Peter Belanský (Jiří Janíček)

Narodil jsem se 28. října 1954 ve Valticích na Moravě, vyrostl v Březí u Mikulova a dospěl v Brně. Psát jsem začal už jako školák. První verše mi publikoval Honza Dobiáš v Táborovém ohni Mladého světa v roce 1974, několikrát jsem byl hostem živých Táborových ohňů v Malostranské besedě a na Petynce. V rubrice ČRo Brno Zadáno pro mladé mě četli pan Dufek a pan Lakomý. Psal jsem do trampských samizdatů Dým, Kurýr a Uhlík. Publikoval jsem v Čs. Vojáku. Kupodivu poesii a nechtěli politiku. A 2x mě četli ve VIOLE. Samostatné básně mi po roce 1989 vycházely v Lambdě a v SOHO Revue. První a jediná sbírka vyšla v dubnu 1994 pod názvem Hledej lásku. Výbory povídek Našli jsem se v mlze, Bestiárium a prózu Tři mušketýři a Zlatý tygr vydalo stejné nakladatelství jako poesii, Dagra Communication. V roce 1995 jsem byl pozván Nadací CESTA do rockového klubu v Táboře, četl jsem texty ze sbírky. V létě téhož roku stejnou nadací Hilary Binder a Chrise Rankina z USA pozván do Tábora na Festival ORIENT TO OCCIDENT, kde jsem četl poezii a s dívčí rockovou kapelou Fastilio z Bologne jsem zazpíval pár svých písní. Zabodovalo i několik mých písňových textů, jeden vyhrál krajskou Portu v Brně. Stran vzdělání jen to, že střední školu jsem ještě dostudoval. A po roce 1989 ještě jednu. Jo a ještě mám zvláštní poděkování velvyslance SRN v ČR za knížku o osudech jedné rodiny sudetoněmeckých vyhnanců. 

VLASŤA VON DORNYCH

Klamal tělem, takový drobný, sladký blonďáček. Dokonce snad o pohlavek menší, než já. V očích nebe a nevinnost. A věčné chlapectví. Neměl ty hroudy masa, co jsme znali z kulturistických časopisů. Ale to, co měl, byla ocel. A když dal facku, nebo vás vzal hranou chodidla na ohryzek, uměl zabít. Kromě toho byl neobyčejně empatický. Většinu lidí přečetl po pětiminutovém rozhovoru. A měl noblesu. Nenaučenou. Určitě znáte ty lidi, co jsou krásní i v pytli od briket, stačí jim otvor pro hlavu a ruce. A nikdy nejedí vlašský salát z papíru aluminiovou lžící. Nikomu, ani volovi, neříkají vole a v každé větě dvakrát jakoby. Vole, já tě mám jakoby rád. To byste z něj nedostali ani na mučidlech. On určitě nebyl jakoby. Byl doopravdy. A na plné pecky.

To všechno jsem se dověděl později, teď seděl kousek ode mne na lavičce na Francisperku a sledoval, jak hledám v rozpadajících se hradbách zdravé místo a nějaký zajímavý detail pro svoji prakticu. Tehdy nebyly terasy pod Petrovem po generální rekonstrukci a krásné, jako nové. Jako dnes. Tehdy chátraly a rozpadaly se, jako celé město kolem a jako všechna města u nás.

"Neštěstí, co?" zavolal po docela neformálním Ahoj. "A to sem moje mamka chodila kolovat a na kafe". Kolovat znamená v brněnštině tancovat, ale to jsem zjistil až za chvíli, až mi to krásný anděl s blonďatým peřím přeložil.

"Moje také, právě tady, pod Petrovem, poznala svého budoucího muže."

"Kdo nechodil na Francisperk, není Brňák", řekl, ale to už jsem seděl na lavičce vedle něho. Už měl i jméno. Vlastik. Jeho pohled mi cosi říkal, ale jen šeptem. Zpozorněl jsem, až když mi jednou, podruhé a potřetí drcl rukou o ruku. Vzápětí už mi ji drtil docela chlapsky a krásné rty na mých, nekompromisně.

"A dál?", zeptal jsem se, když mě nechal nadechnout. Neodvedl si mě do houští pod hradbami, jako všichni před ním.

"No teď do štatlu, něco zobnem a pak dom, né?" Brňák se nezapře.

Vrátili jsme se do města, do rušných ulic. Na Svoboďáku jsme si dali zmrzlinu od tehdy velmi populárního zmrzlináře, ve Stopkově renesanční pivnici v České ulici, které ovšem pravověrní Brňané říkají zásadně Čára, jsme uhasili žízeň a pak jsme se tramvají vrátili k Hlavnímu nádraží, podjeli jsme viadukt, dvě zastávky a byli jsme doma.

"Ty máš vážně svůj byt?", zeptal jsem se nevěřícně. Tehdy bydleli v suterénních podnájmech bez vody a koupelny i rodiny se třemi dětmi.

"Mám. Babička mi přepsala ten svůj. Mám tam jeden pokoj. Babička je asi na dost dlouho v nemocnici. Ale určitě v tom bytě dožije, když v něm prožila padesát let."

Odemkl dveře ve druhém poschodí.

"Juro, jako doma, rozumíš? Ber si jídlo, udělej si pití a klidně choď v ponožkách. Pes mi umřel před rokem a je vyluxováno. Jo a koupelna je, však víš. Šel jsi kolem. Vzpomeň si, kde jsme se potkali a já tě chci čistého a voňavého."

Přinesl mi čistý ručník. Zavřel jsem se v koupelně. Ještě jsem se ani nenamydlil a stál vedle mne. Nádherný a vzrušený. Asi mu neušlo mé zírání na jeho kopí. Ještě jsem u tak subtilního kluka neviděl něco tak velkého.

"Já vím, je to velké, ale co dělat?" usmál se. "Ale takhle vyroste jen pro někoho a neboj, budu něžný jak dubnová tráva. Jako tvoje maminka, když jsi byl malinkaté štěňátko."

V nekonečném polibku jsme došli k posteli. Opravdu nespěchal. Hladil mě, líbal tmavé terče mých prsou, prolíbal se k chodníčku černého chmýří pod pupkem a níž. Nepotřeboval mě dobývat dlouho, po chvilce vypil mé ohně do posledního plamínku. A nevyplivl mě, ani poprvé, ani nikdy potom. Já, když mě někdo vyplivne, už podruhé nedám nic. Proč si o to říkal, proč to chtěl, když pak všechno vyplivne? Já také neběžím hned do koupelny a ničeho se nezbavuji. Nevyplachuji se a nedělám otrávené ksichty, že to nebylo safer. Proč bych to dělal? Vždyť jsem to chtěl, tady, teď a všechno.

Vlasťa se vrátil zpět ke mně a znova rozfoukal oheň. Trošku jsem se bál jeho zbraně, bolesti. Nechtěl jsem sykat, hekat a všechno pokazit. On to věděl a čekal, až budu vláčný, jako hrnčířská hlína. Až potom klín proti klínu a vteřina bolesti, protože všechno, co má v životě smysl, zabolí. Jako narození a smrt. Rozevřel mě ještě víc, ještě jednou křísly zuby o zuby jako křemeny a pak jsme vzlétli nad prostor a čas a už nic nás nedělilo. Když jsme se vrátili do jistoty svého masa, měli jsme oba jednou pro vždy v sobě kousek toho druhého. Jen pár bílých kapek. Ale navždy. Až do konce času.

"Já vím, že toho bylo dost, Juro. Neurazím se, když si odskočíš do koupelny a - rozumíš. Já jsem hodně dlouho nikoho neměl. Mělo to tak být. Čekal jsem na tebe," řekl tiše, když zvláčněl i on. "Asi to hodně bolelo, že?"

"Nebolelo. Možná vteřinu, nebo dvě. Ale krásně! A nikam nepůjdu. To se nesmí. Buď všechno, nebo nic a kdo to má jinak, ať si sežene porno. Nebo nějakého strýce na nádraží."

Kolikrát ještě do rána? Nevím. Ten den a ta noc mi splynuly v jeden krásný obraz, ne konkrétní, jako precizní barevná fotografie, jen štěstí, oheň, barva našich očí a rozpálených těl. Když jsme šli spát, byl jsem připraven žít i umřít.

"Kde bydlíš?", zeptal se mě tiše, když do pokoje oknem vkročilo slunce a viděl, že už nespím.

"Na ubytovně. Až v Líšni. Ne nejhůř, ale domov to určitě není."

"Takže ti dám klíče, pomůžu ti s přestěhováním a najdeš si práci někde blíž. Odtud do Líšně je to lán světa."

"Počkej, tak rychle? Tak brzy? Vůbec mě neznáš. Co když jsem děvka, zloděj, nebo fízl? Co když ti do kafe hodím dva noxyrony a vykradu tě?"

"Nejsi. A nevykradeš. To už bys tu nebyl. A kolik bys toho odnesl, v rukou, ty ťulo? Já vím, tys čekal, že tě odvedu někam do houští, tam se předkloníš, opřeš se o strom a za chvíli si nebudeš pamatovat ani moje jméno. Já jsem tě chtěl už tam, ale ne tak, jak myslíš. A kdy je ještě brzo, aby už nebylo pozdě?"

"A babička? Přece jí nemůžu kvůli nám přát smrt."

" Nemusíš. Pokud se vrátí, tak určitě jen dožít. A bude tě mít ráda. Ona má na lidi nos. Bude ti vděčná, když jí dáš napít, najíst a ošetříš jí dekubity. A neohlížej se pořád zpátky, už nejsi ten Jura, co včera. Už jsi někdo jiný. Protože miluješ. Oblékni si tu jistotu jako hezký kabát, který ti sedí a je ti v něm fajn. Víc pro začátek nemusíš."

Jak jsme se dohodli, tak jsme udělali. Vlasťovu babičku jsem si zamiloval a ona mne. Vyprávěla mi o něm spoustu krásných příběhů a když jsme ji po roce a půl pochovali, byla to i moje ztráta. Až mě zaskočilo, jak bolela. Nevím, jestli i u vás, ale na Moravě je zvykem několik měsíců po něčí smrti nechat jeho pokoj, byt, obrazy a vzpomínky být. S ničím nehýbat a nekšeftovat. Vlastikova maminka si vzala pár věcí, které ji s babičkou spojovaly a my jsme zbytek postupně vyměnili za nové. I Vlastik si nechal pár hezkých kusů starého nábytku a ty nové vybíral tak, aby se se starými neporvaly. Potom krásných několik let. Krásná láska, divadlo, zpívání s kapelou, nejméně dva čtvrtky v měsíci mi četli něco v Rozhlase Brno, v pořadu Zadáno pro mladé. Vlastik doktoroval v jedné nemocnici a někdy byl v práci hodně dlouho. A to byl čas pro mne. Listoval jsem v jeho dětských knížkách, prohlížel jsem si jeho fotografie, učil jsem se jej znát. Být jeho a s ním.

Proč nemůže život, když je nejhezčí, zůstat stát? Ne na pořád, třeba na dvacet let. Ten můj udělal piruetu, když StB vyšťourala, že si píšu s Radiem Vatican, že píšu do trampských samizdatů, že si v Budapešti dávám sraz s kamarády, kteří odešli ven, třeba do Mnichova, nebo kousek dál. Že prostě moc, fakt moc zlobím. Přišel jsem o slušnou práci v centru města, pak o kapelu, z divadla vyhazov, dveře do Rozhlasu se zavřely. Kdyby šlo jen o mne, ale ta situace ohrožovala i Vlasťu a na to jsem neměl právo.

"Já, promiň, nemůžu s tím stádem venku, s těmi prapory a s těmi traktoristy, co nám vládnou. A je mi jasné, že tě ohrožuju. Teď se na rok někam ztratím, někam, kde mě nikdo nezná a až se to převalí, vrátím se."

Nic mi nevyčítal, nedělal scény, nechal mi i klíče od bytu. Bez iluzí, bez jakéhokoli plánu a bez přemýšlení o budoucnosti jsem s kufříkem a batohem odjel do Prahy. Proč tam, nevím. Vím jen, že tehdy to z Brna bylo za stejno, jako do Budapešti na Nyugati Pályaudvar, za šedesát tři kaček i s místenkou. V Praze jsem si dal kufřík do úschovny, do batohu pár drobností a doklady a vyšel jsem ven z nádražního domu. Neušel jsem ani padesát metrů a stál jsem u té zdi, vedle výjezdu na parkoviště. Vlastně pod ní. Vedl mě instinkt? Žízeň? Nebo sám ďábel? Nevím. Stál jsem a viděl.... Kdosi s něčí hlavou v rozkroku sténal, říkal Kuř mě! Dělej! A ta hlava, které pomáhal oběma rukama, pak všechno vyplivla na špinavý beton. Ty ruce, co té hlavě před chvilkou pomáhaly, vytáhly pak z peněženky pár zelených stokorun a příběh skončil. Vycouval jsem tiše z obrazu a odešel jsem k Museu. Pak pomalu dolů až na druhý konec Náměstí s Mužem na Koni a úzkými ulicemi dál, až na Staroměstské náměstí. Dav lidí s fotoaparáty čekal na pochod svatých a já jsem šel k okénku pro pivo. Byl červenec horkého roku 1983. Tehdy víc než dva měsíce nespadla na Město ani kapka a měl jsem žízeň. Kelner v okénku mi řekl o občanský průkaz. Mělo mi to lichotit, že vypadám mladší, ale tehdy mě to rozpálilo do ruda a to pivo jsem ani nedopil. Ostatně to, že jsem vypadal mladší, mi dvakrát zachránilo kůži už v Brně, když mě nachytali bengové s někým v akci. Toho staršího si naložili do auta a na mě zařvali:"Padej, hajzle! A tady už tě nechceme vidět, jasný? Nikdy! Nebo to nahlásíme do školy a mamince!"

Praha..... Tehdy šedivá, plesnivá, smutná. Nejvíc bolelo to rozpadání toho nejvzácnějšího, Starého Města. Všude ta bednění s nápisy Pozor! Padá omítka! A cedule Přejděte na protější chodník! Jen ostrovy opravených gotických portálů a renesančních fasád. Jinde smutek, smutek, smutek. A já? První noc v parku na Karlově náměstí, v houští, kam přišel jen pes, nebo noční chodec, který přebral a potřeboval se vymočit, nebo vyblít. A skoro ráno i krásný, hubený Rom s tělem antického atleta. To z vás udělá slunce a nekonečná dřina někde na lešení. Pomočil pleť krásného stromu, uviděl mě a.....

"Co ty tady, takový děcko? V křoví. Chceš to?"

Nečekal na odpověď. Ostatně s plnými ústy jsem odpovědět ani nemohl. Rostl mi na jazyku, až jsem se dávil. Pak si klekl ke mně a naslinil se. Když se vrátilo ticho, zapnul si poklopec a řekl:

"Jsi hezkej, čerte, to teda jo! Přijď sem zejtra večer, až bude tma. Tak po desátý, jo? Přivedu kámoše a uděláme ti to oba." A já jsem přišel. I oni přišli. Chvíli si něco šeptali. Potom mě odvedli do nehezkého domu nedaleko a opravdu mi to udělali. A do konce týdne ještě třikrát. Pak mi ten krásný dal papírek s adresou a-

" Hele, utíkej k mamince. Musíš se zahojit, vole. Nejsem hyena, nějaká. A krev u toho mít nemusím. Ten tejden, to byla jízda!"

Papírek mi někde vypadl z kapsy, už jsme se nikdy neviděli.

Já vím, byl tu pořád ještě Vlastik, ale když je ten druhý fakt kus chlapa a chce vás dostat, dostane vás. Má smysl křičet? Kopat kolem sebe? Probudit peklo a uvidět nůž? Jistě, podruhé jsem na ten Karlák přijít nemusel. Neměl. Ale přišel jsem a poctivě jsem za to zaplatil. A mnohokrát.

Našel jsem si práci s ubytováním na konci Města. Na konci světa. Tehdy to bylo snadné, když vám bylo v podstatě jedno, co budete dělat. A platy měli všichni skoro stejné. Pořád jsem bral situaci jako provizórium, jako výlet na pár měsíců. A Vlasťa svým způsobem také. Jenže když se dva milují, musí spolu žít. Láska nemůže dojíždět, leda ta udýchaná, studentská. Láska nemůže čekat na každý třetí víkend v měsíci, na svátky a dovolenou. Jako zahrada, kterou máte po babičce někde v Sudetech. Je to příliš daleko. Bez vaší každodenní práce, bez vašich doteků zplaní, zdivočí. Být bez Vlastika bolelo. Strašně. Jako když vám někdo umře. Čas nic neléčí, to se jen říká. On jen ránu přikryje, abyste přežili. Abyste nezešíleli, nebo neskočili z Nuseláku. Nezbytí života, tisíc triviálních nutností a naděje, že bude lépe, vás ženou dopředu, i když jste skoro mrtví. A do stejného nezbytí, do stejného boje o přežití, vstoupí i ten druhý. I on stojí v ohni a musí volit. A nakonec přežijete oba, i když každý na jiné pevnině. Kdyby tomu tak nebylo, nepřežil by nikdo ani třetinu svých ztrát.

Vlastiku z domova našeho mládí a naší krásné lásky, děkuji. A odpusť. 

20. dubna 2019

Foto: Jansi (se souhlasem Jana Šimurdy)