Lucie Huková
Daruj mi křídla

1. KAPITOLA

Brian Scott stál na toaletách, rukama opřený o hladký povrch umyvadla, hlavu svěšenou mezi rameny. Zhluboka dýchal, aby se zbavil nervozity, a přemýšlel. Takhle důkladně se nechystal snad ani na zkoušky na univerzitě, teď ale cítil nutkání dostat ze sebe maximum. Být stoprocentně připravený. Potil se a žaludek měl sevřený. Divil se, že se ještě nepozvracel.
Chtěl přece tohle místo, tak moc ho chtěl! Jenomže pak tu byl Carter – jeho nový nadřízený – a jeho pověst. Snad každý z oddělení cítil potřebu ho před ním varovat. Každý přihodil poznatek, vlastní zkušenost nebo řeči, které se mu donesly z obchodního oddělení, jež bylo Carterovým rajónem, a kam měl Brian právě nyní nastoupit. Celkový obraz byl… děsivý.
Každopádně byl rozhodnutý tuhle výzvu přijmout a dotáhnout ji do konce. Nenechá se vyhodit, nebo aspoň ne hned.
Opláchl si obličej ledovou vodou, rozhodl se, že se sebere (a u pouhého rozhodnutí taky zůstalo), a naposledy se podíval do zrcadla. Zíral na něj stále stejně nervózní osmadvacetiletý blonďák s nakrátko střiženými lehce naježenými vlasy a nevýraznýma šedýma očima, které na sobě vážně neměl rád. Připadal si jako šedá myš a nemohl se zbavit dojmu, že ho kvůli nevýraznému vzhledu všichni podceňovali.
Za ním klaply dveře a ostrý zvuk ho probral do reality. Nechtěl, aby ho takhle někdo viděl, a tak si rychle osušil ruce a vypadl.
Ještě u nepoužívané recepce se mu třásla kolena, a to nebylo nic proti tomu, co se s ním stalo, když vešel do své nové kanceláře.
"Dobrý den," začal mezi dveřmi rádoby odhodlaně a s falešným úsměvem a okamžitě zase sklapl.
Kancelář byla prázdná.
S úlevným výdechem se porozhlédl a pochopil, že ten prázdný stůl je nachystaný pro něj. Posadil se za něj a zapnul počítač. A protože netušil, co by sakra měl dělat dál, jen seděl a civěl na plochu monitoru.
"Zmeškal jste poradu," ozvalo se ode dveří ve chvíli, kdy průchod zastínila vysoká štíhlá postava s – na kancelářskou krysu – neobvykle širokými rameny. Během jediné vteřiny Brian stačil zaznamenat dokonale padnoucí tmavě šedý oblek, bílou košili a poněkud odvážnou, ale nikoliv nehodící se, fialovou kravatu. Husté černé vlasy – na obchodního ředitele neobvykle dlouhé – měl sčesané dozadu. Vypadal dobře. Ne že by Brian Cartera nikdy neviděl, ale nikdy neměl možnost si ho prohlédnout takhle zblízka, nebyl důvod. No, teď by taky neměl jen tak zírat, ale raději něco říct.
"Eee, Brian Scott," vyletěl do stoje a natáhl pravačku před sebe. Muž proti němu nakrčil obočí, sjel ho neskrývaným hodnotícím pohledem doslova od hlavy k patě, pohrdavě si odfrkl a zamířil ke svému stolu. Brian zůstal ještě několik vteřin tupě stát s napřaženou rukou, než mu došlo, že tím "pff" bylo veškerému jejich představování učiněno zadost. Nevěřícně zamrkal. A naštval se. Protože takovýhle začátek rozhodně nečekal. Carter mu ani nedal šanci! Rovnou ho odsoudil jako neschopného, nebo tak něco! Zatnul zuby a vrátil se ke svému počítači.
A pořád netušil, co by měl dělat. Hodinu vydržel zírat do monitoru, vyslechl si během toho dva Carterovy telefonní hovory, ze kterých se snažil pochytit cokoliv, a snažil se najít jakoukoliv práci, kterou by mohl udělat. Nedařilo se. Carter nebral na zřetel jeho přítomnost a Brian se nehodlal prosit. Měl taky nějakou hrdost… Po hodině se tedy zvedl a šel obhlédnout vedlejší kanceláře. Vzal to postupně a s každým se seznámil. Seznamování mu vydrželo až do oběda, dokonce se dozvěděl, co se probíralo na ranní poradě a co je v plánu na nadcházející týden. Taky s hrůzou zjistil, že porady se konají každé ráno, a trochu si poupravil názor na svého nového šéfa. Byl to ještě větší parchant, než se o něm na právním říkalo. Hrál si na něco víc a to Brian nesnášel. Po polední pauze se vrátil do kanceláře, a když zjistil, že tam Carter není, přitáhl si k sobě složku, která ležela rozevřená na jeho stole.
Zkontroloval název desek, aby zjistil, co to vůbec čte, a s povzdechem prohlédl prvních pár stránek. Zálohové faktury, brnkačka. Opsal si kontakty, nic lepšího si v tuhle chvíli nemohl přát.
"Můžete mi vysvětlit, co to děláte?" zhmotnila se nad ním temná postava šířící kolem sebe auru deprese. Možná se Carter minul povoláním a měl se stát smrťákem, napadlo Briana bezděčně a musel se kousnout do tváře.
"Pracuju," odsekl a instinktivně složky sevřel v prstech o něco pevněji.
"Tohle je moje práce," ukázal Carter na žlutou složku.
"Tak mi dejte jinou."
"V přízemí je kantýna, běžte zkusit, jakou mají kávu, a přestaňte se mi motat pod nohy," doporučil mu Carter jedovatě a složku mu doslova vyrval z rukou. "Když se po cestě zatouláte, nic se nestane," dodal ještě právě tak hlasitě, aby Brian zaslechl, co říkal, ale zároveň si nebyl jistý, že slyšel správně.
Probodl ho ošklivým pohledem. Carter mu oplatil dost podobně a Brian se jen divil, že u toho i nevycenil zuby… Nalistoval si fakturu, u které skončil, a zase si Briana přestal všímat. Ten si jen povzdechl a vydržel sedět celou hodinu, během které dával Carterovi prostor, aby s ním promluvil o náplni jeho práce. Když už mu trpělivost došla, sebral ze stolu telefon.
"Ahoj, zlato," začal hlasitě a s jasným veselím. "Jasně, že jsem v práci, ale zrovna nemám co dělat, tak jsem se chtěl zeptat, jak se máš ty. … Šéf? Jo, ten je v pohodě, neboj. … A co Jaenie? Zvládli jste to? … Jasný, já vím. A co kdybychom o víkendu něco podnikli? Už jsme dlouho nikde nebyli, co ty na to? Aha, tak aspoň v neděli? Okej. … Ne, fakt nemám nic na práci. Nevím, asi to tu bude pěkná flákárna, lepší než na právním. Víš jak, tam si ze mě dělali skoro poslíčka, tadyten si asi radši udělá všechno sám. … Jo, budu brzo doma, tak zatím." Ukončil hovor a vzteklé pohledy ignoroval. Pár vteřin si s mobilem ještě pohrával v ruce a pak vytočil další číslo.
"Nazdar, Jayi, tak jak to vypadá? Budeš mě tenhle týden potřebovat? … Jo, šlo to hladce, myslím, že teď budu mít víc volna, takže bych se ve středu ukázal, co ty na to? … Jasně, vezmu. … Ne, tu zas nevezmu. … Proto. … Jo, jasně," zasmál se upřímně a nijak se neomezoval v hlasitosti.
"Fajn! Dobře!" vyjel po něm Carter.
"Jaydene, promiň, musím jít, ozvu se, jo? Čau." Odložil telefon na stůl a s vyzývavým úsměvem se podíval přímo na Cartera. "Co prosím?
"Tady máte faktury, najděte odpovídající v těch zálohových a přiřaďte je k sobě," strčil mu zpět ty žluté složky a pár papírů. Brian se vítězoslavně zazubil.
Nenechá sebou jen tak zametat.

2. KAPITOLA

Zaklapl budík, čímž každé ráno Aiden Carter začínal svůj rituál. Zaklapnout, vstát, oholit, rychlá sprcha, učesat, vyčistit zuby, obléct a vyrazit. Do dvaceti minut odcházel. V práci oficiálně začínal v devět, ale vstával v sedm, o půl osmé si přes dvě ulice od bytu kupoval latté a v osm deset byl v kanceláři, kde si přečetl noviny a vypil studenou kávu. Za pět devět už čekal v zasedací místnosti, kam se pomalu trousili ostatní z jeho týmu. Každý den, šest dní v týdnu, celý rok. Pouze v sobotu se porady nekonaly, běžně se u nich ve firmě v sobotu ani nepracovalo, ale Aiden vždy sobotní dopoledne věnoval bilanci končícího týdne a přípravou plánu na týden nadcházející. Tenhle rituál nehodlal opustit, ani kdyby vyhrál měsíční zájezd na Bahamy. Stejně jako rituál, zvyk, posedlost, jak se to vezme, mít srovnané hrníčky oušky doprava a propisky seřazené v zásuvce podle data pořízení. Zkrátka byl zásadový.
Na březen bylo neuvěřitelně horké počasí, jaké nepamatoval, a tak mu latté po cestě ani moc nevychladlo. Snad to spraví klimatizace v kanceláři, napadlo ho, když vcházel do výtahu. Byl to takový každodenní očistec pro jeho klaustrofobii. Ale chodit do šestého patra s kelímkem v ruce se mu přece jen nechtělo. Přetrpěl cestu výtahem, s úlevou vystoupil a zamířil kolem malé recepce do své kanceláře. Jen co zahnul za roh, napadlo ho, že cesta výtahem rozhodně nebyla tím nejhorším, co ho ten den mohlo potkat.
U dveří stál Brian Scott, mladý manažer, který mu byl před pár dny do kanceláře nasazen, aby se "zaučoval", ale Aiden byl přesvědčený, že ho měl prostě jen vyštípat, protože se mu ze všech sil snažil dělat ze života peklo. Scott se vybavoval s mladou praktikantkou, smál se na ni a vesele pomrkával. Cítil se tím znechucený a rázným krokem došel až k nim. Ta holka mu doslova uskočila z cesty a Scott se zmateně rozhlédl, aby zjistil příčinu jejího zděšení.
"Ale, dobré ráno," pozdravil ho Scott. Aiden mu v odpověď jen neurčitě zavrčel a prošel kolem něj do kanceláře.
O půl hodiny později dovnitř vešel Scott a sesunul se do svého křesla. Aiden by přísahal, že i tahle drobnost byla plná optimismu, stejně jako všechno, co ten člověk dělal. Do všeho se pouštěl tak lehkomyslně a s neutuchajícím nadšením… Aiden nechápal, kde se to v něm pořád bere. Raději se dál věnoval své práci a vetřelce si nevšímal.
"Sakra!" vyrušilo ho zaklení od stolu nevítaného podnájemce, který momentálně zuřivě čmáral po papíru, ale propiska žádnou stopu nezanechávala. Hodil ji na stůl a sáhl po další. Situace se opakovala. A ještě jednou, vždy doprovázena hlasitým sakra, nebo to snad není možný.
"Nemáte propisku?" hlesl Scott zoufale, ale Aiden necítil potřebu stočit k němu pohled.
"Ovšem," přikývl nevzrušeně a dál si ťukal do klávesnice. Po chvilce ticha se ozvalo důrazné: "A půjčíte mi ji?"
"A uklidíte si ten nepořádek na stole?" opáčil Aiden otázkou. Nic ho nepřivádělo k šílenství víc než ten hrozný chaos zahrnující papíry, zjevně nepíšící propisky, prázdné hrnky, svačiny, obědy a večeře z celého minulého týdne a možná i z toho, co měl teprve přijít. Aiden jenom čekal, kdy vetřelec z té hromady jako z klobouku vytáhne králíka. Nebo možná slona.
"Na otázku se neodpovídá otázkou," zavrčel nevraživě blonďák. Jako by snad Aiden mohl za to, že není schopný obstarat si tužky.
"V tom případě ne."
"Probůh!" zaklel. "Proč vás zajímá můj stůl?".
"Mám ve své kanceláři rád pořádek. A vy mi to poněkud kazíte."
"Tohle je pořádek. Jen…" přeletěl Scott pohledem svou pracovní plochu, ze které vlastně nic moc vidět nebylo, "… trochu jinak organizovaný. A je to i moje kancelář," dostalo se mu upozornění.
"Jistě. Organizovaný chaos. Běžná záležitost." Sarkasmus z Aidenova hlasu přímo odkapával a poznámku o sporném vlastnictví kanceláře zvesela ignoroval.
"Fakt bych tu tužku potřeboval…"
"Na co?"
"Není to jedno?" hlesl Brian zoufale.
"Pravděpodobně ano," přikývl Aiden a dál se věnoval své práci.
Ozvalo se netrpělivé: "Takže?"
"Co?"
"Jste příšerný." S těmi slovy a velmi nepřehlédnutelným rozhozením rukama se Scott zvedl a došel si opatřit pár propisek někam jinam. Aiden se spokojil s pocitem zadostiučinění, který se projevil ve škodolibém úsměvu.

* * * * *

"To mě tady chcete zamknout?!" udeřil Brian na Cartera, který právě zamykal kancelář.
"To bych sice velice rád, ale to byste musel být z druhé strany těch dveří."
"Jistě, ale já ještě neskončil. A víte, že klíče stále nemám kvůli tomu bezpečnostnímu zámku." Brian se snažil o velmi vyrovnaný tón. Pověst Cartera byla příšerná, myslel si, že ve skutečnosti nemůže být tak hrozný, ale pravděpodobně se spletl. Carter se vlastně choval jako štěně, testoval hranice, zkoušel, kam až může beztrestně zajít, co si může dovolit. To přirovnání Briana pobavilo a nedokázal potlačit úsměv.
"Je milé, že je vám to k smíchu, ale já tady nebudu čekat, než si po celodenním flákání seberete svých pět švestek," zasyčel Carter nevrle. Brianovi rychle spadly koutky úst dolů.
"Nechte si ty urážky a mluvte k věci," nenechal se. "Půjčte mi svůj klíč, až skončím, zamknu a ráno přijdu dřív, abyste nemusel čekat."
"Myslíte, že vám svěřím svoje klíče?" vysmál se mu Aiden.
"Buď to, nebo tady se mnou prostě počkáte," nakázal nekompromisně a suverénně. S jiným postojem by neměl vedle Cartera šanci, to pochopil během prvních pěti minut, které s ním strávil.
"Na jak dlouho to ještě máte?" mračil se teď jeho nadřízený a pravděpodobně zvažoval své možnosti.
"Tak dvě hodiny, odhadem," pokrčil Brian nevzrušeně rameny.
"Zítra v osm deset bude ta kancelář odemčená."
"V osm deset?!"
"Máte s tím problém?" ušklíbl se Carter škodolibě.
"Jistěže ne…" zavrčel. S tím se i rozloučili. Carter mu pustil do ruky klíč od kanceláře a zmizel jako pára nad hrncem. Brian se vítězoslavně usmál, odemkl kancelář, popadl svých pět švestek, zamkl kancelář a zmizel domů. Se sladkým pocitem vítězství i usínal.

* * * * *

Aiden dorazil domů, zavřel dveře bytu a sesunul se po nich zády na zem. Jakoby skrze záda odplavoval veškeré myšlenky na práci a nechal je vsáknout do dveří. Vydržel tak pár minut, pak se zhluboka nadechl a vstal. Zamířil k ledničce, aby zjistil, co je potřeba dokoupit a dvakrát tleskl. V bytě se automaticky ztlumila světla a z reproduktorů se rozlinula pomalá klavírní skladba. Aiden si sedl na prostorný čokoládově hnědý gauč a relaxoval. Po půl hodině pokoj rozsvítil, ztlumil hudbu, z konferenčního stolku popadl peněženku, kterou tam předtím odložil, a s povzdechem zamířil zase ven. Nákup bral víc jako procházku městem než jako nutnou povinnost. Z botníku vytáhl pohodlné tenisky a mohl vyrazit. K oblíbenému obchodu to měl pár desítek minut, které vyplňoval poslechem rockové hudby.
Konečně přišel na trochu jiné myšlenky. Pořád mu totiž v hlavě strašil Scott. Sám nevěděl, proč se k němu chová tak ostře. Jistě, chtěl zpátky svoji kancelář, ale taky začínal tušit, že v tom je mnohem víc ješitnosti a uraženosti.

* * * * *

Další ráno Aiden vstal o pět minut dřív než obvykle. Možná jen nemohl spát, možná chtěl být v práci dřív než v osm deset… Nakonec došel do budovy přesně v osm, absolvoval neoblíbenou cestu výtahem a škodolibě se usmíval. Přesně do chvíle, než spatřil dveře do kanceláře. Otevřené. To mu poněkud zkazilo náladu, ale to ještě nebylo nic oproti tomu, co ho čekalo uvnitř. Scott, klasicky rozjařený s tím svým zubatým úsměvem zářícím na všechny strany. Práci se očividně nevěnoval, vypadalo to spíš na nějaká vtipná videa z YouTube podle zvuků linoucích se z mobilu s obrovským displejem. Aiden potlačil zavrčení, dokonce si odpustil i shazující zavrtění hlavou a prostě jen spadl na svou židli, čímž konečně zaujal toho vetřelce, který se mu stále rozvaloval v kanceláři. Vetřelec zvedl hlavu, pak i tu druhou, dobře, to přeháněl, ale na jednu hlavu se prostě takhle široký úsměv vejít nemohl, a zvesela popřál dobré ráno.
"Bylo by," zavrčel Aiden v odpověď a Scottovi to naštěstí stačilo.
Aiden se se svým kelímkem kávy a novinami přesunul raději do zasedačky a užíval si klidu a ticha, které vůbec nebylo doprovázeno zubatými úsměvy, pochechtáváním, a dokonce ani optimistickými pozdravy. Prostě jen ticho. Už to začíná, radši odchází ze své kanceláře. Jako vyhnanec. Zaplašil podobné myšlenky a plně se ponořil do ranního tisku. Pár minut před devátou si vytáhl tablet s poznámkami a pročetl si je, mezitím kývnutím zdravil nově příchozí. Peter Gill, sebevědomý mladík s neotřelými nápady na reklamní slogany. Josh Moore, poznamenaný probíhajícím rozvodem, přesto precizní ve své práci, zvláštní cit pro "to, co táhne." Abbie Fosterová, zkušená obchodnice, geniální v komunikaci se zákazníky, občas záměrně používá "zakázanou rétoriku". Tina Andersonová, talentovaná grafička, lehce egoistická, ale může si to dovolit… Judy Simonsová, product manager, někdy se zbytečně podceňuje a nechá se snadno ovlivnit druhými. Své práci ale rozumí a má skvělou paměť.
Aidenovi stačilo málo, aby si udělal úsudek o člověku, jenž stál před ním. Zrovna, když končil s pozorováním příchozích členů týmu, vešel poslední, na kterého by snad i rád zapomněl. Brian Scott. Lehkomyslný a lehkovážný manažer, co si myslí, že snědl všechnu moudrost světa. Jediným jeho úkolem je lézt Aidenovi krkem. Určitě to tak je, ušklíbl se a začal poradu. Scottovo zběsilé ťukání do dotykového displeje tabletu ignoroval. Skoro by přísahal, že Scott je nejhlasitější uživatel dotykové klávesnice na světě. Poradu ten den zkrátil na nejnutnější minimum, rozdělil úkoly, které bylo potřeba neprodleně vyřešit, vyslechl si dotazy a připomínky. Po pár minutách měli hotovo a šli si každý po svém.

* * * * *

Ráno si Brian schválně přivstal. Málem ho to zabilo, protože vstávat v šest pro něj bylo tak trochu sci-fi, ale pokud chtěl být v kanceláři dřív než Carter, a to z principu chtěl, musel něco obětovat. Absolvoval ledovou sprchu, která ho přece jen probrala, v kuchyni si v rychlosti vypil kafe, pozdravil Sarah a Jaenie a letěl do práce. Doprava ještě nebyla tak hustá, a tak byl v sedm čtyřicet v kanceláři. Potěšilo ho, že je tam skutečně dřív, než ten protiva… Když řekl osm deset, přijde nejpozději v osm, ušklíbl se a hledal, čím by vyplnil zbývající hodinu a půl do začátku pracovní doby.
Pohled mu padl na Carterův úhledně porovnaný stůl. Všechno, co na něm leželo, mělo své přesně stanovené místo. Žádná odchylka se netolerovala, toho si už stihl všimnout. Také zaznamenal Carterovu eidetickou paměť, a tak rychle zaplašil touhu mu ten stůl trošku porovnat. Přece se nebude chovat jako ve školce…
Brouzdal po internetu, a ani příchod Cartera ho nemohl rozhodit. Další nudné poradě se to ale málem povedlo. Aby při ní neusnul, vyřídil si pár mailů. Podle něj byly porady jedna z mála věcí, které Carter vážně neovládal. No jo, tohle musel přiznat. Carter byl v práci naprosto precizní, puntičkářský a zásadový. Cokoliv dělal, dotáhl do nejmenších detailů. Všechno klapalo, měl perfektní přehled. Jen ty porady… Opravdu bylo nutné absolvovat je každý den? Jednou měsíčně je akceptovatelné, jednou týdně je s přivřenýma očima únosné, ale každý den?! To mu musí rozmluvit… Jen přijít na to, jak mu prezentovat svoje nápady tak, aby o nich přemýšlel, nebo si je aspoň vyslechl.
"Máte hotovou tu nabídku?" vyrušil ho protiva z přemýšlení.
"Kterou máte na mysli?" odtrhl Brian oči od svého monitoru a trochu se naklonil, aby na Cartera viděl. Jejich dva stoly byly spojeny třetím, takže společně vytvářely pracovní plochu ve tvaru U. Na prostředním stole skladovaly materiály, které bylo potřeba založit, vyřídit, projít… Neutrální prostor. Demilitarizační pásmo.
"Tu, o které jsem mluvil na poradě," povytáhl Carter jeden koutek úst ve vítězoslavném úšklebku.
"Jistě," přikývl Brian suverénně a popadl ze stolu jedny z desek. Podal mu je.
"Můžete mi to poslat ještě mailem?" odsekl starší muž chladně, když rychle přeběhl očima první stranu.

"Ovšem," přikývl znovu Brian a v duchu poděkoval svému andělu strážnému, že vybral správnou nabídku. Kliknutím potvrdil odeslání mailu a zase se chvilku věnoval tichému hloubání mezi jednotlivými poptávkami.
"Bude vám vadit rádio?" pustil se Brian do předem prohrané bitvy.
"Jak jste to uhodl?" probodl ho Carter hraně překvapeným pohledem.
"Ale no tak. Rozčiluje mě to mrtvolné ticho tady."
"Najděte si jinou kancelář, odhlučněte si ji a pořádejte si tam třeba metalové koncerty."
"Sice metal neposlouchám, ale nápad je to dobrý," zazubil se Brian. "A teď vážně," přešel zase k seriózní debatě. Nebo aspoň její imitaci.
"Mluvím vážně," zavrčel Carter.
"Máte smysl pro humor. Překvapivé," zamumlal si Brian pro sebe, což Carterovi bohužel neuniklo. Svraštil obočí a pravděpodobně Briana v duchu proklínal.
"Nevím, proč by to mělo záviset na vás. Je to stejně moje kancelář jako vaše," na slovo stejně položil Brian zvláštní důraz, "vy rádio nechcete, já ano. Patová situace. Asi to bude chtít kompromis. Jsem otevřený vašim návrhům," odhalil zuby a čekal, co Carter vymyslí.
"Pusťte si to do sluchátek," navrhl mu ledovým hlasem. Brian si z jeho tónu vůbec nic nedělal. Buď už si zvykl, nebo čekal, že jednou Cartera prostě musí přestat bavit tvářit se neustále jako bůh pomsty. Každopádně nehodlal ustoupit. Nesměl. Bylo to jako ve smečce. Ukážete slabost a propadnete se v hierarchii na samé dno. Ne že by na něm momentálně nebyl, ale nesměl padnout hlouběji. Musel Carterovi – a sobě – ukázat, že jsou si rovni. Jistě, Carter byl stále jeho nadřízený, ale to na situaci nic neměnilo, pokud Brian chtěl, aby ho Carter respektoval.
"To celý den nevydržím."
Zavládlo přemýšlivé ticho. Potom do něj Carter zabodl unavený, rezignovaný pohled, až se mu ho skoro zželelo. Ale věděl, že má vyhráno.
"Když tady nebudu, pouštějte si tady, co chcete. Já se ale potřebuji na práci soustředit, proto, prosím," překonal se, "když tady budu, pouštějte si hudbu do sluchátek."
"Dobře. To je přijatelné. Pokud tedy pominu fakt, že jste tady pořád."
"Snažíte se mě vystrnadit z vlastní kanceláře?!" procedil Carter jednotlivá slova skrze pevně semknuté zuby, rty se mu téměř nepohybovaly, oči měl stažené do úzkých štěrbin a obočí nakrčené tak, že se mu na čele objevovaly hluboké zlověstné vrásky.
"Ovšemže ne!" vyjekl zlostně Brian a zarazil se. Stáhl obočí k sobě a měřil si Cartera pohledem. O tohle tu šlo? Bál se o svoje místo?! To je přece… směšné. Nemožné. Ne, to se spletl.
Tím byly jejich rozhovory pro celý den vyčerpány, ale Brian se k tomuto konkrétnímu v myšlenkách ještě několikrát vrátil.

* * * * *

Scott měl pravdu. A přesně to Aidena tolik štvalo. Musel si přiznat, že ho překvapila logická argumentace. Co na tom, že se týkala nesmyslné hlouposti… Ačkoliv to stále nehodlal přiznat veřejně, pro Scotta to prostě byla jeho, potažmo jejich, kancelář a Aiden musel danou skutečnost aspoň z části respektovat. Což ve výsledku znamenalo další zkažený den. Byl vděčný, když do místnosti vešla Abbie Fosterová, konečně se mohl plně soustředit na práci.
"Pane Cartere, mám tady několik zpětných vazeb od distributorů, kteří od nás za poslední rok odebírali zboží. Vytvořila jsem pár grafů a tabulek. Závěry z nich jsou celkem zajímavé. Chcete to projít teď?"
"Rád," přikývl Aiden a pokynul jí, aby se posadila. Popojel se svým křeslem a už se věnoval prezentovaným číslům. Lhal by, kdyby řekl, že jej výsledky nepřekvapily. Bude třeba trochu aktualizovat obchodní politiku. Hned mu hlavou začaly běhat nápady.
"Chcete to tu nechat?" ukázala Abbie na stoh papírů.
"Ano, ještě to s panem Scottem projdeme, Děkuji." Abbie přikývla a se spokojeným úsměvem opustila kancelář.

* * * * *

Brian zbystřil a tvářil se překvapeně. Tohle bylo poprvé, kdy Carter naznačil, že s ním hodlá spolupracovat, a ne ho jen ignorovat, nebo mu úsečně rozkazovat. Přesto se k tomu ten den už nedostali. Domů se kvůli jedné dopravní nehodě dostal po téměř dvouhodinové cestě. Takhle už to dál nejde, pomyslel si a dospěl k závěru, že potřebuje bydlení blíž firmě. Se svým plánem seznámil Sarah a vážně se mu ulevilo, když souhlasila.
Taky konečně dostal svoje klíče od kanceláře, takže se nemusel obtěžovat s brzkým vstáváním a další den si hodinu přispal. Kancelář sice byla odemčená, ale Carter v ní nebyl. Přes den ji nechávali otevřenou, okolo stále někdo chodil, nebylo potřeba zamykat. Beztak už seděl v zasedačce. Každý, kdo přišel na poradu, musel mít zákonitě pocit, že jde pozdě, protože ho Carter probodl podmračeným pohledem, který v jeho podání vypadal dost vyčítavě. Na to se nedalo zvyknout. Zapnul počítač, nechal stahovat e-maily, které se vždy přes noc nahromadily, a značně otráveně zamířil na poradu. Pro dnešek zvolil taktiku: jistěže dávám pozor. Seděl a upřeně Cartera pozoroval. Ten vypadal… jak to nazvat… rozjařeně? Ne, žádné nadšené úsměvy a zuřivá gestikulace. Prostě se jen nemračil a mluvil celkem zapáleně o nové strategii, kterou je potřeba rozjet.
"Zatím se jedná o předběžné informace, slečna Fosterová ještě připraví prezentaci a s panem Scottem to dáme trochu dohromady. Příští týden každý dostane nové úkoly a vrhneme se do toho po hlavě. Je potřeba zacílit na úplně novou skupinu zákazníků, takže si tento týden dodělejte veškeré resty, ať začínáme s čistým štítem. Nějaké připomínky? Dotazy? Dobře, děkuji," ukončil poradu. Dnes to bylo zabitých jen pět minut, zlepšuje se, pomyslel si Brian a s úsměvem zamířil zpátky do kanceláře. Když ani po deseti minutách Carter nepřišel, pustil si rádio. Jedním uchem poslouchal ranní zpravodajství pronášené známým hlasem a věnoval se pročítání z větší části spamujících e-mailů. To byla vážně otrava. Carter přišel až po hodině, to už měl naštěstí všechny maily vyřízené, tak mu ani nevadilo rádio vypnout.
"Můžeme se podívat na ty materiály?" navrhl jeho nadřízený. Takže to myslel vážně, pomyslel si Brian trochu nevěřícně a přikývl:
"Ovšem."
"Jsou to data získaná z prodejů uskutečněných za loňský rok. Tady," ukázal na jeden ze sloupcových grafů, "je porovnání prodeje koncovým zákazníkům, tedy posilovnám, sítím posiloven, případně těch pár lidem, co od nás stroje koupili domů; a distributorům – e-shopům, kamenným prodejnám a podobně. Co je na tom v nepořádku?" přejížděl stylem od tabletu po papíře jako ukazovátkem a s poslední větou zvedl pohled k Brianovi. Ten papír rychle prozkoumal a bezděčně přitom pokyvoval hlavou.
"Jsme výrobci, nemůže převažovat prodej koncovým zákazníkům. Marže je tam sice větší, ale pokud si zajistíme distributory, jedná se obvykle o trvalé odběry. Marže je nižší, ale vrátí se v počtu prodaných kusů a rozhodně je to pro nás pohodlnější."
"Přesně," přikývl Carter souhlasně, "Takže?" odmlčel se.
"Takže je potřeba nová analýza trhu, vytipování prodejců, cílená reklama, nebo možná naopak velkoplošná celostátní reklama – být vidět. Dále podpora prodeje – akce pro nové odběratele, výhody pro ty stávající, cílené vyhledávání obchodů," spustil Brian brainstorming. Carter jeho nápady zapisoval na volný list papíru a pak se dohodli nad rozplánováním jednotlivých kroků a přidělení úkolů.
"Nějaké připomínky?" završil debatu protiva, který dneska vlastně zas tak protivný nebyl. Takže ho stačilo zahltit prací, aby se cítil jako ryba ve vodě a jeho si nevšímal?
"Myslím, že takto to bude fungovat," zazubil se.
"To doufám," ušklíbl se Carter a ani jeden neměli na mysli jen rozdělení úkolů.

* * * * *

Takhle vydařený den už Aiden dlouho nezažil. Hlavou mu vířilo plno nápadů, věděl přesně, co je potřeba udělat, Scott mu otravoval život o něco méně než obvykle, protože ho zaúkoloval dostatečně na zbytek týdne, a venku bylo stále teplo a trochu pod mrakem. Ideální počasí na běhání. Do uší strčil sluchátka a vyrazil po své oblíbené trase. Dnes zvolil jen krátký okruh, nepotřeboval se unavit, jen trochu rozhýbat po celém dni stráveném v kanceláři. Po pár stech metrech za sebou v přestávce mezi dvěma písničkami uslyšel pravidelné tempo dalšího běžce. Nemusel se otáčet, aby věděl, kdo to je. Vlastně nevěděl, jen se občas potkávali. Měli společný asi třetinový úsek okruhu. Nikdy se nepozdravili, nikdy nedali najevo, že o sobě vědí, ale ten kus prostě běželi těsně za sebou ve stejném tempu. Jednou běžel první Aiden, jednou ten druhý, taktéž se sluchátky v uších. Dnes bylo něco trochu jinak. Tempo se najednou změnilo a běžec se začal přibližovat. Aidenovi to trochu rozhodilo jeho vlastní tempo, ale zase se srovnal. Nebude přece zrychlovat jen kvůli němu. Běžec jej minul a pokračoval dál. A po několika metrech se otočil a na Aidena se… usmál. Prostě se jen usmál.
Teď už Aidenovi trvalo mnohem déle, než chytil zpátky svůj rytmus. Co to jako mělo znamenat?!
Jak vybíhal spokojený, tak se domů vracel rozmrzelý. Neměl rád nejasnosti, a teď vážně netušil, co to mělo být. Ale ten úsměv… Ten mu něco připomínal.

11. KAPITOLA

Carter zrovna někam zmizel, tak si Brian dopřál krátký oddech, narovnal záda, prošel se po kanceláři. Po chvilce ho vyrušilo tiché pípnutí signalizující příchozí e-mail. Se zaskučením se svezl zpátky do zpoceného křesla a do pomyslných poznámek si napsal vzít si do kanceláře náhradní košili. Otevřel poštu a začetl se do souvislého textu. Pak zkontroloval, zda je skutečně určený jemu, a znovu si jej pozorně přečetl. Chvilku váhal, co si o něm myslet, pak si ale uvědomil, že mu přesně hraje do karet. Chtěl přece Aidenovi pomoct, ne? Tohle bylo přesně to, co pro něj mohl udělat. Jen si nebyl tak úplně jistý, že jeho snahu Aiden ocení. Naťukal odpověď, v níž navrhl místo a čas schůzky a se spokojeným úšklebkem se zvedl, aby si došel koupit lahev vody, když mu tu původní někdo vyhodil!
Přesně o půl jedné vešel do malé kavárny jen pár desítek metrů od firmy. Rozhlédl se a musel vypadat vážně zmateně, protože na něj vesele zamávala dlouhovlasá blondýnka. S úsměvem k ní zamířil.
"Jamie Wilsonová. Brian, že?" usmála se mile. Přijal nabízenou ruku a krátce s ní potřásl:
"Brian Scott," přikývl. Posadili se, objednal si latté a karamelový řez.
"Musím říct, že jsem tak trochu nevěřil svým očím, když jsem ten e-mail četl," začal.
"To si umím představit," přikývla Jamie, "ale myslím, že jsi momentálně jediný, koho by nechal jet."
"Popravdě si nejsem jistý, že z toho bude nějak odvázaný. Nemá mě rád…"
"On nemá rád nikoho," zazubila se žena, pak ale vážněji pokračovala, "Naopak si myslím, že tě svým způsobem rád má. Už jen fakt, že o tobě mluví, se rovná zázraku."
"Až zjistí, že se tu domlouváme za jeho zády, bude zuřit."
"Pravděpodobně. Párkrát třískne dveřmi, v duchu si odpřisáhne, že už s námi nikdy nepromluví a vyhodí nás. Ode mě to bude považovat za zradu, od tebe za drzost. Teprve pak o tom začne skutečně přemýšlet. Dojde k závěru, že lepší řešení stejně nemá, a že, hmmm," hledala správný výraz, protože to, že má strach, by Aiden nikdy nepřiznal, "tam zkrátka vážně sám jet nechce. Zavolá ti, zeptá se, jestli ten návrh stále platí. Když potvrdíš, řekne ti, kdy a kde se sejdete. Pak zavolá mně, řekne, jak mě nesnáší, a pak mi poděkuje."
"Oh, teda. Páni. Vážně ho máš přečtenýho. To by se mi občas fakt hodilo," ušklíbl se. "Chci mu pomoct," pokračoval pak odhodlaně. "Jen doufám, že máš pravdu, jinak s ním potom v práci nevydržím."
"Taky doufám. Bude pro něj těžké se tam vrátit, skutečně bude potřebovat oporu. Bude se ovládat ze všech sil, ale pokud jeho otec provede nějakou hloupost, Aiden vybuchne. A když se to stane, odtáhni ho někam, kde se bude moct v klidu vyřvat, vyslechni ho. Prostě stůj na jeho straně, to je podle mě to, co potřebuje – vědět, že není ve všem sám, on si to totiž vůbec neuvědomuje. A žádné soucitné pohledy," varovala ho Jamie závěrem.
Brian souhlasně pokýval hlavou. Přesně, jak si myslel.
"A teď mi řekni, jak si ho dostal do toho kina," usmála se na něj blondýnka a podle tónu poznal, že ji sžírá zvědavost.
Musel se hodně ovládat, aby se do kanceláře nevracel příliš nadšený a rozjařený. Jakékoliv zbytky dobré nálady ho opustily, sotva vešel do kanceláře. Aiden měl zuřivě nakrčené obočí, což mu na čele vytvářelo hlubokou vrásku, rty pevně semknuté, skřípal zuby. První, co ho napadlo, bylo, že viděl ten e-mail. Pak sám sebe přesvědčil, že to je hloupost. Uklízet stůl a číst poštu jsou dvě naprosto odlišné věci. S nádechem zamířil na své místo odhodlaný si Aidena nevšímat, dokud trochu nevychladne. Po chvilce se od vedlejšího stolu začalo ozývat funění. Snad by ho to i rozesmálo, kdyby nevěděl, že jakýkoliv zvuk by se rovnal škrtnutí sirkou v místnosti plné zemního plynu. Pár minut se věnoval hledání ceníku, který obvykle ležel hned vedle myši. Když už to chtěl vzdát a najít si ceny ve skladovém systému, našel ho přilepený na nízké zástěně za monitorem. Oh, praktické… Proč ho to jen nenapadlo samotného?
Funění zesilovalo. A v tom to pochopil! Carter chtěl, aby se zeptal!
"Děje se něco?" vyklonil hlavu se zájmem.
"Jo!" prsknul po něm.
"A to…?"
"Keller vážně kompletní objednávku udělal u FitPro. Už to mají na stránkách v referencích," vrčel.
Oh. Zatraceně.

"Já… To… Já…" zakoktal se Brian. "Mrzí mě to," přiznal a podíval se přímo na Aidena.
"To by mělo," zavrčel jeho nadřízený, pak ale napjatý výraz sotva znatelně povolil. "Aspoň víš, co příště nemáš dělat," povzdechl si tišeji.
Překvapený tou náhlou změnou, párkrát zamrkal a pak automaticky přikývl. V hlavě mu to ale ještě chvilku vrtalo. Jestli… Jestli Jamie neměla pravdu, bude to hodně velký skok zpátky a Aiden mu udělá ze života skutečně peklo…

* * * * *

"Carter, prosím," zahučel Aiden typicky. Brian nechtěl poslouchat, ale nějak mu to nedalo. Tušil, kdo volá.
"V sobotu? Nejspíš nic. Proč?" Podezřívavě se mračil. "Neměla ses do toho plést," vrčel výhružně.
Takže se nespletl, Carterovi skutečně volala Jamie.
"Je to marné. Víš to dobře. S nikým cizím nepojedu. Nepojedu vůbec s nikým." Přecházel po kanceláři a to dělal, když byl nervózní nebo rozčilený.
"Není cizí?" podivil se náhle Aiden a prudce se otočil. Nachytal zírajícího Briana a beze slova rozloučení hovor ukončil. Najednou stál opřený rukama o spojovací stůl a měřil si Briana vražedným pohledem. "Co víš?" odsekl ledově.
"Eee… O čem?" Zapírat! Zapírat! Zapírat!
"Nehraj si se mnou," prskal Aiden. "Jamie s tebou mluvila!"
"Jo, mluvila," přiznal Brian a odhodlal se podívat Aidenovi do očí, z nichž momentálně šlehaly blesky. V krku cítil knedlík a srdce mu úzkostlivě tlouklo na poplach, přesto pohledem uhnout nehodlal. Nesměl ustoupit!
"Co ti řekla?" Zatraceně. Vážně se zlobil.
"Že ses rozhodl jet za tátou. Nechce, abys tam jel sám, proto mě poprosila, abych tě doprovodil." Nemělo smysl lhát.
"A ty jsi prostě jen tak souhlasil! Vážně myslíš, že tomu budu věřit?" prskal Aiden.
"Ne, vlastně ne," oplácel mu Brian zlostný pohled. "Jenom se zamysli a zkus konečně pochopit, že existují lidi, které zajímáš! Nechceme ti ublížit, ale pomoct!" neudržel se a štěkal stejně jako Carter.
"Proč bys to dělal?" Blesky v Aidenových očích nahradila jakási vítězoslavná jiskřička. On to vážně nechápal…
"Záleží mi na tobě," vyhrkl Brian bez rozmyslu a samotného ho to překvapilo.
A Cartera to málem smetlo z povrchu zemského. Pak se ještě víc zatvrdil. Zalapal po dechu. "Není to vaše věc!" zasyčel a s rázným třísknutím dveřmi vyšel z kanceláře.
Uh. To šlo… líp, než čekal.

* * * * *

Přestože byl Brian k smrti utahaný, pískl na Jaenie a vyrazil s ní na krátkou procházku. Ani moc nevnímal, kudy jde, dokud si nevšiml, že proti němu běží povědomá postava. Potlačil zavytí a zavolal Jaenie dřív, než si Cartera stihla všimnout – vítr naštěstí foukal směrem od nich. Připnul ji na vodítko a tiše doufal, že si jich třeba nevšimne… Když ale Carter zpomalil, a dokonce vytáhl sluchátka z uší, veškeré naděje se rozplynuly.
"Ahoj," kývl tedy Brian hlavou.
"Ahoj," hekl Aiden a chvilku se vydýchával.
Brian rozpačitě čekal. Jaenie zuřivě vrtěla ocasem a čumákem strkala do Aidenovy ruky.
"Nemůžete se vykecávat někde, kde nebudete překážet, sakra? To snad není normální, tohle to!" přerušily jejich ticho vzteklé nadávky. Oba se za mužem otočili a probodli ho nesouhlasnými pohledy, ale aspoň je donutil k hovoru.
"Přemýšlel jsem," začal Aiden a Briana napadlo, že Jamie vážně měla pravdu, zatím se vše odehrávalo podobně, jako to popsala… "Nelíbí se mi, že jste se o mně domlouvali za mými zády. Od Jamie jsem to nečekal, ale vím, jaká je, nemělo mě to překvapit. Když si něco usmyslí, nedá se jen tak odradit. Na druhé straně…" odmlčel se, protože Brian zrovna zápasil s karabinou, aby Jaenie pustil, protože ji nebavilo stát u nich a škubala za vodítko. "Na druhé straně jsem otci neustále tvrdil, že tam přijedu s přítelem a nemůžu tam najednou přijet sám a přiznat, že jsem lhal. To prostě neudělám a na nějaké hloupé výmluvy typu, že je nemocný, nejsem zvyklý. Zkrátka nehodlám ustoupit. Takže… Pokud tvoje nabídka ještě platí, byl bych rád, kdybys jel se mnou." Mluvil pomalu a rozvážně. Bylo vidět, že mu ten rozhovor není příjemný.
"Samozřejmě, že platí," potvrdil Brian a povzbudivě se usmál, ačkoliv sám byl neuvěřitelně napjatý, jako by měl trému.
"Chápeš ale, co to znamená?" Brian tušil, že to je jen řečnická otázka, tak tiše vyčkával. "On si bude myslet, že jsme pár. Pravděpodobně to znamená spát v jedné místnosti, snášet trapné otázky typu: jak dlouho jste spolu,…"
"Myslím, že jsem to pochopil," přerušil Aidena a konečně se trochu uvolnil a zazubil se.
"Dobře. Přes víkend zjistím, jak jezdí vlaky a v týdnu se nějak domluvíme."
"Vlaky?" podivil se Brian upřímně.
"Eh, jo. Auto nemám."
"Můžeme jet mým." Aiden se zarazil. Chvíli přemýšlel. Brian už si všiml, že nerad jezdí autem, nebo výtahem, tak dodal: "Rozmysli si to."
Aiden přikývl: "Děkuju." A netýkalo se to jen auta.
"Nemáš zač," vytáhl Brian koutky úst a odhalil zuby.
"A taky," zastavil se ještě Aiden, který si už v ruce pohrával se sluchátky a chtěl pokračovat v běhu, "bych nerad, aby se to nějak odrazilo v práci. Musí to zůstat jen mezi námi."
"To je samozřejmost," přikývl Brian vážně.
"Dobře. Vážně děkuju. Vím, že to tak nevypadalo, ale vážím si toho."
"Ještě chvilku pokračuj a budu si myslet, že na něčem jedeš," pokusil se Brian o odlehčení. Takhle upřímně vděčný nesarkastický Carter byl… divný.
"Okej, už mlčím," zašklebil se v náznaku něčeho, co by se s trochou fantazie a dobré vůle dalo považovat za uvolněný úsměv. "Měj se," kývl pak hlavou a rozběhl se.
Okej?! On řekl okej?! Brian se štípl do kůže na zápěstí. Ne, nebyl to sen… Takže Carter vážně souhlasil…

* * * * *

V pátek ráno šel Brian do práce o něco dřív, aby před poradou napsal e-mail Jamie. Nevzal si na ni telefon, takže jí neměl jak dát vědět, že Aiden souhlasil. Ten už samozřejmě číhal v kanceláři…
"Bré ráno," houkl rozespale na Aidena, který se prakticky dal považovat za inventář místnosti.
"Dobré. Sarah tě vyhodila z bytu? Cvičný požární poplach? Nebo snad útok mimozemšťanů tě vytáhl z postele tak brzo?" Vážně mu včera ten sarkasmus chyběl?!
"Jo, no… Nemohl jsem spát," ošil se Brian. Sako hodil přes opěradlo, zapnul počítač a klimbaje čekal. Aiden mezitím zmizel do zasedačky, tak měl aspoň chvíli klid. Naťukal krátký e-mail a po odeslání taky zamířil na poradu. Sesunul se do nejbližšího křesla, vedle Aidena, a nenápadně nakukoval do jeho novin. Když na první stránce pod krátkým sloupkem zahlédl obligátní Dobré ráno a příjemný den s podpisovou značkou svého bratra, zvedl oči v sloup a zapadl ještě hlouběji do křesla. Aiden si jeho pohledu ale všiml a zamyšleně ho pozoroval. Brian pokrčil rameny a lehce potřásl hlavou, jako by říkal no co.
Konečně byl pátek a rozhodně neměl v plánu si ho nechat zkazit. Všechno, co potřeboval, přes týden v pohodě zvládal, takže by dnes mohl jít třeba domů dřív a stavit se v knihkupectví, taky už dlouho Sarah sliboval prohlídku galerie, tak o víkendu by to snad konečně mohlo klapnout.
"Dobré ráno, začneme," probral ho Carterův rázný hluboký hlas. Vůbec si nevšiml, že ostatní už dorazili. Ani se nestihl přesunout na své obvyklé místo. Ale nezdálo se, že by to někdo hodlal nějak komentovat. Po prvotním probrání ho tentokrát hlas jeho nadřízeného ukolébával. Byl velmi melodický a houpavý. Všudypřítomné horko moc nepomáhalo, a tak se mu začaly klížit oči.
"…že, Briane?" jak zaslechl své jméno, rychle se narovnal a zoufale hledal nápovědu u někoho z kolegů. Od všech ale seděl moc daleko.
"Ano… Ano, jistě," doufal, že se trefil. Podle potutelných úsměvů a pár zachichotání usoudil, že nejspíš ne.
"Skvěle. Tak prosím, pokračuj." Zatraceně! Znovu se zoufale rozhlédl po místnosti, soucitné pohledy a potměšilé úšklebky mu rozhodně nepomohly! Pak se odvážil podívat na Aidena, který sice nasadil nečitelný výraz, ale oči ho prozradily. Zatraceně se bavil! Brian se zhluboka nadechl, stoupl si a spustil.
"Takže focení proběhlo bez problémů, od příštího týdne byste měli potkávat reklamy na billboardech, prostředcích hromadné dopravy a v televizi. Vývoj kampaně bude samozřejmě průběžně zaznamenáván, s výsledky vás budeme postupně seznamovat. Podle mých propočtů by mělo dojít k navýšení prodeje první měsíc o pět procent, druhý měsíc o dalších deset procent. Všichni jste odvedli dobrou práci, ale kampaň teprve začíná, takže od všech očekávám-me," dodal rychle po krátkém mrknutí Aidenovým směrem, "další stoprocentní výkony." Znovu se podíval na Aidena, aby se ujistil, že má ještě pokračovat. Začínaly mu docházet nápady. Carter se ale očividně rozhodl nechat ho v tom vykoupat se vším všudy.
"Otázky?" zeptal se proto už vážně poněkud ztraceně.
"Já bych jednu měl."
Brian semkl rty k sobě a pomalu se obrátil s vražedným pohledem, za nějž by se nemusela stydět ani sama Smrt, na Aidena, který měl stále ještě zvednutou levou rukou jako při nějaké přísaze, čímž se hlásil o slovo.
"Ano?" procedil skrze zuby. Vůbec se mu nelíbilo, jak Carterovi cukají koutky. Také zahlédl, jak je všichni napjatě a téměř se zatajeným dechem pozorují.
"Proč jsi nepokračoval tam, kde jsem skončil, ale všechno to zopakoval?" Jeho hlas byl plný nevinnosti a zájmu. V očích mu ale blýskalo pobavení a škodolibost. Co se to s ním děje?! Žádné urážky? Vzteklé vrčení?! Koho že to napadli mimozemšťani?!
"Opakování – matka moudrosti?" zkusil to.
"To sice schvaluju, ale příště zkus být stručnější. Pro dnešek to stačilo," zesílil Carter hlas s podtónem rezignace směrem k ostatním, kteří se jako na povel začali sbírat ze židlí a odcházet.
"Příště spi doma. Ani útok mimozemšťanů tě neomlouvá," promluvil Carter o poznání chladněji, když se ostatní vytratili.

* * * * *

"No, tak kdo měl pravdu?" zašeptala Tina, když procházela kolem Abbie.
"Uznávám. Dostává se mu pod kůži," přikývla.

* * * * *

Víkend Brian strávil odpočinkem, konečně se dostali do té galerie, Sarah byla nadšená, a nakonec si šli sednout do baru. Už dlouho spolu nikde nebyli, pokud nepočítal večeři u Aidena, protože ta skončila katastrofálně. Sedli si k baru a objednali si. Všudypřítomný kouř ho trochu rozčiloval, ale rychle mu přivykl.
"Příští víkend jedu pryč," nadhodil, když vyčerpali módu, hudbu a filmy.
"Dobře a kam?" zeptala se Sarah se zájmem a upíjela ze skleničky bílého vína.
"Na služební cestu," zalhal. Slíbil přece, že to nikomu neřekne.
"S Aidenem?" Přikývl.
"Jak to mezi vámi je?" pozorovala ho sestra zvídavým pohledem. Co na to měl říct?
"Já vlastně nevím… Možná bychom mohli být přátelé."
"Jenom přátelé?" naklonila se víc k němu, protože kolem byl značný hluk. Přikývl. U Aidena byl i tohle obrovský úspěch. "Takže tě vůbec nepřitahuje?" usmívala se šibalsky. Cítil jak pomalu, ale jistě rudne. Sklopil oči do stolu.
"Ale no tak, mně to můžeš říct…"
"Dobře," ošil se. "Nevypadá úplně špatně, sportuje," přiznal. Nemohl si pomoct, ale ten pohled, tenkrát před barem, se mu vryl do paměti. Aiden v riflích a volnější košili stojící zády k němu…
"Má krásný oči," doplnila Sarah šibalsky. Briana překvapilo zjištění, že souhlasně kýve hlavou a rychle se ovládl.
"Nikdy nevím, co od něj čekat, a to mě štve. Ale zároveň fascinuje," přihodil další postřeh zamyšleně.
"A je v něm něco neskutečně elegantního," dodala Sarah. Překvapeně se po sobě podívali a vyprskli smíchy.
"Potkal jsem Daniela," pokračoval Brian, když se dostatečně uklidnil. Sestra se vedle něj viditelně napjala. "… s Aidenem, před kinem," dokončil. Nic neříkala, tak pokračoval. "Myslel jsem, že je to za mnou. Že se jím nenechám vyprovokovat, nebo ovládat, ale není. Pořád mám strach."
"Je to arogantní blbeček a ty by ses na něj měl konečně vykašlat!"
"Přestaň!" okřikl ji důrazněji, než chtěl.
"Proč ho bráníš? Nemůže ti vůbec nic udělat! Jen využívá tvého nesmyslného pocitu viny," nedala se Sarah a taky zvýšila hlas. V tomto se ale mýlila. Původně jí chtěl říct, co mu říkal Aiden o jeho přijetí do firmy, pak si to ale rozmyslel.
"Co když to řekne tátovi?"
"Tak co? Tátovi na nás stejně nezáleží. Má jen svoji práci. Nic jinýho ani nikdo jiný ho nezajímá. Prober se konečně." Tak to končilo vždycky. Jeden na druhého by nedali dopustit, ale jak šlo o rodinu, neshodli se.
"Tak to není."
"V tom případě jsi naivní."
"Nechci mu ublížit."
"Říkám ti to po třistapadesáté – je to hloupost." Pro jistotu už na to nereagoval, ale myslel si svoje. Dál už se k tématu nevraceli a zabývali se dojmy z galerie. Měli naprosto odlišný vkus, proto jim to vydrželo na dlouho. Opravdu na hodně dlouho.

* * * * *

Další týden utekl až moc rychle. Aiden se nakonec rozhodl, že vážně pojedou autem. V pátek měli v práci skončit dřív, cestu počítali na tři hodiny a měli by dojet akorát na večeři. Aiden ještě Briana upozornil na tu situaci s bratrem, což ho trochu vyvedlo z míry. Ani jeden nevěděli, co vlastně čekat. Brian na sobě nedával vůbec nic znát, ale byl nervózní. Snažil se Aidena co nejvíc uklidňovat a celkem se mu to dařilo. Až do čtvrtečního večera.
Potřeboval trochu uvolnit stres a napětí a napadlo ho jít si zaběhat. Měl pohyb rád, preferoval lezení. Měl zmapované oblíbené stěny po celém městě, na dovolenou jezdil do přírodních parků i na táboře chodil lézt. Teď se mu ale nechtělo nikam jezdit… Do kapsy strčil mobil, napojil sluchátka a vyběhl. První tři písničky musel přeskočit, protože mu absolutně kazily tempo, pak se ale chytl. Čtvrtá písnička ho znovu vyvedla z míry. Pak pochopil, že to je tón jeho vyzvánění, a zarazil se v půlce kroku.
"Prosím?" ohlásil se a snažil se do mikrofonu moc nefunět.
"Nikam nejedu."  

12. KAPITOLA

"Ale jedeš." Ten neochvějně jistý tón se Aidenovi vryl hodně hluboko pod kůži.
"Dobře. Dobře, jedu," ukončil hovor nevrle a stále nepřesvědčeně. Stál v ložnici před svou postelí a skepticky pozoroval otevřený kufr, do kterého skládal nějaké oblečení. Nějaké… Už třikrát všechno vyházel a znovu poskládal. Proboha, je to jen jeden víkend. To musí zvládnout. Nakonec přihodil ještě dvě knihy a rázně kufr zavřel. Prostě si bude muset vystačit s tím, co má. Ovládala ho panika. Nebyl to strach nebo nervozita. Jen panika. Zatraceně! Co si to namlouvá?! Je strachy bez sebe! Bál se, co to s ním udělá, až se do svého rodného domu vrátí. Vyčítal si své rozhodnutí. Stále mu v hlavě zněl překvapený otec, když mu sděloval, že s přítelem skutečně přijedou. Ale už nemohl couvnout. Proklínal Jamie a vzápětí jí děkoval. Nechtěl na otce být sám, potřeboval alespoň zdání přesily, nebo minimálně vyrovnané počty na obou stranách hřiště. Možná měl obchodní jednání vryté až moc hluboko pod kůží, ale i na počtu účastníků podle něj zkrátka záleželo.
Celou noc se jen převaloval, kolísal na pomezí nesmyslných snů, nepříjemných vzpomínek a bdělého stavu. Skutečně byl nervózní. Nebyl si jistý a to nesnášel. Teda v podstatě věděl, že je to velmi špatný nápad, ale někde v koutku duše byl zvědavý.

* * * * *

"Vezmeš za mě poradu?" vybafl na Briana, jen co strčil hlavu do kanceláře, protože sám byl absolutně neschopný se soustředit.
"Eh, promiň, cože?" odtrhl Brian oči od displeje mobilu a věnoval se Aidenovi. Nejspíš se přeslechl.
"Poradu. Za mě. Není mi dobře."
Brian mu věnoval jeden shovívavý úsměv. Vzápětí se ale ovládl a přikývl. "Dobře." Ale očividně si o tom myslel své.
"Nějaké zvláštní požadavky?"
"Ne, jen stručně výsledky, které jsi stejně dělal ty. Já tam nepůjdu."
"Seber se, člověče. Ty tam půjdeš, sedneš si vedle mě a budeš se na mě celou dobu nepříjemně mračit. Všichni si budou myslet, že je to nějaký trest pro mě. Sám si nechtěl, aby si kdokoliv čehokoliv všiml."
"Odkdy musíš mít ve všem pravdu?" zabručel Aiden. Pravděpodobně vypadal trochu jako ztracené kotě a někde, velmi hluboko, malinkým kouskem své duše byl rád, že Brian bral všechno s klidem, nadhledem, ale přesto dostatečně rázně na to, aby se on sám uklidnil… Nadopoval se kofeinem a po pár minutách byl skutečně schopný uvažovat poměrně racionálně. Snažil se nemyslet na nic z toho, co jej za pár hodin čekalo, a celkem tak mohl fungovat. Po poradě, již přece jen nechal na Brianovi, se ponořil do práce, kterou potřeboval nutně stihnout, což ho zaměstnalo až do odpoledne.
"Měli bychom vyrazit," nadhodil opatrně Brian.
"Musím jet taky?" zkusil Aiden zoufale.
"Věřím, že při svém IQ na to velmi rychle přijdeš," ušklíbl se Brian pobaveně.
"Fajn. Tak mě za hodinu vyzvedni."
"Hodím tě domů, ty si vezmeš věci a jedeme." Zatraceně! Jakýkoliv jeho pokus o úprk odhalil!
"Fajn!" odsekl Aiden naštvaně. Sebral ze stolu tablet a natahoval se pro pouzdro.
"Sssst…"
"Co zas?" obrátil oči v sloup a zvedl je k Brianovi.
"Žádná práce. Tenhle víkend prostě budeš jen odpočívat a věnovat se rodině."
"Ale no tak! Tablet není žádná práce! To je jen… přístup k informacím!"
"Když začneš mít abstinenční příznaky, koupím ti noviny."
"Jsi příšerný!" zavrčel Aiden, přesto tablet strčil do zásuvky stolu, kterou zamknul. Ten víkend nemůže přežít ve zdraví!

* * * * *

"Deset minut," křikl Brian, když zastavili před domem, kde bydlel. Aiden trval na tom, že počká v autě. Jeho zavazadlo už leželo v kufru. Doma se jen převlékl, oblek přece potřebovat nebude. Světlé smetanové kalhoty a jemně proužkovaná šedo-fialová košile s dlouhým rukávem se zdály dostatečně pohodlné na dlouhou cestu. Skutečně se to děje, pomyslel si, když přecházel po chodníku sem a tam podél červeného sedanu. V autech se nevyznal, ale tohle byla nějaká evropská značka, což ho trochu překvapilo, Brian vypadal spíš jako patriot. Po necelých deseti minutách téměř vyběhl z domu a Aidena málem trefil šlak. Znovu sjel kolegu pohledem, jestli se mu to jen nezdá. Nízké krémové tenisky, červené kalhoty podivně ohrnuté tak, že končily těsně nad kotníky, úzký černý pásek a svisle proužkovaná šedá košile doplněná něčím mezi černou kravatou a tenkým hedvábným šátkem. Poslední naděje, že to třeba vůbec není Brian, se rozplynuly, když si příchozí z očí stáhl velké tmavé brýle.
"Vypadáš jako…" hledal Aiden vhodný výraz.
"Jako teplej?" navrhl zubící se muž.
Aiden po něm střelil nevěřícným pohledem. "Jo. Vlastně jo," ušklíbl se.
"Já věděl, že si mám vzít ty žlutý," zamračil se Brian.
"Žlutý?" vyděsil se Aiden a úsměv mu zamrzl na rtech.
"Dělám si srandu, sedej."
Znovu zvedl oči k nebi a přesunul se na místo spolujezdce.
"Kdykoliv budeš chtít, řekni a já zastavím," řekl Brian vážně, když si sedal za volant a šátral po pásu. Pak zapnul klimatizaci, rádio a vyjel.
"To je Sarah?" ukázal Aiden na rádio.
"Eh, jo. Vadí ti to? Klidně to vypnu."
"Ne, v pořádku," zavrtěl hlavou a snažil se myslet na všechno, jen ne na omezený prostor kolem sebe a všechno katastrofické, co se během cesty mohlo přihodit. Usilovně pozoroval ubíhající krajinu v podobě městské periferie a poslouchal energické vstupy Brianovy sestry. Stále ho překvapovalo, jak uklidňující má na něj efekt.
"Tak fajn. Asi potřebuju pauzu," přiznal po necelé hodině jízdy, když si přeříkal kompletní ceník a došly mu nápady, kterými by mohl zaměstnat svůj mozek. Začínal se potit, špatně se mu dýchalo. Brian se na něj starostlivě podíval a okamžitě zajel ke krajnici. Aiden vylezl z auta a ušel pár metrů. Zhluboka dýchal a snažil se dostat pod kontrolu nesmyslné myšlenky i fyziologické problémy. Nic se nemůže stát. Brian řídí dobře, uklidňoval sám sebe.
"V pohodě?" došel k němu Brian a chytil ho za rameno. Neměl ani dost síly, aby tu ruku setřásl. Nabízenou láhev vody vzápětí přijal velmi vděčně.
"Ještě chvilku." Ruka zmizela a slyšel vzdalující se kroky. Po chvilce je následoval a vrátil se do auta. "Můžeme."
"Řekni mi něco o sobě," začal po chvilce Brian, jako by k tomu do té doby sbíral odvahu.
Proč? Co by mu o sobě měl říkat? Z jakého důvodu? Překvapeně se na kolegu podíval. Ten letmo pohled opětoval a hned se zase věnoval řízení.
"Nějaké drobnosti, nevím… Třeba se někdo bude ptát, kde jsme se seznámili, jak dlouho jsme spolu, žijeme spolu vůbec? Asi bych měl vědět, co vlastně celý den děláš, když nejsi v práci."
Znělo to rozumně, tušil za Brianovým vyzvídáním snahu odvést jeho myšlenky od stísněného prostoru a vůbec mu to nevadilo.
"Lhaní bude nejjednodušší, když se budeme co nejvíce držet faktů, ne?" zamyslel se Aiden. "Takže zůstaneme u toho, že spolu půl roku pracujeme, seznámili jsme se…" rychle přemítal, ale byl přerušen Brianem:
"Před rokem."
"Jo. A spolu jsme… Tři měsíce?" navrhl.
"Může být," přikývl Brian a na tváři se mu rozléval potměšilý úsměv.
"Co?" zavrčel Aiden.
"Nic," pokrčil rameny a dál se culil. "Bydlíme spolu?"
"Chceš?"
"Nevím," zopakoval Brian neurčitý pohyb rameny, "vydržel bych s tebou deset hodin v práci a pak ještě celý večer a noc v jednom bytě?" nasadil značně melodramatický tón.
"Pravda, na to nemáš," zašklebil se Aiden vítězoslavně.
"Hele!" ohradil se Brian, "já se tě nebojím…" šlehl po Aidenovi vyčítavým pohledem, ale cukající koutky rtů prozrazovaly hravost. Brian nebyl uražený, přistoupil na Aidenovo špičkování.
"Takže spolu jako žijeme v mém bytě?" ujišťoval si Aiden výsledek debaty. Celé to bylo směšné a značně absurdní.
"Neumím si to ani představit," rozesmál se Brian, ale poněkud křečovitě.
"Ani já," povzdechl si Aiden a rozhodl se nepřemýšlet, o tom, co si Brian myslí ve skutečnosti, protože zjevně něco zastíral. "Ale tvrdit to můžeme, ne?"
"Jo, asi jo. Takže… Jak obvykle trávíš, respektive trávíme, víkendy?"
"To řekni ty mně, já žiju posledních sedm let sám, proboha! Třeba improvizuj…"
Brian si pro sebe něco zamumlal a pokračoval ve zpovědi:
"Co obvykle snídáš?"
"Kafe."
"Jasně… A večeříš? A jestli řekneš kafe, přísahám, že tě praštím."
"Ne… většinou toasty, nebo si i něco uvařím."
"Vaříš rád, že?"
Aiden sotva znatelně přikývl a v duchu přemítal, jestli je bezpečné na tyhle osobní věci odpovídat. Jeho mysl mu rovnou předhazovala příležitosti, v jakých by Brian těch informací mohl zneužít.
"Co vaříš nejradši?"
"Italská jídla. Asi lasagne. Mám na ně jednoho vděčného strávníka… Vlastně… Jamie už znáš," zamračil se. Pořád se mu moc nelíbilo, že ti dva se spolu sešli za jeho zády.
"A co nejradši jíš?"
"Podle nálady… Jsem u výslechu, nebo co?" začínal se cítit vážně nepříjemně. Nebyl zvyklý o sobě mluvit.
"Dobře, tak teď já." Znovu se podivil nad Brianovým smyslem pro diplomacii. "Snídám ořechový cereálie s mlíkem a většinou k tomu ještě vypiju tak půl litru džusu. Zvykl jsem si na větší oběd a bez něj bych do večera padnul a večer si dávám už jen něco lehčího. Sarah občas něco uvaří, ale no… ne vždy to je… hmmm… poživatelný. Podezřívám ji, že to dělá schválně, protože jednou řekla, jak jednou ukážu, že to umím, budu to muset dělat pořád. Nepohrdnu ani dobrým hamburgrem. O víkendu spím aspoň do desíti, nebo do doby, než mě Jaenie vytáhne z postele. Když mám chvíli čas, přečtu si nějakou knížku, Sarah mě obvykle zásobuje, ale poslední dobou nějak slevila ze svých nároků, no zkrátka, červenou knihovnu zrovna nemusím. Mám rád historii, hlavně tu evropskou, antika a tak… Pravidelně, to poslední dobou znamená bohužel tak jednou za rok, chodím do galerie. O něco častěji do kina… Divadlem nepohrdnu, balet mě baví, muzikály miluju, operu nesnáším. Tak, to je moje kulturní já. Co se sportu týče, baví mě lezení, když jsem hodně zoufalý, jdu si zaběhat, ale včera jsem zjistil, že mám mizernou kondičku. Už mě nic nenapadá. Zajímá tě ještě něco?"
Celou dobu jím zmítaly různé pocity a myšlenky. Obdivoval, že o sobě Brian dokáže tak otevřeně mluvit. Absolutně nechápal, proč mu to vykládá a šokovalo ho, kolik zájmů mají společných.
"Eeeeeh…" Ten dotaz ho překvapil. "Co zrovna čteš?" vypálil první, co ho napadlo, aby to nevypadalo, že se nezajímá.
"Nezlomený."
"Hillenbrandová," pokýval hlavou.
"Četls to?" podivil se Brian.
Znovu přikývl, "Chceš vědět, jak to dopadne?" přimhouřil bezelstně oči.
"Opovaž se!"
"Už jsi u toho, jak se zhlitili do tichho oheanu?" Brian mu s hlasitým výkřikem Ticho! Přikryl ústa rukou, takže konec věty huhlal do jeho dlaně.
"Ticho!" zopakoval znovu důrazně a ruku sundal, dřív než ho Aiden stihl kousnout nebo uřknout. Ten se kupodivu jen pohihňával.
Cesta mu ubíhala mnohem rychleji, než čekal. Za pár minut už by měli být ve městě. Pak už jen zbývalo najít dům. Žaludek se mu pomalu ale jistě svíral.
"Tak kudy?" zeptal se Brian, když dojeli na první křižovatku ve městě.
"Doleva, pak druhá doprava, pak na světlech rovně…"
"Nechci bejt protivnej, ale tady je jednosměrka, doprava nemůžu," ozval se po chvíli Brian.
"Tak až to půjde, tak se nějak dostaň doprava… Teď musíme trochu víc na jih."
"A dál?" Dojeli k veliké kruhové křižovatce.
"Vypadám snad jako navigace?" zamračil se Aiden a zmateně si prohlížel okolí. Neměl nejmenší ponětí, kde je. Asi ho mělo napadnout, že se to tu za ty roky značně změnilo. "Jeď rovně. Jo, tamhle to poznávám, jsme dobře. Ještě kus rovně." Nakonec zabloudili jen dvakrát a po pár minutách vjížděli do správné ulice. Ruce se mu třásly. Brian si toho všiml a zastavil.
"Co děláš, ještě nejsme –"
"Poslouchej mě. Ať se tam stane cokoliv, jsem tady s tebou, jasný? Kdykoliv budeš chtít, můžeme odjet. Tak. To je lepší," pokračoval po krátké odmlce, kdy se Aiden zhluboka nadechl a vydechl. "Bude to v pořádku. Zvládneme to." Aiden ho pozoroval s neutrálním výrazem, ale bylo to přesně to, co potřeboval slyšet. Kývl.
"Dobře, tak který je to barák?" Brian se znovu rozjel.
"Zajeď tam, v nejhorším přeparkuješ," ukázal na příjezdovou cestu ke garáži, když se na něj Brian tázavě podíval.
Vystoupili a přes trávník se k nim od bílého domu blížil starší muž s pronikavě černýma očima. Na tváři nejistý úsměv plný nervozity.
"Vezměte si rovnou věci," zavolal na ně a oba automaticky zamířili ke kufru. Brian se nenuceně usmíval, zatímco Aidenovi činilo značné problémy vůbec dýchat. Představil si, že jde jednat s protivným zákazníkem a musí se chovat profesionálně. Zabralo to. Když zavřeli dveře zavazadlového prostoru, muž už stál u nich a natahoval ruku k Aidenovi.
"Rád tě zase vidím," usmál se, skutečně upřímně, a díval se mu do očí.
Aiden mu ruku stiskl a přikývl. "Ahoj." Když ruku pustil, mávl směrem k Brianovi: "Brian Scott, můj přítel. Ryan Webster, můj otec." Představil je. Pak mu došlo, že měl asi Briana varovat před tou nesrovnalostí.
Brian však ani nemrkl a napřáhl ruku, ačkoliv ho Ryan sjel pohledem od hlavy až k patě a nesouhlasně se na okamžik zastavil u jeho kalhot. "Rád vás poznávám, pane Webstere."
"Já vás taky, můžete mi prosím říkat Ryane? Nemusíme se držet takových formalit."
"Ovšem," přikývl Brian.
"Tak pojďme dovnitř, rád bych vám někoho představil," usmíval se Ryan stále, ale už zase nervózně. Aiden ho celou dobu pozoroval. Očividně se pořád nedokázal smířit s tím, že by mohl mít přítele. Přesto se choval, hmmm, slušně, možná až přátelsky. Překvapovalo ho to. Skutečně překvapovalo.
Jak se blížili ke dveřím, něco Aidena zarazilo. Až teď si uvědomil, že to tu vypadá jinak. Upravený trávník, zastřižené keře, dokonce květináče v oknech… Do domu vstoupil jako ve snu, stále neschopný vstřebat všechny ty změny. Z chodby k nim přicházela mladá usměvavá žena, ne nepodobná Jamie. Akorát mladší. Vlastně nemohla být o moc starší než Brian. Nenechal se tím příliš vyvést z míry a čekal. Žena k nim došla a jeho otec ji chytil majetnicky kolem pasu. Jeho úsměv se roztáhl do mnohem většího a šťastnějšího a Aiden nevycházel z úžasu a zaznamenal, že Brianovým pohledem se taky mihl šok. Dokázal ale ocenit, jak se jeho otec choval k Brianovi, takže se ovládl a napřáhl pravou ruku k té ženě, když se Ryan ujal představování.
"Rose, tohle je Aiden a jeho přítel Brian," ukázal postupně na oba muže.
"Rád vás poznávám," připojil Aiden drobný úsměv.
"Jsem moc ráda, že jste přijeli," usmívala se a vypadala skutečně potěšeně. Stále ještě nevycházel z úžasu.
"Potěšení je na naší straně," usmál se Brian svým okouzlujícím úsměvem a taktéž si s ní potřásl rukou.
"Tommy! Tommy, pojď sem," zakřičela Rose na schodiště. Po krátké odmlce se ozvalo rychlé dupání a ze schodů seskočil malý klučina s vlasy černými jako uhel a stejně tak černýma očima a zvědavě se zubil na všechny zúčastněné. Jeden zub mu chyběl.
"Tommy, to je tvůj bratr Aiden. A tohle je Brian." Neschopný slova sledoval, jak se k němu ten kluk blíží a důležitě natahuje ruku. Musel se trochu sklonit, když tu drobnou dlaň přijal. "Ahoj, Aidee," mrkal kluk vážně neuvěřitelně dlouhými řasami.
"Ahoj," hlesl Aiden a stále se snažil zpracovat tu informaci. Tohle že je jeho bratr? Tomu klukovi nemohlo být víc než… pět. Jistě. Proto se posledních pět let Ryan tak snažil. Nevěřícně pozoroval Briana, který si dřepl, aby mu Tommy viděl do očí a s úsměvem ho zdravil: "Nazdar, Tommy, já jsem Brian."
"Ahooooj," protáhl klučina a taky se zazubil. Znovu důležitě natáhl ruku a Brian mu s ní stejně vážně potřásl.
"Musíte být po cestě unaveni. Nachystala jsem vám pokoj pro hosty, tam si můžete dát věci. Večeře bude za půl hodiny," usmívala se mile Rose. Oceňoval, jak se k nim chovala. S jakousi samozřejmostí.
"Pokoj pro hosty je…?" vyhledal očima otce.
"Tvůj starý pokoj," přikývl Ryan. "Po jisté době jsem ho trochu zrekonstruoval, snad ti to nevadí."
"Ne, samozřejmě, že ne," ujistil ho rychle. K tomu pokoji nikdy neměl žádný vztah. Zamířili nahoru a do jedněch dveří. Pokoj byl prosvětlený řadou francouzských oken a dalšími střešními okny. Byl velký a u pravé stěny uprostřed se rozkládala velká manželská postel. No, to bude problém.
Z každé strany postele stál malý noční stolek s lampičkou, dále směrem ke dveřím dvě skříně a knihovna. Proti posteli byla umístěna malá kožená smetanová pohovka plná oranžových polštářů s dvěma křesly a konferenčním stolkem, na kterém leželo úhledně srovnáno několik časopisů. Blíž k oknům pak stál vyšší pracovní stůl. Když vešel dovnitř a otočil se na Briana, který stál trochu zaraženě ve dveřích, všiml si, že celou stěnu u dveří zabírá další knihovna. Ačkoliv tam bylo místa pro několik desítek, možná stovek, knih, bylo zabráno pouze několik poliček. Stěny v celé místnosti zářily jasnou oranžovou a nábytek i doplňky byly laděny do krémových světlých barev. Pokoj působil velmi příjemným a teplým dojmem.
Nechal stát kufr uprostřed mezi skříněmi a postelí a naprosto neelegantně sebou práskl do bližšího křesla. Zavřel oči a snažil se vstřebat… Všechno. Vzápětí slyšel kroky a plácnutí o postel. Otevřel jedno oko a zachytil Brianův pohled.
"To šlo dobře," konstatoval Brian. Rozhodně mnohem líp, než čekal, proto souhlasně zamručel. "Prvně mě napadlo, že ten věkový rozdíl…" ztišil hlas, přestože dveře byly zavřené, a narážel na tu věkovou propast mezi Ryanem a Rose, "je šílený. Pak jsem si ale uvědomil, že mezi námi je 14 let."
Jakoby nahlas vyslovil jeho vlastní myšlenky. "Přesně… Přijde mi to celé absurdní."
"Myslím, že to nakonec nebude tak špatný," přemýšlel Brian nahlas. "Kde je tady koupelna? Dám si sprchu, po tý cestě…"
"První dveře vlevo," hlesl automaticky, pak si ale všiml dalších dveří v rohu, mezi knihovnami, které předtím nějak vynechal. "Počkej, možná…" vstal a došel ke dveřím. Otevřel je a skutečně vedly do koupelny. Připojit k pokoji pro hosty vlastní koupelnu byl rozhodně dobrý nápad. "Jo. Tady."
Vrátil se zpátky ke křeslu a znovu do něj upadl. Se zavřenýma očima tam strávil celou dobu, co se Brian sprchoval. Když voda přestala téct, jako by se probral a šel prozkoumat možnost odtáhnutí postelí od sebe… Ne, skutečně to byla manželská postel. Ani malinkatou škvírku nenašel. A gauč u protější strany byl sotva na sednutí. Tohle by měli rychle vyřešit. Svou domněnku taky sdělil Brianovi, sotva vylezl z koupelny.
"Vyspím se na zemi," trhl ten flegmaticky jedním ramenem, jako by v tom neviděl žádný problém.
"Myslíš, že tě nechám spát na zemi?" střelil po něm Aiden vražedným pohledem.
"Proč ne?" podivil se.
"Protože by ses ráno už nehnul? A jsi tu kvůli mně! Takže na zemi budu spát já."
"Aby ses ráno už nehnul?" Brian se mu vysmál jeho vlastní zbraní.
"Fajn, tak co chceš dělat?"
"Ten gauč se nedá nějak roztáhnout?"
"Ne." To už Aiden taky prozkoumal.
"Hmmm, pak to vyřešíme," mávl Brian rukou a začal se přehrabovat ve svém zavazadle. Aiden zvedl oči v sloup a šel se taky osprchovat. Košili neměl nějak propocenou, přesto se jí zbavil a vytáhl si jednoduché černé triko s nějakými hnědo-modro-bílými nápisy. Sotva vyšel z koupelny, ťukal si Brian na hodinky, čímž signalizoval, že je čas jít.