Foto: Robert Carrithers

Simona Ofelie Penniman

Simona Ofelie Penniman- studentka čtvrtého ročníku SUPŠ. Mimoškolně studovala tři roky malbu v ateliéru Olgy Hrachové. V březnu 2017 uskutečnila svou první výtvarnou výstavu s názvem Svět podle Simony, což na podzim 2018 pokračovalo výstavou druhou, která nesla název VYUMĚLKOVÁNÍ. V červnu 2019 ve spolupráci s organizací Po Múze vystavovala v Cargo Gallery. Účastní se rovněž online výstavy Isolation collection, jejíž třetí část bude veřejná v listopadu 2020. Věnuje se také zpěvu, už přes devět let a mimo jiné v roce 2018-19, se účastnila Barování se Sandrou Novákovou a Filipem Rajmontem v Malostranské besedě. V červnu 2020 společně s fotografkou Zarou Wildmoons vytvořila sérii tří performancí, které obsahovali prvky poezie, scénického tance a audiovizuálních prvků. Psaní se věnuje, již dlouho, ale až v nynějším roce dostala odvahu je zveřejňovat.
... Zemřela na podzim roku 2022.

Dehet


Kdy se to stalo? Kde se stala chyba? Je tady ticho, jsem na místě, ze kterého mě nelze odvézt, kde mě nikdo nemůže zabít. Vykoupení nebo smrt si obstarám sama. Kde to vůbec jsem? Nerozeznám hranice tohoto světa. Chci vědět, kde končí, kde se již mohu dotknout reality, pokud nějaká je.
Někdy si chci vyrvat střeva, pověsit je na strom jako vykuchaného králíka, sednout si vedle a poslouchat, jak z nich odchází barva života. Světlo zhaslo. Nervy očnice mi trhá ono zmíněné ticho. Je nesnesitelné, jelikož v jeho zarytém mlčení nikdy cosi nepřestává hlučet. Nejde to označit za zvuk ani za klid, jsem zmatená. Vzduch se napíná jako kůže a kvílí s pasivní agresí. Skřípe, řeže a odhazuje smysly vnímající skutečnost. Svět se rychle stává vyčpělým a šedým. Jakoby mi někdo do hrdla lil černou trpkou tuš podobně, jako houser souká potravu jedné ze svých svěřenkyň přes dlouhý bělostný krk, s dominantní nadřazeností slabomyslného člověka.
Mám pocit. Že se mi červená nit otírá o obličej. Lechtá mne na nose. Sykla jsem bolestí, bez varování mne řízla do koutku úst. Stalo se to velmi rychle. Krejčovská nit se mi omotává kolem krku. Otočila se jednou, podruhé a tak stále dokola. Něžně mne škrtí, ale nekompromisně se vtlačuje mezi póry kůže, k živině, až se dostane k masu. Krev se nezastavuje, neusychá. Po pokoji se rozhostila vůně kovu. Cítím železo, začínám slábnout. Opírám se o kolena v naději, že mi tato pozice pomůže. Přestávám vidět jasné obrysy.
Rudá caput mortuum se plazí od rozřezaného zátylku kolem šíje přes lopatky mezi ďolíčky venušiny, kde se skromnou nenápadností tmavne. Není to ani pár sekund, kdy se krev změnila v černou mazlavinu. Táhne se jako dehet, cítím se špinavá. Tento pocit mnou prochází skrz na skrz od ošoupaných kotníků po ten nejvyšší bílý vlas. Sune se pomalu, kopíruje trajektorii páteře, až se dostane k lýtkům. Nemohu přemýšlet, děje se toho příliš mnoho. Činy se stávají aktem setrvačnosti.
Postupem času jsem zjistila, že v této realitě je klíčem k přežití hra na mrtvého brouka. Potápíte se do pohyblivého písku. Pokud začnete panikařit, s největší pravděpodobností utonete nebo se zničíte vyčerpáním. Písek mne nyní vdechuje, jsem v něm až po hrany klíčních kostí. Už není čas na to, se s ním prát, musím vydržet, než se rozplyne, pak se opět nadechnu.
Ropě podobná kapalina chladne, je čím dál tím více dotěrná- přiléhavá. Lepí se jako cukrová voda, ale vzdálila se největší časti těla. Z posledních sil stéká po Achillově šlaše. Odkapává na zem, kde po sobě zanechává identické portréty mých chodidel na studené podlaze plné blyštivých střepů.
Hysterické zaúpění se odráží od oprýskaných stěn, já jsem jeho autorem. Konečně mohu dýchat. Jsem k smrti unavená, ale mohu dýchat.


Kolik vjemů, tolik potencionálních slepců

Tolik očí, proč je taky tolik očí?!
Je děsivé, kolik žalu se v nich musí skrývat. Ráda bych jim tu popelavou nit bolesti vytáhla z hlavy. Rozmotala bych ji mezi záhyby mozku, přes ucho pryč a pak bych ji zapálila. Poté by oči neměli černé zorničky, ponechala bych jim pouze prosvětlené duhovky. Nejsem si však jistá zda by se nestali slepci.
Raději jsem si měla vzít sluneční brýle. Nebyla bych součástí jejich očí, měla bych před nimi filtr z umbry pálené, který by mě jemně oddělil od reality.
Lituji, že jsem se pro brýle, z pod mého bytu, nevrátila- světla jsem příliš ostrá. bolí mne na zátylku- jakoby se měl rozvrhnout a měl propadnout soubor zvuků, který právě mysl zachytila.

Stále mám pocit, že mnou pohrdáš i přesto,
že jsme společně usínali pod tankem v mokré trávě
se srpnovou rosou.


Tenze neodchází. Nemám ponětí, jak jí dát sbohem. Je-li to vůbec možné.

Tělo betonu pruské modři ti nepatří.

Je majetkem tisíce jiných lidí a nespočtu stereotypních cest z práce a zpět domů.

Přisvojila si ho i vzpomínka na tvou blízkost.

Jsem spolumajitelem toho záznamu mrknutí oka, té chvíle, toho místa.

Bez tebe by nevznikl, ale nikdy jsi k němu nedal popud.

Nejsi stvořitelem, ale pouhým zprostředkovatelem neúplného dojmu upřímnosti pod záštitou opilosti.

Třeba se ti jednou bude chtít znovu společně oslepnout.

A později mne vodit za ruku a být mýma očima.

Roztrhnout provázek obepínající krk.

Nadechnout se.

Dívat se z okna promáčeni od deště a pachu cigaret. S maniakálním úsměvem, pozorovat, jak siluety horizontu mizí v hrubém, vzdušném oparu.

Možná usnout v náručí, a ne sobě zády. 


Galantnost K a M

Požíváme alkohol s vědomím,

                                            že nás v malých dávkách otráví

                                                          Tím je opojný.

Chtěla bych jej pít do doby,

                                                než se vzdám času.

Nikdy jej nechci vidět vyschnout.

Vypařím se s vroucností tvého černého čaje.

Ruku v ruce s tím, jak bez doteku vystydne.

Cítím silnou bolest.

Z velmi jednoduchého důvodu.

Jelikož z hluboké linie smutku jsi mne zvedl do klidné euforie.

"Sláva, že nás v nějaké zemi uznají za nejlepšího pánského jezdce, způsobí ve chvíli, kdy spustí orchestr, příliš velkou radost, než aby se druhý den ráno nedostavila lítost." Kafka

Jsi odrazem dní,

                           jež mi činí sítnice zakalené prachem.

Jsi zosobněním toho,

                                že slova notně nemusí vyjadřovat svůj předepsaný význam,

                                        že herec může promlouvat skrze hru k diváku,

                                                           i když na jevišti nestojí

                                                      ni ho na podiu nikdo neviděl.

Je chyba,

                              že libuji si v gentlemanském bohémismu.

V lidech,

                              jež za soumraku odcházejí naškrobení

                                 za rozbřesku přicházejí potrhaní.

Miluji povrchní čistotu,

                                       jež nonšalantně odhazují.

Jsou lihovinou,

                                           jíž se tak rádi otupují.

Odporné je mi,

                        že bavím se hudbou, jež se skládá ze dvou akordů.

Odporné je mi,

   že hýbám se do rytmu textu, jež předává informaci minimální hodnoty.

Odporné je mi,

   že dokážu bavit se na nad stupidními vtipy nebo dokonce 

                          pouhým vykřikováním citoslovcí.

Opovrhuji sebou,

                                     že jde ve mně číst.

Je mi odporné, že opovrhuji lidmi.

To ze mě dělá nejhoršího ze všech, jelikož jsem stejná.

Opovrhuji lidmi,

                                  jež pozitivně reagují na kýč a klišé,

                  těmi kdo nad primitivním námětem upadají v mdloby,

                                              se slovy: "To je roztomilé.".

                A přitom hledí na obraz, jež v nich má vyvolat prvoplánové emoce

                                                soucitu nebo rozněžnělosti.

Odporné je mi,

             že vědomě, či nevědomě splňuji tisíce podřadných námětů a kýčů.

Odporné je mi,

             že se každý den špiní podlaha, že povlečení se sroluje. Cítím se špinavá.

Jsou mi odporné konverzace o lásce.

Jsou mi odporné dramatické scény vyvolané silnými city.

Jsou mi odporné silné city.

Fascinují mne silné emoce,

                                         jsou-li chladnokrevně řízeny.

Odporná jsem si,

                                        že nahraditelné kolečko jsem,

                                             v obrovském kombajnu,

                 který mne v sobě jímá jen, protože rád sbírá a počítá hvězdy.

Odporná jsem si,

jelikož nejsem hvězda, ale obyčejný prach

Jsem si odporná,

jelikož nesnáším číst hovorový jazyk

a přitom mluvím velmi často nespisovně.

Nenávidím, že mé texty musí být někým opravovány,

                              jelikož jsem příliš neobratná bych gramatiku ovládala.

Je mi odporné,

                                   že posuzuji svou krásu podle vyhublosti jiných.

                        Zakládám vnímání sebe na ideálech, které jsem si nevysnila sama.

Odporné mi je,

že po lásce jsem mnohokrát použila.

Odporné je,

     že vždy když jsem ji mohla dostat, odešla sama nebo jsem se po měsíci
                                                                nudila.

Láska se mi příčí.

                               Z racionální mysli tvoří často ufňukanou kaši.

Lidé jste mi odporní,

                                                ale já jsem z vás nejhorší.

Jelikož pohrdám něčím, čím sama jsem a velmi dobře si toho jsem 

                                                               vědoma.

Jsem definice ambiciózní průměrnosti.

                                        A právě to mi je vrcholně odporné.


Otevřená kniha

Otevřená kniha,

jenž za přečtení první stránky stojí.

Čtenáři víc než úvod by nepochopili. Ti, jenž poznali by

význam skrytých symbolů,

četli podobných novel stovky.

Vytrhala jsem z knih mnoho stránek, zmuchlala a odhodila je z okna ven. Sklo je špinavé, prší,

ale i tak rozeznám rukopis,

který papír dříve čistý zneuctil.

Snaha o porozumění zmizela, neptám se, co smím.

Beru si to, co okolnosti dovolí. Domnělá volnost ze strachu vznikla.
Z úzkosti papír promočený zvednout z přilnavosti dopisního inkoustu.

Chci se utopit.

Utonout v pohledu bledě modrých očí. Zemřít klidná ve vůni podzimního deště, bez dusotu tuše v žilách.

Snad skončím jako-

Otevřená kniha,

jež za přečtení nestojí,

jelikož žádnou ze stránek už nedrží.

Uvnitř shořela a příběh již ji nepatří.

Vlastní ho ten, jehož oči se jako voda s příměsí vápence rozlévají. Drží ho ve svazku, převázaného hnědým provázkem.

Neexistující kniha,

v níž není možno číst.

Rozplynula se v odkaz ambivalentního života bez možnosti dalšího vydaní.

Modlitba pro Marii


Bože, dej, abych květinu neutrhla,

aby se švýcarské hodinky ve mně nerozpadly.

Dej, aby její pohled byl stále stejně zkoumavý,

stále tak dětsky nenasycený.


Bože, přes všechen můj ateismus,

ochraň křehkou duši před démony,

kteří ze mne vyvěrají

jako z bublajícího bahna.


Prosím, zbav mne lásky k jiným.

Abych s ní mohla prožít všechny stíny

v nočních parcích celé Prahy.

Prosím, nedovol aby byla zraněná.


Bože, žádám tě, aby ublížila ona mně,

jelikož já si ta muka zasloužím.

Ona příliš je čistou.


Prosím, zbav mne lásky.

Žádám tě na kolenou, ať již netoužím,

nestávám se druhým,

nevědomky nebodám

a nepadám

společně s nevyřknutým žalozpěvem:

"Miluj mne, K."


Pane Bože, ty víš, že nenárokuji si nic.

Nežádám okovy lásky, volám po jejím svobodném propojení.

Naříkám po vědomí jejího opětování.


Bože, dej aby na mě zapomněla,

abych ji omrzela.

Dej aby neodcházela černá od podlitin,

které jsem nikdy nechtěla způsobit.

Prosím, ať se její bolest rozplyne v éteru

společně s paskvilem symbolu Hamletovy Ofélie.

He

Rozbíjím hlavu o stěnu svého pokoje.
Jsem kurtizánou nabízející společnost bez doteků. Nečekám, že dostanu zaplaceno nebo že mám nějakou cenu. Zvracím vodu v domnění, že je to z přecpání. Daruji nádech mladého těla protkaného nitěmi nepřeberného množství barev. Kupče, avšak když si odstoupíš, spojí se ve své různorodosti v plitkou hněď. Mnozí umělci jsou jako prostitutky, jež prodávají své maso a duši až příliš často nezištně. Komodity vyměníme z pouhé zbabělosti, že bez této ochoty nenaplníme ideály, jež nejsou dosažitelné, ba dokonce v reálném světě nemohou existovat. To jenom protože nedoufáme, že nás zastudí mince v dlani, která by symbolizovala čistý zájem o naše pravé já.
Tak tluču dál, protože si chci myšlenky a sny z hlavy vymlátit. I když vím, že pak bych ztratila vůli žít, s nimi by odešla tíha olova, která by mi neseděla na prsou ani vně nich- už bych neměla důvod zvracet.
Možná bych potom byla stejně lehká jako hélium. Byla bych?
Možná...
Ne, byla bych prázdná.
Tentokrát doopravdy, jelikož tato temnota se rodí z nepřeberného množství vnitřních i vnějších podnětů, které vyústí v těžce průhlednou mlhu. Toto je tma s vědomím, že někde sedí lampa, kterou mohu rozsvítit. Koberec, který mohu nejistým krokem srolovat. Tuším, že tam dřímá roh stolu, o nějž si mohu zlámat malíček. Vím, že tam něco je.
Kdybych byla lehká jako hélium byla bych pouhou schránkou.
Sedím na zemi, točí se mi hlava a stěna je místy červená. Tato uvědomění mě učinila lehčí.


Chlapec se zapadlýma očima


Světla se reflektují v mysli.

Slunce odchází každé léto jako obilí barvy pampelišky, ale jeho zlaté vlasy se 

nemění.

Vypadal tak podivně.

Ústa nerovná, ale nádherná.


Omlouvám se.

Slíbila jsem si, že nic nebudu cítit.

Nepotřebuji lásku.

Nechci něhu, vůbec nic.

Nalhala jsem si jednou v noci.


Krůpěje slz pojmulo jezero.

Zbyly pouze červené tváře ošlehané zimním větrem.

Na hladině se nevznáším sama, ale ryby pijí mou černou krev.

Utopila jsem všechny Modiglianovy obrazy, které připomínaly jeho labutí krk. 

Portréty se pod pohybem vody deformují stejně jako podoba chlapce se 

zapadlýma očima.


Omlouvám se, ale touhu nezvládám.

Nechci lásku ani něhu, pokud je bolestí doprovázena.

Mám strach, že spadnu na kolena bezeslovná.

Šum balmatínové břízy ohlušil nevyřčené mladistvé sny, ukryly i naše těla v  objetí 

pod tmavomodrý stín

Uvědomila jsem si ale, že v lese sedím sama.

Prudkost světla roztává.

Omlouvám stromům, že tyto pubertální starosti musely poslouchat.

Je dobře, že už ho nikdy neuvidím, jelikož pak mě nikdy neuvidí sténat nad 

éterickým stavem mysli.