklí, ačkoliv Vaškova poslední slova mi spálila křídla. Náhle jsem konečně zahlédl propast, do níž padám. Bez křídel se nezachráním, došlo mi. Vsadil jsem na špatného anděla. Vaškovi křídla nikdy nenarostla. Ani Ondřej je neměl. Radek létat uměl, ale vybral si Ondřeje, který s ním zaletěl příliš vysoko, aby ho vzápětí srazil k zemi. Jediným andělem byl Tomáš. A tomu křídla nikdo nevzal. Ani já. Odteď jsem se musel naučit nespoléhat na křídla a jít životem po pevné zemi. Sám.

Tvůj G.

Myšlenkový šrot

Jaro, tramvaje a kalvádos

Včera jsem vyslechl rozhlasové zpracování divadelní hry Alberta Camuse Nedorozumění. Hlavní hrdinka, majitelka hotelu a hostinská, v jedné části reaguje na popis jara v exotické krajině a říká: "To je nádherné. Tady se říká jaro tomu, když v klášterní zahradě vyraší na růži dva pupeny. A to stačí zdejším lidem k úžasu. I srdce mají jako ty růže. Pořádný dech by je zlomil. Mají jaro, jaké si zaslouží. Už nemám sílu na tuhle Evropu, kde se podzim podobá jaru a jaro smrdí málem. Toužím po zemi, kde léto pohltí všechno a kde zimní deště zaplavují města, kde jsou věci to, co jsou." Pravda, je trochu přísná. Snad hostinskou omlouvá fakt, že je labilní vražedkyní, která hosty svého penzionu zabíjí jedem, aby je mohla okrást a za kradené peníze zmizet kdesi na Pobřeží slonoviny.

Letos na jaře se však cítím jako ta hostinská - travička. Všechno kolem nás si dává načas. Praha je ospalá. Příroda se nejspíš přizpůsobila městům a spí dál. Já spím také. Často a dlouho. Jsem jako to jaro. Na opatření proti koronaviru jsme si už zvykli, žijí s námi a udělala z nás automaty, které z posledních sil poslušně vykonají své pracovní povinnosti, obstarají rodinné záležitosti, domácí školu, videokonference a pak zase upadnou do těžkého spánku. Taková je realita dubna roku 2021.

Jedním z mála potěšení mělo být včerejší setkání s L. Známe se z nudapláže, kam oba chodíme, ale na sebe jsme narazili jenom dvakrát. L. si mě nepamatoval. Já jeho ano. Našel jsem ho v seznamovací aplikaci pro gaye. Překvapilo mě jeho náhlé nadšení. Zvláštní je, že když mě viděl takzvaně na Adama, nic s ním nepohnulo. Ani náš krátký rozhovor mezi ostatními naháči. Když člověka obklopuje tolik kůže, masa a chlupů, stává se rezistentní. Paradoxně ho v tu chvíli nerozruší ani pohled na nahého krasavce s buchtami na břiše. Do kategorie pekáčů nepatřím, takže chápu, že L. měl ve spojení se mnou okno.

Pozval mě do útrob podniku, v němž pracuje, a přinesl mi pivo, které obvykle nepiju. K němu naléval malé panáčky domácího kalvádos. Byl milý, pozorný a celkově fajn. Po necelé hodině tak trochu nuceného rozhovoru o rodině, rodném městě, práci se téma nečekaně stočilo k sexu. Viděl jsem, jak L. nabíhají žíly. S přibývajícím kalvádos jsem rozpletl jazyk a hrál naučený slovní tenis s erotickými významy. Nakonec jsem mu nechal číslo a odešel s divným pocitem. L. stál před podnikem a pozoroval mě, jak se vytrácím. Mával. Dříve bych měl z podobného setkání radost. Lítal bych vzduchem z pocitu vzrušení a těšení. Teď nic. Divná pachuť po jablkách. Možná je to tím, že tohle rychlé nadšení už znám. Vydrží do prvního orgasmu. Oběma. Tak proto. Mám to zase zkusit?

Při dnešní ranní jízdě tramvají jsem si prohlížel muže kolem sebe. Fyzicky by mě dokázaly zaujmout tři čtvrtiny z nich. O mně je všeobecně známo, že nejsem moc vybíravý, když jde o sympatie. Dokážu se "zamilovat" každých pět minut do někoho jiného, často úplně mimo vlastní teritorium. Jenže tohle není zamilovanost. Je to jen výbuch chemických látek v mozku. Díky nim jsme přitahováni k lidem stejného nebo opačného pohlaví. Projevujeme o ně zájem, chceme jimi být obklopeni. To je všechno. Během jízdy se mi ještě vybavila vzpomínka na mladíka, kterého jsem nedávno potkal na tramvajovém ostrůvku. Měl dlouhé vlasy, které se mi na mužích líbí, a za sebou vlekl kufr na kolečkách. Sledoval jsem ho a on mě. Vydrželi jsme to celou cestu, než dojel do své stanice. Člověk tím asi jenom zkouší, jestli je ještě schopen zrakem nasávat radost ze života. Potkat gaye, který se nestydí za svůj zájem o jiného muže, kterého náhodně potká, je navíc tak vzácné. Toho mladíka už nejspíš nikdy neuvidím. Ale co kdyby ano? Pokud to divné kouzlo mezi námi zafunguje a přitáhne nás k sobě, můžeme a) vyspat se spolu a jít, nebo za b) chtít víc. U mě začíná fungovat varianta b). L. se po krátkém úvodu začal těšit na sex. Znamená to, že k variantě b) u něj pravděpodobně nedojde. To už koneckonců dobře znám a jízda končí. Vystupovat.

Vyklouzl jsem z tramvaje, na ústech respirátor, v hlavě myšlenky. Brzké ráno, nebe bylo nízko, začínalo pršet do stále holých stromů a já šel do práce. Vzpomněl jsem si na hotelovou travičku a kalvádos. Dal bych si panáka. Pořádného.

Tvůj G.