František Baďura / Vázací motýlek

... takový malý muzikál

Na motivy stejnojmenné novely
Lukáše Malého
Hudba a texty písní Mike Perry

 Tuto hru věnuji autorovi předlohy. fb


Autor: PJ McNally – taken myself using CANON digital ixus 50., CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=865999
Autor: PJ McNally – taken myself using CANON digital ixus 50., CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=865999

Napsat tenhle kus pro divadelní prkna jsem dostal v době, kdy na ta prkna, která "znamenají svět" dlouhé a dlouhé měsíce usedal prach. Kdy smutně svěšené opony byly zatažené ještě delší dobu, než na sklonku protektorátu. V nelehké době, kdy živé umění nebylo a bylo dušeno tzv. masovou kulturou.
S novelou Lukáše Malého jsem se seznámil na sklonku roku 2019, protože jsem byl požádán, zdali  bych z knížky neudělal literární večer. Setkal jsem se tak s textem, který nese všechny atributy prvotiny, navíc prvotiny šestnáctiletého autora. Spontánnost, úchvatná fantazie, ale taky naivita a jazyková a stylistická neobratnost. Rozhodl jsem se s tím fantazijním a neobyčejným příběhem vést polemiku; čistě divadelním prostředky - zkrátka jsem připsal jednu hlavní postavu a tu  potřebu mladého autora "být vážný" trochu znevážil. Příběh jsem Lukášovi demontoval a pak ho po svém poskládal. 
Celému tomu fantasknímu příběhu ještě cosi ale chybělo. Při nevím už kolikátém čtení  jsem najednou uslyšel písničky mého kamaráda, písničkáře a spisovatele Mika Perryho. Sedly mi tam, protože vlastně po svém spoluvyprávěly tenhle zamilovaný příběh, jenž je tak trochu "mimo prostor a čas". Jinými slovy - jsou nadčasové.
Text hry sem na tyto stránky přece jen patří, neboť má dvě stylově výrazné LGBT postavy.
  
P. S.: Hru jsem psal jen pro radost, s žádnou vidinou, že by se kdy mohla hrát.

Osoby:

Alois, mladík asi pětadvacetiletý

Alter Ego, mladík asi pětadvacetiletý

Františka, mladá dívka z jeho snů, asi dvacetiletá

Marek, Aloisův kamarád, psycholog, před třicítkou

Pepuš, číšník, dobře živený čtyřicátník

Tatínek, asi padesát let

Maminka, udržovaná čtyřicátnice

Servírka v kavárně a na plese,dívka kolem dvaceti

Návštěvníci plesu, kteří přebírají i další epizodní role; alespoň tři muži a tři ženy.

Průvodce


Poznámky ke hře

Fyzická podoba Aloisova Alter Ega s Aloisem není pro inscenování nutná. Princip dvojnictví podtrhuje stejné oblečení, a to vždy takové, které momentálně má na sobě Alois, včetně spodního prádla a ponožek.
Návštěvníci plesu mohou být v libovolném počtu, podle možností divadelního souboru a herci Návštěvníci plesu mohou mít přiřazovány role podle záměrů režiséra; ale vždy tak, aby nebyla narušena logika příběhu.
Inscenační poznámky, včetně těch, jak se mají jednotlivé postavy tvářit a jak mluvit, nejsou samozřejmě závazné, jsou pouhým dramatikovým rozmarem.


Prolog

(na scénu vstoupí Průvodce s kytarou)

Průvodce:
(přichází ze zákulisí; jeho text je pouze rámcový, lze jím improvizovat)

(přejede po strunách) Dobrý večer. (pauza) Budeme vám vyprávět...

Hlas ze zákulisí: Taky zpívat!

Průvodce: A také trochu zazpíváme...

Hlas ze zákulisí: A zatančíme!

Průvodce: Ano, a taky zatančíme. Příběh, (obezřetná pauza, zdali se ještě někdo ze zákulisí neozve) který se může stát snad každému z nás. Skutečně. Nevěříte? Chce to jenom nemít strach být těmi, kým skutečně jsme. A nenechat si to nikým vzít. 

(zahraje předehru a začne zpívat; v průběhu první sloky přicházejí herci na scénu a zpívají s Průvodcem refrén)

Doufáme, zoufáme

a pořád jen na něco čekáme

a spoléháme, že boží mlýny melou dál.

Že stane se, co má se stát,

svou hromadu má čert přece rád

a někdo holt musí brečet a někdo se smát.

Sbor herců:

Jak týdny jdou :/,

šrámy nám přibývají,

však na kolenou :/,

tam nahoře nás nenajdou.

A nad hlavou :/

andělé nám zpívají,

jak týdny jdou:/,

vždycky máme na vybranou!

Scéna rázem potemní. Vtom se uprostřed jeviště prudce rozsvítí kužel světla. Ze tmy se vynoří a elegantním krokem ke kuželu světla přichází postava v obleku a klobouku. Je to hlavní postava hryAlois. Má na sobě tmavý oblek, pod ním sněhobílou košili. Na hlavě posazený klobouk a na nohou černé naleštěné lakýrky. Zastaví se přímo pod kuželem světla. Z kapsy saka vytáhne malý kartáč na šaty a trochu si jím okartáčuje oblek. Zastrčí jej zpátky a z druhé kapsy vytáhne vázacího motýlka, takové barvy, aby dobře "světélkoval" do hlediště, a obřadně si ho uváže. Zkontroluje se v malém kulatém zrcátku, který vyndá z další kapsy. Něco ještě trochu upraví. Tanečně se otočí kolem své osy a v ten moment se scéna rozsvítí. Jsme v tanečním sále. Spustí plesová hudba, na scéně začnou korzovat lidé ve společenských šatech, někteří posedají ke stolkům, někteří tancují. Alois se ztratí v rumraji lidí. Hudba pozvolna ustoupí do pozadí.

První návštěvník plesu: (postaví se blíž k portálu, promluví slavnostně) Vážené dámy, vážení pánové, naše vzkvétající město, jež se honosí tolika novými krásnými stavbami, postavenými také těmato poctivýma rukama (ukáže své jemné dlaně obtěžkané prsteny)...

Druhý návštěvník plesu, žena: (přistoupí rovněž k portálu) Město, které se pyšní příkladnými a slovutnými osobnostmi... (vystrčí Třetího návštěvníka plesu s netrpělivým Pojď sem, prosím tě! a upraví mu motýlka, napovídá Třetímu návštěvníkovi plesu, může to být její manžel) Město... Město...!

Třetí návštěvník plesu: Mě... mě ...sss...to...

Druhý návštěvník plesu: ... které nám jenom vzkvétá...

Třetí návštěvník plesu: ... které nám jenom...

Druhý návštěvník plesu: Vzkvétá!

Třetí návštěvník plesu: Vzkvétá.

Druhý návštěvník plesu: (postrčí ho ještě víc) Pod vedením schopných a výjimečných lidí.

Třetí návštěvník plesu: Pod vedením schopných a... a... a jo... a výjimečných lidí.

Čtvrtý návštěvník plesu: (je to další žena, zvolá skoro až hystericky s výrazným "ječákem") Právě pořádá velkolepý ples k výročí založení naší nepřekonatelné, jedinečné, spravedlivé, zdravé, velké, velkolepé milované, zkrátka naší Československé republiky!

Návštěvníci plesu nadšeně tleskají a volají Bravo! Sláva!, Ať žije naše republika! apod. Spustí fanfára, která přejde do další plesové melodie.
Alois se prodere do popředí a snaží se překřičet hudbu.

Alois: Dovolte ... Dovolte mi... (kolem jde servírka, Alois od ní vezme sklenici s drinkem, napije se, aby si dodal víc kuráže) Dovolte mi, abych se představil. (skoro zakřičí) Jmenuji se Alois!! To křestní jméno mi dal můj dědeček z úcty ke svému dědečkovi. Ten to za první... (ještě zesílí hlas) Ten to za první... republiky... (zvolá) Prosím vás, nemohli byste na chvíli přestat hrát? Není tady slyšet vlastního slova! (napadne ho mávnout)

Hudba rázem utichne.

Alois: Děkuji vám. (odkašle si) Tak tedy... Mé jméno je Alois. To křestní jméno mi dal můj pradědeček. Ten to dotáhl za první republiky až na samotného poradce ministra zahraničí. A jak mi vyprávěl děda, stal se později i jeho osobním přítelem.

První návštěvník plesu, v roli pořadatele: (přistoupí k Aloisovi) Promiňte, že jsem tak smělý. Máte, prosím, pozvánku na tento dnešní ples?

Alois: Ehm... Jistě... Já... (prohledává se)

První návštěvník plesu, pořadatel: Prosím?

Alois: Já... (vyhrkne a podívá se směrem k nejlépe vyhlížejícímu muži ) Já jsem přijel v kočáru... tady s panem hrabětem!

Druhý návštěvník plesu, tentokrát hrabě: Jakýpak já jsem hrabě, prosím vás! Vždyť už máme republiku! Teď už jsem jenom pan. A občan, vážení, občan!

První návštěvník plesu, pořadatel: (k Aloisovi) Ach tak, v tom případě je všechno v pořádku. Přeji vám příjemnou zábavu, pane.

Alois: Větvička. Alois Větvička.

První návštěvník plesu, pořadatel: (ukloní se a odejde)

Aloise chytí půvabná a svůdná tanečnice, jedna z návštěvnic plesu, a dá se s ním do tance. Oba tančí, Alois září štěstím, tanečnice se usmívá.
Rázem však hudba utichne a scéna potemní.


První dějství

Obraz první

Kavárna
(Jsme v kavárně. Alois klimbá u kavárenského stolku s knihou, která mu leží u nohou rozevřená. Přichází servírka a knihu zvedá. Je to stejná dívka, od které si Alois bral na plese posilňující drink.)

Servírka: Pane, upadla vám kniha.

Alois: (prudce sebou trhne) Co... co se děje?

Servírka: Usnul jste a upadla vám knížka, kterou jste četl.

Alois: Ach tak...

Servírka: Budete si přát ještě další čaj, pane?

Alois: Myslíte, že po tom drinku se hodí ještě jeden čaj?

Servírka: Promiňte, ale žádný drink jste si neobjednával.

Alois: Ale vždyť jsem si ho od vás... tam...

Servírka: (znejistí) Ne, to určitě ne. Měl jste jenom váš oblíbený jasmínový čaj. (už veseleji) Vidíte, ještě jste ho ani nedopil, jak jste byl zabraný do té knížky.

Alois: (je v rozpacích) Vlastně... Vlastně ano. To je Karel Čapek. Líbí se vám Čapek?

Servírka: (zasměje se) Jéje, toho jsem četla naposledy ve škole.

Alois: (zklamaně) Aha... Tak to jo.

Servírka: Já s tím čajem ještě teda počkám. (je na odchodu, ale ještě se otočí) A ten drink si dáte?

Alter ego: (jeho nástup na scénu je bleskový, suverénně si přisedne ke stolku, je na chlup stejně oblečený jako Alois) To bys ale vážně neměl odmítnout!

Alois: (trhne sebou a otočí se k němu) Co-cože??

Servírka: (přijde k Aloisovu stolku) Prosím? Chci se jenom zeptat, jestli si přece jen nedáte ten drink?

Alter ego: Vidíš, už po druhý ti ho nabízí! Vypadá to, že na ten drink chce nejspíš i pozvat.

Alois: Kdo-kdo jsi?

Servírka: (znejistí) Promiňte...? Tak... já... já přijdu asi za chvíli... Kdybyste si to rozmyslel s tím... (otáčí se a odchází)

Alter ego: (uculí se na servírku, ta ho nevnímá, protože ho nevidí ani neslyší) Drinkem, že? (otočí se zpátky k Aloisovi) A máš po zábavě, kámo.

Alois: (šeptem) Jediný, kdo se tady baví, jsi akorát ty. Nevím, kdo jsi a kde ses tady vzal.

Alter ego: Já tady vlastně nejsem.

Alois: (polohlasem) Ne!? Pokud to nevíš, tak jsi mi právě udělal před servírkou pěknou ostudu. Chodím sem už několik týdnů. Oblíbil jsem si to tady. Jak teď budu asi před ní vypadat, nechceš mi to náhodou říct?

Alter ego: Ta je do tebe udělaná, chlape.

Alois: Ale prosím tě!

Alter ego: No vážně. To já poznám.

Alois: Poslyš, nechceš tak, jak jsi přišel, zase odejít?

Alter ego: Proč? Vždyť ani neví, že tady sedím.

Alois: Co to meleš? Jak jako neví?

Alter ego: No prostě neví. Neviděla mě. Neslyšela. Necítila...

Alois: Tak jestli tě neviděla, ani neslyšela, tak cítit rozhodně musela. Ta tvoje voňavka je jak celá odšpuntovaná parfumerie.

Alter ego: (přihlouple se usmívá)

Alois: (po chvilce) Počkej! To chceš říct, že...

Alter ego: ... že mě vidíš jenom ty.

Alois: Jenom...

Alter ego: Jenom ty. Chceš se asi zeptat...

Alois: Proč...

Alter ego: ... zrovna tobě, Aloisi? Protože teď je ten správný čas, aby sis užil svoji parádní fantastickou jízdu! Takovou, o jaké se ti ani ... ehm... nesnilo... Nebo snilo? Zkrátka už si nic dalšího neobjednávej, protože právě teď skutečně začíná... (prudce vstane, vyskočí na stolek a roztáhne ruce) ...tvůj úžasný let!!


Obraz druhý

(rázem se rozsvítí celé jeviště a jsme opět na plese; rozezní se hudba, která přejde v písničku; začne bláznivý rej plesových hostů, kteří mají na tvářích různé masky, jež v průběhu písničky měn;, během písně se objeví drobná dívka v růžových plesových šatech; Alois, i když je ve víru, si dívky všimne a nespouští ji z očí, snaží se k ní dostat)

Aranžování sboru je na tvůrcích inscenace.

Alter ego:

Doufáme, zoufáme

a pořád jen na něco čekáme

a spoléháme, že boží mlýny melou dál.

První návštěvník plesu:

Že stane se, co má se stát,

Druhý návštěvník plesu:

svou hromadu má čert přece rád

Třetí návštěvník plesu:

a někdo holt musí brečet a někdo se smát.

Sbor:

Jak týdny jdou :/

šrámy nám přibývají,

však na kolenou :/

tam nahoře nás nenajdou.

A nad hlavou :/

andělé nám zpívají,

jak týdny jdou :/

vždycky máme na vybranou.

Alter ego: (k Aloisovi)

Doufal jsi, zoufal jsi,

na rovný šance pořád čekal jsi

a ve frontě na štěstí zkoušel stát.

Pak sis řek´, že už máš věk,

tak do rukou vem´ si svůj mlejnek,

a druhý den jsi ji potkal, lásku svou.

Sbor:

Jak týdny jdou :/

šrámy nám přibývají

však na kolenou :/

tam nahoře nás nenajdou.

A nad hlavou :/

andělé nám zpívají,

jak týdny jdou :/

vždycky máme na vybranou.

Alter ego:

Doufáme, zoufáme

a pořád jen na něco čekáme

a cesty svý hledáme ve hvězdách

První návštěvník plesu:

A přitom každý z nás na cestách,

Druhý návštěvník plesu:

má svou hvězdu ve vlastních rukách

Alter ego a Sbor:

jako já mám tebe, lásko,

když tě objímám. (přikročí k dívce v růžových šatech)

Sbor:

Jak týdny jdou :/

šrámy nám přibývají,

však na kolenou :/

tam nahoře nás nenajdou.

A nad hlavou :/

andělé nám zpívají,

jak týdny jdou :/

vždycky máme na vybranou.

(písnička dozní a scéna potemní; na jevišti jsou jenom Alois a Františka, jsou od sebe dál, Františka stojí zády k Aloisovi, blízko ní stále stojí Alter ego)

Alois: (pomalu se k ní rozejde) Nebuďte tak smutná, slečno. Je přece tak krásný večer.

Františka: (ohlédne se) Nejsem smutná. Jenom můj snoubenec je zase určitě s tou svojí... milenkou, a já tu stojím jak husa!

(Alter ego si neodpustí ironické grimasy)

Alois: Ale tak to přece být nemusí. A i kdyby, myslím, že je tady někdo, kdo ho alespoň v tanci nahradí. Smím prosit? (spustí jemná hudba, ale jeviště je stále potemnělé, jen na Aloise a dívku v růžových šatech svítí kužel světla)

Františka: (vzhlédne k němu, usměje se a chytne se jeho rámě; první tóny skladby, která plynule přejde do songu "Křídla")

Alois: (chvíli tančí s Františkou a když přejde plesová hudba do songu "Křídla", začne zpívat)

Zahlédl jsem stíny,

řekl jsem si, tím většinou

začíná stmívání.

Pak jsem tě potkal

a nový den vytrysknul v nás

jako zpívání,

všechno má svůj vlastní čas

Františka:

Bála jsem se pohnout,

řekla jsem si stůj a buď ráda,

že vůbec můžeš být.

Tys byl jak vítr,

co žene mě tmou až do svítání,

byl jsi jak letní déšť,

co mi prší do dlaní.

Františka a Alois:

Dost možná stačí

roztáhnout křídla a víc

podobat se ptákům,

koukat se na svět z mraků.

A až se splaší

divoké stádo koní,

chytnout se hřívy

a rozběhnout se s nimi, kam se dá.

Alois:

Něco jsem ztratil,

ptal jsem se v půjčovně snů,

jestli tam hledat mám.

Františka:

Prý se trochu smáli,

po probuzení prý musí každý sám

najít cestu svou,

nový děj tam začíná.

Františka a Alois:

Dost možná stačí

roztáhnout křídla a víc

podobat se ptákům

koukat se z na svět z mraků.

A až se splaší

divoké stádo koní,

chytnout se hřívy

a rozběhnout se s nimi kam se dá.

(usednou ke stolu, kde jsou připravené dvě sklenky vína)

Alois: Co se děje s tím vaším mužem, jak jste říkala?

Alter ego: (zjeví se nad nimi ) Co se děje s tím vaším mužem! Co to blábolíš, prosím tě?

Alois: (lekne se a ohlédne se Egovým směrem)

Františka: Děje se něco?

Alois: Ach ne, odpusťte. Jen se mi zdálo, že tu někdo s námi ještě je.

Františka:Nikoho nevidím. Ptal jste se...

Alter ego: Tak znova a lépe, chlapče. Opakuj po mně: Jaké máte starosti s vaším mužem?

Alois: Jaké máte starosti s vaším mužem?

Františka:Není to ještě můj muž. Zatím jen snoubenec. A myslím, že brzy i bývalý snoubenec.

Alois: Jak si může nevážit někoho, jako jste vy?

Františka:Nebudeme si tykat?

Alter ego: Bože, ti se hledali, až se našli. Prej: Nebudeme si tykat. Znáte se sotva pět minut!

Alois: Ale jistě, moc rád! Alois.

Františka:Františka.

Alter ego: Tak si na to teda aspoň přiťukněte. A opovaž se jí hned políbit. Úplně tě vidím, jak bys jí drtil tu její něžnou ručku a za chvíli by sis jí chtěl přitáhnout k sobě a obejmout ji, co? Takže to koukej v sobě překonat a radši se napij.

(Františka s Aloisem si přiťuknou)

Alois: Františko, když mi povíš o tom svém problému, uleví se ti.

Alter ego: Ty ses snad zbláznil! Chceš si tu hrát na jejího cvokaře, nebo co?

Alois: Pomůžu ti, s čím jen budu moct, i když se známe jen chvilku.

Alter ego: No, neříkal jsem to před chvílí?

Františka:Jsem s ním zasnoubená, známe se jenom rok. Je to nadřízený mého otce, chce si mě vzít za ženu, a právě prostřednictvím tatínka se toho snaží dosáhnout. Vyhrožuje mu, a tak mě doma tlačí do svatby s ním. (prudce vstane) Jeho zájem ale nechápu, pořád pije, chodí do nevěstinců, má milenky, proč si mě tedy chce vzít?!

(se skloněnou hlavou rychle odchází, Alois se zvedne a jde za ní, docela prudce ji zastaví, otočí k sobě a ona mu padne do náručí, hledí si do očí)

Alter ego: (přejde k nim) Co to jako mělo bejt, tohleto? Takhle ji chňapnout, otočit o sto osmdesát stupňů a div ji nezadusit. A ona ještě prosím drží!

(ozve se slavnostní hudba, scéna se rozsvítí a na pódium vstoupí za potlesku hostů vážně vyhlížející muž, Alois a Františka od sebe odtrhnou pohledy)

Alois: (otočí se směrem k muži) Kdo to je?

Františka:Přece starosta. Ty nejsi místní, že to nevíš? Každý ho tady zná. Je to prý ten nejchytřejší muž ve městě, navíc válečný hrdina, p r o t o ž e bojoval v legiích.

Alois: Hezky ho namaskovali, viď?

Františka:Hezky ho co?

Návštěvník plesu, starosta:Vážené dámy, vážení pánové, neumíte si představit tu pýchu, s níž dnes stojím zde, před vámi, občany Československa. Je mi velkou ctí, že nyní, v předvečer dvacátého osmého října, s vámi mohu oslavit deset let naší skvělé republiky! Za tyto roky jsme se stali suverénní silnou zemí, národem s pýchou a ideály, ale hlavně národem svobodným!

(jeho projev provází potlesky a zvolání Ať žije Masaryk, Beneš, Rašín...)

Alois: Co je to vlastně za lidi?

Františka:Ty je neznáš? Tak se dívej se mnou. Vlevo stojí pan doktor s chotí, vedle něho pan přednosta stanice, ten je bohužel vdovec, potom pan řídící s chotí, a támhle je žena pana továrníka Bíly, která je bohužel vážně nemocná, no a vidíš tu hnědovlasou mladou dámu? To je Jasmína, moje kamarádka. Představ si, že se teď dostala do Národního! Zatím jako sboristka, ale určitě to dotáhne až na subretu! Je tu každý, kdo něco v našem městě znamená.

Alter ego: (opodál) Je to tu docela pěkný. Takový nóbl. Líbí se mi tu.

Alois: (nevěřícně kroutí hlavou) Pan přednosta, pan řídící...?

Alter ego: (stojí mu za zády) Ale no tak, nebuď takovej puntičkář. Užívej si to!

Alois: Já vím, že tohle celé muselo dát spoustu práce. Sehnat všechny ty dobové věci, vymyslet všem postavám jejich charaktery, obléknout je a učesat podle dobové módy. Ale já se ptal na to, kdo to opravdu je, Františko. Kdo to tak úžasně hraje? To je nějaké sdružení místních ochotníků?

Františka:Aloisi, já tě vůbec nechápu. Říkám ti přece celou dobu, kdo to je.

Alois: Takže jsme v roce 1928. No tak to je paráda! Fakt vtipný!

Františka:A kde bychom jako podle tebe byli?

Alois: Přece v jednadvacátém století, které se mi tak hnusí! Taky chci zpátky do první republiky, taky mám tu dobu neskonale rád a taky si často nalhávám, že se ty časy noblesy jednou vrátí, ale to, co tu předvádíte, je... to je schizofrenie!

Františka:(narůstá v ní plačtivost) Můj nastávající pije, a když už si myslím, že jednou najdu někoho, komu to bude cizí, potkám zase opilce! Myslela jsem, že jsi jiný.

(prudce se otočí a spěchá pryč)

Návštěvník plesu, opět pořadatel:(přijde k němu)Je všechno v pořádku, pane?

Alois: (nasupeně) Ano. Jistě. Proč by nemělo být, že?

(Pořadatel se stáhne)

Alter ego: Co se pořád rozčiluješ? Na, tady jsi vezmi noviny, něco si přečti a hned se uklidníš.

Alois: Cože, ty jsi tady pořád?

Alter ego: Jo. Vadí?

Alois: Jo, vadí. Ale jinak fajn. Takže mi dej ty noviny a už zmizni!

Aloisovo alter Ego: Příjemné počtení, Aloisi.

Alois: (sedne si ke stolku, rozloží si noviny a přijme od procházející servírky drink, čte) Národní politika. Hm, ještě voní tiskárnou. Orgán strany...Ta-ta-ta-... ta... Cože?! 27. října... 1928!
(začne hrát parádní prvorepubliková pecka, Slunečnice)


Obraz druhý

Kavárna

Servírka: (přistoupí k Aloisovi a polohlasně ho budí) Pane, vzbuďte se, vstávejte. (nic se neděje, opatrně mu zatřepe ramenem) Pane, musím už zavírat.

Alois: (trhne sebou) Co... Co se děje...

Servírka: Omlouvám se, ale už zavírám.

Alois: Očividně jsem usnul.

Servírka: (s úsměvem) Očividně.

Alois: Omlouvám se, vážně. Moc se vám omlouvám. To bylo značně nespolečenské. Je mi to trapný.

Servírka: Nic se přece neděje.

Alois: Kolik vám dám?

Servírka: To nechte na příště. Už jsem stejně spočítala tržbu.

Alois: Jak tady dlouho takhle...

Servírka: Asi hodinu.

Alois: (vzdychne) Tak příště si ten čaj dám s vámi, jako omluvu.

Servírka: Děkuju. Ale není to nutný.

Alois: Ale je.

Servírka: Co kdybych si místo pozvání na čaj od vás půjčila toho Čapka?

Alois: Vážně?

Servírka: Vážně.

Alois: Tak to jste mi udělala radost. Je to...

Servírka: Hordubal?

Alois: Jak to...

Servírka: Vím? Svezla se vám na zem, když jste usnul. Docela ráda si to přečtu. Vlastně jsem od Čapka četla jenom pohádky.

Alois: Víte, já jsem tak trochu blázen do první republiky. Tak proto i taková neobvyklá četba. Ale tenhle román je vážně moc dobrý, i když vlastně ještě nevím, jak to dopadne.

(společně vyhrknou) Tak to mi/vám dopovíte/m sama.

Alter ego: (objeví se) Tak už toho nech a pojď, ty Romeo z první republiky.

Alois: Co ty...

Alter ego: Neprozraď se zase, ty kecale. (sáhne Servírce na zadek, tak, aby to Alois neviděl)

Servírka: (ulekaně a rozpačitě) Tak na shledanou... a ...

Alois: Ach, promiňte, úplně jsem ji zapomněl vám dát... Tady ji máte... Ať se vám dobře čte. Já už musím... Na shledanou.

(Alter ego se zavěsí do Aloise a táhne ho pryč, Servírka se zklamaným výrazem se dívá za Aloisem)


Obraz třetí

Někde na ulici.

Alois: Ksakru, co se to se mnou děje? Ten ples, ta holka, všichni ti lidi tam...

Alter ego: Jsem ti přece říkal, že to bude parádní jízda, ne?

Alois: Ale já...

Alter ego: ... nic nebereš, já vím.

Alois: Takže se mi to jenom zdálo... Byl to jenom sen?

Alter ego: Hm...

Alois: Blbost! To přece není možný! Bylo to celý tak živý. Ty róby, obleky, prostředí... všechno tam bylo tak jiný. (nechápavě, nešťastně) Jako kdyby se to vážně stalo...

Alter ego: Tak povídej.

Alois: Co mám povídat?

Alter ego: Jaký měla oči...

Alois: (vystřelí) Studánkově modrý...

Alter ego: Óóóh! Studánkově modrý. Hmmm... Co měla za šaty?

Alois: Stříbřitý.

Alter ego: Vlasy?

Alois: Blonďatý.

Alter ego: (pokušitelsky) A jaký měla prsa, co?

Alois: (vyhrkne) Mal... Počkej, to sem snad nepatří, ne? No dovol, teda...

Alter ego: Jasně, jasně... Klídek. Promiň, to jsem skutečně asi přehnal. Ale pamatuješ si je...

(Alois se výhružně zatváří, je to vidět na jeho postoji)

Alter ego: Oká. Dobře. Tak jinak. Čte?

Alois: Jistě. Povídali jsme si o novém Čapkovi...

Aloisovo alter Ego: Aha, novým... Hmm... Milá, citlivá, vzdělaná, sečtělá. Pěkně jsi popadal dech, když jste to tak vášnivě vytáčeli?

Alois: Jo. A jak to...

Alter ego: Přece jsem vás viděl.

Alois: Tys tam byl... Ano, tys tam byl! Stál jsi nad naším stolem. Takže...

Alter ego: Takže co?

Alois: Takže já tě vidím, já tě cítím, když se mě dotkneš, teda spíš když do mě šťoucháš... Servírka z kavárny tě ale ani neviděla.

Alter ego: (vzdychne) A bohužel ani necítila.

Alois: Co?

Alter ego: Sáhnul jsem si na její zadek, no?

Alois: Teda - jak můžeš být moje druhé já, když já takový nejsem?

Alter ego: Kolikrát jsi měl nutkání přejet Františce jemně po tom jejím malém kulaťoučkém zadečku? Aha?

Alois: Ani jednou... Teda... Už mlčím. (po chvilce) Takže zdáš se mi taky?

Alter ego: Vidíš mě, slyšíš mě, dotýkáš se mě...

Alois: Prosím tě, co máš pořád s tím dotýkáním?

Alter ego: Neboj, tak jsem to nemyslel. Ale už tenkrát se někteří muži něžně dotýkali. A já ti příště ukážu, který dva to jsou.

Alois: Nezajímá mě to. Nechci.

Alter ego: Já vím, pro tebe existuje jenom Františka.

Alois: Řekni mi radši, ty pako, kdy ji zase uvidím?

Alter ego: Zejtra, pozejtří, dneska...

Alois: Cože? Ještě dneska?!

Alter ego: Zejtra je zejtra a dnes je dnes...

(zazní akordy a Alter ego zpívá)

Dneska je dnes

a včera bylo včera,

jenže dneska je dnes

a zejtra bude zejtra,

dneska se hraje ten pravej jazz

a někdy taky trochu blues.

Dneska je dnes,

zvolna courá se do šera,

jooo dneska je dnes,

není to zejtra ani včera,

dneska se hraje ten pravej jazz

a možná taky trochu blues.

Matně si tak vzpomínám,

co jsem dělal včera,

ráno jsem se probral až skokem do jezera,

celej den jsem poletoval vod čerta k ďáblu

a likvidoval spoustu trablů.

Mezitím jsem sfouknul taky ňáký mejly,

s vyplazeným jazykem stih opravnu brejlí,

ale možná že to všechno bylo úplně jinak,

jenže proč to dneska řešit mám.

Když dneska je dnes

a včera bylo včera,

jooo dneska je dnes

a zejtra bude zejtra,

dneska se hraje ten pravej jazz

a někdy taky trochu blues.

Zejtra musím zajít s lejstry na úřady,

poplatit ňáký účty, ať nevybočim z řady,

zjistit proč mi v kompu

řádí tiskařský šotek

a probrat haldu starejch fotek.

Taky bych měl brnknout sestře od zubaře

a možná ještě někomu kouknu se do diáře,

ale možná že to všechno bude úplně jinak,

tak proč to dneska řešit mám.

Dneska je dnes

a včera bylo včera,

jenže dneska je dnes

a zejtra bude zejtra,

dneska se hraje ten pravej jazz

a někdy taky trochu blues.

Dneska je dnes,

zvolna courá se do šera,

jooo dneska je dnes,

není to zejtra ani včera,

dneska se hraje ten pravej jazz

a možná taky trochu blues....

Protože:

Dneska ráno dám si chlebíčky s kaviárem,

práce neujede ani silným fárem

v poledne si otevřu lahvinku červenýho

a taky verše Farlinhgettiho,

k večeru si vyrazím s tvrďákem na hlavě,

venku na mě čekaj Ginsberg, Mácha, Hrabě.

A to mi věřte že to bude do puntíku stejný

jak vám to tady povídám

Protože dneska je dnes....

...dneska se hraje ten pravej jazz

a někdy taky trochu blues.

Jooo, dneska je dnes,

dneska je dnes,

žádný SOS,

protože dneska je dnes.

(během písničky se scéna promění v Aloisův byt. Alois přijde domů, převlékne se a posadí se ke stolu s psacím strojem, po písničce jeho Alter ego zmizí)


Obraz čtvrtý

Pokoj v Aloisově domku.
(rozdrnčí se zvonek u domovních dveří)

Alois: (sedí u psacího stolu, hlavu položenou na klávesnici psacího stroje, rozdrnčí se domovní zvonek, trhne sebou, vstane a chce zvednout telefon, ale zjistí, že je to domovní zvonek a ospale jde otevřít)

Františka: Dobrý večer, fešáku.

Alter ego: (objeví se za Františkou) Aha, takže se nic nezměnilo. Pořád ta frackovitost. Prej: "Dobrý večer, fešáku!" Pustíš mě, doufám, taky dál.

Alois: (zašeptá) Ona tě slyší?

Aloisovo alter Ego: Ne, ale tebe jo.

Františka: Něco si říkal?

Alter ego: Já? Skoro nic. Ale on ti určitě chce něco říct, nemám pravdu?

Alois: (vyhrkne) Nazdar!

Alter ego: Nazdar!!! No, ještě si šťouchněte pěstmi jako správný chlapi.

Alois: Jak jsi mě našla, Františko?

Františka: Ty nejsi rád?

Alois: Ale jo, jsem. Jsem! Moc rád jsem!

Františka: Sledovala jsem tě.

Alter ego: Hm, pěkný!

Františka: Chtěla jsem se ti omluvit. Došlo mi, že na tom plese jsi spíš zmatený než opilý. Připadalo mi to dokonce roztomilé. Někdy taky takové chvilky mívám, nevím, kde mi hlava stojí, tak plácám nesmysly. Když jsi odcházel, vypadal jsi, že každým okamžikem omdlíš. Mimochodem znám jednoho vynikajícího lékaře, pana Blažka, můžu ti zařídit, aby tě s tím vyšetřil co nejdřív. A taky ti přinesu výborný bylinkový čaj na nervy. Chápu to, jsi tady nový a než si zvykneš, bude to chvilku trvat.

Alois: (nadechuje se, že něco řekne)

Alter ego: Teď nic neříkej! Chceš se zeptat, o jaký cestě domů to mluví... A jak ví, že ses sem před nedávnem přistěhoval... Inu, asi jsi moc mluvil.

Františka: (rozhlíží se) Ten domek je moc hezký.

Alois: (civí na ni, po krátké pauze) To jsem rád, že se ti líbí. Koupil jsme si ho. Rodiče mi docela dost vypomohli.

Františka: Pan Walter se o tenhle domek hezky staral. On byl skvělým truhlářem a postavit si ho byl jeho sen. Proto se o něj tak hezky staral. Bohužel ale nedlouho po tom, co ho dostavěl, zemřel a jeho syn už tu bydlet nechtěl. Teď jsem ale ráda, že má domek zase nového majitele.

Alois: Co?

Alter ego: To nevnímej, to si jen tak povídá. Viď, křepelinko. No, tak abys zase zapnul, kamaráde, kolísáš v etiketě. Ani dámu nepozveš dál?

Alois: Jo jasně! ... Promiň, já tě tady nechávám stát mezi futrama. Pojď dál.

Aloisovo alter Ego: Bože! Mezi futrama!

Františka: Ráda.

Alois: Zdržíš se?

Františka: Ráda.

Alter ego: (paroduje) Můžu tě políbit? - Ráda!

Alois: (mává na Ega, ať si to nechá, mávání přejde k ukázání na pohovku) Posaď se tady, to je moje oblíbená pohovka.

Alter ego: (paroduje) Ráda.

Františka: Ráda. Děkuju.

Alois: Co tě sem vůbec přivedlo, krásná dámo?

Alter ego: Co je zase tohle?! Co tě sem vůbec přivedlo a Krásná dámo! Ještě ji nabídni včerejší gothaj a pravý šampaňský k tomu. To jsou kontrasty! No nic, je to nakonec vaše věc, já si nikoho z vás nenamlouvám.

Františka: Byl jsi moc milý a... a taky... hezký.

Alois: Byl?... Já... To je od tebe...

Františka: Teda jsi.

Alois: Já... nevím, co... To je od tebe...

Alter ego: No, tak raději jí nabídni čaj.

Alois: Přinesu ti dobrý šípkový čaj. Piješ šípkový čaj?

Františka: Ráda.

Alter ego: To už tu dlouho nebylo. Kam jdeš? Ten čaj je tady v konvici!

Františka: Kam jdeš? Ten čaj je asi tady v konvici.

Alois: Ach tak. (nalije jí šálek)

Františka: (napije se) Je výborný, moje babička dělávala podobný. ... Tak mi něco o sobě pověz. Žiješ tu sám? A čím se vlastně živíš?

Alter ego: Hergot, ta holka na to jde zgruntu. No jo, ženská!

Alois: (přerývaně) Tak... já jsem vystudoval architekturu a teď pracuju v Praze jako nováček. Žiju sám, protože jsem ještě nenašel tu pravou. Nějakou milou, hodnou slečnu v šedivém kalhotovém kostýmku, se stříbrnými náušnicemi, úzkým decentním náhrdelníkem...

Alter ego: Ten kostýmek je ale béžovej...

Alois: (podívá se směrem na Ego)

Alter ego: No, popisuješ ji, jestli ti to ještě nedošlo.

Alois: Omlouvám se, trochu jsem se zasnil...

Alter ego: Trochu dost. Ona jistě ale taky nezůstane pozadu.

Františka: Také hledám toho pravého. A nevdám se! V tom neustoupím, už jsem pevně rozhodnutá. Jen potřebuju opravdovou lásku, která mi s tím pomůže a která mě podrží... Fešák s kaštanovými vlasy, zasněným výrazem, silnýma rukama...

Alter ego: ... co tak rád omdlívá na ulici. Tak to by, myslím, stačilo.

Františka: Už je hodně hodin a ty jsi jistě unavený. Promiň, že jsem tě tak pozdě...

Alois: Chceš doprovodit domů?

Alter ego: Bingo! Vrchol zdvořilosti.

Františka: Ani se mi tam nechce. Ale pojďme, musíš se vyspat, jen tě zdržuju.

Alois: Ne, to vůbec ne. Mám tady pokojík pro hosty. Kdyby ses chtěla zdržet...

Alter ego: No tak jak tohle mu budu ráno vysvětlovat, to teda nevím.

Alois: Pohodlná vyřezávaná postel s nebesy, snídaně až do postele... Další šálek toho dobrého čaje?

Františka: Tak dobře, ale moc mě nerozmazluj, nebo se ti sem přestěhuju!

Alter ego: Holka se s tím teda nemaže.

Alois: To by mi vůbec, ale vůbec nevadilo!

Alter ego: Krystalicky čistej nefalšovanej flirt.

Alois: Tak tudy, jsou to ty zelené dveře.

(Františka s Aloisem dělají to, co Ego popisuje)

Alter ego: Dovedl Františku k té útulné místnosti a vážně na ni čekala poctivá postel z dob císaře pána. Ačkoliv u něj ještě nikdo nenocoval, povlečení bylo čerstvě dané! Má totiž jednu úchylku, o níž se nám nezmínil, posedlost úklidem.

Františka: (s úžasem se dívá na čistě povlečenou postel a pak se podívá na Aloise)

Alois: Já vím, že jsem asi zvláštní člověk.

Alter ego: Františka ze sebe shazuje nádherný kousek oblečení, on se samozřejmě zdvořile otočil. Z jediné skříňky v místnosti jí vytáhl univerzální pyžamo, které jí bylo asi o tři čísla větší. Františka se položila, on ji přikryl jako nějaký tatínek a popřál dobrou noc. Protože tam jen tak ležela a culila se s tak červenými tvářičkami, jako by ji na ně chrstli barvu, odvážil se udělat přece jen ještě tři kroky zpět a políbit ji. Na čelo.

Alois: Tak dobrou noc, lás...

Alter ego: Krásko!

Alois: Krásko.

Františka: Dobrou noc...

Aloisovo alter Ego: Miláčku!

Františka: Dobrou noc.

(Alois odchází lehnout si na kanape)

Alter ego: Úsměv vystřídal úsměv a taky i já bych měl jít spát.
(tiše si lehne na zem vedle Aloisova kanape; je slyšet hluboké oddychování i lehké chrápání Ega; byt se ponoří do tmy)


Obraz pátý

(scéna se pozvolna rozsvěcí, jako když venku vychází slunce; je ráno a jsme stále v Aloisově bytě, kde on stále spí; Alter Ego "baletí" po kuchyni a připravuje snídani, u toho si hlasitě zpívá song z předešlé noci "Dneska je dnes")

Alois: (dá si polštář přes hlavu)

Alter Ego: (se zpěvem teatrálně přitančí k Aloisovi, mezi tím sebere z poličky měděný starožitný budík, natáhne ho a se škodolibostí ho Aloisovi strčí pod polštář, budík se rozdrnčí) Budíííčééék!!!

Alois: (prudce vstane, popadne budík a chce ho mrštit po Alter Egu, v poslední chvíli si všimne, o jaký starožitný budík jde a nervózně se snaží ho umlčet; to se mu nedaří, ale je tu ještě Alter Ego, který s bravurou a elegantními pohyby zvonění zastaví)
Ty nehmotná kreaturo, ty vymyšlenej blbečku, ty magore z ničeho, ty... ty...

Alter Ego: Neviditelný zvíře?

Alois: Neviditelný zvíře... Ty...

Alter Ego: Esoterický hovado?

Alois: Ty esoterický hovado... Ty...

Alter Ego: Nulo ve vzduchoprázdnu? Řídká páro? Ne? Tak... vočouzená nicko?

Alois: Ty vočouzená...

Alter Ego: Nicko!

Alois: Nic... Tak ty si ještě k tomu všemu ze mě budeš dělat blázny?!

Alter Ego: Ne, ale dělám něco jinýho.

Alois: Co zase děláš?!

Aloisovo alter Ego: Snídani.

Alois: Snídani?

Alter Ego: Jo, snídani pro nás dva.

Alois: Ale já s tebou rozhodně nehodlám posnídat, "miláčku".

Alter Ego: A to já zase jo, drahoušku.

Alois: (zamyslí se) Miláčku..., drahoušku...

Alter Ego: Čím jsem si zasloužil to důvěrné oslovení?

Alois: (stále v zamyšlení) Cože?

Alter Ego: Aha, tak nic. Asi tou snídaní.

(zazní první tóny Blues vystydlýho kafe, Alter Ego začne zpívat a přitom připravuje dál snídani; je několik variací, jak to dělat, ale má k tomu toustovač, rajčata, dobrou šunku a v míse skoro hotový salát)

Na rohu stolu čeká

kafe vystydlý

jestli si k němu někdo

přisedne na židli

to vážně všichni drží

kofeinový půst

vždyť jde jen o to jedno

že s chutí

měla by žízeň růst

A tak tu teda stojí

to kafe vystydlý
v tom zatraceným bytě

snad nikdo nebydlí

už dávno měl ho někdo vzít

lačně do svých úst

teď místo jeho vůně pokojem

zní naivní blues

Ref.:

Aspoň trochu tepla mít

a někoho s ním hřát

a s energií sobě vlastní

proč ksakru dneska spát

Zahnat něčí splín

a do žil efedrin

a svědkem milostný básně se stát

co kafe víc může dát...

Na rohu stolu čeká

to kafe vystydlý

jen chladná černá břečka

zájemci prořídli

a černý kapky stékaj

na bílý ubrus

do černočerný noci se vkrádá

jen to jeho černý blues

naivní blues

Na rohu taky stojím

a kafe bych si dal

je mi trochu zima

a stejně čekám dál

a po obloze letí černý hejno hus

a z protějšího okna doznívá

krásně černý blues

naivní blues

Alois: Na rohu nikdo nestojí, ale vedle v mojí ložnici spí přece moje Františka!

Alter Ego: Počkej, počkej, snad ji nechceš dát naši snídani, co jsem pro nás dva připravil?!

Alois: Ne, s tebou rozhodně snídat nebudu. Ale aspoň něco pořádnýho jsi udělal. Dej to sem a já jí to hned zanesu.

Alter Ego: Já bejt tebou, tak se tam zas tolik nehrnu...

Alois: Proč ne? Každou chvíli se může probudit, teda jestli už není vzhůru... Bože, jistě tam už na mě čeká. Čeká, že jako pravý džentlmen jí tam přinesu snídani na tácu. Tak neotálej, honem mi to dej... (bere všechno, co v této chvíli kuchyně nabízí)

Alter Ego: A jseš si jistej, že tam ta tvoje křepelinka vůbec je? Vždyť se podívej z čeho jsi ty toasty vyndal...

Alois: Co? No z toustovače, ne?

Alter Ego: No právě.

Alois: Co "no právě"?

Alter Ego: No! Tou-

Alois: Tou-

Alter Ego: Sto-

Alois: Sto-

Alter Ego: Vač.

Alois: Vač.

Alter Ego: No vyndal jsi ty toasty s toustovače!

Alois: A odkud bych je asi tak měl... Počkej. Ty myslíš, jako že...

Alter Ego: No nemyslím, to vím.

Alois: V pohodě. Že mám z těch časových posunů v hlavě guláš, na to už si pomalu zvykám...

Alter Ego: Myslíš?

Alois: Ale to mě přece nemůže odradit od toho, abych svojí holce nepřinesl snídani do postele. To se na džentlmena přece sluší...

Alter Ego: Jistě, za jiných okolností ano...

Alois: Už mě nezdržuj, sakra. (Narovná v rychlosti snídani na tác spolu s konvicí čaje)

Alter Ego: Ještě by to chtělo nějakou květinu, příteli.

Alois: No jasně! Přece jenom tě k něčemu mám.

Alter Ego: Ts!

Alois: Ale kde teď seženu tady ňákou kytku?

Alter Ego: Támhle... (ukáže na mikrovlnku, kde stojí malá vázička s nějakou vodněnkou)

Alois: Jo, skvělý! Díky! (popadne vázičku a postaví ji na tác)

Alter Ego: A nevadí ti, že ta vázička stála na mikrovlnce?

Alois: Ne, proč?

Aloisovo alter Ego: Ach jo! Prosím tě, už jdi. S tebou je to v tomhle stavu marný.

Alois: Tak mě aspoň poplivej, ne? Protože jsi vlastně jenom vzduch, nic, tak mě aspoň nepoprskáš.

Alter Ego: (v puse zpracuje slinu a nádherně vedenou střelou jí pošle na límeček Aloisova pyžama) Stejně by ses měl ještě před tím převlíct, přece k ní nepůjdeš v pyžamu.

Alois: (se vzpamatuje z prvotního šoku, položí tác na stůl a vlepí Egovi mlaskavou pusu vděčnosti, převlékne se do na židli přehozeného domácího oblečení, popadne tác a běží s ním nahoru)

Alter Ego: Tak, a teď budu počítat do deseti. Jedna, dva, tři, čtyři...

(je slyšet řinčení skla, ostrý plechový zvuk, to, jak tác se snídaní spadl na zem)

Alois: (za scénou je slyšet zvolání) Kde je?! Kde je moje Františka?

Aloisovo alter Ego: Nebylo to ani do pěti.

(začne zpívat poslední sloku Blues vystydlýho kafe)

Na rohu taky stojím

a kafe bych si dal

je mi trochu zima

a stejně čekám dál

a po obloze letí černý hejno hus

a z protějšího okna doznívá

krásně černý blues
naivní blues!

Alois: (přijde splihlý, v jedné ruce kovový tác, v druhé vodněnku bez vázičky)

Alter Ego: Co se děje? Snad tě s tou snídaní do postele nevyhodila?

Alois: Nebyla tam. Prostě tam nebyla. Zase se mi to celý zdálo!

Aloisovo alter Ego: No...

Alois: Počkej, ty přece o tom něco musíš vědět, když jsi takovej...

Alter Ego: Jakej takovej?

Alois: No, jsi přece taky odtamtud?

Alter Ego: Odkud? A jak "taky"?

Alois: Přece se mi zdáš, ne? A Františka, a celej ten ples tehdy...!

Alter Ego: Hele, kámo, řekni si už jednou konečně, jakej vůbec ten tvůj život je. A zjistíš...

Alois: Že nestojí za nic, no. To jsi chtěl slyšet, ne? Mám sice pěknej baráček, jakej jsem si vždycky přál, ve stylu starý doby... Mám diplom, kde je napsaný, že jsem inženýr architekt, ale šéf mi v ateliéru zadá tak akorát počítat platy zedníků. Ani pitomej špajz mi nedá vyprojektovat.
Když jedu vlakem, všichni na mě zíraj, jako kdybych spad s Marsu, nebo spíš vypad z prvorepublikovýho filmu. Můžu snad za to, že se mi ta doba tak děsně líbí? Že se prostě cejtím dobře, jenom když se voháknu jako Oldřich Nový?

Alter Ego: "Voháknu"! "Zíraj"! To jsou výrazy hodné skutečného milovníka staré elegance.

Alois: Jdi do kelu.

Alter Ego: Mizím, vašnosto.

Alois: Ne, počkej! Neodcházej. Když už jsem si tě nějak v tý svý bláznivý palici vymyslel, tak...

Alter Ego: Brzdi, jo! Nemáš k použití žádný křesadlo a já nejsem ňákej potrhlej džin z lahve...

Alois: Promiň. (po chvilce) Jsem vlastně rád, že jsi tu se mnou. Vážně! Já vlastně nemám ani kamaráda. Nikoho, komu bych řek´, jaký divný věci se mi teď poslední dobou dějou.

Alter Ego: Já vím.

Alois: Co víš? Co můžeš vědět! Že čekám na nádraží na vlak a kolem mě jsou najednou páni ve fracích a v kloboukách? Dámy v nádherných vycházkových šatech a se širokými klobouky na hlavách? Děcka v námořnických oblečcích a všichni čekají na parní lokomotivu, až si to přihasí? A ona si to skutečně přihasí. Jenže jak se blíží, promění se zase v obyčejnej smradlevej motorák a lidi jsou zase jako normálně. Nemožně oblečený...

Alter Ego: Jasně, voháknutý.

Alois: Že bys s nima nešel ani vysypat koš před barák do popelnice.

Alter Ego: To s tebou souhlasím.

Alois: Už tak magořím, že ji vidím vystupovat s vlaku a i když za ní běžím jak šílenej, nemůžu ji dohonit. Pluje si tím svým neodolatelně ladným krokem a stejně mi zmizí.

Aloisovo alter Ego: No.

Alois: Počkej! Ty... ty to všechno víš?

Alter Ego: No.

Alois: (unaveně si sedne na židli) Radši se na nic neptám, nebo opravdu zcvoknu. Tobě je hej, kámo, tebe nemůže nic trápit. Nemůžeš vědět, jaký to je, když se člověk cejtí strašně opuštěnej. Když jsou kolem tebe pořád lidi, ale ty jseš prostě děsně sám.

Alter Ego:

(začne zpívat písničku "Čas")

Kolik listí musí spadnout

kolik dalších květů zvadnout

kolik stínů zakrýt světlo v nás

a těch strachů

když najdem šedej vlas

Kolikrát se otočíme

když vlastní obzor nevidíme

kolik marných kroků za duhou

a těch strachů

co dnů se střídá s tmou

Včera ty chvíle šly nějak snáz

Ref:

Ó, ale není to důvod k zoufání

ó, to jen kolem plyne čas

A dlouhou řádku známých máme

a přátele na prstech spočítáme

a lásky, jo lásky šly jedna za druhou

kvůli nám se střídat nepřestanou

A odkvetly už za domem louky

a zežloutnul i plakát s Brouky

a tebe lásko, jo lásko, pořád v srdci mám

není lehký jen tak zavřít krám

Včera ty chvíle šly nějak snáz

Ref:

Ó ale není to důvod k zoufání

ó to jen kolem plyne čas

Další noc má na kahánku

další příběh dopsal stránku

další z našich snů má trochu kaz

Ó ale není to důvod k zoufání

ó to jen kolem plyne čas

Ó ale není to důvod k zoufání

takhle to má každý z nás.

Alois: Počkej, jak tyhle slova můžeš znát? Ty jsem psal přece já sám. Já nevím, snad před půl rokem?

Alter Ego: Vždyť jsem ti přece říkal, že nejsem žádnej džin z lahve ani duch, který se zjeví, kdykoli škrtneš křesadlem. Já jsem ty, jsem tvoje druhý já.

Alois: Takže musíš v tom případě vědět, co se mi včera dělo!

Alter Ego: A ty to víš?

Alois: Nemůžu si to úplně přesně vybavit.

Alter Ego: Tak to zkusíme společně. Přišel jsi unavenej z práce domů. Byl jsi otrávenej z toho všeho, z práce, lidí, z toho, co se ti poslední dobou děje a ty na to nemůžeš přijít...

Alois: (narovná se na židli a pevně sevře víčka, usilovně přemýšlí)

Alter Ego: (vše, co říká, a co říká Alois, pantomimicky ztvárňuje)
Přišel jsi domů, zamkl jsi za sebou. Kabát jsi ještě stačil pověsit na věšák, ale na ostatní ses vybod´.

Alois: Vrhnul jsem se ke svýmu psacímu stroji ve svý pracovně a začal rychle vyťukávat, co se mi zatím dělo. Bušil jsem do klávesnice, jak pominutej, abych na nic nezapomněl. Vzpomínky mi rychle procházely hlavou a já jen tak tak je stačil zaznamenávat na papír. Ale nedopsal jsem to. Únava na sebe nenechala dlouho čekat a já hlavou padnul na psací stroj a tvrdě usnul.
Probudil mě budík... Ne, budík to nebyl, byl to domovní zvonek, já šel otevřít a ve dveřích stála ona, Františka. Udělal jsem nám oběma čaj, než jsme šli spát. Sobě do hrnečku s bílými puntíky na červeným pozadí a jí do zelenýho keramickýho šálku, co se v naší rodině dědí z generace na generaci...
(prudce sebou trhne a vytřeští oči)
Hrnky... No jasně, hrnky!
(zvedne se ze židle a běží ke kuchyňské lince, hrnečky jsou čisté a netknuté)
Takže se mi to zdálo.

Alter Ego: Zdálo nezdálo... Hrnečky ještě nemusejí nic znamenat.

Alois: Jak to, že ne!

Alter Ego: Co je na světě dokonalý, prosím tě?

Alois: Co tím chceš říct?

Alter Ego: Třeba to, že naše sny mají k dokonalosti taky daleko. Jako jsme nedokonalí my sami, co jinýho se nám pak může zdát? Polotovar.
Hele, zkus si ještě na něco z toho večera vzpomenout.

Alois: Myslíš z toho snu...

Alter Ego: Říkej si tomu, jak chceš. No tak to zkus. O čem jste se bavili? Nemusíš lpět jen na materii v podobě pitomejch hrnků.

Alois: No dovol! Jsou památeční. A krásný.

Alter Ego: Dobře. No tak vzpomínej.

Alois: O čem jsme se bavili...

Alter Ego: Než jsem ti musel připomenout, že bys jí měl pozvat dovnitř...

Alois: Chválila mi můj dům...

Alter Ego: Ano, chválila.

Alois: A řekla, že ten pan... Sakra, koho to jenom jmenovala?

Alter Ego: Wa...

Alois: Wa?

Aloisovo alter Ego: Wal...

Alois: Walter! Jasně, Walter. Říkala, že o ten dům se pan Walter hezky staral. Že byl skvělým truhlářem a postavit si tenhle dům byl jeho sen! Ano, přesně tohle říkala!

Alter Ego: Takže zejtra co?

Alois: Zejtra nás čeká cesta na místní matriku.

Aloisovo alter Ego: Přesně tak.

Obraz šestý

(podvečerní ulice vánočního maloměsta)

Alois: (jde rychle, jeho Alter Ego ho sotva stíhá) Já věděl, proč se mi na tu matriku nechce. Já to moc dobře věděl.

Alter Ego: Ale říkal jsi, že aspoň budeš mít jistotu. A tím to pro tebe nadobro skončí.

Alois: Jo, to jsem sice říkal, ale kdo moh´ tušit, co se tam dozvím! (vytáhne papír) Čti!

Alter Ego: (otevře list papíru a čte) Dům byl vystavěn mistrem dřevodělné výroby německého původu, Hansem Walterem, narozeném roku 1848, zesnulém zjara roku 1920.

Alois: Myslel jsem si, že to pro mě skončí, že je to prostě celý blbost. V životě jsem nemoh´ slyšet o nějakým Walterovi, v životě jsem to nikde nepřečet, v životě mi to nikdo neřek´.

Alter Ego: Až na Františku.

Alois: No právě. Kdyby byla jenom sen, teda kdyby byla jen v mým mozku, těžko bych si tuhle skutečnost takhle detailně vymyslel. Nemoh´ jsem to někde třeba slyšet a totálně se mi to zarylo do mozku?

Alter Ego: (pokrčí rameny)

Alois: (opakuje ten pohyb po něm) To umím taky. To je mi na nic. Vždyť ty se mi taky zdáš. Nikdo tě nevidí, nikdo tě neslyší a přesto jsi tady se mnou. Jenomže jsi můj obraz, skoro věrná kopie, to je něco jinýho. Nevím... schizofrenie, prostě rozdvojení osobnosti. S tím můžu zajít ke cvokaři, to je v pohodě. Ale co ten Walter, ňákej strejc před sto lety! To mi hlava prostě nebere. Připadám si jak v nějaký hodně nepovedný hře. Nebo v nablblý reality show a každou chvíli vyskočí nějakej debil s kamerou a roztlemenou hubou. To by bylo asi nejlepší. Ale zřejmě nevyskočí, co?

Alter Ego: Pojď se projít, provětrat hlavu. Koukni se kolem sebe, jak městečko vánočně ožívá.

Alois: Nemám tyhle vánoční parády rád. Vánoce se staly svátkem konzumu a obžerství. Zbylo z nich jenom vykupování nesmyslných krámů a předhánění se o nejtrapnější reklamu. Kde je ten pověstný duch Vánoc? Neměla by nás vánoční atmosféra obměkčit, otevřít srdce, spustit radost a vykreslit na rtech upřímný úsměv?

Alter Ego: Ty poeto.

Alois: Všichni se na sebe tlemíme, a přitom se nemůžeme vystát. Děláme lidský gesta, ale jenom aby to vidělo okolí. Je to jenom pozlátko, nic víc. Paráda pro případný přistání mimozemšťanů, abychom jim ukázali, jak jsme hodní a slušní. Kašlat na to.

Alter Ego: Pojď se radši teda napít. Nehci tě vidět celej večer v týhle poraženecký náladě.

Alois: Medovýho Jacka?

Aloisovo alter Ego: Hm, to si dám líbit!

(odejdou směr kavárna)

Druhé dějství

Obraz šestý

(kavárna, kde sedí a dřímá Alois, na stolku jsou dva vypité panáky, Alter Ego trpělivě vyčkává; scéna se začne plnit plesovými hosty, kteří zastíní sedícího Aloise; jsme opět na prvorepublikovém plese, tentokrát vánočním)

Alois: (hosté se rozestoupí a chodí, baví se; Alois už stojí, má na sobě všední oblek, přistoupí k němu muž ve fraku)

Muž ve fraku: Je mi líto, pane, v tomto oděvu se nemůžete na našem vánočním plese zdržovat.

Alois: Pardon?

Muž ve fraku: Prosím, opusťte tento sál.

Alter Ego: (nakloní se k Aloisovi) Hadry!

Alois: Cože? Jaký hadry?

Muž ve fraku: Prosím? Pane, před malou chvílí jsem vás vyzval, abyste odešel. Za okamžik se vrátím a nerad bych vás tu ještě zastihl. Na tento společenský večer nejste vhodně oblečen. (ukloní se a odejde)

Alter Ego: Převlíkni se. (dává mu na ramínku visící oblek)

Alois: Brácho! Ty jsi prostě úžasnej! (vlepí mu pusu na tvář a rychle se převléká za Egovými zády do společenského obleku)

Muž ve fraku: (vrátí se, je v úžasu) Pane?!

Alois: Pane!

Muž ve fraku: Jsem v úžasu.

Alois: Je to takto v pořádku?

Muž ve fraku: Jistě... Samozřejmě... Jak jste...

Alois: Kouzlo. Jsou přece Vánoce!

Muž ve fraku: Ach tak... Jistě... Samozřejmě... máme Vánoce... (rozpačitě se ukloní) Dobře se bavte, pane.

Alois: Děkuji. (vítězně hledí za mužem a pak se prudce obrátí k Egu) Františka!

Alter Ego: (s přehnaností vypálí) Co Františka?

Alois: Musí přece přijít!

Dáma na plese: (dojde k Aloisovi, v ruce drží cigaretu s nasazenou špičkou) Připálíte mi cigaretu, mladý muži?

Alois: (překvapeně a roztržitě) Ale ano, ovšem! (vezme si po neúspěšném pátrání ve svých kapsách od Alter Ega zápalky a dámě připálí)

Dáma na plese: Děkuji. Vás jsem tu ještě neviděla.

Alois: Já na takové velké společenské události moc nejsem a navíc jsem se přistěhoval teprve nedávno.

Dáma na plese: (koketně) Ano!? Tak to vás musím té nezkušenosti zbavit.

Alois: (s rozpaky) Ano... (postupně nabírá jistotu) Na radu svého přítele, že při svém postavení bych se měl takových událostí pořádaných městem účastnit, jsem vlastně dneska večer tady.

Dáma na plese: Skutečně? A čím se zabýváte?

Alois: Jsem architekt.

Dáma na plese: Opravdu? No to je báječné! A umí takový architekt a pohledný muž dobře tančit?

Alois: Já? Snad... ano...

Dáma na plese: I vy nesmělý! Doprovodíte mě na parket? (nečeká na odpověď, vezme ho za paži a nese s ním na taneční parket; za tónů valčíku spolu tančí)

Dáma na plese: Báječné! Jste klasa!

Alois: Vážně... Děkuji...

Dáma na plese: Mně neděkujte. Poděkujte tomu, kdo vás tak skvěle naučil tančit. Nezajdeme pak na skleničku?

Alois: (hodí pohled volající po záchraně k Alter Egu)

Alter Ego: Na něco se vymluv. Ale ať je to věrohodný, prosím tě.

Dáma na plese: Jste nějak nervózní. Vzrušují mě nesmělí muži.

Alois: Skutečně...? Víte já u sebe nemám moc peněz...

Alter Ego: (div překvapením neupadne)

Dáma na plese: (prudce přeruší tanec) Prosím?

Alois: Že... že... ehm... že...

Dáma na plese: (vyrazí) Cože!?

Alois: ... peníze...

Dáma na plese: Sprosťáku! (vytrhne se mu a vztekle odchází pryč)

Alter Ego: Ty jseš ale pablb!

Alois: Mě nic lepšího nenapadalo...

Alter Ego: No vlastně už jsem u tebe tak ňák zvyklej. Co se vůbec divím. Na druhou stranu, jestli ses jí chtěl co nejrychleji zbavit, lepší způsob sis nemohl vybrat. Koukej, ta dáma rozhodně čas neztrácí. Co nevidět bude zase v jednom kole.

(Dáma na plese už se baví s dalším mužem)

Alois: Chci svoji Františku.

Alter Ego: (s přehráváním) Fany! Kdepak jsi Fanynko?

Alois: Pitomče!

Muž u baru: (opile) Panáka! Ne, počkej, dej mi rovnou dva.

Alter Ego: a hele, Fanynčin nastávající.

Alois: Cože? Tenhle...

Alter Ego: Jo, tenhle vožrala. To je její budoucí ženich.

Alois: Tak to teda ne! (chystá se jít za mužem u baru)

Alter Ego: Počkej, co blbneš!

Alois: Jdu zachránit čest svojí Františce.

Alter Ego: No to by s tady tomu dal. Skandál na takový měšťanský snobárně. Úplně by ses ve městě vyřídil.

Františka: (poklepe mu zezadu na rameno) Dobrý večer, Aloisi.

Alter Ego: Fany!

Alois: Františko!

Františka: Pojďme, prosím, odsud. Hned!

Alois: Kam jen budeš chtít, Františko.

Františka: Hlavně pryč od toho zvířete. Já už takhle dál nemůžu.

Alois: Pojď na terasu.

(na terase, osvěcuje je kužel světla)

Františka: (přivine se k Aloisovi) Drž mě, prosím, a nepouštěj.

Alois: Budu. A už tě nikdy nepustím.

(zpívá)

No tak jsem teda snílek,

no ano vždyť já to vím,

k virtuálním časům

se vůbec nehodím.

A trapně dvorný blázen,

kdo by o to vlastně stál,

jenže na tohle jsem čekal,

takže trapných král

budu dál...lásko

Mělas´ v očích dálky,

být tam s tebou jsem si přál,

povídalas o Saint Michelle

a já to málem vzdal.

Nějak nejsem v kurzu,

velké city neuznáváš,

jenže klidně budu stínem,

co za sebou máš,

vždyť to dobře znáš...

Ref:

Nic víc - nic míň,

jen chodit s tebou po Montmartru.

Nic víc - nic míň,

a dlaně ti svým dechem hřát.

Nic víc - nic míň,

a zkoumat krásy tvého svetru

a líbat tě v pařížském metru....

nic víc.

Chci ti poslat pár snů,

ve kterých tě pořád mám,

chodí se mnou po ulicích

takže nejdu sám.

A jsi v nich strašně krásná,

a ty své vlasy krásné máš

a já jsem šťastný jako malej,

když mi ruku dáš,

tak takhle se mi zdáš

Kdybych napsal píseň,


tak do ní celou tebe dám,

všechny tóny tvého smíchu

už přece znám.

A slýchám tvoje kroky

a v davu poznám i tvůj hlas,

a pro tu tvoji malou vrásku

bych se popral snáz,

stejně ji máš z nás...

Ref:

Nic víc - nic míň,

jen chodit s tebou po Montmartru.

Nic víc - nic míň,

a dlaně ti svým dechem hřát.

Nic víc - nic míň,

a zkoumat krásy tvého svetru

a líbat tě v pařížském metru,

to já šel vždycky proti větru.


No tak jsem teda snílek,

no jo vždyť já to vím,

k virtuálním časům

se vůbec nehodím.

A trapně dvornej blázen,

kdo by dneska o to stál,

jenže na tohle jsem čekal,

takže trapných král

budu dál...


Nic víc - nic míň,

jen chodit s tebou po Montmartru.

Nic víc - nic míň,

a dlaně ti svým dechem hřát.

Nic víc - nic míň,

a zkoumat krásy tvého svetru

a líbat tě v pařížském metru,

a letět s tebou proti větru,

nic víc,

nic víc,

nic míň.

Už tě nikdy nepustím, Františko!

Františka: (políbí ho) Ale teď mě pustit musíš.

Alois: Nechci tě pustit.

Františka: Nepustíš - nedostaneš dárek.

Alois: (povolí v objetí podívá se na ni) Ty máš pro mě...

Františka: ... vánoční dárek. (vytáhne z kabelky malý kalamář a pero)

Alois: Františko! To si snad vůbec...

Františka: ... zasloužíš. Jsi na mě tak hodný.

Alois: Ale já pro tebe nic nemám. ... I když... Počkej. (vytáhne z kapsy saka složený papír) Tady...

Františka: (bere si papír a pomalu ho otevře) Co to je?

Alois: Nejsem ani Mácha ani Fráňa Šrámek, ale občas si jen tak pro sebe napíšu básničku. A tahle je první, která je složená pro někoho. Pro tebe.

Františka: (pomalu čte) Víla?

Alois: No-o...

Františka: Hluboký les, samé stíny, / odvahu tam vkročit nemám...

Alois: když však v noci vycházejí víly, / doufám, že se tam s jednou shledám.

Alter Ego: (přichází na terasu se sklenkou v ruce a trochu se motá, mezitím, co Františka čte šeptem básničku, on teatrálně recituje, Františka už čte jev pro sebe v duchu)

Tančí tam tak ladně, krásně, / s vílami se tetelí...

Tetelí? Prosím tě, kdes to slovo vzal, ty tele.
Volá pojď sem, volá jasně, / v neděli i v pondělí.

No, takhle si zpříjemnit pondělek, hm, to vlastně není ani tak špatný.

Korunka z kvítků jí na hlavě sedí,...

(podívá se Františce na hlavu)

...už skoro křičí, ať jdu k nim, / očima krásnýma do těch mých hledí,... Tady bych dal "zas", jinak to ztrácí rytmus. Očima krásnýma do těch mých ZAS hledí, / a já nevím, jestli bdím.
No to já taky, z toho si nic nedělej, holka.

(Františka přestane na chvíli číst a podívá se zamilovaně na Aloise, pak pokračuje ve čtení)

Dál. Už stojím skoro u víly, / už jsme se spolu chytili...
Vy jste se už spolu chytli? A kdy, prosím tě? Že o tom nevím? No dobře. Už víla bere mě do svého ráje, / lepšího než večer prvního máje. ... Tady to zase ztratilo rytmus. Nabízí se předložka "na", ale to byste byli v průvodu a ne na paloučku v lese, co? ... Nevím, nechápu, zrak není jasný. Chytla mě... Dej "lapila". Lapila mě, nepustila, však já jsem šťastný! Hmmm...

Františka: Ta je překrásná, Aloisi. (vzhlédne k němu, ten pořád gestikuluje k Egovi) Co se děje? Jsi jako opilý.

Alois: Co? Já? To ne! Opilý jedině láskou k tobě.

Františka: Miluju tě!

Alois: Já tebe taky, Františko.

Františka: Zruším zásnuby.

Alois: Zásnuby?

Františka: Ano. Zruším naše zásnuby se svým snoubencem. Myslím, že se mu stejně uleví. Bude pak moct vzlétnout jako pták. Stejně po ničem jiném neprahne, než aby byl bez závazků. A udělám to ráda. Zbavím ho té železné koule, za jakou mě má.

Alois: Ty... ty se chceš za mě... vdát?

Františka: Ano, nikoho jiného než tebe už nechci.

Alter Ego: A bum! Cha!

Alois: Já... já... nevím, co říct.

Františka: Nemusíš nic říkat. Jsem s tebou tak šťastná!

Alter Ego: Ale to my taky, viď? (vezme ho kolem ramen) Tak co, máš na to koule, udělat tak radikální krok ve své alternativní realitě? Co, bráško? (plácá ho po rameni)

(scéna plesu a terasy potemní a kužel světla dopadá na kavárenský stolek, kde sedí Alois sám, servírka, která připomíná Dámu za plese, ho jemně plácá na rameno)

Servírka v kavárně: Pane, ... pane, vzbuďte se! Slyšíte! Už musím zavřít.

Alois: Co?

Servírka v kavárně: Usnul jste.

Alois: (podívá se na stolek se dvěma prázdnými panáky) Ježiš, to je trapný. Moc se omlouvám. Já jinak nepiju... To jenom ... Je toho teď na mě moc.

Servírka v kavárně: Nějaké starosti?

(Alois si všimne, že servírka nápadně připomíná frivolní dámu z plesu; vyndá z peněženky bankovku a položí ji na stolek) Děkuju.... A nezlobte se.

Servírka v kavárně: Nic se neděje. Určitě zase přijďte a klidně choďte častěji.

Alois: Ano.

Servírka v kavárně: Škoda, že dneska musím do kurzu klasického tance, jinak bych vás tu nechala dýl a mohli bychom si povídat. Nebo bychom mohli spolu na ten kurz tance chodit, co říkáte? Jistě takový hezký muž, jako jste vy, umí tančit.

(nápadně se k němu přiblíží, Alois vezme kabát a klobouk a z kavárny vystřelí jako blesk)


Obraz sedmý

(Aloisův byt, ložnice, Alter Ego leží na podlaze vedle Aloisovy postele)

Alter Ego: Jsme uvolnění, nic nás netrápí... Uvědomujeme si jednotlivé části našeho těla... Uvědomujeme si naše dolní končetiny, prsty na nohou..., kotníky..., nárty..., a jdeme výš... Uvědomujeme si naše lýtka i holení kosti, kolena a celá stehna, hýždě... Pánev a v něm zasazené břicho... Uvědomujeme si naše paže, prsty, celé dlaně, předloktí až k ramenům... Jsme si vědomi našeho krku a hlavy... Na hlavě vnímáme bradu...

Alois: A dost, blbečku! Co to tady breptáš, ty samozvanej jogíne? Nakonec by ses mi dostal do mojí už tak rozes... rozložený palice a já už o tom nechci nic slyšet!

Alter Ego: (pokračuje, jako by Aloisovy poznámky ani neslyšel) Uvědomujeme si naše ústa...

Alois: Co by tak moc chtěly líbat ty Františky.

Alter Ego: Uvědomujeme si náš nos, jak hmatatelně vystupuje z našeho obličeje...

Alois: (prudce se vztyčí na posteli) Jé, znáš tu hru na eskymáky? Hraje se to ve dvou. Počkej, ukážu ti to... (sleze z postele dolu k Alter Egovi a přiblíží svůj obličej k jeho) Nosy se musí dotýkat, ale jenom jemně a nepatrně otáčíš hlavou a ty nosy se o sebe třou. Takhle...

Alter Ego: Vole! Dej ten svůj rypák pryč! Tak a je po meditaci. Doprčic, já ti chci pomoct, aby ses na celou tu svoji věc díval s nadhledem a ty z toho děláš kurz první pomoci a ještě k tomu to vypadá, že mě chceš sbalit.

Alois: Jdi do háje. Tvůj milostnej život ze záhrobí mě fakt nezajímá.

Alter Ego: Ale měl by. Náhodou...

Alois: Nech si ty svoje avantýry s anděly pro někoho jinýho.

Alter Ego: A propos, dneska přijdou tvoji ctění rodičové.

Alois: Cože?

Alter Ego: Jo.

Alois: A to mi říkáš jen tak? Jak si mám všechno pamatovat!

Alter Ego: Ten tvůj idiotskej diář vázaný v kůži pořád necháváš někde povalovat. Nebýt mýho chytrýho telefonu, tak je přivítáš v boxerkách a s prázdnou lednicí.

Alois: My doma nic nemáme?

Alter Ego: Buď v klidu, lednice je zásobená tím nejlepším proseccem.

Alois: Jsi zlatej.

Alter Ego: Nejdřív se obleč, pak teprve projev svoji vděčnost.

Alois: Promiň.

Alter Ego: A hoď sebou. Za... (přejíždí po displeji mobilu) deset minut jsou tady.

Alois: Do háje!

Alter Ego: (pro sebe) Jestli jenom tam, tak je to ještě v pohodě.

Alois: (souká se do kalhot, div neupadne) Do prdele...

Alter Ego: Není to v pohodě. Zatím pa. Budu v kuchyni.

Alois: (Alois se obléká do tmavě modrého obleku a uvazuje si černou kravatu) Budu ladit? ... Určitě. Tohle na tátu vždycky zabere.

(u dveří se rozdrnčí zvonek)

Alter Ego: Jdu otevřít!

Alois: Ses zbláznil?! Dům duchů to ještě pořád není, i když daleko k tomu fakt nemá. (jde otevřít domovní dveře)

Otec: Ahoj, synku!

Alois: Ahoj tati. Ahoj mami.

Matka: Proboha, ty jsi pohub´!

Alois: Mami!

Alter Ego: Brzdi, kámo. Tahle návštěva je to to nejlepší, co teď potřebuješ. Moje relaxace totiž selhala.

Alois: Drž kušňu!

Matka: Něco jsi říkal, broučku?

Alois: Mami! Říkal jsem ti přece, že mi tak nemáš říkat.

Otec: Má pravdu, už je to velkej chlap! Co, ty barde! (poplácá Aloise po zádech).

Alois: Tati!

Otec: No co, a ne snad? Ale podívej se, Zdeno, jak to tomu našemu klukovi sekne, jak ladí!

Alois: Tati, zkrať to. Vím, kvůli čemu jsi tady. Jsi zvědavější než máma.

Otec: Ale, Lojzíku...

Alois: Ne! Lojzíka, prosím, ne!

Matka: Tatínek je někdy horší než my baby. Chce se tě zeptat...

Alois: ... jestli už mám ňákou holku.

Matka: Vidíš, Petře, a jde to i bez okolků.

Otec: Mimochodem, maminka by se tě taky na něco chtěla zeptat.

Alter Ego: (stojí mezi nimi) Teď by to chtělo to prosečko. Hm!

Alois: Tak na takový věci se ale napijeme. (jde k lednici pro lahev)

Otec: Není malej.

Alois: (přinese lahev prosecca)

Alter Ego: A vývrtka? (Alois nervózně hledá vývrtku) Prosím tě, tady. (podává mu vývrtku)

Matka: Chlapče, jsi nějaký nervózní.

Alois: Necítím se před výslechem zrovna dvakrát.

Matka: Ale prosím tě, před jakým výslechem?

Alois: (posadí se na pohovku) Vy se na to neposadíte? Tak co vás zajímá, milí rodičové?

Otec: Víš, chlape, včera jsme se s maminkou dívali na fotky, když jsi byl ještě mimino. A pak dál, jak jsi rostl.... Ha ha, pamatuješ si na toho dřevěnýho kačera?

Alois: ... se kterým si hrál už tvůj děda...

Otec: No a jak tě to bavilo!

Alois: Ohromně.

Matka: Viď!

Alois: No a co jste si teda říkali?

Matka: (vymění si pohled s manželem) No... co jsme si říkali...

Otec: Co jsme si to vlastně říkali...

Alter Ego: Že se už těšíme na vnoučátko.

Matka: Že se už těšíme na vnoučátko.

Otec: Na tohle myslí každý rodič.

Matka: Tatínek má pravdu.

Otec: Chápu, jsi teprve na začátku kariéry, musíš si ještě všechno zařídit... Nechceme tě tady s maminkou někam tlačit... Vlastně...

Alter Ego: Teď začne o tom , jestli máš nějakou buchtu.

Otec: Nepředbíháme událostem, ale...

Matka: Ach jo, Petře! Z tebe než to vyleze! Nechej to na nás ženských. Chlapče, zajímá nás, a máme na to právo a ty už máš na to věk... Zkrátka jestli už máš nějakou... známost...

Otec: Tak. A na to se napijeme.

Alter Ego: Na co, vždyť ještě nic neřekl.

Alois: (k Alter Egovi) Otevři tu flašku.

Alter Ego: Jasně a napětí stoupne ještě víc, protože vývrtka se špuntem tu budou lítat vzduchem. V tom nejedu.

Otec: Moje řeč, Aloisi. Já ji otevřu. (otec otevře lahev a všem rozlije)

Alois: Tak, na zdraví.

Otec: Na tvoje děvče.

Alois: Mám, tati.

Otec: Co?

Alois: Holku.

Matka: Chlapečku!

Otec: Chlape!

Alter Ego: Chlapečku a chlape!

Alois: Tak na ni. (přiťuknou si)

Otec: A teď povídej a přeháněj.

Matka: Jsme jedno ucho.

Alter Ego: No to já taky. Jsem zvědavej, jak z tohohle vybruslíš.

Otec: Líbila by se mi?

Matka: Ale no tak Petře!

Otec: Nech to, to je mezi námi chlapi, že jo?

Matka: Jo a s flaškou uprostřed.

Otec: Tak povídej, Lojzo!

Alois: (bezradně se ohlédne po Egovi)

Alter Ego: Ples.

Alois: Ples.

Otec: Ples...

Matka: Poznali jste se na plese?

Alois: Jo.

Alter Ego: Hele, kámo, já vím, že každá vzpomínka na Františku je jak bodanec do srdce, ale musíš pokračovat. Dělat, jako by to byla ta nejběžnější věc. Vybav si třeba ty eskymáky! To pude!

Alois: No... poznali jsme se na plese... moc se mi líbila...

Alois: (zpívá)

Já totiž po večerech příběhy spřádám
a pokaždý jsem v nich hodně dobrej,
já ve svých fantaziích jenom vyhrávám,
no to je ráj!

Jenže když pak ráno probudit se mám,
tak koukám, že svět je trochu jinej,
já masku reality znovu nandavám
a jdu k vám!

Teď ale razím,
ať tu vážně atmosféru nepokazím,
taky vám už bouchly kamna plný sazí,
kdo to nezná.

Ref:
Já totiž po večerech příběhy spřádám
a pokaždý jsem v nich hodně dobrej,
já ve svých fantaziích jenom vyhrávám,
no to je ráj!

Jenže když pak ráno probudit se mám,
tak koukám, že svět je trochu jinej,
já masku reality znovu nandavám
a jdu k vám...

Alois: No... poznali jsme se na plese... moc se mi líbila... Povídali jsem si... zjistili jsme , že máme hodně věcí společných... Byli jsme spolu na večeři... Složil jsem ji básničku... A pak to z ní vypadlo.

Alter Ego: Pak to z ní vypadlo! Ty seš ale dřevo.

Matka: Co z ní vypadlo?

Alois: Že by si mě chtěla vzít za muže...

Otec: A hergot!

Matka: No... Já nevím...

Otec a Alois : Co nevíš?

Alter Ego: (rozpustile) A já to vím. A nepovím.

Alois: (koulí očima)

Matka: Netvař se tak. Copak se sluší...

Matka a Alter Ego: (společně) ...aby se dívka vyslovila jako první?

Otec: Ale Zdeni, vždyť přece víš, že ten náš kluk je takový...

Alois: Co? Co jsem? No co jsem? Co jako podle vás jsem?!

Alter Ego: Táta dřevo neřekne.

Otec: Jsi... No nejsi v tom ještě tak zkušenej. To já v tvým věku...

Matka: My víme, tatínku. A už si nenalívej, prosím tě, ano?

Alois: Omluvte mě, moji rodičové, musím si odskočit. (zvedne se a odchází z pokoje, dá znamení Alter Egovi, aby ho následoval)

Alois: (stranou a polohlasem) Řekni mi, co se teď bude dít?

Alter Ego: Co? No budou ji chtít vidět.

Alois: To vím taky, ty chytráku!

Alter Ego: Víš, co mi můžeš...

Alois: Vím, ale teď potřebuju tvoji radu. Vždyť Františka neexistuje! Teda aspoň ne v tomhle světě. Tak jak jí rodičům představím?

Alter Ego: Teď asi nijak. Musíme vymyslet něco pro tuto chvíli.

Alois: Táta s mámou jsou neodbytný, pokud jde o tyhle věci. Táta je zvědavej na její... ehm... jak vypadá, a máma, jestli umí vařit, vyšívat, povlíkat a já nevím co ještě.

Alter Ego: Oddálíme seznámení...

Alois: Na jak dlouho?! Vždyť stejně jednou...

Alter Ego: A pak oznámíme, že jste se v tichosti rozešli.

Alois: No to je paráda, vážně skvělý!

Alter Ego: Znáš snad jinej způsob?

Alois: Ne.

Alter Ego: Tak vidíš. Neboj, to se vyřeší.

Alois: Dobře, tohle je budoucnost, ale co jim řeknu teď. To je mám opít a pozvat je do svého snu?

Alter Ego: To by byl teda hukot! Ale pro tentokrát si vystačíme s tvým obrazem.

Alois: Jsi úžasnej! (vlepí mu pusu na tvář)

Alter Ego: (s teatrálností se dotkne místa, kam přistál Aloisův polibek) Tak už padej!

Alois: Sám? Ty se mnou nepůjdeš?

Alter Ego: Na prohlídku tvýho bytu nejsem zvědavej.

Alois: No jo, ty bláho, vždyť já jim ho ještě neukázal!

Alter Ego: (strčí do Aloise a ten se rozeběhne zpět k rodičům, paroduje matčin hlas) Ještě jsi nám neukázal to svoje hnízdečko.

Matka: Ještě jsi nám neukázal to svoje hnízdečko!

Otec: No jasně. (zvedá se z křesla) Tak jdeme na prohlídku!

Alois: Vezmeme to popořádku... Tohle je teda obývací pokoj.

Matka: A kde máš kuchyň?

Alois: Přes chodbu.

Matka: Ale jdi. Přes chodbu?

Alois: No, dřív se to takhle řešili. Kuchyně nemusela být hned součástí jídelny nebo obýváku. Kuchyně byla takříkajíc sprostý místo, místo pro kuchařku, služku, a ty musely být oddělení od majitelů domu. Pojďte, ukážu vám ji.

(jsou na chodbě)

Matka: Jako bych tohle místo už někde viděla.

Otec: Taky je mi povědomý.

Alois: Jak jako že už jste ho někde viděli?

Matka: Musela jsem tady už někdy být.

Alter Ego: (vyjde z kuchyně, opře se pobaveně o zeď)

Alois: Ale vždyť jsi u mě nikdy nebyla...

Matka: No právě, proto je mi to divný...

Alter Ego: (ukáže rukou nad sebe, kde visí obraz Františky namalovaný Aloisem)

Alois: (horlivě) Tamhle visí.... Teda, na tom obraze je Františka, moje dívka.

Otec: Tak to je ona?

Alois: Ona.

Otec: Hmm... Ale stejně mi to vrtá hlavou jako tobě, Zdeno. Tohle místo, tuhle chodbu, už jsem někde viděl.

Alter Ego: Neříkal jsem ti, že se to vyřeší? Kde je teď tvoje Františka!

Matka: Neviděli jsme to na nějaký fotce?

Alois: Žádnou jsem vám, pokud si pamatuju, neukazoval.

Matka: Ale ano, musel jsi, kde jinde bychom to viděli?

Otec: Zdeno, my tu fotku máme přece doma ve starým albu!

Alois: Počkej, tati, co je na tý fotce?

Otec: Musí být po tvým pradědovi, je vážně stará... Víš co, pošlu ti ji.

Matka: Tak, chlapče, my abychom pomalu šli.

Otec: Chlape, bylo to tu skvělý!

Alois: (bezbarvým hlasem) Mějte se, rád jsem vás viděl.

Matka: My tebe taky. Opatruj se, broučku.

Alois a Alter Ego: (současně) Mami! (podívají se na sebe)

Alter Ego:
Tak já razím,
ať tu vážně atmosféru nepokazím,
taky vám už bouchly kamna plný sazí
kdo to nezná.

Alois:
(posmutněle)

Já totiž po večerech příběhy spřádám
a pokaždý jsem v nich hodně dobrej,
já ve svých fantaziích jenom vyhrávám,
no to je ráj.

Jenže když pak ráno probudit se mám,
tak koukám, že svět je trošku jinej,
já masku reality znovu nandavám
a jdu dál...

Obraz osmý

(obyčejná hospoda; několik málo hostů sedí u nevelkého počtu stolů, vejde Alois a posadí se k volnému stolu; přijde k němu číšník středního věku)

Číšník: Jedno pivečko?

Alois: Jak jste to uhod´?

Marek: (sedí u vedlejšího stolu a směje se) Von mladej do takových putyk, jakou vedeš ty, Pepuš, nechodí?

Číšník: Božíčku, a bylo mu už vůbec vosumnáct?

Marek: To, myslím, že bylo. Viď, mladej?

Alois: Marku!? Máro, jseš to ty?!

Marek: Že váháš, boyi!

Číšník: Voni se znaj?

Marek: Jo. Nebo už ne?

Alois: Ale jo, jasně že jo! Ty bláho, to je mi fakt překvápko.

Marek: Nic si, Pepuš, nemysli, není to tak, jak si myslíš...

Číšník: Hele, přece víš, že já si nikdy nic nemyslím.

Marek: Proto jseš taky ten nejlepší pingl v celým Práglu.

Číšník: (k Aloisovi) Takže jedno.

Alois: A velký.

Číšník: Velkej kluk rovná se velký pivo. Už se to nese, všechno se třese... (odpluje pro natočit pivo)

Marek: Sedej, chlape. (ukáže na židli u svého stolu)

Alois: Tebe bych tady vážně nečekal.

Marek: A to říkáš ty mně? Pokud vím, byl jsi vždycky kavárenskej povaleč.

Alois: A ty zase král diskoték. (ukáže rukama diskotékový taneční prvek)

Marek: Jo, kamaráde, to byly časy!

Alois: Já se nikdy jako ty vrtět neuměl.

Marek: Ale zase jsi mě naučil normálně tancovat. Valčík, tango, charleston...

Číšník: (téměř přitančí a zpívá) Babičko, viď že mi splníš přání. / Natoč svůj stařičký gramofon. / Zanech teď na chvilku štrikování. / Řekni mi, jak se tančí charleston.

Marek: Tak to je Pepuš. Nejlepší servírka v Praze.

Číšník: Těší mě. Josef. Ale pro přátele vždycky jenom Pepuš.

Alois: Alois.

Číšník: Lojza? Pánbůh požehnej. (podají si ruce, Pepuš odkráčí)

Marek: Jak se vede, boyi? Koukám, jakej je z tebe pořád elegán. Sáčko, motýlek...

Alois: Dám na odborníka. Díky.

Marek: No tak povídej, přeháněj.

Alois: Škoda slov.

Marek: Prosím tě. Ty, vždycky taková perspektiva!

Alois: No, to jsem si myslel kdysi taky. Že budu navrhovat ty nejlepší baráky, opravovat skvostný prvorepublikový vily...

Marek: Takže funkcionalismus nefunguje...

Alois: Vůbec. Už půl roku dřepím v renomovaným ateliéru a překresluju návrhy ostatních. Nebo tuhle jsem počítal zedníkům výplaty!

Marek: Nesmíš bejt tak hrrr. Všechno má svůj čas. Já jsem taky obkroužil každej pavilon v Bohnicích a teprve pak si otevřel svoji praxi.

Alois: Fakt! Tak přece ses dočkal.

Marek: Ty se taky dočkáš.

Alois: Hm. Snad jo. A neměl bys bejt spíš ve svý ordinaci a léčit pomatený duše?

Marek: Některý klienti se víc uvolní v takovýmhle prostředí než u mě na kanapi.

Alois: A jsi pořád s Martinem?

Marek: Jo. Už čtvrtým rokem. Na podzim oslavíme pětiletku. Martin ale nechtěl svoji praxi a zůstal radši v Bohnicích.

Alois: Dva cvokaři v jedný domácnosti...

Marek: Klidnější místo nenajdeš, než je náš budoár. (podívá se na hodinky) Brácho, musím tě opustit, přijde mi za pár minut klient a já se ještě nestačil podívat na to, co budeme dneska spolu probírat.

Alois: Jasně, to víš že jo. Určitě tě nechci zdržovat.

Marek: Boyi, tady je moje číslo. Mobil i číslo do ordinace. (podává mu vizitku, na kterou nejdřív napíše svoje soukromé číslo)

Alois: Do ordinace ti určitě volat nebudu. Nemám přece důvod.

Marek: Pro všechny případy.

Alois: Jak pro všechny případy?

Marek: Prostě pro všechny případy. Měj se. A určitě zavolej. Kdykoli. (odchází od stolu a potřese si rukou s přicházející mladou ženou)

Alois: Prej pro všechny případy...

Alter Ego: (sedne si ke stolu) Jasně že pro všechny případy. - Nedívej se mým směrem. Podívej, Marek ti ještě mává. Všechno pozná.

Alois: Co- (ztiší hlas) Co pozná? (zamává Markovi)

Alter Ego: No, že v poslední době nejsi ve svý kůži. Ale myslím, že už tě stejně identifikoval. Na nic se neptej, v klidu dopij a půjdeme.

Alois: (dopije pivo, zavolá na číšníka Pepuš, zaplatí mu)

Číšník: Takže velkej kluk zaplatí jedno velký pivo.

Alois: (vytahuje z kapes mince)

Číšník: Neplatěj nic, dneska je to na Pepuš. Budu se těšit příště, boyi. (odpluje pryč)

Alois: Mockrát děkuju, Pepuš! (Pepuš mu zamává)

Alter Ego: No a máš novýho kámoše.

Alois: Vole.

Aloisovo alter Ego: Pšt.

(odejdou)


Obraz devátý

(stará půda, která vykazuje známky, že už tady někdo uklízel, Alois zametá podlahu a pak rozmotá koberec, zazní tóny písně "Když mi do snů naskočíš")

Alois:

Prázdný soumrak plný lidí.
Každý do snů pospíchá.
Kdo si myslí, že je tím, jak ho lidi vidí,
tak najednou mu sen karty zamíchá

Proč jen já... - se ptám.
Kolik nocí ještě pohřbít mám.
Když mi do snů naskočíš,
praská nejtajnější mříž.
To si jiný připadám.

Tak jako...

REF:

...rány do tympánů jsou mé ozvy srdeční,
jako dýka v zádech každý pohled můj do světa ční,
ty jsi lístek Tam a už ne zpáteční,
jsi má bouře emoční,
ty jsi jedním slovem prostě senzační.
A já jen nástupiště, na které už vlaky nejezdí,
starý maják bez signálů a s oprýskanou zdí,
nářek velryb na australském pobřeží,
dusot koní utržených z otěží,
když mi do snů naskočíš,
chytám se jak bílé myši do pastí,
jsem gejzír závistí,
ani očistec už mě neočistí,
když mi do snů naskočíš.

Sakra, co ty hrbolky?! (sroluje koberec zpět k místu, kde jsou pod kobercem výstupky) Tohle jsem přehlídnul?

Alter Ego: (objeví se) Jo, přehlíd´ to pan architekt.

Alois: Ale!? Dneska jenom kybicujem?

Alter Ego: Jo. To křeslo mi dalo dopoledne pěkně zabrat.

Alois: (rozesměje se) Chtěl bych vidět naše, jak vidí křeslo samotný se šplhat po schůdkách na půdu!

Alter Ego: Dej si pohov nebo uvidíš jeho volný pád na původní místo.

Alois: No no, snad jsem toho tolik neřek´. Vážně díky.

Alter Ego: Něco ti nesu.

Alois: Co?

Alter Ego: Představ si dva dopisy letící vzduchem.

Alois: Snad ses nepředváděl před pošťačkou?

Alter Ego: Musel jsem si trošku svoje ego pošimrat, ne?

Alois: Ale ne! Co si pomyslí? Že je to dům plnej strašidel, nebo co!

Alter Ego: Neboj. Svoje žonglování jsem ukončil upadnutím obou obálek na zem. Jen ta druhá spadla asi s mírným zpožděním.

Alois: Ty jseš kus...

Alter Ego: Hele, sedej. Jeden je od našich... Promiň, od tvých rodičů.

Alois: A ten druhej?

Alter Ego: Můžeš hádat.

Alois: Že by...

Alter Ego: Jo, nechal sis to přece poslat domů, ne? Chtěl jsi na matrice zabránit tyjátru, kdyby to s tebou praštilo, až bys zjistil...

Alois: Dost! To stačí. Dej to sem. (netrpělivě trhá první obálku, ze které vytahuje fotku) Táta ji přece jenom naš...

Alter Ego: Co na ní je?

Alois: To snad není možný?!

Alter Ego: Co? (jde k Aloisovi blíž a podívá se na fotografii) To je Františka, ne?

Alois: To... to... přece není možný...

Alter Ego: A stojí dole na chodbě. Nemlich stejná chodba. (Aloisovi vypadne z ruky druhá obálka, Ego ji zachytí a podívá se dovnitř)

Alois: Stejný obraz a vedle stojí...

Alter Ego: Františka. No, to už jsme se přece shodli. Ale tohle si přečti... (podává mu otevřený list papíru, Alois je stále jako ve snách a zírá před sebe) Tak já to teda přečtu... "Alois Větvička, to jseš ty, narozen sedmého února 1895, ve sňatku s Františkou Větvičkovou, rozenou Vlčkovou, otec tří dětí; synů Josefa a Alberta, dcery Doroty...

Alois: Co? Cože?

Alter Ego: No zkrátka sis Františku vzal za manželku...

Alois: (vyrve mu list z ruky) Františka Větvičková, rozená Vlčková, narozená sedmého května 1899...

Alter Ego: Zemřela osmnáctého října 1961. (zkoumavě si ho prohlíží) Alois Větvička, poradce ministra zahraničí v letech 1920 až...

Alois: Ne, to je přece nějaká blbost. To je totální pitomost tohle!

Alter Ego: Tohle přišlo... z matriky... to přišlo...

Alois: (zpívá)

Prázdný pokoj plný stínů.
Hledám tě v nich na stěnách.
Každý nádech můj je souznění evergreenů.
A najednou mám z vlastní kůže strach.

Proč jen já... - se ptám.
Kolik nocí ještě pohřbít mám.
Když mi do snů naskočíš,
praská nejtajnější mříž.
To si jiný připadám.

Tak jako...

REF:

...rány do tympánů jsou mé ozvy srdeční,
jako dýka v zádech každý pohled můj do světa ční,
ty jsi lístek Tam a už ne zpáteční,
jsi má bouře emoční,
ty jsi jedním slovem prostě senzační.
A já jen nástupiště, na které už vlaky nejezdí,
starý maják bez signálů a s oprýskanou zdí,
nářek velryb na australském pobřeží,
dusot koní utržených z otěží,
když mi do snů naskočíš,
chytám se jak bílé myši do pastí,
jsem gejzír závistí,
ani očistec už mě neočistí,
když mi do snů naskočíš.

Do závěsů den se dívá.
Pořád mám tě pod kůží.
Dej mi sílu jít až tam co se rozednívá.
A osvoboď nás od zbytečných lží.

Proč jen já... - se ptám.
Kolik nocí ještě pohřbít mám.
Když mi do snů naskočíš,
praská nejtajnější mříž.
To si jiný připadám

Tak jako...

REF:

...rány do tympánů jsou mé ozvy srdeční,
jako dýka v zádech každý pohled můj do světa ční,
ty jsi lístek Tam a už ne zpáteční,
jsi má bouře emoční,
ty jsi jedním slovem prostě senzační.
A já jen nástupiště, na které už vlaky nejezdí,
starý maják bez signálů a s oprýskanou zdí,
nářek velryb na australském pobřeží,
dusot koní utržených z otěží,
když mi do snů naskočíš,
chytám se jak bílé myši do pastí,
jsem gejzír závistí,
ani očistec už mě neočistí,
když mi do snů naskočíš.

A teď jsem kdo? Sakra, kdo teď jsem?! Blázen. Jasně, úplnej blázen! Cvok. Vlastně jediný, co mi dává smysl, je moje minulost. Ale takhle to přece nemůže jít dál! (vezme mobil, vyndá ze zadní kapsy džínsů Markovu vizitku, vyťuká jeho číslo)
Ahoj Marku, to jsem já, Alois. Něco bych s tebou potřeboval probrat. Hned, pokud by to šlo. Kde? U Pepuš? To je ... Jo, jasně. V hospodě u Pepuš. Dobře. Za hodinu? Ok. Děkuju. Děkuju moc, Marku. (podívá se na Alter Ega a pokrčí rameny, pomalu odejde z místnosti)


Obraz jedenáctý

Alois: (vtrhne do hospody) Já jsem svůj prapraděda!

Číšník: Ahoj, boyi! Já jsem zase svatá Dala. To vyjde nastejno.

Marek: Prosím tě, nejdřív se v klidu posaď. Tenhle lokál sice snese hodně, ale musí to mít nějakej řád.

Číšník: Jsem jedno velký ucho, mládenci.

Marek: Pepuš, ty nebudeš žádný jedno velký ucho a přineseš nám dvě kofoly.

Číšník: No však, tak jsem to taky myslel. Jedno velký ucho pro vaše přání. Už letím... A co že to jako...

Marek: Slyšíš dobře, dvě kofoly. Musíme tu něco tady s Lojzíkem probrat.

Číšník: No tak jo. Tak teda dvě kofči.

Marek: Pozdravuje tě Martin

Alois: Děkuju. Jak se má?

Marek: Myslí na tebe.

Alois: Co? Jak to?

Marek: Myslí na každýho, kdo se mi dostane do mých, podle něj, psychiatrických spárů.

Alois: Až tak jsem to dopracoval?

Marek: On má vždycky velký voči.

Číšník: A tady jsou ty dvě velký kofoly. Ještě nějaké přání, pánové. Třeba rumík k tomu. Samo, že malej.

Marek: To je dobrý, Pepuš. Teď nás nech.

Číšník: Jako by se stalo. Jsem tu pro vás a jsem...

Marek: ...jedno velký ucho. Já vím. Tak odpluj. A ty povídej.

Alois: Minule, víš, jak jsme se tu potkali, jsi... No prostě jsi vystih´, že se mnou není něco v pořádku. Ale tohle, to je fakt něco děsnýho, co se se děje mně.

Marek: Už jsem slyšel hodně věcí.

Alois: Cestuju v čase.

Marek: Dál...

Alois: Začalo to na podzim, a tu a tam se mi to stane. Ale pokaždý jsem z toho úplně hotovej. Je to strašně živý. V těch snech se dotýkám, cítím, opíjím se, zamiloval jsem se... nevím, co se to se mnou děje.

Marek: Pokračuj.

Alois: Jak?

Marek: Prostě povídej dál. Slovy, který tě právě teď, v tento okamžik, napadají. Vůbec nepřemýšlej a syp to ze sebe. Buď naprosto spontánní.

Alois: Dobrá. Jednou jsem usnul v kavárně. Padla na mě příšerná únava, měl jsem za sebou těžkej týden a... to je vlastně jedno, jde hlavně o to, co se mi stalo po probuzení. Odešel jsem. Normálně jsem odešel, ale ulice byla úplně jiná, než ta, kterou jsem do tý kavárny přišel...

Marek: Hm. Pokračuj.

Alois: Jak jako hmmm?

Marek: Vedle naprosté spontánnosti se ještě zbav egocentrismu. Nesnaž se být zajímavý.

Alois: Já se nesnažím dělat zajímavým. Já se ti snažím polopaticky vysvětlit...

Marek: (klidně) Na mě polopaticky nemusíš, já si to přeberu.

Alois: Ale tohle je naprosto něco jinýho!

Marek: To ale já ještě nevím.

Alois: Ta ulice prostě zestárla. Normálně zestárla. Najednou to byla ulice za první republiky. Šel jsem po ní, až jsem se dostal před velkej nádhernej dům, kterej byl celej osvětlenej a ozdobenej. Byl tam ples na oslavu desátýho výročí Československý republiky. A se vším, co k tomu patří. Bylo to přesně tak, jak jsem o tom kolikrát četl. Přece víš, že tohle období miluju a vím o něm fakt hodně.

Marek: Ano, to vím.

Alois: A tam se ji potkal...

Marek: Koho?

Alois: Františku.

Marek: Kdo to je?

Alois: Přece dívka, do který jsem se zamiloval!

Marek: Moje práce je se lidí ptát. Tak se ptám.

Alois: Dobře. Jasně. Ale já tu dívku, tu Františku, potkal znovu. V dalším snu ke mně přišla normálně domů. Já jí uvařil čaj a nechal jsem ji u sebe doma přespat.

Marek: Dobře. Zdá se ti tedy o dívce. Ty sny jsou velmi živé, až skoro hmatatelné...

Alois: Jasně že jsou hmatatelný. Já ji potkal pak naživo! Když jsem jednou vystupoval z vlaku, zahlíd´ jsem ji, jak šla kolem nádraží. Šel jsem za ní, snažil jsem se ji dohnat, ale nešlo ji prostě chytit. Bylo to, jako bych si na ni nemohl sáhnout, jako by nebyla vůbec na dosah. A to jsem běžel, jak jsem nejlíp moh´. Ona si to kráčela ladným krokem, a přesto jsem ji nedohonil.

Marek: Jsi do ní zamilovaný?

Alois: Jak? Jak jako zamilovaný?

Marek: Odpověz.

Alois: Ty to víš?

Marek: Odpověz mi na otázku.

Alois: Zasnoubili jsme se spolu. Jmenuje se Františka.

Marek: Dobře... Ty podle mě popíráš, že by se ti to celé zdálo. Jsi z toho zmatený. Pomoz mi dohnat tvoje myšlenky tím, že mi řekneš ještě další indicie...

Alois: Chceš důkaz?

Marek: I tak se to dá nazvat. Abychom se posunuli dá.

Alois: Františka mi vyprávěla o původním majiteli domu, který jsem si koupil. Nikdy jsem o jistým panu Walterovi neslyšel. Jenže v matrice jsem našel nejenom jeho jméno, ale i další věci. Navíc jsem na půdě, když jsem z ní dělal takový pokojík, našel pod špatně přibitým prknem kalamář a pero.

Marek: Kalamář a pero?

Alois: Jo. Bylo pod podlahou v takové malé prohlubni. Ten kalamář je zajímavej tím, že mi ho v mém snu Františka sama darovala k Vánocům.

Marek: Vy jste tam taky slavili Vánoce?

Alois: Vždyť ti říkám, že jsou to vážně hodně divný sny. Jestli to vůbec sny jsou...

Marek: Dobře, já jenom, že jsem se u takového případu ještě nesetkal s takovou barvitostí. Vlastně s tím, co se ti děje, jsem se ve svý praxi ještě nesetkal. A kdoví, kolik mých kolegů.

Alois: Takže ty víš, co se mi děje?

Marek: Zatím jenom tuším, ale když mi ještě něco povíš, co se ti ještě dělo, povede to neodvratně k téhle teorii.

Alois: Máro, napínáš mě.

Číšník: (od nálevního pultu) Na napínání je Mára expert, viď, magore?

Alois: Proč ti říká magore. Je mi čím dál víc protivnější.

Marek: Pepuš je svéráz a určitě si poznal, proč tomu tak je. A ten magor... Nejsem ještě doktor, zatím jenom Mgr., tudíž magor. Ale povídej dál.

Alois: Táta našel doma starou fotku s mýho domu. Je to záběr na chodbu s obrazy; a představ si že pod jedním, kterej tam dosud visí, stojí Františka. Přesně taková, jakou ji znám.

Marek: . A ten kalamář... Nemohl jsi třeba ten kalamář s perem vidět, co já vím, už při prohlídce domu nebo když jsi jen tak procházel půdu?

Alois: Určitě ne, protože já na tu půdu do tý doby nepáchl.

Číšník: (od nálevního pultu) Ještě repete, kluci?

Marek: Pepuš, přines to samý.

Číšník: Už se to točí, už se to nalejvá a už se to nese.

Alois: Taky jsem navštívil městský archiv, a tam se mi všechno spojilo.

Marek: Co všechno se spojilo?

Alois: Našel jsem záznamy z doby, do které jsem.. ehm... cestoval. O Františce, o jejím životě, kdy zemřela, o mým domku, městě... Všechno sedělo do písmene. A taky samozřejmě i záznamy o sobě. I když, o sobě...

Číšník: Tak tady jsou dvě velký kofolky. Na vaše zdraví, chlapci!

Marek: To souvisí s tím prapradědou...

Alois: Přesně. Byly tam totiž informace o mně, popis seděl jak na mou současnou osobu, tak i na to, co se odehrálo v paralelním světě minulosti. Jenže bylo tam taky pár slov, který tomu dodala trošku rozuzlení, ale sebrala velký kus logiky.

Marek: Byly to slova o tvým prapradědovi... Předpokládám dobře?

Alois: Jo, předpokládáš správně. On je totiž v naší rodině něco jako ikona. To archaický jméno mám po něm. Dům, ve kterým žiju a žil jsem i v tý alternativní realitě, mu patřil. Podle záznamů tam vážně bydlel můj prapraděda! Nepřijde ti to jako zvláštní náhoda? Vzal si za ženu dívku se stejným jménem, Františka! A její fotka je v rodinném albu. Tak co to sakra všechno znamená?!

Marek: Co se dělo před tím, než jsi začal prožívat tyhle chvíle v minulosti?

Alois: (začíná být nervózní) Většinou jsem usnul. Třeba poprvé, to jsem si takhle seděl v kavárně a za mnou byl děsněj den... Ustlal jsem si na stolku, a když se vzbudil, byl jsem v roce 1920. Potom jsem to zalomil na psacím stroji doma a ze spánku mě vytrhlo až Františčino zaklepání na dveře. Někdy před Vánocema mi zas o půlnoci zabimbaly hodiny, a já znovu vstal do těch krásnejch časů.

Marek: (spíš pro sebe) Nevěřil jsem, že to jde v takové míře...

Alois: (nervózně) Co říkáš?

Marek: To setkání s Františkou na nádraží to jenom potvrzuje.

Alois: (jeho nervozita stoupá) Tak co se mi sakra děje, Máro!

Marek: Do minulosti jsi necestoval a ani to nebyl sen. Schizofrenii taky nemáš a v paralelním světě nežiješ. To, co jsi zažil, jsou vzpomínky tvého dědy.

Alois: To jsem jako jeho reinkarnace?

Marek: Reinkarnace tak úplně ne, ale...

Alois: Ale?!

Marek: Víš, co to je dejá vu ?

Alois: Jasně že vím!

Marek: Fajn, a napadlo tě někdy, z čeho to pramení? Proč máš pocit, že se ti situace stala, ale jsi skálopevně přesvědčený, že nikoliv?

Alois: Nevím.

Marek: Kdysi se říkalo, že s tím mají co dělat tvé minulé životy...

Alois: Takže přece jenom ta reinkarnace...

Marek: Ne.

Alois: Tak už mě nenapínej.

Marek: Většina vědců se přiklání k tomu, že je to způsobeno genetickým přenosem vzpomínek...

Alois: Nerozumím.

Marek: A ty vzpomínky se mohou přenášet z generaci na generaci.

Alois: A tohle někde jako zkoumali?

Marek: Ano, v americké Atlantě na jedný univerzitě probíhal několik let výzkum těchto stavů a jejich příčin. Výzkum potvrdil, že spousta tvých snů může být ve skutečnosti vzpomínkou tvých předků. Stejně tak nějaké tvoje pocity, názory, životní postoje, zkušenosti...

Alois: Je to vyvolaný spánkem?

Marek: Jo, může. Průchod vzpomínkám dáváš hlavně únavou, když spíš, nebo když se nesoustředíš. Může to ale být vyvolaný taky stresem.

Alois: Ale jakýpak vzpomínky, vždyť jsem to byl přece já?! Já se svými znalostmi dnešní doby! Já, moderní člověk!

Číšník: Kluci, snad se mi tam ještě nepoperete. Minule jako dvě hrdličky a dneska jako dva kohouti.

Marek: Kušuj, Pepuš. Dej si na mě svou oblíbenou griotku.

Číšník: Pepuš sám nepije. (a naleje si griotku)

Alois: Prosím tě, pokračuj. To už se nedá vydržet!

Marek: Budeš to muset ještě chvíli vydržet. Ale už se pomalu dostávám k závěru. Vzpomínky se ti promíchají s tvojí myslí, zamíchají s tvými názory, touhami, myšlenkami... Pak se také může lehce stát, že je náš sen hotový paskvil. Může to způsobovat i výpadky paměti. Takže jak jsi usnul na psacím stroji a probudil ses v posteli, jednoduše sis nepamatoval, kvůli intenzitě snu, že ses přesunul.

Alois: Ale co ten dům. Co ten můj dům?! Je to celý tak živý!

Marek: Živý to mohlo být. A dům? Ty vzpomínky ovlivňují celý tvůj život. Podvědomě sis koupil ten, ke kterému tě to táhlo od začátku.

Alois: A moje jméno?

Marek: Možná náhoda, i když asi zas ne taková. Říkal jsi, že jsi
k minulosti přirostl právě díky zkoumání svého jména. Tím jsi de facto mohl aktivovat hluboko zakořeněné vzpomínky.

Alter Ego: (objeví se a posadí se ke stolu) Tak co, zapadá to do sebe, můj drahý příteli?

Alois: Zapadá to docela dost.

Marek: A ještě jedna věc... U hodně senzitivních až labilních lidí se stává, že je v tom snu a pak i mimo něj je někdo doprovází. Většinou to je takový prudič, který se tě snaží ve tvým paralelním světě utvrzovat... Nic neříkej, posledně jsem si, když jsi odcházel, všiml tvýho divnýho chování. Otáčel ses někam, kde nic a nikdo nebyl a šeptal sis.

Alter Ego: Cvokař pošahanej. Co nám leze do privátu?

Alois: Teď je tady taky...

Marek: Že ho pozdravuju. A pivo ať si radši neobjednává. To by našeho Pepuš úplně položilo, kdyby viděl půllitr viset ve vzduchu, jak se pomalu vyprazdňuje. Dal by ještě na modlení. Já si ho v kostele tedy představit neumím.

Alois: To není možný. Tohle celý přece není možný.

Marek: Je mi to, Lojzíku, líto. Ani Františka neexistuje. Nic z toho neexistuje.

Alois: To není možný! Takže ji vidím, jenon když spím?

Alter Ego: Neposlouchej toho cvokaře, sám patří na samotku v Bohnicích.

Marek: Ano, jen když spíš nebo máš hodně unavený mozek. Probuzením to končí.

Alter Ego: Nic, Aloisi nekončí! Jedeme dál. Naše parádní jízda ještě neskončila. Třeba dneska večer je zase ples, legionářskej! To přece nemůžeš odmítnout.

Alois: Tak mě se to jenom zdá. Normální sny jednoho nenormálního labila.

Alter Ego: To on je debil! To ty jsi naprosto normální. Máš svůj druhej skutečnej svět! Kdo tohle má?

Alois: Máro, vážně ti moc děkuju.

Marek: Jsem rád, že jsem ti to mohl osvětlit. Ale myslím, že to ještě pro tebe nekončí. Budeš dál potřebovat odbornou pomoc, aby ses zas dostal do normálu.

Alois: Co je ale normál?

Marek: Vím, co tím chceš říct. Prostě, abys zase fungoval a na tohle období života se po čase podíval třeba se shovívavým úsměvem.

Alois: Já si teď potřebuju hlavně odpočinout.

Marek: Telefon na mě máš. Zavolej kdykoli. I v noci.

Alois: Půjdu se projít. (vyndává peněženku)

Marek: To nech bejt.

Alois: Ale ty jsi mi pomoh´, i když tohle jsem asi slyšet nechtěl.

Marek: Tak třeba právě proto, že jsem ti neřekl to, co jsi chtěl slyšet.

Alois: Tak díky. Páčko, chlapi.

Číšník: Tak arrivederci, boyi!

Marek: Buď na sebe opatrnej!

(Alois unaveně vyjde ze dveří hospody, Alter Ego ho následuje)


Obraz dvanáctý

(setmělá ulice současného města)

Alter Ego: Kámo, nic nekončí. Jede se dál!

Alois: Bráško, skončilo to. Zbejvá se rozloučit.

Alter Ego: Hele, vyspi se, dneska na ten legionářskej ples nemusíme. Ale vím o jedný další prímový akcičce. Vernisáž výstavy šlechtěných růží. Samy je vypěstovaly ctihodné paní a slečny našeho bohulibého města.

Alois: Vážně ne, kamaráde. Nabídni to někomu jinýmu, určitě s tebou rád půjde.

Alter Ego: Ale...

(zazní tóny písničky "Vždycky máme na vybranou")

Alois: (přistoupí k Egovi a obejme ho) Přesto ti děkuju. Byla to vážně skvělá jízda. Ale jak vidíš, všechno má svůj konec.

Alter Ego: Ale taky začátek. Nemusíme dneska, zejtra, nebo za tejden... Já se ozvu, neboj!

Alois: (odtáhne se od Alter Ega a smutně zavrtí hlavou) Měj se. (pomalu odchází)

Alter Ego: (strnule se za ním dívá, zvedne ruku na pozdrav, ale v polovině cesty ji zase dá dolu)

(scéna potemní, jen kužel světla svítí na Aloise, kterýsi při zpěvu písničky pomalu a obřadně rozvazuje vázacího motýlka, vyndá z kapsy kapesníček a dá ho do kapsy saka, které si svlékne, vyhrne si rukávy)

Alois: (přednáší slova písně, do toho zpívá sbor herců)

Doufáme, zoufáme

a pořád jen na něco čekáme

a spoléháme že boží mlýny melou dál

Že stane se, co má se stát

svou hromadu má čert přece rád

a někdo holt musí brečet a někdo se smát.

Ref: (jen sbor herců)

Jak týdny jdou,

šrámy nám přibývají,

však na kolenou

tam nahoře nás nenajdou.

A nad hlavou

andělé nám zpívají,

jak týdny jdou

vždycky máme na vybranou.

Číšník:

Doufal jsi zoufal jsi,

na rovný šance pořád čekal jsi

a ve frontě na štěstí zkoušel stát

Marek:

Pak sis řek´ už máš věk,

tak do rukou vem si svůj mlejnek

a druhý den jsi potkal lásku svou.

Ref: (jen sbor herců)

Jak týdny jdou,

šrámy nám přibývají,

však na kolenou

tam nahoře nás nenajdou.

A nad hlavou

andělé nám zpívají,

jak týdny jdou,

vždycky máme na vybranou.

(zazní prudký svist bržděného auta)

Alter Ego: Doufáme, zoufáme.

a pořád jen na něco čekáme

a cesty svý hledáme ve hvězdách.

A přitom každý z nás na cestách

má svou hvězdu ve vlastních rukách,

Františka:

jako já mám tebe, lásko,

když tě objímám!

(do "brumenda" herců)

Františka: Miláčku, už budeme jenom spolu.

Alois: Napořád?

Františka: Ano, napořád.

Alois: To je dobře. Jsem šťastný!

Ref: (jen sbor herců)

/:Jak týdny jdou/:

šrámy nám přibývají,

/:však na kolenou/:

tam nahoře nás nenajdou.

/:A nad hlavou/:

andělé nám zpívají

/:jak týdny jdou/:

vždycky máme na vybranou.

(na scénu přijde Průvodce)

Průvodce:

Vyprávěli jsem vám, a tak trochu i zazpívali a zatančili příběh, který by se mohl stát každému z nás. Už mi teď věříte? Co když jenom stačí, abychom prostě byli? Abychom se ukázali, i když nás posílají pryč. Abychom byli sami sebou, i když nás nutí změnit se. Abychom v sebe věřili, i když nám říkají, že jsme jiní? A když se toho budeme držet, když se odmítneme přizpůsobit, když dokážeme dlouho setrvat, svět kolem nás se možná změní v takový, jaký si přejeme.

(zpívá a hraje )

Doufáme, zoufáme

a pořád jen na něco čekáme

a spoléháme že boží mlýny melou dál.

Že stane se, co má se stát,

svou hromadu má čert přece rád

a někdo holt musí brečet a někdo se smát.

Ref: (všichni)

/:Jak týdny jdou/:

šrámy nám přibývají

/:však na kolenou/:

tam nahoře nás nenajdou.

/:A nad hlavou/:

andělé nám zpívají,

/:jak týdny jdou/:

vždycky máme na vybranou.

Doufáme, zoufáme

a pořád jen na něco čekáme

a cesty svý hledáme ve hvězdách.

A přitom každý z nás na cestách,

má svou hvězdu ve vlastních rukách,

jako já mám tebe, lásko,

když tě objímám.

/:Jak týdny jdou/:

šrámy nám přibývají

/:však na kolenou/:

tam nahoře nás nenajdou.

/:A nad hlavou/:

andělé nám zpívají

/:jak týdny jdou/:

vždycky máme na vybranou.

KONEC