DOPIS BRÁCHOVICHESTERU BENNINGTONOVI

V Praze, 1.-10. 4.2019

HI, MY BROTHER CHESTER!
Všichni jsme jenom čáry v písku
I já
A ubejvám
jak fouká vítr a reje do mě čas
a jak mě pitomci přepisujou
a překládaj do blbštiny

I já brácho párkrát chtěl
za sebou bouchnout dveřma
Jednou jsem si uplet voprátku
z pěti prádelních šňůr
Jindy vod pěti doktorů pět receptů
na tisíc noxyronů
Taky jsem běžel na koleje
Jenže vlak zrovna dlouho nejel
Dostal jsem absťák a utíkal jsem
až k nebeský bráně
pro nášleh naděje
Prostě to zatím dycky vyhrál život
Zkurvenej
Krásnej
Zkurvenej
Krásnej
Ale pořád ještě můj

Já Tě nesoudim
Já ne brácho
Dyť nevim jak těžký bylo Tvoje břemeno
Možná těžší než všecky mý trágy dohromady
A pak docela chápu že jsi to prostě zasek
A řek dostI já to mám buď oheň nebo led
Život prý nemá nebolet
Když mi bylo vosumnáct
zamiloval jsem se do krásnýho grázla
zamykal mě doma
a prodával mě kámošům a strejdům

Jeden typickej
smrděl vařenym zelím
korunou a potem
měl mastnou pleš vobrovský břicho
a žlutý zuby
Doma slušnej ženatej a vobčansky zapojenej
Jednou za štrnást dní do Brna
A do mě
A říkal nekecej a kuř mě
Já mu dal prachy
Tvýmu kreténovi

Nebo mě můj krásnej grázl šukal před nima
Seděli jako v kině
Honili si ty svý pajonýrský pinďoury
Funěli a svinili nám koberec
A jeden si to fotil
ruskym foťákem ZENIT E
a jeden véélkej soudruh
si nás točil kamerou Admira
na vosum milimetrů prasáckýho štěstí
Ale tehdá nebyla Viagra a nebyl silikon
a lubrikační gel
Každej měl jen to co mu narostlo
zpáteční jízdenku
a indulonu

To je bomba viď
Tam u Tebe v nebi
Žádný depky a žádný prasáci
co šukaj děti
Žádný chytrolíni co maj ve všem jasno
protože maj hezkej kukuč
vobě ruce nohy a koule
a velký kozy nebo velký péra
a píšou pravidla pro vostatní
a stavěj mantinelyJenže většina lidí na kouli
nevypadá jak Bárbí a Ken
a nemá všecko na co ukáže
nejmenuje se Bretpit ani Juraj Stopercentný

Tam u Tebe v nebi žádný války pro nic
žádná supervodolná kvasinka Candida auris
s kosou přes rameno
a žádný plasty v moři
Jen čistá voda a šťastný ryby
a veselí plejtváci s vočima jak štoudve
beze strachu z japánskejch harpun
si krásně prděj ty svý vodotrysky

Brácho
budu s Tebou pořád
Tady i tam
Přibitej k Tobě jednou pro vždy
bratrstvím bolesti
zpěvu vzpoury a naděje
S tím nehne ani další Velkej třesk
A to je vlastně dobrý že jo
Pozdravuj Kurta z Nirvany a Joplinku
A měj se

Tvůj Peťa
10. dubna 2019 

Andy

(ukázka z románu)

Pan redaktor přinesl složku, plnou fotografií.
"Podívejte se, co by se vám líbilo, pane Janíčku. Když si nic nevyberete, spojím se s jedním z našich špičkových fotografů."
Složka ničím nepřekvapila. Nazí kluci, nazí chlapi, sami i ve dvou. Jeden penis, visící majestátně mezi stehny neuvěřitelně hubeného kluka, jsem tak, jak byl, odhadl na nějakých devatenáct centimetrů. A to opravdu visel, nestrměl vzhůru, jako číhající had. Kdyby strměl, měl by možná pětadvacet. Navíc tlustý jako láhev od coca coly. Opticky ještě větší, mezi hubenými chlapeckými stehny. Napadlo mě, jestli ten kluk není pod limit. Možná ano.

Do sbírky poezie se mi ale nehodil. Básně nejsou soutěží o zlatou sbíječku mezi nohama. Chtělo to fotografie s příběhem, s náznaky, se světly a stíny. A spíš černobílé. Některé básně jsou hodně tvrdé. Jako život. Dovede ve chvíli rozkopat všechny naděje, když chce. S kamennou tváří přivádí na svět hlupáka i génia, hrdinu a docela obyčejnou krysu. Milující matku šesti dětí, i vraha. Chlapa, kterému se podaří, na co sáhne a jiného, který jakživ neprorazí strop průměrnosti a hospody s tlačenkou, utopenci a umakartem. Život. A s kamennou tváří nás všechny jednou smaže.
Pan Skála mi udělal další kafe, i když jsem asi dost zdržoval a ze složky jsem si nevybral vůbec nic. "Já vám rozumím, pane Janíčku, jste naštvanej, že nedostanete prachy a že ta poezie vyjde nejdřív v příštím roce. Ale podívejte se na mě, člověče. Já jsem vystudoval Karlovu univerzitu, německy a anglicky umím jako česky a co dělám? Čtu bláboly bláznů, kteří si myslí, že povídka je, když to v ní stříká až ke stropu a všem to tvrdě stojí od sedmi do sedmi a každý den. Neznají pravopis, interpunkci, nemají ponětí o tom, co je skutečnej kumšt. Všichni chlapi v těch povídkách, s prominutím, mají péra od dvaceti centimetrů vejš a všem je maximálně dvaadvacet. A pořád, rozumíte, v prvním díle, ve druhém, v desátém...." Napil se z šálku jakéhosi ovocného čaje a rozhodil ruce jako Kristus.
"Jeden by se z toho posral, člověče, posral! Jo a když vy autoři nepíšete, smolím to sám a podepisuju různými jmény. Jo. Ale vaše věci, pane, jsou bez diskuze, to zas prrr, to si prosadím. Ostatně pan šéf dobře ví, kdo mu vydělává. Lidi si o vás píšou, to se nedá ignorovat. O druhém sešitu vašich povídek někdo napsal: Je to erotické, ne pornografické. Je to čisté. Krásné. Poetické. Čtu a vybaví se mi Lásky jedné plavovlásky. To je super, ne?"
Neříkal jsem to, že život umí pěkně skřípnout? Máte univerzitu, máte sny a plány a pak musíte číst pořád dokola Kuř mě, Bedřichu! Nacouvej mi na něj, brouku! Roztáhni nohy! A opravovat pravopisné chyby jako na základní škole. Vyděl sem jeho péro, bylo dlouhé a sylné a mněl jsem na ně velkou chuď. Moc by jsem to péro chtěl. No, kdo by nechtěl, chlape, ale ty chyby.......
A já, nejúspěšnější autor povídkových sešitů? Jel jsem domů, bez iluzí a bez honoráře, v žaludku mi žbluňkala sedmichlapová káva a doma pes, půlka kuřete, tři rohlíky a možná už zelený skrojek chleba. A stejně jsem myslel víc na pana redaktora Skálu, než na sebe. Vždyť mi pomáhá, jak může. A možná ještě víc. On, na rozdíl ode mne, by psa mít nemohl, když je v práci od rána do večera. A když naznačí panu šéfovi, že by si zasloužil vyšší plat, narazí. Přijede domů a je sám. Já, kdybych nebyl vůl, už bych dávno někoho měl. Je to i moje chyba, že se mnou každý vydrží nejvýš rok. Ještě minulý týden byl se mnou Tomek. A není. Prostě mě ukecal jeden hřebec na Letné, viděl jsem jen to péro, veliké a jeli jsme ke mně. Co ke mně, k nám. Protože Tomek tam pořád ještě bydlel.
"Mně se na tobě líbí, vole, že mě do sebe pustíš bez gumy. Dneska se všichni bojej a hysterčí, že AIDS, ale co to je za šukání, s gumou? To je pro tebe jako s robertkem a pro mne jako dělat si to rukou. Seš dobrej, jsem si tom užil," pochvaloval si hřebec z parku a utíral si třísla papírovým kapesníkem. Tomek otevřel dveře a stačil mu jediný pohled. Měl být v práci do šesti, sakra!
"No, chlapi, koukám, že jste si to rozdali ve velkém stylu", řekl tiše, ale bylo to horší, než kdyby mi dělal scény a řval. "Buď doma zítra tak ve čtyři odpoledne, přijedu s bráchou autem, abychom se sem už nemuseli vracet. A teď můžete pokračovat, pánové." Vzal si v koupelně svoje holení, kartáček na zuby a pastu, velký oranžový ručník. Ještě jednou se vrátil k nám.
"Jirko, po tom, co vidím, půjdu na testy a nemysli si, že ti to projde, kdyby něco. Já totiž nezahýbám, takže pokud jsi domů něco přinesl, namočím ti do toho čumák bez pardonu. I když je mi jasné, že se tím nezachráním. Můžeš počkat tak tři měsíce a pak jít taky. A modli se, abys byl čistej, není to příjemná smrt."
Ví, co říká, Tomek. Pracoval jako dobrovolník v centru pro HIV pozitivní lidi. Viděl a slyšel dost. Já o tom umím napsat báseň. Ale ta nikomu nepomůže, nikoho nezachrání. Ani Tomka, ani mne, jestli jsme to slízli. Jsou to jen slova. Možná slovíčka. Nic víc. Tomek šel do ohně a pomáhal. Neobjevil lék, na který tolik lidí čeká s nadějí. Léčil tím, že byl s nimi a neštítil se být. Zastaví báseň AIDS? Válku? Bomby? Nezastaví. Čin ano. Čin k činu, člověk k člověku a spolu to zlo zabrzdí. A postupně mu vezmou sílu a moc. A porazí je. Báseň války nevyhrává. Co když jsem Tomka zradil a podvedl jen proto, že mne převyšuje? Nebo to bylo jen o mozku v koulích? To by bylo ještě horší.
"To je dobrý, von se vrátí, mladej," začal mě pořád ještě nahý hřebec z Letné utěšovat. Položil mi ruku kolem ramen a dal by mi snad i pusu, kdybych nezařval:
"Hovno je dobrý, on se nevrátí!"
Pochopil, že už si neužije a oblékl se.
"Se měj, vole. Určitě se zase potkáme, já jinam nechodím, než na Letnou. Jestli budeš mít volno a chuť...."
"Už běž, prosím tě. Nebo ti v koulích ještě něco zbylo?"
"Tys to chtěl, kámo, tak nepruď. Taky bys moh dostat přes držku. Nebo bych si tady moh něco vzít, na cestu. Pár maličkostí, nějakej prstýnek, ten řetízek, co máš na krku, šrajtofli....Za ochotu."
"Můžeš to zkusit."
Pes vycítil napětí a nebezpečí. Přišel z pelechu sám, bez povelu a postavil se mi k noze. Nesedl. Zůstal stát a na zádech mu narostlo číro zježené srsti. Rrrrrrr, rrrrrrrrr, vrčel hlubokým, varovným tónem. Nekompromisně. Koutky tlamy stažené, uši přitisklé k hlavě, největší zuby vyceněné a připravené.
"No jo, kurva, dyť už jdu. Tý vole, ty bys na mě poslal psa? Tak to je hustý, kámo."
"Neposlal, on by šel sám. Vždycky jde sám, když myslí, že je to třeba. Je z útulku a prostě si mě hlídá, chápeš?"
"Jednou přijdeš na Letnou sám, jako dnes, bez psa. Modli se, abych tam v tu chvíli nebyl. Když jsi měl mýho macka v sobě až po vejce, to jsi psa nevolal, co? Hlavně že máš plnou kundu mý mrdky, vole. Sedíš a bojíš se prdnout. Ale naposled, to si piš."
Zavřel za sebou dveře, klaplo to a ticho. To jsem posral. To jsem kurevsky posral. A co bude, jestli jsem Tomka nakazil? Jeden velký, strašný průšvih až do konce. Tomek pryč, na Letnou abych nešel půl roku a když, tak s ochrankou. Básník? Hovno básník, děvka jsem. Obyčejná děvka, ujetá, nenažraná. Proč mě dostane každý, kdo není tlustý a má ho víc jak dvacku?

Jestli půjde Tomek na test a bude pozitivní, jsem ta nejhorší sobecká svině já. Jen já. Může se to dozvědět už za týden. On tři měsíce čekat nebude. Jak to říkal pan redaktor Skála? Ediční plán na tenhle rok je daný, můžu vás protlačit do plánu na rok 1994. Vždyť já se té knížky ani nemusím dožít! A i kdyby vyšla, koho bude zajímat knížka básníka, který hledá lásku a když ji má, podrží kde komu a umře na AIDS? Kdo uvěří takovému básníkovi? Jestli jsem Tomka nakazil, jsem sebevrahem a vrahem najednou. A jestli to vyčenichá bulvár a dá to dohromady s tou sbírkou veršů, což se může docela snadno stát, pěkně si mne vychutná. Už vidím ty titulky na první stránce: BÁSNÍK A VRAH! DALŠÍ NEZODPOVĚDNÝ HOMOSEXUÁL! Bude potom sbírka atraktivnější? Nebo si ji naopak nikdo nekoupí?

Neříkej to, Kájo

(ukázka z prózy)

Dva kluci. Dva studenti téže střední školy ve druhém ročníku. Dan a Kája. Gymnázium Pavla Koláčníka, který je zaplatil, založil a dlouhá léta i řídil, je na ty dva hrdé. Nejsou hloupí a mají o budoucnosti dost jasnou představu. Vlastně měli. Do včerejška. Jenže včera dostal Dan od Káji pusu a zíral. Od Káji! Totiž, museli byste je vidět vedle sebe.
Dan ani metr sedmdesát, zadek, jako když žebrák u kostela sepne ruce, prostě nic moc. Kája skoro dva metry, široká ramena, prsa krásně klenutá, břicho vtažené, no chlap, vážně! Prcek Dan seděl ve třídě až vpředu, dlouhán Kája naopak úplně vzadu, skoro u stěny. Krásně viděl Danovu hlavu a občas se při tom pohledu zasnil.  

Je to hezký kluk, ten Dan, hodně hezký. A klame tělem, žádné ořezávátko. Viděl jsem...ale do toho vlastně nikomu nic není. Já jen, že byste koukali, vy, co věříte, že ti chlapi, co mají malé nohy, mají malé úplně všecko. Dan nosí tuším sedmičky, to je vážně málo, na chlapa, ale jak říkám, čuměli byste. Jako já jsem čuměl a polykal a nemohl jsem se chvíli ani nadechnout. Ne že bych pískl a Dan si stáhl trenýrky, tak to nebylo, ani nevěděl, že vidím. A já chvíli předtím také nevěděl, že uvidím. Ležel u řeky, na zelené dece a opaloval se. Skoro jsem o něj zakopl. V jedné chvíli si ty trenýrky stáhl a položil je vedle sebe. Podíval se vpravo a vlevo, lehnul si a zavřel oči. A já ty svoje otevřel dokořán a najednou to lechtání pod kraťasy a pak jsem raději vycouval. Nejsem šmírák.
Ta pusa od Káji, ještě teď mi tluče srdce jako při tělocviku a vlastně nevím, proč. Vždyť to byla jen pusa. Tuší, že chci víc? Někdy. Rád bych mu položil hlavu na prsa a poslouchal jeho srdce. TUF TUF, TUF TUF, slyšel bych je bít. Nebo se postavit za něj, strčit mu ruce do kapes, obě a nechat je tam. Chvíli. A číst přes ten hadřík v kapse jeho tajemství. Cítit to teplo. A všechno. On je krásný, i když má trochu velký nos. Všechno má velké. Nohy, ruce, oči. Oči má velké a krásně modré. A vlasy husté a tvrdé, někdy do žluta a někdy víc do rezava. A pihy na ramenou. A nesmí moc na slunce, protože zrudne, pálí to a za pár dní se sloupe. Ale když jsme u vody, zase mu smím natírat záda mlékem ze žluté láhve a to je fajn. Má moc hezká záda. Protože není líný se pohnout. Jen díky jemu nejsem malý a tlustý pošuk. Pořád mě tahá někam ven. K vodě, na kolo, na hřiště... A je to moc fajn, být s ním. Já nevím proč, ale s ním bych vydržel i v nemocnici, snad. Kdyby ležel blízko. Vedle mne.

(2020)

Zabiják Huck

(ukázka z románu)

Město leželo na slunci jako ospalé kotě a tiše předlo. Nic nemuselo, jen vstřebávat slunce. Lízalo padesát druhů zmrzliny, máčelo si břicho v Řece a bylo vlídné, teplé a bezpečné. Takové Město mám rád. Ale umí být i zlé a nebezpečné. Stačí přejít z bezpečné čtvrti pro bohaté a nejbohatší do Zářečí. Do zanedbaných ulic bez drahých obchodů a velkých světelných reklam. Bez zdvořilých policajtů a luxusních lékařských ordinací. Kde je bída a beznaděj, tam bývá i zločin. Zoufalství přece plodí zoufalé činy a zločin se v plesnivých, temných barabiznách lépe schová.  
A mezi luxusem a bídou střed, spokojené maminy s rozmazlenými caparty, pupkatí tatíci s prořídlými vlasy a s hypotékou na celý život, utíkající do bordelů v Lipové ulici a do hospod s prsatými servírkami a drzými číšníky, ochotnými nabídnout i něco víc, než drink a menu dne. Chceš holku? Nebo kluka? Nebo šňupeček, k tomu pití? Trávu? Koks? Heráček? Nebo něco úplně speciálního? Pro naše V.I.P.? Na kopci honorace, boháči, bankéři, prezidenti a fotbalové hvězdy. A umělci, na které se usmálo štěstí. Gangsteři a jejich advokáti. Vážení lékaři, profesoři, vědci i majitelé heren a bordelů, schovaní za honosné názvy svých podniků a doupat.
Ne že by ti bohatí byli o mnoho lepší, než ti v Zářečí. Někteří si vydělali na drahé domy a limuzíny stejně nečistě, jako chmatáci za Řekou na krajíc chleba. Nebo ještě hůř. Není snad podvod, nebo podraz na obchodním partneru zločinem? Nebo zfalšovaná směnka. Honorace Na kopci měla stejně vražedné chutě, jako zoufalci za Řekou. Ostatně právě ruce zatracených pro ni dělaly tu nejšpinavější práci. A prezidenti a celebrity se mohly usmívat ve večerních zprávách a policie přivírala tu levé, tu pravé oko. Nebo obě oči.
Město, plné památek, i temných koutů. Kolem historických dominant celý svět, turisté všech ras a barev, všech jazyků a náboženství. Město se před nimi natřásá v nejkrásnějších šatech. Někdy s královskou noblesou, jindy jako křiklavě oblečená děvka. Cvakají spouště fotoaparátů a videokamer. Kapsáři, šlapky a příležitostní chmatáci mají žně. Stačí však sejít do podchodu metra a dotkne se tě temno. Opravdové, ocelově tvrdé, ledové a nebezpečné. Ostrozubý dealer ti nabídne drogu, trojice zlodějů kradené zboží a matka hubenou, nehezkou dceru. Nebo uhrovitého syna. Kluk má pěsti jako kladiva a krásný úsměv. Olízne si rty a dlaní si přejede přes válec v nohavici. Kalhoty z tržnice víc ukáží, než schovají.
"Můžete nahoru do pasáže, mladý pane. V patře jsou schovávačky. Kluk nejni drahej, udělá vám všecko, co si řeknete. Péro má větší, než jeho táta. Mladej, velkej, zdravej, šikovnej. A támhle je bankomat."
Ten táta bude asi někde na dohled, pro všechny případy, napadne tě a běžíš k eskalátoru. Matka za tvými zády zle zasyčí. Jako had. Její zloba tě zasáhne a vyděsí. Jsi rád, že jí v tom okamžiku nevidíš do tváře. A ještě raději, když přijede vlak.