Peter Belanský (Jiří Janíček)

Narodil jsem se 28. října 1954 ve Valticích na Moravě, vyrostl v Březí u Mikulova a dospěl v Brně. Psát jsem začal už jako školák. První verše mi publikoval Honza Dobiáš v Táborovém ohni Mladého světa v roce 1974, několikrát jsem byl hostem živých Táborových ohňů v Malostranské besedě a na Petynce. V rubrice ČRo Brno Zadáno pro mladé mě četli pan Dufek a pan Lakomý. Psal jsem do trampských samizdatů Dým, Kurýr a Uhlík. Publikoval jsem v Čs. Vojáku. Kupodivu poesii a nechtěli politiku. A 2x mě četli ve VIOLE. Samostatné básně mi po roce 1989 vycházely v Lambdě a v SOHO Revue. První a jediná sbírka vyšla v dubnu 1994 pod názvem Hledej lásku. Výbory povídek Našli jsem se v mlze, Bestiárium a prózu Tři mušketýři a Zlatý tygr vydalo stejné nakladatelství jako poesii, Dagra Communication. V roce 1995 jsem byl pozván Nadací CESTA do rockového klubu v Táboře, četl jsem texty ze sbírky. V létě téhož roku stejnou nadací Hilary Binder a Chrise Rankina z USA pozván do Tábora na Festival ORIENT TO OCCIDENT, kde jsem četl poezii a s dívčí rockovou kapelou Fastilio z Bologne jsem zazpíval pár svých písní. Zabodovalo i několik mých písňových textů, jeden vyhrál krajskou Portu v Brně. Stran vzdělání jen to, že střední školu jsem ještě dostudoval. A po roce 1989 ještě jednu. Jo a ještě mám zvláštní poděkování velvyslance SRN v ČR za knížku o osudech jedné rodiny sudetoněmeckých vyhnanců. 

JSOU JAKO MY, ROMOVÉ


Jsou jako my, Romové. A v něčem, na štěstí, jsou jiní. Rodina pro ně nekončí babičkou a dědečkem, stejně, jako pro nás na jižní Moravě. Na webu ROMOVÉ.CZ se dozvíte, že ani Romové nejsou jedni, že jich je víc. Tím pádem i více romských jazyků, kultur a subkultur, rozdílných sociálních a společenských statusů, no, že to prostě není tak jednoduché, jak si my gadžové myslíme. I proto hledají zatím víc dohodu mezi sebou, než mezi nimi a námi. Ale neřekl bych, že my jsme v tom ohledu lepší, za 30 let jsme se mezi sebou nedokázali dohodnout, jestli svobodu, nebo zase jeden velký lágr. Rudohnědý, s vepřovou hlavou ve státním znaku.

Na tom webu je napsáno, že romské jazyky mají dokonce výraz pro děti bratranců a sestřenic, označující příbuznost. Divte se, nebo né, mamka mě učila TOTÉŽ! Bílá katolička a z Brna! Takže vím, že mými příbuznými jsou i děti mých bratranců a sestřenic. Jejich dcerenka je moje VLASTNICE, jejich synek VLASTNÍK. A jsme rodina. Výraz pro příbuzné. My jsme RODINA. Né PŘÍBUZNÍ. Příbuzní jsme akorát s opicama. Ale s lidma jedné krve jsme RODINA. To je moja babička, teta, bratranec, vlastník... My všichni jsme RODINA. Mám tedy z hlediska chápání široké rodiny jako společenství mnohageneračního a multifunkčního, mnohem blíž k Romům, než k bledým tvářím. Moja sestra si vzala muža a on ju. Proto do mé rodiny přistoulili švagrovi rodiče, sourozenci a jejich manželé a děti. Prostě větší část Romů z Nových Zámků na Slovensku. Protože můj švagr je Rom. Kdosi mi řekl- to není rodina po krvi, on je přišlý. No a co, moja sestra je pro nich přece také přišlá a oni ju mají rádi. Moc rádi. A mě. A jak to poměříte, je to míň rádi, nebo víc? Prostě rádi. Do široké rodiny romské i mojí, moravské, přistupuje aj kmocháček a kmotřenka. Tedy ten, kdo mě při křtu držel na rukách. Může být "přišlý", nebo z rodiny, mne třeba držel na rukách maminčin bratr, strýc Polda. Po něm, nebo po ní, dostáváte svoje druhé jméno a je také zapsáno. V křestním listě. Pokud chcete druhé jméno v rodném listě a v OP, musíte na matriku donést doklad o křtu a zaplatit správní poplatek. Maminka to měla praktičtější, měla rodný a křestní list v jednom a tam i kmotru a porodní bábu, certifikovanou. A to se narodila do Rakousko-Uherska.

Proto jsem byl pokřtěn Jiří Leopold a taky mi větší část brněnské rodiny z mamčiné strany často neříkala Jiřiku nebo Juro, ale Poldíku. Mařenka chrlická, třeba. Kmocháček, nebo kmotra mají důležité postavení v rodině a v životě svého křtěnce. Já do dneška svoju rodinu chápu přesně takto. Synek mé sestřenice , můj vlastník, jak popsáno výše, si vezme krásnou děvčicu vedle z Dobrého Pola a budou mít děti. I v těch dětech je moja krev, naša. Maminka ale říkala, že vlastníci a vlastnice, to už je -cituji- rozcházející rodina. Ta definice zřejmě vyjadřuje rozvolnění pokrevních pout. Což ale neznamená, že děti svých vlastníků mohu ignorovat. Rozhodně ne, ani by mě to nenapadlo. A stejně vzácná je mi praneteř, dcerenka mojé neteře. Mimochodem, velice šikovná děvčica. A pěkná. A prasynovec. A šup zpátky k Romům, po malém exkursu do mé rodiny. Mají mnohá obdarování, která nám zůstávají upřena. Romové. Já tomu říkám "zahleděnost k obzoru". A lump a zloděj je lump a zloděj, bez ohledu na barvu kůže.

Četl jsem tady -Voni jsou dokonce schopní prostituovat svoje děti! CIKÁNI!
A my nee? Málo případů v médiích? Jeden dávný případ dokonce před mnoha lety na jihomoravské vesnici. A že tou vesnicí, střediskovou, pořádně zacloumal. Asi jako sedmička Richter. Taťka umřel, mamka doma tři lepé děvčice a nápad. Zkrátka, když byl v okně červený kvítek, bylo plno, když bílý, mohli jste vejít a užít si. S vojáky, co u nás sloužili na státní hranici, se dveře netrhly. A tetku nepráskl někdo proto, že by chtěl chránit ta ubohá poupátka, ale že jí záviděl ty prachy. A také proto, že jej na děvčice nepustila. Holky si zvykly, peníze se jim líbily a tak držely basu. A pysk. No a všecko bledé tváře a katolíci. Otevřte si gay porno a našich šikovných "herců" a "umělců" bílých, milion. Od 18 do x let. Teda píše se to tam. Že od 18.Ale nevím. Romy najdete tři, čtyři. Poměr 3(4): 125 000. A kdybych vzal v úvahu ještě černoši, Indy a Raválpindy, tak ještě víc. A ti junáci , bílí jak alabastr, jsou i vedle, na hetero webech. Nezahálet, prodat každý centimetr co nejlíp. Tam i tady. Dokud chudák télo ten salám mezi nohama vůbec zvedne. Čas běží a brzy může být z TOP modela laciná nádražní šlapka. Na záda se mu tlačí noví, mladší, natěšení.... Ale bacha, nejsme všichni z obliga. Kdo na ty weby lítá, sotva otevře oči a sedí na nich hodiny, ten tenhle nečistý byznys podporuje.

Podívejte se na Wikinu, kolik našich miláčků, bílých školáků sexuje před skončením ZŠ. Tací Rychlošípové a - bum ho! I já jsem, pravda, začal hodně brzo. Ale rozhodně nás nebylo nijak moc. Nebyli jsme jako dálkový pochod s lízátkem a diplomem v cíli. Už proto ne, že jsme byli gayové. A gayové na začátku cesty. Žijící a hledající v ghetu své jinakosti. A v realitě naprosté intolerance. Dnes mamka, když se to dozví, nedá dcerunce po hubě, ale běží s ní ke gynekologovi, aby jí napsal antikoncepci. I když třeba sama neví, proti jaké koncepci ta antikoncepce je.
Romové mají krásné děti. V širší rodině si pomáhají a chrání jeden druhého. I před námi. Já si tu krásnou barvu musím zaplatit v solárku, nebo vyležet na slunku. Oni nee. Dostávají ji od laskavého Pánaboha. A mezi námi - úžasní milenci. A modely třeba pro fotoaparátování. Tvrdá práce z nich dělá nádherné bronzové sochy. Jsou jako Mirónovi antičtí atleti. V posteli žádné poruchy ničeho, žádné filosofování, psychologické analýzy, žádné komplikace. A žádné žebrání. Berou si a dávají, jako dýchají. Stejně samozřejmě vám dají ráno najíst, třeba jen tatranku a kafe a řeknou vám, jestli to nebolelo, zastav se zítra v pět. Jakoby věděli, že na to čekám! A já se zastavím, jasně. A rád. I když to bolelo. Protože jsou to fakt chlapi. Ať už to bylo u nich doma, na louce, nebo někde v cizím domě ve výtahu, krásně voněli a nikdy nebyli špinaví. Ani uvnitř, v srdci. Voněli sebou, nepotřebovali žádné hugobosse. A nikdy s gumou a koktáním, že nechtějí AIDS a hepku cé. Vždycky mi nechali v mase svoji krásnou bílou stopu. Občas mi některý řekl- potřebuju něco od kámoše, Roma, on je výš, než já. Nebude ti vadit, když si tě půjčí? Nevadilo. Jednak byl ten druhý skoro tak hezký, jako ten můj a pak - dělal jsem to pro něj. A vážně ti to nevadí, že mě pak budeš mít, po něm? Ty moje sladká bílá kurvičko, vadí. Ale musím. Kdyby to šlo jinak, neřekl bych ti. Když to pro mě uděláš, budu s tebou celý víkend. A byl!

Někdy je docela poučné se poučit. Třeba i na pornowebu. Ne kvůli tomu, co je tam k vidění, to je furt dokola, do ní a ven a jupí. a Yeah! a Fuck me a hrají to, mizerové, za prachy! Můj sen? Tohle dabovat do češtiny. Ne, to byl prosím fór. Nikdy jsem v tom nechtěl hekat, ani hrát. I když fotky, ty leckde byly. Nenahé, protože TAM vždycky dlaň, moje, černočerný stín, nebo kytka... Aby to byl kumšt a ne prasárna. Ty fotky.... třeba v časopise Československý voják. Jsou tam ale, v tom péčku všeho druhu, informace tak nějak pod povrchem. A dokonce o nás samých. I o mně. Abych se nekasal, že jsem Juraj Stopercentný. Abych v tom špinavém zrcadle viděl sám sebe. Řvát na romského hokejistu, že je zkurvený cigán, může jenom zkurvený a vypatlaný běloch. Ti moudří si užijí radost z krásné hry. Kdyby třeba Ondra Synek byl cigán a černý jak moje kafe a kdyby vyhrál všecko, co už vyhrál, byl by pro mne jednou pro vždy hvězdou. Příklad romského hokejisty Lakatoše je pro jeho komunitu velice důležitý. Já před ním smekám. A padnu i na prdel, klidně, pokud i přes ten hokej zůstane Romem. Jako já po 33 letech v Praze Moravanem. To zahledění k obzoru, ten pro nás nepochopitelný vesmír laskavých a zlých bohů, lásek, ohňů, tanců, nářku nad hroby a radostí nad kolébkami. Horká krev pod snědou, krásnou kůží je stejně červená, jako moje. Protože je lidská. Všichni můžeme být v něčem nejlepší. A přitom pořád sami sebou.


10. září 2019 v Praze


O PEJSKOVI A KOČIČCE, 

O PSYCHOLOGII, 

O MNĚ, 

O VÁS.


Každý má nějaké tajemství, něco, na čem, jak se říká, ujíždí. Kousek pekla v srdci. Střep na dně číše nejlepšího vína. Nemá cenu s tím příliš bojovat, dokud to zůstane tajemstvím. Ale ne všechna tajemství musí zůstat skrytá na věky. Některá by se stala v tom utajení břemeny a časem by rostla. Až by nás udolala. Mám sám na sobě ověřeno, že ten boj proti sobě samému je marný. Že ten kus pekla ve mně zůstane, i kdybych byl oficiálně blaho a pak i svatořečen. Ten tajný a temný kout v nás je jaksi součástí našeho břemene. Život nemá nebolet a kdo si to namlouvá, brzy se spálí.

Naše psychika se chová jako kyvadlo a to se houpá mezi dvěma body. Nazvěme je pro srozumitelnost PEKLEM a RÁJEM. Vychýlení do krajní polohy může vést k zešílení, nebo zabít. Náraz příliš velké bolesti, nebo radosti. Proto, když se kyvadlo přiblíží ke krajnosti, u lidí zafunguje záchranná brzda a táhne kyvadlo zpět. Drogy fungují tak, že popoženou kyvadlo do RÁJE a drží je tam déle. Za cenu absťáku, tedy vychýlení do PEKLA. A za cenu delšího pobytu TAM. Postupně přestane záchranná brzda fungovat, bez drogy a vyšší dávky nejsme schopni dosíci RÁJE. A třeba maniodepresívní, dnes moderně bipolární porucha, je také o tom. V manické fázi zvládáte všechno, jste schopni roztočit, nebo zastavit vesmír. Ve fázi deprese nemůžete NIC. Pocit totální neschopnosti a PEKLA je naprostý.

A proč o tom melu? Protože pro někoho je tím PEKLEM zjištění jinakosti, třeba zrovna zjištění minoritní sexuální orientace. Můžete před skutečností utíkat, kličkovat, lhát sobě a všem. Můžete se oženit a vést "normální život". Ale je takový život fakticky normální? Není, je to život ve lži. Pokřiví vás a třeba už se nikdy nenarovnáte, nebudete schopni žít tak, ani tak. A má někdo právo to po vás chtít? Nemá. Nejméně vaši nejbližší. Právě od nich právem očekáváte přijetí a vstřícnost. Pomoc. Svědomí je jistě moc dobrá věc, ale nesmí nás mrzačit.

Když se člověk trvale drásá a trestá za to, že je jiný, je na cestě do pekel. Přinejmenším do ústavu. Narodil jsem se do své jinakosti jako do barvy kůže a očí, neměl jsem šanci ji ovlivnit, vybírat si, rozhodovat. Nedělám z ní bič sám na sebe, ani přednost, privilegium.

Já jsem měl jasno někdy v 8. třídě a když mi ho Míra dal poprvé do úst, horká kladiva mi zabubnovala v tříslech a v podbřišku a už jsem VĚDĚL. To zjištění mě nezahnalo do kouta, ani jsem to nevyřval na sebe všem. Prostě jsem je přijal a začal jsem se lépe chápat. Už bylo jasné, proč se neperu o Věru a Blanku a Moniku a proč se mi líbí společné sprchování s kluky po fotbale. A po Mírovi přišel Slovák Jožo a po něm Paľo a další kluci a postupně jsem poznával, o čem je ta moje jinakost a co mě dostává až na vrchol. A v momentě, kdy jsem měl opravdu jasno, jsem to řekl doma. Protože prvním krokem je sebepřijetí a až odtud můžu vykročit ven. K přijetí nejbližšími.

I v rámci té jinakosti jsme každý jiný a co se jednomu protiví, bez toho si druhý nedovede intimní chvíle představit. Pokud to není skutečnost, že musím na rande na pitevnu, nebo na pískoviště, jsem pořád v normě a je na mně, abych si to svoje hledal a našel. Kdyby mi někdo plival, nebo močil do úst, asi bych to uťal, ale on by zase třeba nepochopil, že potřebuji mít penis toho druhého tam vzadu až po kůži v podbřišku. A hodně velký. Abych i já dospěl k vrcholu. Když mě chtěl někdo pod míru, neposmíval jsem se se a nebyl jedovatý. Neříkal jsem Ho hó, pane, s dětmi netančím! Každý má právo hledat. A konec konců ten kluk "s malým" je dnes mým vynikajícím kamarádem. Už ví a proto náš vztah neničí neúspěšné usilování jednoho o druhého a můžeme spolu na koncert, na pivo, na Letnou, nebo do Anežáku na obrázky. A když je zle a potřebuju záchranný pás, je jedním z prvních na místě. Brácha, kterého mi dal život.

Nechtějte po nikom, koho milujete, aby byl okamžitě jiný. Klidně začněte jako PEJSEK A KOČIČKA v té pohádce. Já ho mám rád a von furt na fotbale, na rybách, na opeře, hergot. Když za to budete někomu stát, vzdá se pro vás spousty věcí. Třeba toho fotbalu, nebo těch ryb. Ale můžete zkusit jednou na ty ryby spolu. Nebo na operu. Pokud se pro někoho něčeho vzdávám, musí to být moje, ne jeho rozhodnutí.

Samozřejmě není dobré vytroubit hned všechno všem, ostatně všechny to ani nezajímá. A když už to vědí doma, v práci a na fotbale, je čas myslet na to, že lidi mají žít spolu a ne jako motýli z květu na květ. Čas nás mění, jednou krásný kukuč a lepé tělo podlehnou nevyhnutelnému stárnutí a v té době už musíme být s někým a něčí. Abychom neskončili jako smutní osamělí ptáci, kteří jsou na svém ostrově docela sami. Budovat vztah a jistotu se také musíme učit, pár pokusů určitě nevyjde a musíme začít včas, abychom to prostě nakonec neprošvihli. Naučíme se, že si nelze nic vydupat, vykřičet, vynutit. Společný prostor, na kterém vztah postavíme, může vzniknout totiž jedině na území, kterého se on i já vzdáme ve prospěch toho druhého. Každý se vzdáme kousku své suverenity a tím vznikne nové území. Území nás dvou.

Je fajn to zkusit a zkoušet. Na kouli je moře úžasných lidí, kteří za to stojí.

Krásný den všem lokátorům naděje a nové pevniny. 

13. dubna 2019

      

VLASŤA VON DORNYCH



Klamal tělem, takový drobný, sladký blonďáček. Dokonce snad o pohlavek menší, než já. V očích nebe a nevinnost. A věčné chlapectví. Neměl ty hroudy masa, co jsme znali z kulturistických časopisů. Ale to, co měl, byla ocel. A když dal facku, nebo vás vzal hranou chodidla na ohryzek, uměl zabít. Kromě toho byl neobyčejně empatický. Většinu lidí přečetl po pětiminutovém rozhovoru. A měl noblesu. Nenaučenou. Určitě znáte ty lidi, co jsou krásní i v pytli od briket, stačí jim otvor pro hlavu a ruce. A nikdy nejedí vlašský salát z papíru aluminiovou lžící. Nikomu, ani volovi, neříkají vole a v každé větě dvakrát jakoby. Vole, já tě mám jakoby rád. To byste z něj nedostali ani na mučidlech. On určitě nebyl jakoby. Byl doopravdy. A na plné pecky.

To všechno jsem se dověděl později, teď seděl kousek ode mne na lavičce na Francisperku a sledoval, jak hledám v rozpadajících se hradbách zdravé místo a nějaký zajímavý detail pro svoji prakticu. Tehdy nebyly terasy pod Petrovem po generální rekonstrukci a krásné, jako nové. Jako dnes. Tehdy chátraly a rozpadaly se, jako celé město kolem a jako všechna města u nás.

"Neštěstí, co?" zavolal po docela neformálním Ahoj. "A to sem moje mamka chodila kolovat a na kafe". Kolovat znamená v brněnštině tancovat, ale to jsem zjistil až za chvíli, až mi to krásný anděl s blonďatým peřím přeložil.

"Moje také, právě tady, pod Petrovem, poznala svého budoucího muže."

"Kdo nechodil na Francisperk, není Brňák", řekl, ale to už jsem seděl na lavičce vedle něho. Už měl i jméno. Vlastik. Jeho pohled mi cosi říkal, ale jen šeptem. Zpozorněl jsem, až když mi jednou, podruhé a potřetí drcl rukou o ruku. Vzápětí už mi ji drtil docela chlapsky a krásné rty na mých, nekompromisně.

"A dál?", zeptal jsem se, když mě nechal nadechnout. Neodvedl si mě do houští pod hradbami, jako všichni před ním.

"No teď do štatlu, něco zobnem a pak dom, né?" Brňák se nezapře.

Vrátili jsme se do města, do rušných ulic. Na Svoboďáku jsme si dali zmrzlinu od tehdy velmi populárního zmrzlináře, ve Stopkově renesanční pivnici v České ulici, které ovšem pravověrní Brňané říkají zásadně Čára, jsme uhasili žízeň a pak jsme se tramvají vrátili k Hlavnímu nádraží, podjeli jsme viadukt, dvě zastávky a byli jsme doma.

"Ty máš vážně svůj byt?", zeptal jsem se nevěřícně. Tehdy bydleli v suterénních podnájmech bez vody a koupelny i rodiny se třemi dětmi.

"Mám. Babička mi přepsala ten svůj. Mám tam jeden pokoj. Babička je asi na dost dlouho v nemocnici. Ale určitě v tom bytě dožije, když v něm prožila padesát let."

Odemkl dveře ve druhém poschodí.

"Juro, jako doma, rozumíš? Ber si jídlo, udělej si pití a klidně choď v ponožkách. Pes mi umřel před rokem a je vyluxováno. Jo a koupelna je, však víš. Šel jsi kolem. Vzpomeň si, kde jsme se potkali a já tě chci čistého a voňavého."

Přinesl mi čistý ručník. Zavřel jsem se v koupelně. Ještě jsem se ani nenamydlil a stál vedle mne. Nádherný a vzrušený. Asi mu neušlo mé zírání na jeho kopí. Ještě jsem u tak subtilního kluka neviděl něco tak velkého.

"Já vím, je to velké, ale co dělat?" usmál se. "Ale takhle vyroste jen pro někoho a neboj, budu něžný jak dubnová tráva. Jako tvoje maminka, když jsi byl malinkaté štěňátko."

V nekonečném polibku jsme došli k posteli. Opravdu nespěchal. Hladil mě, líbal tmavé terče mých prsou, prolíbal se k chodníčku černého chmýří pod pupkem a níž. Nepotřeboval mě dobývat dlouho, po chvilce vypil mé ohně do posledního plamínku. A nevyplivl mě, ani poprvé, ani nikdy potom. Já, když mě někdo vyplivne, už podruhé nedám nic. Proč si o to říkal, proč to chtěl, když pak všechno vyplivne? Já také neběžím hned do koupelny a ničeho se nezbavuji. Nevyplachuji se a nedělám otrávené ksichty, že to nebylo safer. Proč bych to dělal? Vždyť jsem to chtěl, tady, teď a všechno.

Vlasťa se vrátil zpět ke mně a znova rozfoukal oheň. Trošku jsem se bál jeho zbraně, bolesti. Nechtěl jsem sykat, hekat a všechno pokazit. On to věděl a čekal, až budu vláčný, jako hrnčířská hlína. Až potom klín proti klínu a vteřina bolesti, protože všechno, co má v životě smysl, zabolí. Jako narození a smrt. Rozevřel mě ještě víc, ještě jednou křísly zuby o zuby jako křemeny a pak jsme vzlétli nad prostor a čas a už nic nás nedělilo. Když jsme se vrátili do jistoty svého masa, měli jsme oba jednou pro vždy v sobě kousek toho druhého. Jen pár bílých kapek. Ale navždy. Až do konce času.

"Já vím, že toho bylo dost, Juro. Neurazím se, když si odskočíš do koupelny a - rozumíš. Já jsem hodně dlouho nikoho neměl. Mělo to tak být. Čekal jsem na tebe," řekl tiše, když zvláčněl i on. "Asi to hodně bolelo, že?"

"Nebolelo. Možná vteřinu, nebo dvě. Ale krásně! A nikam nepůjdu. To se nesmí. Buď všechno, nebo nic a kdo to má jinak, ať si sežene porno. Nebo nějakého strýce na nádraží."

Kolikrát ještě do rána? Nevím. Ten den a ta noc mi splynuly v jeden krásný obraz, ne konkrétní, jako precizní barevná fotografie, jen štěstí, oheň, barva našich očí a rozpálených těl. Když jsme šli spát, byl jsem připraven žít i umřít.

"Kde bydlíš?", zeptal se mě tiše, když do pokoje oknem vkročilo slunce a viděl, že už nespím.

"Na ubytovně. Až v Líšni. Ne nejhůř, ale domov to určitě není."

"Takže ti dám klíče, pomůžu ti s přestěhováním a najdeš si práci někde blíž. Odtud do Líšně je to lán světa."

"Počkej, tak rychle? Tak brzy? Vůbec mě neznáš. Co když jsem děvka, zloděj, nebo fízl? Co když ti do kafe hodím dva noxyrony a vykradu tě?"

"Nejsi. A nevykradeš. To už bys tu nebyl. A kolik bys toho odnesl, v rukou, ty ťulo? Já vím, tys čekal, že tě odvedu někam do houští, tam se předkloníš, opřeš se o strom a za chvíli si nebudeš pamatovat ani moje jméno. Já jsem tě chtěl už tam, ale ne tak, jak myslíš. A kdy je ještě brzo, aby už nebylo pozdě?"

"A babička? Přece jí nemůžu kvůli nám přát smrt."

" Nemusíš. Pokud se vrátí, tak určitě jen dožít. A bude tě mít ráda. Ona má na lidi nos. Bude ti vděčná, když jí dáš napít, najíst a ošetříš jí dekubity. A neohlížej se pořád zpátky, už nejsi ten Jura, co včera. Už jsi někdo jiný. Protože miluješ. Oblékni si tu jistotu jako hezký kabát, který ti sedí a je ti v něm fajn. Víc pro začátek nemusíš."

Jak jsme se dohodli, tak jsme udělali. Vlasťovu babičku jsem si zamiloval a ona mne. Vyprávěla mi o něm spoustu krásných příběhů a když jsme ji po roce a půl pochovali, byla to i moje ztráta. Až mě zaskočilo, jak bolela. Nevím, jestli i u vás, ale na Moravě je zvykem několik měsíců po něčí smrti nechat jeho pokoj, byt, obrazy a vzpomínky být. S ničím nehýbat a nekšeftovat. Vlastikova maminka si vzala pár věcí, které ji s babičkou spojovaly a my jsme zbytek postupně vyměnili za nové. I Vlastik si nechal pár hezkých kusů starého nábytku a ty nové vybíral tak, aby se se starými neporvaly. Potom krásných několik let. Krásná láska, divadlo, zpívání s kapelou, nejméně dva čtvrtky v měsíci mi četli něco v Rozhlase Brno, v pořadu Zadáno pro mladé. Vlastik doktoroval v jedné nemocnici a někdy byl v práci hodně dlouho. A to byl čas pro mne. Listoval jsem v jeho dětských knížkách, prohlížel jsem si jeho fotografie, učil jsem se jej znát. Být jeho a s ním.

Proč nemůže život, když je nejhezčí, zůstat stát? Ne na pořád, třeba na dvacet let. Ten můj udělal piruetu, když StB vyšťourala, že si píšu s Radiem Vatican, že píšu do trampských samizdatů, že si v Budapešti dávám sraz s kamarády, kteří odešli ven, třeba do Mnichova, nebo kousek dál. Že prostě moc, fakt moc zlobím. Přišel jsem o slušnou práci v centru města, pak o kapelu, z divadla vyhazov, dveře do Rozhlasu se zavřely. Kdyby šlo jen o mne, ale ta situace ohrožovala i Vlasťu a na to jsem neměl právo.

"Já, promiň, nemůžu s tím stádem venku, s těmi prapory a s těmi traktoristy, co nám vládnou. A je mi jasné, že tě ohrožuju. Teď se na rok někam ztratím, někam, kde mě nikdo nezná a až se to převalí, vrátím se."

Nic mi nevyčítal, nedělal scény, nechal mi i klíče od bytu. Bez iluzí, bez jakéhokoli plánu a bez přemýšlení o budoucnosti jsem s kufříkem a batohem odjel do Prahy. Proč tam, nevím. Vím jen, že tehdy to z Brna bylo za stejno, jako do Budapešti na Nyugati Pályaudvar, za šedesát tři kaček i s místenkou. V Praze jsem si dal kufřík do úschovny, do batohu pár drobností a doklady a vyšel jsem ven z nádražního domu. Neušel jsem ani padesát metrů a stál jsem u té zdi, vedle výjezdu na parkoviště. Vlastně pod ní. Vedl mě instinkt? Žízeň? Nebo sám ďábel? Nevím. Stál jsem a viděl.... Kdosi s něčí hlavou v rozkroku sténal, říkal Kuř mě! Dělej! A ta hlava, které pomáhal oběma rukama, pak všechno vyplivla na špinavý beton. Ty ruce, co té hlavě před chvilkou pomáhaly, vytáhly pak z peněženky pár zelených stokorun a příběh skončil. Vycouval jsem tiše z obrazu a odešel jsem k Museu. Pak pomalu dolů až na druhý konec Náměstí s Mužem na Koni a úzkými ulicemi dál, až na Staroměstské náměstí. Dav lidí s fotoaparáty čekal na pochod svatých a já jsem šel k okénku pro pivo. Byl červenec horkého roku 1983. Tehdy víc než dva měsíce nespadla na Město ani kapka a měl jsem žízeň. Kelner v okénku mi řekl o občanský průkaz. Mělo mi to lichotit, že vypadám mladší, ale tehdy mě to rozpálilo do ruda a to pivo jsem ani nedopil. Ostatně to, že jsem vypadal mladší, mi dvakrát zachránilo kůži už v Brně, když mě nachytali bengové s někým v akci. Toho staršího si naložili do auta a na mě zařvali:"Padej, hajzle! A tady už tě nechceme vidět, jasný? Nikdy! Nebo to nahlásíme do školy a mamince!"

Praha..... Tehdy šedivá, plesnivá, smutná. Nejvíc bolelo to rozpadání toho nejvzácnějšího, Starého Města. Všude ta bednění s nápisy Pozor! Padá omítka! A cedule Přejděte na protější chodník! Jen ostrovy opravených gotických portálů a renesančních fasád. Jinde smutek, smutek, smutek. A já? První noc v parku na Karlově náměstí, v houští, kam přišel jen pes, nebo noční chodec, který přebral a potřeboval se vymočit, nebo vyblít. A skoro ráno i krásný, hubený Rom s tělem antického atleta. To z vás udělá slunce a nekonečná dřina někde na lešení. Pomočil pleť krásného stromu, uviděl mě a.....

"Co ty tady, takový děcko? V křoví. Chceš to?"

Nečekal na odpověď. Ostatně s plnými ústy jsem odpovědět ani nemohl. Rostl mi na jazyku, až jsem se dávil. Pak si klekl ke mně a naslinil se. Když se vrátilo ticho, zapnul si poklopec a řekl:

"Jsi hezkej, čerte, to teda jo! Přijď sem zejtra večer, až bude tma. Tak po desátý, jo? Přivedu kámoše a uděláme ti to oba." A já jsem přišel. I oni přišli. Chvíli si něco šeptali. Potom mě odvedli do nehezkého domu nedaleko a opravdu mi to udělali. A do konce týdne ještě třikrát. Pak mi ten krásný dal papírek s adresou a-

" Hele, utíkej k mamince. Musíš se zahojit, vole. Nejsem hyena, nějaká. A krev u toho mít nemusím. Ten tejden, to byla jízda!"

Papírek mi někde vypadl z kapsy, už jsme se nikdy neviděli.

Já vím, byl tu pořád ještě Vlastik, ale když je ten druhý fakt kus chlapa a chce vás dostat, dostane vás. Má smysl křičet? Kopat kolem sebe? Probudit peklo a uvidět nůž? Jistě, podruhé jsem na ten Karlák přijít nemusel. Neměl. Ale přišel jsem a poctivě jsem za to zaplatil. A mnohokrát.

Našel jsem si práci s ubytováním na konci Města. Na konci světa. Tehdy to bylo snadné, když vám bylo v podstatě jedno, co budete dělat. A platy měli všichni skoro stejné. Pořád jsem bral situaci jako provizórium, jako výlet na pár měsíců. A Vlasťa svým způsobem také. Jenže když se dva milují, musí spolu žít. Láska nemůže dojíždět, leda ta udýchaná, studentská. Láska nemůže čekat na každý třetí víkend v měsíci, na svátky a dovolenou. Jako zahrada, kterou máte po babičce někde v Sudetech. Je to příliš daleko. Bez vaší každodenní práce, bez vašich doteků zplaní, zdivočí. Být bez Vlastika bolelo. Strašně. Jako když vám někdo umře. Čas nic neléčí, to se jen říká. On jen ránu přikryje, abyste přežili. Abyste nezešíleli, nebo neskočili z Nuseláku. Nezbytí života, tisíc triviálních nutností a naděje, že bude lépe, vás ženou dopředu, i když jste skoro mrtví. A do stejného nezbytí, do stejného boje o přežití, vstoupí i ten druhý. I on stojí v ohni a musí volit. A nakonec přežijete oba, i když každý na jiné pevnině. Kdyby tomu tak nebylo, nepřežil by nikdo ani třetinu svých ztrát.

Vlastiku z domova našeho mládí a naší krásné lásky, děkuji. A odpusť. 

20. dubna 2019

Foto: Jansi (se souhlasem Jana Šimurdy)

BALADA O SRDCI A MLZE


Šero a otlučená chodba

jak tunel do podsvětí

Průvan mi žene špínu do očí

Mé kroky suše třaskají

jak výstřely popravčí čety

a plaší potkany a ticho


Uhýbám popelnicím

Uhýbám svému stínu

a na srdci mám supa beznaděje

a drobné v kapse zvoní umíráčkem

Vše bylo falešné

Objetí Úsměv

Jméno Adresa

Jen moje pozdní káva

ve stánku který se vynořil z mlhy

jak archa Noemova

je horká

skutečná

a černá

KDYŽ TU NEJSI

Když tu nejsi

je postel příliš velká

a dlouho do rána


Když tu nejsi

všechny mé flétny mlčí

a noc je cizí voda

budící nedůvěru


Když tu nejsi

Když tady pořád ještě nejsi

světlo ve mně se chvěje

a sčítá propasti


Ó hloupá žárlivosti

slyším se šeptat

když si odemykáš

BALADA O SRDCI A MLZE


Šero a otlučená chodba

jak tunel do podsvětí

Průvan mi žene špínu do očí

Mé kroky suše třaskají

jak výstřely popravčí čety

a plaší potkany a ticho


Uhýbám popelnicím

Uhýbám svému stínu

a na srdci mám supa beznaděje

a drobné v kapse zvoní umíráčkem


Vše bylo falešné

Objetí Úsměv

Jméno Adresa

Jen moje pozdní káva

ve stánku který se vynořil z mlhy

jak archa Noemova

je horká

skutečná

a černá

NA CESTĚ Z HOSPODY

Potkal jsem starej svět na cestě z hospody

Někdo chtěl přeškrtnout co prej se nehodí

Naštěstí nestačil podepsat příkazy

Starej svět po špičkách zase k nám přichází


Včera jsem na rohu zaslechl flašinet

Kdo chtěl si na trávu vokolo klidně sed

a Pámbu nalejval tulákům ve křoví

půllitry po vokraj zlatý a ledový


Přijela Zdenička v pohřebnim kočáru

Mefisto ladil ji s citem jak kytáru

a já jí poručil velkýho bechera

aby jí vydržel úsměv do večera


Hodil jsem básníku bůra do klobouku

za koně s křídlama Za cestu nad louku

a z vejšky viděl jsem Zdeničku dokořán

Vězel v ní zrzavej vojáček z Podbořan


Kdo by to do něj řek Takovej chlapeček

Svírá ji do kleští Řičí jak hřebeček

Zdenička zatíná prstíky do trávy

Co křičí do nebe to jenom ona ví


Chtěl jsem se milovat a ty jsi blízko stál

za pivo za vodku řádsky´s mě poslintal

pustil´s mě pod blůzu a ještě kousek níž

Nechal´s mě nasednout a tak dál však ty víš


Potkal jsem básníka na cestě z hospody

Měl verše po kapsách házel je do vody

Den kolem umíral v krvavý nádheře

Ježíš vstal od stolu POSLEDNÍ VEČEŘE


Abysme mohli dál jde umřít na kříži

Znova se narodit a skončit v beztíži

Sedumkrát za tejden Třicetkrát za měsíc

A křížů kolem nás je každý ráno víc



   JA


Ja takmer mŕtvo narodený

z lásky a z hriechu jednej ženy

idem sa napiť čistej vody

ktorá ma môže vyslobodiť

Nad cintorínom stojí ticho

že by si takmer nevydýchol

a pozdĺž polí cesty z hliny

Idem a neviem kto je vinný

tým tichým plačom mojej mamky

a večerom bez uspávanky

Odkiaľ sa berie toľko soli

a prečo rana neprebolí?

Už nie som dieťa Povedzte mi

či otec nespí v čiernej zemi

alebo išiel preč do sveta?

Povedzte mi Veď nie som dieťa