Robert Pfeiler
Je mi čtyřicet tři, jsem vystudovaný technik pracující jako vývojový konstruktér, Nicméně mě technika nebaví, takže jsem se vrhl na druhou vejšku... aplikovanou ekologii. Pocházím ze Vsetína, ale už pět let žiju v Praze. Jsem v registrovanéma spokojeném vztahu, žiju v Karlíně. Píšu málo, jen když mám čas, klid a nějaká malá vnuknutí, nejčastěji v posteli, a to na jeden zátah. Svoji tvorbu nikam moc neposílám, zatím mi párkrát něco vyšlo v Hostu v rámci ,,Hostince,, a v Partonymě. Mám rád surrealismus, Meyrinka, artové filmy a divné věci. Sám se vlastně dost vymykám, v dobrém i tom horším. Nesnažím se zapadat ani v životě ani v rámci libovolných škatulek. Je mi jasné, že není snadné číst mé věci, asi to působí potemněle, jako shluk náhodných slov, jako výplod nemocné duše. Už nemám sny, téměř všechny se mi splnily. Prostě žiju.
foto. Robert Pfeiler
počítej se mnou, všechny ty proleženiny
vyzáblý ruce přilepený k podšálkům tvých úst
jak se snažíš nemyslet, nebýt, necítit
hltat vakuum roztaženou sliznicí
vykradené dny
projdi se po mých slabinách
z toho co zbylo když se zavřou okna
mám tu pro tebe své skleněné oči
opráším jarmulku na dolním stanovišti lanovky
propásnu další šanci
jeseteří smích
rozpočítejme se, já s vámi, ty sám
oni ti ukážou, zač je se mnou loket
vedle mne ještě dlouho elijahu sedět nebude
nemám co nabídnout, jen roky mých nehtů
propálený kaftan, zaseté býlí
co nikdy nevzejde
zašiju si střeva, až mi to dojde dokud pohnu rukou
a udržím labyrinty svých životů
jdu. vezu tě. natahuješ ke mně ruce. tedy chtěl bys je natáhnout, ovládat, spojit nervová vlákna, přivést k nim vzruchy, elektrika nefunguje, něco s mozkem, něco v mozku, něco chybí, bezpočet děr. jdu, vezu tě, vezu se s tebou, na tvé zbytnělé nemohoucnosti, bolí mně šíje, uhněte přece, nakládám!, pojí nás jen kousek madla, proud vody, malé nehody, vaše jízlivost pane magistře, kino dnes nepromítá, uvidíš přes sloup. vezu, uhněte přece, zapálím ten černobílý film, ten smrad nás přebije. pozor, krmím, ta šedá majonéza, kapeš mi, uhnu ti. prosím, chci hýbat ručičkami s knírkem pod nosem, nechci tu být, sedět na tom kanapi, proč máš hrníčky, na které si nesáhneš. jdu, vezu, štěrbiny, kočky, praha, dlažba, syčíš, mračí se ti zátylek, někdy i mluvíš, peloton otázek, většinou stejných. přijedu, čekám, v tenkém svetru na pustém sídlišti plném kaluží a zavřených oken, půl hodina, pak čaj, máta, nehoda, rentgen plic. jdu, vezu, netahám, si závislý na jemném pohybu mého prstu, nemáš šanci, oba ji nemáme.
den za mnou, dvanáctka, neschopen, odveden, vláčen metrem přes nuselák, ošklivý sklo, vzpomeneš na toho co musel, skočil, skončil, v plicích nastláno, hrudní koš prázdný, škoda, že nekouřím, byl bych jak ve filmu, post-filmu, místo hlavy kamera, deštník jako zbraň hromadného mučení, je neděle, je pátek. čekám na program, na tebe.
jdu, vezu tě. vezmu tě. ještě dnes.
...proč tu tak ležíš, bezmocně roztaženej na sedačce, celej ochablej, zpocenej, nemocnej. vstaň a choď! nebo víš co, jdi raději do prdele. něco v mý hlavě ještě dokáže vnímat chvějící se mikroskopický částice prachu poletující po pokoji, mám v sobě fakt citlivou kameru. sny se mi promítaj na zavřená víčka, jsou v nich tváře, jasné kontury, zprvu normální neznámí lidé se bůhví proč mění na zrůdy se znetvořenými obličeji, chci je zahnat, tak tahám střepy ze svých zrcadel a snažím se je trefit. ať už je to dvanáct hodin, dvanáct je dobrejch, je to jako můj trpící dvanácterník, jako překrývající se ručičky na hodinách v té jediné správné poloze.
čtu zprávy, koukám na kriminálky, lidi se maj tak rádi, až se samou láskou pozabíjej, už ničemu nevěřím, těch ničemnejch a lhostejnejch je víc. pokud se dožiju kolikátý reinkarnace, půjdu úzkou pěšinou nahoru, na haličskou tarnicu a odtud na borsučiny, kde je konec světa. nikdo a nic, žádná snaha ani závazky, propracovaná kořistnická propojenost. ta představa mne na chvíli zaměstnává, pak se ironicky ušklíbnu a pohlédnu z okna do dvora uprostřed neustále houkajícího velkoměsta, poslouchám vrtačky a ruštinu z patra nad námi.
je den druhý a já můžu vstát a opustit kutloch. venku zvoní šaliny, metro polyká a zvrací další dávku lidí, dávám si na tvář půl roku starou nanoroušku a sebe přepínám na spořič. vítej v normálu skopčeme, ty mauglí z východu. kolotoč se mění v centrifugu, jsem otupělý, aniž bych potřeboval pilulky. alespoň si dám do sluchátek klezmer, před očima mi tančí chasidé a smějí se mi.
z červené lampy odkapává falešná krev, v pokoji televize bez zvuku,
fotbal starých pánů, u postele se střídají komiksové postavy, zhmotnělí virtuální lidé,
telefon se neustále nabíjí, neběží tu čas, okno do dvora, kroky na chodbě, klepání na dveře,
v hlavě běží stále stejný film, dialogy si nepamatuješ, hlavně drž pevně ti říkám,
pořád do kola, všechny ručníky promočené, zkalený obsah ve vulkanátu, nebo ne?
hlavně drž a ty vydrž, všude kůže, na závěsech spóry, bukowski trapně visí na klice u dveří.
pryč už!, rudá za očima, fialové kleiny, bičíkovci se hemží, chci je zapálit,
ale prší, noci jsou bez víček, míhající se obličeje, znám to i horší, kolik je strange days,
jak velká je příbram? hlavně neuhýbej, přece se ti to musí líbit, jsem trojjediný karamazov,
jen ten povoz přijel prázdný.
prší, jsem po delší době sám doma, včera jsem usnul, dívám se na kaurismakiho filmy,
kde taky prší, je pomalo, lidé jsou sami doma, porovnávám ceny bytů a poslouchám bacha.
jsem unavený, chci září, ať přijde klidně v hnědé
táboritská
mezi recepcí a postelí je krátká chodba
tenké dveře, plzeň a spálená guma
televize vysílá neustále v jiném čase
v tom co je venku
čekám
přijde, mluví rychle, dělá rychle
neosobní
kapesník a zase pryč
jako svatí na orloji
na konci se ti vysměje
smrtka?
tak domů
uber
přidej
morální dno
kyprá střeva
roste vana
přiznej se
vždyť i ti táborité
by tě vlastně ukamenovali
doma anděl za oknem
pirkej avot
kalné oči
budu to číst
až vyvětráš
na ribozomu
co se stane, když se roztrhne kůže, odhalí tkáň
stojíš sám, nahý na jevišti s vypnutým mikrofonem
a voláš do davu
posypaný popelem
se schrödingerovou kočkou v podpaží
co se stane, když zhasne světlo na majáku
zvýší se puls, napne tepna
voda v kamenné vaně vyschne
obnaží se faldy utopeného hmyzu
propojí se neurony
v horizontální síť
lampa
popojde stranou
zbledne
kost-el
dlouhá rýha zaprášené zdi
stoleté dřevěné hlavy
hledí bez zájmu
neživot
prázdné kazatelny
černý obelisk
světlo na podlaze
pro nikoho
sedím na lavici
v ruce omšelou liturgii
při každém pohybu
to zapraská
jsem tu sám
se starými čísly
katolických novin
tiše se modlím
bez-časí
pražská ulička hanby, i té mojí, kéž bych alespoň někdy došel až dolů, k vinicím
ke dnu botiče, většinou tam stejně moc vody neteče, prázdný tunel, zakalené zbytky světel
ale není tam serafín, ten s dokonalou symetrií těla i obličeje, vášnivý i znuděný, má rád šustot papírků
chci tudy projít s hlavou sklopenou, stydět se i zapomenout na ty zatažené závěsy, špinavé vany
je to past se sevřeným anusem, pohádkami o blahovičníku, ruce medúzy, brnění ploštěnek
odstrčím bezrukého orfea strážícího rozbité dveře a utíkám ven se nadechnout čerstvých zplodin
ne moc
pozoruji ptáky, straky a holuby, neustále přelétávají z místa na místo, zatímco já ležím na posteli
s akčním rádiusem na minimu, z televize na mně hledí šeptající lidé
aby mne nevzbudili
venku je nečas, dnešní den není v kalendáři, za oknem se střídá světlo a tma
stalo se mi ticho
musím vyjít ven a zahodit klíče
hollymood
kam se podějí, ti se sešitými ústy
celý den na zahradě
pracují
v noci nespí
modlí se
v prázdných knihách
s římskými číslicemi
co poslouchají
ti, jejichž uši jsou zalité voskem
celý den pracují
v noci nespí
myslí na nás
naslouchají šumění
mizí
obecná biologie
že v těle je tma
na to už přišli jiní
kolik je tam ale ticha?
kdo uslyší šeptavé hlasy
při katalýze
enzymů
nekonečné jak očistec
co bude
až to on zarazí
a řekne
dost už!
slyšíš?
orbitální stanice
když mluvím sám se sebou
praskají neurony
nevydrží to napětí
když se rozhoduji
co dělají ty přeživší
v noci choulíc se k sobě
vždy jen ty sousední
mluví spolu?
chci je slyšet
co si myslí
o mně
joyce
je v pekle věčný oheň
co nic nestráví
nemyslitelné muka
co vydržíš po staletí
přemýšlím
co znamená nekonečno
je to tisíce kilometrů tlustá zeď
nebo prázdné prostory
mezi atomy
a jaký to všechno vydává zvuk
prý spolu mluví
ti odsouzení
kletby
se ztuhlými jazyky
man-in-garden
chtěl bych mít zahradu, alespoň tu zimní
zatím ji jen potkávám
cestou do práce
v přízemním bytě neznámých sousedů
chtěl bych kolem sebe čtyři pevné zdi
velká okna a těžké závěsy
mít kořen
pevně v zemi
a ty bys o něj pečoval
ze zaprášené knihovny
vyndal bych kresby Hieronyma Bosche
propadl se do křesla
a zavřel oči
chtěl bych mít zahradu, alespoň tu zimní
zatímco na mne cosi jako bůh
vykukuje zpod každé kachličky
a znechuceně kroutí
falešným knírkem
d.u.
spím ve své vlastní hlavě
neurony jako komety
prořídlá šedivá hmota
je to hladké a slané
nepromluvím
vlasy pracují na koutech
dobře se cítím
jen v úzkých uličkách
spím ve své vlastní slávě
kterou nikdo nezná
jen ve vrátnicích
se občas usmějí
jsem tak rozleptaný
až nedýchám
když začne
vzlínat
nechtěná kapilára
pěstmi buší
spím ve vlastní hlavě
s okny
rozostřenými
mám to na jazyku
dendrovka
procházíme pěšinami, které nikdy nezarostou, neznají vegetační období
dub uprostřed přísně pokoseného trávníku má větve až k zemi, je za léto rád, listy poskytují soukromí
v jeho tlusté borce už nepokračuje dělení, buňky odumírají, jejich stěna tloustne, dub je sám a uvězněn, neschopen pohybu, možná nám závidí tu absenci kořene, jeho cévními svazky putují minerály, dýchá a štěrbinami pokukuje jako nervózní herec za oponou, možná se udivuje
je v korku obsažena duše a pokud ano, jakou má DNA?
o kus dál jsou na rozpálených dlaždicích výstaviště rozmístěny stánky
čaj z kontryhelu
pečivo plněné biomasou
stromy vyobrazené na tričkách
tramvaje vyplivují další zástupy lidí
tajně dýchajících
bez výtrusnic s citlivou epidermis
oči těkající po odstínech bílé barvy
máme zelenou, ale nemáme přednost
nejkrásnější toho dne je kakost smrdutý
za vozovnou si hrají děti
ostrovy plné psů
bílé rukavice sbírající odpadky
jsou natáčeny, aby se uchovala vzpomínka
stejná, jako u procházející se nevěsty
schvácené vedrem
na konci si dám borůvku
je rudá, jako dávno zaschlá krev milady horákové
rudý červen(ý)
z červené lampy odkapává falešná krev, v pokoji televize bez zvuku, fotbal starých
pánů, u postele se střídají komiksové postavy, zhmotnělí virtuální lidé, telefon se
neustále nabíjí, neběží tu čas, okno do dvora, kroky na chodbě, klepání na dveře, v
hlavě běží stále stejný film, dialogy si nepamatuješ, hlavně drž pevně ti říkám,
pořád do kola, všechny ručníky promočené, zkalený obsah ve vulkanátu, nebo ne?
hlavně drž a ty vydrž, všude kůže, na závěsech spóry, bukowski trapně visí na klice
u dveří.
pryč už!, rudá za očima, fialové kleiny, bičíkovci se hemží, chci je zapálit, ale prší,
noci jsou bez víček, míhající se obličeje, znám to i horší, kolik je strange days, jak
velká je příbram? hlavně neuhýbej, přece se ti to musí líbit, jsem trojjediný
karamazov, jen ten povoz přijel prázdný.
prší, jsem po delší době sám doma, včera jsem usnul, dívám se na kaurismakiho
filmy, kde taky prší, je pomalo, lidé jsou sami doma, porovnávám ceny bytů a
poslouchám bacha.
jsem unavený, chci září, ať přijde klidně v hnědé
III .
Na stole hrnek
S nedopitým čajem
Vůně heřmánku
Pečlivě složené brýle
Ve skleněném pouzdře
Plnem mysi
Jmenovka na schránce
Zakrytá
Kusem hedvábného šátku
Vruty v tenkém plechu
Špatně drží
Naposledy sedím
Ve svým starým ušáku
Taky je celej
Potrhanej a flekatej
Vyčistím si zuby
Lehnu si
A čekám
Až za sebou
Potichu zavřu dveře
IV .
jsi zrcadlo
ve kterém vidím
své chyby
velké oči
tříštění skla
když ublížím
potemní
vylije se řeka
zamlží se okraje
pak přijdou
nekonečné cigarety
na balkoně
ve dvoře
mezi pobíhajícími psi
těm je to jedno
uklidíš byt
a nakonec čekáš
ruce v klíně
v novém svetru
sluší ti to
V.
chtěl bych proplouvat mezi okny a pozorovat co se děje za záclonami
povídat si s prázdnými květináči o mandale
potkat konečně karkulína a zeptat se jej na vše
budeme někdy dospělí?
zatím co tu sedím s hlavou těžkou a těkajícími myšlenkami, věčně nespokojen
mikulovský rabi se směje ponořen do mikve
zapomenuté mezi paneláky, neviditelný ostatním
je plná plesnivé vody, nevadí mu to, je dávno mrtvý
on na spasitele teprve čeká
tak raději bouchám hlavou o zeď svých nářků
těch co teprve přijdou
v tom bytě kde vládnou kytky
v tichém domě
by to chtělo alespoň rybičky
abych měl co pozorovat
zatímco jsi v práci
VI.
Apolinářská ulice
to je tam
kde se narodíš
abys to mohl vydýchat
ploužíš se kolem zdi
se starými symboly
u zavřenýho kostela
chtěl bys tam bydlet?
VIII.
rozhovor cizinců
hlavy proměněný
plný falešných zubů
a dračích očí
tohle jsem
přece už zažil
před dvaceti lety
plný omluvenek
VII.
dny jako je tento
by měly být
součástí nějaký smyčky
i za cenu nesmrtelnosti
je to den
kdy Roden zkoumá
vlastní hovno
v zapomenutém filmu
a je v tom dni
i plná vana
která po nás zůstane
opuštěna