Jiří Kott

(1934 - 2020)

ZA NOCI PLNÉ HVĚZD A VÁNÍ


za smetišti a za kaly

za ohradami na měsíčné stráni

tam jsme se potkali


Potkali jsme se bez pozdravu

my ze snů známí po léta

Vítr hrál na stříbrnou trávu

a měkce přelétal


vplétal se do keřů ztrácel se v šelestění

a my šli za ním jako v snách

až na dno rokle kde se v mléčné dřeni

rozpukával tvůj vlahý nach


Rozevíral se jako tůně

jak orosený mech

V té rokli třpytily se vůně

kolem nás na stéblech


Zapadali jsme do závějí

drcených trav a hlín

cítil jsem jak mě hřejí hřejí

tvé ruce rty a klín


Choulili jsme se jako děti

líbali se a plakali

šťastní že noc už nedoletí

nad smetiště a nad kaly

(Most, 1958)



UŽ JSTE SE VRÁTILI K LOŽÍM A NA POLŠTÁŘE


liják váz provázel až do bran těchto chvil

Od brady vzhůru vám narostly bílé tváře

čas malých bolestí jemně je rozjizvil


To je ta chvíle kdy se trpce slábne

v strnulé nicotě protože  není víc

než jedno dotknutí známé a nepůvabné

jak jedy planých makovic


Potom se propadnout do skulin kyprých růží

mnout vůně v jeskyňkách a zamluvit je snem

zatím co lucerna křižuje nad kaluží

jak slepá labuť v rámu zlaceném




Foto: Václav Zýval

SETKALI JSME SE NA LAVICI


v podvečer trochu zamžený

Na okně tepal déšť a ticho sklící

do matných dálek všecky ozvěny


Byli jsme sami Znenadání

přisedl kdosi třetí k nám

Nějaké neutajitelné přání

Svírali jsme je každý sám


a nevěděli zda je říci

(padalo zdlouha do tváří)

Snad ruka ruku líce líci?

Ach kdo se první odváží?


Mžitkalo vábení té dokonalé krásy

pečeti sladké na ústech

Jak dlouho tato chvíle hledala si

pokývnutí očí na můj vzdech?


Na okně tepal déšť a ticho pnělo

Ne ticho ale probuzený sen

Jak bílou oponu jsem odestřel tvé tělo

I takové lásky poznal jsem

Takové lásky ovlažují ušlé

ze ztracených nocí do ztracených dní

Na tichém nádraží jsme otvírali mušle

po jedné druhou až k té poslední


Až budu brzy zase sám

v útrobách moře touhy které mne stále štve a poráží

vztahovat ruce k vonným puklinám

vzpomenu si na lásku na tichém nádraží


Ještě ji budu cítit chvět jak svíci

a naklánět se nad ni blažený

Byl to - vzdechnu - láska na lavici

v podvečer trochu zamžený

(Litvínov, 1957)

*  *  *


To bývá v podvečer před posmutnělou nocí

v hlubokém tichu napitém jak mech

Stávají v pokojích vonících po ovoci

prohlížejí se v zrcadlech


Jsou bezelstní a nevědomí

Žíhá je soumrak navátý

Stojí jak probuzené stromy

s purpurovými poupaty


Prohlížejí si jak je hněte

jak jimi  kývá sem a tam

jejich čistá nahost dokud nedokvete

(nežli ji darují bezedným samotám)


Jiní je vonný pot Klikatě po nich stéká

Lůžko se nad nimi zavírá jako řeka


(replika na báseň Bořivoje Kopice Boxeři na sklonku letního dne

(Litvínov, 1957)

V čase velikého stmívání uprostřed padesátých let, v létech postupného přetínání řetězů souvislostí nejenom v literatuře, v době, která svou atmosférou vylučovala jakékoli vybočení z řady - erotickou orientaci nevyjímaje - v této době kolují po Praze opisy básní podepsané pseudonymem JIŘÍ KOTT. Jsou čteny v několika společnostech, kde se scházejí mladí umělci a jejich přátelé, aby alespoň takto v nejužším kruhu spřízněných duší zažily svůj publikační křest. Zalistuje v nich i filmový režisér Václav Krška, hvězda literárního nebe 30. let; Kottova báseň Itapagine ho inspiruje k dialogu mezi Janem Ratkinem a strýcem v památném Stříbrném větru, lyrickém manifestu touhy po svobodě. Tři básnické sbírky Jiřího Kotta - Ovoce noční (1953), Venuše cizí paní (1954) a Člověk jako já (1958) - obnášejí včetně cyklu z vojenské dvouleté služby v Martině a Vyškově na Moravě více nežli sto dvacet textů. Tyto básně jsou z poslední Kottovy básnické sbírky; našel by  dnes jejich autor konečně svého vydavatele?

-mk- 

(1991)

Nakladatelství Ado-lescent 2014. Malý výbor k osmdesátinám Jiřího Kotta.