Robert Němec
Monika Němcová, Míla Němců, Robert Němec
Monika Němcová, Míla Němců, Robert Němec je vskutku výmluvný název pro knihu o transgenderu. Autobiografický příběh byl první svého druhu u nás; vyšel již v roce 1993! Zpověď trans muže není tak zábavná (Tereza Spencer: Jsem tranďák - 2003), ani tak výmluvná a košatá (Mike Perry: Klec na majáky, 2010), jako spíše úsporná, nadbytečným slovem šetřící, o to však více "na dotek". Autobiografie Roberta Němce je dnes prakticky nedostupná; vyšla v nákladu dnes nepředstavitelných dvou tisíc výtisků. Jen velmi sporadicky se objeví v některém z antikvariátů. Čas, který od té doby turbolentně zrychlil, první českou literární transgender zpověď přikryl vrstvou polozapomnění.
Pozn.: Celá kniha je k přečtení po přihlášení se knihovnickým účtem v Národní digitální knihovně.
S touto knihou jsem dlouho otálel. Jednak proto, že mám hloupý zlozvyk spoustu věcí stále odkládat, za druhé proto, a to byl důvod hlavní, že jakkoli výjimečné se může zdát to, co člověk prožívá, jemu samotnému to obvykle připadá všední, prosté senzačnosti, kterou v tom spatřují druzí. A tak mě ani ve snu nenapadlo, abych o něčem takovém psal. Netušil jsem, že by to vůbec někoho mohlo zajímat. A byl to hlavně překvapivý zájem, s nímž jsem se u druhých setkával při svém vyprávění, který mě přivedl k trochu jinému pohledu na sebe, k pohledu zvenčí, a později k názoru, že bych to měl zkusit všechno napsat. Pustit se do vlastního životopisu v sedmadvaceti letech je zajisté poněkud nezvyklé, ale podobně jako cestovatelé popisují život exotických zemí, které navštívili, a zprostředkovávají tak nám, kteří jsme tam nikdy nebyli, své dojmy, chtěl bych i já podat svědectví o něčem, co je většině lidí nekonečně vzdálené a snad i nepochopitelné. Pokud se mi tak podaří vnést do nevyjasněné problematiky trochu světla, budu rád. Povzbudím-li ty, kteří povzbuzení potřebují, budu ještě raději. Ale hlavním důvodem mého psaní zůstává přání porozumět, hlav-ním důvodem jsem já sám. Americký povídkář O. Henry se v jednom dopise svěřuje příteli se svým plánem napsat dokonale pravdivou knihu, záznam života bez jakýchkoliv zkreslení a příkras, knihu, jejíž hrdina by vyprávěl svůj příběh nikoli pro pobavení čtenáře, nebo tak, jako by jej svěřoval zpovědníku, ale tak, jako by byl trosečníkem na pustém ostrově bez naděje na záchranu a psal jen pro ukrácení dlouhé chvíle. Kniha by pak měla o pisateli obsahovat celou pravdu. Takovou knihu napsat nedovedu, ale zbývá ještě neméně lákavá možnost - psát tedy alespoň "nic než pravdu ". Chci se o to pokusit.
V
Táta svým odchodem nevědomky způsobil, že jsem se mu začal ještě víc podobat. Dokud zde totiž byl, vedla touha po odlišení i ona rivalita к tomu, že jsem se podvědomě snažil být jiný. Sotva ale odešel, má nápadná podobnost s ním se naplno projevila. Jako by mi tu nechal prázdný rám, do něhož já se hbitě vtěsnal. Stejně jsem pokašlával, stejně si česal vlasy, podobná byla má intonace i gesta, kterými jsem řeč doprovázel. Ale kdyby mi tehdy někdo řekl, v čem všem otce výborně napodobuji, asi bych mu s čistým svědomím odporoval a tvrdil, že je přece normální česat se právě tak, jak se češu, že je pohodlné držet příbor zrovna takovým způsobem, jakým ho držím, že je běžné tvářit se vážně, když mi není do smíchu, že zkrátka způsob, kterým uvažuji, jím nebo klátím rukama, je něco mně zcela vlastního, původního a neodkoukaného. A přece nejpravděpodobnější odpověď na otázku proč děláme věci tak a ne jinak, aniž bychom zapochybovali, že právě takový způsob je správný, zní, že to tak dělali naši rodiče.
Nedávno jsem po delší době potkal svého bratrance. Vyprávěl komusi drobnou historku a já měl takový neurčitý pocit něčeho povědomého. A než jsem si stačil položit otázku, koho mi ten sebevědomý mladík připomíná, proč mě jeho hlas trochu rozčiluje, rázem jsem pochopil-no přece tátu! Zavřel jsem oči a žasl. Ano, takhle skutečně mluvil táta. Neuvěřitelné, jak se hlas v zásadě tak nepodobný dokázal přiblížit předloze dokonalým napodobením slovosledu, rytmu i frekvence typických slov. Ale přesto, nebo spíš proto, mluvil-li tak Vašek, působilo to jako ubohá nápodoba, ukradený nápad. A snad proto mě to vnitřně popuzovalo, že jsem v tom částečně spatřoval i svůj způsob mluvy, který byl takto zdařile napodobován. Měl jsem zkrátka pocit, jako by se po mně někdo opičil a zároveň si dělal nároky na část onoho dědictví, které mi po právu náleží, ba co víc, jako by si kus z něj už skutečně přisvojil tím, že vstřebal tu část mého otce, která mu imponovala, když v jeho blízkosti jako malý pár let vyrůstal. Ale jsem si jist, že sám neměl o té podobnosti ani potuchy a kdybych ho na ni upozornil, nejspíš by se upřímně divil a tvrdil, že se mi to jenom zdá.
Otec pro mě byl a dosud je hádankou. S posledním odchodem odnesl s sebou i tajemství svých depresí, občasných "útěků" a oné provokující neproniknutelnosti. Nepochybně máme v sobě všichni dveře, které neotvírá mě před zraky druhých, ale většina z nás uzná alespoň pár blízkých hodných té důvěry a nechá je občas nahlédnout i za tyto dveře. Z táty jsem měl ale vždycky dojem, že nabízí druhým jen náhražku svého skutečného já, táta, jako by zůstával za oněmi dveřmi celý.
Ne, nepůsobí nijak strojeně, maska je přiléhavá a universální. Ale přesto cosi chybí. Chybí bezprostřednost. Jako by hustý filtr propouštěl ven už reakce upravené, přetransformované. Vždyť táta ani v momentě, kdy u většiny lidí padají zábrany a ukazuje se pravá tvář, někdy nepodobná té, kterou obvykle nastavují okolí, ani v takové chvíli neztrácí glanc. I v okamžicích kocoviny, kterou končívají hlučné rodinné oslavy, ve chvílích, kdy už jsou spořádány hory jídla, vypito všechno, co teče, a hosté mají kalné zraky a dvojsmyslné řeči, i tehdy jako by v tátovi bděl naprosto střízlivý strážný, který sice nemůže zabránit, aby se mu po spoustě vypitého alkoholu nepletly nohy, nebo aby z něho netáhlo, ale všechno přesně registruje a s dokonalým nadhledem a sebeironií pozoruje obtíže, které tělesné schránce způsobila přemíra alkoholu. Chování ale neztrácí formu, mozek pracuje bezchybně a zakopne-li táta v chodbě o čísi odložené boty, odsune je zcela automaticky nohou, takže náhodný pozorovatel by spíš usoudil, že se boty dostaly někam, kde nemají co dělat, než že se tátovi pletou nohy, a tak místo aby mířil středem přímo do dveří, táhne ho to ke straně, kde zakopává o řady vyrovnané jako obvykle podél botníku. Obsah své "třinácté komnaty" otec pečlivě střežil. Dbal nejen aby nic ne-vyklouzlo ven, ale také, aby nikdo nenahlédl dovnitř. Jak bych tedy nebyl zvědav na toho neznámého, který se krčil ve stínu všeovládajícího rozumu? Jak bych nebyl zvědav, co se pod tím skrývá, prohodil-li táta jednou, když jsme se loučili: "Řeknu ti něco, co jsem ještě nikomu neřekl." Co mi tehdy chtěl táta povědět? Byl najednou tak blízko, skoro na dotek. Ty dveře se pomalu otevíraly, jen nahlédnout rozšiřující se škvírou, ale vzápětí se polekaně zabouchly a ta chvíle se už nikdy nevrátila.
Kdybych si dnes usmyslel vytvořit portrét svého otce, mohl bych líčit historky, které jsem s ním sám zažil a nebo ty, co se o něm tradují. Mohl bych vyprávět, jak jsme se jednou celé dopoledne chystali na výlet a nejeli nakonec nikam, protože i když byla zastávka pouhých sto metrů daleko, táta měl do poslední chvíle dost času, a tak, když kolem nás profrčel ujíždějící autobus, mávl velkoryse rukou, že pojedeme příštím. S tím to dopadlo podobně, (nebudeme přece dobíhat, když za půl hodinky jede další), a když nám takhle ujel třetí, nestálo už za to vůbec někam jezdit.
Mohl bych vzpomenout jeho zvláštní smysl pro humor, který mu velel odpovědět bez zaváhání na přítelovo uznalé - "máš hezké dítě", "děkuji, ale má jednu chybu, není moje". Mohl bych postavit do protikladu jeho pořádkumilovnost a určitý sklon k pohodlnosti s občasným zvykem dát přednost nocleh u ve stohu před přespáním v posteli. Mohl bych spekulovat, zda jsem po něm zdědil žárlivost - vždyť přijala-li matka na venkovské zábavě vyzvání k tanci od někoho jiného, byl to pro něj důvod ke skandálu a nejčernějším podezřením stran její cti. Potvrdila-li mu naopak jindy náhoda tušenou nevěru, odbyl to stručnou poznámkou.
Tehdejší otcův výrok vstoupil v rodině ve známost a je myslím typický. Rodiče byli, možná na usmířenou, u moře. Na jedné z procházek mámu vřele zdravila jakási paní. Znaly se sice jen od vidění, ale v cizině je milé potkat krajana. Nešťastná paní ovšem nemohla vědět, že matka není manželka onoho známého lékaře, s nímž bývá vídána, že tudíž nemá s ním společné příjmení a je nanejvýš nevhodněji tímto příjmením oslovovat v přítomnosti skutečného manžela, jemuž se navíc o existenci onoho doktora také ledacos doneslo. A protože široko daleko nikoho jiného nebylo, máma v rozpacích něco vykoktala. Sotva se paní vzdálila, komentoval otec scénu pobaveným výrokem: "Nejtrapnější období mého života mi musí lidé připomínat i za hranicemi vlasti!", čímž za celou aférou udělal definitivní tečku.
Mohl bych dál vzpomínat a paměť by mi nabízela nové a nové epizody, kterými bych dokresloval otcův portrét. Zaplnil bych mnoho stran, pro úplnost přidal ještě barvu očí, číslo bot a otisk palce, a úplně na závěr vlepil fotografii zachycující ten tátův zvláštní úsměv ve chvíli, kdy říká ono známé - "nic lidského mi není cizí." Ale vím, že bych s takovým portrétem nebyl spokojen. Byl by to obraz, o němž bych stále ještě nemohl s jistotou říci, co vlastně znázorňuje, protože pár kostek, jejichž celkový čtverec, (jako u těch dětských skládaček), vytvoří při správném poskládání celý výjev, chybí. A nad neúplnou mozaikou se výsměšně vznáší otazník bez tečky.
Jediné, co bych o sobě tehdy mohl říci, bylo opravdu jen to, že mám pocit, jako bych nebyl. Že mě to nesmírně trápí a lidé, které míjím v ulicích mi připadají záviděníhodní už jenom tím, jak někam spěchají, (asi mají kam a proč),tím, že sledují určité záměry a plány, žijí nadějemi, hýčkajíce vlastní předsudky a ego. Zatímco ve mně není nikdo, kdo by spěchal, měl svůj názor, předsudek nebo cíl.
Jedinou bytostí, kterou jsem si v sobě uvědomoval, byla ona. Narážel jsem na ni všude. A stejně horlivě, jako jsem se s ní dřív ztotožňoval, snažil jsem se od ní nyní distancovat. Proklínal jsem ji, jako by na mně spáchala ten nejtěžší zločin. Cítil jsem tu neschopnost autenticky prožívat, být sebou a v sebereflexi vnímat konkrétní obrysy vlastní osobnosti, jako neodčinitelnou katastrofu. Abych se neutopil v samém zoufalství, hledal jsem viníka, kterého bych mohl zahrnout nenávistí. Tím viníkem se stala přirozeně ona. Vinil jsem ji z toho, že mě připravila o mé já a náhradou mi ponechala jen kupu bezcenného haraburdí, hrst vzpomínek určených k zapomenutí a svůj věrný portrét, který bych, kdyby se jednalo o skutečný obraz, nepochybně roztrhal na kusy.
Byl jsem ve svém hněvu velmi nespravedlivý. Ale stejně jako předtím smích, i hněv léčil. Pomáhal mi odplavit škodlivinu, kterou byl můj organismus pro-mořen. Jenže úměrně s tím, jak jsem se zbavoval pocitu její stálé přítomnosti v sobě, sílilo ve mně zároveň přesvědčení, že nejsem.
Bylo to hrozné, připadat si jak prázdný dům! Dům s rozbitými okenními tabulkami, s místnostmi plnými prachu a pavučin, dům, jemuž se noční chodec raději oklikou vyhne. Číhal jsem na každý pocit, který by mi mohl napovědět, kdo jsem. Znovu k témuž vracel jsem se s každým probuzením. Vždyť člověk může nosit masku, může se sám sobě ztratit pod vrstvou uměle, ale musí přece existovat chvíle, kdy je sebou, opravdu jen sebou, říkal jsem si. A rána, ty první okamžiky, kdy otevřu oči, jevily se pro setkání se skutečným já nejpříhodnější. Očekával jsem je se stejnou nadějí, s jakou by lovec trávil číhanou poblíž napajedla. Mamě! Odkrýval jsem v horečném chvatu jednu vrstvu po druhé doufaje, že třeba už pod tou následující, najdu sebe. Zpochybnil jsem vše, co tvořilo můj dosavadní obsah, každému hnutí upřel původnost a opravdovost, rozvrátil domněle pevné pilíře, aniž bych však pod těmi sutinami našel bytost, o níž bych si troufl říci: "Ano, to jsem já." Nacházel jsem jen otisky, které ve mně zanechali všichni, kdo prošli mým životem. Nalezl jsem v sobě rodiče, příbuzné, své lásky i nepřátele, učitele a kamarády. Naučil jsem se identifikovat přesně ty chvíle, kdy ze mě mluví táta, kdy se strachuji jako babička, kdy podléhám dojetí, které tak dobře znám u své matky, kdy mám posuňky a úsměv oblíbeného kantora.
Čím zevrubněji jsem zkoumal, tím víc bytostí se vynořovalo a každá ve mně tak či onak sídlila, každá se alespoň zlomkem podílela na celkové stavbě. Už jsem nebyl prázdným domem, nýbrž domem se spoustou obyvatel. A nad pest-rou společností bděl anonymní domácí pán, který dbal na to, aby život zde byl snesitelný a bezpečný, aby nikdo nezanášel odpady, nevytloukal okna a ne-dělal v noci rámus. Dům byl značně rozlehlý a podnájemníků spousta, a tak není divu, že někteří se navzájem ani neznali. Zlostný cholerik se odkudsi z přízemí hlásil boucháním a špatně potlačovanými výbuchy vzteku, samotářského melancholika jen tu a tam prozradila teskná melodie ozývající se z odlehlých komnat.
Ale kde jsem byl já? Mé skutečné opravdové já?! Byl to snad ten domácí pán, kterého nikdo na vlastní oči nespatřil? A nebo to bylo jakési zrcadlo, prázdné lesklé zrcadlo odrážející obrazy? Zrcadlo vybavené zároveň pamětí, v níž se přehledně jako v obrovské kartotéce řadí vše odzrcadlené a právě tato "paměť" zrcadla je tím, co považujeme za své skutečné já, neopakovatelnou vlastní osobnost?
Až na konci jsem, utrmácený a téměř pozbývající naděje, nalezl onen pevný bod. Napadla mě' totiž spásná myšlenka. Musím přece být, prostě už jenom proto, že postrádám vědomí sebe, že se trápím, pochybuji a přemýšlím. , i kdybych měl být jen tím, kdo má pocit, že není. Alespoň něco tedy obstálo. Můj rozum, schopnost analýzy, abstrakce a sebereflexe, to bylo jediné, v čem jsem spatřil sebe. Nebylo to mnoho, ale stačilo to odstranit ten hrozivý pocit, že nejsem, který byl nepochybně tím nejhorším, co jsem v životě poznal.
Sexuoložka, k níž jsem měl doporučení, na mně léky nezkoušela, zato poznámky, které si během každé návštěvy dělala, obsahovaly asi hodně pravdy. Snad právě to bylo důvodem, že se nemohla rozhodnout pro jednoznačný závěr. Vždyť zahlédla-li jen zlomek mé vnitřní skutečnosti, tak matoucí, spletité a stále v pohybu, muselo ji to od vynášení jakéhokoli definitivního soudu odradit.
Otázku, zda chci být muž, mít jiné tělo a jméno, mi dala nečekaně už při jedné z prvních návštěv. Vybavuji si své poněkud překvapené, nechápavé "ne". Opravdu, řekl jsem ne! Od minulosti mě dosud dělila neprůhledná clona. Odhrnout ji mi pomohla vlastně zase jen náhoda.
Bylo to o něco později v jiné ordinaci, kam jsem se, jako stále ještě neuzavřený případ, dostal. Doktor na okamžik odešel a mně zvědavost nedala, abych se, (v domnění, že jde o údaje o mně), nepodíval do spisu, který měl rozevřený na stole. Roztržitě jsem těkal po stránce, když vtom mě něco zarazilo. Stálo tam, že pacient, (následovalo mužské jméno), žádá o zproštění vojenské služby ze zdravotních důvodů, že je v péči Sexuologie od toho a toho roku a na téže stránce byla neznámo proč vlepena fotografie ženy. Dlouhovlasé hezké dívky v kratičké sukni a nadýchané blůze. Zalistoval jsem dál. Byla zde žádost o operaci a nějaké hodnoty hormonů. Stále ještě jsem nechápal. Nakonec jsem se vrátil zpět na první stránku. Vedle jména a údajů o narození zase fotografie s toutéž dívčí tváří. A kousek pod tím čtu:... "od dětství se odlišoval od svých vrstevníků ženskými sklony a zálibami, vyhledával společnost dívek, toužil sestrojit jako ony..." A až teď mi to pomalu, neuvěřitelně pomalu dochází. Vždyť to je jméno člověka na fotografii! Pod těmi šaty je navzdory loknám, vzhledu i nalíčení mužské tělo!
A jak jsem se tak díval znovu s úžasem na fotografii toho transsexuála, (prvního, kterého jsem v životě spatřil), náhle se ve mně něco propojilo a já si vybavil malého kluka, o kterém by taky nikdo nehádal, že má v trenkách něco jiného, než jeho kamarádi, vybavil jsem si sebe, jak říkám. "Dědo, viď, že budu jako táta a ty, až vyrostu, viď, že budu muž".
To odpoledne jsem hledal po celém domě fotografie. Několik dětských jsem nakonec přece jen našel a zalezl si s nimi do svého pokoje. Tak tohle jsem tedy byl já! Rozkládal jsem před sebou ty snímky se stejnou opatrností a rozechvěním, jako by šlo o vzácné relikvie, dokládající existenci bájné Atlantidy. Díval jsem se na chlapeckou tvář, v níž nejčastěji převládal úsměv a zmocňovalo se mě dojetí. Vzpomínky se váhavě vybavovaly. Ale byly to mrtvé vzpomínky, které jako by mi ani nepatřily. Jako bych vzpomínal na někoho, koho jsem kdysi dávno znal. A tak jsem si nad zažloutlými fotografiemi jen s novou naléhavostí uvědomil svoji ztrátu sebe, ztrátu která se v tu chvíli jevila jako definitivní.
Jednoho večera o pár týdnů později jsem se vracel domů z odpolední projížďky a jak jsem tak proletěl za slabého skřípění brzd kolem kuchyňského okna, zavanula ke mně vůně polévky smísená s vůní kouře podzimních ohýnků a v tu chvíli mě zaplavil příval pocitů, které jsem si nad fotografiemi nedokázal vybavit. Jako by ze všech podzimních dnů, ze všech mých projížděk a návratů vybral někdo to charakteristické a neměnné, smíchal to v tresť a té mi dal zblízka důkladně přičichnout. Účinek byl velkolepý. V ten moment, se ve mně rozsvítilo a já si svoji existenci uvědomil tak intenzivně, až mi to vyrazilo dech. Rázem jsem byl zase tím, komu patřily ony rozzářené oči na dětských fotkách, tím, kdo je, tolik je, že musí vykřiknout, aby uvolnil ten nádherný přetlak v sobě. Rázem jsem byl sebou. Cítil jsem nad shledáním s bytostí tak dlouho pohřešovanou a nakonec i oplakanou nesmírné dojetí. Slzy se mi tlačily do očí a byl jsem v pokušení padnout tam na ulici na kolena a komusi děkovat. Vlna jásavého štěstí mě vynesla až na vrchol protějšího kopce, odkud jsem pak, zhluboka vydechuje, za bzučení volnoběhu sjížděl domů.
