bez-časí

pražská ulička hanby, i té mojí, kéž bych alespoň někdy došel až dolů, k vinicím
ke dnu botiče, většinou tam stejně moc vody neteče, prázdný tunel, zakalené zbytky světel
ale není tam serafín, ten s dokonalou symetrií těla i obličeje, vášnivý i znuděný, má rád šustot papírků
chci tudy projít s hlavou sklopenou, stydět se i zapomenout na ty zatažené závěsy, špinavé vany
je to past se sevřeným anusem, pohádkami o blahovičníku, ruce medúzy, brnění ploštěnek
odstrčím bezrukého orfea strážícího rozbité dveře a utíkám ven se nadechnout čerstvých zplodin

ne moc

pozoruji ptáky, straky a holuby, neustále přelétávají z místa na místo, zatímco já ležím na posteli
s akčním rádiusem na minimu, z televize na mně hledí šeptající lidé
aby mne nevzbudili

venku je nečas, dnešní den není v kalendáři, za oknem se střídá světlo a tma
stalo se mi ticho
musím vyjít ven a zahodit klíče

dendrovka

procházíme pěšinami, které nikdy nezarostou, neznají vegetační období
dub uprostřed přísně pokoseného trávníku má větve až k zemi, je za léto rád, listy poskytují soukromí
v jeho tlusté borce už nepokračuje dělení, buňky odumírají, jejich stěna tloustne, dub je sám a uvězněn, neschopen pohybu, možná nám závidí tu absenci kořene, jeho cévními svazky putují minerály, dýchá a štěrbinami pokukuje jako nervózní herec za oponou, možná se udivuje
je v korku obsažena duše a pokud ano, jakou má DNA?

o kus dál jsou na rozpálených dlaždicích výstaviště rozmístěny stánky
čaj z kontryhelu
pečivo plněné biomasou
stromy vyobrazené na tričkách
tramvaje vyplivují další zástupy lidí
tajně dýchajících
bez výtrusnic s citlivou epidermis
oči těkající po odstínech bílé barvy
máme zelenou, ale nemáme přednost

nejkrásnější toho dne je kakost smrdutý
za vozovnou si hrají děti
ostrovy plné psů
bílé rukavice sbírající odpadky
jsou natáčeny, aby se uchovala vzpomínka
stejná, jako u procházející se nevěsty
schvácené vedrem

na konci si dám borůvku
je rudá, jako dávno zaschlá krev milady horákové

rudý červen(ý) 

z červené lampy odkapává falešná krev, v pokoji televize bez zvuku, fotbal starých
pánů, u postele se střídají komiksové postavy, zhmotnělí virtuální lidé, telefon se
neustále nabíjí, neběží tu čas, okno do dvora, kroky na chodbě, klepání na dveře, v
hlavě běží stále stejný film, dialogy si nepamatuješ, hlavně drž pevně ti říkám,
pořád do kola, všechny ručníky promočené, zkalený obsah ve vulkanátu, nebo ne?
hlavně drž a ty vydrž, všude kůže, na závěsech spóry, bukowski trapně visí na klice
u dveří. 

 pryč už!, rudá za očima, fialové kleiny, bičíkovci se hemží, chci je zapálit, ale prší,
noci jsou bez víček, míhající se obličeje, znám to i horší, kolik je strange days, jak
velká je příbram? hlavně neuhýbej, přece se ti to musí líbit, jsem trojjediný
karamazov, jen ten povoz přijel prázdný. 

prší, jsem po delší době sám doma, včera jsem usnul, dívám se na kaurismakiho
filmy, kde taky prší, je pomalo, lidé jsou sami doma, porovnávám ceny bytů a
poslouchám bacha. 

 jsem unavený, chci září, ať přijde klidně v hnědé 

V. 

chtěl bych proplouvat mezi okny a pozorovat co se děje za záclonami
povídat si s prázdnými květináči o mandale
potkat konečně karkulína a zeptat se jej na vše
budeme někdy dospělí? 

 zatím co tu sedím s hlavou těžkou a těkajícími myšlenkami, věčně nespokojen mikulovský rabi se směje ponořen do mikve
zapomenuté mezi paneláky, neviditelný ostatním
je plná plesnivé vody, nevadí mu to, je dávno mrtvý
on na spasitele teprve čeká 

 tak raději bouchám hlavou o zeď svých nářků
těch co teprve přijdou
v tom bytě kde vládnou kytky
v tichém domě
by to chtělo alespoň rybičky
abych měl co pozorovat
zatímco jsi v práci 

VIII. 

rozhovor cizinců
hlavy proměněný
plný falešných zubů
a dračích očí 

tohle jsem
přece už zažil
před dvaceti lety
plný omluvenek