Jemnocit

V roce 2016 vyšla péčí brněnské básnířky a písničkářky Jenoféfy Bety, sbírka básní tří lesbických autorek s názvem JEMNOCIT. Nápad na společný poetický projekt vznikl při autorském čtení na jaře 2015.Útlá knížka spatřilo světlo světa také díky finanční podpoře čtenářů na Startovači.
Autorky o svých básních říkají, že jsou o touze, lásce, blízkosti, míjení se, životní cestě, hledání, ztrátě, bolesti, smíření, krásách i smutcích okamžiku... "Spojuje nás společná inspirace ženami, láskou a křehkou krásou každodennosti a touha vdechnout poezii život a životu poetično."


Jemnocit

(společná báseň)

Jemně cítím
Jen dnes v noci
City co vtiskneš papíru
Tolik v hrstce slov
Co v náruči plné doteků

Poslepu sleduji
Tvá niterná zákoutí
Jež jsou
Jakoby na míru
Vyrobená pro mě

Kráčím svou dalekou poutí
Za svitu měsíce a milionů hvězd
Jdu za láskou, co pláčem se hroutí
Jdu za láskou, co  nechala mne svést


Markéta Spen Krejčí

A když odcházíš

A když odcházíš
Počítám Tvoje kroky
ke dveřím

Ticho jak opona padá
Slovům
však nevěřím

Den tmavne
Noc obtěžkává
svět

A když odcházíš
Ta čísla
Znám už nazpaměť



Našlapuj lehce

Našlapuj lehce
V mém světě
V mé touze
Cítíš mě v sobě
Jako kapky deště
A toužíš se
Neprobouzet


Ani psí oči mi nepoví

Ani psí oči mi nepoví
Zda rozpitý šálek kávy
Je jediná stopa
po Tobě
Nebo jen střep mého
zapomnění

Dospělost s sebou přináší zklamání

Že co bylo už dávno
není


Mám se za blázna

Mám se za blázna
Bez Tebe!
Schoulená
S pohledem upřeným do prázdna
Usínám
Ve tvém vytahaném tričku



Prsty dotýkám se mraků

Prsty
Dotýkám se mraků
Skrze jejich
Ponurou kůži
A mlčky závidím jen
Volnost ptákům
I kapkám... mířícím do kaluží


Stín všednosti

Stín všednosti
Vzal za kliku
Budoucnost změnila se
V zapomnění
Objetí ztratilo směr
S grácií
Do Tvých ramen
Bodám pohledem


Bet

Sbírka

pročítám staré řádky
za každým písmenem se skrývají
pocity
přehlídka emocí
jak na maškarním bále
strhat slovům masky
a pod nimi
lásky
ať zůstanou nahé


Zlodějka

vedeš mě neznámou krajinou
svíráš mě v dlani
sleduju tvůj pohyb
tiskneš mě k sobě pohledem

dvě ruce jako šelma
plíží se po mých bocích
zvědavými prsty
kloužeš po mém těle

kradmo jako zloděj
v záhybech tebe bloudím
cestami po tvé kůži
pod košilí nechávám tvé otisky

klesáme volným pádem
tvá vůně mě svádí
vzduch mezi námi
drtí naše těla v nahých dotecích


Vlak

Vlakem už jsem jela mockrát
tímhle vlakem ještě ne
Veze mě do op(o)uštěného bytu
do vzdálené náruče,
která mě tiskla pět let
a opouštěla
a tiskla znovu

na papír, co měnil svůj povrch
stával se drsnějším
se spoustou rýh od toho věčného
muchlání a rovnání

hory slov
kde napsala jsem hory básní
- ve slovech se člověk utopí, když
píšou slzy -
přiložit kapesníček a vyčkat rána

bolí druhý den
když slunce vyjde
a pálí
do červených očí

dívám se z okna
kde ubíhá minulost
v krajině protknuté kolejemi
tenhle vlak odjíždí



Strom

Setkáme se po letech
Nad střechami domů
Patřím (k) tobě
Jako listí patří stromu
Někdy setřeseš mě
Pak padám k zemi
K temné hlíně
Vracím se v letu
Jindy k nebi mě neseš
A navracíš svět(l)u

Jízdenku, prosím

Výměna startovací baterie
Než budeme žít zítra
Mlha v poli poezie
K rozehrání nitra

Myslet více
Jaké by to bylo přijet naposledy
Jako na rybníce
Když pod nohama prolomí se ledy

Intimní soukolí
Režíruje představení změny
V životní roli
Kdo dokáže se podělit o humor
i ženy

Po odstranění zajistěte klínem
Přísun čerstvého masa
Při dušení podléváme vínem
Bez omezení provozu je trasa
Koho pozveš na panáka příští
týden?
Vpád prázdnoty
Hodí se pro každý všední den
V balíčku dobroty

Na cestu croissant a keks
Naplň bez chybek
Všechno na světě je sex
Posouvání výhybek

Mlčení mluví víc  než činy
Smysly staví v mysli zdi
Vzpoura bezstarostné omladiny
Nenaskakuj za jízdy

Ukončete nástup
Už si spokojeně sedni
Bezkontaktní nástup
Jízdenku ze země zvedni



Nahá

Když dám ti  přečíst své řádky
vysměješ se mi,
nebo si je vložíš do srdce?

Roztrháš je na kousíčky
a zabalíš se
do cárů mojí duše

A pak řekneš
suše,
Děkuju "za sbírku"...

Ne, ty  ne
Možná odpovíš mlčením
a možná mým slovům vyznáš lásku

Jen prosím svlékni se
až je budeš číst,
ať jsme nahé obě

Hrát si

jako děti jsme si hrávaly na
schovávanou
teď hrajeme na babu
... na baby
... nakonec babky¨

snad že v dospělosti ztrácíme
smysl...
pro humor i dobrodružství
honíme se 
nejdřív za touhami
pak za realitami
a za životem
než nás všechny dožene...

zastavme se spolu
a pojď si hrát...
na okamžik


Veronika

Za letních večerů

Když kouzlo večera k zemi se snáší
A stromy laská mdlý poryv vánku
Vůně ze vzpomínek k nebi se
vznáší
S touhou chci schovat se do
červánků

Život je ve hvězdách, světlo se
ztrácí
Přeji si, ať počká ještě chvíli
Však dál padá tma, již utichli ptáci
Mne naděje pro lásku opustily


Nezávislá

V závoji kouře dech se tají
A nad námi visí prázdná slova
Jež skrývají sílu, byť směšná se 
zdají
A každý žák Lásky se pod ně
schová
V závoji kouře dech se tají
Chci napsat ti romány holou větou
Však dál vzhlížím k mrakům, co
odpověď znají
Žes pro mne mou poslední
cigaretou

V závoji kouře dech se tají
A nad námi visí prázdná slova
Jež skrývají sílu, byť směšná se
zdají
A já ti je povím tisíckrát znova





Jsi

Jsi jako ranní rosa, jež po stéblech
trávy stéká
Jsi jako vůně  kopretin vyrůstajících
v nás
Jsi předalekou cestou, co nás dvě
ještě čeká
Jsi elixírem štěstí, jež pohlcuje čas

Jsi jako vášeň noci, jež s každým
ránem končí
Jsi jako perla v moři plna půvabu
a krás
Jsi předalekou cestou, co
s poutníkem se tiše loučí
Jsi bezútěšnou láskou, jež zlomila
mi vaz


Pro ni...

S půlnočním úderem
opusť moji duši
chci zapomenout
na tebe
ač mé srdce
ještě buší

Chci zapomenout
den
kdy stala ses
mým osudem
a zničila jsi
Nebe

Mé srdce obaleno
krásou
jež uryta je  na Tvé 
tváři
utonul v kalamáři
se slovy...
"Lásko, chci jen Tebe"


Méně než prázdná (slova)

Prázdné odrazy zbytků mysli
třpytí se jemňounce na vodní
hladině
přežívám, však již nevnímám
smysly
a maska přátelství vzhlíží tak nevinně
Prázdné odrazy zbytků mysli
na dohled pouhá marnost a nicota
napětí utichne, když vyprchá kyslík
a se steskem zháší se i jiskra života


Podlehnutí (v) Lásce

Před neúprosnou záští Amorovou
naivně kryjeme si záda
pokaždé k ránu
když dobývá se Lásky barikáda
...
pak kladou nám smuteční věnce
na desku mramorovou


Závěrečná

V odrazech nostalgie
snít a naslouchat
tlukotu srdečních okamžiků
co zdály se být tak samozřejmé

Až na samém konci však
topíme se ve vlastním tichu
a v realitě zítřků
nás již nikdo neobejme