Simona Ofelie Penniman

Simona Ofelie Penniman- studentka čtvrtého ročníku SUPŠ. Mimoškolně studovala tři roky malbu v ateliéru Olgy Hrachové. V březnu 2017 uskutečnila svou první výtvarnou výstavu s názvem Svět podle Simony, což na podzim 2018 pokračovalo výstavou druhou, která nesla název VYUMĚLKOVÁNÍ. V červnu 2019 ve spolupráci s organizací Po Múze vystavovala v Cargo Gallery. Účastní se rovněž online výstavy Isolation collection, jejíž třetí část bude veřejná v listopadu 2020. Věnuje se také zpěvu, už přes devět let a mimo jiné v roce 2018-19, se účastnila Barování se Sandrou Novákovou a Filipem Rajmontem v Malostranské besedě. V červnu 2020 společně s fotografkou Zarou Wildmoons vytvořila sérii tří performancí, které obsahovali prvky poezie, scénického tance a audiovizuálních prvků. Psaní se věnuje, již dlouho, ale až v nynějším roce dostala odvahu je zveřejňovat.

Modlitba pro Marii


Bože, dej, abych květinu neutrhla,

aby se švýcarské hodinky ve mně nerozpadly.

Dej, aby její pohled byl stále stejně zkoumavý,

stále tak dětsky nenasycený.


Bože, přes všechen můj ateismus,

ochraň křehkou duši před démony,

kteří ze mne vyvěrají

jako z bublajícího bahna.


Prosím, zbav mne lásky k jiným.

Abych s ní mohla prožít všechny stíny

v nočních parcích celé Prahy.

Prosím, nedovol aby byla zraněná.


Bože, žádám tě, aby ublížila ona mně,

jelikož já si ta muka zasloužím.

Ona příliš je čistou.


Prosím, zbav mne lásky.

Žádám tě na kolenou, ať již netoužím,

nestávám se druhým,

nevědomky nebodám

a nepadám

společně s nevyřknutým žalozpěvem:

"Miluj mne, K."


Pane Bože, ty víš, že nenárokuji si nic.

Nežádám okovy lásky, volám po jejím svobodném propojení.

Naříkám po vědomí jejího opětování.


Bože, dej aby na mě zapomněla,

abych ji omrzela.

Dej aby neodcházela černá od podlitin,

které jsem nikdy nechtěla způsobit.

Prosím, ať se její bolest rozplyne v éteru

společně s paskvilem symbolu Hamletovy Ofélie.

He

Rozbíjím hlavu o stěnu svého pokoje.
Jsem kurtizánou nabízející společnost bez doteků. Nečekám, že dostanu zaplaceno nebo že mám nějakou cenu. Zvracím vodu v domnění, že je to z přecpání. Daruji nádech mladého těla protkaného nitěmi nepřeberného množství barev. Kupče, avšak když si odstoupíš, spojí se ve své různorodosti v plitkou hněď. Mnozí umělci jsou jako prostitutky, jež prodávají své maso a duši až příliš často nezištně. Komodity vyměníme z pouhé zbabělosti, že bez této ochoty nenaplníme ideály, jež nejsou dosažitelné, ba dokonce v reálném světě nemohou existovat. To jenom protože nedoufáme, že nás zastudí mince v dlani, která by symbolizovala čistý zájem o naše pravé já.
Tak tluču dál, protože si chci myšlenky a sny z hlavy vymlátit. I když vím, že pak bych ztratila vůli žít, s nimi by odešla tíha olova, která by mi neseděla na prsou ani vně nich- už bych neměla důvod zvracet.
Možná bych potom byla stejně lehká jako hélium. Byla bych?
Možná...
Ne, byla bych prázdná.
Tentokrát doopravdy, jelikož tato temnota se rodí z nepřeberného množství vnitřních i vnějších podnětů, které vyústí v těžce průhlednou mlhu. Toto je tma s vědomím, že někde sedí lampa, kterou mohu rozsvítit. Koberec, který mohu nejistým krokem srolovat. Tuším, že tam dřímá roh stolu, o nějž si mohu zlámat malíček. Vím, že tam něco je.
Kdybych byla lehká jako hélium byla bych pouhou schránkou.
Sedím na zemi, točí se mi hlava a stěna je místy červená. Tato uvědomění mě učinila lehčí.


Chlapec se zapadlýma očima


Světla se reflektují v mysli.

Slunce odchází každé léto jako obilí barvy pampelišky, ale jeho zlaté vlasy se 

nemění.

Vypadal tak podivně.

Ústa nerovná, ale nádherná.


Omlouvám se.

Slíbila jsem si, že nic nebudu cítit.

Nepotřebuji lásku.

Nechci něhu, vůbec nic.

Nalhala jsem si jednou v noci.


Krůpěje slz pojmulo jezero.

Zbyly pouze červené tváře ošlehané zimním větrem.

Na hladině se nevznáším sama, ale ryby pijí mou černou krev.

Utopila jsem všechny Modiglianovy obrazy, které připomínaly jeho labutí krk. 

Portréty se pod pohybem vody deformují stejně jako podoba chlapce se 

zapadlýma očima.


Omlouvám se, ale touhu nezvládám.

Nechci lásku ani něhu, pokud je bolestí doprovázena.

Mám strach, že spadnu na kolena bezeslovná.

Šum balmatínové břízy ohlušil nevyřčené mladistvé sny, ukryly i naše těla v  objetí 

pod tmavomodrý stín

Uvědomila jsem si ale, že v lese sedím sama.

Prudkost světla roztává.

Omlouvám stromům, že tyto pubertální starosti musely poslouchat.

Je dobře, že už ho nikdy neuvidím, jelikož pak mě nikdy neuvidí sténat nad 

éterickým stavem mysli.