Bohem zapomenutá láska

(ukázka 1)

Svět získal úplně jiné barvy. Najednou v něm bylo mnohem více světla a všechno kolem se zářivě projasnilo. Celý svůj život jsem čekal na chvíli, kdy ucítím přítomnost Boha a jeho nepopsatelnou sílu, o které mi vždycky vyprávěl můj táta. Víra, že já sám jsem schopný něco podobného ucítit, mě už pomalinku opouštěla, o to více jsem pak byl zaskočen tou obrovskou silou, jež se mě zčistajasna zmocnila. Ta síla ovládala každou buňku mého těla i veškeré myšlenky, rodící se v mém mozku. Jako kdyby uvnitř mého srdce propuklo zemětřesení, následované mohutným tsunami. A je nepodstatné, zda tu ohromnou euforii vyvolala nějaká chemická reakce v mém těle, anebo se mi Pán Bůh jen snažil dokázat, že skutečně existuje a že jeho hlas má neskutečnou moc, neboť výsledek vždycky nese stejné jméno, a tím je láska. To ona je hnacím motorem všech živých tvorů, to ona činí naše životy smysluplnými. A jak říká moje babička: Bůh je všude kolem nás, protože Bůh je láska.
Svět byl jiný. Já byl jiný, mé okolí bylo jiné a jiný byl hlavně Oskar. Už to nebyl obyčejný kluk jako dřív. Všechno, co udělal nebo řekl, bylo najednou mimořádné. To, jak třeba držel v ruce vidličku, jak mírně naklonil hlavu vždycky, když se mu něco nelíbilo, nebo jak se mu vytvořila nepatrná vráska mezi obočím pokaždé, když nad něčím dlouze dumal, a milion dalších niterních maličkostí, kterých jsem si dříve vůbec nevšímal. Všechno mělo najednou neskrývané kouzlo a půvab. Nebo ten jeho rozcuch! Dříve to pro mě byla jen známka toho, že se nerad češe, jenže teď mi ten chaos na hlavě připadal dokonalý. Každý vlas v té neorganizované spoušti byl prostě perfektní. Stejně jako celý Oskar. Měl jsem pocit, jako kdyby se mi najednou zostřil zrak a já teď viděl věci, které jsem dříve neviděl. A zároveň se mé vidění zúžilo jen na to krásné kolem mě a já si přestal všímat takových věcí, jako byly posměšky mých spolužáků nebo třeba nepříjemný průvodčí ve vlaku.
Jednu vadu na kráse však tenhle nový svět měl. V tom nenadálém pohodlí a lehkosti bytí mě tížila jedna zapeklitá otázka, s kterou jsem si vůbec nevěděl rady. Mám se se svými city svěřit Oskarovi? A jestliže ano, tak jakým způsobem to mám udělat?
Že se se mnou něco děje, si všimli i moji rodiče. Zprvu mé divné chování jen tiše přecházeli, když jsem však jednoho dne u oběda přestal jíst a jen se zasněně koukal do blba, táta ztratil trpělivost a plný obav se mě zeptal: "Děje se něco, Matyáši?"
Ta otázka mě probudila z mého snění jako bodnutí včely. "Co by se mělo dít?" odpověděl jsem, načež jsem se pustil znovu do jídla.
Tátu však moje odpověď evidentně neuspokojila. "Neublížil ti někdo?"
Jestli mi někdo ublížil? Právě že naopak, chtělo se mi zakřičet nadšením. Naštěstí jsem se však ovládl a na tátovu otázku jen stručně odpověděl: "Nikdo."
Jak dny plynuly, začal jsem být čím dál tím víc uzavřenější a nešťastnější. Touha vypovídat se ze svých citů před Oskarem byla čím dál silnější, jenže s ní narůstal i nepředstavitelný strach a minimální sebedůvěra, že něco takového vůbec zvládnu. Tak moc jsem mu to chtěl říct a tak moc jsem se toho zároveň bál. Láska mě unášela kamsi do oblak, zatímco strach mě prudkými trhavými záškuby stahoval zpátky k zemi.
I Oskar si všiml, že se se mnou něco děje. A bohužel si začal myslet, že mi něco zlého udělal, aniž by tušil co, a že já jsem na něho naštvaný. Nedalo se to už dál vydržet. Musím překonat tu nepředstavitelnou obavu, která se mě bezdůvodně zmocňovala, musím mu to říct!
Seděli jsme spolu v jídelně u večeře a povídali si stejně jako dřív. Zatímco Oskar vyprávěl něco o učitelích z gmündské školy, tak já se pomalu nořil do svých myšlenek a okolní svět se mi vzdaloval stejně rychle, jako kdybych ho sledoval z okna nejrychlejšího rychlovlaku na světě. Jediné, co jsem vnímal ostře a zcela jasně, byl Oskar. Mou mysl ovládla nepředstavitelná touha ho políbit. Na nic jiného jsem nedokázal myslet. Naštěstí v mém podvědomí zůstala pevně ukotvená sebekontrola, jež mi bránila něco takového udělat. Obzvlášť na takovém místě, jako je jídelna plná spolužáků. A byla to právě ta sebekontrola, která si všimla varovné blikající kontrolky v mé hlavě a automaticky přehodila myšlenky na úplně jiné téma.
"Přišel dopis od dědy z Rakouska," vyhrknul jsem náhle ze sebe a až později jsem si uvědomil, že jsem tím Oskarovi přerušil jeho vyprávění.
Oskar byl očividně překvapen, ale zdálo se, že mile. "Fakt?"
"Opsal jsem si zpáteční adresu z obálky, jak jsi mi poradil."
"A už jsi mu odepsal?"
"Ještě ne. Myslíš to vážně, že bys tam se mnou jel?"
"Naprosto vážně!" pronesl Oskar odhodlaně. "Bude to bezva výlet!"
Ač se to zdálo nepředstavitelné, v ten okamžik jsem ho miloval ještě víc než předtím. Vědomí, že je pro mě schopen udělat tak velkou věc, mě činilo neskonale šťastným. Cítil jsem, že právě teď je ta správná chvíle mu říct, jak moc ho mám rád. Najednou se mi to zdálo úplně jednoduché a přirozené. Strach, který mě v poslední dny tolik tížil, rázem zmizel. Co však zůstalo, byla sebekontrola v mém podvědomí. A ta hlasitě křičela: Matyáši, stop! Tohle není to správné místo!
Po večeři jsme se vrátili na internát, a když jsem se pak s Oskarem loučil před dveřmi svého pokoje, cloumalo se mnou silné zklamání z toho, že uplynul další den, aniž bych si konečně s Oskarem vážně promluvil. Jenže jakmile jsem vstoupil do pokoje a uviděl, že je prázdný (Myšák opouštěl náš pokoj jen výjimečně), v mé hlavě se rozezvučela siréna a má sebekontrola zavelela: teď!
Vyběhl jsem na chodbu a zakřičel na Oskara, který už stál na schodech do druhého patra: "Oskare!"
Oskar se otočil a rychlým krokem se ke mně vrátil. "Stalo se něco, Matýsku?"
"Můžeš na chvíli dovnitř? Chtěl bych ti něco dát," řekl jsem zbrkle, přičemž se mi šíleně rozbušilo srdce.
Sedli jsme si na postel vedle sebe a já přemýšlel, jak začít.
"Nic mi dávat nemusíš," zasmál se Oskar. "Už mám přece od tebe beránka."
"Ale já chci," pronesl jsem se značnou nervozitou v hlase.
Oskar pokrčil rameny. "Tak jo!"
"Můžeš na chvíli zavřít oči?" vybídl jsem ho.
Oskar na mě chvíli zíral svýma krásnýma modrýma očima, dokud na ně nespadla víčka jako opona v divadle. Můj tep bil jako o závod a mé srdce se chystalo vyskočit z hrudi. Zhluboka jsem se nadechnul a zavřel oči stejně jako Oskar. A pak jsem ho lehounce políbil.
Oskar leknutím odtáhl hlavu a nechápavě se mi podíval do očí. Ta chvíle mi přišla nekonečná. Mohlo uplynout pár vteřin, ale já ten čas vnímal jako několik dlouhých minut. Oskar mi s vážným výrazem hleděl do očí a pak konečně promluvil: "Ani nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekal." A pak znovu krátce přitiskl své rty k mým. "A ty víš, jak netrpělivý já jsem!" usmál se na mě.
Vybavila se mi vzpomínka na naše povídání ve Velenické věži, kdy mi Oskar vyprávěl o své sestře a jejím prvním zamilování. "Láska často číhá tam, kde ji nečekáš. Pamatuješ? To jsi řekl ty."
"A ty jsi řekl, že lásce se nelze ubránit," odpověděl tiše. Překvapilo mě, jak dobře si Oskar tu naši tehdejší rozpravu pamatuje. Aby taky ne. Vždyť právě ten večer mi dal jasný signál, co ke mně cítí, a já to znamení nepochopil.
V tu chvíli se rozletěly dveře a do pokoje se přiřítil Myšák. U ucha měl přitisknutý mobil, z jehož reproduktoru se nepatrně ozýval nesrozumitelný dívčí hlas. Myšák kolem nás prošel, jako kdyby nás ani neviděl, lehl si na postel a pak do svého telefonu spokojeně promluvil: "Už jsem ti řekl, jak moc tě miluju?"
S Oskarem jsme se na sebe podívali a pak oba najednou vyprskli smíchy.
Večer jsem vůbec nemohl usnout. Cítil jsem v sobě tolik životodárné energie, jako kdyby mě právě někdo nabil nějakou ultra silnou nabíječkou, co do vás pustí tolik proudu, až se vám naježí vlasy. Byl jsem tak plný dojmů z dnešního dne, že se mi z toho málem začala vařit hlava. Zatímco Myšák spal jako zařezanej, já ležel na zádech ve své posteli a s úsměvem od ucha k uchu jsem zíral na potemnělý strop. Ticho v pokoji náhle přerušilo zapípání mobilu. K mé velké radosti mi přišla nová zpráva od Oskara. Už jsem ti řekl, jak moc tě miluju?
Vtipný jako vždycky. Vyprsknul jsem smíchy stejně, jako když to řekl před pár hodinami Myšák.
Rychle jsem vyťukal odpověď: Neřekl!
Oskarova reakce přišla během pár sekund. Po jejím přečtení mě zalil pocit naprostého klidu a bezpečí. V tu chvíli jsem věděl, že se mi nemůže nic stát, protože od tohoto okamžiku už nejsem sám. Teď už nejsem jen JÁ, ale jsme MY. Položil jsem mobil na noční stolek a konečně jsem po tom dlouhém dni zavřel oči. Byl to náročný den. Hlavně ale byl krásný. A když jsem pak usínal, před očima se mi stále promítal text Oskarovy poslední zprávy.
Stálo v ní jasné a stručné: Miluju tě!

Foto: Jiří Hnilička

(ukázka 2)

Od jisté doby už nenechávám svůj nový telefon přes víkend na internátě. Mám totiž strach, že mi ho tam někdo může vzít. Vždy před odjezdem domů ho vypnu a schovám do zastrčené kapsy batohu, aby na něj moji rodiče nepřišli. A právě tenhle malý kus elektroniky, který byl pro mě tolik vzácný, neboť mi byl darován z lásky, se pro mě stal jediným pojítkem mezi mnou a Oskarem. Když jsem ho den poté, co mi táta zakázal vrátit se do Velenic, zapnul, okamžitě mi na něm začaly vyskakovat nepřijaté zprávy od Oskara. Kde jsi? Stalo se něco? Jsi v pořádku, Matýsku? Odepsal jsem mu, že jsem onemocněl, ale že jinak je vše v pořádku a ať nemá strach. A důrazně jsem ho poprosil, aby mi na tenhle telefon nikdy nevolal. Schválně jsem vypnul veškeré zvuky, aby moji rodiče neslyšeli žádné pípnutí, když mi dorazí nová zpráva. Ten telefon teď pro mě představoval nejdůležitější věc v životě. Byl mou jedinou spojnicí s člověkem, kterého miluju. Byl mým záchranným kruhem v rozbouřené řece. Mou nadějí. Mým vším.
Zatímco jsem si po večerech v posteli tajně psal s Oskarem, tak přes den jsem musel věnovat veškeré úsilí na boj s úhlavním nepřítelem, kterým byla má homosexualita. Táta zavedl přísný denní režim, který jsem musel bedlivě dodržovat. Dal mi jednu z těch knížek, co jsem dříve každé pondělí vozíval v kárce na poštu, abych si ji pečlivě prostudoval a vzal si z ní ponaučení. Pamatuji si na ten sychravý svatomartinský večer, kdy jsem si poprvé přečetl její název. Terapie homosexuality. Tenkrát jsem nechápal, co to znamená, a proč táta tyhle knihy rozesílá po všech základních školách. Teprve teď po těch několika letech mi to došlo, protože jsem se stal jedním z těch, pro koho byla tahle kniha napsaná. Jsem ten, kdo potřebuje terapii.
Ač jsem se snažil každý večer pilně číst, ten text mě vůbec nebavil. Byl na mě příliš těžký, odborný a nesrozumitelný. Nebyl to zkrátka žádný Exupéry. Zatímco Malý princ představoval rozkvetlou zahradu plnou života, Terapie homosexuality vedle něj byla jen uschlou pouští, kde nikdy neexistovala láska. Do čtení jsem se musel vysloveně nutit a i když jsem se přemohl, tak písmenka přede mnou se měnila v pouhopouhé prázdné věty, kterým jsem vůbec nerozuměl. A nakonec jsem to stejně po pár stránkách vždycky vzdal a raději si potají psal s Oskarem.
Jedna z mála věcí, kterou jsem z knihy pochopil, neboť to tam bylo několikrát důrazně opakováno, byl fakt, že jsem vážně nemocný. Dokonce tam i několikrát zazněl výraz "postižený". Jsem nemocný a postižený. A trpím chronickou neurózou, zvanou homosexualita. Stejnými slovy ke mně promlouval i můj táta a zároveň mě stále uklidňoval, že mi pomůže se z tohohle postižení vyléčit. Stal se mým osobním průvodcem na cestě obrácení se na správnou stranu. Podle knihy je totiž důležité, aby mě provázel muž, jelikož ženy jsou prý pro tuhle roli nevhodné. Další věcí, kterou jsem musel dělat podle knihy, bylo psaní jakéhosi deníku, do kterého mám zachycovat své myšlenky a pocity a posléze je konzultovat se svým průvodcem. Táta mi na to dal prázdný sešit, jenže já vůbec netušil, co do něj mám psát. Myšlenky se totiž v mojí hlavě proměnily v jeden velký zmatek, v jakém jsem se sám nevyznal, a den po dni jsem se jen čím dál tím více utvrzoval v tom, že jsem skutečně nemocný.
Další částí procesu mého léčení byl přísný denní režim, neboť jak říkal můj otec, nejdůležitější je vypěstovat si pevnou vůli. A tak jsem musel každý den vstávat už za svítání a pak se vždy deset minut sprchovat v ledové vodě. "Důležitá je sebekázeň, Matyáši!" připomínal mi neustále táta. Několikrát denně jsem musel cvičit a posilovat tělo. Každé odpoledne pro mě táta vymyslel nějakou těžkou práci, nejčastěji to bylo štípání dříví nebo kopání díry na zahradě bez jakéhokoliv smyslu. Když už jsem nemohl a postěžoval si třeba na bolavá záda, táta mě okamžitě přísně napomenul: "Stěžování si a sebelítost jsou jasným znakem homosexuality! Musíš se těchhle symptomů zbavit, Matyáši! Jinak ďábla, který se tě zmocnil, nikdy neporazíš!" Každé ráno a každý večer jsem se musel modlit za své uzdravení. Prosit Boha, aby mi pomohl vrátit se na cestu, z které jsem sešel. Přičemž bylo důležité při rozhovorech s ním být maximálně upřímný, protože největší neupřímnost spočívá v žádání Boha o pomoc, aniž bych já sám nečinil, co mám. Kniha přirovnává homosexuální touhu k závislosti na alkoholu nebo tabáku, které se dá zbavit jen pevnou vůlí. Pouze dostatek víry a sebekázně mě dokáže závislosti na chlípných myšlenkách zbavit.
Každé ráno, když jsem vylezl z ledové sprchy a celý se třásl tak, až mi drkotaly zuby, jsem se musel postavit před otce a zpříma do očí mu dvacetkrát zopakovat jasně danou frázi: "Homosexuální myšlenky už nemají v mém životě místo! Homosexuální myšlenky už nemají v mém životě místo...!" Tu větu jsem opakoval tak dlouho, až jsem jí začal sám věřit. Skutečně jsem byl přesvědčen, že nad tou zákeřnou nemocí, jež mě ovládla, pomalu vítězím.
Jedna z nejtěžších věcí, která mě v mém léčebném procesu provázela, byl zákaz masturbace. Táta mi radil, že si mám pomáhat modlitbou. A když mě přepadnou chlípné myšlenky a zmocní se mě erotická touha, mám se obrátit k Bohu a jasně a pevně říct, že dneska nepodlehnu! Dobré je také, podle mého táty, chodit pravidelně ke zpovědi, jenže po mé poslední zkušenosti jsem už k otci Františkovi nedokázal nalézt důvěru.
Den za dnem ubíhal a v mém nitru sváděly urputný boj dvě osoby. Matyáš, který se chtěl vyléčit, a Matýsek, co nedokázal přestat myslet na svého Oskara. Ten první se snažil uvěřit, že láska je nemoc, zatímco ten druhý byl z lásky živ. Každým novým dnem, kapku po kapce, jsem sám sebe přesvědčoval, že můj táta má pravdu a že to se mnou myslí dobře. Vždyť je to taky můj táta! A tátové přece chtějí pro své děti jen to nejlepší. My Sýkorové jsme nikdy neuměli projevovat své city, ale ta obrovská touha mého otce pomoct mi pro mě nebyla ničím jiným než projevem jeho lásky. Můj táta mě miluje a pomůže mi zbavit se ďábla, který mě zkouší. Musím to vydržet.
Neboť jsem nemocný a postižený.
Jsem méněcenný.
Jsem chlípný.
S Boží pomocí se však dokážu napravit.

Román Bohem zapomenutá láska lze koupit pouze na stránkách spisovatele Jiřího Hniličky