Jenoféfa Beta

Jenoféfa Beta je písničkářka a básnířka, žijící v Brně, původem 
Přerova. Poezii se věnuje od roku 2009. V knižní podobě vyšla její 
básnická tvorba ve společné sbírce tří brněnských autorek Jemnocit, 
vydané na podzim roku 2016. Vybrané básně byly v r. 2019 publikovány v 
literárním časopise Divoké víno. V červenci 2019 vydala první 
samostatnou sbírku Srdce v nahotě, která představuje výběr básní z let 
2017-2019. Jako písničkářka sólově vystupuje s kytarou od jara 2018. 
Hraje autorské písně, které žánrově vyrůstají z folku a občas zabloudí 
k blues.

Z kopce

ženám jsem nikdy nerozuměla
že nám jsem nikdy nerozuměla?
přesto rozumím si skvěle
s ranní rosou
když vítám nohou bosou
první sluneční paprsek
do okna zavoněl jak konvalinky
slovům scházejí linky
a tónům zvuk
a mně scházíš ty
z kopce dolů
z kopce domů
...
vítat se nebudem
už nebudem se ani loučit

Sladce

Stíny a splíny míchaj se v sobě
Víno chutná chvíli sladce
Chvíli nakysle
Možná jsme závislé
Na troše něhy
Troše cukru
Bez polevy

Čtverce

Úsečky chladu
A čtverce vzduchu
V prostoru mezi čtyřmi stěnami
Mezi čtyřmi ženami
Středobod cítění
Na rozcestí mezi míjením se
Bosá balancuji na římse
Z těžkého dřeva
Pocity stočené jak střeva
Nadechují se
A mizí v útrobách

Kapesní


nacpu si do kapes

všechny kapesníky

od drobků a slz

od alergie a zachlazení

od vášně i pohlazení

od smíchu

a ostrého slunce

od rozlitých nápojů

a rozlitého srdce

a taky od krve

od příliš ostrých hran

od rezavých strun

a rozespalých rán

od rozloučení

a znovushledání

od rozmazaných barev

od toužebného šeptání

od prachu města

lapeného do sliznic

všechny kapesníky

ze všech popelnic mého světa

přežvýkané čelistí času

zmuchlané pod polštářem

rozmáčené na okrasu

a nakonec ten od lásky

- jen na něm si udělám uzel

Prsto-klády


kamkoli se dnes pohnu

cítím na sobě tvé noční doteky

něžné a samozřejmé

jako by ses mě tak dotýkala odjakživa

jako by naše těla zapadala jedno v druhé

prsty propletené v roztodivných úhlech

v nezvyklém cvičení na flexibilitu ruky

dlaně se změnily v hmatníky

a my skládaly zkoušku z prstokladu

až v denním světle jsme docela zdřevěněly

a z tančících srdcí zbyly dva špalky pod dekou

z prstů staly se ledové sochy

příliš mrazivé na dotýkání

a příliš křehké pro lidské teplo