Jiří Hnilička
Román Bohem zapomenutá láska je třetí, zatím poslední prózou severočeského spisovatele Jiřího Hniličky. Je to silný příběh o přátelství, víře, rodinných poutech a splněných snech, ale také o bolesti a lidské netoleranci a zlobě.
Bohem zapomenutá láska
(ukázka 1)
Svět získal úplně jiné barvy.
Najednou v něm bylo mnohem více světla a všechno kolem se zářivě projasnilo.
Celý svůj život jsem čekal na chvíli, kdy ucítím přítomnost Boha a jeho
nepopsatelnou sílu, o které mi vždycky vyprávěl můj táta. Víra, že já sám jsem
schopný něco podobného ucítit, mě už pomalinku opouštěla, o to více jsem pak
byl zaskočen tou obrovskou silou, jež se mě zčistajasna zmocnila. Ta síla ovládala
každou buňku mého těla i veškeré myšlenky, rodící se v mém mozku. Jako kdyby
uvnitř mého srdce propuklo zemětřesení, následované mohutným tsunami. A je
nepodstatné, zda tu ohromnou euforii vyvolala nějaká chemická reakce v mém
těle, anebo se mi Pán Bůh jen snažil dokázat, že skutečně existuje a že jeho
hlas má neskutečnou moc, neboť výsledek vždycky nese stejné jméno, a tím je
láska. To ona je hnacím motorem všech živých tvorů, to ona činí naše životy
smysluplnými. A jak říká moje babička: Bůh je všude kolem nás, protože Bůh je
láska.
Svět byl jiný. Já byl jiný, mé
okolí bylo jiné a jiný byl hlavně Oskar. Už to nebyl obyčejný kluk jako dřív.
Všechno, co udělal nebo řekl, bylo najednou mimořádné. To, jak třeba držel v
ruce vidličku, jak mírně naklonil hlavu vždycky, když se mu něco nelíbilo, nebo
jak se mu vytvořila nepatrná vráska mezi obočím pokaždé, když nad něčím dlouze
dumal, a milion dalších niterních maličkostí, kterých jsem si dříve vůbec
nevšímal. Všechno mělo najednou neskrývané kouzlo a půvab. Nebo ten jeho
rozcuch! Dříve to pro mě byla jen známka toho, že se nerad češe, jenže teď mi
ten chaos na hlavě připadal dokonalý. Každý vlas v té neorganizované spoušti
byl prostě perfektní. Stejně jako celý Oskar. Měl jsem pocit, jako kdyby se mi
najednou zostřil zrak a já teď viděl věci, které jsem dříve neviděl. A zároveň
se mé vidění zúžilo jen na to krásné kolem mě a já si přestal všímat takových
věcí, jako byly posměšky mých spolužáků nebo třeba nepříjemný průvodčí ve
vlaku.
Jednu vadu na kráse však tenhle
nový svět měl. V tom nenadálém pohodlí a lehkosti bytí mě tížila jedna
zapeklitá otázka, s kterou jsem si vůbec nevěděl rady. Mám se se svými city
svěřit Oskarovi? A jestliže ano, tak jakým způsobem to mám udělat?
Že se se mnou něco děje, si
všimli i moji rodiče. Zprvu mé divné chování jen tiše přecházeli, když jsem
však jednoho dne u oběda přestal jíst a jen se zasněně koukal do blba, táta
ztratil trpělivost a plný obav se mě zeptal: "Děje se něco, Matyáši?"
Ta otázka mě probudila z mého
snění jako bodnutí včely. "Co by se mělo dít?" odpověděl jsem, načež jsem se
pustil znovu do jídla.
Tátu však moje odpověď evidentně
neuspokojila. "Neublížil ti někdo?"
Jestli mi někdo ublížil? Právě
že naopak, chtělo se mi zakřičet nadšením. Naštěstí jsem se však ovládl a na
tátovu otázku jen stručně odpověděl: "Nikdo."
Jak dny plynuly, začal jsem být
čím dál tím víc uzavřenější a nešťastnější. Touha vypovídat se ze svých citů
před Oskarem byla čím dál silnější, jenže s ní narůstal i nepředstavitelný
strach a minimální sebedůvěra, že něco takového vůbec zvládnu. Tak moc jsem mu
to chtěl říct a tak moc jsem se toho zároveň bál. Láska mě unášela kamsi do
oblak, zatímco strach mě prudkými trhavými záškuby stahoval zpátky k zemi.
I Oskar si všiml, že se se mnou
něco děje. A bohužel si začal myslet, že mi něco zlého udělal, aniž by tušil
co, a že já jsem na něho naštvaný. Nedalo se to už dál vydržet. Musím překonat
tu nepředstavitelnou obavu, která se mě bezdůvodně zmocňovala, musím mu to
říct!
Seděli jsme spolu v jídelně u
večeře a povídali si stejně jako dřív. Zatímco Oskar vyprávěl něco o učitelích
z gmündské školy, tak já se pomalu nořil do svých myšlenek a okolní svět se mi
vzdaloval stejně rychle, jako kdybych ho sledoval z okna nejrychlejšího
rychlovlaku na světě. Jediné, co jsem vnímal ostře a zcela jasně, byl Oskar.
Mou mysl ovládla nepředstavitelná touha ho políbit. Na nic jiného jsem
nedokázal myslet. Naštěstí v mém podvědomí zůstala pevně ukotvená sebekontrola,
jež mi bránila něco takového udělat. Obzvlášť na takovém místě, jako je jídelna
plná spolužáků. A byla to právě ta sebekontrola, která si všimla varovné
blikající kontrolky v mé hlavě a automaticky přehodila myšlenky na úplně jiné
téma.
"Přišel dopis od dědy z
Rakouska," vyhrknul jsem náhle ze sebe a až později jsem si uvědomil, že jsem
tím Oskarovi přerušil jeho vyprávění.
Oskar byl očividně překvapen,
ale zdálo se, že mile. "Fakt?"
"Opsal jsem si zpáteční adresu z
obálky, jak jsi mi poradil."
"A už jsi mu odepsal?"
"Ještě ne. Myslíš to vážně, že
bys tam se mnou jel?"
"Naprosto vážně!" pronesl Oskar
odhodlaně. "Bude to bezva výlet!"
Ač se to zdálo nepředstavitelné,
v ten okamžik jsem ho miloval ještě víc než předtím. Vědomí, že je pro mě
schopen udělat tak velkou věc, mě činilo neskonale šťastným. Cítil jsem, že
právě teď je ta správná chvíle mu říct, jak moc ho mám rád. Najednou se mi to
zdálo úplně jednoduché a přirozené. Strach, který mě v poslední dny tolik
tížil, rázem zmizel. Co však zůstalo, byla sebekontrola v mém podvědomí. A ta
hlasitě křičela: Matyáši, stop! Tohle není to správné místo!
Po večeři jsme se vrátili na
internát, a když jsem se pak s Oskarem loučil před dveřmi svého pokoje,
cloumalo se mnou silné zklamání z toho, že uplynul další den, aniž bych si
konečně s Oskarem vážně promluvil. Jenže jakmile jsem vstoupil do pokoje a
uviděl, že je prázdný (Myšák opouštěl náš pokoj jen výjimečně), v mé hlavě se
rozezvučela siréna a má sebekontrola zavelela: teď!
Vyběhl jsem na chodbu a zakřičel
na Oskara, který už stál na schodech do druhého patra: "Oskare!"
Oskar se otočil a rychlým krokem
se ke mně vrátil. "Stalo se něco, Matýsku?"
"Můžeš na chvíli dovnitř? Chtěl
bych ti něco dát," řekl jsem zbrkle, přičemž se mi šíleně rozbušilo srdce.
Sedli jsme si na postel vedle
sebe a já přemýšlel, jak začít.
"Nic mi dávat nemusíš," zasmál
se Oskar. "Už mám přece od tebe beránka."
"Ale já chci," pronesl jsem se
značnou nervozitou v hlase.
Oskar pokrčil rameny. "Tak jo!"
"Můžeš na chvíli zavřít oči?"
vybídl jsem ho.
Oskar na mě chvíli zíral svýma
krásnýma modrýma očima, dokud na ně nespadla víčka jako opona v divadle. Můj
tep bil jako o závod a mé srdce se chystalo vyskočit z hrudi. Zhluboka jsem se
nadechnul a zavřel oči stejně jako Oskar. A pak jsem ho lehounce políbil.
Oskar leknutím odtáhl hlavu a
nechápavě se mi podíval do očí. Ta chvíle mi přišla nekonečná. Mohlo uplynout
pár vteřin, ale já ten čas vnímal jako několik dlouhých minut. Oskar mi s
vážným výrazem hleděl do očí a pak konečně promluvil: "Ani nevíš, jak dlouho
jsem na tohle čekal." A pak znovu krátce přitiskl své rty k mým. "A ty víš, jak
netrpělivý já jsem!" usmál se na mě.
Vybavila se mi vzpomínka na naše
povídání ve Velenické věži, kdy mi Oskar vyprávěl o své sestře a jejím prvním
zamilování. "Láska často číhá tam, kde ji nečekáš. Pamatuješ? To jsi řekl ty."
"A ty jsi řekl, že lásce se
nelze ubránit," odpověděl tiše. Překvapilo mě, jak dobře si Oskar tu naši
tehdejší rozpravu pamatuje. Aby taky ne. Vždyť právě ten večer mi dal jasný
signál, co ke mně cítí, a já to znamení nepochopil.
V tu chvíli se rozletěly dveře a
do pokoje se přiřítil Myšák. U ucha měl přitisknutý mobil, z jehož reproduktoru
se nepatrně ozýval nesrozumitelný dívčí hlas. Myšák kolem nás prošel, jako
kdyby nás ani neviděl, lehl si na postel a pak do svého telefonu spokojeně
promluvil: "Už jsem ti řekl, jak moc tě miluju?"
S Oskarem jsme se na sebe
podívali a pak oba najednou vyprskli smíchy.
Večer jsem vůbec nemohl usnout.
Cítil jsem v sobě tolik životodárné energie, jako kdyby mě právě někdo nabil
nějakou ultra silnou nabíječkou, co do vás pustí tolik proudu, až se vám naježí
vlasy. Byl jsem tak plný dojmů z dnešního dne, že se mi z toho málem začala
vařit hlava. Zatímco Myšák spal jako zařezanej, já ležel na zádech ve své
posteli a s úsměvem od ucha k uchu jsem zíral na potemnělý strop. Ticho v
pokoji náhle přerušilo zapípání mobilu. K mé velké radosti mi přišla nová
zpráva od Oskara. Už jsem ti řekl, jak moc tě miluju?
Vtipný jako vždycky. Vyprsknul
jsem smíchy stejně, jako když to řekl před pár hodinami Myšák.
Rychle jsem vyťukal odpověď: Neřekl!
Oskarova reakce přišla během pár
sekund. Po jejím přečtení mě zalil pocit naprostého klidu a bezpečí. V tu
chvíli jsem věděl, že se mi nemůže nic stát, protože od tohoto okamžiku už
nejsem sám. Teď už nejsem jen JÁ, ale jsme MY. Položil jsem mobil na noční
stolek a konečně jsem po tom dlouhém dni zavřel oči. Byl to náročný den. Hlavně
ale byl krásný. A když jsem pak usínal, před očima se mi stále promítal text
Oskarovy poslední zprávy.
Stálo v ní jasné a stručné:
Miluju tě!
Foto: Jiří Hnilička
(ukázka 2)
Od jisté doby už nenechávám svůj
nový telefon přes víkend na internátě. Mám totiž strach, že mi ho tam někdo
může vzít. Vždy před odjezdem domů ho vypnu a schovám do zastrčené kapsy
batohu, aby na něj moji rodiče nepřišli. A právě tenhle malý kus elektroniky,
který byl pro mě tolik vzácný, neboť mi byl darován z lásky, se pro mě stal
jediným pojítkem mezi mnou a Oskarem. Když jsem ho den poté, co mi táta zakázal
vrátit se do Velenic, zapnul, okamžitě mi na něm začaly vyskakovat nepřijaté
zprávy od Oskara. Kde jsi? Stalo se něco? Jsi v pořádku, Matýsku? Odepsal
jsem mu, že jsem onemocněl, ale že jinak je vše v pořádku a ať nemá strach. A
důrazně jsem ho poprosil, aby mi na tenhle telefon nikdy nevolal. Schválně jsem
vypnul veškeré zvuky, aby moji rodiče neslyšeli žádné pípnutí, když mi dorazí
nová zpráva. Ten telefon teď pro mě představoval nejdůležitější věc v životě.
Byl mou jedinou spojnicí s člověkem, kterého miluju. Byl mým záchranným kruhem
v rozbouřené řece. Mou nadějí. Mým vším.
Zatímco jsem si po večerech v
posteli tajně psal s Oskarem, tak přes den jsem musel věnovat veškeré úsilí na
boj s úhlavním nepřítelem, kterým byla má homosexualita. Táta zavedl přísný
denní režim, který jsem musel bedlivě dodržovat. Dal mi jednu z těch knížek, co
jsem dříve každé pondělí vozíval v kárce na poštu, abych si ji pečlivě
prostudoval a vzal si z ní ponaučení. Pamatuji si na ten sychravý
svatomartinský večer, kdy jsem si poprvé přečetl její název. Terapie
homosexuality. Tenkrát jsem nechápal, co to znamená, a proč táta tyhle knihy
rozesílá po všech základních školách. Teprve teď po těch několika letech mi to
došlo, protože jsem se stal jedním z těch, pro koho byla tahle kniha napsaná.
Jsem ten, kdo potřebuje terapii.
Ač jsem se snažil každý večer
pilně číst, ten text mě vůbec nebavil. Byl na mě příliš těžký, odborný a
nesrozumitelný. Nebyl to zkrátka žádný Exupéry. Zatímco Malý princ představoval
rozkvetlou zahradu plnou života, Terapie homosexuality vedle něj byla jen
uschlou pouští, kde nikdy neexistovala láska. Do čtení jsem se musel vysloveně
nutit a i když jsem se přemohl, tak písmenka přede mnou se měnila v pouhopouhé
prázdné věty, kterým jsem vůbec nerozuměl. A nakonec jsem to stejně po pár
stránkách vždycky vzdal a raději si potají psal s Oskarem.
Jedna z mála věcí, kterou jsem z
knihy pochopil, neboť to tam bylo několikrát důrazně opakováno, byl fakt, že
jsem vážně nemocný. Dokonce tam i několikrát zazněl výraz "postižený". Jsem
nemocný a postižený. A trpím chronickou neurózou, zvanou homosexualita.
Stejnými slovy ke mně promlouval i můj táta a zároveň mě stále uklidňoval, že
mi pomůže se z tohohle postižení vyléčit. Stal se mým osobním průvodcem na
cestě obrácení se na správnou stranu. Podle knihy je totiž důležité, aby mě
provázel muž, jelikož ženy jsou prý pro tuhle roli nevhodné. Další věcí, kterou
jsem musel dělat podle knihy, bylo psaní jakéhosi deníku, do kterého mám
zachycovat své myšlenky a pocity a posléze je konzultovat se svým průvodcem.
Táta mi na to dal prázdný sešit, jenže já vůbec netušil, co do něj mám psát.
Myšlenky se totiž v mojí hlavě proměnily v jeden velký zmatek, v jakém jsem se
sám nevyznal, a den po dni jsem se jen čím dál tím více utvrzoval v tom, že
jsem skutečně nemocný.
Další částí procesu mého léčení
byl přísný denní režim, neboť jak říkal můj otec, nejdůležitější je vypěstovat
si pevnou vůli. A tak jsem musel každý den vstávat už za svítání a pak se vždy
deset minut sprchovat v ledové vodě. "Důležitá je sebekázeň, Matyáši!"
připomínal mi neustále táta. Několikrát denně jsem musel cvičit a posilovat
tělo. Každé odpoledne pro mě táta vymyslel nějakou těžkou práci, nejčastěji to
bylo štípání dříví nebo kopání díry na zahradě bez jakéhokoliv smyslu. Když už
jsem nemohl a postěžoval si třeba na bolavá záda, táta mě okamžitě přísně
napomenul: "Stěžování si a sebelítost jsou jasným znakem homosexuality! Musíš
se těchhle symptomů zbavit, Matyáši! Jinak ďábla, který se tě zmocnil, nikdy
neporazíš!" Každé ráno a každý večer jsem se musel modlit za své uzdravení. Prosit
Boha, aby mi pomohl vrátit se na cestu, z které jsem sešel. Přičemž bylo
důležité při rozhovorech s ním být maximálně upřímný, protože největší
neupřímnost spočívá v žádání Boha o pomoc, aniž bych já sám nečinil, co mám.
Kniha přirovnává homosexuální touhu k závislosti na alkoholu nebo tabáku, které
se dá zbavit jen pevnou vůlí. Pouze dostatek víry a sebekázně mě dokáže
závislosti na chlípných myšlenkách zbavit.
Každé ráno, když jsem vylezl z
ledové sprchy a celý se třásl tak, až mi drkotaly zuby, jsem se musel postavit
před otce a zpříma do očí mu dvacetkrát zopakovat jasně danou frázi:
"Homosexuální myšlenky už nemají v mém životě místo! Homosexuální myšlenky už
nemají v mém životě místo...!" Tu větu jsem opakoval tak dlouho, až jsem jí
začal sám věřit. Skutečně jsem byl přesvědčen, že nad tou zákeřnou nemocí, jež
mě ovládla, pomalu vítězím.
Jedna z nejtěžších věcí, která
mě v mém léčebném procesu provázela, byl zákaz masturbace. Táta mi radil, že si
mám pomáhat modlitbou. A když mě přepadnou chlípné myšlenky a zmocní se mě
erotická touha, mám se obrátit k Bohu a jasně a pevně říct, že dneska
nepodlehnu! Dobré je také, podle mého táty, chodit pravidelně ke zpovědi, jenže
po mé poslední zkušenosti jsem už k otci Františkovi nedokázal nalézt důvěru.
Den za dnem ubíhal a v mém nitru
sváděly urputný boj dvě osoby. Matyáš, který se chtěl vyléčit, a Matýsek, co
nedokázal přestat myslet na svého Oskara. Ten první se snažil uvěřit, že láska
je nemoc, zatímco ten druhý byl z lásky živ. Každým novým dnem, kapku po kapce,
jsem sám sebe přesvědčoval, že můj táta má pravdu a že to se mnou myslí dobře.
Vždyť je to taky můj táta! A tátové přece chtějí pro své děti jen to nejlepší.
My Sýkorové jsme nikdy neuměli projevovat své city, ale ta obrovská touha mého
otce pomoct mi pro mě nebyla ničím jiným než projevem jeho lásky. Můj táta mě
miluje a pomůže mi zbavit se ďábla, který mě zkouší. Musím to vydržet.
Neboť jsem nemocný a postižený.
Jsem méněcenný.
Jsem chlípný.
S Boží pomocí se však dokážu
napravit.
Román Bohem zapomenutá láska lze koupit pouze na stránkách spisovatele Jiřího Hniličky