Robert Pfeiler

Je mi čtyřicet dva, jsem vystudovaný technik pracující jako vývojový konstruktér, Nicméně mě technika nebaví, takže jsem se vrhl na druhou vejšku... aplikovanou ekologii. Pocházím ze Vsetína, ale už pět let žiju v Praze. Jsem v registrovaném
a spokojeném vztahu, žiju v Karlíně. 
Píšu málo, jen když mám čas, klid a nějaká malá vnuknutí, nejčastěji v posteli, a to na jeden zátah. Svoji tvorbu nikam moc neposílám, zatím mi párkrát něco vyšlo v Hostu v rámci ,,Hostince,, a v Partonymě. Mám rád surrealismus, Meyrinka, artové filmy a divné věci. Sám se vlastně dost vymykám, v dobrém i tom horším. Nesnažím se zapadat ani v životě ani v rámci libovolných škatulek. Je mi jasné, že není snadné číst mé věci, asi to působí potemněle, jako shluk náhodných slov, jako výplod nemocné duše. Už nemám sny, téměř všechny se mi splnily. Prostě žiju. 

...proč tu tak ležíš, bezmocně roztaženej na sedačce, celej ochablej, zpocenej, nemocnej. vstaň a choď! nebo víš co, jdi raději do prdele. něco v mý hlavě ještě dokáže vnímat chvějící se mikroskopický částice prachu poletující po pokoji, mám v sobě fakt citlivou kameru. sny se mi promítaj na zavřená víčka, jsou v nich tváře, jasné kontury, zprvu normální neznámí lidé se bůhví proč mění na zrůdy se znetvořenými obličeji, chci je zahnat, tak tahám střepy ze svých zrcadel a snažím se je trefit. ať už je to dvanáct hodin, dvanáct je dobrejch, je to jako můj trpící dvanácterník, jako překrývající se ručičky na hodinách v té jediné správné poloze.

čtu zprávy, koukám na kriminálky, lidi se maj tak rádi, až se samou láskou pozabíjej, už ničemu nevěřím, těch ničemnejch a lhostejnejch je víc. pokud se dožiju kolikátý reinkarnace, půjdu úzkou pěšinou nahoru, na haličskou tarnicu a odtud na borsučiny, kde je konec světa. nikdo a nic, žádná snaha ani závazky, propracovaná kořistnická propojenost. ta představa mne na chvíli zaměstnává, pak se ironicky ušklíbnu a pohlédnu z okna do dvora uprostřed neustále houkajícího velkoměsta, poslouchám vrtačky a ruštinu z patra nad námi. 

je den druhý a já můžu vstát a opustit kutloch. venku zvoní šaliny, metro polyká a zvrací další dávku lidí, dávám si na tvář půl roku starou nanoroušku a sebe přepínám na spořič. vítej v normálu skopčeme, ty mauglí z východu. kolotoč se mění v centrifugu, jsem otupělý, aniž bych potřeboval pilulky. alespoň si dám do sluchátek klezmer, před očima mi tančí chasidé a smějí se mi. 

z červené lampy odkapává falešná krev, v pokoji televize bez zvuku,
fotbal starých pánů, u postele se střídají komiksové postavy, zhmotnělí virtuální lidé,
telefon se neustále nabíjí, neběží tu čas, okno do dvora, kroky na chodbě, klepání na dveře,
v hlavě běží stále stejný film, dialogy si nepamatuješ, hlavně drž pevně ti říkám,
pořád do kola, všechny ručníky promočené, zkalený obsah ve vulkanátu, nebo ne?
hlavně drž a ty vydrž, všude kůže, na závěsech spóry, bukowski trapně visí na klice u dveří.


pryč už!, rudá za očima, fialové kleiny, bičíkovci se hemží, chci je zapálit,
ale prší, noci jsou bez víček, míhající se obličeje, znám to i horší, kolik je strange days,
jak velká je příbram? hlavně neuhýbej, přece se ti to musí líbit, jsem trojjediný karamazov,
jen ten povoz přijel prázdný.

prší, jsem po delší době sám doma, včera jsem usnul, dívám se na kaurismakiho filmy,
kde taky prší, je pomalo, lidé jsou sami doma, porovnávám ceny bytů a poslouchám bacha.

jsem unavený, chci září, ať přijde klidně v hnědé 

táboritská

mezi recepcí a postelí je krátká chodba
tenké dveře, plzeň a spálená guma
televize vysílá neustále v jiném čase
v tom co je venku
čekám
přijde, mluví rychle, dělá rychle
neosobní
kapesník a zase pryč
jako svatí na orloji
na konci se ti vysměje
smrtka?
tak domů
uber
přidej
morální dno
kyprá střeva
roste vana
přiznej se
vždyť i ti táborité
by tě vlastně ukamenovali
doma anděl za oknem
pirkej avot
kalné oči
budu to číst
až vyvětráš 

na ribozomu

co se stane, když se roztrhne kůže, odhalí tkáň

stojíš sám, nahý na jevišti s vypnutým mikrofonem

a voláš do davu

posypaný popelem

se schrödingerovou kočkou v podpaží


co se stane, když zhasne světlo na majáku

zvýší se puls, napne tepna

voda v kamenné vaně vyschne

obnaží se faldy utopeného hmyzu


propojí se neurony

v horizontální síť

lampa

popojde stranou

zbledne

kost-el

dlouhá rýha zaprášené zdi

stoleté dřevěné hlavy

hledí bez zájmu

neživot


prázdné kazatelny

černý obelisk

světlo na podlaze

pro nikoho


sedím na lavici

v ruce omšelou liturgii

při každém pohybu

to zapraská


jsem tu sám

se starými čísly

katolických novin

tiše se modlím


bez-časí

pražská ulička hanby, i té mojí, kéž bych alespoň někdy došel až dolů, k vinicím
ke dnu botiče, většinou tam stejně moc vody neteče, prázdný tunel, zakalené zbytky světel
ale není tam serafín, ten s dokonalou symetrií těla i obličeje, vášnivý i znuděný, má rád šustot papírků
chci tudy projít s hlavou sklopenou, stydět se i zapomenout na ty zatažené závěsy, špinavé vany
je to past se sevřeným anusem, pohádkami o blahovičníku, ruce medúzy, brnění ploštěnek
odstrčím bezrukého orfea strážícího rozbité dveře a utíkám ven se nadechnout čerstvých zplodin


ne moc

pozoruji ptáky, straky a holuby, neustále přelétávají z místa na místo, zatímco já ležím na posteli
s akčním rádiusem na minimu, z televize na mně hledí šeptající lidé
aby mne nevzbudili

venku je nečas, dnešní den není v kalendáři, za oknem se střídá světlo a tma
stalo se mi ticho
musím vyjít ven a zahodit klíče


hollymood

kam se podějí, ti se sešitými ústy

celý den na zahradě

pracují

v noci nespí

modlí se

v prázdných knihách

s římskými číslicemi


co poslouchají

ti, jejichž uši jsou zalité voskem

celý den pracují

v noci nespí

myslí na nás

naslouchají šumění

mizí

obecná biologie

že v těle je tma

na to už přišli jiní

kolik je tam ale ticha?


kdo uslyší šeptavé hlasy

při katalýze

enzymů

nekonečné jak očistec


co bude

až to on zarazí

a řekne

dost už!


slyšíš?


orbitální stanice

když mluvím sám se sebou

praskají neurony

nevydrží to napětí

když se rozhoduji


co dělají ty přeživší

v noci choulíc se k sobě

vždy jen ty sousední

mluví spolu?


chci je slyšet

co si myslí

o mně

joyce

je v pekle věčný oheň

co nic nestráví

nemyslitelné muka

co vydržíš po staletí

přemýšlím

co znamená nekonečno

je to tisíce kilometrů tlustá zeď

nebo prázdné prostory

mezi atomy

a jaký to všechno vydává zvuk

prý spolu mluví

ti odsouzení

kletby

se ztuhlými jazyky


man-in-garden

chtěl bych mít zahradu, alespoň tu zimní
zatím ji jen potkávám
cestou do práce
v přízemním bytě neznámých sousedů


chtěl bych kolem sebe čtyři pevné zdi
velká okna a těžké závěsy
mít kořen
pevně v zemi
a ty bys o něj pečoval


ze zaprášené knihovny
vyndal bych kresby Hieronyma Bosche
propadl se do křesla
a zavřel oči


chtěl bych mít zahradu, alespoň tu zimní
zatímco na mne cosi jako bůh
vykukuje zpod každé kachličky
a znechuceně kroutí
falešným knírkem

d.u.

spím ve své vlastní hlavě
neurony jako komety
prořídlá šedivá hmota
je to hladké a slané


nepromluvím
vlasy pracují na koutech
dobře se cítím
jen v úzkých uličkách


spím ve své vlastní slávě
kterou nikdo nezná
jen ve vrátnicích
se občas usmějí


jsem tak rozleptaný
až nedýchám
když začne
vzlínat
nechtěná kapilára
pěstmi buší


spím ve vlastní hlavě
s okny
rozostřenými
mám to na jazyku


dendrovka

procházíme pěšinami, které nikdy nezarostou, neznají vegetační období
dub uprostřed přísně pokoseného trávníku má větve až k zemi, je za léto rád, listy poskytují soukromí
v jeho tlusté borce už nepokračuje dělení, buňky odumírají, jejich stěna tloustne, dub je sám a uvězněn, neschopen pohybu, možná nám závidí tu absenci kořene, jeho cévními svazky putují minerály, dýchá a štěrbinami pokukuje jako nervózní herec za oponou, možná se udivuje
je v korku obsažena duše a pokud ano, jakou má DNA?


o kus dál jsou na rozpálených dlaždicích výstaviště rozmístěny stánky
čaj z kontryhelu
pečivo plněné biomasou
stromy vyobrazené na tričkách
tramvaje vyplivují další zástupy lidí
tajně dýchajících
bez výtrusnic s citlivou epidermis
oči těkající po odstínech bílé barvy
máme zelenou, ale nemáme přednost


nejkrásnější toho dne je kakost smrdutý
za vozovnou si hrají děti
ostrovy plné psů
bílé rukavice sbírající odpadky
jsou natáčeny, aby se uchovala vzpomínka
stejná, jako u procházející se nevěsty
schvácené vedrem


na konci si dám borůvku
je rudá, jako dávno zaschlá krev milady horákové


rudý červen(ý) 

z červené lampy odkapává falešná krev, v pokoji televize bez zvuku, fotbal starých
pánů, u postele se střídají komiksové postavy, zhmotnělí virtuální lidé, telefon se
neustále nabíjí, neběží tu čas, okno do dvora, kroky na chodbě, klepání na dveře, v
hlavě běží stále stejný film, dialogy si nepamatuješ, hlavně drž pevně ti říkám,
pořád do kola, všechny ručníky promočené, zkalený obsah ve vulkanátu, nebo ne?
hlavně drž a ty vydrž, všude kůže, na závěsech spóry, bukowski trapně visí na klice
u dveří. 

 pryč už!, rudá za očima, fialové kleiny, bičíkovci se hemží, chci je zapálit, ale prší,
noci jsou bez víček, míhající se obličeje, znám to i horší, kolik je strange days, jak
velká je příbram? hlavně neuhýbej, přece se ti to musí líbit, jsem trojjediný
karamazov, jen ten povoz přijel prázdný. 

prší, jsem po delší době sám doma, včera jsem usnul, dívám se na kaurismakiho
filmy, kde taky prší, je pomalo, lidé jsou sami doma, porovnávám ceny bytů a
poslouchám bacha. 

 jsem unavený, chci září, ať přijde klidně v hnědé 


III .

Na stole hrnek
S nedopitým čajem
ně heřmánku
Pečlivě složené brýle
Ve skleněném pouzdře
Plnem mysi 

Jmenovka na schránce
Zakrytá
Kusem hedvábného šátku
Vruty v tenkém plechu
Špatně drží 


Naposledy sedím
Ve svým starým ušáku
Taky je celej
Potrhanej a flekatej
 Vyčistím si zuby
Lehnu si
A čekám
Až za sebou
Potichu zavřu dveře 

IV .

jsi zrcadlo
ve kterém vidím
své chyby
velké oči
tříštění skla  

když ublížím
potemní
vylije se řeka
zamlží se okraje 


pak přijdou
nekonečné cigarety
na balkoně
ve dvoře
mezi pobíhajícími psi
těm je to jedno 

 uklidíš byt
a nakonec čekáš
ruce v klíně
v novém svetru
sluší ti to


V. 

chtěl bych proplouvat mezi okny a pozorovat co se děje za záclonami
povídat si s prázdnými květináči o mandale
potkat konečně karkulína a zeptat se jej na vše
budeme někdy dospělí? 

 zatím co tu sedím s hlavou těžkou a těkajícími myšlenkami, věčně nespokojen mikulovský rabi se směje ponořen do mikve
zapomenuté mezi paneláky, neviditelný ostatním
je plná plesnivé vody, nevadí mu to, je dávno mrtvý
on na spasitele teprve čeká 

 tak raději bouchám hlavou o zeď svých nářků
těch co teprve přijdou
v tom bytě kde vládnou kytky
v tichém domě
by to chtělo alespoň rybičky
abych měl co pozorovat
zatímco jsi v práci 


VI. 

Apolinářská ulice
to je tam
kde se narodíš
abys to mohl vydýchat 

 ploužíš se kolem zdi
se starými symboly
u zavřenýho kostela
chtěl bys tam bydlet?

VII. 

dny jako je tento
by měly být
součástí nějaký smyčky
i za cenu nesmrtelnosti 

 je to den
kdy Roden zkoumá
vlastní hovno
v zapomenutém filmu

 
 a je v tom dni
i plná vana
která po nás zůstane
opuštěna 


VIII. 

rozhovor cizinců
hlavy proměněný
plný falešných zubů
a dračích očí 

tohle jsem
přece už zažil
před dvaceti lety
plný omluvenek